Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-55 Co/F-14
tisk 
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1993-027A 26.04.1993 06.05.1993 9d23h40m Spacelab D-2


Posádka STS-55
Posádka :
Nagel,S.R.[VE] | Henricks,T.T.[PL] | Ross,J.L.[PC] | Precourt,Ch.J.[MS] | Harris,B.A.[MS] | Walter,U.[PS](Německo) | Schlegel,H.W.[PS](Německo)

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-55 v NASA ]


Znak STS-55Popis letu : (převzato z L+K 3-4/94 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-55 / Spacelab D-2

DRUHÝ NĚMECKÝ SPACELAB

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Přesun Columbie STS-55 z KSC na LC-39A (16.02.1993)Se startem Columbie v rámci mise STS-55 se počítalo koncem února 1993. Po vybavení motory SSME i SRB a po připojení odhazovací nádrže ET proto došlo už začátkem toho měsíce k přesunu zkompletovaného raketoplánu z montážní budovy VAB na rampu 39B.

To bylo přesně 7. února, ale už po třech dnech - tedy desátého - prohlásilo vedení NASA, že se vynořily pochybnosti o druhu těsnění použitého v turbínách vysokotlakých čerpadel kapalného kyslíku pro motory SSME.

U zmíněného těsnění totiž existují dvě verze: ta starší vyžaduje před každým startem motoru demontáž a prověrku; u novějšího typu není procedura s kontrolou těsnění nutná.

Všichni zainteresovaní pracovníci sice sázeli krk na to, že v případě tohoto startu Columbie byla už do motorů instalována novější verze těsnění, ale ani důkladná prověrka technické dokumentace toto přesvědčení nepotvrdila.

Z bezpečnostních důvodů se tedy odpovědní ředitelé rozhodli vyměnit všechna tři turbočerpadla, a to přímo na rampě. Výměna proběhla rychle. Už 18. února byla nová čerpadla na svých místech a k ověření jejich stavu stačilo technikům jen dalších pár dní.

Dodejme, že prohlídce neušly ani původní vymontovaná čerpadla a že se samozřejmě celá výměna ukázala zbytečnou, protože ve všech třech původně použitých kusech byl už nový typ těsnění.

V neděli 28. února, krátce poté, co hladce proběhlo zkušební odpočítávání, stanovila příslušná komise nové datum startu. Raketoplán s laboratoří Spacelab D-2 na palubě měl na svůj desetidenní pobyt v kosmu vyrazit 14. března 1993. Jenže znovu došlo ke komplikaci. Při zkoušce hydraulického systému praskla jedna z hadic v blízkosti motoru SSME č. 2 a kapalina z ní zamáčela motorový prostor. Hadici se dalo sotva co vyčítat, protože sloužila od samého počátku letů raketoplánů. Teď byla ovšem spolu se všemi podobnými vymontována a nahrazena zbrusu novou výstrojí. Dálo se to typickým "kanibalským" způsobem - technici zkrátka vzali potřebné hadice z raketoplánu Atlantis. Zdržení se tím však zabránit nedalo. Nový termín startu připadl až na první jarní den - 21. března. Teoreticky vzato mohla Columbie vzhledem k novému časovému rozvrhu vzlétnout už o den dříve, ale na noc z 18. na 19. března byl naplánován start rakety Delta 2 z mysu Canaveral a také další noc byla vyhrazena této klasické nosné raketě, jako časová rezerva pro případ nějakého odkladu. Radiolokační a spojové zařízení mělo být po odletu rakety Delta rekonfigurováno pro potřeby raketoplánu - což ovšem také vyžadovalo svůj čas.

Letová osádka Columbie přiletěla z Houstonu na KSC 17. března. Tvořili ji velitel plk. USAF Steven R. Nagel, muž který měl na kontě už tři kosmické mise: STS-51G v červnu 1985, STS-61A v listopadu 1985 a STS-37 v dubnu 1991. Pilotem raketoplánu byl plk. USAF Terrence T. Henricks (STS-44, listopad 1991). Následovali velitel užitečného zatížení a zároveň letový specialista č. 1 (MS-1) plk. USAF Jerry L. Ross (STS61B), MS-2 mjr. USAF Charles J. Precourt, MS-3 lékař dr. Bernard A. Harris Jr. a konečně dva němečtí vědci, čili specialisté pro užitečné zatížení Ulrich Walter a Hans William Schlegel. Všichni čtyři naposled jmenovaní dosud bez kosmických zkušeností - nováčků v osádce Columbie bylo protentokrát víc než dost.

