Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Aktuality > Zprávy > Tři osudové okamžiky NASA
Tři osudové okamžiky NASA
Poslal:: Pavel Toufar - Pondělí, 30.Leden 2017 - 11:10 CET
Vytisknout stránku
Kosmické agentury

Před padesáti roky došlo k tehdy první velké tragédii v historii pilotovaných kosmických letů. Během zkoušek na přípravy startu pilotované lodi Apollo AS-204 (Apollo-1), která měla zahájit očekávaný velkolepý program s cílem dovést první vyslance lidstva až na povrch Měsíce, uhořeli v kabině lodi Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee.



Kosmonauti Grissom, White a Chaffee přicházejí přístupovým chodníkem na rampě č.34 ke kabině Apollo, z níž se už živí nevrátili

NĚCO JE NA TÉ LODI DIVNÉHO

„Na té lodi není nic tak špatného, že bych na to přímo mohl ukázat, ale nemám dobrý pocit, něco mi na ní správně nezvoní,“ řekl Walter Schirra, velitel záložní posádky prvního Apolla, když se svěřoval veliteli hlavní posádky Grissomovi po jedné z poslední zkoušce. Kosmická loď už stála i s nosnou raketou Saturn 1B na rampě, obklopená montážní konstrukcí. Nacvičovaly se závěrečné klíčové manévry. Do lodi měl 27. ledna 1967 vstoupit Grissom se svou posádkou. V plánu byla ve své podstatě generální zkouška bezprostředních předstartovních příprav včetně odpočítávání startu.

 

Zleva Chaffee, White a Grissom v kabině Apollo AS-204

JAKO HRÁCH NA ZEĎ

Už dlouhé týdny předtím si nejen kosmonauti, ale i vedoucí programu z NASA stěžovali vedení výrobní firtmy North American Aviation, která zakázku získala za dodnes ne zcela vyjasněných zákulisních okolností, že kabina nefunguje jak by měla. A především, všichni upozorňovali na to, že vnitřek je plný hořlavých látek, což v kyslíkové atmosféře, představovalo v podstatě kritické nebezpečí. Gus Grissom dokonce na zdůraznění svých pocitů napíchl na špici pilotní kabiny citron.

V North American přislíbili úpravy, ale jak pozdější vyšetřování dokázalo, nic mimořádného neudělali. Veškerá kritika padala jako příslovečný hrách na neméně příslovečnou zeď. Čas totiž neúprosně tlačil. V sázce byl závazek dopravit prvního člověka na Měsíc do konce desetiletí, tedy do roku 1969. A nikdo přesně nevěděl, jak jsou daleko Sověti, o nichž nikdo nepochyboval, že si významné prvenství přistání člověka na Měsíci nebudou chtít nechat ujít, protože od začátku kosmické éry si významně zakládali na dosažených prvenstvích a získání takových prvenství v podstatě podřizovali celý svůj program.

 

Poškozené elektrické kabely v části systému zajištění životních podmínek podle všeho způsobily zkrat, který byl roznětkou smrtícího požáru

EMOCE ZKLIDNIL FRANK BORMAN

Pak došlo k ničivému požáru a hlavní posádka první lodi Apollo zahynula. Bylo to pouhé tři týdny před plánovaným datem startu. Naplnila se nejčernější očekávání všech, kteří na nedostatky marně upozorňovali. V sázce byl náhle celý program a jeho pokračování. Především posádky, chystající se k letům, začaly mít až krajně kritické výhrady. Podle vzpomínek Jamese Lovella, legendárního velitele dramatického letu Apollo-13, které společně s Jeffrey Klugerem zaznamenal v roce 1994 v knize Apollo 13 (původní titul Lost Moon: The Perilous Voyage of Apollo 13), zasáhl do příliš již vzrušené atmosféry velmi uvážlivě Frank Borman, člen posádky Gemini-7 (prosinec 1965) a také přední člen týmu kosmonautů programu Apollo. V úloze hlavního vyjednávače NASA ve firmě North American Aviation se mu podařilo zklidnit emotivní třebaže oprávněné kritické hlasy svých kolegů a urychlit výstupy z jednání oficiální vyšetřovací komise. Svým klidným a diplomatickým jednáním vyřešil hlavní problémy a uspěl u výrobní firmy s většinou návrhů svých kolegů na nutné úpravy kabiny, které vedly k podstatně vyššímu zajištění bezpečnosti posádky.

Život třem mužům z první lodi Apollo to nevrátilo, ale důvěra v celý program byla obnovena.

Všechny tři dosavadní tragické katastrofy v programu pilotovaných kosmických letů NASA se shodou okolností odehrály vždy na rozhraní ledna a února, byť samozřejmě v jiném roce. Příznivci konspirativních teorií by o této pozoruhodnosti jistě vášnivě diskutovali. Ovšem i tak kolem samotných tragických událostí zůstala řada dodnes ne zcela vyjasněných otázek, které dodnes vyvolávají nejrůznější diskuse.

Týden na rozhraní ledna a února je v kalendáři pilotovaných kosmických letů NASA skutečně smolným týdnem. Odehrály se v něm tři největší tragédie amerického kosmického programu.

