Rýsuje se opakování Daltonova minima
Posted on December 20, 2010 by Anthony Watts
Včera bylo slunce bez skvrn, to je poprvé zrovna klid. Vypadá to jako vhodný čas, abych prezentoval tuto analýzu od mého přítele Davida Archibalda. Pro ty, kdo nejsou s Daltonovým minimem obeznámeni, je tady trocha podkladů z Wiki:
Daltonovo minimum bylo období nízké sluneční aktivity pojmenované po anglickém meteorologovi Johnu Daltonovi trvalo od asi roku 1790 do 1830 a podobně jako u Maunderdova minima a Spörerova minima bylo Daltonovo minimum v souběhu s obdobím nižších než průměrných globálních teplot. Např. stanice Oberlach v Německu zažila pokles o 2 st C během 20 let. Rovněž rok bez léta 1816 přišel během Daltonova minima. Sluneční cykly 5 a 6, jak je zobrazeno níže, měly výrazně snížené amplitudy. – Anthony
Daltonovo minimum ve 400 leté historii počtů slunečních skvrn
Článek od hosta Davida Archibalda
James Marusek mi e-mailoval dotaz, zda bych mohl aktualizovat určitý graf. Teď jsou to už celé dva roky od měsíce solárního minima, byla to dobrá příležitost k aktualizaci spousty grafů sluneční aktivity.
Obrázek 1: Síla polárního magnetického pole slunce
Současná nízká úroveň aktivity slunce začala nízkou úrovní síly polárního magnetického pole slunce při minimu 23/24. Bylo to na polovině úrovně předchozího minima a očekává se, že Sluneční cyklus 24 bude těsně pod polovinou amplitudy Slunečního cyklu 23. Obrázek 2: Úhel sklonu proudového štítu heliosféry
Říká se, že slunečního minima není dosaženo, dokud se nesrovná úhel sklonu proudového štítu heliosféry. Ačkoliv za měsíc minima při přechodu 23/24 je považován prosinec 2008, proudový štít heliosféry se nesrovnal až do června 2009.
Obrázek 3: Meziplanetární magnetické pole
Meziplanetární magnetické pole zůstává velice slabé. Je téměř zpátky na úrovních, jichž bylo dosaženo při předchozím slunečním minimu. Obrázek 4: Ap index 1932 - 2010-12-20
Ap index zůstává pod úrovní předchozích slunečních minim. Obrázek 5: Tok F10,7 1948 - 2010-12-20
Tok F10,7 je přesnější indikátor sluneční aktivity než počet slunečních skvrn. Zůstává nízký.
Obrázek 6: Toky F10,7 srovnané ve slunečních minimech
Na tomto obrázku jsou toky F10,7 u šesti posledních slunečních minim srovnány v měsíci minima během dvou let poklesu k minimu a třech letech následného vzestupu. Průběh Slunečního cyklus 24 je mnohem nižší a plošší než nárůsty u pěti předchozích cyklů. Obrázek 7: Počty neutronů Oulu 1964 – 2010
Slabší meziplanetární magnetické pole znamená, že k vnitřním planetám sluneční soustavy se dostane více kosmických paprsků. Počet neutronů byl během tohoto minima vyšší než záznamy z minulosti. Díky korelaci mezi tokem F10,7 a počtem neutronů na následujícím Obrázku 8 teď máme cílovou hodnotu pro počet neutronů v Oulu v maximu Slunečního cyklu 24 koncem roku 2014 na 6 150.
Obrázek 8: Neutronový tok z Oulu nakreslený přes zpožděný tok F10,7
Počty neutronů mají obvykle vrchol rok po slunečním minimu. Obrázek 8 byl vytvořen překreslením počtu neutronů z Oulu přes tok F10,7 zpožděný o rok. Tímto grafem předvedený vztah ukazuje, že nejpravděpodobnější hodnotou počtu neutronů v Oulu v maximu Slunečního cyklu 24 lze očekávat, že při hodnotě toku F10,7 100 bude mít hodnotu 6 150 koncem roku 2014.
Obrázek 9: Sluneční cyklus 24 ve srovnání se Slunečním cyklem 5
V článku vydaném v březnu 2006 jsem předpověděl, že Sluneční cykly 24 a 25 zopakují, co jsme zažili za Daltonova minima. S daty ze Slunečního cyklu 24 za dva roky v ruce vzniklý průběh opakuje nárůst během Slunečního cyklu 5 z první poloviny Daltonova minima. Předpověď je potvrzena. Stejně jako Sluneční cykly 5 a 6 se očekává, že i Cyklus 24 bude dlouhý 12 let. Sluneční maximum bude koncem roku 2014 až počátkem 2015. Obrázek 10: Severoamerická sněhová pokrývka mimo Grónska
Severní polokoule zažívá už svou čtvrtou chladnou zimu v řadě. Současná zima je jednou z nejchladnějších za sto let nebo déle. Aby chladné zimy poskytly kladnou zpětnou vazbu, musí sněhová pokrývka přežít z jedné zimy do druhé tak, aby vyšší albedo sněhu oproti holé skále odráželo sluneční svit do kosmu, což zapříčiní chladnější léta. Měsícem minima sněhové pokrývky je nejčastěji říjen, někdy červen. Musíme počkat dalších osm měsíců, abychom zjistili, jak tato zima s ohledem na zbytkovou sněhovou pokrývku dopadla. Během období ochlazování v 70. letech bývala minima sněhové pokrývky mnohem vyšší než v posledních třiceti letech. I přes několik posledních chladných zim nedošlo k nárůstu minim sněhové pokrývky. Minimum sněhové pokrývky možná musí přesáhnout dvou milionů čtverečních kilometrů, než začne mít významný účinek.
SORCE Překvapení ve slunečním spektru – pokleslo UV, TSI konstantní
Posted on December 22, 2010 by Anthony Watts
From NASA’s website (h/t to David Archibald)
By Adam Voiland
NASA’s Earth Science News Team
Solar Irradiance Monitor (modrá čára) mezi léty 2004 a 2007 změřil pokles ultrafialového záření (pod 400 nanometrů), který byl čtyři až šestkrát větší, než se čekalo (černá čára). Ve viditelné části spektra (400 až 700 nanometrů) SIM vykazovalo mírný nárůst oproti tomu, co se očekávalo. Měření (červeně) jiného přístroje ke snímání ultrafialového osvitu zvaného SOLTICE při porovnání se SIM vychází dobře. Poznámka: pro hodnoty vlnových délek menší než 242 nanometrů se používá jiné stupnice (viz levou a pravou osu). Credit: Joanna Haigh/Imperial College London
Dva satelitní přístroje na palubě mise NASA’s Solar Radiation & Climate Experiment (SORCE) –Total Solar Irradiance Monitor (TIM) a Solar Irradiance Monitor (SIM) – provádí dennodenní měření slunečního jasu od roku 2003.
Tyto dva přístroje jsou součástí probíhajícího úsilí o monitorování variability slunečního výkonu, který by mohl ovlivnit pozemské klima. Oba přístroje měří ten aspekt slunečního svitu, jehož intenzita osvitu naráží do svrchní atmosféry.
Přístroje podobné TIM prováděly dennodenní měření osvitu celého slunečního spektra už po více než tři desetiletí, ale přístroj SIM je první, který monitoruje denní aktivitu jen určité části spektra, vědci takové měření nazývají sluneční spektrální osvit.
Fotografie Solar Irradiance Monitor. Credit: LASP
V posledních letech nasbíral SIM data, která naznačují, že sluneční jas se může měnit zcela neočekávaným způsobem. Jsou-li měření spektrální osvitu SIM platná a ukáží-li se jako v průběhu času přesná, pak mohou určité části atmosféry Země překvapivě získávat velké dávky slunečního osvitu i během poklesů sluneční aktivity.
„Až dosud jsme neměli důvod si myslet, že se část spektra může měnit v nesouladu s fází slunečního cyklu, nyní jsme ale tuto možnost kvůli výsledkům SIM začali modelovat,“ řekl Robert Cahalan, projektový vědec SORCE a šéf pobočky NASA Goddard Space Flight Center in Greenbelt, Md pro klima a osvit.
Cahalan stejně jako skupina vědců z University of Colorado at Boulder a z Johns Hopkins University svůj výzkum prezentovali na shromáždění American Geophysical Union v prosinci v San Francisco, ti všichni zkoumali klimatické důsledky nedávných měření SIM.
Např. Chalanovo modelování naznačuje, že slunce může zvýrazňovat proměnlivosti stratosférické teploty daleko silněji než se dosud myslelo. Měření ukázala, že stratosférické teploty se mění během slunečního cyklu o asi 1 st C a Calahan ukázal, že přidáním měření spektrálního osvitu ze SIM do klimatických modelů vytváří proměnlivost o stejné mohutnosti.
Bez vložení dat ze SIM vytváří model stratosférické teplotní variace pouze s asi pětinovou velikostí oproti tomu, jaký by byl zapotřebí k vysvětlení pozorovaných variací stratosférických teplot. „Budeme se toho muset ještě hodně naučit o tom, jak sluneční variabilita funguje a jak slunce ovlivňuje klima,“ řekl Cahalan.
Měření variací
Nedávno si vědci v 70. letech předpokládali, že sluneční osvit je neměnný; takže množství uvolňované energie dokonce nazývali „sluneční konstantou“.Ovšem přístroje podobné TIM a SIM objasnily, že sluneční svit ve skutečnosti fluktuuje synchronně se změnami ve slunečním magnetickém poli.
TIM a přístroje, které jej předcházeli a jejichž záznamy osvitu začaly v roce 1978, opravdu ukazují, že sluneční výkon se během slunečních cyklů mění o asi 0,1 procenta, během období vysoké a nízké elektromagnetické aktivity asi tak každých jedenáct let. Tyto cykly ve skutečnosti znamenají, že sluneční jas, jak změřilo TIM, při větším počtu slunečních skvrn trochu stoupne a na slunci jsou patrné doprovodné jasné skvrny, zvané fakule, ale trochu klesne, když jsou sluneční skvrny a fakule vzácné, jako tomu bylo během několika posledních let, jelikož slunce procházelo obdobím neobvyklého klidu.
Existuje ovšem kritický rozdíl mezi SIM a TIM, vysvětluje Jerry Harder vedoucí vědec přístroje SIM a výzkumník z Laboratory for Atmospheric and Space Physics (LASP) at the University of Colorado in Boulder. Zatímco TIM sloučí všechny vlnové délky – včetně infračerveného, viditelného i ultrafialového světla do jednoho celkového měření, SIM je izoluje a monitoruje specifické části spektra.
Tohle evidentně ze SIM tvoří první v kosmu umístěný přístroj schopný nepřetržitě monitorovat viditelné a blízké infračervené části spektra, které jsou pro klima zvláště důležité. SIM rovněž nabízí až dosud nejpodrobnější pohled na jednotlivé složky, které vytváří celkový sluneční osvit.
Něco z té proměnlivosti, kterou SIM během několika posledních let změřil, nezapadá do toho, co většina vědců očekávala. Klimatologové si obecně mysleli, že různé části spektra se mění ve vazbě na změny celkového slunečního osvitu.
SIM ovšem naznačuje, že ultrafialový osvit spadl mezi léty 2004 až 2007 mnohem více, než se předpokládalo – desetkrát tolik o kolik se změnil celkový osvit – zatímco osvit v určitých viditelných a infračervených délkách se překvapivě zvýšil, i když se sluneční aktivita celkem snižovala.
Prudký pokles v ultrafialové spojený s nárůstem ve viditelné a infračervené je i mimo měření stejné změny celkového osvitu provedené ve stejné době TIM, podle měření SIM.
Stratosféra absorbuje většinu kratších vlnových délek ultrafialového spektra, ale některé z nejdelších ultrafialových paprsků (UV-A), stejně jako většina viditelné a ultrafialové části spektra přímo ohřívá nižší atmosféru Země a může mít významný dopad na klima.
Klimatické důsledky?
Někteří klimatologové včetně Judith Lean z United States Naval Research Laboratory, Washington zůstávají k měřením SORCE SIM skeptičtí. „Mám silné podezření, že trendy ze SIM jsou z přístroje, ne ze slunce,“ řekla Lean s poznámkou, že u všech přístrojů, které až dosud sledovaly ultrafialové délky, bylo přítomno vychylování přístroje.
„Pokud měření SIM ukazují skutečnou sluneční variabilitu, tak to znamená, že během tohoto období nízké sluneční aktivity můžete očekávat teplejší povrch na rozdíl od toho, co současné klimatické modely předpokládají,“ řekl Gavin Schmidt specialista na klimatické modelování z NASA’s Goddard Institute for Space Studies in New York City.
Rovněž by z toho vyplývalo, že příspěvek slunce ke klimatické změně během asi tak posledního století by mohl být menší, než se v současnosti myslelo, s náznakem, že lidský příspěvek ke klimatické změně by v důsledku toho mohl být větší než podle současných odhadů.
Ovšem překvapivá měření SIM odpovídají období neobvykle dlouhého a klidného slunečního minima, které trvalo během let 2007 až 2009.Tohle nemusí být pro minulé a budoucí sluneční cykly reprezentativní, nabádají k opatrnosti sluneční vědci.
Výzkumníci budou určitě nějakou dobu luštit překvapivé výsledky SIM, ale v této věci jsou tu opravdu pozoruhodné souhlasy: že jsou ještě naléhavěji zapotřebí nepřetržitá pokračující měření SIM a TIM.
Modelové studie ukazují, že naše klima kriticky závisí na skutečné sluneční spektrální variabilitě. „Kdybychom tam tyto přístroje neměli, aby se na to zblízka podívaly, mohly bychom se o spektrálním osvitu a klimatu hádat po desetiletí,“ řekl Cahalan.
Nový přístroj TIM je naplánován k vypuštění na satelitu Glory v únoru, náhrada za přístroj SIM ze SORCE – nazvaná Total and Spectral Solar Irradiance Sensor (TSIS) – pravděpodobně nepoletí do roku 2014 nebo 2015. To by mohlo vytvořit mezeru mezi současným SIM a jeho náhradou, tato situace by vytvořila významnou překážku při identifikaci jakéhokoliv možného dlouhodobého trendu ve slunečním spektrálním osvitu a potlačilo by to tudíž roli slunce při dlouhodobých klimatických změnách.
„Oba přístroje – TIM a SIM – jsou k porozumění funkce klimatu absolutně kritické. Zanedbání kteréhokoliv z nich je k naší škodě,“ řekl Cahalan.
Sluneční aktivita – včetně slunečních skvrn a doprovodných jasných oblastí zvaných fakule – se během slunečního cyklu mění a ovlivňují sluneční svit. Credit: NASA
› Larger image
Vztahující se odkazy:
Tohle je matoucí graf. Ukazuje, jak se spektrální emise během let 2004 až 2007 měnila. Jelikož sluneční aktivita klesala, dalo by se předpokládat, že klesne i UV. Místo toho stoupalo. Ten nárůst byl nahrazen poklesem v IR, takže TSI zůstalo skoro konstantní. Na to, že blízké UV stoupá, když sluneční aktivita klesá, jsem poukazoval už před nějakým časem. (Ještě před tím, než si toho všimli lidé z LASP.) Viz ty dva panely dole z http://www.leif.org/research/Erl70.png (uvedeno níže).
POZNÁMKA: Obrázek níže NEJSOU tloušťky mořského ledu, ale topografie oceánu.
Radarových dat z evropského satelitu bylo využito k sestavení mapy oceánské cirkulace v Arktickém bazénu.
Primární misí Cryosatu je měření tloušťka mořského ledu, který v posledních desetiletích výrazně ubýval.
Rovněž však jeho dovednost mapovat tvar povrchu moře vědcům řekne, zda se v důsledku snadnějšího pohybu větrů nad vodami bez ledu mění arktické proudy.
„Nikdo opravdu neví, jak se Arktida zachová, když led ustoupí, ale očekáváme, že dojde k významným změnám,“ řekl Dr. Seymour Laxon člen vědeckého týmu Cryosat z University College London, UK.