Nazítří po příjezdu astronautů - tedy 18. března - zahájili pracovníci pozemní služby přípravy ke startu. Odpočítávání začalo od 18.00 hodin místního času EST. "Dlouhé" přerušení v T -35 h si tentokrát svoji přezdívku opravdu zasloužilo. Raketu Delta se totiž nepodařilo vypravit podle jejího "jízdního řádku" a toto zpoždění vedlo ke čtyřiadvacetihodinovému odkladu startovních příprav Columbie. Delta nakonec nestartovala ani v rezervním termínu (19. března) a její vypuštění bylo pro technické potíže odloženo o řadu týdnů.

O půlnoci 19. března dostal tedy zelenou přerušený countdown raketoplánu. Ke konci měl doběhnout 22. března v 09.51 EST (14.51 UT) a všechno vypadalo na to, že se to tentokrát povede. Nezlobilo dokonce ani počasí a tak v T-6,6 s ve 14.50.53,4 UT daly počítače v Columbii povel k zážehu motorů. Postupně, ve 120 ms intervalech, se SSME začínaly probouzet k činnosti. Do startu zbývaly už jen tři sekundy, když došlo ke zvratu. Měřicí čidla indikovala příliš vysoký tlak v proplachovacím systému hlavních motorů. Bylo to o mnoho víc než povolených 345 kPa a tak palubní počítače vydaly povel k vypojení motorů.

Technici se okamžitě vrhli na zajištění raketoplánu a přibližně po hodině opustila jeho kabinu i rozmrzelá osádka. Dva dny trvalo, nežli pracovníci skončili zabezpečovací operace. Z Columbie odstranili pyrotechnické nálože a vypustili nádrž ET. Teprve potom mohla pozemní služba demontovat pojistný ventil na motoru SSME č. 3, který byl příčinou nezdaru startu. Jeho závadu - totiž špatné uzavření - se technikům podařilo znovu vyvolat a tak NASA vadný kus zaslal do příslušného závodu firmy Rockwell v Canoga Park v Kalifornii. Tady byl ventil úplně rozebrán, přičemž pracovníci firmy zjistili, že špatnou funkci zapříčinil malý úlomek těsnění použitého při zkouškách během výroby. Po tomto zjištění byla nařízena revize dalších ventilů, což vedlo dokonce k výměně analogického zařízení i u Discovery.

Columbii to ovšem nepomohlo, protože její motory SSME už byly uvedeny do chodu. Pracovní předpis v tom případě nařizoval výměnu motorů před dalším použitím. Naštěstí měli na Floridě připravenou další sadu SSME, původně určenou pro misi STS-57 raketoplánu Endeavour. Bez průtahů byly tedy zahájeny přípravy k výměně. Vlastní montáž i prověrky pak proběhly v týdnu od 29. března do 2. dubna.

Vedení NASA se mezitím rozhodlo, že prohodí pořadí letů STS-56 a STS-55. Jak je již známo (L+K 69, 1993, č. 25, s. 1679-1683) podařilo se 8. dubna Discovery úspěšně vzlétnout, třebaže na druhý pokus.

Datum startu pro Columbii stanovilo ředitelství NASA na 24. dubna. Po tak dlouhém odkladu bylo samozřejmě nutno vyměnit většinu biologických vzorků na palubě Spacelabu D-2. Tato procedura však není ani jednoduchá, ani pohodlná. Vzhledem k tomu, že raketoplán je na rampě orientován vertikálně, musí být pracovník pověřený výměnou a úpravou vzorků ve Spacelabu spuštěn kladkostrojem z obytného prostoru a celou operaci provádí zavěšený ve vzduchu. Nelze se tedy divit, že procedura zahájená 8. dubna trvala téměř 40 hodin. Zúčastnili se jí i vědci zastupující ta pracoviště, která příslušné experimenty navrhla. Tito specialisté přivezli nově připravené vzorky, jež byly následně uloženy do Spacelabu. Také některé přístroje, které potřebovaly "oprášit", byly dopraveny do hangáru L a zde podrobeny generálce. Ta si vyžádala asi čtyři další dny práce. Teprve pak započala druhá fáze úprav Spacelabu, totiž všeobecná prověrka technických systémů počínajíc klimatizací a končíc telekomunikační sítí. To vše zabralo 12. a 13. dubna. Ve čtvrtek 14. dubna došlo na opětovné uložení přístrojů prošlých údržbou, ovšem teprve o víkendu byly všechny operace kolem Spacelabu ukončeny a dveře nákladového prostoru se uzavřely. V neděli 18. dubna technici doplnili nádrže modulů RCS a OMS a celý systém manévrovacích motorů byl natlakován. Také pyrotechnické prvky se vrátily na svá místa. Ve středu 21. dubna ve 4 hodiny odpoledne místního času (16.00 EDT, tj. 20.00 UT) se znovu rozeběhl countdown. Se startem se počítalo v sobotu 24. dubna v 10.52 EDT (14.52 UT) a všichni zúčastnění včetně osádky, která se v tento den vrátila na Cape Canaveral, přímo sršeli optimismem.