27. ledna 1967 – Apollo 1 AS-204: Požár při zkoušce v kabině a smrt tří kosmonautů:

Byla to neomluvitelná nezodpovědnost ve výrobní firmě při zahájení lunárního programu, na jejímž konci stál úděsný požár první kosmické lodi Apollo, při němž v pekelné výhni bez možnosti úniku zahynuli kosmonauti Virgil Grissom, Roger Chaffee a Edward White. V zákulisí se mluvilo o protekci a úplatkářství, oficiální zpráva vyšetřující komise se věnovala především technické příčině.

ZASLUHUJETE CITRON!

Firma North American Aviation sice ve výběrovém řízení nezvítězila, ale ve finiši dostala po velice podezřelých zákulisních jednáních přednost v zakázce na vývoj a výrobu lodě Apollo před ostatními. Měla mocného ochránce v osobě Jamese Webba, tehdejšího nejvyššího šéfa NASA. Připomíná to situaci, která o později vyšla najevo také při vyšetřování tragédie raketoplánu Challenger, kdy hlavní roli v příčinách dramatu sehrála firma Morton Thiokol, podporované tehdejší ředitelem NASA Jamesem Fletcherem. V obou případech zvítězily tlaky protekce a osobních kontaktů. S následky však tragickými.

Pouhých pět měsíců před zkouškou první lodi Apollo na startovací rampě č. 34 mysu Canaveral se uskutečnilo jednání mezi zástupci NASA a firmy North American. Protokol o jednání nebyl nikdy v plném znění zveřejněný, ale z toho, co se později zásluhou britských novinářů Huga Younga, Bryana Slicocka a Petera Dunna ze Sunday Times Weekly Review dostalo na světlo světa, vyplývá, že při jednání se strhla ostrá hádce, při níž zástupci NASA žádali, aby z kosmické kabiny byly odstraněny hořlavé a nebezpečné materiály, především nylon a umělá hmota velcro. Zástupci North American argumentovali, že úpravy zpozdí přípravy natolik, že nebude možné dodržet závazek dopravit americké kosmonauty na Měsíc nejpozději do konce roku 1969. Na schůzce přítomný kosmonaut Grissom na přítomné nakvašeně vyjel:

„Tak co, vyhodíte ty hadry, dokud to máte tady? Snad nebudete strašit z ranci velcra, až začneme kabinu zkoušet na Mysu?"

Jeho obavy se naplnily. V North American Aviation sice některé původní vnitřní potahy odstranili, ale nahradili je 9,5 kg jiných hořlavých látek...

Těžko se vžít do představy toho, co se odehrávalo v poměrně těsné kabině, kdy se kosmonauti ocitli uprostřed ohnivé výhně, jako kdyby je nějaký šílenec hodil do rozpálené pece. Všichni tři muži jednali předpisově, snažili se o záchranu, ale překážkou byl těžkopádný mechanismus uzávěru vstupního otvoru, jehož otevření trvalo i při nejoptimálnějších podmínkách nejméně 90 sekund. Silný žár byl rychlejší.

„Jestliže zemřeme, chceme, aby se s tím lidé smířili. Dobývání vesmíru stojí za riskování života. Ať už se s námi stane cokoli, věříme, že se tím nezdrží kosmický program!“ řekl nedlouho před osudným 27. lednem 1967 až k jeho povaze nepatřičně pateticky Virgil „Gus“ Grissom, jako by snad měl zlou předtuchu. Nedlouho před osudovým testem na rampě pověsil nad vstup do trenažéru kabiny citron, jako symbol svého znechucení nad děním kolem řešení všech zjištěných nedostatků. Ani na okamžik však nezaváhal, v přípravě na první zkušební let pokračoval. Byl v pravém slova smyslu obdiv zasluhujícím profesionálem.

 

Požárem zničená kabina Apollo AS-204

PLETICHY KŠEFTAŘŮ V ZÁKULISÍ

Již zmínění britští novináři popsali podivné vztahy Jamese Webba a senátora Roberta S. Kerra, naftového magnáta a majitele společnosti Kerr-McGee Oil, který působil v politické funkci předsedy Senátního výboru pro otázky kosmického prostoru. Někteří nespokojení kongresmani prý upozorňovali na Bobbyho Bakera, kterého už v roce 1963 vyšetřoval Senátní výbor pro pravidla a administraci, že společně se svým partnerem Fredem J. Blackem, zkušeným makléřem a osvědčenou spojkou mezi veřejnými a soukromými zájmy, je vlastníkem většinového podílu akcií prosperující firmy na prodejní automaty Serv-U. Co však měly automaty na jídlo a nápoje společného s přistáním na Měsíci? Black o sobě rozhlašoval, že je nepostradatelnou pravou rukou Lyndona B. Johnsona, pozdějšího viceprezidenta a posléze dokonce prezidenta USA. Ve washingtonských kuloárech vlivných kruhů s tím prý slavil úspěchy. O volbě firmy North American Aviation jako hlavního dodavatele projektu Apollo se už v prosinci 1961 odmítavě vyjádřil Brainerd Holmes, který byl prvním ředitelem pilotovaných kosmických letů v NASA, ale vše formuloval diplomaticky: „Vůbec to nebylo rozumné rozhodnutí.“

