Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Sondy > Hayabusa
tisk 

Hayabusa

Alternativní názvy Muses-C, Minerva
Označení COSPAR 2003-019A
Stát Japonsko
Start 2003-05-09
Cíl asteroidy

Japonská sonda Hayabusa, která byla vypuštěna během zkoušky nosné rakety M-5, představuje první pokus o získání vzorku materiálu z povrchu asteroidu a jeho dopravu na Zemi. Během pokusů o přistání a odběr povrchového materiálu planetky (25143) Itokawa v listopadu 2005 došlo k vážným poruchám, které takřka znemožnily návrat na Zemi. V současné době se sonda nchází na heliocentrické dráze s předpokládaným návratem v červnu 2010.

Hayabusa u cíle - 600x415x16M (25 kB) Hlavním úkolem sondy je vyzkoušení nových technologií budoucích meziplanetárních misí jako je například iontový pohon, systém autonomní navigace, metody odběru vzorků z asteroidu s prakticky nulovou gravitací a návrat na Zemi. Během letu poblíž asteroidu má dále zkoumat jeho tvar, rotaci, topografii, barvu, složení, hmotnost a hustotu, fotometrické a polarometrické vlastnosti a zprostředkovaně též vnitřní skladbu a historii.

Součástí sondy je také malý výsadkový modul Minerva, který má poskakovat po povrchu asteroidu. Válcový aparát Minerva je vybaven třemi kamerami, které mají pořizovat snímky povrchu z nejmenší vzdálenosti. Kromě toho má měřit teplotu. Data se předávají prostřednictvím mateřské sondy. Napájen je slunečními články. Původně se též počítalo s malým vozítkem (nanoroverem) Muses-CN, což měl být příspěvek amerického partnera; tento přístroj byl z finančních důvodů zrušen.

Oznámené náklady na misi činí 12 miliard yenů (asi 100 mil. USD).

Konstrukce

Sondu postavila firma NEC Toshiba Space Systems, Ltd., Yokohama (Japonsko) a provozuje ji Institute of Space and Astronautical Science (ISAS), Sagamihara (Japonsko).

Schema sondy - 630x500x16M (38 kB) Tříose stabilizovaná sonda má tvar kvádru o podstavě 1.5x1.5 m a výšce 1.05 m. Na bočních stěnách jsou upevněny dva panely fotovoltaických baterií. Na horní podstavě je instalována na kardanovém závěsu se dvěma stupni volnosti vysokozisková parabolická anténa o průměru 1.5 m. Hlavní pohon sondy obstarává dvojice iontových motorů, které používají jako pracovního média xenonu ionizovaného působením účinků mikrovln. Plazma je urychlována vysokonapěťovými elektrodami do čtyř trysek, které jsou uspořádány na jednom boku tělesa sondy. Špičkový výkon iontového pohonu je 0.02 N při příkonu 1 kW energie. K manévrování a udržování orientace se používají klasické dvousložkové chemické (oxid dusičitý a hydrazin) raketové motorky se špičkovým tahem 22 N.

Celková startovní hmotnost sondy obnáší 530 kg, přičemž 50 kg tvoří pohonné látky pro chemické raketové motorky a 65 kg xenon pro iontový elektrický pohon.

Sluneční baterie o celkové ploše 12 m2 na bázi GaAs jsou schopny produkovat 700 kW elektrické energie ve vzdálenosti 1 AU (150 mil. km) od Slunce a dobíjejí NiMH akumulátorové baterie o kapacitě 15 Ah. Komunikace probíhá přes nízkoziskovou anténu v rádiovém pásmu X a S nebo přes vysokoziskovou anténu v pásmu X. Vysílač má výkon 20 W.

Sonda je vybavena řadou přístrojů, které kromě vědeckých účelů budou použity zároveň jako prostředky navigace v okolí planetky. Patří sem například kamera ONC [=Optical Navigation Camera], laserový lokátor LIDAR [=Light Detecting And Ranging], laserový dálkoměr LRF [=Laser Range Finder], senzory FBS [=Fan Beam Sensors], infračervený a rentgenový spektrometr.

Hayabusa je vybavena odběrovým zařízením, které má získat asi 1 g vzorku povrchu asteroidu ze tří různých míst. Před zahájením odběru vzorků bude z výšky asi 100 m shozen na povrch malý lesklý terčík TM [=Target Marker], který poslouží při autonomním manévrování, při kterém musí být zachována nulová relativní horizontální rychlost mezi sondou a planetkou. Vlastní odběrové zařízení sestává z nálevkovité trubice o průměru 0.4 m na konci, která bude umístěna nad místo odběru. Pyrotechnické zařízení poté vystřelí středem násosky projektil o hmotnosti 10 g rychlostí 200 až 300 m/s proti povrchu. Projektil vytvoří malý impaktní kráter a současně zvíří prach na asteroidu. Prach a rozdrcený materiál z impaktu budou zachyceny trychtýřovitou trubicí a shromážděny v zásobníku. Poté budou přemístěny do návratového pouzdra.

Návratové pouzdro o průměru 0.4 m a výšce 0.25 m o hmotnosti asi 20 kg je během letu až do okamžiku příletu k Zemi upevněno na boční stěně sondy poblíž odběrové trubice vzorků. Pouzdro s konvexní přední částí je pokryto ablativním materiálem o síle 30 mm, který má chránit konstrukci při vstupu do zemské atmosféry. Ten se má odehrát rychlostí kolem 13 km/s. Sestup má po prvním aerodynamickém zbrzdění pokračovat dále na padáku. Nalezení pouzdra je usnadněno instalovaným rádiovým majákem.

Vědecké vybavení

Na palubě sondy se mj. nacházejí následující vědecké přístroje:

  • kamera AMICA [=Asteroid Multi-band Imaging Camera] sloužící ke snímkování, vizuálnímu a polarometrickému studiu a optické navigaci u asteroidu;
  • laserový dálkoměr LIDAR [=Light Detection and Ranging];
  • infračervený a rentgenový spektrometr.

Přípravy ke startu a průběh letu

Původním cílem mise byl asteroid Nereus, ke kterému se sonda měla vydat v červenci 2002. Asteroid měl být dostižen v roce 2003 a sonda se měla vrátit k Zemi v červnu 2006. Na programu participovala i americká NASA, která měla poskytnout pomoc při rádiovém sledování letu sítí stanic DSN [=Deep Space Network], zkouškami ablativního štítu návratového pouzdra, účastí při pozemních rozborech dovezených vzorků a dále měla vyvinout miniaturní rover Muses-CN.

