|
| Prostor pro diskuzi o různých způsobech přistávání z kosmu. |
| 30.9.2008 - 15:12 - David | |
|
| Debata se m.j. týká toho, zda je čínská loď schopná přistát z dráhy od Měsíce a to zřejmě nejde balisticky,t,j, neřízeně.Necítím se povolán vyvracet něco panu Pacnerovi, jako na slovo vzatému odborníkovi, ale vycházím z autentického popisu letu astronauta Coopera v Mercury, který " po celou dobu sestupu udržoval orientaci lodě ručně / když selhala aUTOMATIKA/, Z ČEHOŽ DOVOZUJI že tedy přímo oblivňoval polohou kabiny její brzdění i vztlak, resp polohou rotační osy kabiny. Balisticky dle mého názoru přistávaly pouze Vostoky a Voschody, jejichž kulovitý tvar neumožňoval měnit vztlak či regulovat brzdící účinky atmosféry. |
| 30.9.2008 - 19:28 - Vítězslav Novák | |
|
A co je výhodnější? Kabina, která se musí řídit ručně, pokud selže automatika - nebo taková, která přistane bezpečně - byť s jistým nepohodlím pro posádku - i když řízení selže?
Sojuzy poslední dobou přistávaly balisticky, protože se včas neoddělil orbitální stupeň a bylo nutno počkat, až ho utrhnou síly při sestupu a teprve pak se kabina (ovšem sama, pod vlivem obyčejné fyziky) zorientovala. Přesto posádky přistály bezpečně. Automatika může selhat ať je jištěná jak chce. Fyzika neselže.
Apollo muselo vletět do atmosféry pod přesně daným úhlem, jinak hrozilo buď že se nestihne ochlazovat a shoří, nebo se od atmosféry odrazí a nenávratně odletí do vesmíru. Pro astronauty celkem píchni jako řízni, pro ostatní by ta první varianta byla přijjatelnější, neb by nedošlo ke smrti v přímém přenosu... Vzpomínám, jak na mě tato skutečnost zapůsobila, když jsem ji četl v Pacnerově(?) "Apollo 8 okolo Měsíce".
Přesné úhly jsou předepsány i pro přistání STS.
Osobně si myslím, že bude třeba vyřešit brzdění Orionu tak, aby nešlo o takovou ruskou (v Rusku francouzskou) ruletu jako u Apoll. |
|
Vstup do atmosféry druhou kozmickou rýchlosťou a s tým spojené riziko odrazu alebo prudkého zanorenia je spojený práve s otázkou presného zamierenia do vstupného koridoru.
Kabíny Sojuz sú pri poruche riadenia autostabilné a zostupujú balisticky. Je ale otázkou, ako by sa chovali pri balistickom zostupe z druhej kozmickej rýchlosti a či by kabína vydržala tepelné a dynamické namáhanie a tiež, aké zrýchlenia by pôsobili na posádku a či by to prežila. Podľa výsledkov letov sond Zond však kabína Sojuz návrat druhou kozmickou rýchlosťou vydrží aj bez manévru "skip reentry", ale zostáva tu otvorená otázka zrýchlení/preťažení.
Podobne v prípade kabín Apollo je otázka, nakoľko boli autostabilné v prípade poruchy riadenia zostupu a ako by sa pri tom chovali.
Kabíny Apollo vykonali 15 pilotovaných letov, z toho bolo 8 návratov druhov kozmickou rýchlosťou, pokiaľ viem, k poruche systému riadenia zostupu pri žiadnom lete nedošlo.
Kabíny Sojuz vykonali zatiaľ v rôznych verziách 98 pilotovaných letov, 99 práve prebieha, z toho dva lety skončili katastrofou (Sojuz 1 a Sojuz 11), v dvoch prípadoch sa nedostali na orbitu pre haváriu nosnej rakety ("Sojuz 18a" a "Sojuz T-10-1"), v jednom prípade bol vypustený Sojuz ako bezpilotný a vrátil sa ako pilotovaný a naopak (Sojuz 32 a Sojuz 34). Počet balistických zostupov nie som schopný rýchlo zistiť, boli, myslím, najmenej 4.
V bezpilotnej verzii leteli kabíny Sojuz viackrát, ako sondy Zond sa po oblete Mesiaca vracali druhou kozmickou rýchlosťou päť krát.