„Jsou to jen první data a už toho ukazují tolik, že víme, že máme nástroj k monitorování toho, co se děje,“ řekl BBC News.
…
Cryosat nese jeden z radarů se syntetickou aperturou s nejvyšším rozlišením, jaké kdy byly vyneseny na orbitu.
Tento přístroj vysílá dolů pulsy mikrovlnné energie, které se odráží od povrchu arktického mořského ledu i od vod v prasklinách či hloubkách, které oddělují kry.
Měřením rozdílů ve výškách mezi těmito dvěma povrchy vědcům umožní ke zpracování celkového objemu mořského ledového příkrovu na dalekém severu použít relativně jednoduchých výpočtů.
WUWT příběh vypuštění a testování Cryosatu sleduje v několika článcích:
CryoSat-2 exceeding expectations
Posted on July 6, 2010
CryoSat passes first operational tests
Posted on April 13, 2010
Cryo-sat launch successful
Posted on April 8, 2010
Jezero Silvaplana, horní Endgadine, východní švýcarské Alpy, Švýcarsko
________________________________________ Reference
Larocque-Tobler, I., Grosjean, M., Heiri, O., Trachsel, M. and Kamenik, C. 2010. Thousand years of climate change reconstructed from chironomid subfossils preserved in varved lake Silvaplana, Engadine, Switzerland. Quaternary Science Reviews 29: 1940-1949.
Popis
Na základě jejich analýzy fosilních chironomidů, identifikovaných a kvantifikovaných ve čtyřech sedimentárních jádrech vytažených ze dna jezera Silvaplana (46st26‘56‘‘N, 9st47‘33‘‘E) ve východních švýcarských Alpách plus již před tím vypracovaných 101 převodních funkcích pro jezero, vypracovali autoři podrobnou historii středních teplot vzduchu v této oblasti v červenci za poslední tisíciletí. Práce odhalila slovy Larocque-Tobler et al.,, že „začátek záznamů odpovídá poslední části „Středověké teplotní anomálie“ (zde je to období mezi zhruba lety 1032 a 1262), kdy od chironomid odvozené střední červencové teploty vzduchu byly o 1 st C vyšší než klimatickém referenčním období (1961-1990),“ což je rovněž činí teplejšími i než většina následujících teplot. A při pohledu na jejich graf 20 a 50 letých klouzavých průměrů, lze spatřit, že špičkové střední teploty ze Středověké teplé periody převyšovaly Současnou teplou periodu přibližně o 0,5 st C v případě 20 letých průměru a o 1,2 st C v případě 50 letých průměrů.
Potvrzení slunečního působení na zhruba roční variabilitu délky dne
Posted on December 23, 2010 by Anthony Watts
Tato esej od Paula Vaughna je velice zajímavá, protože ukazuje korelaci mezi kosmickým zářením (přes počet neutronů), momentem setrvačnosti země a délkou dne. – Anthony
Zhruba roční solárně-terestrické působení
Guest Post by Paul L. Vaughan, M.Sc.
Potvrdil jsem zjištění v níže uvedených článcích pomocí odlišné metodiky:
Le Mouël, J.-L.; Blanter, E.; Shnirman, M.; & Courtillot, V. (2010). Solar forcing of the semi-annual variation of length-of-day. Geophysical Research Letters 37, L15307. doi:10.1029/2010GL043185.
Rovněž jsem verifikoval, že výsledky lze přímo rozšířit na moment setrvačnosti globální atmosféry global atmospheric angular momentum (AAM):
CR = kosmické paprsky - cosmic rays (četnost detekcí neutronů)
LOD = délka dne - length of day (inverzně vztažená k rychlosti rotace země)
AAM = moment setrvačnosti globální atmosféry - global atmospheric angular momentum (laicky vyjádřeno “globální vítr”)
‘ znamená rychlost změny
Le Mouël, Blanter, Shnirman, & Courtillot (2010) nepoužili metod komplexních vln, ani svou analýzu přímo nerozšířili na AAAM’, takže předchozí výsledky ustanovily:
A) robustnost původních výsledků pro LOD‘ i přes odlišnou metodologii.
B) přímou rozšiřitelnost výsledků odvozených pro AAM‘, ačkoliv je o AAM známo, že má ve zhruba ročním časovém měřítku menší sílu než LOD (např. viz Schmitz-Hubsch & Schuh (1999) v seznamu níže).
Výstražné poznámky:
1) Rozumná interpretace předchozích datových analýz vyžaduje povědomí o těch četných matoucích slunečních proměnných.
2) Extrapolace tohoto vzoru do jiných ér by mohla vyžadovat předpoklady, které nemohou být pomocí znalostí vědy hlavního proudu fyzikálně podloženy.
Dodatky
1. Časové řady(normalizované na srovnatelnost max a min):
2. WUWT články citující Le Mouël, Blanter, Shnirman, & Courtillot (2010) – překlady na Slunce a klima na Kosmoportálu:
a) Celý článek od Anthony Wattse:
„Délka dne koreluje s kosmickými paprsky a slunečními skvrnami“ (3. říjen 2010)
Těmito výsledky se zabývala řada autorů. Že nejde o náhodnost je zřejmé i při použití nejhrubšího vysokofrekvenčního meziročního filtru – f(x) = 1 roční klouzavý průměr minus 3 roky klouzavý průměr:
SOI = index jižní oscilace - southern oscillation index ( “SO” je součástí ENSO)
QBO = kvazi dvouletá oscilace quasi-biennial oscillation (stratosférické větry)
4. Vybrané stránky z Le Mouël, Blanter, Shnirman, & Courtillot (2010):
a) “Jako příspěvek zonálních větrů k sezónní variabilitě LOD jsou dominantní větry v nízkých nadmořských výškách.”
b) „… sluneční aktivita může nepřímým ovlivnit radiační rovnováhu troposféry natolik, že to nelze jednoduše vydedukovat z velikosti variability TSI.“
c) „Zhruba roční oscilace se rozkládají přes všechny zeměpisné šířky až do nízkých šířek spolu s průběhem ročních období. Ale na rozdíl od průběhu ročních období jsou hlavní části oscilace symetrické podle rovníku; částečné vyrušení momentů setrvačnosti obou polokoulí, k němuž dochází u roční oscilace, při tom nevzniká (Lambeck, 1980). Máme tu tudíž míru sezónní proměnlivosti celkového momentu setrvačnosti atmosféry obou hemisfér se zhruba roční frekvencí.“
d) „Uvažujeme-li odděleně měsíční průměry místo ročních, objeví se rozdíly v čistém radiačním toku, což je důsledkem sezónní proměnlivosti slunečního osvitu, která je podle rovníku asymetrická. Sezónní proměnlivost slunečního osvitu vede k sezónní variabilitě poledníkového proudění k pólům, čili průměrného zonálního větru.“
e) „Výše uvedený argument slouží jako ukázka, že meziroční variabilita LOD je spojena s fundamentálním parametrem klimatu: rozložením a pohyby energie a hybnosti podle zeměpisných šířek.“
Podobnost zim 2010/11 i přes přepnutí ze silného El Nino na silnou La Nina
By Joseph D’Aleo, CCM
Oteplení z letošního podzimu v severovýchodní Kanadě a Hudsonově zálivu, o kterém se zmiňuje NASA v článku níže, je součástí velmi silného vzoru arktické oscilace, který jsme v několika posledních letech zažili, částečně to souvisí s dlouhým slunečním minimem a sopkami ve vysokých zeměpisných šířkách.
Minulá zima spatřila nejnegativnější AO v historii od roku 1950. Zůstala v negativním stavu od počátku prosince až do prvního jarního dne.
Níže jsou globální odchylky při negativní AO v zimě.
Podívejte, jak dobře tento vzor sedí s minulou zimou. Je nutno použít GHG.
VŠIMNĚTE SI TÉ ÚŽASNOSTI, že ač jsme vyměnili silné El Nino za silnou La Nina, tak je výsledek až dosud na začátku zimy na severní polokouli téměř stejný. V jihovýchodních US, na Aljašce a v Indii je ještě chladněji. Na jižní polokouli si všimněte dnešního studeného prosince v Austrálii a na spoustě jižní Ameriky (s počátkem letos v létě). V jihovýchodní Austrálii dokonce padal letní sníh.
Tento průřez polární oblastí z loňského roku (výše) ukazuje silné stratosférické oteplení, čemuž je v zimě příznivá málo osluněná QBO (kvazi-dvoulentá oscilace).
Letos je QBO na západě, což není pro stratosférické oteplení příznivé, ale nezakazuje to polární oteplení v troposféře (jako jsme viděli v letech 1995/96). Tato blokáda je ještě dočasnější, když je blokující útvar při pohybu na západ pohlcen výškovým prouděním v tlakových brázdách středních šířek a pak znovu ustanoven někde od východního Atlantiku po Skandinávii se zpětným postupem na západ. V tomto průřezu vidíte třetí prosincový týden.
Všimněte si, že AO je opět mimo graf (5 STD je v té době negativní). Předpovídá se pokles, ale pak během pár týdnů zotavení. Všimněte si též, jak je to teplo oproti minulému roku níže, při tlaku nad 100 mb. Aby začalo působit v našem počasí, musí sestoupit dolů do tryskového proudu a střední troposféry – k čemuž došlo v obou letech.
Na konci epizod blokování, když blokující útvar vstoupí do Kanady, je často velká výše na severovýchodě podél východního pobřeží, jak se to předpovídá pro několik následujících dní, což přináší vzácné bílé vánoce do částí jihovýchodu. V Evropě sníh a mráz nadále narušuje sváteční dopravu jak vzduchem tak po zemi.
Posted on 12/25 at 12:54 PM
(0) Trackbacks • Permalink
CO2: Ledová jádra versus průduchy rostlin
Posted on December 26, 2010 by David Middleton Guest post by David Middleton ÚVOD
Kdokoliv, kdo strávil nějakou dobu pátráním v literatuře o klimatické vědě, už pravděpodobně spatřil nějakou variantu následujícího grafu…
Záznamy o atmosférickém CO2 během posledních 1 000 let rekonstruované z antarktických ledových jader i moderních instrumentálních dat z observatoře Mauna Loa naznačují, že předindustriální koncentrace atmosférického CO2 byla relativně stabilní asi 275 ppmv až do 19. století. Od té doby se koncentrace CO2 rychle šplhá na úroveň, která je často popisována jako bezprecedentní během posledních stovek tisíc až několika milionů let.
Data o CO2 z ledových jader jsou úžasná. Ledová jádra mohou poskytnout nepřetržité záznamy o CO2 od doby asi před 800 000 lety až do 70. let. Ledová jádra vytváří rovněž i jeden pilířů Zmetku oteplovací vědy: Stabilní koncentrace předindustriální úrovně CO2 v atmosféře na asi 275 ppmv. Odhady CO2 odvozené z antarktických ledových jader nejsou konzistentní s žádnou další metodou měření předindustriální úrovně koncentrace CO2.
Tři běžné způsoby odhadu předindustriální koncentrace CO2 (než začaly instrumentální záznamy v roce 1959) jsou:
1) Měření obsahu CO2 v bublinách zachycených v ledových jádrech.
2) Měření hustoty průduchů na rostlinách.
3) GEOCARB (Berne ret al., 1991, 1999, 2004): Geologický model evoluce atmosférického CO2 během éry Phanerozoica. Tento model je odvozen z „geologických, geochemických, biologických a klimatologických dat.“ Hlavními hybnými činiteli jsou při tom tektonická aktivita, pohřbívání organického materiálu a zvětrávání pevninských hornin.
LEDOVÁ JÁDRA
Výhodou antarktických ledových jader je, že mohou poskytnout nepřetržité záznamy relativních změn CO2 jdoucí až 800 000 let do minulosti při rozlišení v rozsahu od ročního u mělkých částí až po několik desítek let u hlubších částí. V období pleistocénu to vypadá, že ledová jádra ukazují silnou korelaci mezi CO2 a teplotou; ačkoliv se změna CO2 zpožďuje za změnou T v průměru o 800 let…
Pro rekonstrukce CO2 se ledových jader z Grónska používá zřídka. Nejstarší použitelné záznamy z Grónska jsou datována jen do doby asi před 130 000 lety (Eamina / Sangamonian); hlubší led je už zdeformován. Ledová jádra z Grónska mívají vyšší rozlišení než antarktická jádra, protože v Grónsku je vyšší rychlost akumulace sněhu. U grónských jader je legrační to, že vykazují během holocenních teplých období a plestocenních interstadiálů mnohem vyšší úrovně CO2 (330-350 ppmv). Tyto vyšší úrovně CO2 byly vysvětlovány jako výsledek chemických reakcí na místě (Anklin et al., 1997).
PRŮDUCHY ROSTLIN
Průduchy jsou mikroskopické póry nacházející se na listech a stoncích epidermis rostlin. Používají se k výměně plynů. Hustota průduchů se u některých C3 rostlin mění inverzně ke koncentraci atmosférického CO2. Hustotu průduchů lze empiricky testovat a kalibrovat podle změn CO2 na rostlinách žijících během posledních 60 let. Výhoda dat o průduších je v tom, že jak odpovídající Index průduchů tak atmosférické CO2 lze empiricky doložit…
Wagner et al., 2004. Reproducibility of Holocene atmospheric CO2 records based on stomatal frequency. Quaternary Science Reviews 23 (2004) 1947–1954.
Když se porovná CO2 odvozené od průduchů (červeně) s CO2 odvozeným z ledových jader (modře), vykazují průduchy vyšší variabilitu atmosférického CO2 a často vykazují i koncentrace mnohem vyšší než u ledových jader…
Průduchy rostlin naznačují, že předindustriální koncentrace CO2 bývaly běžně v rozsahu 360 až 390 ppmv. GEOCARB
GEOCARB poskytuje nepřetržitý záznam změn atmosférického CO2; ale má velice nízkou frekvenci vzorkování záznamu…
Porovnáme-li GEOCARB s teplotní rekonstrukcí teplot phanezoica Veizer d180, je tu velice nápadná absence korelace mezi CO2 a teplotou v dlouhém časovém měřítku. Jak lze na obrázku výše spatřit, průduchy rostlin ukazují na mnohem vyšší rozsah variability CO2; jsou však v obecném souladu s modelem GEOCARB s nízkou frekvencí vzorkování.
DISKUSE
Ledová jádra i GEOCARB poskytují nepřetržité dlouhodobé záznamy; zatímco záznamy z průduchů rostlin jsou přerušované a omezují se jen na ty na fosilní průduchy, které lze přesně datovat a kalibrovat podle existujících rostlinných taxonů. GEOCARB poskytuje záznam s velice nízkou frekvencí vzorkování, ledová jádra mají lepší rozlišení a průduchy mohou poskytnout data s velmi vysokou frekvencí vzorkování. Moderní úrovně CO2 nejsou podle GEOCARB moc působivé, podle ledových jader bezprecedentní a podle průduchů rostlin nejsou nijak anomální. Tak která metoda poskytuje nejpřesnější rekonstrukci minulého atmosférického CO2?
Problémy s daty z ledových jader jsou 1) rozdíl mezi stářím vzduchu oproti stáří ledu a 2) účinek hloubky pohřbení na koncentrace plynů.
Věk vrstev ledu lze určit docela snadno a přesně. Stáří vzduchu zachyceného v ledu nelze určit už tak snadno a přesně. V současnosti je nejběžnější metoda datování vzduchu pomocí „modelů zahušťování firnu“ (FDM). Firn je hustší než sníh; ale ne tak hustý jako led. Jak jsou vrstvy sněhu a ledu pohřbívány, stlačuje se do firnu a pak do ledu. Hloubka, při níž se uzavírají porézní prostory a zachycuje plyn se může hodně měnit… Takže rozdíl mezi věkem ledu a posuvem vůči vzduchu se může měnit od jen 30 let až po více než 2 000 let.
Jádra z EPCA C mají rozdíl přes 2 000 let. Póry se neuzavírají až do hloubky 99 m, kde je led 2 424 let starý. Podle modelu zahušťování firnu je loňský vzduch zachycen ve stejné hloubce ledu, jaká byla uložena před 2 000 lety.