Podle výběrové komise NASA byla původně vyhodnocena jako nejlepší nabídka od firmy Martin Company. Získala známku 6,9. Na druhém místě se umístil North American Aviation se známkou 6,6. James Webb se svými dvěma zástupci rozhodl o přidělení zakázky firmě North American Aviation. Britští novináři uvedli, že James Webb dříve působil jako jeden z ředitelů společnosti Kerr-McGee Oil a s podporou vlastníka tohoto naftového impéria, již zmíněného senátora Roberta S. Kerra, se stal nejvyšším šéfem státní rozpočtové organizace NASA. S mocným ochráncem Kerrem ve Washingtonu i s akciemi v jeho bance v Oklahomě rychle vstoupil do kosmického byznysu. Tři měsíce poté, co upřednostnil firmu North American Aviation vypověděl tento průmyslový gigant smlouvy dosavadním provozovatelům prodejních automatů na jídlo a nápoje a zakrátko začali jeho zaměstnanci nakupovat občerstvení z automatů společnosti Serv-U. Nešlo o žádný kšeftíček typu bufetu v ospalé fabrice, na občerstvení z prodejních automatů firmy Serv-U bylo odkázáno zhruba čtyřicet tisíc lidí! Nu a jak už víme, spoluvlastníky Serv-U byli Kerrův chráněnec Bobby Baker a Fred J. Black, kterému se v kuloárech ve Washingtonu přezdívalo „Mister North American“. Za 200 000 dolarů ročně, což v té době byly velice slušné peníze, prosazoval Black zájmy North American při uzavírání smluv na vojenské a kosmické zakázky. Dobře věděl koho vyhledat, koho kontaktovat a komu domluvit. Měl nemalý podíl na vítězství North American v boji o zakázku na vývoj a výrobu lodi Apollo a vedení firmy mu přirozeně projevilo vděčnost. Obchod s jídelními automaty začal firmě Black and Baker vynášet téměř milion dolarů ročně. Kolotoč se točil dál. Kerrova banka Blackovu a Bakerovu společnost podpořila. Společnost Kerr-McGee Oil zakoupila nedaleko Tulsy v Oklahomě pozemky, ale její vedení a majitel záhy ušlechtile usoudili, že by měli přece pomoci firmě North American Aviation, která plní jeden z nejvýznamnějších kosmických programů. Pozemky jí přenechali na stavbu nové továrny. Pochopitelně nikoli zadarmo. Ale stovky obyvatel Tulsy a širokého okolí přece získaly dobrou pracovní příležitost! Fred Black to prý vlastenecky komentoval: „„North American je pětkrát větší firma než Martin, takže tím, že dostala zakázku na Apollo, udělali jsme pětkrát víc šťastných lidí, než nešťastných.“ Paní Morálka a její sestra Spravedlnost se po takovém vyznání jistě nestačily divit.

SCOTT GRISSOM SE NESMÍŘIL S TRAGICKÝM OSUDEM TÁTY

Na oficiálních fotografiích NASA, které byly publikovány, je zachycen hrůzný pohled do ohněm zničené kabiny. Vše pokrývala silná vrstva popela a seškvařené umělé hmoty, přístroje shořely a popraskaly, mnohé kabelové spoje se doslova vypařily. Nejstrašlivější byl prý pohled na kosmonauty. Tyto snímky nebyly nikdy publikovány. Přes snahu bulvárních plátků získat alespoň jediný z nich... Poměrně nedávno se sice na internetu objevily fotografie údajných poničených skafandrů, ale představitelé NASA nikdy nepotvrdili jejich pravost.

Podle oficiální zprávy bylo hlavní příčinou smrti kosmonautů rychlé udušení dýmem. Následky popálení byly až druhotnou příčinou. Málokdo tomu však uvěřil. Mluvilo se o nepředstavitelném utrpení, bolesti a hrůze v posledních vteřinách života. Oficiálně o tom však nepadlo slovo. Prý z ohledu k pozůstalým, avšak prý také kvůli případným soudním sporům a finančním náhradám pozůstalým. Chce se věřit, že nepříliš přesvědčivé oficiální prohlášení o „rychlé a bezbolestné smrti“ bylo vydáno pouze ve snaze zmírnit bolest blízkých pozůstalých. Nikoli kvůli tahanicím o peníze.

Vyšetřovací komise konstatovala, že příčinou požáru byl zřejmě šroubovák, který v kabině zapomněl nezjištěný technik. Při otevírání a zavírání malých dvířek ke schránce s patronami s hydroxidem lithným ve spodku kabiny se nejspíš sedřela izolace drátů, vedle nichž šroubovák ležel, takže došlo ke zkratu v elektrickém rozvodu. Zda na vině byl šroubovák nebo jen obnažené dráty, které se spojily, to přesně nevíme. Stačila však jiskra a v kyslíkové atmosféře uzavřené kabiny došlo k požáru. Ozvaly se hlasy tvrdící, že za takových okolností mohlo k tragédii dojít i kdyby zakázku na Apollo získala firma Martin či kdokoli jiný. Prý se nedá mluvit o nějaké míře zavinění ze strany North American, anebo dokonce o jakýchsi podezřelých souvislostech. Podobné vysvětlení však vychází ze scestné víry v nezměnitelnou osudovost.