V srpnu 2000 bylo rozhodnuto o změně cíle i data startu. Novým cílem byl stanoven, v té době dosud nepojmenovaný asteroid 1998 SF36, a start byl odložen na listopad až prosinec 2002 s tím, že k setkání s planetkou kategorie NEA [=Near Earth Object] dojde v září 2005 a pouzdro se vzorky přistane na Zemi v červnu 2007. Odklad a změna cíle byla způsobena zpožděním ve vývoji nosné rakety M-5. Asteroid 1998 SF36, kterému bylo později přiděleno definitivní číslo a pojmenování (25143) Itokawa, který má oběžnou dobu 1.5 roku a průměr 0.3x0.7 km, se přiblížil k Zemi 2001-03-29 na pouhých 6.4 mil. km a 2004-06-25 dokonce proletěl ve vzdálenosti pouhých 2.09 mil. km.

V listopadu 2000 zrušila NASA svůj příspěvek ve formě miniaturního roveru z důvodu neúměrně narůstajících finančních nákladů.

Iontový motor byl před startem dlouhodobě zkoušen, přičemž úspěšně pracoval po dobu více než 18000 hodin.

Start rakety M-5 - 688x558x16M (29 kB) Start sondy se uskutečnil 2003-05-09 ve 04:29:25 UT z japonského kosmodromu Kagoshima raketou na pevné palivo M-5. Krátce po startu byla stanice Musec-C přejmenována na Hayabusa {=Sokol} a sonda byla navedena na přeletovou dráhu k asteroidu (25143) Itokawa.

Iontové motory byly zkušebně spuštěny v období od 2003-05-27 do poloviny června.

2003-11-06 se nacházela sonda ve vzdálenosti 7.2 mil. km od Země. Celková doba činnosti iontových motorů dosáhla hranice 6000 h. Let prozatím pokračoval hladce podle plánu.

2004-05-19 v 06:23 UT minula sonda ve výšce 3725 km Zemi. Při průletu získala přírůstek rychlosti potřebný k dalšímu letu k asteroidu. Během několika dní kolem okamžiku průletu byla zkušebně fotografována Země a Měsíc. Snímkování sloužilo k ověření funkce a kalibraci palubní kamery AMICA.

Dne 2004-12-09 zaznamenal iontový pohon sondy již 20 tis. hodin kumulované doby činnosti. Změna rychlosti dosáhla 1300 m/s a bylo spotřebováno 20 kg pracovní látky. Sonda se pohybovala ve vzdálenosti přes 1.3 AU a řízení ze Země v reálném čase již prakticky nebylo možné. Rádiový signál potřeboval od odvysílání do potvrzení příjmu více než 20 min. Vlivem vzdálenosti se rovněž snížila rychlost přenosu telemetrie. Hlavní odpovědnost za zdárný průběh letu musely přebrat automatické systémy. Hayabusa se přesto chovala podle předpokladů a spolehlivě pokračovala v cestě.

K setkání s asteroidem mělo, podle plánu uveřejněného po startu sondy, dojít v červnu 2005. Na schůzku však kosmická stanice dorazila s mírným zpožděním. Pravděpodobnou příčinou bylo částečné poškození slunečních baterií, které nebyly schopny produkovat dostatečně velký výkon, potřebný k plnému tahu iontového pohonu. Vzhledem k tomu, že sonda na heliocentrické dráze vykonává manévry, které ji mají přivést na takřka identickou trajektorii s asteroidem, není ale datum dosažení cíle příliš kritické a může se v širokém rozmezí změnit.

Těsně před dosažením cílového asteroidu se vyskytla závada na jednom ze tří silových setrvačníků. U gyroskopu v ose X se projevilo zvýšené tření, což nakonec vedlo k odstavení setrvačníku dne 2005-07-31. Sonda byla ale navržena tak, aby byla schopna pokračovat v letu i se dvěma funkčními gyroskopy prostřednictvím tzv. módu DRW [=Double- Reaction-Wheel]. Tento mód byl neprodleně aktivován, sonda se opět stabilizovala a od té doby fungovala normálně.

První nesmělý kontakt s blížícím se cílem se podařil pomocí obrázků, které pořídil sledovač hvězd (což je v podstatě jistý druh navigační kamery). Kamera zachytila obraz asteroidu ve dnech 2005-07-29 a 2005-07-30, dále 2005-08-08 a 2005-08-09 a konečně 2005-08-12. Kombinace optického vyhodnocení celkem 24 snímků a rádiového zaměření posloužila k přesnému zacílení sondy do těsné blízkosti asteroidu.

Krátce poté, co uspěl v detekci cíle sledovač hvězd (star tracker), podařilo se vyfotografovat asteroid navigační kamerou ONC-T [=Optical Navigation Camera - Thin]. Snímky byly pořízeny 2005-08-23 a 2005-08-24 a pro veřejné předvedení sestaveny do krátkého filmu, zachycujícího pohyb jasného bodu (Itokawa) na pozadí hvězdného pole. V době expozice byla sonda vzdálena od cílového objektu méně než 10 tis. km a 330 mil. km od Země.

2005-08-28 bylo manévrování na dráze předáno z iontových motorů na klasické raketové motorky na dvousložkové KPL. Iontové motory byly v činnosti od konce července po skončené sluneční konjunkci. Poslední fáze stíhání asteroidu probíhala na plný tah elektrického pohonu. Koncem srpna se vzdálenost snížila již na 4800 km a cíl se přibližoval rychlostí kolem 32 km/h.
Celková doba činnosti iontových motorů dosáhla 25800 hodin a bylo pomocí nich dosaženo změny rychlosti o Δv=1400 m/s. Motory spotřebovaly 22 kg pracovní látky, kterou je tradiční xenon. Jeden ze čtyř motorů byl v chodu dokonce celých 10400 hodin. Iontové motory uskutečnily během dosavadní doby mise dvě třetiny všech orbitálních manévrů. Další operace se již měly provádět pouze klasickými motorky, pomocí nichž se mělo dosáhnout výchozího bodu, který byl určen ve vzdálenosti 20 km nad planetkou Itokawa.

2005-09-01 se asteroid přiblížil na 1900 km a vzájemná relativní rychlost činila 18 km/h.
Dne 2005-09-04 se sonda nacházela ve vzdálenosti přibližně 1000 km od cíle a rychlost přibližování se snížila na 10 km/h. Série snímků pořízených navigační kamerou, i když planetka zabírala jen několik obrazových bodů, už umožnila určit přibližný tvar asteroidu. Snímky v podstatě potvrdily protáhlý tvar tělesa s rotační osou orientovanou takřka kolmo k rovině ekliptiky. Rotační perioda byla vypočtena na 12 h. Dimenze planetky nešlo zatím přesně stanovit, vše však nasvědčovalo tomu, že největší rozměr obnáší několik stovek metrů.