Mám o přesnosti metody FDM hodně pochybností. Celkem pochybuji, že vzduch v hloubce 99 metrů je loňský vzduch. Plyn nemá tendenci v sedimentu migrovat dolů… Jelikož má nižší hustotu než skála a voda, tak migruje nahoru. Proto je ropa a plyn téměř vždy mnohem starší než formace hornin, v niž jsou zachyceny. Uvědomuji si, že současná atmosféra pronikne dolů do ledu… Ale připadá mi, že v hloubce by mohla být směs vzduchu pronikajícího dolů, vzduchu in situ a staršího vzduchu, který migroval nahoru, než plně „zkameněl“ v ledu.
Nedávná studie (Van Hoof et al., 2005 ukázala, že data o CO2 z ledových jader v podstatě představují nízkofrekvenční staleté až několikasetleté klouzavé průměry minulých atmosférických koncentrací CO2.
Van Hoof et al., 2005. Atmosférické CO2 během 13. století n. l.: sladění dat z měření ledových jader a z analýzy četnosti průduchů. Tellus (2005), 57B, 351–355.
Je zřejmé, že data z ledových jader představují dlouhodobý klouzavý průměr s nízkou frekvencí vzorkování koncentrace atmosférického CO2; zatímco průduchy poskytují složku s vysokou frekvencí vzorkování.
Data o průduších běžně ukazují, že úrovně atmosférického CO2 byly vyšší než ty z ledových jader. Data o průduších rostlin z předchozích dob meziledových (Eamian / Sangamonian) ukazovala vyšší hodnoty než ledová jádra…
Rundgren et al., 2005. Last interglacial atmospheric CO2 changes from stomatal index data and their relation to climate variations. Global and Planetary Change 49 (2005) 47–62.
Data GEOCARB rovněž naznačují, že údaje o CO2 z ledových jader jsou příliš nízké …
Průměrná koncentrace CO2 v pleistocénních ledových jader je o 36 ppmv nižší než z GEOCARB…
Nadávná satelitní dat (NASA AIRS - http://www.nasa.gov/topics/earth/agu/airs-images20091214.html ) ukazují, že koncentrace atmosférického CO2 v polárních oblastech jsou výrazně nižší než v nižších šířkách…
“AIRS dovede pozorovat koncentraci oxidu uhličitého ve střední troposféře s 15 000 pozorováními denně, od pólu k pólu po celém glóbu s přesností 1 až 2 parts per milion a s horizontálním rozlišením na povrchu 1 až 2 stupně. Mapa jednoho měsíce napravo výzkumníkům ukazuje lepší sledování proměnlivosti oxidu uhličitého v různých zeměpisných šířkách a během různých sezón. Image credit: NASA" http://www.nasa.gov/topics/earth/agu/airs-images20091214.html
“Data z AIRS ukazují, že oxid uhličitý není v atmosféře Země dobře promíchán, což je výsledek potvrzený přímými měřeními. Pás koncentrace oxidu uhličitého na jižní polokouli vyobrazený červeně dosahuje největší síly v červenci až srpnu a nejmenší síly v prosinci až lednu. Existuje čistý transport oxidu uhličitého ze severní polokoule na jižní polokouli. Severní polokoule vytváří třikrát více člověkem vytvořeného oxidu uhličitého než jižní polokoule. Image credit: NASA" http://www.nasa.gov/topics/earth/agu/airs-images20091214.html
Tak… Ledová jádra by měla dávat nižší koncentrace CO2 než observatoř na Mauna Loa a průduchy rostlin.
Kouwenberg et al., 2005 zjistil, že “záznamy o počtech průduchů z pohřbených jehliček Tsuga heterohpylla odhalují během posledního tisíciletí významné staletí dlouhé fluktuace atmosférického CO2.“
Data o průduších rostlin vykazují během posledního 1 000 let mnohem větší variabilitu atmosférického CO2 než ledová jádra a tyto úrovně CO2 jsou často mezi 300 a 340 ppmv včetně nárůstu o 120 ppmv od pozdního 12. století do poloviny 14. století. Údaje z průduchů rovněž indikují vyšší úrovně, než jsou instrumentální údaje o koncentraci z Mauna Loa; ale 5-bodový klouzavý průměr sedí s instrumentálními záznamy celkem dobře…
Přehled historických chemických analýz (Beck, 2007) ukazuje od 19. století ještě vyšší variabilitu úrovně atmosférického CO2…
CO TO VŠECHNO ZNAMENÁ?
Současné „paradigma“ říká, že atmosférické CO2 vzrostlo z asi 275 ppmv na 388 ppmv do poloviny 19. století jako důsledek spalování fosilních paliv lidmi. Nárůst úrovní CO2 by dle předpokladu měl planetu oteplovat…
Ovšem, když použijeme nikoliv hokejkovou rekonstrukci od Moberga (2005), tak se korelace mezi CO2 a teplotou trochu změní…
Moberg odvedl daleko lepší práci při vyhodnocení složek klimatického signálu s nízkou vzorkovací frekvencí. Rekonstrukce jako tyto ukazují mnohem vyšší variabilitu klimatu během posledních 2 000 let než to činí „Hokejka“. Moberg rovněž ukazuje, že oteplení z Malé doby ledové začalo 17. století, 260 let před tím, než začal růst CO2.
Jak lze vidět níže geologicky konzistentní rekonstrukce jako Moberg a Esper jsou v mnohem lepším souladu s „přímými“ měřeními paleo-teplot jako jsou Alleyho rekonstrukce z ledových jader ve středním Grónsku…
Abychom byli spravedliví k Dr. Mannovi, tak jeho rekonstrukce z roku 2008 rehabilitovala Středověkou teplou periodu a Malou dobu ledovou na jim náležející místa; ale zase použil Mikovy přirozené triky a hokejkový tvar pro 20. století.
Co se stane, když použijeme CO2 odvozené od rostlinných průduchů místo dat z ledových jader?
Zjistíme, že asi 250-letá prodleva sedí. Úrovně CO2 vrcholily 250 let po Středověké teplé periodě a začala Malá doba ledová a CO2 propadlo na dno 240 let po teplotním dnu Malé doby ledové. Způsobem podobným zpoždění u ledových jader na přelomu glaciál / interglaciál ukazují údaje z průduchů rostlin, že během posledního tisíciletí se CO2 zpozdilo za změnou teploty o asi 250 let. Nárůst CO2, který začal v roce 1860, je s největší pravděpodobností důsledkem odplynění oteplujících se oceánů.
I když nemáme nepřetržité záznamy o průduších přes celý holocén, vypadá to, že ta časová prodleva tu byla i počátkem holocénu ...
Když se atomy uhlíku rozpustí v hlubinách oceánu, doba jejich pobytu zde může být více než 500 let. Takže 150 až 200 letá časová prodleva mezi klimatickým cyklem asi 1 500 let a odplyněním oceánů od CO2 by měl být malým překvapením.
ZÁVĚRY
Data z ledových jader poskytují odhad variability atmosférického CO2 s nízkou frekvencí vzorkování z glaciálních / interglaciálních cyklů v pleistocénu. Ledová jádra ovšem hrubě podhodnocují variabilitu interglaciálních úrovní CO2.
GEOCARB ukazuje, že ledová jádra podceňují dlouhodobé průměrné úrovně CO2 v pleistocénu o 36 ppmv.
Moderní satelitní data ukazují, že úrovně atmosférického CO2 v Antarktidě jsou o 20 až 30 ppmv nižší než v nižších šířkách.
Data z průduchů rostlin ukazují, že ledová jádra nevystihují minulou proměnlivost CO2 v desítky a stovky let dlouhých škálách, které by byly ve srovnatelné amplitudě a frekvenci s růstem od roku 1860.
Z toho lze vyvodit, že:
Koncentrace CO2 od raného holocénu přes předindustriální časy byly vysoce variabilní a nikoliv stabilní, jak naznačují ledová jádra z Antarktidy.
Uhlíkové a klimatické cykly jsou od raného holocénu až do současných dnů konzistentně provázány.
Uhlíkový cyklus se za klimatickým cyklem zpožďuje a tudíž klimatický cyklus neřídí.
Existence té doby prodlevy je konzistentní s hypotézou teplotou řízeného uhlíkového cyklu.
Antropogenický příspěvek k uhlíkovému cyklu od roku 1860 je minimální a podružný.
Poznámka: Není-li uvedeno jinak, všechny klimatické rekonstrukce použité v tomto článku jsou pro severní polokouli.
References
Anklin, M., J. Schwander, B. Stauffer, J. Tschumi, A. Fuchs, J.M. Barnola, and D. Raynaud, CO2 record between 40 and 8 kyr BP from the GRIP ice core, Journal of Geophysical Research, 102 (C12), 26539-26545, 1997.
Wagner et al., 1999. Century-Scale Shifts in Early Holocene Atmospheric CO2 Concentration. Science 18 June 1999: Vol. 284. no. 5422, pp. 1971 – 1973.
Berner et al., 2001. GEOCARB III: A REVISED MODEL OF ATMOSPHERIC CO2 OVER PHANEROZOIC TIME. American Journal of Science, Vol. 301, February, 2001, P. 182–204.
Kouwenberg, 2004. APPLICATION OF CONIFER NEEDLES IN THE RECONSTRUCTION OF HOLOCENE CO2 LEVELS. PhD Thesis. Laboratory of Palaeobotany and Palynology, University of Utrecht.
Wagner et al., 2004. Reproducibility of Holocene atmospheric CO2 records based on stomatal frequency. Quaternary Science Reviews 23 (2004) 1947–1954.
Esper et al., 2005. Climate: past ranges and future changes. Quaternary Science Reviews 24 (2005) 2164–2166.
Kouwenberg et al., 2005. Atmospheric CO2 fluctuations during the last millennium reconstructed by stomatal frequency analysis of Tsuga heterophylla needles. GEOLOGY, January 2005.
Van Hoof et al., 2005. Atmospheric CO2 during the 13th century AD: reconciliation of data from ice core measurements and stomatal frequency analysis. Tellus (2005), 57B, 351–355.
Rundgren et al., 2005. Last interglacial atmospheric CO2 changes from stomatal index data and their relation to climate variations. Global and Planetary Change 49 (2005) 47–62.
Jessen et al., 2005. Abrupt climatic changes and an unstable transition into a late Holocene Thermal Decline: a multiproxy lacustrine record from southern Sweden. J. Quaternary Sci., Vol. 20(4) 349–362 (2005).
Beck, 2007. 180 Years of Atmospheric CO2 Gas Analysis by Chemical Methods. ENERGY & ENVIRONMENT. VOLUME 18 No. 2 2007.
Loulergue et al., 2007. New constraints on the gas age-ice age difference along the EPICA ice cores, 0–50 kyr. Clim. Past, 3, 527–540, 2007. DATA SOURCES CO2
Etheridge et al., 1998. Historical CO2 record derived from a spline fit (75 year cutoff) of the Law Dome DSS, DE08, and DE08-2 ice cores.
NOAA-ESRL / Keeling.
Berner, R.A. and Z. Kothavala, 2001. GEOCARB III: A Revised Model of Atmospheric CO2 over Phanerozoic Time, IGBP PAGES/World Data Center for Paleoclimatology Data Contribution Series # 2002-051. NOAA/NGDC Paleoclimatology Program, Boulder CO, USA.
Kouwenberg et al., 2005. Atmospheric CO2 fluctuations during the last millennium reconstructed by stomatal frequency analysis of Tsuga heterophylla needles. GEOLOGY, January 2005.
Lüthi, D., M. Le Floch, B. Bereiter, T. Blunier, J.-M. Barnola, U. Siegenthaler, D. Raynaud, J. Jouzel, H. Fischer, K. Kawamura, and T.F. Stocker. 2008. High-resolution carbon dioxide concentration record 650,000-800,000 years before present. Nature, Vol. 453, pp. 379-382, 15 May 2008. doi:10.1038/nature06949.
Royer, D.L. 2006. CO2-forced climate thresholds during the Phanerozoic. Geochimica et Cosmochimica Acta, Vol. 70, pp. 5665-5675. doi:10.1016/j.gca.2005.11.031. TEMPERATURE RECONSTRUCTIONS
Moberg, A., et al. 2005. 2,000-Year Northern Hemisphere Temperature Reconstruction. IGBP PAGES/World Data Center for Paleoclimatology Data Contribution Series # 2005-019. NOAA/NGDC Paleoclimatology Program, Boulder CO, USA.
Esper, J., et al., 2003, Northern Hemisphere Extratropical Temperature Reconstruction, IGBP PAGES/World Data Center for Paleoclimatology Data Contribution Series # 2003-036. NOAA/NGDC Paleoclimatology Program, Boulder CO, USA.
Mann, M.E. and P.D. Jones, 2003, 2,000 Year Hemispheric Multi-proxy Temperature Reconstructions, IGBP PAGES/World Data Center for Paleoclimatology Data Contribution Series #2003-051. NOAA/NGDC Paleoclimatology Program, Boulder CO, USA.
Alley, R.B.. 2004. GISP2 Ice Core Temperature and Accumulation Data. IGBP PAGES/World Data Center for Paleoclimatology Data Contribution Series #2004-013. NOAA/NGDC Paleoclimatology Program, Boulder CO, USA.
VEIZER d18O% ISOTOPE DATA. 2004 Update.
Meteorolog Karsten Brandt z donnewetter.de předjímá před námi více studených zim.
Zapomeňte tedy na Met Office a PIK, které už prokázaly svou směšnost. Tolika dobrých peněz do těchto institucí proudí a vypadávají z nich jen takové zmetky.
Meteorolog Karsten Brandt z německé společnosti poskytující meteorologické služby donnerwetter.de nám poskytl výhled na rok 2011 a na dalších 10 let před námi. (Zde v němčině http://www.donnerwetter.de/news/news.mv?id=14805 ).
Během dalších 10 let více chladných zim
Nedávno jsme toho slyšeli hodně o tom, že Severoatlantická oscilace (NAO) se změnila na negativní, což vypadá, že je spojeno s nízkou sluneční aktivitou. (Na druhou stranu od pravověrných věřících AGW jsme dosud neustále slýchali, že negativní AO je způsobena změnami mořského ledu, které vyvolalo arktické oteplení, jenž je způsobeno lidmi způsobenými emisemi stopového CO2).
NAO ovšem jasně pro evropské počasí hraje důležitou roli. Znalost toho, co bude NAO během příštích 10 let dělat, vám umožní provést předpovědi, jaké má Evropa před sebou klima. Karsten Brandt píše:
Je velice pravděpodobné, že nejenže zažijeme velice chladnou zimu, ale že i v nadcházejících 10 letech bude každá druhá zima velice chladná. Jen 2 z 10 budou mírné.
Dr. Brandt není nějaký osamělý chlápek odkudsi, co dělá něco na způsob kacířských věšteb. Velký počet meteorologů a klimatologů předjímá to samé, např. stejně jako Joe Bastardi z Accuweather a i oteplovací klimatolog Moji Latif. Dokonce Potsdamský institut pro výzkum klimatických dopadů se k tomuto chóru přidává, ale s tvrzením, že ta zima je tu kvůli oteplení.
V roce 2011 bude Německo asi o 1 st C chladnější
Dr. Brandt říká, že v krátkém výhledu není moc těžké dělat rozumné předpovědi na příští 2 měsíce, a že si lze vytvořit celkem dobrou představu, jak se vyvine zbytek roku. Loni zažila většina západní Evropy chladnější rok. Jaký je pro Německo výhled na rok 2011? Brandt píše:
V porovnání s posledními 20 lety se rok 2011 s vysokou pravděpodobností ukáže být jako příliš studený. Místo 11 st C na západě nebo 10 st C na severu a východě očekáváme 8-10 st C, tj. o 1 st C chladněji než v minulých letech. Tento rok zvláště začne chladem a máme zase podezření, že zas přijde studený konec roku, který stáhne celoroční teploty dolů.
