Otazníky kosmického práva: Kosmický prostor
JUDr. Jiří MALENOVSKÝ
L+K 54, č.22, s. 865-867 (1978)
Právníci v minulých stoletích si příliš nekladli otázku svrchovanosti států
v prostoru nad pozemským územím. Teprve rozvoj letectví a zvláště jeho vojenský
aspekt přiměly členy mezinárodního společenství k zaujetí jasného stanoviska.
Bylo zřejmé, že k zachování své bezpečnosti před napadením ze vzduchu se státy
musí příslušným způsobem bránit. Výsledkem těchto úvah a postojů bylo uznání
výlučné a plné suverenity státu nad vzdušným prostorem ležícím nad jeho územím,
aniž však byla zkoumána otázka, zda či kde suverenita ve vertikálním směru končí.
Zmíněný problém nabyl na důležitosti v souvislosti s vrcholícími přípravami
k vypuštění prvních objektů do kosmického prostoru. Někteří vědci zastávali
názor, že plná svrchovanost níže ležících států ve vertikálním prostoru sahá
do nekonečna. Mezinárodní právo prý žádnou nadzemskou hranici suverenity nestanovilo
a nelze ji proto ani předpokládat. Tento názor však nezískal širší podpory pro
svou celkovou neudržitelnost. Nositelé tohoto názoru vlastně považovali takto
vesmír za příslušenství naší planety a stavěli tím na dávno překonané koncepci
středověké církve, podle níž byla Země středobodem světa. Uvedení zmíněné myšlenky
do praxe by nadto podstatně omezovalo možnost průzkumu a využívání kosmu, neboť
průlet kosmického objektu částmi prostoru nad jednotlivými
státy by vyžadoval předběžný souhlas všech níže ležících států.. jak je pravidlem
v mezinárodní letecké dopravě. Jediný stát by tak mohl svým nesouhlasem kdykoli
zmařit vyslání kosmického objektu.
Neudržitelnost koncepce nekonečné prostorové svrchovanosti byla nakonec potvrzena
i později uzavřenými mezinárodními smlouvami. Kosmos byl jimi prohlášen za volný
pro výzkum a využíván všemi státy a žádný stát si jej (ani jeho část) nemůže
přivlastnit (blíže v L + K 48, 1972, č. 14, s. 542). Současné mezinárodní právo
tedy rozlišuje mezi vzdušným prostorem, který je neoddělitelnou součástí území
níže ležícího suverénního státu a kosmickým prostorem, který patří všem státům.
Právní režimy obou složek prostoru se tudíž podstatně liší. Tím vzniká potřeba
přesného vymezení hranic mezi oběma složkami, aby bylo dosaženo patřičné účinnosti
norem leteckého, resp. kosmického práva.
Nutnost vymezení (delimitace) obou prostorových prostředí uznalo celé mezinárodní
společenství a řešením se již po dlouhá léta zabývá Výbor OSN pro mírové využívání
kosmického prostoru. Přesto menší část států dosud popírá reálnost této potřeby.
Proti delimitaci nadzemského prostoru jsou uváděny argumenty právního i mimoprávního
charakteru. Jedním z nich je tvrzení, že úroveň kosmické techniky není ještě
natolik vysoká, aby vyloučila případné narušení suverenity států, vyvolané selháním
a nekontrolovatelným letem kosmického objektu. Riziko nelze zatím vyloučit a
stanovení jednoznačné spodní hranice kosmického prostoru by v takovýchto případech
vedlo k příliš tvrdému politickému i právnímu postihu států, které takové objekty
vypustily, a ve svých důsledcích i k zbrzdění technického pokroku z obavy před
následky případných dalších neúspěšných experimentů. Argumentem bývá i to, že
zavedení raketoplánů sníží potřebu jakékoli hranice v prostoru na minimum.
V právní rovině někteří odpůrci delimitace upozorňují, že součástí platného
kosmického práva je i pravidlo, podle něhož kosmické objekty na oběžné dráze
kolem Země neporušují svrchovanost níže ležících států, což znamená, že se pohybují
v kosmickém prostoru. Žádný stát totiž nikdy nevystoupil s protestem, že by
vypuštění umělé družice Země vedlo k porušení jeho suverenity. Dvacetiletou
praxí vypouštění satelitů, podpořenou tichým souhlasem všech členů mezinárodního
společenství, se tak zformovala právně závazná obyčejová norma uvedeného obsahu,
která prý zcela postačuje, a není třeba vytvářet normu novou, byť přesnější.
Nezbytnost stanovení hranice mezi vzdušným a kosmickým prostorem ovšem popírají
i zastánci tzv. funkční teorie, k níž se ještě níže podrobněji vrátíme.