V troch prípadoch sa kabína vrátila úspešne, v prípade Zond 4 bola zničená vo výške 10km diaľkovým povelom (zostup atmosférou kabína vydržala) a v prípade Zond 6 došlo k dehermetizáci a poruche padákového systému - kabína sa pri tvrdom dopade rozbila, ale predchádzajúci zostup atmosférou vydržala.
[Upraveno 30.9.2008 poslal Alchymista] |
| 01.10.2008 - 07:32 - Ervé | |
|
| Zondy přistávaly balisticky s přetížením kolem 16g (špička až 18 g), což by posádku zranilo nebo zabilo, teprve poslední let byl celkově úspěšný - ale to už Apollo 8 oblétlo Měsíc. Kabiny Apolla podle pana Vítka byly také schopné přežít balistický sestup druhou kosmickou, ale se stejnými g jako Zondy a stejným zraněním posádky, takže to byla naprostá nouze, nikdy nevyužitá. |
| 01.10.2008 - 09:17 - David | |
|
Mě by osobně zajímalo, zda jsou Sojuzy ve fázi sestupu ručně řiditelné, zda může posádka, obdobně jako příkladně Mercury ovládat rotační osu, pokud ovšem Sojuzy při sestupu rotují, nebo jsou kosmonauti v každém z obou případů zcela pasivní a jen čekají a/ zda zapracuje automatika, nebo b/ zda se loď sama správně zorientuje těžištěm.
Je prokazatelné, že astronauti během sestupu Apolla kontrolovali náklon a byli kdykoli připraveni zasáhnout, pokud by byli mimo dráhu.
Jestli dobře chápu tzv. balistický sestup jedná se o let kabiny stabilizované pouze těžištěm, bez možnosti jakéhokoli zásahu, lidově řečeno si kabina dělá co chce a kosmonauti jen čekají jak to dopadne, což mi připadá primitivní a vůči jejich životům i nezodpovědné. |
|
| ked uz sa to tu riesi, mohol by mi niekto vysvetlit akym sposobom vlastne prebieha riadeny zostup sojuzu? Pri apolle bolo myslim tazisko vychylene mimo osu kabiny, takze kabina letela atmosferou s urcitym naklonom, co vytvaralo vztlak. Rotaciou kabiny okolo osi potom dochadzalo k zmene smeru letu. Tento princip funguje fyzikalne, cize kazdy zostup bol viacmenej riadeny. Mal som za to ze sojuzy funguju na rovnakom principe, preto nechapem ako mozu zostupovat balisticky. Ak je to inak tak vas poprosim o vysvetlenie. Dakujem. |
|
Pri balistickem sestupu Sojuzu je kabina rozrotovana kolem podelne osy, cimz se ve vysledku vliv vztlaku na tvar drahy vynuluje.
Jinak Mercury skutecne pristavala bez vztlaku, na tom, jak je opotrebeny tepelny stit (perfektne symetricky), je to na muzealnich kouscich dobre videt.
Prosim moderatory, at offtopic prispevky (vcetne tohoto) presunou. |
|
citace:
bez možnosti jakéhokoli zásahu, lidově řečeno si kabina dělá co chce a kosmonauti jen čekají jak to dopadne, což mi připadá primitivní a vůči jejich životům i nezodpovědné.
Naopak, taketo riesenia su tie najspolahlivejsie a preto ich uprednostnuje kazdy zodpovedny konstrukter. Ano, je to "primitivni, ale jak ucinne!" (adela jeste...)
Podobre riesenia sa zacinaju znova objavovat aj v inych oblastiach, napr. jadrove reaktory znovu navrhuju na vyuzitie starej dobrej gravitacie namiesto high-tech (a tym padom potencionalne vzdy menej spolahlivymi) rieseni.
Podobny postup (uprednostnovanie spolahlivosti(=primitivnosti) namiesto nablyskanosti) sa uplatnuje vsade tam, kde ide o hubu, vojaci, potapaci, letci, kozmonauti,...
Ma to jednu znacnu nevyhodu, neda sa to predavat ako super riesenie a v TV to nevyzera tak "sexy". |
| 02.10.2008 - 08:25 - David | |
|
Nerad bych se mýlil, ale kabina Mercury, potažmo Gemini NEMOHLA přistávat neřízeně / balisticky/ jen na základě polohy těžiště, neboť byla vyrobena z velmi tenkých plechů, mám dojem O,2 mm ! Sovětské Vostoky ve tvaru koule měly ablativní vrstvu na celém povrchu, takže bylo jedno která část povrchu je vystavena působení plazmy, v případě amerických lodí by došlo k okamžitému propálení a vzhledem k tomu, že na vrcholu byl umístěn padákový systém byly by následky fatální.