"Mluvil jsem s kolegou, který velel předchozímu letu Columbie," prohlásil Nagel. "Ten mi prozradil, je třeba napřed zazvonit klíčky, nežli je zasunete do startéru. Tentokrát na to určitě nezapomeneme!"

Opravdu, zdálo se, že na tom něco bude. Až do ranních sobotních hodin probíhaly všechny operace jako po másle, a to až do okamžiku zapojení tří inerciálních plošin IMU, což se provádí těsně před plněním nádrže ET.

Právě při oživování plošin však přístroje signalizovaly závadu v dodávce elektrického proudu pro IMU č. 2. I když opakovaný test ohlášenou anomálii nepotvrdil, rozhodlo se ředitelství startovních operací tuto životně důležitou část navigačního systému raketoplánu raději vyměnit. IMU č. 2, umístěná v přední části pilotního prostoru, byla rychle nahrazena novou a ještě ten večer - 24. dubna - se znovu rozeběhlo odpočítávání, tentokráte zkrácené. Vlastní start se tím ovšem posunul na 26. 4., na 10.50 EDT (14.50 UT).

Do třetice to vyšlo. Po plánovaných přestávkách v T -11 h a T -6 h byla v pondělí 26. dubna naplněna nádrž ET (začátek operace kolem 02.30 EDT). Na konci dalšího plánovaného přerušení v T -3 h vyrazila ze svého dočasného obydlí v OCB i letová osádka a asi o dvě hodiny později za ní technici přirazili definitivně průlez do kabiny raketoplánu. Oba němečtí astronauti připojili elektrody umístěné na svých hlavách k palubnímu encefalografu. Katetr, který měl Schlegel zavedený do žíly na paži, byl napojen na speciální tonometr měřící okamžitý tlak krve.

Porucha SSME č.3 přerušila pokus o start (22.03.1993)Vše bylo připraveno. Poslední dvě přerušení (v T -20 a v T -9 min) proběhla bez prodloužení. Přesně ve 14.50.00 UT se Columbia vydala na svoji čtrnáctou pouť do vesmíru a brzy zmizela pozorovatelům v silné vrstvě mračen nad Atlantikem. Od návratu Discovery z mise STS-56 uplynulo pouhých 9 dnů, což znamenalo rekordně krátký odstup mezi dvěma lety raketoplánů.

Za osm a půl minuty byl už družicový stupeň Columbia na suborbitální dráze a v T +42 min ho motory OMS navedly na pracovní dráhu ve výši 296 km se sklonem 57° k rovníku.

"To teda byl parádní vzlet," pochválil si hladký start velitel Columbie Nagel. "Všichni jsme si ho vychutnali jak se patří!"

"To věřím," oddechl si Bob Sieck, ředitel startovních operací. "Columbii to vždycky dá práci, nežli se dostane nahoru. Ani ne tak roto," dodal po chvíli, "že je nejstarším naším raketoplánem. Ale má už prostě takovou náturu."

"Byl jsem apriori optimistou," potvrdil Wolfgang Wyborny, letový ředitel z GSOC. "Všechno proběhlo naprosto optimálně."

Na řízení letu se totiž tentokrát vedle střediska MCC v Houstonu, které obstarávalo jeho technickou stránku, podílelo i německé středisko GSOC (German Space Operations Center) v Oberpfaffenhofenu poblíž Mnichova.

Start se tedy podařil ke spokojenosti obou partnerů a další už bylo věcí osádky Columbie. Ta se, jako obvykle, rozdělila na dvě směny. "Červený" tým utvořili Harris, Precourt a Schlegel, do "modrého" se zařadil Nagel, Henricks, Ross a Walter.