Síla argumentů odpůrců delimitace prostoru nad zemí ale není natolik přesvědčivá,
aby mohla ovlivnit řešení této otázky .V dnešním světě je základní snahou státu
-a pochopitelně v prvé řadě států socialistických - zajištění vlastní bezpečnosti.
A to mimo jiné předpokládá přesné vymezení státního území a jeho hranic, tedy
i hranice vzdušné. Současné struktuře mezinárodního společenství proto plně
odpovídá nutnost definovat a delimitovat v prostoru vzdušný a kosmický prostor.
Prostorové řešení
K prostorovému řešení delimitace se proto přiklonila velká část vědců i představitelů
států. V otázce výběru kritéria rozhodného pro vymezení, kde začíná kosmický
prostor, však ani zdaleka nebylo dosaženo jednoty.
Velká skupina právníků staví při dellimitaci na přírodovědnych, zejména fyzikálních
jevech, jež jsou vlastní pouze jednomu z obou nadzemních prostředí, a proto
by mohly sloužit jako vymezující element.
Často se vychází ze smyslu samotných právních pojmů "vzdušný" a "kosmický"
prostor a vyvozuje se, že vzdušný prostor končí tam, kde již nejsou molekuly
vzduchu. Vzhledem k plynulému přechodu atmosféry do kosmického vakua. však není
možno takto přesně hranici stanovit, čímž použitelnost uvedené teorie klesá.
Menší počet autorů považuje za rozhodující kritérium výšku, kde přestává atmosféra
rozptylovat sluneční světlo a nastává kosmický soumrak, či výšku, kde se utváří
polární záře, případně výšku, v níž začínají svítit padající meteority. Jiní
navrhovali použít jako kritéria mezní vrstvy atmosféry, v níž je ještě možná
existence lidského života. Občas se vyskytl poukaz na sounáležitost Země a části
prostoru ležící v jejím gravitačním poli., Za hranici pak byla zvolena spojnice
bodů, v nichž se matematická hodnota pole zemské přitažlivosti rovná nule. Třebaže
pohyb jiných nebeských těles činí podobnou hranici proměnlivou, takže neodpovídá
praktickým potřebám, vychází z ní i nedávné proh1ášení osmi rovníkových zemí
o svrchovanosti na geostacionární dráze (podrobně L + K 54, 1978, č. 11, s.
426)
Jiní teoretikové se při stanovení hranice mezi vzdušným a kosmickým prostorem
opírají o kritéria technické povahy. Jedním z nich je hledisko "aeronautického
stropu", tj. nejzazší linie, na níž je ještě aerodynamickými silami vyvozován
na nosných plochách letadla vztlak potřebný k letu. Vychází se totiž z toho,
že letecká doprava probíhá podle mezinárodního práva v oblasti zcela podrobené
svrchovanosti států, kdežto lety kosmických objektů naopak v prostoru volném
pro všechny země. Zdokonalenou verzí zmíněné koncepce je teorie tzv. Karmánovy
linie, založené na kombinaci fyzikálních, termodynamických, exobiologických,
fyziologických a mechanických faktorů. Tato linie se nachází zhruba ve výši
83-84 km, kde hodnota aerodynamického vztlaku klesá na nulu a objekt je za uvedenou
hranicí udržován v dalším letu odstředivou silou. Tím nabývá let, který se nadále
řídí Keplerovými zákony, kosmické povahy. Jako vymezující aspekt je konečně
uváděna i výše nejnižšího perigea umělé družice Země.
Proti všem uvedeným koncepcím je možno uvést řadu argumentů. Většina fyzikálně
pojatých kritérií nebere na zřetel politické a bezpečnostní zájmy suverenních
států, je založena na jevech proměnlivé, příp. těžko zjistitelné povahy. Technická
kritéria jsou sice v tomto směru vhodnější, avšak na druhé straně podléhají
bezprostředně stavu rozvoje techniky. Např. Karmánova linie se může významně
posunout za předpokladu vylepšení žáruvzdorné ochrany vypouštěných objektů.
Cenu uvedených technických aspektů citelně snižuje i budoucí využití raketoplánů,
které budou plynule střídat aerodynamický pohyb s pohybem, který je výsledkem
raketového pohonu.
Některé jiné prostorové k6ncepce sice k politickým a bezpečnostním aspektům
přihlížejí, avšak i ony mají zřetelné slabiny. Uveďme např. starší tzv. Cooperovu
teorii zón, která navrhuje dokonce vytvoření dvou hranic 'v nadzemním prostoru
(blíže v L + K, č. 14/1972) a jež si i v současné době udržuje své stoupence.