Dne 2005-09-05 se sonda přiblížila k cíli již na 750 km. Zároveň se nacházela ve vzdálenosti 324.8635 mil. km od Země.

2005-09-08 se zmenšila vzdálenost od planetky už na 175 km a konečně 2005-09-12 dokončila Hayabusa perfektní přibližovací manévr a zastavila se ve vzdálenosti 20 km od Itokawy. Sonda tím úspěšně demonstrovala funkci optické hybridní navigace OHN a splnila jeden z hlavních cílů mise. Od tohoto okamžiku se rozběhla série vědeckých pozorování, především globální mapování asteroidu. V rámci přípravy na sestup k povrchu a kvůli sestavení schématu gravitačního pole byl vytvořen trojrozměrný počítačový model tvaru planetky.
Koncem září opustila sonda stanoviště ve vzdálenosti 20 km od asteroidu a začala se znovu přibližovat. 2005-09-30 dosáhla vzdálenosti 6.8 km, tzv. domovské pozice, a zahájila tím novou fázi letu. Téhož dne se zážehem malých motorků RCS výška opět nepatrně zvětšila a v dosažené pozici měla být sonda udržována. Hayabusa dostala za úkol zdokumentovat mj. oblasti ve vyšších zeměpisných šířkách (kolem pólů planetky) a provést inspekci míst předpokládaného dosednutí stanice. Všechny vědecké přístroje prozatím pracovaly podle očekávání.

Jak už bylo oznámeno dříve, 2005-07-31 došlo k závadě na jednom gyroskopu (osa X). Od tohoto okamžiku pokračovala sonda v letu stabilizována pouze dvěma setrvačníky. Dne 2005-10-03 přestal fungovat druhý gyroskop (osa Y). K poruše došlo ve 23:08 JST, v době, kdy Hayabusa nebyla v dosahu japonské sledovací stanice a pracovala v autonomním módu. Situaci bez problémů zvládl systém orientačních motorků RCS a pozorování asteroidu nebylo přerušeno.
Let nadále pokračoval s jedním fungujícím setrvačníkem podporovaným dvojicí motorků RCS. Gyroskop v ose Z prozatím nevykazoval žádné stopy abnormální funkce. Pokračovalo nicméně shromažďování dat popisujících vzniklou situaci a na základě jejich rozboru měl být upraven další vědecký pozorovací plán. Snahou bylo optimalizovat program tak, aby udržování přesné orientace vyžadovalo co nejméně paliva pro orientační motorky.

V poslední dekádě října 2005 opustila Hayabusa pozici ve vzdálenosti přibližně 8 km, odkud sledovala polární oblasti asteroidu Itokawa. Přesunula se do míst, odkud zahájila mapování rovníkových částí a zároveň se rozběhlo detailní snímkování míst, ze kterých by mohly být odebírány vzorky. Dne 2005-10-26 se sonda nacházela ve vzdálenosti 4.5 km od planetky, o den později se přiblížila dokonce na 3.4 km. 2005-10-30 činila vzdálenost od planetky 5.1 km a asteroid se v tuto chvíli pohyboval přibližně 2 AU od Země (přesně 292 786 730 km). Probíhal nácvik přibližovacích operací.

První pokus o přiblížení těsně k povrchu asteroidu Itokawa a shození malého modulu Minerva uskutečněný 2005-11-04 nedopadl dobře. Operace byla v kritickém bodu, kdy se rozhoduje o definitivním pokračování, přerušena a sonda se vrátila do výchozí pozice, nacházející polohy několik km od planetky.
Příkaz k sestupu vydalo pozemní středisko dne 2005-11-03 v 19:17 UT. Sonda se v tuto chvíli nacházela ve výšce přibližně 3.5 km nad povrchem asteroidu Itokawa. Úkolem zkoušky byla kalibrace laserových výškoměrů, vizuální kalibrace a vyhodnocování snímků značkovacích terčíků a uvolnění skákajícího robota MINERVA.
Až do vzdálenosti 700 m fungovalo řízení polohy a dráhy AOCS, o které se staral autonomní navigační systém, podle předpokladů. V tomto okamžiku zaregistroval palubní počítač anomálii, která nezapadala do požadovaných parametrů. 2005-11-04 v 03:30 UT byl z pozemního centra vyslán signál, kterým byla operace přerušena. Všechny další akce byly zrušeny, sonda zažehla chemické motorky a začala se opět vzdalovat. Po skončení operace fungovalo rádiové spojení a řízení polohy normálně a rovněž palubní přístroje se chovaly podle očekávání.
I když se nepodařilo akci dokončit, řídící tým usoudil, že se podařilo získat velmi cenné informace. Technici nicméně zamýšleli uskutečnit další zkoušku sestupu.
Dne 2005-11-06 odmanévrovala sonda ještě do větší vzdálenosti a zamířila k tzv. domovské pozici. Podle posledních zpráv se pohybovala ve výšce 9.6 km.

Očekávaná druhá zkouška přiblížení k povrchu se uskutečnila už 2005-11-09. Hayabusa se přiblížila na dosud minimální vzdálenost 70 m. Na základě příznivých výsledků provedené operace usoudil řídící tým, že správně pochopil příčinu minulé anomálie a bylo rozhodnuto obnovit postup podle původního programu. Na příští den, 2005-11-12, bylo naplánováno opakovaní zkoušky sestupu a při té příležitosti měl být vysazen robot MINERVA.

Sestup z výchozí výšky 1.4 km - měřeno ke středu planetky - byl zahájen 2005-11-11 v 18:00 UT (dne 2005-11-12 v 03:00 JST). Dne 2005-11-12 v 01:45 UT se vzdálenost zmenšila na 800 m. V 03:30 UT hlásilo středisko, že klesání pokračuje a všechny palubní přístroje pracují normálně. Kolem 04:00 UT činila vzdálenost do středu tělesa 430 m. V 05:30 UT klesla sonda na 200 m nad terén a v 05:55 UT až na 100 m. Nácvik sestupu sloužil především ke zkoušce funkce palubního laserového výškoměru LRF [=Laser Ranging Finder]. V průběhu klesání se sonda Hayabusa přiblížila k planetce na méně než 55 m. Funkce přístroje LRF byla úspěšně ověřena a první pokus o odběr vzorku z povrchu se tudíž měl uskutečnit už 2005-11-19.
V 06:24 UT (jedná se o palubní čas) bylo potvrzeno, že se oddělil skákající robot MINERVA. Další zpráva bez udání času uváděla, že se Hayabusa opět vzdaluje do výšky kolem 1 km.
V pozdních nočních hodinách japonského času (odpoledne u nás) 2005-11-12 JAXA potvrdila, ze se zkušební přiblížení k asteroidu zdařilo a po oddělení bylo možno komunikovat s robotem MINERVA. První nadšení dostalo brzo studenou sprchu. MINERVA se sice oddělila, impuls, který ji byl udělen, však měl chybný směr. Modul, místo aby klesal k planetce, asteroid minul (hovořilo se dokonce, že se již od prvního okamžiku vzdaloval - k rozdělení těles došlo patrně v okamžiku, kdy se Hayabusa vzdalovala od Itokawy) a skončil bez užitku na samostatné heliocentrické dráze. Jediným publikovaným výsledkem práce MINERVY byl snímek pořízený krátce po oddělení, na němž je vidět část mateřské sondy Hayabusa.