Doufejme, že veřejná správa si opatří potřebné vybavení k čištění od zimního sněhu a dostatečné množství zásob písku a posypové soli, aby občané příští zimu nemuseli snášet ty strašlivé dopravní podmínky, které nyní ve většině Evropy zažívají. A vaše domácí potřeby by myslím měly uvažovat o objednávce lopat na sníh na příští podzim.
Nepropadejte však zoufalství, Brandt říká, že šance na teplé jaro a horké letní měsíce nejsou špatné.
Nakonec je tu to, co ukazuje Národní meteorologická služba:
Tobogán NASA predikcí slunečních skvrn
Posted on December 27, 2010 by Ira Glickstein
Guest Posting by Ira Glickstein
Ježíšek nám nadělil novou predikci slunečních skvrn (http://solarscience.msfc.nasa.gov/predict.shtml ), aby ji přidal k neuvěřitelně dlouhé sérii nejméně pěti selhavších predikcí od roku 2006. Poslední vrchol počtu slunečních skvrn NASA pro Sluneční cyklus 24 (SC24) je už oproti svému originálu o 60% níže, ale pořád to vypadá, že je trochu moc vysoký, když uvážíme nedávný článek Davida Archibalda vystavený na WUWT kladoucí analogie SC24 a SC24 s SC5 a SC6, které se dostaly na vrcholy kolem 50 během studeného období Daltonova minima počátkem 19. století.
Podle Yogi Berra „Je těžké provádět predikce, zvláště do budoucnosti.“ Vedoucí týmu Dr. Mausumi Dikpati z NASA’s National Center for Atmospheric Research a sluneční fyzik Dr. David Hathaway of the National Space Science & Technology Center se nedávno z této lekce dost poučili, když v březnu 2006 předpovídali, že SC24 by měl začít na konci roku 2006 nebo počátkem roku 2007 a měl by vrcholit o 30% až 50% výše než SC23, což by mělo dát počty 156 až 180. Poslední předpověď je 64 (Miluji jejich přesnost:^), ale já předpovídám, že bude ještě snížena, něco jako povánoční výprodeje:^)
Mé grafická trajektorie pokroku NASA v poklesech předpovědí slunečních skvrn položená přes poslední graf NASA se skutečnými počty slunečních skvrn. SC23 je vyobrazen od svého vrcholu v roce 2000 do svého pádu 2009 spolu s nárůstem SC24 až do posledního listopadu 2010. Červená vlna s vrcholem na 90 zůstává z jejich předchozí predikce a v lednu by měla být nahrazena jejich novou predikcí.
Jak je vyobrazeno, SC23 vyvrcholilo kolem ledna 2000 na počtu 120. Je velice poučné si přečíst predikce NASA z března 2006 (a i docela humorné, dokud si neuvědomíte, že jsme za to zaplatili). Některé přímé citace (zvýraznění doplněno):
„Příští sluneční cyklus bude o 30% až 50% silnější než ten předchozí,“ říká Dikpati … Dikpatiho predikce je bezprecedentní. Během téměř dvou století od doby, kdy byl 11-letý cyklus slunečních skvrn objeven, vědci zápasili s předpověďmi mohutnosti příštího maxima – a selhávali. Sluneční maximum může být intenzivní jako v roce 1958 nebo sotva zřetelné jako v roce 1805, aniž by probíhalo podle nějakého zřejmého vzoru.
Aby této záhadě přišel na kloub, uvědomil si Dikpati před lety, že na slunce je dopravníkový pás …
Hathaway … vysvětluje: „Nejdříve si vzpomeňte na to, že sluneční skvrny jsou – zkroucené zámotky magnetismu vytvářeného vnitřním dynamem slunce. Typická sluneční skvrna existuje jen po několik týdnů. Pak uvadá, zůstává po ní ‚mrtvola‘ slabého magnetického pole.“…
„Vršek dopravníkového pásu klouže po povrchu slunce zametajíc magnetická pole starých mrtvých slunečních skvrn. ‚Mrtvoly‘ jsou dovlečeny k pólům do hloubek 200 000 km, kde je sluneční magnetické dynamo může zesílit. Když se ty mrtvoly (magnetické zámotky) převtělí (zesílí), revitalizují se a vyplavou zas na povrch.“ Sazeničky – nových slunečních skvrn!
Všechno tohle probíhá strašlivě pomalu. „Celá jedna obrátka pásu trvá asi 40 let,“ říká Hathaway. Rychlost se mění „nějak od 50-letého tempa (pomalé) až po 30-leté tempo (rychlé).“
Když se pás „zrychlí“, znamená to, že se smete spousta magnetických polí a že příští cyklus slunečních skvrn bude intenzivní. Toto je základna pro předpověď. „Pás se v letech 1986-1996 urychloval,“ říká Hathaway. „Stará magnetická pole byla smetena a tak by se měla znovu objevovat jako velké sluneční skvrny v letech 2010-2011.“
Stejně jako většina expertů v tomto oboru Hathaway důvěřoval modelu dopravního pásu a souhlasil s Dikpatim, že příští sluneční maximum by mělo být omračující. Ale v jedné věci do nesedělo. Dikpatiho předpověď kladla sluneční maximu na rok 2012. Hathaway věřil, že to přijde dříve ve 2010 či 2011.
„Historie nám ukazuje, že velké cykly slunečních skvrn ‚vyráží‘ rychleji než malé,“ říká. „Očekávám, že první sluneční skvrny nového cyklu se objeví koncem roku 2006 nebo 2007 – a sluneční maximum bude v chodu do roku 2010 či 2011.“
Kdo má pravdu? Čas ukáže. Každopádně bouře se blíží.
Věřili poctivě Dikpati a Hathaway, že prolomili Kód slunečních skvrn, který vědu mátl po dvě století? Zpětně všichni víme, že se ve své zapálené predikci „omračujícnosti“ sekli. (V originále omračující – „doozy“ podle Webstra „nějakým způsobem mimořádné.“ NASA předpokládala, že SC24 bude mimořádně intenzivní. Vybarvil se ale jako mimořádně slabý, tak by přinejmenším měli dostat přičteno k dobru, že aspoň použili správné slovo: ^
Ale byli fakt poctiví? No Hathaway si byl dlouhou dobu vědom vztahu mezi počtem slunečních skvrn a klimatem, napsal:
Rané záznamy slunečních skvrn ukazují, že Slunce koncem 17. století procházelo obdobím bez aktivity. Mezi lety 1645 až 1715 bylo na Slunci spatřeno velmi málo slunečních skvrn. … Toto období bez sluneční aktivity rovněž korespondovalo s klimatickou periodou zvanou ‚Malá doba ledová‘, kdy řeky, které jsou normálně bez ledu, zamrzaly a i v nižších polohách zůstávala celoročně sněhová pokrývka. Existují důkazy, že Slunce mělo podobná období bez aktivity i ve vzdálenější minulosti. Vztah mezi aktivitou slunce a terestrickým klimatem je oblastí probíhajícího výzkumu.
Je možné, že jejich předpověď byla zaujatá pro většinové převažující mínění Nepříjemné pravdy roku 2006, Globální oteplení je „daná věda“. Mohlo by to být tak, že se cítili pod tlakem zavděčit se svým kolegům a nadřízeným předpovědí omračujících slunečních skvrn, které jsou předzvěstí omračujícího teplého prokletí?
Připadá mi, že NASA má dlouhou historii zpožděných předpovědí slunečních skvrn, zvláště když byl trend klesající. Vypadá to, že čekali, dokud je skutečný počet nedonutil, aby tak učinili.
Podívejte se na obrázek. O SC23 se předpokládalo, že začne počátkem roku 2007, ale nezačal. Ale trvalo jim až do října 2008 než svou predikci zrevidovali na pozdější start a nižší vrchol (137) a pak to ještě srazili v lednu 2009 (s predikcí vrcholu na 104, k němuž by mělo dojít počátkem 2012).
Nejsem žádný expert na sluneční skvrny, ale bylo mi už téměř před dvěma lety jasné, že 104 je příliš velké, tak jsem předpovídal vrchol 80 a přesunul jsem to datum vrcholu do prostředka 2013. NASA nakonec svůj vrchol snížila na 90 a právě tento měsíc jej snížila na 64 a i oni vrchol přemístili doprostřed roku 2013. Moje poslední predikce je, že se jich počátkem roku 2014 objeví 60, ale myslím, že jsem možná ještě trochu moc vysoko.
S omlouvou Pete Seeger:
Where have all the sunspots gone? NA-SA search-ing,
Where have all the sunspots go-ne? NASA don’t know.
Where have all the sunspots gone? Global Cooling, anyone?
Will NASA ever learn? Will NA-SA ev-er learn?
Where has all the carbon gone? Green-house gas-es,
Where has all the carbon go-ne? Come down as snow!
Where has all the carbon gone? Heating houses, everyone,
Will NASA ever learn? Will NA-SA ev-er learn?
Where has Global Warming gone? Point not tip-ping,
Where has Global Warming go-ne? Its gonna slow.
Where has Global Warming gone? Normal seasons of the Sun,
Will NASA ever learn? Will NA-SA ev-er learn?
Monday, December 27, 2010 2010 – kam patří v seznamu nejteplejších let? By Dr. Don Easterbrook
Za nejteplejší rok minulého století byl dlouho považován 1934. V minulém desetiletí se jako jeho nejbližší vyzyvatel objevil rok 1998, rok super-el Nina, ale na rok 1934 ztrácel 0,53C (0,97F). Pak však ve snaze udělat rok 1998 teplejší než 1934 NASA GISS „upravila“ U.S. data pro rok 1934 dolů a pro 1998 nahoru (viz článek Iry Glicksteina z 25. prosince 2010) a tak zjevně vymazali původní dost velké vedení roku 1934 proti 1998.
Poslední fáze silného El Nino 2009-2010 počátkem roku 2010, z tohoto roku učinily dalšího možného kandidáta na nejteplejší rok století. Ovšem prosince 2010 byl v mnoha částech světa jedním z nejchladnějších prosinců za sto let, a tak rok 2010 pravděpodobně nebude teplejší než 1998. Ale záleží na tom skutečně?
Bez ohledu na to, který rok zvítězí v bitvě o úpravu teplot, jak je to opravdu významné? K zodpovězení této otázky se potřebujeme podívat na mnohem delší časový rámec staletí a tisíciletí.
Jedním z nejlepších způsobů, jak se podívat na dlouhodobé teploty, je pomocí izotopových dat z grónských ledových jader GISP2, z nichž lze určit teploty za tisíce let. Data z ledových jader byla získána Minze Stuiverem a Peterem Grootesem pomocí měření poměrů izotopů (16O/18O) na jaderném urychlovači, čímž se měří paleo-teploty v době, kdy padal sníh, který se později přeměnil na ledovcový led. Věk těchto teplot lze přesně měřit z ročního vrstvení shromažďovaných úlomků hornin, které vyznačují každoroční letní tání ledu a z koncentrací úlomků hornin na ledovci.
Minulé století
Během minulého století došlo ke dvěma epizodám globálního oteplování a ke dvěma epizodám globálního ochlazování:
Obrázek 1. Dvě období globálního oteplování a dvě období globálního ochlazování od roku 1880.
Studené období 1880 až 1915. Měření teplot atmosféry, fluktuace ledovců a data o izotopech kyslíku z grónských ledových jader, to vše zaznamenává studené období od asi 1880 do asi roku 1915. Mnoho studených teplotních rekordů v severní Americe bylo učiněno v této době. Ledovce postupovaly, některé až téměř ke krajním pozicím, jichž bylo dosaženo během Malé doby ledové před asi 400 lety. Během této doby byla globální teploty o 0,9C (1,6F) chladnější než v současnosti. Od roku 1880 do 1890 teploty spadly o 0,35C (0,6F) během pouhých 10 let. Chladné období 1880-1915 se krásně ukázalo v křivce izotopů kyslíku z Grónského kontinentálního ledovce.
Teplé období 1915 až 1945
Globální teploty trvale rostly během 20., 30. a počátkem 40. let. Do poloviny 40. let byly globální teploty asi o 0,5C (0,9F) vyšší než bývaly na přelomu století. Během 30. let padlo více teplotních rekordů tohoto století než ve kterékoliv dekádě 20. století. Ledovce během tohoto teplého období ustupovaly, teploty byly ve 30. letech v Grónsku vyšší než v současnosti a rychlost oteplování byla vyšší (oteplení o 4C (7F) do dvou desetiletí). K tomu všemu došlo ještě než začaly po roce 1945 vzrůstat emise CO2, takže přinejmenším polovina oteplení minulého století nemohla být způsobena lidmi způsobeným CO2.
Chladné období 1945 až 1977
Globální teploty začaly v polovině 40. let padat v době, kdy emise CO2 začaly růst. Globální teploty na severní polokouli spadly o 0,5C (0,9F) od poloviny 40. let do roku 1977 a globálně teploty spadly o 0,2C (0,4F). Tou dobou mnoho ledovců postupovalo a z velké části se zotavilo ze ztrát ledu z teplého období 1915-1945. Mnoho příkladů ústupu ledovců citovaných ve zpravodajských médiích se ukazuje v porovnání jejich krajních pozic začínajících při jejich maximálním rozsahu na konci chladného období z let 1880-1915 a končících při jejich minimálním rozsahu v nedávném 20-letém období oteplování (1977-1998). Mnohem lepším měřítkem účinku klimatu na ledovce by bylo porovnání konečných pozic mezi konci po sobě následujících chladných období nebo konci po sobě následujících teplých období.
Globální oteplování 1977 až 1998
Globální ochlazování, které převažovalo asi v letech 1945 až 1977 náhle v roce 1977 skončilo, když se Tichý oceán během jediného roku přepnul ze svého chladného módu do svého teplého módu a globální teplota začala růst, čímž začala dvě desetiletí globálního oteplování. Tohle náhlé otočení klimatu v roce 1977 se nazývá „Velký pacifický klimatický posun“, protože k němu došlo náhle. Během tohoto teplého období alpské ledovce ustupovaly, arktický mořský led ubýval, došlo k tání grónského ledovcového štítu.
Náhlost posuvu v povrchových teplotách moře v Pacifiku a odpovídající změna z globálního ochlazování na globální oteplování v roce 1977 je vysoce významná a silně poukazuje na vztah příčina a následek. Vzestup atmosférického CO2, který se po roce 1945 zrychlil, nevykazuje žádnou náhlou změnu, které by mohl být připsán „Velký pacifický klimatický posuv“.
Globální ochlazování 1999 až 2010-12-28
Už nedošlo k žádnému globálnímu oteplení nad úroveň roku 1998 a teploty mírně klesaly.
Posledních 500 let
Oscilace teplot zaznamenané v ledových jádrech v Grónsku během posledních 500 let (Obr. 2) jsou opravdu pozoruhodné. Od roku 1480 tu došlo k nejméně 40 obdobím oteplování a ochlazování, všechna dávno před tím, než hybným činitelem mohly být emise CO2.
Obrázek 2. Oteplování a ochlazování od roku 1480 do 1960.
Posledních 5 000 let
Obrázek 3 ukazuje poměry izotopů kyslíku z grónských ledových jader GISP2 za posledních 5 000 let. Všimněte si, že teploty byly před 1500 lety až 5000 lety výrazně teplejší než v současnosti.
Obrázek 3. Poměry izotopů kyslíku během posledních 5 000 let. Červené plochy jsou teplá období, modré plochy jsou studená období.
Posledních 10 000 let
Většina posledních 10 000 let byla teplejší než současnost. Obrázek 4 ukazuje teploty z grónských ledovcových jader GISP2. S výjimkou krátkého chladného období před asi 8 200 lety, je celé období od asi 1 500 let před současností až do 10 500 let výrazně teplejší než současnost.
Obrázek 4. Teploty během posledních 10 500 let zaznamenané v ledových jádrech GISP2 z Grónska. (Upraveno z Cuffy a Clow, 1997)
Další graf teplot z ledových jader Grónska za posledních 10 000 let je zobrazen na Obrázku 5. Znázorňuje v podstatě stejné teploty jako Cuffy a Clow (1997), ale s poněkud vyšší podrobností. To, co nám obě tyto teplotní křivky ukazují, je, že skoro celých posledních 10 000 let bylo teplejších než současnost.