Krátce po navedení na dráhu byla "červená" směna poslána na kutě, zatímco "modří" se pustili do prověřování systémů v raketoplánu a do oživování Spacelabu. Jako první proplul tunelem do laboratoře velitel užitečného zatížení Ross, následovaný v těsném závěsu dr. Walterem.

Technika jim oběma i celé osádce Columbie zkomplikovala život v kosmu hned na začátku. Bylo třeba spustit záložní ledničku na obytné palubě, protože primární mrazák určený ke skladování vzorků krve a moče pro poletové analýzy odmítal držet předepsanou nízkou teplotu -21 až -24 °C. Na svědomí to měla nejspíš ucpaná freonová smyčka, ale dělat se s tím během letu nedalo vůbec nic.

První vědecké pokusy z celkového počtu 88 byly zahájeny v úterý 27. dubna. Obětí měření vitální kapacity plic na komplexním lékařském vyšetřovacím systému Anthrorack se jako první stal německý vědec Walter. Ostatní pracovníci směny mezitím uváděli do provozu kameru MOMS, umístěnou na povrchu Spacelabu a sloužící k dálkovému průzkumu Země.

Televizní kamery raketoplánu zaměřené do nitra nákladového prostoru zjistily, že se během startu uvolnila část tepelné obšívky, kryjící přechodovou komoru pro nouzový výstup do vesmíru. Závada nebyla nebezpečná, ale přece jen si vyžadovala průběžnou kontrolu během letu, aby se totiž odkryté místo buď příliš nepřehřálo pod vlivem slunečních paprsků anebo zase nepromrzlo při pobytu na noční straně.

Odpoledne prvního dne letu oslavila celá osádka malé výročí. V T +1 d 06 h 18 min 34 s dovršil totiž raketoplán Columbia plných 100 dní pobytu ve vesmíru. Nagel, jak se sluší na velitele, při té slavnostní příležitosti pogratuloval všem, kteří družicový stupeň postavili a také těm, kteří se průběžně starali o jeho údržbu.

Mezitím Ross a Walter odebrali vzorky svého dechu a analyzovali je na zařízení Anthrorack. Oba funěli do náústku ostošest, zatímco jejich nohy neúnavně šlapaly na veloergometru. Když už byli dokonale trop, vznášeli se pro změnu nehnutě uvnitř prostoru Spacelabu. Jejich kolega Henricks dopadl úplně stejně, až na to, že při všech těch experimentech byly studovány reflexy jeho srdečního svalu. Celá trojice s radostí přivítala konec této části programu. Na Rosse a Waltera už čekaly materiálové pokusy pod heslem "ve stavu beztíže", ať již to byla krystalizace polovodičů nebo tuhnutí kovových slitin.

S mimořádným programem se přihlásilo i řídicí středisko z Houstonu. Zjistilo totiž slabý únik dusíku v obytném prostoru raketoplánu.

"Máme strach," hlásil spojař Gema, "že tlak ve vaší odpadové nádrži je vyšší, než by měl být. Mrkněte se na to, mládenci!"

Spojař měl pravdu. Osádce Columbie se brzy podařilo objevit závadu. Nedal se úplně vyprázdnit sběrný tank na moč. Do něho jsou totiž vloženy plastikové měchy, které se dusíkem nadouvají, takže vytlačují moč přes palubu, ven do kosmického prostoru, a péra do nich vložená zřejmě plastovou fólii propíchla. Dírkou utíkal dusík přímo do nádrže.

Tom Henricks vyřešil havarijní situaci jednoduše. Popadl náhradní plastikový vak na zachycování odpadní vody a připojil ho k odpadovému systému místo originální nádrže. Řešení opravdu šalamounské, až na to, že plastikový vak bylo třeba vždy po nějaké dobu vyprazdňovat ručně. Letová kontrola odpojila dálkovým povelem ze Země přívod dusíku do poškozené části rozvodu a tak za necelou hodinku byla "dusíková aféra" zažehnána. Bohužel to mělo za následek nedostatečné tlakování nádrže s pitnou vodou, takže z "kohoutku" v kuchyni i ve "sprše" v koupelně tekla voda pomaleji než obvykle. Také vypouštění odpadní vody z palivových článků se zpomalilo. Tato okolnost však nijak nenarušila vědecké pokusy a také záchod fungoval normálně ke spokojenosti všech zúčastněných.

Pracovní den skončil večerním televizním přenosem zaměřeným na chování pulců v malém, zcela uzavřeném akváriu.