Veškerá mlžení a nejasnosti přinesly - jak už to bývá – nežádoucí ovoce. Například Grissomův syn Scott upozorňoval, že podle pitevního nálezu prý všichni tři kosmonauti měli v plicích stopy vody, a protože takové stopy zůstávají po delší inhalace kouře, vyslovil šokující domněnku, kterou lze zkráceně shrnout: „Ve chvíli, kdy se konečně podařilo otevřít vstup do kabiny, byli kosmonauti ještě naživu, ale protože záchranné jednotky nabyly přesvědčení, že jsou mrtví, nebyla jim poskytnuta žádná pomoc a nedošlo k pokusu o resuscitaci.“. Upozornil také na dochovaný spínač S-11 a nevelkou kovovou destičku, která k němu nepatřila, a přišel s další šokující úvahou: Destička byla namontována do místa, kde se sbíhaly kabely záměrně, aby po stisku spínače při přepojení kabiny na vlastní zdroj elektrické energie došlo ke zkratu – šlo o sabotáž!

Dodatečné zkoumání, které inicioval kongresman James Sensenbrenner, však doložilo, že zmíněná destička byla do plastikového sáčku se spínačem přiložena omylem až dodatečně během vyšetřování. Bývalý systémový technik Steve Clemmons byl bezprostředně u pokusu o záchranu trojice z Apolla byl Scottem Grissomem kontaktován v roce 2002 a seznámil se s jeho názory. Odmítl je. „Od okamžiku, kdy jsem mu řekl, co si o všem myslím,“ řekl, „reaguje na mne jako býk na červený šátek“. A s neskrývaným smutným pochopením dodal, že Scott je tragickým případem syna, který se nikdy nevyrovnal s otcovou smrtí“.

Žádná sabotáž, ani sebemenší náznak toho, že byla zanedbána možnost první pomoci – Jim Lovell a Jeffrey Kluger v knize Apollo 13 uvádějí bezprostřední svědectví (str. 23 českého překladu) hasiče Jamese Burcha z jednotky na kosmodromu:

„Oheň byl nesmírně horký, ale byl také nesmírně rychlý. Tohoto muže zahubily plyny, nikoli plameny… Burch věděl, že veškerý život, který v kosmické lodi pulzoval před pouhými čtrnácti minutami, s určitostí vyhasl.“

Neúplné i nepřesné a nejasné oficiální zprávy, vydávané ať již v zájmu úcty k zemřelým, anebo z jiných důvodů, však později vedly k mnoha zbytečným smyšlenkám.

 

Oficiálně NASA nepotvrzené fotografie údajných skafandrů členů posádky Apollo AS-204. Zleva: Roger Chaffee, Ed White a Gus Grissom

28. ledna 1986 – raketoplán Challenger: Během vzletu na oběžnou dráhu došlo v 73. sekundě k explozi a zahynula sedmičlenná posádka:
* 1,15 min. (mužský hlas): Co se stalo? Co se stalo? Ach, bože, ne... ne!
* 1,18 min. (ženský hlas): Zapni si dýchací přístroj! Zapni si dýchací...
* 1,20 min. (mužský hlas): Ne... dýchat... dusí...
* 1,21 min. (mužský hlas): Zvedni si hledí!
* 1,22 min. (mužský a ženský hlas): (nerozluštitelné výkřiky) Pálí to! (vzlyky) Nemohu. Neříkej mi... Bože! Udělej... teď...
* 1,27 min. (mužský hlas): Klid! Pohni s...
* 1,28 min. (ženský hlas): Nenechej mě takhle umřít! Ne tady! Ne teď...
* 1,37 min. (mužský hlas): Ještě žijeme.
* 1,40 min. (mužský hlas): Jestli jsi někdy chtěl... pro mě zázrak...(nerozluštitelné výkřiky)
* 1,50 min. (mužský hlas): Už nemohu dýchat...
* 1,51 (mužský a ženský hlas): Ježíši, ne!
* 1,54 (mužský hlas): Umřela.
* 1,55 (mužský hlas): Měla štěstí.
* 1,56 (mužský hlas): Bože! Voda! Je po nás! (nerozluštitelné výkřiky)
* 2,00 (ženský hlas): Sbohem (pláč)... Miluji tě, miluji tě!
* 2,03 (mužský hlas): Kašlou na nás!
* 2,07 (mužský hlas): Bude to jako nouzové přistání.
* 2,09 (mužský hlas): Dobře, v pořádku.!
* 2,14 (mužský hlas): Nejde to!
* 2,17 (mužský hlas): Podej mi ruku...
* 2,29 (mužský hlas): Otče náš...
* 2,57 (mužský hlas): Ty - všude tady?
* 2,58 (mužský hlas): Hospodin je můj pastýř, nebudu trpěti nedostatkem...