Obrázek 5. Teploty během posledních 10 000 let zaznamenané v ledových jádrech z Grónská GISP2.
Tak kam se ty teplé roky 1934/1998/2010 měřítka řadí v dlouhém seznamu teplých let? Z posledních 10 500 let jich bylo 9 100 teplejších než roky 1934/1998/2010. Takže bez ohledu na to, který z roků (1934, 1998 nebo 2010) se ukáže být nejteplejším za století, tak ten rok bude mít na dlouhodobém teplotním seznamu číslo 9 099. Klima se od Malé doby ledové pomalu otepluje (Obr. 5), ale má ještě co dělat, aby se dostalo na teplotní úrovně, které tu po téměř 10 500 let trvaly. Je to opravdu mnoho povyku pro nic.
Pdf: http://icecap.us/images/uploads/2010wheredoesitfitinwarmestyearlist.pdf
citace:Pánové, možná je čas na silnější akci nežli planá debata. Soudruzi z klimatické koalice mají náskok, je potřeba jim ukázat, že nejsme ovce...
Toto nie je o IPCC ani o klimatickej zmene.
Toto je principialny problem. Je to o chorej spolocnosti umoznujucej vladnut samozvancom a pred podvodom zavriet oci...
Nemam strach o svoje deti, lebo hoci Katolici nie sme idealny, jednym z "dosledkov" vychovy je aj slobodne kriticke myslenie. (netvrdim, ze nan mame patent, ale sme jedna z mala dobre organizovanych a akcieschopnych skupin)
Zakladnou otazkou je, jak zabezpecit/ spristupnit zaujem o slobodne kriticke myslenie pre vsetkych, bez rozdielu svetonazoru.
Ci je vobec u ludi zaujem o: ...,...,..., slobodu, zodpovednost, pravdu, mudrost, spravodlivost, vernost, predvidavost, odvahu, solidaritu, laskavost, ...
Jak zabezpecit, aby nastupujuci vek globalizmu bol lepsi jak vek kapitalizmu?
K diskusi mezi nicky Salek a Green o vymírání korálů díky růstu CO2 (str187 a dále) bych si dovolil připomenout, že citované vědecké publikace nepřinášejí důkaz o CO2 jako příčině vymírání. Popisují jen poněkud vágní korelaci mezi obsahem CO2 a vymíráním. Německé učebnice statistiky s oblibou uvádějí dokonalou korelaci mezi poklesem porodnosti v Německu a poklesem počtu čápů. Je to důkaz pro teorii, že děti nosí čáp? Pokud přeženeme význam korelace, dojdeme k závěru, že infarkty myokardu jsou způsobeny zářením vycházejícím z televizorů. Důkaz příčiny vymírání může poskytnout jen experiment. Vzhledem k tomu, že korály nevymřely za koncentrací CO2 4000 x až 8000 x vyšších než v současnosti, považuji uvedenou teorii za krajně nepravděpodobnou.
Omlouvám se, v starších geologických dobách dosahovala koncentrace co2 4000- 7000 ppm, čili jen 10x-20x víc. Efekt na fotosyntézu byl ovšem značný, ta přestává při 60-70 ppm a přizpůsobení není možné, tato mez je dána thermodynamikou chemické reakce. Některým rostlinám se podařilo problém s příliš nízkou současnou koncentrací CO2 obejít tzv. C4 metabolizmem, což je vlastně pumpa na CO2, který je zachycován poblíž průduchů a regenerován ve vysoké koncentraci v plynotěsné oblasti kolem cév.
citace:K diskusi mezi nicky Salek a Green o vymírání korálů díky růstu CO2 (str187 a dále) bych si dovolil připomenout, že citované vědecké publikace nepřinášejí důkaz o CO2 jako příčině vymírání.
Na této stránce http://www.co2science.org/
lze najít velké množství odkazů na práce, které dokazují, že vyšší koncentrace CO2 korálům ani jiným potvůrkám s krunýřem nevadí. Ačkoliv jde o odkazy na úplně nezávislné práce ze standardních vědeckých časopisů, jejich uvedením zde však pro Greena okamžitě ztrácí platnost.
citace:Pánové, možná je čas na silnější akci nežli planá debata. Soudruzi z klimatické koalice mají náskok, je potřeba jim ukázat, že nejsme ovce...
Toto nie je o IPCC ani o klimatickej zmene.
Toto je principialny problem. Je to o chorej spolocnosti umoznujucej vladnut samozvancom a pred podvodom zavriet oci...
Nemam strach o svoje deti, lebo hoci Katolici nie sme idealny, jednym z "dosledkov" vychovy je aj slobodne kriticke myslenie. (netvrdim, ze nan mame patent, ale sme jedna z mala dobre organizovanych a akcieschopnych skupin)
Zakladnou otazkou je, jak zabezpecit/ spristupnit zaujem o slobodne kriticke myslenie pre vsetkych, bez rozdielu svetonazoru.
Ci je vobec u ludi zaujem o: ...,...,..., slobodu, zodpovednost, pravdu, mudrost, spravodlivost, vernost, predvidavost, odvahu, solidaritu, laskavost, ...
Jak zabezpecit, aby nastupujuci vek globalizmu bol lepsi jak vek kapitalizmu?
Dec 29, 2010 Šéfka EPA Jackson: Vynuťme na veřejných místech Zelené náboženství
Henry Payne, The Michigan View.com
Od betlémských jesliček na veřejném místě až po vánoční přání na pracovišti urazili Američané až do těchto náboženských svátků dlouhou cestu k oddělení Vánoc od státu. Nikoliv však Obamova administrativa a její kampaň za sloučení Zelené doktríny se státem.
Na mimořádném projevu před Národním shromážděním církví v New Orleans letos v listopadu šéfka Agentury pro ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency – EPA) – oddaná Zelená i křesťanka – naléhala, aby se v U.S. jak vládní tak náboženští vůdci sjednotili v jejich „morálním závazku“ k vyléčení planety a „k vybudování náboženského a morálního zdůvodnění toho, proč být dobrými sluhy našeho prostředí.“
„Nyní je otázkou: ‚Co můžeme dělat?‘“ předestírá Zelená Velekněžka s dodatkem, že toto úsilí bylo posvěceno programem Bílého domu Na víře založeného sousedského partnerství.
V úterý před Vánocemi odpověděla na svou vlastní otázku, když nadiktovala kontroverzní limity na průmyslové emise, které budou-li uplatněny, budou mít výrazné negativní důsledky na pracovní místa a ekonomický růst v Michiganu a na Středozápadě.
Betlémské jesličky EPA jsou tak na veřejném místě, šéfem je tu Matka Země a Washingtonští mudrci přináší dary peněz daňových poplatníků.
„Postupujeme podle našich závazků uvážlivě a pečlivě pokročit ve věci snížení zamoření skleníkovými plyny, které ohrožují zdraví a blahobyt Američanů a přispívají ke klimatické změně,“ řekla 23. prosince Jackson při uvalování globálně oteplených regulací na elektrárny a rafinérie.
Měsíc před tím, zahájila svůj projev k Národnímu shromáždění církví (The National Council of Churches - NCC) otázkou: „Kde se EPA a NCC překrývají? A proč je tak důležité se na tato překrývání zaměřit a provádět v nadcházejících letech spolu ještě více práce?“
V uvítání těch, které nazvala „náboženskými ekologisty“, že to „‘panování‘ nad ‚vší zemí‘ neznamená vlastnictví díla Božího, nýbrž základní odpovědnost ke služebnosti. Dnes mnoho lidí víry čerpá inspiraci z písma. Např. chválí Boží stvoření v Žalmech. Ekologisté stejným způsobem píší a mluví o přirozeném světe s hlubokou oddaností a úctou.“
Pochválila zelenou ikonu Rachel Carson a guru ekologického designu Williama McDonougha za vyjádření víry, že „by měla znít v každé svatyni“. Rovněž uvítala hnutí radikální ekologistické spravedlnosti, které věří, že umísťování „znečišťujících“ průmyslových provozů do městských oblastí jako je Detroit je diskriminující. V 90. letech vůdci Detritu povstali, aby zabránili předchůdci Jackson, Carolu Brownerovi obehnáním Michiganského vnitřku měst „zeleným pásem“ ze strachu, že by to porušilo občanská práva menšin.
„Během let je čím dál jasnější a jasnější, že ekologické hrozby omezují ekonomické možnosti bojujících komunit,“ řekla. „NCC udělalo za ty roky úžasnou práci … tím, že tuto otázku rozšířilo i o ekologickou spravedlnost.“
Ale primárním poselstvím od Jackson bylo sjednocení církve a státu za regulacemi globálního oteplování. „Poprvé v lidské historii jsme dosáhli bodu, kdy naše dennodenní aktivity – naše cestování, náš obchod, naše zemědělství – ovlivňují osud planety,“ vřískala z kazatelny. „Pro lidi víry … to posunuje práci na klimatické změně a ochraně naší planety za hranici pouhých environmentálních a ekonomických imperativů a ukazují nám, že je to morální závazek.“
„Stejně jako EPA a NCC bilancují své milníky a oslavují minulost, je též podstatné, abychom uvažovali o budoucnosti,“ kázala. „Nadále budeme usilovat, aby komunity věřících přispěly k rozhodnutím, která činíme. A plánujeme rovněž své úsilí přes Bílý dům sladit s Na víře založeným sousedským partnerstvím.“
S deklarací své morálnosti jako priority i přes odmítnutí legislativy o globálním oteplování u volebních uren letos v listopadu nadiktovala v úterý Jackson své podmínky U.S. průmyslu. „Tyto normy americkým společnostem pomohou přitáhnout soukromé investice do zlepšovatelství čisté energie, které společnosti učiní konkurenceschopnými a vytvořit tady doma dobrá pracovní místa,“ pokračovala Jackson vyjasňováním, že svou práci vidí v přetváření americké ekonomiky – nikoliv jen jako dozorce nad emisními normami.
Co na tom, že Evropa vázne v hlubokých mrazech, narůstající počet Detroitských bezdomovců umrzá na ulicích, jih U.S. je zmrazený v rekordně nízkých teplotách nebo že vrcholní vědci varují, že škody z regulací globálního oteplování daleko překračující jakýkoliv z toho zamýšlený prospěch. Zelené náboženství je neochvějné.
Jak je ironické, že Jackson náboženská „Válka proti průmyslu“ začíná přesně v tom svátečním období, v němž „Válka proti Vánocům“ odepřela vystavování náboženství na veřejném majetku.
Antiteze
Posted on December 30, 2010 by William McClenney
Víte, ve vědě bývala kdysi taková věc, které jsme říkali Teorie několika pracovních hypotéz. V moderní klimatické vědě je to v klatbě (formálním církevním prokletí spojeném s exkomunikací). Takže ve srovnávacím postavení k hypotéze budoucího globálního rozvratu od CO2 by mohli vědci klidně uvažovat nějakou antitezi nebo dvě, aby se potvrdila objektivita jedné z nich.
Jedna z takových antitezí, která se v debatách paleklimatické vědy ukazuje být už dlouhodobá, se týká konce holocénu. Čili toho, jak dlouho současný interglaciál potrvá.
Podíváme-li se na orbitální mechaniku a moderní výsledky od Loutre a Bergera (2003) v jejich průlomovém článku (myslím tím široce citovaný a diskutovaný článek) kvůli času, který předpověděli pro další trvání současné doby meziledové – holocénu – která by mohla docela dobře trvat dalších 50 000 let, zvláště když se započte CO2. To by z holocénu učinilo nejdéle trvající interglaciál od vzniku zalednění severní polokoule někdy před 2,8 miliony let. Pět ze 6 posledních interglaciálů mělo vždy trvání asi polovinu precesního cyklu. Precesní cyklus se mění od 19-23k let a my jsme teď v té části 23k-roků, neboť 11 500 let je polovina, což je rovněž současný věk holocénu.
A právě proto je ta diskuse relevantní.
Ale co ten 6. interglaciál – ten, co nebyl přes půlku precesního „ciferníku“. To by mohl být MIS-11 (čili Holsteinién), který podle většiny nedávno publikovaných odhadů mohl trvat řádově 20-22k-roků, s nejdelším odhadem až 32k roků.
Článek Loutre a Bergera z roku 2003 brzy následoval další průlomový článek od Lisieki a Rayomo (Oceanography, 2005) s vyčerpávajícím pohledem na 57 po celém glóbu rozložených hlubokooceánských vrtných projektů a dalších vrtů (Obrázek 1), který uvádí:
„Nedávné výzkumy se zaměřily na MIS 11 jako možného analoga k současnému interglaciálu (např. Loutre a Berger, 2003; členové komunity EPICA, 2004), protože k oběma došlo během období malé excentricity. Model věku LR04 stanovuje, že MIS 11 se táhl přes dva precesní cykly s hodnotou 18O pod 3,60/00 po 20 k roků, v letech 398-418 ka. V porovnání fáze 9 a 5 zůstávají pod 3,60/00 po 13 respektive 12 k roků a interglaciál holocén až dosud trval 11 k roků. Model věku LR04 je průměrný LSR na 29 místech stejný od 398-418 ka jako od 250-650 ka; u následující fáze 11 není pravděpodobné, že by byla uměle natažena. Ovšem minimum oslunění 21. června na 65N během MIS11 je pouze 489 W/m2, současné oznámené minimum je mnohem menší 474 W/m2. Navíc se u současných hodnot osvitu sluncem nepředpovídá, že by se během následujících 65 k-let vrátily na vysoké hodnoty MIS 11. Navrhujeme, že by to mělo znamenat, že to v podstatě v holocénu bez lidského vlivu vylučuje interglaciál přes dva precesní cykly (např. Raymono, 1997).“
Obrázek 1. Posledních 5 milionů let klimatu z 57 po glóbu rozmístěných sedimentálních vrtů (obecná definice interglaciálu od MPT je, že poměr izotopů kyslíku 18/16 musí spadnout na 3,6 parts per mil)
Abychom tuto diskusi dostali do současnosti Tzedakis (Obrázek 2, jeho obrázek 3) je snad nejvíce procesu peer review podrobená práce v současném světě (The European Geosciences Union website Climate of the Past Discussions) vydala celkem důkladnou revizi stavu vědy vztahující se ke dvěma posledním interglaciálům, které podobně jako ten současný holocén (čili MIS-1) jsou srovnávány s MIS-19 a MIS-11, dalšími dvěma interglaciály, k nimž došlo od středopleistocenního přechodu Mid Pleistocene Transition (MPT) a došlo k nim rovněž při minimu excentricity. Od jeho prvního vydání v roce 2009 a jeho nového vydání po otevřeném on-line peer review procesu v březnu letošního roku (2010) je tento článek nyní považována za průlomový přehled stavu paleoklimatické vědy. V tom rovněž uvažuje Ruddimanovu Hypotézu raného antropogénu s Ruddimanem jako součástí on-line reviw. Tzedakisovy následné poznámky jsou objasňující:
„Po důkladném zvážení to, co vyjde z projekce přirozeného trvání současného interglaciálu závisí na volbě analogu, zatímco potvrzení nebo vyvrácení „hypotézy o raném antropogénu“ na bázi srovnání s dřívějšími interglaciály zůstává nepříjemně nepřesvědčivé.“
Obrázek 2. Tzedakis (2010) srovnání holocénu s předchozími 4 interglaciály.
Jak mohl bystrý čtenář postřehnout, tak i ve věcech, které se už staly, není věda nijak zvlášť moc daná. Což činí úvahy o tom, že věda by mohla být daná ve věcech, které se ještě nestaly, ještě pochybnějšími.
Jak budeme dále postupovat se sestavováním argumentace antiteze, podíváme se při hledání vodítek blíže na konce interglaciálů v době post-MPT a na poslední glaciál.