Oprava poškozené nádrže na odpadní vodu a moč (28.04.1993)"Většina z nich stojí nehnutě a civí do světla," komentoval Harris vysílání pro vědce na Zemi. "Jen výjimečně plave nějaký pulec v kruzích, ale většina z nich si dává lego."

Hans Schlegel se místo pulcům věnoval raději kulturám tabákových buněk. Sadisticky je dráždil elektrickým proudem, ovšem jen proto, aby stimuloval jejich růst. Celkovou atmosféru v Columbii shrnul její velitel Nagel: "Máme se tady moc fajn," prohlásil. "Laborka běží jedna radost. Přesně podle plánu. A navíc máme před sebou vyhlídku na dalších osm nebo devět dní letu."

Aby tento zážitek trval co nejdéle, vypojili Nagel a Henricks hned druhého dne - 28. dubna - podle návodu z Houstonu všechny nepotřebné systémy družicového stupně. Znamenalo to snížení spotřeby elektrické energie, což zase ušetřilo zásobu vodíku a kyslíku pro palivové články. Astronautům tím svitla naděje na delší pobyt v kosmu - v příznivém případě to mohly být i dva dny.

"Stačí, když trochu přiškrtíte kamna," komentoval tuto vyhlídku ředitel letu.

Prozatím však osádku čekala tvrdá realita ve formě úsilovné vědecké práce. V podstatě šlo o biologické a materiálové pokusy. Walter na modulu pro výzkum fyziky kapalin sledoval vliv vibrací na rozložení tlaku ve sloupci kapaliny. Ross se věnoval studiu difúzních procesů v taveninách solí a také připravoval holografickou aparaturu ke snímkování procesů přenosu hmoty a tepla v beztížném stavu.

Na Zemi v Houstonu mezitím odborníci vymysleli postup, jak dát do pořádku rozvod tlakového dusíku. Pro osádku raketoplánu to znamenalo především odstranit podlahu v obytném prostoru a potom namontovat do dusíkového potrubí vedoucího k vadné nádrži dodatečný ventil. Jakmile byla tato operace u konce, mohl se rozvod opět natlakovat dusíkem, takže vodní hospodářství se vrátilo do normálních kolejí.

Jedna nepříjemnost byla tedy definitivně zažehnána, ale pro změnu zase začalo zlobit vypouštění odpadní vody z palivových článků. Ve výparníku se jako obvykle vytvořil kus ledu, který ucpal výstupní otvor. Nemilá situace se vyřešila nouzovým způsobem, totiž přímým otevřením ventilu nádrže na odpadní vodu vedoucího ven do prostoru. Vědci však tuto metodu nemají příliš rádi, protože přitom snadno dochází k vytvoření větších sněhových vloček, které mohou znečistit optické přístroje umístěné na povrchu laboratoře, tedy např. kameru MOMS.

Harris při všech těch problémech ještě stačil sledovat svoje svěřence v akváriích, totiž 240 pulců a 240 rybích zárodků, které dostal na starost. Také s nimi měl starostí dost a dost. Pulci se sice měli k světu, jak se na pořádné žabí zárodky sluší, zato rybičky se chovaly apaticky a mnohé z nich ležely na dně akvária jako mrtvé."

"Jak sami vidíte, prohlásil MS-3 v dalším televizním přenosu, "jsou pulci jiní chlapíci. Čilí jako rybičky."

Podle názoru vědců však bylo všechno tak, jak to má být. Rybky staré 16 až 21 dní se nacházely dosud v larválním stadiu vývoje a nedovedly plavat.

Noční směna (z 28. na 29. dubna) konečně oživila prototyp německé mechanické ruky Rotex, dlouhé tři čtvrtě metru. Její montáž trvala Schlegelovi déle nežli se čekalo. Robot si totiž při startu Columbie "vymkl" jeden ze šesti kloubů a poškozený spoj pak v průběhu celého letu nepřestával zlobit. Při některých pohybech se zasekával.

Rotex představoval technologický experiment, při němž se zkoušelo řízení robota buď přímo osádkou raketoplánu, nebo dálkově, povely z řídicího střediska. Třetí možností bylo plně automatizované ovládání pomocí počítače.

Při testech šlo především o to, jak se projektantům podařilo zvládnout specifické problémy stavu beztíže při dynamických úkonech požadovaných od robota. Ten byl vybaven laserovým dálkoměrem, dotykovými senzory a na konci ruky dvojicí televizních kamer.

