G. Marconi podniknul na podzim loňského roku druhou plavbu na své plovoucí laboratoři, yachtě „Elektře“. Výprava měla za úkol konati pokusy v zaoceánské telefonii a v rychlotelegrafii, hlavním však účelem bylo pokud možno přesné prostudování tajemných signálů radiotelegrafických, přisuzovaných stanicím na Martu. Roku 1924 ocitne se Mars v nejbližší vzdálenosti od Země, tj. asi 56 miliónu kilometrů.
Není sice pravdou, jak tvrdily mnohé listy, z nichž na prvém místě Daily Mail, že se Marconi sám domníval, že ony tajemné signály pocházejí od obyvatel Martu, nýbrž jen nevylučoval, že na Martu neb na jiné planetě vznikají jevy elektromagnetické, působící poruchy na pozemských stanicích.
Je možné přijímati radiotelegrafické signály s Martu aneb jiných planet anebo jej posílati se Země na tyto planety? Jinými slovy: Je možné uskutečniti meziplanetární radiotelegrafické spojení? Věda a technika na tuto otázku odpovídá souhlasně, že to možné není.
Probeřme si krátce tento problém s technického stanoviska. Vzdálenost Martu od Země mění se během slunečního roku od 56 miliónu kilometru do 320 miliónu. Předpokládáme-li, že obyvatelé Martu mají stejně citlivé radiotelegrafické přijímací stanice jako my, můžeme si vypočítati, jaké energie by bylo třeba k překlenutí zmíněné vzdálenosti. Prostý výpočet přesvědčí každého o nemožnosti ba pošetilosti záměru uskutečniti takové meziplanetární spojení pomocí radiotelegrafie.
Nejmocnější do nedávna radiotelegrafická stanice na světě, Nauen, může vysílat zprávy na největší možnou vzdálenost na Zemi ( to jest až k protinožcům) 20 000km, pracuje-li s energií 400kW v anténě. Ale toto spojení je možné jen tehdy, jsou-li přístroje uzemněny a je-li elektrická vlna, tak řečeno, vázaná na zemský povrch. Bezdrátová telegrafie- ač je v telegrafií v éteru, je současně také telegrafií zamí. Kdyby vysílací přístroje nauenské nebyly uzemněny, tu místo působnosti na 20 000km bylo by možno vysílat zprávy jen na necelých 100 km! Nemajíce zemního spojení s dotyčnou planetou, měli bychom spojení čistě jen eterem bez zpětného vedení, čímž by se ohromně zmenšil dosah její působnosti.
Měla-li by se pozemská stanice-předpokládejme třebas nauen – spojiti s Martem, když je vzdálen jen 56 miliónu kilometrů ( uvažujeme, že působnost vysílací stanice zmenšuje se čtvercem vzdálenosti ) – bylo by třeba aby místo se 400 kW v anténě vysílala energii 125 triliónu 440miliard kW, rovnajícími se 170 triliónu 598 miliardám HP. Předpokládejme pro zajímavost, že energii 1 kWh bylo by možno vyrobit asi z 1 kg, tu k vyvinutí zmíněného fantastického množství elektrické energie po dobu jedné hodiny bylo by spotřebováno stejné množství kilogramů uhlí. Bylo by tedy k vysílaní radiotelegrafické depeše, čítající 60 slov, na Mars- doba vysílaní 1 minuta! – spotřebováno asi 2 miliardy a 91 miliónu tun uhlí. Ve dvou minutách by vysílací stanice sama strhnula tolik uhlí , co se jej za celý rok spotřebuje na celé Zemi. A to předpokládáme, že by se vysílání dělo v oné krátké periodě, v níž je Mars nejblíže zemi. Což teprve, kdyby se nalézal ve vzdálenosti 320 miliónu km! Pak by bylo nutné vhánět do anteny 4 kvadriliony, 96 trilionů kW!!!
Tolik zkrácený článek z časopisu Radioamatér ze září 1923, podepsaný pseudonymem „Elektron“. Inu je skutečně těžké být prorokem!
Přepis z časopisu Amatérské Rádio - příloha Electus 92