Studie proxy s vyšším rozlišením z různých částí planety naznačují, že konce interglaciálů mohou být z pohledu globálního klimatického rozvratu exkurzí po dost divokém klimatu.
Boettger, et al (Quaternary International 207 [2009] 137–144) to shrnuje:
“Pro terestrické záznamy ze střední a východní Evropy z konce posledního interglaciálu jsou zřejmě charakteristické geochemické a vegetační ukazatele dokládající evidentní klimatické a environmentální nestability. Přechod (MIS 5e/5d) z posledního interglaciálu (Eamian, Mihulino) do raného posledního glaciálu (raný Weichselian, raný Valdai) je poznamenán přinejmenším dvěma epizodami oteplení, což lze pozorovat v geochemických datech v profilech jezerních sedimentů střední Evropy (Gro, ‚‘ bern, Neumark-Nord, Klinge) a východní Evropy (Ples). Výsledky pylových analýz ve všech těchto řadách souběžně ukazují na samém konci posledního interglaciálu mohutný nárůst environmentálních oscilací a na začátku posledního zalednění. Tento článek diskutuje možné korelace těchto událostí mezi regiony ve střední a východní Evropě. Oznámená klimatická a environmentální nestabilita během přechodu interglaciál / glaciál by mohla být konzistentní s předpokladem, že tohle je asi přirozený jev charakteristický pro období přechodů. Vezmeme-li v úvahu, že v současnosti pozorované „lidmi vyvolané“ globální oteplování je v souběhu s přirozeným trendem k ochlazování, tak je tato studie takovýchto přechodných období důležité pro porozumění procesů v pozadí klimatických změn.“
Hearty a Neumann (Quaternary Science Reviews 20 [2001] 1881–1895) shrnují svou práci na Bahamách konstatováním:
„Geologie posledního interglaciálu (sensu stricto, mořské izotopy v pod-fázi (MIS)5e) v záznamech z Baham se charakter mořské hladiny a klimatu mění. Po období kvazi-stability během většiny doby meziledové, během níž útesy vyrostly o +2,5 m, na konci tohoto období hladina moře prudce stoupla a vyryla zářezy do starších vápenců. Po krátkých přestávkách na asi +6 a snad +8,5 m hladina moře nápadně rychle spadla na nízký stav MIS 5d s mnohem chladnějšími klimatickými podmínkami. Bylo to během tohoto poklesu z vysokého stavu MIS 5e, kdy severní Atlantik trpěl oceánografickou „reorganizací“ před asi 11873 ka. Během stejného období se Bahamské souostroví mohutně zvětšilo tvorbou masivních dun. Nížinu přetvarovaly obrovité vlny do krokvovitě zbrázděných pláží, překrývajících starší pobřežní zbrázdění a rovněž rozbily a vyházely obrovité balvany přes 20 m vysoké útesy. Svrchně jurské horniny tyto charakteristiky zachytily poskytnutím kompletních souběžných poměrů aminokyselin po celém souostroví. Nicméně to, zda tento poslední interglaciál funguje jako odpovídající analog našeho „skleníkového“ světa nebo ne, odhalí až složité podrobnosti klimatického přechodu mezi podmínkami teplého interglaciálu a glaciálu.“
Viz Obrázek 3 (také obrázek 3 v jejich studii)
Obrázek 3. Rychlý vrchol nárůstu mořské hladiny na konci MIS-5, Eamian
A Obrázek 4 (obrázek 5 v jejich studii).
Obrázek 4. MIS-5e zářez (foto A) a moderní zářez (foto B) (Hearty a Neumann, 2001, obrázek 5).
Obrázek, který se nám vynoří je, že interglaciály post-MPT jak to tak vypadá jsou plné dramatických, náhlých globálních klimatických rozvratů, které se jeví, že se vyskytovaly v měřítcích od dekád po staletí. Na základě toho holocén jeden z nejméně 3 snad 4 post-MPT „extrémních“ interglaciálů nemusí být imunní k opakování těchto jevů a jelikož je v současnosti ve věku poloviny precesního cyklu a možná není pravděpodobné, aby se dočkal mnohem většího věku, tak by to mohl být přirozený klimatický „šum“, od něhož musíme oddělit svůj antropogenický „signál“.
Projdeme-li si tyto interglaciály až do toho minulého posledního Eamianu, najdeme v grónských ledových jádrech, že v nich je 24 Dansgaard-Oeschgerových oscilací (Obrázek 5, původní obrázek 1. Sole et al. 2007) nebo náhlá oteplení, k nimž docházelo v rozmezích od pouhých roků až po celá desetiletí, kdy vzrostly průměry mezi 8-10C (D-O 19 ohodnoceno 16C). Nominální rozdíly mezi pozemskými chladnými (glaciály) a teplými (interglaciály) obdobími je v řádu 20C. D-O události mají v průměru 1470 let, období jsou 1-4 k –roků.
Obrázek 5. Dansgaard-Oeschgerské oscilace s projevy svých cyklů (sole et al. 2007)
Sole, Turiel a Llebot ve Physics Letters A (366 [2007] 184-189) píší, že identifikovaly tři třídy D-O oscilací v ledových jádrech grónského GISP2 A (stručné), B (střední) a C (dlouhé) odrážející rychlost, s níž se oteplení vrací zpět k chladným stavům glaciálu:
„V této práci byla časová evoluce CO2 v ledových jádrech tohoto období před 20 až 60 k-roky BP [15] kvalitativně srovnána s našimi teplotními cykly podle třídy, do které náleží. Na Obr. 6 bylo pozorováno, že cykly třídy A zcela postrádají vztah ke změnám koncentrací CO2. Pozorovali jsme určité korelace mezi cykly B a C a koncentrací CO2, ovšem s opačným znamínkem, než jsme čekali: maxima koncentrace atmosférického CO2 měla sklon odpovídat střední části nebo konci období ochlazování. Role CO2 v jevu těchto oscilací vypadá, že má vztah více k rozsahu a trvání fáze ochlazování než jako spouštěč oteplování. To by mohlo vysvětlovat, proč cykly nejsou časově souběžné s maximy CO2 (A cykly) s rychlým pádem zpět do stavu chladu.“
„Ani koncentrace CO2 ani změna astronomického cyklu nezmění způsob, jakým fáze oteplování probíhá. Tento souhlas v průběhu fáze je silný ve všech charakterizovaných cyklech; rovněž jsme rozpoznali přítomnost podobných oteplovacích fází v ranných stadiích přechodů z doby ledové do doby meziledové. Naše analýza oteplovací fáze vypadá, že ukazuje universální spouštěcí mechanismus, což bylo spojeno s možnou existencí stochastické rezonance [1,13,21]. Rovněž se argumentovalo, že možnou příčinou série D/O událostí by se mohla ukázat být termohalinní cirkulace Atlantiku [2,8,22,25]. Ovšem příčina těchto pravidelně uspořádaných cyklů zrovna tak jako ospravedlnění náhlých fází oteplení dosud ve vědecké literatuře chybí.“
Obrázek 6. Sole et al (2007) D/O třídy oscilací.
V jejich práci přinejmenším u 13 z 24 D-O oscilací (ve skutečnosti jiní pracovníci naznačují, že to platí pro všechny) není CO2 provokujícím činitelem otepleních, ale slouží k usnadnění návratu zpět do chladného glaciálního stavu, což je cosi, co by mohlo být důležité, až nakonec dosáhneme konce holocénu. Místo spuštění náhlých oteplení to vypadá, že to funguje, jestli chcete, jako jakási „protipožární deka“.
Při sestavování antiteze a uvážení principu předběžné opatrnosti nám tudíž zbývá promyslet, zda by snížení koncentrace CO2 v atmosféře na konci holocénu nemuselo být ve skutečnosti špatnou věcí.
V důsledku toho tedy existuje možnost, že přesně ve správném momentě těsně u konce holocénu není poslední interakce rodu Homo bezděčným klopýtnutím o správný recept s atmosférickými GHG, které by snad mohly usnadnit nebo zpomalit přechod do dalšího glaciálu. Podle antiteze „Skeptiků“ i „Oteplovačů“ se tudíž obojí nachází na chaoticky nejisté klimatické půdě, kde účinnost CO2 jako GHG je lépe brát vážně.
Zpráva AR4 vydaná IPCC OSN uvádí: „Všimněte si, že čím kratší období do minulosti, tím je sklon křivky vyšší, což ukazuje na zrychlující se oteplování.“ Oni sami však vytvořili umělé urychlení započítáním krátkodobých lineárních trendů do cyklických dat. Následující obrázek je Obr. FAQ 3.1 z Kapitoly 3 zprávy AR4 od IPCC z roku 2007 [http://www.ipcc.ch/pdf/assessment-report/ar4/wg1/ar4-wg1-chapter3.pdf]
To, co zatemňují, je cyklická proměnlivost skutečných dat. Počítání lineárních trendů bez ohledu k nelineárnímu cyklickému charakteru dat dává chybné (nebo nepoctivé) výsledky.
Následující obrázek ukazuje data o odchylkách globálních teplot HadCRU použitá při vypracování výše uvedeného grafu doprovázená oranžovými přímkami ukazujícími 60-letý cyklus. Červená přímka na obrázku níže ukazuje 0,74 stupňů za století (výše zobrazeno purpurově), přičemž zelená přímka ukazuje 1,28 stupňů za století (zobrazeno výše oranžově). Lineární trendy svévolně vkládané do cyklických dat vytvoří jakýkoliv žádoucí výsledek pouhou volbou vhodného počátečního bodu.
Trend pozorovaný trend lineárního oteplení vzniklý ze započtení cykličnosti je ve skutečnosti 0,3 stupně za století, jak ukazuje modrá přímka na obrázku níže založená na trendech mezi vrcholy přibližně 60-letého cyklu. A ten se nezrychluje.
Data o rybářství od Organizace pro zemědělství a výživu FAO
OSN FAO vydala v roce 2001 zprávu zvanou „Klimatická změna a dlouhodobé fluktuace komerčních úlovků“ [ftp://ftp.fao.org/docrep/fao/005/y2787e/y2787e00.pdf]. V této zprávě je zajímavé, že klimatickou změnu zkoumali z hlediska její pozorované cyklické povahy, nikoliv z hlediska předpokladu, že CO2 všechno žene do záhuby (klimatická změna v tomto případě např. není eufemismem pro antropogenické globální oteplování). Vypracovali rovněž prediktivní modely založené na pozorované cykličnosti. O cyklech se uvádí, že mají periodu něco mezi 55 – 65 lety.
Následující obrázky ukazují některé modely rybářství z této zprávy.
Úlovky pacifických lososů
Úlovky alijašských tresek.
Úlovky pacifických sleďů
Ze studie FAO:
• „Hlavním cílem studie bylo vypracování prediktivního modelu založeného na pozorovaných korelacích mezi dobře známými klimatickými ukazateli a produkcí ryb spolu s předpovědí dynamiky zásob hlavních komerčně lovených ryb 5-15 let dopředu.“
• „Bylo zjištěno, že ačkoliv dynamika globální odchylky povrchových teplot vzduchu (dT) s dlouhodobou dynamikou produkce ryb v moři koreluje, má jen mizernou významnost z hlediska predikcí, kvůli vysoké meziroční variabilitě a dlouhodobým trendům. Index atmosférické cirkulace (ACI) vystihující převažující směr pohybu vzdušných mas je méně proměnlivý a má užší korelaci s dlouhodobými fluktuacemi hlavních zásob komerčně lovených ryb (r = 0,70-0,90).“
• „Spektrální analýza časových řad dT, ACI a Délky dne (LOD) odhadnuté z přímých pozorování (110-150-letých) ukázala jasnou 55-65 letou periodicitu. Spektrální analýza rekonstruovaných časových řad povrchových teplot vzduchu za posledních 1500 let naznačuje podobnou (55-60-letou) periodicitu. Analýza 1600 let dlouhé rekonstrukce časových řad biomasy sardinek a ančoviček v Kalifornském výstupním proudu rovněž odhalila pravidelné 50-70-leté fluktuace. Spektrální analýza statistik úlovků hlavních komerčních druhů za posledních 50-100 let rovněž ukázala cyklické fluktuace asi 55 let.
Tato studie ukázala, že Index atmosférické cirkulace (ACI) je k určení klimatických režimů velice užitečný. ACI vypracované ruským klimatologem Georgie Vangengeimem „Vystihuje období relativní dominance buď „zonálního“ nebo „meridiálního“ pohybu vzdušných mas v měřítcích polokoulí. … Meridiální (C) cirkulace převládala v letech 1890-1920 a 1950-1980. Epochy kombinovaných „zonálních“ (W+E) cirkulací převažovaly v letech 1920-1950 a 1980-1990. Současná epocha „poledníkového“ (WE) proudění 1970-1990 ještě neskončila, ale přechází do své závěrečné fáze … Bylo zjištěno, že „zonální“ epochy odpovídají obdobím globálního oteplování meridiální odpovídají obdobím globálního ochlazování.“
Jeden z vědců zapojených do studie Leonid Klyashtorin vydal studii srovnávající úlovky ryb s klimatickými jevy. Ten uvádí: „Toto odporuje běžné víře v „globální oteplování““
[http://www.pices.int/publications/pices_press/volume5_issue2/May97/Pacific_Salmon.PDF]
Následující obrázky srovnávající úlovky ryb s ACI jsou z Klyashtorinovy zprávy.
Následující obrázky jsou rovněž z Klyashtorinovy zprávy srovnávající ACI s Indexem úhlové rychlosti Země (ERVI) a rovněž srovnává úlovky růžových lososů s Indexem Aleutské tlakové níže (ALPI).
Zkusil jsem najít data o úlovcích ryb, která by byla srovnatelná s grafy předpovědí FAO a najít graf úlovků Alijašských tresek zobrazených níže.
[http://www.nmfs.noaa.gov/fishwatch/species/walleye_pollock.htm]
Následující obrázek srovnává výše uvedené s predikcí FAO uvedenou před tím.
60-letý cyklus
Klimatické cykly dlouhé přibližně 60 let jsou pozorovatelné v mnoha klimatických jevech. Následující obrázek ukazuje odchylky Atlantické multidekadické oscilace (AMO) mezi léty 1850 až 2009
[http://en.wikipedia.org/wiki/File:Amo_timeseries_1856-present.svg].
Délka cyklu je přibližně 62 let s maximy kolem let 1878, 1943 a 2004 a s minimy kolem let 1912 a 1974.
Podle klimatických modelářů z Potsdamského institutu pro výzkum klimatických dopadů (PIK) v Potsdamu v Německu jsou poslední chladné zimy v Evropě způsobeny nízkým rozsahem ledu (v důsledku AGW) v Barentsově a Karelském moři. Juraj Vanovčan tu má teď esej, dokazující, že opak je pravdou.
Vyvrácení tvrzení PIK o nízkém stavu ledu v Barentsově a Karelském moři jako příčině studených zim
By guest writer Juraj Vanovcan
Při pojednávání třech po sobě následujících studených zim v severozápadní Evropě ortodoxní klimatologové teď dělají všechno možné, aby zabránili zmínkám o změnách trendů u ukazatelů NAO a AO a o ochlazování Atlantiku. Místo toho na povrch plavou různé bizarní teorie – od zpomalení Golfského proudu Velkou olejovou skvrnou v Mexickém zálivu až po strašlivé tání Grónských ledovcových štítů, které má mít stejný účinek. Všechny ignorují skutečnost, že Golfský proud je poháněn tropickými pasáty. Obr. 1 Oblasti zvolené k přezkoumání hypotézy o nízkém rozsahu ledu jako příčině chladné zimy.
Další taktikou, kterou oteplovači ke kontrole škod používají je tvrzení, že nízký rozsah ledu v Barentsově a Karelském moři může způsobit změny ve vzdušné cirkulaci, a tudíž umožnit, aby se arktický vzduch vylil do středních šířek. Tato teorie je však, jak uvidíme, pochybná. To, co ovládá evropské zimy, je převládající směr atmosférických cirkulací, nikoliv „zvýšený skleníkový efekt“.