Mikrorobot Minerva [=Micro/Nano Experimental Robot Vehicle for Asteroid] o tvaru válce a hmotnosti necelých 600 g byl určen k průzkumu povrchových detailů planetky pomocí trojice barevných CCD kamer. Tyto kamery jsou rozmístěny tak, že dvě z nich tvoří stereoskopickou dvojici, určenou k pořizování snímků objektů ve vzdálenosti 0.1 až 0.5 m na místě dopadu aparátu. Třetí kamera vidí do větších vzdáleností a je schopna sledovat širší okolí během poskakování modulu v nepatrném gravitačním poli asteroidu.
Palubní kamery sondy Hayabusa zmapovaly globálně povrch Itokawy s rozlišením 30 m. V průběhu přibližování měly být zachyceny podrobnosti o velikostech 1 až 2 cm. MINERVA měla být schopna na druhou stranu předat informace o detailech v řádu 1 mm, což by mohlo umožnit rozlišení jednotlivých minerálů v horninách. MINERVA mohla zkoumat rozměry zrnek regolitu, tedy hmoty pokrývající povrch asteroidu.
Ze spodního a horního dna tělesa modulu vystupuje šest tepelných senzorů určených k měření povrchové teploty. Z rychlosti změn teploty se dá usuzovat na přítomnost písku nebo pevné skály.

Podobně jako nácvik přiblížení k asteroidu, ani první ostré přistání na asteroidu Itokawa 2005-11-19 se nezdařilo. Poté, co se sonda přiblížila až na několik metrů, operace byla přerušena a Hayabusa odplula následně do prostoru.
Sonda stihla vypustit tzv. "značkovací terč" (target marker), což je malá lesklá kovová koule. Stalo se tak podle plánu 2005-11-19 ve 20:30 UT (2005-11-20, 05:30 JST) ve výšce asi 40 m. Signál, potvrzující uvolnění terče obdržela JAXA v 20:46 UT dne 2005-11-19. Sonda dále klesala - podle zástupce agentury JAXA Tacuo Ošimy - až do méně než 17 m nad povrch. Hayabusa měla v těchto chvílích rovněž uvolnit aluminiovou destičku se jmény 880 tisíc lidí ze 149 zemí celého světa (mj. filmového režiséra Stevena Spielberga a spisovatele sci-fi Arthura C. Clarka).
Krátce poté se vyskytla závada, během níž nebyla sonda schopna vyhodnotit svoji polohu a krátkodobě byl dokonce ztracen kontakt se Zemí. Spojení bylo obnoveno až 2005-11-20 v 00:30 UT, ale mezitím se Hayabusa značně vzdálila od cílové planetky.
Ošima vyjádřil přesvědčení, že značkovací terč dosáhl povrchu. Další pokus o přiblížení k asteroidu se měl uskutečnit podle původního plánu 2005-11-25. K dispozici zbýval ještě jeden značkovací terč.

Po důkladném rozboru dat vydala JAXA zprávu, že přistání 2005-11-19 se nakonec přece podařilo. JAXA upřesnila, že ve skutečnosti sonda dosedla a setrvala na povrchu přibližně půl hodiny. Jednalo se o první přistání japonského plavidla na cizím kosmickém tělese. Celá operace měla vypadat takto:

Hayabusa uskutečnila první měkké přistání na asteroidu Itokawa během pokusu o odběr vzorků ve dnech 2005-11-20 a 2001-11-21. Sonda zahájila sestup v 12:00 UT dne 2005-11-19 (tzn. 21:00 JST - JST předchází UT o 9 h a SEČ o 8 h) z výšky 1 km. Naváděcí a navigační systém během přibližování pracoval normálně. V 19:33 UT byl vyslán ze Země poslední povel k sestupu, na jehož základě bylo dosaženo měkkého přistání takřka přesně na stanoveném místě povrchu. Odchylka bodu přistání nebyla větší než 30 m.
Relativní rychlost v okamžiku zahájení sestupu činila 12 cm/s. Ve výšce 54 m v 20:28 UT byl vydán povel k přetnutí kabelu, na němž byl upoután značkovací terč (target marker). Poté v 20:30 JST ve výšce 40 m sonda autonomně snížila vlastní rychlost o 9 cm/s, aby se oddělila od značkovacího terče. Znamená to, že se nadále blížila k povrchu rychlostí 3 cm/s. Oddělení a volný pád značkovače bylo potvrzeno na dokumentárním snímku. Rovněž bylo zaznamenáno snížení rychlosti sondy. Značkovací terč pravděpodobně dopadl v jihovýchodní části povrchového útvaru pracovně pojmenovaného "MUSES Sea".
Hayabusa pak ve výšce 35 m přepnula měření vzdálenosti z laserového výškoměru (LIDAR) na přístroj LRF [=Laser Range Finder]. Postupně snižovala rychlost a ve výšce asi 25 m zredukovala relativní rychlost vůči povrchu asteroidu takřka na nulu. V 20:40 UT se nacházela ve výšce 17 m a z tohoto bodu zahájila prakticky volný pád, během něhož se pouze upravovala poloha sondy podle tvaru povrchu planetky. V této chvíli byl rovněž podle plánu ukončen přenos telemetrie k Zemi. Vysílač sondy začal generovat signály v módu "maják", které byly následně na Zemi využity k dopplerovským měřením rychlosti. Vysílání přešlo taktéž na nízkoziskovou anténu LGA, která je schopna i při slabším signálu vykompenzovat větší odchylku směru vysílání.
Od této chvíle již nebylo možno kontrolovat stav palubních přístrojů v reálném čase ale pouze na základě analýzy dat z palubního záznamníku, která byla odvysílána na Zemi v následujících dnech. Podle nich se zdá, že Hayabusa se autonomně rozhodla přerušit přistávání a pokusila se nouzově vzdálit poté, co senzor kontrolující překážky zachytil nějaký druh odrazu světla. V programu palubního počítače jsou pro fázi vzletu stanoveny jisté mezní hodnoty v subsystému řízení polohy. V tomto okamžiku se ale orientace sondy nacházela mimo předem dané meze, nouzový odlet nebyl povolen a proto bylo rozhodnuto pokračovat v opatrném sestupu. Bohužel v této chvíli nebyla aktivována funkce senzoru dotyku s povrchem.
Hayabusa tedy nepoznala, že se již nachází na povrchu asteroidu. Data, které dorazila na Zemi v následujících dnech, nicméně potvrdila, že sonda byla v kontaktu s Itokawou dokonce kolem 30 min. Před tím ale dvakrát mírně poskočila, Toto je doloženo údaji z laserového výškoměru LRF a rovněž záznamem ze systému řízení polohy.
K těmto událostem došlo v okamžiku, kdy se přepínalo sledování sondy ze stanice DSN, kterou propůjčila NASA, na japonskou stanici Usuda Deep Space Center. Kvůli tomu nebyly zaznamenány kritické chvíle pomocí Dopplerova měření. Rychlost pádu během dvou poskoků byla kolem 10 cm/s. Na sondě nebylo zjištěno žádné vážné poškození, pouze bylo podezření na závadu v senzoru vytápění, který měl být později přezkoušen.
Hayabusa zůstala ve stálém kontaktu s povrchem asteroidu až do 21:48 UT, kdy dostala ze Země povel k nouzovému odletu. Kvůli tomu, že nebyl aktivován dotykový senzor i když sonda spočívala na povrchu, nebyl ani odpálen projektil, který měl zvířit materiál Itokawy a neuskutečnil se tudíž plánovaný odběr vzorků. Předpokládá se, že na zemi spočíval spodní konec odběrové trubice a současně bok sondy nebo konec panelu slunečních článků. Hayabusa se tak stala prvním kosmickým plavidlem, které odstartovalo z asteroidu. Nazíráno z jiného hlediska, jednalo se o první návrat z cizího nebeského tělesa s výjimkou Měsíce.
Po odletu z asteroidu, který se uskutečnil na základě povelu ze Země, přešla Hayabusa do bezpečnostního módu kvůli nestabilní komunikaci a kvůli konfliktu priorit v palubním počítači. Bezpečnostní mód byl překonán a normální tříosá stabilizace byla obnovena až po dvou dnech 2005-11-22.