Názor že aktivní činnost amerických astronautů během sestupu byla omezena jen na včasné zapálení brzdících raket a zorientování lodi před tím, nekoresponduje příkladně s výroky astronauta Conrada, který byl nucen pro poruchu automatiky řídit sestup jedné z Gemin ručně, kdy " vyhrožuje" veliteli záchranné flotily " že mu přistane na komíně " a opravdu tehdy přistál asi 3 km od letadlové lodi, to mohl dokázat jen tak, že během CELÉHO sestupu ovládal náklon lodi a tím měnil strmost sestupové dráhy.
Argument, že jsou brzdící štíty Mercury symetricky opotřebené je pochyb
ný z toho důvodu, že poloměr zakřivení štítu nejméně dvojnásobně přesahoval maximální poloměr kabiny a náklony kabiny jimiž se korigovala dráha sestupu byly maximálně do 5 stupňů, jinak by se
vrchní část kabiny dostala do proudu plazmy, jak předesláno.
Zdá se tedy, že kabina, jíž není možno během sestupu při poruše automatiky řídit přímo posádkou není způsobilá pro přistání z dráhy od Měsíce, což se týká nejen čínské ale bohužel i ruské lodi. |
|
pokial viem tak Mercury boli posledne americké kabiny ktore pristavali balisticky. Gemini a Apollo uz pouzivali naklon kabiny a vytvaranie vztlaku. Teda Conrad mohol svoju kabinu riadit rucne - myslim ze americke kabiny boli pilotovatelne, na rozdiel od tych ruskych. Niekto tu spominal ze taketo riadenie zvladne iba automatika - myslim ze to je omyl, pretoze kabina pri riadenom zostupe tiez udrzuje spravnu orientaciu fyzikalne, tym riadenim je iba otacanie kabiny okolo osi, cim sa meni vektor vztlaku.
Ohladom toho prepalenia plechu - nie som odbornik, ale mam pocit ze ak ma vonkajsie prostredie dostatocnu hustotu na to aby zacalo zahrievat plech, uz davno ma dostatocnu hustotu aj na to aby fyzikalne otocilo lod do spravnej polohy. |
| 02.10.2008 - 11:03 - Vítězslav Novák | |
|
Abychom nemíchali dohromady dvě věci - jedna je správná orientace kabiny, resp. jejího tepelného štítu vzhledem ke směru letu, druhá případné řízení letu.
U Sojuzů zařídí správnou orientaci fyzika. Jakmile se těleso tvaru přistávacího modulu Sojuzu nebo Šen-čou dostane do hustších vrstev atmosféry, aerodynamika si je natočí správně.
Přistávací moduly Sojuzů jsou rotačně symetrické, takže těžiště aerodynamického odporu leží na ose rotace, ale rozmístění hmot uvnitř způsobuje, že těžiště je mimo tuto osu. Takže tady existuje síla, která unáší loď bokem a natáčením kolem rotační osy se dá směr této síly regulovat. A tím i řídit trajektorii klesání.
Když loď klesá neřízeně a rotuje, směry vektoru síly se mění a v podstatě kompenzují. Takže loď padá balisticky jako šutr - ovšem orientovaný šutr. |
|
citace:
Abychom nemíchali dohromady dvě věci - jedna je správná orientace kabiny, resp. jejího tepelného štítu vzhledem ke směru letu, druhá případné řízení letu.
U Sojuzů zařídí správnou orientaci fyzika. Jakmile se těleso tvaru přistávacího modulu Sojuzu nebo Šen-čou dostane do hustších vrstev atmosféry, aerodynamika si je natočí správně.
Přistávací moduly Sojuzů jsou rotačně symetrické, takže těžiště aerodynamického odporu leží na ose rotace, ale rozmístění hmot uvnitř způsobuje, že těžiště je mimo tuto osu. Takže tady existuje síla, která unáší loď bokem a natáčením kolem rotační osy se dá směr této síly regulovat. A tím i řídit trajektorii klesání.