Tady záznam končí. Dvě minuty a čtyřicet pět sekund po explozi dopadla kabina raketoplánu rychlostí 330 kilometrů za hodinu na hladinu Atlantiku. Pokud kosmonauti neztratili vědomí už při úniku kyslíku z kabiny, jak tvrdila oficiální zpráva NASA, znamenal děsivý náraz jejich definitivní konec. Nejasnosti a rozporuplné oficiální zprávy o posledních okamžicích posádky vyvolaly nejrůznější dohady a vedly později ke zveřejnění tohoto záznamu.

 

POKUSY O REKONSTRUKCI

Příčinu tragédie se odhalit podařilo, byla podrobně popsána a zveřejněna. Pár minut po havárii se objevily první spekulace. Mezi první patřily atentát, sabotáž nebo teroristický útok, anebo nechtěná akvitace autodestrukčního systému centrální nádrže. Nic takové se neprokázalo. Dnes víme, že viníkem bylo propálené těsnění segmentů pravého bočního pomocného startovacího motoru SRB, kdy se přepálil spodní spoj, špice motoru prorazila horní část centrální nádrže a došlo k ničivé explozi.

Zpočátku se také mluvilo o tom, že kabina se zcela roztříštila, ale po více než měsíčním pátrání našli záchranáři v oceánu v asi třicetimetrové hloubce její větší část, a v ní tělesné pozůstatky členů posádky. Bylo možné zrekonstruovat nejosudovější okamžiky. Kabina dopadla na hladinu oceánu levým předním rohem své přední části při přetížení asi 200 G. Za takových podmínek se vodní hladina chová jako nejpevnější beton. To prý už posádka nevnímala. Vyšetřovací komise NASA konstatovala: „Posádka pravděpodobně, nikoli však zcela jistě, ztratila vědomí během několika sekund po rozpadu raketoplánu, a to v důsledku ztráty atmosférického tlaku uvnitř těžce poškozené kabiny.“ Hodně by pro to nasvědčovalo. Skafandry posádka neměla. Podle tehdejších zvyklostí totiž měli kosmonauti na sobě pouze lehké pracovní kombinézy modré barvy a ochranné přílby.

Kabina se odtrhla od trupu raketoplánu. Nebyla však zničena. Většinu nárazu exploze zachytil vnější trup. Neexistovala žádná možnost spásy. Zbývaly zoufale nekonečné a hrůzné desítky vteřin volného pádu, na jehož konci čekala smrt... Bezprostředně po destrukci raketoplánu a po oddělení přední části s kabinou posádky dosáhlo přetížení ve vertikálním směru zpočátku hodnoty asi 12 až 20 G, ale už po dvou vteřinách kleslo na přibližně kolem 4 až 2 G, což je pro lidský organismus snesitelné. Kabina se převrátila přední částí dolů. Během necelých 10 sekund se posádka dostala do beztížného stavu, setrvačností pokračovala v letu vzhůru a 25 sekund po explozi dosáhla výšky téměř 20 km. Kdyby exploze poškodila stěny kabiny nebo byla roztříštěna okna, kosmonauti by ztratili vědomí v krátkém okamžiku 6 až 15 vteřin při bolestivé explozívní dekompresi. Nic takového se nejspíš nestalo. Když ne všichni, tak určitě někteří členové posádky proto prožili následující dlouhé okamžiky pádu při vědomí neodvratitelného konce. Především tři muži a jedna žena v pilotní kabině na horní palubě museli vidět v okénkách zpočátku vzdalující se zemský povrch, jak torzo raketoplánu setrvačností ještě chvíli mířilo vzhůru, ale už tehdy jim bylo jasné, že se stalo cosi hrozného. Možná iracionálně doufali, že zasáhne nějaká vyšší síla, protože člověk ani tváří v tvář nevyhnutelné smrti nechce přijmout krutou realitu. Při takřka dvojnásobné rychlosti zvuku rval vzduch trosky raketoplánu. Ke kosmonautům proto ze všech stran doléhal děsivý ohlušující svistot vzduchu a zlověstný lomoz plechových částí. Kabina se začala otáčet.

Na dně oceánu byly nalezeny čtyři osobní dýchací přístroje, přičemž tři z nich byly použité. Jeden přístroj patřil pilotu Smithovi, nepoužitý byl velitele Scobeeho, uživatele zbylých dvou se nepodařilo určit. U dvou aparátů byla zjištěna spotřeba 70 až 90 % celkové zásoby, což odpovídalo asi 4 až 5 minutám pokojného dýchání, ale protože pád kabiny tak dlouho netrval, je pravděpodobnější, že kosmonauti v důsledku vypjatého stresu dýchali rychle a intenzívně. Množství spotřebovaného vzduchu odpovídalo množství vydýchaného v kriticky vypjaté situaci v průběhu 2 a půl minut. Bez aktivního dýchání by se vzduch nespotřeboval. Přinejmenším uživatelé těchto přístrojů tedy byli při vědomí.

ŽÁDNÉ NAHRÁVKY!