Takovýto pokus spojovat chlad s teplem někde jinde, zde s domnělým poklesem rozsahu ledu v části Arktidy, nám připomíná, jak se Kevin Trenberth sháněl po „chybějícím teple“.
Klimatická data jsou přes KNMI Climate Explorer volně k dispozici, tak si tvrzení PIK přezkoumejme.
Obrázek 1 ukazuje oblast Barentsova a Karelského moře (6-80N, 10-100E) a severozápadní Evropu (45-70N, 10W-15E), kde podle jejich tvrzení nízký rozsah zdejšího ledu zapříčiňuje nízké teploty a sníh v Evropě.
Obrázek 2 ukazuje rozsah zimního ledu (D-J-F) v Barentsově a Karelském moři spolu s odchylkami zimních teplot nad severozápadní Evropou. Obrázek 2 Rozsah zimního ledu v Barentsově a Karelském moři a zimy v severozápadní Evropě 1979-2010.
Vztah mezi těmito dvěma křivkami bije do očí; vztah sice existuje, ale úplně opačný k tomu, co tvrdí PIK! Např. nízký rozsah zimního ledu v letech 2007 a 2008 byl spojen s mírnými zimami v Evropě. A rovněž v polovině 80. let došlo ke studeným zimám i přes dost vysoký rozsah ledu v Barentsově a Karelském moři. Následující Obrázek 3 ukazuje dva parametry v přímém vztahu: Obrázek 3 vztah mezi rozsahem zimního ledu v Barentsově a Karelském moři a zimami v severozápadní Evropě v letech 1979-2010.
Matematici by mohli namítat proti statistické významnosti pozorovaného trendu, ale trend samotný je dost logický: Studené Barentsovo a Karelské moře s větším zaledněním znamená studené zimy v severozápadní Evropě. Zatím ještě nelze vědět, kam zapadne graf se zimou 2010/2011, až se objeví na grafu výše, ale i kdyby byl nakonec outlierem, celkový trend už nezmění.
Tvrzení, že studené evropské zimy jsou způsobený nízkým rozsahem ledu v Barentsově a Karelském moři není tudíž pozorovanými daty podložený.
Jelikož rozsah arktického ledu závisí převážně na severoatlantických teplotách povrchu moře, jak se ukazuje jinde (http://wattsupwiththat.com/2010/09/26/a-must-read-european-climate-alpine-glaciers-and-arctic-ice-in-relation-to-north-atlantic-sst-record/ ), tak není moc šance, že bychom se v dohledné budoucnosti dočkali výrazného nárůstu. Obrázek 4 ukazuje, že měsíční odchylky povrchových teplot moře v severním Pacifiku a severním Atlantiku založené na Reynoldsově datové sadě OI.v2. Obrázek 4: Měsíční odchylky povrchových teplot moře SST v severním Pacifiku a severním Atlantiku od roku 1982.
Zřejmě je tu vidět prodleva 1-roku mezi oběma grafy s tím, že Atlantik je vlečen trendem Pacifických SST. Teplý vrchol SST v Atlantiku pozorovaný v roce 2010 vypadá, že má viditelně podobný protějšek v severopacifické události z roku 2009. Ale pacifické SST mezi tím spadly na úrovně, které jsme viděli jen v 80. letech. Bude-li Atlantik následovat, pak by rozsah letního mořského ledu v roce 2011 mohl vykázat výrazné nárůsty.
Budoucí pokusy vysvětlit nárůst Arktického ledového příkrovu oteplením někde jinde nepochybně vyvolá ještě větší pobavení a pochybnosti o „vědeckém konsensu“.
Pojďme se raději podívat v úterý 4.1.11 v 10.30 hod. na 80 % zatmění Slunce. Brzy se to opakovat nebude ! Přeji vám všem i sobě pokud možno jasné počasí ! Tmavé brýle nebo sklíčka sebou.
V Německu prochází Zákon o energetické tyranii – umožní vynutit příděly na energii
By P Gosselin on 3. Januar 2011
Začínají příděly na energii. (Photo credit: Wikipedia)
Je to pravda. Německou vládou prošel tiše a téměř bez povšimnutí nový zákon. V nedaleké budoucnosti bude vláda občanům říkat, kolik energie mohou spotřebovat.
Pokud to Německý stát uplatní, tak si docela dobře může dělat jakoukoliv zhůvěřilost, jaká se mu zlíbí.
Pryč jsou časy, kdy vlády jsou tu proto, aby sloužily občanům. Teď je tu skupina elitářů, která se chystá občany poručníkovat a říkat jim, jak mají žít.
Modlím se, aby si těch několik zbývajících svobodomilných zákonodárců v Americe všimlo tohoto hnutí eko-stanného práva, které se nyní válcuje Evropu. Zelené košile se už ze svých aut vysazují před vašimi domy (myslím EPA). Dovolíte i jim, aby vám taky vykopli dveře? Oni už jen čekají na zelenou od paní Lisy Jackson.
Česky:
Zákon o energetických službách a dalších opatřeních k energetické úspornosti ze dne 4. listopadu 2010 (BGBl. I S. 1483)
Nazývejme to dále jen Zákon o energetické tyranii. Michael Limburg z EIKE se na to dopodrobna podíval a píše:
Tímto zákonem se zruší svobodný trh, který se přestaví na úsilí o … „odstranění existujících tržních překážek a nedostatků.“
Tento zákon však samozřejmě činí opatření k vytvoření nové byrokracie k realizaci svých záměrů – při přebírání pravomoci státem. Limburg píše o tom, co Zákon o energetické tyranii znamená:
Znamená to, že občané budou muset a budou moci být přinuceni, aby ve velice krátké době učinili výrazné energetické úspory. A aby se zajistilo, že to bude fungovat:
Speciálně od elektráren, provozovatelů rozvodných sítí a koncových prodejců energií se bude požadovat, aby přijali speciální závazky k vytvoření podmínek pro rozvoj a šíření trhu podniků energetických služeb a k tvorbě dalších opatření ke zlepšení energetické úspornosti u spotřebitelů. Toto obsahuje speciální informace, prosazování a zajišťování závazků. Tyto společnosti jsou rovněž povinny k vedení informativních účtů o spotřebě energie.
V prosté češtině: Od elektrárenských a energetických společností se bude požadovat, aby sbíraly data o spotřebě každého jednotlivého občana a přijmout opatření, aby tento dosáhl cílů v úsporách energie.
Vynucování státem
A tohle všechno se samozřejmě bude muset monitorovat – pomocí nové mocné byrokracie, která bude mít moc řídit životy. Paragraf 9 tohoto zákona vymezuje, které vládní orgány budou sledovat spotřebu energie. Spolkový úřad pro kontrolu hospodářství a exportu převezme povinnosti Spolkového úřadu pro úspory energie.
Některé z těchto povinností obsahují výpočty cílů energetické úspornosti a monitorování pokroku v úsporách, kterých spotřebitelé dosáhli. A nebude-li úspor dosaženo dostatečně rychle, píše Limburg:
V případě, že síly nově zrušeného svobodného trhu nebudou postačovat, což se samozřejmě ukáže být skutečností, budou moci vypracovat návrhy k donucení občanů a bude-li to nezbytné i sankcemi, aby těchto ambiciózních cílů dosáhli.
Čtenář EIKE Stefan Steger píše:
Možná jsme už viděli příliš mnoho science fiction, ale tohle vypadá jako, když se Orwellovská společnost pod dozorem stává realitou; můžete to nazvat NDR 2.0. A na to všechno musí být systém k:
1. Realizaci inteligentních sítí.
2. Outsourcingu odčítání hodnot z měřidel veřejnými službami.
3. Státní kontrole odčítání z měřidel.
4. Regulaci spotřeby energie na osobu / domácnost atd.
5. Limitování spotřeby energie použitím inteligentních měřidel a automatických odpojovačů.
6. A k vysílání likvidátorů k rušení domácí svobody.
Mike Limburg končí citací Kurta Tocholskyho (http://en.wikipedia.org/wiki/Kurt_Tucholsky ):
„Kdyby lidé mohli změnit politický kurz volbami, tak by volby už dávno byly zakázány.“
Tohle je opravdu smutný ale pravdivý komentář o stavu demokracie v Německu – tedy toho, co z ní dnes zbylo.
Velká hrozba – jak daleko to může jít?
Tohle je jen začátek tzv. „Velké transformace“ (http://www.greattransformation.eu/index.php/speakers ) z vizí extrémistů jako Edenhofer, Schellnhuber a spousty dalších nadšenců sociálního inženýrství. Začíná to příděly na energii, ale čím to skončí? Co bude dalšího?
Naše spotřeba vody? Naše spotřeba masa? Náš přístup k internetu? Naše mobilita? Naše osvětlení? Naše váha? A co třeba příjem cukru? Právem na naše orgány? Naše délka života (tabule smrti)? Náš majetek a naše peníze, které vyděláme? Naše svoboda slova?
Mohou si dělat, co chtějí, není tu nic, co by je zastavilo. Dnes proti této nadcházející zelené tyranii není žádná politická opozice – v Německu jsou pro to všechny strany do pravice po levici. Pouze mezi sebou bojují o to, kdo si urve to potěšení tento nebezpečný experiment realizovat. Všichni soutěží o to, kdo se ukáže, že může být první Erichem Honeckerem!
Naléhavě potřebujeme opozici .. a možná další Den-D.
=========================================================
AKTUALIZACE: http://www.greattransformation.e „Demokratické režimy nejsou dobře připraveny na tu úroveň účasti, které je zapotřebí: Mohou si svobodné demokratické společnosti poradit s dopady zhoubných účinků na globální klima nebo by autoritativní režimy mohly být možná lepší k zavedení a vynucení nezbytných opatření?“
"Tvrzení, že studené evropské zimy jsou způsobený nízkým rozsahem ledu v Barentsově a Karelském moři není tudíž pozorovanými daty podložený."
To sú celí denialisti. Diskutujú sami so sebou. Vyššie uvedené tvrdenie je blud, ktorý v práci "A link between reduced Barents-Kara sea ..." Petoukhov et al. 2010. nie je napísaný. Tento blud podsunuli páni Vanovčan a Balík. A s týmto nepravdivým podsunutým tvrdením potom sami so sebou polemizujú. Čítali Ste páni vôbec tú prácu ????
Koľko dostávate pán Balík za túto nadprácu, ktorú predvádzate na tomto fóre ? Vynáša to dobre ?
V práci sa tvrdí iné: Our simulations with the ECHAM5 general circulation model demonstrate that lower-troposphere heating over the B-K Seas in the Eastern Arctic caused by the sea ice reduction may result in strong anti-cyclonic anomaly over the Polar Ocean and anomalous easterly advection over northern continents. This causes a
continental-scale winter cooling reaching -1.5°C, with more than three times increased probability of cold winter extremes over large areas including Europe.
Nejedná sa teda iba o Európu páni. Takže si celú tú "analýzu" môžete niekam strčiť.
Originál práce si každý môže preštudovať tu:
citace:
To sú celí denialisti. Diskutujú sami so sebou. Vyššie uvedené tvrdenie je blud, ktorý v práci "A link between reduced Barents-Kara sea ..." Petoukhov et al. 2010. nie je napísaný. Tento blud podsunuli páni Vanovčan a Balík. A s týmto nepravdivým podsunutým tvrdením potom sami so sebou polemizujú. Čítali Ste páni vôbec tú prácu ????
Koľko dostávate pán Balík za túto nadprácu, ktorú predvádzate na tomto fóre ? Vynáša to dobre ?
Sice z vás čiší duch Zelené propagandy, pane Green, ale jistá míra úsilí o věcnou arugumentaci se u vás přeci jen projevuje. To se ale asi brzy změní nabo vás nahradí nějaká pornomodelka ukájející se hokejkou, protože se na nás nevěřící chystá úplně nový neotřelý styl:
Nahotinky a nový mesiáš
Posted on January 4, 2011 by bzim
Annotations added. - Source: CIRES/CSU - click for details
Guest post by Robert Zimmerman
Pokud měl někdo pochybnosti o tom, že hnutí globálního oteplování prochází těžkým kolapsem, tak tomu tento tzv. novinový článek (http://www.spiegel.de/international/world/0,1518,737451,00.html ) ze Spiegel Online (http://www.spiegel.de/ ) s titulkem “Nahotinky a nový mesiáš: Skupiny Zelených zkouší klimatickou změnu usexovat,” pravděpodobně tyto pochybnosti uklidní. Klíčové citace:
Ekologisté a vědci mají starosti kvůli masivnímu opadání zájmu veřejnosti o toto téma v průběhu minulého roku. Teď hledají nové strategie, jak tuto vlnu otočit. Hledají tzv. „mentální bomby“ – vysoce emotivní obrazy, které složitý problém zredukují do pointy jediného poselství.
Ten článek ale bohužel nepoložil tu fundamentální otázku: Co mají „mentální bomby“ společného s fakty, daty a dokazováním, že vaše teorie je ve skutečném světě správná?
Odpověď se samozřejmě jasná: Nic.
Každá z taktik načrtnutých v článku výše je buď povrchní propagandistickou senzací nebo pokusem o překroucení faktů tak emotivním podáním, že obecná veřejnost bude hypnotizována k čemukoliv, co aktivisté globálního oteplování chtějí.
Autor článku Axel Bojanowski popisuje velice nadšenými výrazy rozličné taktiky, o jakých ekologistické hnutí uvažuje, aby ovlivnilo veřejnou diskusi. Ty obsahují:
Emotivní apely jako je změna mínění za využití dramatických obrazů (umírající lední medvěd, zatopené město).
Sex.
Hledání nového mesiáše jako náhradu za Al Gora.
Nový vědecký jazyk. Citace: “Mezivládní panel o klimatické změně chce rovněž mnohem opatrnější používání jazyka. Tento mezinárodní orgán vědcům poslal pravidla chování týkající se jejich interakcí s žurnalisty. Vědci by se v interview měli vyhnout používání slov jako je „riziko“ a „nejistota“, píše se v dopise, aby se tak zabránilo nedorozuměním – a aby se vyhnuli jakýmkoliv dalším škodám způsobeným hnutí ochrany klimatu.“ (Zvýraznění je moje.)
A nakonec nový druh žurnalistiky, kde se žurnalisté stanou určitým křídlem propagandy ekologistického hnutí:
Klimatičtí aktivisté začali směřovat milionové financování do školících programů pro ekologistické žurnalisty s cílem povzbudit to, co je známo jako “angažovaná žurnalistika”. Tento typ reportáží je „v Evropě už celkem dost mrtvý,“ říká Markus Lehmkuhl mediální expert z berlínské Free University. Britský vědecký žurnalista Alexander Kirby varuje, že žurnalisté, kteří zůstanou v této otázce neutrální, by mohli záležitost ochranu klimatu ohrozit, ale mnoho jeho kolegů odmítá zaujmout stranické stanovisko.
Jeden klip v kampani v Británii sídlící ekologistické organizace 10:10 ukazoval učitelku vyhazující do povětří dva žáky, kteří byli skeptičtí k omezování svých uhlíkových emisí, což doprovázely fontány krve rozstřikující se na ostatní ve třídě. Další videa 10:10 měla ta samá fatální vyústění u vzpurných kancelářských pracovníků a fotbalistů. Kampaň se však vyšla neúspěšně – rozdmýchla masivní protesty a rychle ji stáhli.
Je naprosto jasné, že Bojanowski to video 10:10 nikdy neviděl, jelikož všechno, co popisuje, se odehrálo v jednom klipu, nikoliv v několika, jak naznačuje. Abychom porozuměli tomu, jak mizerně tuto „službu veřejnosti“ popisuje, stojí to za to, se na to podívat znovu:
feature=player_embedded#!
Kolem a kolem si nejsem jist, co z toho mě znechutilo nejvíce: jestli je to přání, aby nás ekologisté agitovali propagandou, neirelevantností těchto fakt nebo neochotou profesionálního žurnalisty dělat svou práci a klást základní skeptické otázky. Neschopnost těchto ideologů vyrovnat se s fakty a otevřeně o těchto otázkách z očí do očí debatovat k nám však každopádně vysílá signál o nadcházejícím kolapsu jejich hnutí.