I přes nezdar prvního pokusu o odběr vzorků, průběh operace vzbuzoval naději, že se druhý může zdařit. K reparátu došlo o několik dní později. První hlášení byla poměrně nadšená - podle nich se nálet na asteroid Itokawa v noci z pátku na sobotu 2005-11-26 (japonského času) zdařil. Současně se ale objevily náznaky, že celá operace probíhala velice dramaticky a snad došlo i k havárii. Tyto zprávy se měly potvrdit až o několik dní později.

Poměrně rozsáhlý popis přistávací operace byl zveřejněn v článku od Yasunori Matogawy (Associate Executive Director, JAXA) - The Longest Day of "HAYABUSA", dne 2006-11-27. Z něho čerpá následující text, ve kterém byl na několika místech ponechán i silně emotivní tón účastníka napínavé operace.

Kolem 22:00 dne 2005-11-25 zahájila Hayabusa sestup z výšky 1 km. Kritické vyvrcholení se opakovalo již po páté. Na další zkoušky už nezbýval čas. Jediným cílem nebylo nic menšího než získat vzorky z povrchu. V řídícím středisku bylo cítit odhodlání splnit úkol mise. Japonsko se již několik dní nacházelo na novém stupni kosmického výzkumu. Kolem 06:00 byla Haybusa, řízená dosud pomocí optického navigačního systému, převedena do vertikální sestupové fáze, která měla sondu zavést do oblasti "MUSES Sea" podél gradientu gravitačního pole. Od začátku této fáze již nebylo možno použít dálkové ovládání z pozemského střediska. Hayabusa se musela spolehnout sama na sebe. Konečně, touto vlastností ji opatřily lidské bytosti.
Řídící tým věděl, že kosmické plavidlo se přibližuje velmi těsně k místu, kde před několika dny dopadl značkovací terč nesoucí mj. 880 tis. jmen. Pokud by byl shozen druhý terč, jak to bylo původně plánováno, hrozilo nebezpečí, že by Hayabusa mohla být zmatena, kdyby zahlédla odlesky od dvou terčů. Slyšel jsem, jak posádka mumlá: "Řízení v bočním směru je možné i bez naváděcího terče." Vyplývalo to ze zkušeností získaných v předchozích pokusech. Možná se ale ve skutečnosti ozývalo 880 000 hlasů: "Jsme tady. Nebojte se. Pojďte k nám dolů."
Z důvodu uvedeného výše se rozhodl tým neuvolnit druhý značkovací terč. V 06:25 byl tedy vydán povel na fiktivní vypuštění druhého značkovacího terče. V souladu s příslušnou sekvencí objevila posléze palubní kamera Hayabusi první terč.
Kolem 06:53 ve výšce 35 m klesala sonda rychlostí 4.5 cm/s. V tomto okamžiku bylo zastaveno měření výšky laserovým altimetrem (Light Detection and Ranging, LIDAR) a nadále byla vzdálenost zjišťována druhým výškoměrem LRF [=Laser Range Finder]. Manažer projektu, Junichiro Kawaguchi, a ostatní členové týmu si vyžádali, aby výšky zjišťované přístrojem LRF byly odečítány nahlas.
LRF vyslal k povrchu čtyři svazky paprsků ve čtyřech různých směrech. Tři paprsky postačovaly, aby mohl být určen sklon povrchu asteroidu. Čtvrtý paprsek byl záložní pro případ potíží, ale zároveň umožňoval zpřesnit informace o tvaru povrchu.
V čase, kdy obsluha LRF hlásila 22 m, nejmenší naměřená vzdálenost obnášela 17 m a největší 35 m. "Takový náklon!" ozýval se jeden hlas za druhým. Při úhlu menším než 60° měla sonda přikázáno přerušit sestupovou sekvenci, vzdálit se od planetky a přejít do bezpečnostního módu. Ale teď nebyl ještě čas vydat takovéto konečné rozhodnutí.
07:00, výška 14 m - se sestup zastavil a sonda upravovala svoji polohu tak, aby vertikální osa (osa Z) směřovala kolmo na skloněný terén asteroidu. Komunikace mezi sondou a pozemním střediskem byla přepojena do módu "maják" a byl prozatím ukončen přenos telemetrie. Země přijímala pouze nosnou vlnu bez jakýchkoliv dat, která byla využitelná pro měření rychlosti na základě Dopplerova principu. Vedoucí týmu bez dechu pozorovali Dopplerova data a zároveň poslouchali údaje o výškách předčítaných skupinou LRF.
V 07:04 se přepnul LRF z módu určování vzdálenosti do módu řízení odběru vzorků. Program pro dnešní pokus byl modifikován na základě zkušeností z předchozích dnů. Tvrdě získané poznatky z minulých sestupů se ukázaly mít cenu zlata. Jejich aplikace na druhou stranu potvrdila vzornou připravenost Kawaguchiho týmu.
Bezpečnost sestupu byla tentokrát hlídána pouze třemi ochranami. Počet kontrolovaných veličin byl po minulých pokusech snížen, aby se zmenšilo co nejvíce riziko přerušení operace. Jako bezpečnostní prvky byly použity:

  • LIDAR není schopen zaměřit Itokawu
  • dva paprsky ze čtyř u přístroje LRF jsou mimo provoz, takže přístroj není schopen funkce
  • sklon svislé osy Hayabusi vůči terénu je menší než 60°
Jednou z příčin přerušení odběru vzorků v minulém pokusu byl signál z detektoru překážek, který chybně identifikoval nebezpečí. Signál z tohoto senzoru byl proto pro dnešní pokus vyřazen z komplexu podmínek pro přerušení operace. Několik podezřelých objektů bylo během sestupu skutečně detekováno poté, co se orientace sondy srovnala s tvarem povrchu, přistávací manévr nicméně pokračoval dále.
Samotný slabý signál z dopplerovského měření zaručoval spolehlivé spojení se stanicí Goldstone i v případě, že by se sonda začala vzdalovat od Itokawy. Pozornost celého týmu teď byla soustředěna na monitory. Počítač vyslal sérii signálů na aktivaci sekvence sběru vzorku včetně odpálení projektilu, jakmile by byla zaznamenáno vychýlení sběrné trubice v příčném či podélném směru.
V řídícím středisku panovalo naprosté ticho. V 7:35 se konečně změnil vzhled obrazovek a na monitoru se objevila písmena hlásící dotyk s povrchem, "Povedlo se!" Sál vypukl v nadšení. Rychlost nárazu byla přibližně 10 cm/s. Při dosednutí se odběrová násoska zkrátila asi o 10 cm. Od okamžiku dopadu k opětovnému startu mělo dojít během jedné vteřiny.

Dvě střely měly být odpáleny v rozmezí 0.2 s, tak aby se sběr vzorků zbytečně neprotahoval. Povel k výstřelu byl vydán v 7:07 palubního času.
V 8:35 byla komunikace se sondou přepojena na sledovací stanici Usuda. Krátce před 11:00 se objevily první náznaky, že něco není v pořádku. Byla detekována závada na systému chemických raketových motorků. Ve skutečnosti byly potíže s motorky signalizovány již ve fázi sestupu, operace však pokračovala přepojením na záložní systém. Při pokusu přejít zpět na hlavní systém se objevily stejné problémy. Nadšení v řídícím sále vystřídaly vážné obavy. Hayabusa v tuto chvíli zvolila jediné správné řešení a přepnula se do bezpečnostního módu. Operace, která probíhala dosud nad očekávání dobře, se na poslední chvíli neskutečně zdramatizovala. Co se skutečně stalo ve vzdálenosti přibližně 300 mil. km od Země nebylo možné okamžitě popsat. V první řadě bylo nutné získat opět kontrolu nad kosmickým plavidlem a teprve pak si vyžádat odvysílání všech dostupných dat, ze kterých by se snad dal celý průběh dramatického dne zrekonstruovat.

První pokusy o obnovení práce systému AOCS, což bylo nezbytným předpokladem opuštění bezpečnostního módu, nedopadly podle očekávání. Nicméně se 2005-11-29 podařilo znovu obnovit příjem signálu ze sondy, která nadále udržovala vysílání v módu rádiomaják nízkoziskovou anténou.

2005-11-30 byly zahájeny oživovací operace zapínáním a vypínáním frekvenční modulace vysílače, o což se postarala autonomní diagnostická funkce. Následně 2005-12-01 dorazila telemetrická data rychlostí 8 bit/s vysílaná všesměrovou nízkoziskovou anténou. Spojení bylo ale slabé a bylo často přerušováno. Podle získaných údajů se potvrdilo, že příkazy systému AOCS [=Attitude and Orbit Control System], vyslané 2005-11-27 se z neznámých příčin nevykonaly správně. Důvodem mohly být buď značné potíže s udržením orientace nebo velký výpadek v zásobování energií. Odhaduje se, že celý systém spínacích obvodů na různá palubní zařízení byl resetován následkem podchlazení, způsobeným odpařováním unikajícího paliva. Dále se na problémech mohlo podepsat vyčerpání baterií, které nebyly dostatečně dobíjeny vinou nesprávné orientace sondy.

2005-12-02 byl učiněn pokus o spuštění chemického motoru, ale i když byl zaznamenán slabý tah, nebylo možno obnovit plnou funkci. To potvrzuje podezření, že jednou z příčin anomálního chování z 2005-11-27 mohla být skutečně špatná funkce chemického raketového motoru.

2005-12-03 bylo zjištěno, že odchylka osy vysokoziskové antény od směru ke Slunci (a současně k Zemi) se zvětšila na 20 až 30°. Se záměrem udržet orientaci sondy pod kontrolou se začalo s pokusy využít reaktivní účinku odpouštěného xenonu určeného původně k činnosti iontového motoru. Současně se zahájila příslušná úprava řídícího softwaru. Práce na něm byla dokončena 2005-12-05. Tahem tryskajícího xenonu se změnilo otáčení sondy a tím byla potvrzeno, že by tato nouzová metoda mohla být použitelná. Proto byly po jisté době přehrány nové povely pro systém řízení orientace do palubního počítače. Uvedenými opatřeními se podařilo ještě téhož dne upravit zaměření vysokoziskové antény na hodnotu 10 až 20°. Spojení probíhalo nadále přes anténu se středním ziskem, ale rychlost přenosu se zvýšila na maximum 256 bit/s. Telemetrie předaná na Zemi přinesla další nepříjemné překvapení. Podle obdržených dat s největší pravděpodobností nedošlo k vystřelení projektilu v průběhu odběru povrchového materiálu dne 2005-11-26. Údaje z pyrotechnického zařízení nebyly schopny potvrdit, že opravdu došlo k "výstřelu". Zmatek v záznamech by nicméně mohl být jenom následkem restartu systému. JAXA proto přistoupila k detailním analýzám záznamů před a po přistání.