Když loď klesá neřízeně a rotuje, směry vektoru síly se mění a v podstatě kompenzují. Takže loď padá balisticky jako šutr - ovšem orientovaný šutr.
no ved presne tak som to myslel |
|
citace:
Abychom nemíchali dohromady dvě věci - jedna je správná orientace kabiny, resp. jejího tepelného štítu vzhledem ke směru letu, druhá případné řízení letu.
U Sojuzů zařídí správnou orientaci fyzika. Jakmile se těleso tvaru přistávacího modulu Sojuzu nebo Šen-čou dostane do hustších vrstev atmosféry, aerodynamika si je natočí správně.
Přistávací moduly Sojuzů jsou rotačně symetrické, takže těžiště aerodynamického odporu leží na ose rotace, ale rozmístění hmot uvnitř způsobuje, že těžiště je mimo tuto osu. Takže tady existuje síla, která unáší loď bokem a natáčením kolem rotační osy se dá směr této síly regulovat. A tím i řídit trajektorii klesání.
Když loď klesá neřízeně a rotuje, směry vektoru síly se mění a v podstatě kompenzují. Takže loď padá balisticky jako šutr - ovšem orientovaný šutr.
U Apolla, Gemini nebo Orionu je to stejne. Ovsem s tim rozdilem, ze Apollo/Orion (a mozna i Gemini?) maji potencialne druhou stabilni polohu tepelnym stitem nahoru, coz by znamenalo ztratu posadky.
Ciste teoreticky, pokud by nebylo mozne ridit natoceni lode a ta se natoci spatne to muze byt fatalni. Sojuz (i Shenzou a Dragon) se vzdycky natoci spravne. Za to ovsem plati cenu v podobe vetsiho pretizeni a mensi manevrovaci schopnosti. To je nevyhoda obzvlast pri navratu od Mesice, kdy je obtizne nacasovat prilet tak, aby se lod trefila do pristavaci zony a ne na druhou stranu Zemekoule.
|
| 03.10.2008 - 07:10 - David | |
|
Z debaty je jasné, že jakékoli ovlivňování sestupové dráhy po dotyku atmosféry je možné jen změnou polohy osy kabiny, ať rotuje či nerotuje. Tím se reguluje intenzita brzdění a prodlužuje, či zkracuje dráha v atmosféře.Polohu osy kabiny po dobu brzdění udržuje automatika/počítač/.
Předmětem debaty je otázka:
a/ mohou v případě poruchy automatiky ruští kosmonauti polohu této osy během brzdění v atmosféře nějak ovlivňovat / řídít/ ?
b/tvrzení mé maličkosti, že astronauti NASA již v projektu Mercury / Cooper/ resp. Gemini / Conrad / po celou dobu sestupu ručně při poruše automatiky udržovali polohu rotační osy kabiny v optimální poloze, kabinu vedli po optimální dráze a výsledkem bylo že přistáli blíže optimálnímu bodu než by to dokázala automatika a otázka je je-li toto mé tvrzení pravdivé či nikoli.
Děkuji. |
|
| Dotaz od neznalého podrobností - proč raketoplán nebo prostě jakékoliv vztlakové aspoň trochu ovladatelné těleso nepřistává pomaleji? rozuměj pomalým klesáním event. "žabkami" v atmosféře třeba den nebo dva tak aby se tepelne namáhání rozložilo v čase a ochrana nebyla žádná nebo malá - nebo to v nejakém bodu dráhy prostě nejde ? |
|
citace:
Dotaz od neznalého podrobností - proč raketoplán nebo prostě jakékoliv vztlakové aspoň trochu ovladatelné těleso nepřistává pomaleji? rozuměj pomalým klesáním event. "žabkami" v atmosféře třeba den nebo dva tak aby se tepelne namáhání rozložilo v čase a ochrana nebyla žádná nebo malá - nebo to v nejakém bodu dráhy prostě nejde ?
Toto sa tu uz davnejsie preberalo, len si nepamatam kde
Bol prilozeny aj obrazok schemy navratu z Mesiaca a navratovym modulom "skacucim zabky" v hornych vrstvach atmosfery.
Ale preco si zopar zabiek neskoci aj raketoplan tomu nerozumiem  |
|
"U Apolla, Gemini nebo Orionu je to stejne. Ovsem s tim rozdilem, ze Apollo/Orion (a mozna i Gemini?) maji potencialne druhou stabilni polohu tepelnym stitem nahoru, coz by znamenalo ztratu posadky."