Tvrzení NASA bylo kategorické. Žádné nahrávky se nedochovaly. Spojení bylo přerušeno v okamžiku exploze (http://spaceflightnow.com/challenger/timeline). V roce 1992 přinesli se však novináři z deníku The New York Times informaci, že oficiální zpráva o vyšetřování havárie zatajila nález osobního soukromého walkmanu Christy McAuliffeové s nepoškozenou kazetou, na níž byl prý nahrán takřka celý děsivý průběh umírání nešťastných kosmonautů. Hlasy v originálu nahrávky se údajně daly rozlišit pouze na mužský a ženský. Oficiální místa i odborníci něco takového jednoznačně odmítli. Proč by NASA něco takového zatajovala! Z piety k pozůstalým anebo naopak z obavy, že by pozůstalí vyžadovali vysoké finanční částky jako odškodnění za utrpení svých blízkých? Katastrofa měla skutečně málem dramatickou soudní dohru. Rodina pilota Smithe totiž požadovala odškodné ve výši nejméně 15 milionů dolarů. Právníci konstatovali, že přinejmenším Smith si byl před smrtí plně vědomý bezvýchodnosti situace a proto zemřel za obzvlášť krutých podmínek. A to má v americkém soudnictví pro rozhodnutí o výši odškodného velký význam. Právníci odvolávali na kosmonauta a lékaře Josepha Kerwina, který řekl: „Jsem přesvědčen, že přinejmenším veliteli Scobeemu a pilotu Smithovi bylo jasné, v jak beznadějné situaci se nacházejí.“

Vedení NASA se nakonec s pozůstalými dohodlo mimosoudní cestou. Skutečná výše odškodnění zůstala důvěrnou informací zúčastněných stran.

1. února 2003 – raketoplán Columbia: Zničen během návratu z oběžné dráhy, zahynula sedmičlenná posádka:

Návrat z oběžné dráhy probíhal zpočátku rutinně a bez problémů. Columbia vstoupila do atmosféry rychlostí 7,5 km/s. V té chvíli zbývalo k místu přistání 8228 km. Po prudkém zbrzdění v hustých vrstvách atmosféry a po klouzavém sestupu měl raketoplán na dráze v Kennedyho kosmickém středisku na Floridě přistát o půl hodiny později.

ZCELA NEČEKANÁ KATASTROFA

Už po 10 minutách zaznamenalo řídicí středisko v Houstonu první výpadky údajů ze 4 senzorů, měřících teplotu ve zpětném okruhu hydrauliky, která sloužila k ovládání elevonů na odtokové (tedy zadní) hraně levého křídla. Elevony jsou kormidla na křídlech, která vykonávají funkci křidélek a výškového kormidla. Nebylo to však nic varovného. Nikdo se neznepokojoval. Čidla totiž občas selhávají. Sestup je nesmírně náročný a ne každá citlivá součástka ho přečká bez úhony. A například náhlé zvýšení teploty na jednom z křídel signalizovaly přístroje už při předchozích misích raketoplánů v letech 1989 a 1995. Ani tehdy nešlo o nic mimořádného.

Brzy bylo možné spatřit na obloze kondenzační stopu, kterou klesající raketoplán za sebou zanechával. Někteří lidé si už tehdy povšimli nezvyklého jevu – jako by se od této stopy oddělovaly menší jasně zářící body. Astronom Rick Baldridge z Lickovy observatoře na Mt. Hamilton v Nevadě pořídil videozáznamy, na nichž byl zřetelný jasně zářící „úlomek“, letící souběžně s dráhou raketoplánu. Šlo o první keramickou dlaždici uvolněnou z ochranného tepelného štítu, anebo odtržený kus ucpávky prostoru mezi izolačními dlaždicemi? V těch okamžicích se ale ještě nikdo neuvědomil, že to je začátek velké tragédie, že totiž začala destrukce tepelné izolační vrstvy levého křídla. Svědci později vyprávěli, že už při přeletu raketoplánu nad Kalifornií od něj viditelně odpadávaly žhnoucí body. Neodborník tomu nepřikládal závažnost a posádka raketoplánu stále nic netušila. Neohlásila proto žádné vážné problémy...

Po prvních zatáčkách, jimiž raketoplán brzdil svůj sestup, se objevily první podezřelé údaje - měřící čidlo, umístěné na levé části trupu nad křídlem, udávalo růst teploty pod dlaždicemi tepelného štítu rychlostí kolem 30 stupňů Celsia za minutu, což bylo výrazně víc, než mělo podle propočtů být. Na opačné straně trupu totiž teplota za stejnou dobu vzrostla pouze o 8 stupňů, což bylo naprosto v normě. Nikoho v té chvíli nenapadlo, co se už přitom odehrávalo uvnitř levého křídle, že porušenou tepelnou izolací na náběžné hraně do jeho konstrukce proniká smrtící žár. Projevoval se přitom stále větší aerodynamický odpor levé strany.

Udržet raketoplán na určené sestupové dráze začalo být stále obtížnější. Na vteřinu a půl se dokonce zažehly korekční motorky, což bylo v této fázi neobvyklé. Oba piloti jistě zpozorněli, ale vše nejspíš ještě přičítali méně významným problémům, s nimiž by si měly palubní počítače poradit, rozhodně je nenapadlo, že v těch chvílích se začíná bortit celé levé křídlo (na které neviděli) a že od raketoplánu odletuje stále větší množství materiálu a ohnivé kusy jsou ze země zcela jasně viditelné. Pozorovali je však neodborníci a proto v tom nic vážného nespatřovali.