Práce u asteroidu byly v každém případě u konce a neřízená sonda se vzdalovala od Itokawy. Dne 2005-12-06 se vzdálenost zvětšila už na 550 km a každou hodinou narostla o dalších 5 km. Cílem nejbližších dnů bylo otestovat jednotlivé systémy, obnovit správnou funkci posledního zbývajícího silového gyroskopu a pak možná spustit iontové motory. K zážehu mělo dojít nejdříve 2005-12-14. Před tím ale musel být zpracován nový scénář zpátečního letu a optimalizováno využití elektrického iontového pohonu. V první řadě ale bylo nutno získat kontrolu nad orientací sondy např. obnovením činnosti chemických motorků RCS. Jisté v tuto chvíli však bylo, že návrat na Zemi, pokud k němu vůbec dojde, bude velice komplikovanou záležitostí.

2005-12-08 zaregistrovala v 04:13 UT stanice Usuda náhlý pokles úrovně rádiového signálu. Příčina spočívala v další ztrátě orientace způsobené reaktivním účinkem unikajícího paliva z poškozených rozvodů. Únik se zvětšil natolik, že odpouštěný xenon nedokázal v první chvíli rušivou sílu kompenzovat. Sonda právě procházela fází znovuoživování systému chemických motorů a rotovala rychlostí jedné otáčky za šest minut. Výsledkem křížících se sil byl otáčivý pohyb, při němž osa sondy opisovala kuželovou plochu. Spojení se pochopitelně přerušilo. Rádiová kontakt se zdařilo obnovit až 2005-12-09.

I tato poslední kritická situace přispěla k rozhodnutí start k Zemi, který se měl uskutečnit v polovině prosince 2005, odložit. Analýzy dalšího vývoje dávaly naději, že se situaci v průběhu několika měsíců podaří stabilizovat. Pak bude potřeba ještě jistá přípravná doba, než bude možno spustit iontový pohon. Z toho také vycházelo definitivní rozhodnutí, zveřejněné 2005-12-14. Zpáteční cesta k Zemi bude zahájena až v roce 2007. Pokud se vše zdaří a pokud do té doby vydrží zdroje energie, mohl by návratový modul přistát v červnu 2010. Stále ještě bzla naděje, že se v něm bude nacházet malé množství prachu z asteroidu Itokawa.

Rádiové spojení stále nefungovalo, nicméně řídící středisko získalo alespoň teoretickou naději, že v čase získaném odkladem, se podaří situaci zvládnout. Mlčení sondy trvalo přibližně měsíc. Dne 2006-01-23 byl zachycen nemodulovaný rádiový signál (maják). Bylo zjištěno, že se orientace osy rotace změnila skoro o 90° a v okamžiku kontaktu se odchylovala osa vysokoziskové antény o 70° od směru k Zemi. Ještě 2005-12-08 byl přitom vyslán na sondu povel, na základě něhož měla sonda udržovat rychlost rotace přibližně 1°/s. Skutečnost zjištěná v lednu 2006 činila asi 7° a navíc v opačném smyslu.

V prvních dnech se spojení, obzvláště vysílání povelů na sondy, dařilo udržovat jen obtížně. Počínaje 2006-01-26 ale začal autonomní systém na palubě reagovat na dotazy za Země a počátkem února se podařilo postupně zmapovat stav systémů.

Získaná data ukazovala, že po ztrátě orientace v prosinci došlo k úplnému výpadku napájení elektrickou energií a dokonce byl zaznamenán zkrat na akumulátorových bateriích. Znamenalo to, že akumulátory jsou nadále nepoužitelné. V prosinci bylo spotřebováno veškeré palivo a v současně se zdálo, že není k dispozici ani okysličovadlo, protože čidlo ukazovalo nulový tlak. Zásoba xenonu zůstávala naštěstí nezměněna.

Bylo pravděpodobné, že dojde k dalším problémům s orientací a spojení bude znovu ztraceno. Počínaje 2006-02-06 se proto řídící tým rozhodl zahájit manévrování se sondou pomocí řízeného odpouštění xenonu. Téhož dne byl do palubního počítače nahrán příslušný software. Operace byla úspěšná a sonda pomalu začala měnit zamíření antén rychlostí přibližně 2° za den. Dne 2006-03-04 činila odchylka od Slunce, které se momentálně nacházelo ve skoro stejném směru jako Země, jenom 14°.

Spojení se sondou se odpovídajícím způsobem zlepšovalo. Telemetrická data dne 2006-02-25 byla získána přes nízkoziskovou anténu LGA rychlostí 8 bit/s. 2006-03-01 se úspěšně uskutečnilo měření vzdálenosti pomocí rádiového signálu. Dne 2006-03-04 se zdařilo spojení přes anténu se středním ziskem MGA-A rychlostí 32 bit/s.

Pomocí Dopplerovského měření byla stanovena oběžná dráha. Hayabusa se momentálně nacházela asi 13000 km od Itokawy, od které se vzdalovala rychlostí asi 3 m/s. Vzdálenost od Slunce činila asi 190 mil. km a od Země 330 mil. km.

Pořád ještě bylo možné, že se na palubě nachází jisté nepatrné množství chemického paliva a okysličovadla, které unikají nekontrolovatelně do prostoru. Bylo proto nezbytné provést "vypálení" těchto zbytků, tím že se těleso sondy prohřeje palubními topnými články. Během prohřívání mohlo dojít k dalšímu explozivnímu uvolnění plynů a sonda se mohla opět rozkývat. Proto bylo nutné k celé operaci přistupovat velice opatrně. Předpokládalo se, že odstranění zbytků plynů se zdaří v průběhu několika měsíců. Podobný postup měl být uplatněn i u návratového modulu.

Plán předpokládal, že během přeletu k Zemi budou v činnosti iontové motory a teplota sondy opět vzroste. I zde bylo nebezpečí, že by se mohly uvolnit další zbytky plynů a proto se mělo provést další záměrné "vypálení", tentokrát s několika zapojenými motory (maximálně třemi). I v tomto případě se počítalo s několika měsíci opatrných operací. Vlastní návrat pak měl započít zážehem iontových motorů začátkem roku 2007. Zásoby xenonu na palubě činily 42 až 44 kg. Pokud by nedošlo k další dramatické erupci plynů, postačilo by toto množství na návrat. Řídící středisko však mělo stále na zřeteli, že jak iontové motory, tak hvězdná čidla, počítač řídící polohu atp. nebylo možno prozatím přezkoušet. Mezi prosincem 2005 a lednem 2006 byly přitom všechny komponenty sondy vystaveny extrémně nízkým teplotám.

Po obnovení rádiového kontaktu začátkem roku 2006 se aktuality o aktivitách Hayabusi na dlouhou dobu ztratily z internetových stránek. Specialisté ale nezaháleli a usilovně pracovali na záchraně sondy. Stojí za to si udělat malou inventuru největších letových komplikací. Hayabusa přišla již před dlouhou dobou o dva z celkového počtu tří silových setrvačníků. Rovněž orientační systém RCS byl nefunkční poté, co byl poškozen při manévrech v bezprostřední blízkosti asteroidu Itokawa. V tomto stavu a provizorně stabilizována rotací prolétla sonda v roce 2006 apocentrem dráhy.