Patří sem i teorie efektivní kontroly, podle níž hranice suverenity sahá až
tam, kde je v prostoru níže ležící stát schopen skutečně vykonávat svou svrchovanou
moc. Přijetí této teorie je politicky naprosto nepřijatelné. Hranice kosmického
prostoru by se neustále vzdalovala, byla by ve vleku trvalé expanze suverenity
do kosmu a její umístění v konkrétních případech by záviselo na technických
a finančních možnostech jednotlivých zemí, Tím by byla porušena jedna ze základních
zásad mezinárodního práva,-zásada svrchované rovnosti států.
Funkční řešení
Četní autoři, včetně autorů ze socialistických států, zavrhují prostorové řešení
a vyzdvihují větší vhodnost funkčního přístupu k problematice, Dokazují, že
mnohem snadnější, než stanovit hranici v prostoru, je přesně definovat pojem
"kosmické činnosti". Činnost, jež by měla svůj "kosmický účel,
cíl" (např. meziplanetární mise), by požívala naprosté svobody , oproti
tomu činnost. s "pozemským účelem" (např. vyslání mezikontinentální
balistické rakety) by podléhala výsostné kontrole a pravomoci níže ležícího
státu, ať by dráha objektu ležela v jakékoli výši.
K podpoře svého přístupu funkcionalisté vznášejí další argumenty. Považují
dělení nadzemního prostoru za neodůvodněné, umělé a konzervativní. Také myšlenku,
že by jediná kosmická mise podléhala postupně dvěma různým režimům (jinému ve
vzdušném prostoru a jinému v prostoru kosmickém), hodnotí jako nesmyslnou s
odůvodněním, že by to byl0 stejně absurdní, jako kdybychom chtěli uplatňovat
na letadlo pojíždějící po vzletové dráze tytéž právní normy, jimiž se řídí provoz
silničních vozidel. Stoupenci funkční koncepce dále poukazují na skutečnost,
že zák1adní smlouva kosmického práva upravuje - jak vyplývá i z jejího názvu
- zásady, jimiž se řídí činnost státu při výzkumu a využívání kosmického prostoru,
aniž by přitom uznala za nutné samotný kosmický prostor definovat.
Nejvýznamnějším argumentem funkční teorie je údajné větší zohlednění ochrany
bezpečnosti států. Např: obrana proti balistické raketě vyžaduje zásah proti
ní mnoho kilometrů před dopadem, nezřídka dokonce mimo vertikální projekci hranic-
napadeného státu. Podobně geostacionární družice může provádět neoprávněné pozorování
státu, i když se nenachází v jeho vertikálním nadzemním prostoru. Funkcionalisté
kritizují koncepci lineární hranice v prostou s tím, že pozorovací činnost prováděná
jediný metr pod touto hranicí bude hodnocena jako protiprávní (neboť bude prováděna
ze svrchovaného území níželežícího státu) zatímco tatáž činnost uskutečňovaná
pouhé 2 metry výše bude již kvalifikována jako dovolená (neboť bude prováděna
ze svobodného kosmického prostoru).
Avšak právě požadavek respektování bezpečnosti lze při důkladnějším rozboru.obrátit
proti samotné funkční teorii. Za současné politické struktury mezinárodního:
společenství úrovně techniky není možno ve většině případů ověřit pravdivost
udávaného účelu kosmické mise a zejména ne způsob využití dat a poznatků misí
získaných. Stanovení hranice mezi vzdušným a kosmickým prostorem přirozeně není
zárukou proti nedotknutelnosti níže ležícího státu, avšak zajišťuje mu relativní
ochranu tím, že přesně vymezí prostor kde může tento stát veškerou činnost kontrolovat
a v potřebném připadě i neprodleně zakročit. Můžeme se odvolat i na podobnou
situaci na Zemi Státy mohou být ohroženy i z oblasti_volného moře (např. ponorkami
s řízenými dálkovými střelami) a přesto žádný stát nenavrhuje kvůli tomu zrušit
režim svrchovaných pobřežních vod. Naopak, objevují se silné tendence k jejich
rozšíření,
Proti poukazu o "umělosti" hranice v nadzemním prostředí můžeme znovu
užít argumentu v podobě existence pobřežních vod. Není žádného kvalitativního
fyzikálního či jiného rozdílu mezi nimi a mezi oblastí volného moře. Přesto
hranice v moři přetrvává. Kosmický prostor se naopak od prostoru vzdušného v
některých fyzikálních ukazatelích značně liší, takže z tohoto pohledu je hranice
v nadzemním prostoru dokonce "přirozenější" než hranice na moři.