O tej druhej stabilnej polohe pocujem prvy krat, mozete to nejako spresnit? Mal som za to ze stabilna poloha je len jedna, stitom dopredu. Asi ako ked zavesite zavazie (tazisko) na kyvadlo (posobisko aerodynamickych sil), zavazie sa vzdy presunie dolu. Ak sa mylim opravte ma.
"Z debaty je jasné, že jakékoli ovlivňování sestupové dráhy po dotyku atmosféry je možné jen změnou polohy osy kabiny, ať rotuje či nerotuje. Tím se reguluje intenzita brzdění a prodlužuje, či zkracuje dráha v atmosféře.Polohu osy kabiny po dobu brzdění udržuje automatika/počítač/."
No praveze je velky rozdiel ci rotuje alebo nerotuje. Ak nerotuje, zostup je klzavy (riadeny), ak rotuje zostup je balisticky. Spravna poloha osi sa udrzuje fyzikalne, pocitac (alebo astronaut) urcuje len optimalnu trajektoriu.
"Dotaz od neznalého podrobností - proč raketoplán nebo prostě jakékoliv vztlakové aspoň trochu ovladatelné těleso nepřistává pomaleji? rozuměj pomalým klesáním event. "žabkami" v atmosféře třeba den nebo dva tak aby se tepelne namáhání rozložilo v čase a ochrana nebyla žádná nebo malá - nebo to v nejakém bodu dráhy prostě nejde ?"
Nieco podobne som skusal v simulatore orbiter, vysledok bol asi taky ze po zopar "skokoch" sa znizi rychlost natolko, ze raketoplan sa uz neudrzi v riedkych vrstvach atmosfery, avsak stale je dost vysoka na to aby po "pade" do hustsich vrstiev doslo k vyraznemu tepelnemu namahaniu. Myslim ze sposob ktory pouzivaju raketoplany je pre tento typ navratu optimalny. |
|
citace:
Z debaty je jasné, že jakékoli ovlivňování sestupové dráhy po dotyku atmosféry je možné jen změnou polohy osy kabiny, ať rotuje či nerotuje. Tím se reguluje intenzita brzdění a prodlužuje, či zkracuje dráha v atmosféře. Polohu osy kabiny po dobu brzdění udržuje automatika/počítač/.
Myslím, že toto výše uvedené tvrzení není dostatečně přesné. U klasických kabin se neřídí poloha osy kabiny, ale především natočení kabiny vůči této ose (zatáčení).
Mělo by to probíhat takto:
- po brzdicím manévru začne kabina klesat do hustších vrstev atmosféry
- kabina je otočena štítem napřed (běžně to dělá automatika, ale jistí to fyzika tím, že těžiště kabiny je blíže štítu)
- kabina NEROTUJE (obvykle to zajišťuje automatika - manévrovací motorky)
- po vstupu do atmosféry se NEROTUJÍCÍ kabina nakloní mírně "dopředu" (to zajišťuje fyzika tím, že těžiště kabiny je mimo střed tepelného štítu) a začne se uplatňovat mírný vztlak
- v této poloze se kabina řídí mírným natáčením kolem své podélné osy (jako letadlo) pomocí manévrovacích motorků (většinou to dělá automatika), kabina tak může dělat mírné zatáčky a tak měnit jak směr, tak i vzdálenost cílové oblasti
- pokud tento způsob řízení nelze udržet, tak je možno přejít na tzv. "balistický" sestup, kdy se kabina ŘÍZENĚ uvede do pomalé rotace kolem podélné osy (dělá výkruty jako akrobatické letadlo) - osa kabiny je přitom pořád mírně vyosena ze směru letu (kvůli těžišti mimo střed štítu) ale rotací se vztlak postupně uplatňuje všemi směry a tím v průměru "nuluje" (kabina letí po "šroubovici" kolem balistické trajektorie)
- všechny "módy" lze samozřejmě řídit nebo nastavit automaticky i ručně
citace:
a/ mohou v případě poruchy automatiky ruští kosmonauti polohu této osy během brzdění v atmosféře nějak ovlivňovat / řídít/ ?