V průběhu dalšího dne si přišli na své i oba piloti, Nagel a Henricks, kteří provedli drobnou korekci dráhy: snížili výšku perigea asi o 3 km. Ačkoliv se to zdá paradoxní, došlo během předchozích dnů letu k malému zvýšení dráhy Columbie následkem drobných manévrů při zaměřování kamery MOMS na cíle na zemském povrchu.

Ross a Walter se podrobili dalšímu studiu vitální kapacity plic a rozborům vydechovaného vzduchu na lékařském přístroji. Astronauti také dokončili přípravu dosud největšího krystalu galiumarsenidu získaného ve vesmíru. Krystal měřil na délku přes 20 mm.

Na řadu přišla i péče o klimatizaci. Během dopoledne musela osádka raketoplánu odklopit dva přední panely radiátorů uložených na vnitřní straně dveří nákladového prostoru. Klimatizační výparník, který pomáhá ochlazovat freonovou smyčku odebírající teplo z elektrických přístrojů jak v raketoplánu, tak ve Spacelabu, byl stále blokován ledem a tudíž nefunkční. Odklopení panelů znamenalo zvýšení účinnosti radiátorů asi o 30%, protože okolnímu mrazivému prostředí byla teď vystavena nejen vnější, ale i jejich vnitřní strana.

Schlegel se pro změnu věnoval plísním. Několik vzorků vystavil odstředivé síle v malé centrifuze, zatímco zbytek plísní ponechal ve stavu beztíže. Po přistání Columbie na Zemi budou moci specialisté posoudit rozdíl mezi oběma druhy vzorků.

Tom Henricks začal testovat prototyp zařízení CTE, které slouží k přenosu grafických informací na Zemi a naopak zpět na raketoplán. Přístroj sice pracoval podle předpokladů, ale přenos dat až do střediska GSOC v Německu se nepodařil.

Spacelab-D2 v nákladovém prostoru na oběžné dráze (30.04.1993)Zato německá televize důkladně zpovídala oba své krajany v kosmu.

"Jde nám to tu výborně," dal se slyšet osmatřicetiletý fyzik Walter. "Ze začátku jsem se trochu stavu beztíže bál, ale není to tak zlé, jak byste si mysleli. První dvě noci mě trochu bolelo v zádech, bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet!"

"Jen nás mrzí," doplňoval ho jeho kolega Schlegel, "že nemáme v laboratoři pořádné okno. Tak si alespoň čas od času odskočím do pilotní kabiny, abych se rozhlédl kolem sebe. Země září nádhernou modří. Když se kouknete zprava doleva, tak ji vidíte celou jako na dlani. Je to úžasný pohled."

Nagel se jako už tradičně zabýval amatérskou vysílačkou Sarex a také se mu podařilo navázat oboustranný rádiový kontakt s ruskou stanicí Mir, když obě tělesa letěla vysoko nad Indonézií. Spojení trvalo jen asi minutu, právě dost dlouho na to, aby si obě osádky mohly vyměnit vzájemné pozdravy. Ruský Mir se přitom nalézal asi o 94 km výše než Columbia.

V pátek 30. dubna se na čas podařilo vyřešit problém se zamrzlým výparníkem, který Precourt jednoduše promyl dávkou vřelé vody.

Biologické experimenty pokračovaly sledováním malých rostlinek řeřichy. Astronauty zajímal především růst jejich kořenového systému. Ten je ke gravitaci nejcitlivější; jde totiž o to, aby kořeny za normálních okolností směřovaly dolů do země.

Trochu pozdvižení v řídicím středisku přineslo nečekané zjištění, že v kabině Columbie v posledních dvanácti hodinách vzrostla spotřeba kyslíku. Příčina? Na prvním místě stálo podezření na nějakou netěsnost, ale všichni si brzy oddechli, když se ukázalo, že poplach zavinila změna teploty v obytných prostorách. Klimatizační systém přirozeně kompenzoval změnu tlaku atmosféry vyplývající ze snížení teploty vyšší dodávkou kyslíku.

Malý technický problém se vynořil i ve Spacelabu. Když chtěl Schlegel vyjmout jeden ze vzorků umístěný v pouzdře ze slinutého oxidu hlinitého ven z pece, povšiml si, že v jejím vnitřku poletují nějaké částečky. Rychle dvířka opět přirazil, aby se to smetí (nebo co to bylo) nedostalo do laboratorního ovzduší. S pomocí pozemního střediska pak vypracoval proceduru, jak nežádoucí prach odstranit malým ručním vysavačem.