Slunce je pořád v propadu – pořád ještě není v souladu s předpovědí “konsensu” NOAA
Posted on January 5, 2011 by Anthony Watts
Spředisko předpovědi kosmického počasí (SWPC) NOAA včera vypracovalo svou aktualizaci postupu slunečního cyklu (http://www.swpc.noaa.gov/SolarCycle/ ). Zprávy nejsou povzbuzující. V prosinci došlo zase k poklesu sluneční aktivity, počet slunečních skvrn je nižší, ale to, co opravdu budí starost, je geomagnetický index Ap. Sluneční dynamo teď spadlo na úroveň magnetické aktivity, jakou jsme naposledy viděli koncem roku 2009. Čtenáři si mohou vzpomenout na příspěvek z 23. prosince: Sluneční geomagnetický Ap index spadl na nulu (http://wattsupwiththat.com/2010/12/23/solar-geomagnetic-ap-index-hits-zero/ ), který je takhle hluboko v cyklu 24 trochu neobvyklé.
Tady je AP index z SWPC:
Hodnota Ap 3 byla naposledy vidět koncem roku 2009 a počátkem roku 2010, což spadlo i pod nejnižší hodnotu spatřenou (na grafu SWPC) za 10 let s Ap=2 v prosinci 2009. Byla to rovněž nejnižší hodnota až dosud v záznamech. SWPC od té doby v prosinci 2009 své údaje revidovala nahoru z 1 na 2.
Poslední větší aktualizace předpovědi NOAA pochází z května 2009, kdy napsali:
8. květen 2009 – Předpovědní panel pro Sluneční cyklus 24 dosáhl v předpovědi příštího slunečního Cyklu 24 konsensuálního rozhodnutí. Za prvé panel odsouhlasil, že k solárnímu minimu došlo v prosinci 2008. To stále platí jako predikce, jelikož hladší průběh počtu slunečních skvrn byl platný pouze v září 2008. Panel se rozhodl, že příští sluneční cyklus bude ve své intenzitě podprůměrný s maximálním počtem slunečních skvrn 90. Co se týče předpovědi data solárního minima a predikce maximální intenzity, sluneční maximum teď očekáváme, že se objeví v květnu 2013. Poznamenáváme, že jde o konsensuální mínění, nikoliv jednohlasné rozhodnutí. Většina panelu tuto predikci odsouhlasila.
Vypadá to, že je čas na aktualizaci, jelikož to vypadá, že „konsensuální předpověď“ selhala.
Poslední sluneční minimum mělo loni skončit, ale došlo k čemusi mimořádnému. Ačkoliv sluneční minima obvykle trvají asi 16 měsíců, to současné se natáhlo na 26 měsíců – tj. nejdelší za století. Jedním z důvodů by podle článku předloženého sympoziu Mezinárodní astronomické unie č. 273 (http://arxiv.org/abs/1009.0784v1 ) v kolokviu on-line mohlo být to, že se jak to tak vypadá ztrácí síla magnetického pole slunečních skvrn.
…
Vědci studující sluneční skvrny v posledních 2 desetiletích dospěli k závěru, že magnetické pole, které spouští jejich tvorbu neustále klesalo. Bude-li současný trend pokračovat do roku 2016, může být tvář slunce nakonec bez skvrn a zůstat tak po desetiletí – což je jev, který v 17. století probíhal v souběhu s dlouhým obdobím ochlazování Země.
Žijeme v zajímavé době.
Dlouho trvající záhady horké vnější atmosféry Slunce rozřešena
Posted on January 7, 2011 by Anthony Watts
From the National Science Foundation: Odpověď tkví ve výtryscích plazmy.
Úzké výtrysky materiálu zvané bodliny vyráží vysokou rychlostí vzhůru ze slunečního povrchu. Credit: NASA
Jednou z nejtrvanlivějších záhad solární fyziky je, proč je vnější atmosféra Slunce čili korona o miliony stupňů teplejší než povrch?
Vědci nyní věří, že objevili hlavní zdroj horkého plynu, který doplňuje koronu: výtrysky plazmy vystřelující vzhůru těsně nad povrch Slunce.
Zjištění odpovídá na základní otázku astrofyziky: jak se z nitra Slunce přemisťuje energie, aby vytvořila jeho horkou vnější atmosféru.
„Vždy bylo dost matoucí, jak zdůvodnit, proč je sluneční atmosféra teplejší než jeho povrch,“ říká Scott McIntosh sluneční fyzik z High Altitude Observatory of the National Center for Atmospheric Research (NCAR) in Boulder, Colo., který se této studie účastnil.
„Zjištění, že horkou plazmu do vnější atmosféry Slunce vnáší tyto trysky, možná umožní mnohem větší porozumění této oblasti a snad vylepší i naši znalost mírného vlivu, jaký má Slunce na svrchní atmosféru Země.“
Výsledky výzkumů, které byly tento týden publikovány v žurnálu Science, provedli vědci z Lockheed Martin’s Solar and Astrophysics Laboratory (LMSAL), NCAR a University of Oslo. Podporovala jej NASA a National Science Foundation (NSF) sponzor NCAR.
„Tato pozorování jsou významným krokem v porozumění pozorovaných teplot ve sluneční koroně,“ říká Rich Behnke z NSF’s Division of Atmospheric and Geospace Sciences, která výzkum sponzorovala.
„Poskytují nám nový vhled na energetický výkon Slunce a dalších hvězd. Výsledky jsou rovněž obrovskou ukázkou síly spolupráce mezi universitními, soukromě průmyslovými a vládními vědci a organizacemi.“
Výzkumný tým se zaměřil na trysky plazmy známé jako bodliny, což jsou plazmové fontány vyvrhované vzhůru z mělkého vrstvy pod povrchem Slunce do vnější atmosféry.
Vědci po desetiletí věřili, že by bodliny mohli teplo do korony vysílat. Ovšem v pozdějším sledovacím výzkumu v 80. letech zjistili, že plazma v bodlinách nedosahuje teplot korony a tak ta teorie převážně vyšla z módy.
„Zahříváním bodlin na miliony stupňů nebylo nikdy přímo pozorováno, takže jejich role při ohřevu korony bylo zamítnuto jako nepravděpodobné,“ říká Bart De Pontieu vedoucí výzkumník a sluneční fyzik z LMSAL. Vnější atmosféra Slunce čili korona je o miliony stupňů teplejší než její povrch. Credit: NASA
De Pontieu, McIntosh a jejich kolegové v roce 2007 zjistili novou třídu bodlin, která se pohybovala mnohem rychleji a měla kratší životnost než tradiční bodliny.
Tyto bodliny „Typu II“ vystřelují vzhůru vysokými rychlostmi, jež často překračují 100 kilometrů za sekundu, a pak zmizí.
Rychlé zmizení těchto trysků naznačuje, že plazma, kterou vynáší, by mohla být velice horká, ale důkazy z přímých pozorování tohoto procesu chyběla.
Výzkumníci k otestování své hypotézy využili nových pozorování z Atmospheric Imaging Assembly na nedávno NASA vystřelených Solar Dynamics Observatory a Focal Plane Package pro Solar Optical Telescope (SOT) na japonském satelitu Hinode.
„Vysoké prostorové i teplotní rozlišení novějších přístrojů bylo při odhalování těchto před tím skrytých doplňování koronální hmoty podstatné,“ říká McIntosh.
„Naše pozorování poprvé odhalují vztah jedna ku jedné mezi plazmou, která je ohřátá na miliony stupňů, a bodlinami, které tuto plazmu do korony vnáší.“
Tato zjištění vytváří ověření existujících teorií koronálního ohřevu pozorováním.
Během posledních několika desetiletí vědci navrhli širokou škálu teoretických modelů, ale nedostatek podrobných pozorování v tom pokrok významně brzdil.
„Jednou z pro nás velkých výzev je porozumění tomu, co pohání a zahřívá materiál bodlin,“ říká De Pontieu.
Průlomovým krokem bude podle De Pontieu lepší porozumění oblasti rozhraní mezi viditelným povrchem Slunce čili fotosférou a jeho koronou.
Další mise NASA s Interface Region Imaging Spectrograph (IRIS) – snímkovací spektrograf oblasti rozhraní – je naplánována k odpálení v roce 2012, aby poskytla s vysokou věrností data o složitých procesech a obrovských kontrastech hustoty, teploty a magnetickém poli mezi fotosférou a koronou. Výzkumníci doufají, že to odhalí více o ohřevu bodlin a mechanismu vyvrhování.
LMSAL je součástí Lockheed Martin Space Systems Company, která konstruuje, vyvíjí, testuje, vyrábí a provozuje celé spektrum pokročile technologických systémů pro národní bezpečnost a ozbrojené síly i veřejnou správu a komerční zákazníky.
Nová rychlost stratosférické fotolýzy zpochybňuje ozónovou díru
Posted on January 8, 2011 by Anthony Watts
Tohle zobrazuje její velikost každé září během posledních let, jak je odvozena z dat satelitů GOME, GOME-2 a SCIAMACHY.
By Joseph D’Aleo, CCM, AMS Fellow
Dr. Will Happer z Princetonu napsal: “Montrealský protokol k zákazu freonů byl zahřívacím cvičením na IPCC. Mnoho současných hráčů v IPCC pak získalo pověst, jak umí US Kongres splašit jak stádo, aby podporoval Montrealský protokol. Naučili se využívat a dramatizovat falešná vědecká tvrzení jako „jako ozónová díra nad Kennebunkport (přímořské letovisko presidenta Bushe staršího v Nové Anglii). Ozónoví křižáci rovněž získali obchodní příležitosti od firem jako Dupont z tržního vlastnictvím „k ozónu přátelských“ chladiv za mnohem lepší ceny, než jsou konvenční (a mnohem snadněji použitelné) freony, které do té doby měly patentovou ochranu a nebyly levnou komoditou s malým ziskovým potenciálem.“ http://icecap.us/index.php/go/new-and-cool/the_ozone_hole_debacle_from_an_insider/
Souhlasí s tím i James Loveleck. James Lovelock zformuloval hypotézu Gaia, která postuluje, že biosféra je samo-regulační entita se schopností udržovat naši planetu zdravou kontrolou chemického a fyzikálního prostředí. Později začal mít starosti, že globální oteplování by tuto rovnováhu mohlo narušit a ponechat obyvatelnými pouze arktické oblasti. Začal však svoji pozici opouštět v roce 2007 naznačujíc, že Země sama „není v nebezpečí“, protože se stabilizuje v novém stavu.
Reakce Jamese Lovelocka při prvním čtení o e-mailech z CRU koncem roku 2009 byla v pravdě hodná vědce:
„Byl jsem zcela znechucen. Když jsem se nad tím však znovu zamyslel, došlo mi, že to bylo nezbytné. Bylo zákonité, že k tomu došlo. Věda před ne příliš dávnou dobou před 60. lety byla do velké míry profesionální. Když jsem byl ještě mladý, nechtěl jsem dělat nic jiného než být vědcem. Dnes už takoví nejsou. Kašlou na to. Jdou do těch masivních, na masovou produkci zaměřených universit a uhnětou je. Říkají: ‚Věda je dobrá kariéra. Můžeš dostat dobrý celoživotní job v práci pro vládu.‘ To je teď způsob, jakým se věda dělá.
Už jsem samozřejmě před tím věděl, že se to děje. Měla nás varovat aféra CFC-ozónem, protože korupce vědy při ní byla tak strašná, že něco kolem 80% v té době provedených měření bylo buď zfalšovaných nebo nekompetentně provedených.
Jakýkoliv způsob překrucování dat je zcela doslovně svatokrádež na svatém duchu vědy. Nejsem pobožný, ale uvádím to takhle, protože to tak silně cítím. Je to jediná věc, které byste se nikdy neměli dopustit. Musíte mít nějaké principy.“
Lovelock v interview pro Guardian z března 2010 vyjádřil názor:
„Velká centra klimatické vědy po celém světě jsou si ještě lépe vědoma toho, jak je jejich věda slabá. Když s nimi mluvíte soukromě, jsou z faktu, že ve skutečnosti neví, co dělají mraky a aerosoly, smrtelně vyděšeni … Potřebujeme skepticismus k predikcím toho, co se bude s klimatem během 50 let dít, nebo i k čemukoliv. Vědecky řečeno, je téměř naivní si myslet, že můžeme udělat relativně přesné predikce budoucího klimatu. Je v tom tolika neznámých, že dělat to je nesmysl.“
Will Happer to dále rozpracovává:
„Montrealský protokol nemusel být k záchraně ozónu nezbytný, ale způsobil omezenou ekonomickou škodu. Způsobil daleko více škody způsobem, jakým byla věda zkorumpována. Ukázal, jak aktivisté nebo vědci mohou získat proslulost a štěstí přes agitaci za záchranu planety země. S CO2 jsme teď měli stejnou situaci, ale CO2 je na rozdíl od freonů zcela přirozený. Planeta je zcela šťastná, jak nám jasně ukazují geologické záznamy, i když má o mnoho víc CO2, než jsou současné hodnoty. Pokud džihád proti CO2 uspěje, dojde k obrovitým ekonomickým škodám a k ještě horším důsledkům pro lidskou svobodu v rukou úspěšných džihádistů.“
STEJNĚ JAKO U GLOBÁLNÍHO OTEPLOVÁNÍ DATA NEPODPORUJÍ TEORII
Když si svět odškrtává 20 let od zavedení Montrealského protokolu k ochraně ozónové vrstvy, Nature z experimentálních dat dospěl k poznatkům, které hrozí udělat ze zavedených teorií ozónové chemie kůlničku na dříví. Mají-li data pravdu, budou vědci muset znovu promyslet své chápání toho, jak se tvoří ozónová díra a jaký to má vztah ke klimatické změně.
Markus Rex atmosférický vědec v Institutu Alfreda Wegenera pro polární a mořský výzkum v Potsdamu v Německu si dal dvakrát bacha, když spatřil nová data o rychlosti rozpadu kriticky důležitých molekul dichlórperoxidu (Cl2O2). Rychlost fotolýzy (světlem aktivovaného štěpení) těchto molekul ohlášený chemikem z NASA’s Jet Propulsion Laboratory in Pasadena, California byl u vlnových délek dostupných ve stratosféře extrémně nízký – téměř o řád nižší než v současnosti přijímaná rychlost.
„To musí mít dalekosáhlé důsledky,“ říká Rex. „Jsou-li měření správná, tak už v zásadě nemůžeme říkat, že rozumíme tomu, jak ozónová díra vznikla.“ Co ovlivňuje výsledky, které máme v projekcích rychlostí nebo rozsahu úbytku ozónu, zůstává zatím nejasné.
STÁLE TO PŘICHÁZÍ
Ovšem stejně jako u vyznavačů kultu, jehož kosmická loď nedorazila v oznámené datum, vládní vědci našli způsoby, jak to odložit a zachránit svou reputaci (např. „Nárůst skleníkových plynů by mohl zdržet nebo i na neurčito oddálit zotavení stratosférické ozónové díry v některých oblastech Země, naznačuje vědec o zemi z Johna Hopkinse,“ http://www.eurekalert.org/pub_releases/2009-02/agu-gwm020409.php a „Vědci zjistili, že antarktická ozónová díra se zotaví později, než se očekávalo“ http://earthobservatory.nasa.gov/Newsroom/view.php?old=2006062922540 .
„Oteplovači se čím dále tím více dostávají do stejné situace jako tradiční proroci konce světa, kteří, i když jim to nevyšlo ve stanovené datum, oznámí chybu ve svých výpočtech a nové datum.“ Dr. John Brignell emeritní profesor inženýrství na University of Southampton v Nuber Watch (1. května) – v pdf: PDF http://icecap.us/images/uploads/Ozone_hole.pdf
[Upraveno 23.12.2010 Adolf] [Upraveno 23.12.2010 Adolf] [Upraveno 23.12.2010 Adolf]