Lze nadto oprávněně namítnout, že veškerá dnešní činnost v kosmu má do určité
míry svůj "pozemský účeI" spojený s životem; hospodářstvím nebo vědeckým
rozvojem lidstva. Jako ryze "pozemsky motivovanou" činnost můžeme
uvést telekomunikační činnost družic na geostacionární dráze. Je proto správné
považovat zmíněnou činnost ve výši téměř 36 000 km nad Zemí za spadající do
výlučné a plné pravomoci jednotlivých níže ležících rovníkových zemí?
Jak patrno, slabiny funkčního přístupu převažují nad jeho jistými přednostmi.
Nemožnost kontroly tzv. kosmické činnosti nadto činí tuto teorii v současných
podmínkách nepoužitelnou,
Závěr
Možno souhlasit s názorem, že součástí platného mezinárodního práva je obyčejová
norma, že kosmický objekt obíhající kolem Země neporušuje svrchovanost níže
ležících států. Tato norma sice postačuje dnešnímu stupni rozvoje kosmonautiky,
avšak další technický pokrok ji nutně zpochybní. Zkvalitnění technických parametrů
družic sníží podstatně výši oběžných drah (snad až na 80 km od zemského povrchů)
a určité objekty (tzv. sateloidy)' za pomoci přídavných raketových motorů uskuteční
orbitální let ještě v nižších výškách. Podobně nasazení raketoplánů zvýrazní
zřetelně nedostatky naznačeného, příliš neurčitého obyčejového pravidla.
K zajištění určité odpovídající bezpečnosti státních útvarů na Zemi je nepochybně
vhodnější zvolit prostorové, lineární řešení otázky. Nepostačí ale vymezení
rámcové, např. odvolávající se obecně na některé fyzikální kritérium, nýbrž
.příhodnější bude stanovit hranici číselně vyjádřenou (zřejmě ve směru kolmém
ke geoidu). Taková hranice bude také dobře pozorovatelná, a proto i zjišťování
jejího porušení nebude.větším problémem, což je nutné k vyvození mezinárodně
právních důsledků.
Naléhavost definice kosmického prostoru je zcela zjevná. Ještě jednou se vraťme
k analogii s mořským právem. Mezinárodní právo nikdy neobsahovalo normu, jež
by jednoznačně, přímo, číselně stanovila šíři pobřežních vod, Tato nedůslednost
přispěla k jistému chaosu v soudobém mořském právu. Státy jednostrannými akty
vyhlašují různou šíři svých pobřežních moří (od 3 do 200 mil) s odvoláním, že
to mezinárodní mořské právo nezakazuje. Aby se mezinárodní společenství vyhnulo
podobnému nepříznivému vývoji v kosmickém právu, musí řešit otázku ihned - smluvní
formou - a nespoléhat na obsahově neurčitý obyčej.
Není pravdou, že by veškerá nepřátelská činnost vůči níže ležícímu státu byla
oprávněná jen proto, že probíhá za jeho hranicemi. Kosmické právo ukládá uskutečňovat
veškerý výzkum a využívání vesmíru pro blaho a v zájmu všech zemí. Nepřátelská
činnost vůči jedné z nich by samozřejmě takovou činností nebyla a vyvolala by
odpovědnost státu, který se proti tomuto právu provinil. Takto lze - ovšem pouze
doplňujícím způsobem - uplatnit funkční hledisko k základnímu číselnému lineárnímu
řešení. Jedině číselné vymezení hranice kosmického prostoru se může také úspěšně
vyrovnat s budoucí užívanou technikou smíšených aerokosmických prostředků -
raketoplánů.
Konkrétní výši hranice by mělo mezi- národní společenství určit s přihlédnutím
na fyzikální, technické, ale především bezpečnostní aspekty. Politické možnosti
pro uzavření mezinárodní smlouvy o vymezení kosmického prostoru se oproti konci
šedesátých let poněkud zhoršily, hlavně v důsledku málo konstruktivního postoje
některých rovníkových zemí k otázce režimu geostacionární dráhy. Přesto věřme,
že v zájmu jistoty a v zájmu vyloučení problémů z procesu výzkumu a využívání
vesmíru se státy o této závažné sporné otázce kosmického práva přece jen v blízké
budoucnosti dohodnou.
Text z L+K do elektronické podoby převedl A.Vítek
v roce 2005
Aktualizováno : 08.05.2005
[ Obsah | Základy
| Kosmické právo | Kosmické
objekty ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/zaklady/pravo/malen78.htm)