Ross se při tomto intermezzu vůbec nedal vyrušit z práce. Holografickou kamerou registroval tak zvané Marangoniho proudění. To je jev, který se projevuje jen ve stavu beztíže. Vyvolává ho rozdílné povrchové napětí na rozhraní pevné a kapalné fáze v místech s rozdílnou teplotou. Efekt působí nepříznivě na tvorbu ideálních krystalů v prostředí bez gravitace. Díky kameře mohli Rossův pokus sledovat na svých obrazovkách i vědečtí pracovníci na Zemi. Když však z Houstonu chtěli na veliteli užitečného zatížení i normální přenos pro veřejnost, astronaut odmítl.

"Tady se toho teď moc zajímavého neděje," prohlásil rezolutně. "Takže budeme raději šetřit elektrickou energií."

První máj pro astronauty den volna neznamenal. Naopak. Hans Schlegel dostal v rámci lékařských experimentů infúzi asi dvou litrů fyziologického roztoku, aby se ukázalo, co taková zátěž udělá se srdečněcévním systémem. Účinek byl sledován na připojeném echokardiografu, ale dr. Harris, který celou operaci vedl, ostentativně vytáhl z odřeného černého kufříku i klasický stetoskop.

"Bez toho bych se necítil jako správný lékař," podotkl.

"Tenhle experiment s infúzemi," doplňoval ho ze Země jeho kolega, vedoucí lékařského týmu dr. Blomquist, "je velmi důležitý. Při nehodách musíme totiž postiženému velmi často vpravit do těla značné množství tekutiny. Že k nějaké kritické situaci jednou dojde i ve vesmíru, je víc než jisté."

Před operací i po ní odebral dr. Harris Schlegelovi vzorky krve a moče. Navíc musel tento lidský pokusný králík v průběhu pokusu dýchat do náústku kvůli kontrole složení dechu. Schlegel si zkrátka řečeno přišel na své.

Procedura však byla významná i z jiného hlediska. Astronauti při pobytu v kosmu ztrácejí velké množství tekutin, které je před přistáním nutno nahradit pitím obrovských kvant nápojů. Výzkumy ukázaly, že kapalina vpravená do organismu vymizí v kosmickém prostoru z těla během 24 až 36 hodin.

Když nastoupila do práce "modrá" směna, stal se podobným trpitelem i druhý německý astronaut Ulrich Walter, zatímco těm ostatním bylo při práci hej. Henricks se znovu pokusil přimět zařízení CTE k činnosti. Tentokrát se mu sice podařilo přenést grafické informace až do GSOC, ale obráceně, totiž ze Země na raketoplán, to stále ještě nešlo. Úplný úspěch naproti tomu slavil toho dne Rotex. Když byl dálkově řízen ze Země, podařilo se mu hned napoprvé uchopit svou mechanickou rukou předmět volně plovoucí v prostoru laboratoře.

V noci na 2. května pokračovaly pokusy s infúzemi; jejich předmětem se tentokráte stal sám Harris. On i celá osádka ráno za odměnu vyslechl radostnou zprávu ze Země. Situace se zásobami energie byla natolik dobrá (usilovným šetřením získali astronauti 25 hodin), že řídicí středisko v Houstonu rozhodlo prodloužit let o další den.

Osádka Columbie se s novým elánem pustila do práce. Nagel a Henricks šlapali na veloergometru jako by se v budoucnosti chtěli zúčastnit Tour de France a Terry Ross se jako čtvrtá oběť bez reptání podrobil "mučení vodou".

Přistání Columbie STS-55 na RW-22 Edwards AFB (06.05.1993)Odpoledne se však stala věc nevídaná a neslýchaná. Kolem čtvrt na pět místního času přestal hlavní pozemní počítač na čtvrt hodiny zpracovávat veškerá data přicházející z vesmíru. Vinu na tom neslo periferní komunikační zařízení, ale data se naštěstí neztratila definitivně, protože se průběžně nahrávala na magnetickou pásku na pozemních stanicích.

V pondělí 3. května pokračoval Schlegel v experimentech s Rotexem. Přitom pomocí zvlášť upravených brýlí, které mu umožňovaly prostorové vidění, sledoval konec ruky přes televizní monitor.