 

Pak se přerušilo rádiové spojení. V té chvíli se Columbia nacházela ve výši 63 135 m a klesala dopřednou rychlostí přibližně 20 000 km/h. Raketoplán se náhle silně roztřásl, pak se prudce naklonil a převrátil se, už neklesal, ale začal padat. Byl to prudký manévr. Doslova jako by někdo raketoplán v letu z boku nakopl. Odtrhlo se totiž zničené levé křídlo a porušila se těsnost levého boku nákladového prostoru, odkud destrukce rychle postupovala dál po celé délce trupu, který se trhal a bortil. Kosmonauti si zcela jistě při plném vědomí uvědomili kritickou situaci. Rozpadající se raketoplán padal a rotoval. Život posádky s největší pravděpodobností ukončila až exploze nádrží v trupu, která se přenesla do pilotní a obytné kabiny, v níž se nacházely další zásoby pohonných hmot, a pod podlahou byla nádrž kyslíku.

Trosky Columbie byly rozsety do eliptické oblasti o rozměrech přibližně 500×100 km jihovýchodně od Dallasu. Jejich značné množství dopadlo v okresu Nacogdoches ve východním Texasu, kde byly také nalezeny zbytky těl členů osádky.

HLEDÁNÍ PŘÍČINY V MYSTICE I

ndický astrolog a numerolog Madan Gópal Spathu vysvětlil novinářům, že pro celou misi raketoplánu Columbia STS-107 se stala osudnými čísla „sedm“ a „šestnáct“. Ciferný součet „šestnáctky“ dává „sedm“. Na palubě Columbie byla sedmičlenná posádka. Raketoplán odstartoval 16. ledna a po 16 dnech letu se vracel zpátky na Zemi. Rozpadl se 16 minut před plánovaným přistáním. Křestní jméno členky posádky Kalpany Chawlaové, Američanky původem z Indie, bylo složeno ze 7 písmen. Narodila se 7. 1. 1961 a po sečtení všech čísel získáme výsledek 25, jehož ciferný součet je opět 7.

Podle jiných mystiků katastrofu předpověděl už slavný Nostradamus ve svých proroctvích v 16. století. Údajně věštil následující: V misi první modré hvězdy Dítě ze svaté země mezi sedmi zahyne Až bude loď sestupovat z nebeské oblohy Osamělou hvězdu zasypou trosky.

Vyznavači Velkého Mistra tvrdili, že interpretace slov proroctví je zřejmá – „první modrá hvězda“ náleží jako symbol členu posádky, prvnímu izraelskému kosmonautovi Ramonovi (znakem státu Izrael je Davidova modrá hvězda), přičemž součástí Izraele je „Svatá země“ neboli Palestina. A „Osamělá hvězda“ byla přezdívkou užívanou pro Texas.

Další autoři tvrdili, že varování před katastrofou raketoplánu Columbia lze najít v biblickém textu „Zjevení sv. Jana“ v kapitole 8., v němž se píše: „I viděl jsem sedm těch andělů...“ Na palubě raketoplánu byla přece sedmičlenná posádka! A text pokračuje: „I spadla s nebe hvězda veliká, hořící jako pochodně...“ Padající raketoplán připomínal pochodeň. „A padalo krupobití ohně, smíšené s krví.“ Lze to prý srovnat s ohnivou koulí, která byla raketoplánem, kdy k zemskému povrchu padaly hořící trosky a torza těl kosmonautů.

Stranou nezůstali ani milovníci konspirativních teorií. Na palubě Columbie se prý uskutečnily zkoušky biologických zbraní v podmínkách mikrogravitace v souvislosti s chystanou válkou v Iráku. Cosi se však vymklo z ruky a pracovní i obytné prostory byly zamořeny. Jediným řešením bylo vše spálit. Tajně naplánovaná zkáza musela vypadat jako tragická nehoda, aby nic nevyšlo najevo. Vycvičení kosmonauti se rozkazu podvolili… Na zemský povrch dopadly pouze nevelké zbytky. Přesto bylo oficiálně rozhlášeno, že trosky jsou životu nebezpečné, že obsahují zbytky toxického paliva, takže lidé se k nim neměli přibližovat.

K tomuto nesmyslu není jistě nutno dodávat žádný komentář.

PO BITVĚ MNOZÍ GENERÁLEM

Den před tragickou sobotou promítli experti NASA novinářům videozáznam z průběhu startu Columbie. Bylo na něm vidět, jak se od hlavní nádrže odtrhl asi 50 cm velký kus tepelné izolace a narazil na spodní plochu levého křídla raketoplánu. Izolace byla navíc obalena ledem, takže při střetu se spodní částí levého křídla mohla vážněji poškodit destičky ochranného tepelného štítu. Novináři se dozvěděli, že raketoplánu nic vážného nehrozí, a že byla učiněna veškerá možná opatření, která bezpečnost návratu potvrdila. Raketoplán byl pozorován a snímkován vysoce citlivou vojenskou optikou, jak o hodně později vyšlo najevo, uskutečnil se i pokus o jeho snímkování z tajné špionážní družice, která se v určitý okamžik nacházela poměrně nedaleko. Avšak do místa, kde k poškození došlo, tedy na náběžnou hranu levého křídla, se jako naschvál nedalo nahlédnout. Proto už 28. ledna došli hlavní experti k přesvědčení, že se nic zásadního nemůže stát. Třebaže někteří členové odborné komise (například Don L. McCormack,Jr.) naopak varovali, že „existuje nebezpečí poškození destiček tepelné izolace na poměrně velké ploše“.