Od února 2007 roku zahájilo řídící středisko pokusy o udržení normální tříosé stabilizace pomocí posledního funkčního silového gyroskopu a iontových motorů. Hlavním smyslem zkoušek bylo získat schopnost eliminovat kroutící momenty vyvolané činností jednoho iontového motoru pomocí tlaku slunečního větru. Zároveň se pracovalo na novém letovém schématu. Teoretická příprava přinesla kýžený efekt a JAXA mohla nakonec oznámit, že dne 2007-04-25 v 14:30 JST tj. v 05:30 UT se sonda vydala na cestu k Zemi, která by měla skončit v roce 2010. K události došlo ve vzdálenosti 81 mil. km (0.54 AU) od Země a 154 mil. km (1.03 AU) od Slunce.

Na zpáteční cestě číhalo na misi ještě mnoho dalších představitelných závad na systémech a komponentách, které se již blížily na hranici životnosti. K 2007-04-30 měly iontové motory za sebou již tyto doby provozu: Jednotka B 9600 hodin, jednotka C 6500 hodin a jednotka D 11400 hodin. Jednotka A byla záložní.

Hayabusa se vydala na cestu poháněná motory B a D, které pracovaly buď samostatně, nebo současně. Jednotka C byla při diagnostických testech v roce 2006 prohlášena za podezřelou a alespoň v první fázi nemohla být použita. Po řadě zkoušek, dálkových zásahů a úpravě provozních sekvencí se i tento motor zdařilo zprovoznit a od 2007-07-28 mohl pomáhat svým dvěma "kolegům".

Dne 2007-06-07 prolétla sonda ve vzdálenosti 0.95 AU perihelem dráhy. Teplota konstrukce se sice zvýšila nad dříve stanovenou bezpečnou hranici, ale na systémy to očividně nemělo žádný nepříznivý efekt. Sonda v této chvíli letěla hnána motorem D. Koncem července se teplota vrátila do povolených mezí. Během několika dní se provedly přípravné operace a naběhl motor C, který po nějaké době zcela nahradil jednotku D. Motor C měl za úkol pohánět sondu až do konce současné aktivní větve dráhy.

A opět následovalo dlouhé období ticha, kdy o osudech částečně ochromené sondy vědělo jen osazenstvo řídícího střediska. Nutno však uznat, že Japonci sice "méně mluvili", ale o to více konali. Konečně v posledních dnech října 2007 se na netu objevila až nečekaně příznivá zpráva.

Hayabusa ukončila dlouhou etapu letu trvající od dubna, v níž byl zapojen iontový pohon a tříosá stabilizace byla udržována provizorními prostředky s jedním funkčním silovým setrvačníkem. Následně byla 2007-10-24 stabilizace převedena z energeticky náročného ale nezbytného tříosého módu do podstatně jednodušší stabilizace rotací. Sonda se nadále pohybovala po pasivní dráze s panely solárních baterií orientovanými ke Slunci tak, aby tlak slunečního záření pomáhal udržovat správnou orientaci bez nutnosti spotřebovávat další pracovní látky. Během dosavadních celkových 31000 hodin činnosti změnil iontový pohon rychlost sondy o 1700 m/s a na poslední úsek je potřeba už jen Δv=400 m/s.

Druhý aktivní úsek návratové dráhy, v němž bude opět nutno nastartovat motory začne až v únoru 2009. Pokud i ten dopadne dobře, můžeme očekávat Hayabusu v červnu 2010 na rodné planetě.

Plánovaný další průběh letu

Těsně před příletem v červnu 2010 ve vzdálenosti 300000 až 400000 km (tj. asi ve vzdálenosti Měsíce) se oddělí přistávací pouzdro, které vstoupí po balistické trajektorii do atmosféry. Maximální přetížení během sestupu má dosáhnout 25 G a tepelné namáhání má být asi 30x větší, než jakému byly vystaveny kabiny Apollo při návratu z Měsíce. Pouzdro přistane na padáku v Austrálii poblíž Woomery.

Experimenty a výsledky

Kamera AMICA
[=Asteroid Multi-band Imaging Camera]

Zřízení o hmotnosti 5.74 kg a průměrné elektrické spotřebě 16.3 W je určeno k pořízení vědeckých snímků a také pro účely navigace. Systém AMICA sestává z refraktoru, karuselu s filtry, CCD zařízení a příslušné elektroniky. Sestava je namontována v rohu podstavy obrácené k asteroidu poblíž trychtýře pro odběr vzorků a má rozměry 120x135x180 mm. Zorné pole kamery je 5.7x5.7°, což umožňuje získat snímek zachycující čtverec o straně 1 km ze vzdálenosti 10 km.
Vlastní kamera má hmotnost 1.74 kg a příkon 6.8 W. Optický systém představuje refraktor s pěti čočkami. Ohnisková délka je 120 mm, efektivní průměr čočky 15 mm a světelnost f/8.0. Na konci teleskopu je namontován otočný zásobník o osmi polohách. V sedmi sektorech jsou filtry pro různé vlnové délky, osmý je obsazen předsádkovou čočkou, která má být využita pro pořizování detailních snímků během odběru vzorků. Po průchodu filtry a optikou je snímek zpracován v zařízení na bázi CCD o rozměru 1024x1000 obrazových elementů. Doba expozice se může měnit od 5.5 ms do 134 s. Na okraji prvku CCD jsou instalovány čtyři polarizátory o rozměru 200x200 pixelů.
Příslušná elektronika o příkonu 9.5 W obsahuje počítač pro zpracování a kompresi snímků. Kamera AMICA je pevně instalována na tělese sondy a nemůže být samostatně zaměřována. Normálně se nachází na Sluncem neosvícené straně sondy.

Fotogalerie

Fotogalerie obsahuje celkem 6 obrázků, nejnovější byl přidán 2005-09-23.

Literatura

  1. NSSDC Master Catalog: Spacecraft Hayabusa -
    http://nssdc.gsfc.nasa.gov/nmc/sc-query.html
  2. Hayabusa Home Page - ISAS -
    http://www.isas.ac.jp/e/enterp/muses-c/cont.html

Reakce čtenářů (číst/přidat)

Počet reakcí: 30
Poslední: 2010-08-25 00:43:41

Verze pro tisk

 

Související články

(originál je na http://spaceprobes.kosmo.cz/index.php?sekce=prehled&kind=all&cid=83)

Stránka byla vygenerována za 0.115178 vteřiny.