Schlegel a Harris dostali před snídaní na lačno dávku glukózy a v průběhu půldruhé hodiny si odebírali vzorky krve, aby se zjistilo množství vylučovaného inzulínu. Tím ovšem pro ně celá věc nekončila. V poledne měli k obědu speciální dietu zpestřenou polykáním malých dávek různých aminokyselin. Ty umožňovaly sledovat metabolismus dusíku ve stavu beztíže, což ovšem předpokládalo srovnání s pokusy provedenými před a po letu. Nakonec došlo u dvojice ubohých trpitelů i na sledování činnosti plic, a to jak v klidu, tak při cvičení na veloergometru.

K tomu ke všemu začal nouzově zřízený plastikový tank na moč, dosud umístěný na obytné palubě, už dost nepříjemně zapáchat a byl proto osádkou Columbie vykázán pod podlahu, do míst, kde jakž takž fungovalo větrání.

Zato u pokusu s CTE se vše obrátilo k lepšímu. Přenos grafických informaci se konečně podařil oběma směry: tři obrázky ze Země putovaly na raketoplán, dva naopak z družicového stupně do střediska GSOC.

Ráno 4. května se glukózovému testu podrobili pro změnu Ross a Walter a stejně jako jejich předchůdci si vyzkoušelí dechová cvičení a veloergometr.

Během dne došlo v důsledku chybného povelu k další kuriozitě, totiž ke ztrátě spojení se Zemí na dobu 80 minut. Stalo se to při "předávání" raketoplánu mezi pacifickou a atlantskou družicí TDRS, když parabolická anténa na Columbii zůstala namířena nesprávným směrem. S tím nemohlo řídicí středisko v Houstonu nic dělat. Nezbývalo než trpělivě čekat, až si ztráty spojení povšimnou astronauti a provedou kroky nezbytné k jeho obnově.

Osádka Columbie však měla plnou hlavu jiných starostí. Henricks totiž zjistil, že na hlavní palubní desce zhasla z ničehož nic obrazovka č. 4. Obvyklá procedura "vypnout-zapnout" tentokrát nepomohla. Obrazovka zůstala temná a jen matně odrážela světla v kabině a postavy astronautů. Nad jejím nezpůsobným chováním si bude muset lámat hlavu pozemní tým.

Večer už celá osádka raketoplánu přešla na dodatečný plán vědeckých výzkumů, připravený předem pro eventuální prodloužení letu. Henricks přitom dokončil práci s CTE, ale ti ostatní spustili další várku materiálových pokusů v zařízení Medea a také nové experimenty v laboratoři pro fyziku kapalin.

Jenže i tak se už všechno schylovalo ke konci. Ráno 5. května Precourt zaklopil dosud stále vysunuté panely radiátorů, piloti se pustili do přednávratové prověrky palubních systémů Columbie a zbylá osádka pomalu končila s vědeckými pokusy.

Henricks si ještě intenzívně zacvičil na veloergometru, aby se zjistilo, jaký vliv na kondici po přistání má tento trénink 18 až 24 hodin před návratem na Zemi.

Ve 14.01.42 UT bylo dosaženo dalšího milníku v programu raketoplánů. Celkový kumulovaný čas strávený všemi družicovými stupni ve vesmíru představoval v té chvíli celý jeden rok.

Potom už přišly na řadu závěrečné úkoly, přičemž Harris a Schlegel opouštěli Spacelab jako poslední.

"Však jsme toho tady udělali dost," řekl Harris, když naposledy vypínal světla. "Všechny experimenty nejsou ještě vyhodnoceny, ale i tak si myslím, že tahle mise vejde do historie jako let nejen nabitý prací, ale také jako jeden z nejproduktivnějších."

Volného a uklizeného prostoru využil Schlegel k tomu, aby ještě vytočil pár kotrmelců a piruet v prostoru a pak již oba astronauti prolezli tunelem ke svým kolegům na obytné palubě.

Na osádku Columbie čekalo přistání, ale počasí na Floridě tomu nebylo příznivě nakloněno. Proto se řídicí středisko jako už tolikrát předtím rozhodlo pro přesun na Edwards AFB. Raketoplán tam přistál 6. května 1993 ve 14.30 UT po letu, který trval 9 dní 23 h 40 min.

Když propuštěná osádka odletěla do Houstonu, byla i Columbia připravena k převozu na KSC na Floridu. Její přesun začal 11., ale v důsledku nepříznivého počasí na trase byl ukončen až 14. května 1993.


Aktualizováno : 12.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-55/index.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.035664 vteřiny.