Krátce po tragédii Columbie zveřejnil list The Guardian zprávu, že Don Nelson, bývalý technik NASA, již v létě 2002 upozorňoval na to, že vedoucí činitelé NASA naprosto lehkomyslně přehlížejí technickou bezpečnost raketoplánů. Žádal prý okamžité zastavení všech kosmických letů a dokonce se měl obrátit na prezidenta George Bushe. Bezpečnostní opatření se podle Dona Nelsona sice zlepšila po katastrofě Challengeru v roce 1986, ale netrvalo dlouho a kvalita kontroly opět nebezpečně poklesla.

Existovala však nějaká naděje zakázat Columbii návrat a pokusit se posádku zachránit jiným raketoplánem? Na kosmodromu byl tehdy přece Atlantis! Urychlení všech příprav jeho startu i třeba na hranici rizika by však nestačilo. Posádce Columbie by došly zásoby kyslíku. Neexistovala ani možnost, že by Columbie doplula k mezinárodní kosmické stanici ISS a uchýlila se do bezpečí jejích obytných a pracovních prostor. Oběžné dráhy Columbie a ISS byly totiž tak rozdílné, že setkání nebylo možné uskutečnit. Na raketoplánu také nebylo spojovací zařízení a přechodový tunel do stanice. A což oprava poškozené části při výstupu kosmonautů ve skafandrech do volného prostoru? K místu poškození by bylo velmi riskantní až nemožné se dostat, ale co je podstatné, na palubě nebyly potřebné náhradní díly k opravě. Nezbývalo, než přistát, a vedoucí experti NASA se spolehli na to, že vše proběhne bez větších svízelí. Trestuhodná až cynická lehkomyslnost vedení NASA byla po tragédii sedmičlenné posádky Columbie po zásluze odměněna drsným černým vtipem:

Co znamená podle vedoucích představitelů zkratka NASA? Přece: „Need Another Seven Astronauts - Potřebujeme dalších sedm kosmonautů“. *

Za tragickým požárem první lodi Apollo stálo lajdáctví vedoucích činitelů firmy North American a v NASA silný vliv jejího tehdejšího ředitele Jamese Webba, ale také uspávající pocit z předchozího velmi úspěšného programu Germini, že „nic vážného se nemůže stát“.

Inženýři z firmy Morton Thiokol, která vyrobila startovací motory, varovali v noci před startem Challengeru, že značný mráz panující na kosmodromu mohl narušit pružnost a tudíž i spolehlivost těsnění segmentů startovacích motorů. Dobře se vědělo, že netěsnost spojů se projevila už dříve, například při letu STS-2 Columbia a STS-51C Discovery, ale protože vážněji neohrozila vzlet, vedoucí činitelé NASA se nechali ukolébat klidem, že se nic nemůže stát. Start Challengeru byl navíc ostře sledován z nejvyšších politických kruhů a ve vedení NASA si proto nepřáli jeho odklad. Po katastrofě řekl kosmonaut Henry Waren „Hank“ Harstfield: „Jsem otřesen tím, že nás vedení neupozornilo na problémy s těsněním startovacích raket, ačkoli tyto i další technické nedostatky, které ve svých důsledcích vedly ke katastrofě, se vyskytly až u poloviny všech dosavadních letů.“

Ukolébáni pocitem, že se nic vážnějšího nestane, byť se potvrdily možnosti vážného poškození tepelné ochrany odpadávajícím ledem a izolací hlavní nádrže, vyslali vedoucí činitelé programu do kosmu raketoplán Columbia.

Ve všech třech případech stála za tragédiemi především nebezpečná rutina a lehkomyslná představa, že se nic vážnějšího nemůže stát. Ale také lidské chyby, omyly, a rovněž pletichy, protekce a kšeftaření, tedy lidské slabosti i nešvary.

Cesty člověka do kosmu to však nedokázalo zastavit. Často se připomínají slova Virgila Grissoma „dobývání vesmíru, stojí za riskování života.“

Rád bych však připomněl také čtrnáctiletého Petra Ginze, jehož obrázek měsíční krajiny a pohledu z Měsíce na naší rodnou planetu vzal jako symbol všech odvážných snů první izraelský kosmonaut Ilan Ramon na palubu raketoplánu Columbia. Jsou z roku 1943 z krátké básničky provázející Petrovu kresbu jedné z Kolumbových lodí:

„Vy s kormidlem v ruce, vy běžte a pro nové dobuďte nový svět.“

Pavel Toufar (publikováno 27.1.2017 na technet.cz)

Práhy
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Stránka byla vygenerována za 0.071555 vteřiny.