Ano mohou. Jak vyplývá např. ze stránky http://suzymchale.com/kosmonavtka/soyland.html tak u Sojuzu lze přejít do módu RUS (Ručnoje Upravlenie Spuskom), při kterém kosmonauti mohou ručně ovlivňovat otočení kabiny kolem podélné osy.
citace:
b/ tvrzení mé maličkosti, že astronauti NASA již v projektu Mercury / Cooper/ resp. Gemini / Conrad / po celou dobu sestupu ručně při poruše automatiky udržovali polohu rotační osy kabiny v optimální poloze, kabinu vedli po optimální dráze a výsledkem bylo že přistáli blíže optimálnímu bodu než by to dokázala automatika a otázka je je-li toto mé tvrzení pravdivé či nikoli.
Jak už jsem napsal výše, tak polohu rotační osy kabiny lze v zásadě řídit jen před vstupem do atmosféry (to určitě mohli kosmonauti dělat i ručně [snažili se prostě letět "štítem napřed"]) ale v atmosféře už lze rozumně řídit jen otočení kabiny kolem své podélné osy. To jistě lze dělat také ručně, ale o nějaké přesnosti bych si iluze nedělal (kdo někdy zkusil přistát v Orbiter Simulatoru ručně, tak ví o čem mluvím - je těžké se trefit do prostoru cíle) automatika to určitě zvládá lépe. Přesto si myslím, že základní polohu např. "pořád okénkem nahoru" mohli kosmonauti dost dobře ručně udržovat a tím přistát poměrně přesně, protože automatika zřejmě za normálních okolností dělá totéž (toto je jen moje spekulace).
citace:
Dotaz od neznalého podrobností - proč raketoplán nebo prostě jakékoliv vztlakové aspoň trochu ovladatelné těleso nepřistává pomaleji? rozuměj pomalým klesáním event. "žabkami" v atmosféře třeba den nebo dva tak aby se tepelne namáhání rozložilo v čase a ochrana nebyla žádná nebo malá - nebo to v nejakém bodu dráhy prostě nejde ?
Jak vyplývá ze stránky http://www.aerospaceweb.org/question/spacecraft/q0218.shtml , tak kupodivu delší "zdržování se" ve vyšších vrstvách atmosféry vede naopak k výrazně vyššímu tepelnému namáhání přistávajícího tělesa. Nejpodstatnější je asi skutečnost, kterou už popsal yamato, že po určité době klesne rychlost lodi ve velkých výškách natolik, že už se nahoře nedokáže udržet a závěrečný sestup je nakonec strmější a tepelně namáhavější, než klasická optimální trajetorie.
Pro zajímavost ještě dodávám, že kabina Apollo sice byla principiálně schopna udělat při příletu od Měsíce jeden "skok" v atmosféře, ale podle všeho to nikdy nebylo využito a všechna Apolla přistávala klasickou přímou trajektorií popsanou výše. Naopak jedinými tělesy, které při letu od Měsíce plánovaně a úspěšně "poskočily" v atmosféře Země před přistáním, byly kabiny Zond 6 a Zond 7.
Viz. např.:
http://en.wikipedia.org/wiki/Skip_reentry
http://forum.nasaspaceflight.com/index.php?topic=13482.0 |
| 03.10.2008 - 11:27 - Mirek Pospíšil | |
|
K Alešově vyčerpávajícímu výkladu ještě dopním odkazy na heslo Atmospheric Reentry na wikipedii a studii o návratových tělesech:
http://en.wikipedia.org/wiki/Atmospheric_reentry#Uncontrolled_and_unprotected_reentries
http://www.faa.gov/about/office_org/headquarters_offices/ast/media/survey.pdf
Za povšimnutí stojí kapitola Sphere-Cone, ze které mj. taky vyplývá, že návratová tělesa tohoto tvaru mají přirozenou stabilní polohu i kuželem napřed.
Kabina Apolla i Orionu by se tedy mohla při neřízeném vstupu do atm dostat i do "smrtelné polohy" středovým vstupním otvorem napřed s fatálními následky na posádku.
Jako naschvál nemůžu najít stránku, kde bylo toto riziko přímo popsané, ale četl jsem to pár dní nazpět... |
| 03.10.2008 - 12:40 - Tlama | |
|
citace:
Kabina Apolla i Orionu by se tedy mohla při neřízeném vstupu do atm dostat i do "smrtelné polohy" středovým vstupním otvorem napřed s fatálními následky na posádku.
Myslím, že by se to dalo přirovnat k lodi, která se může při bouři převrhnout a dostat se do stabilní polohy vzhůru nohama. Viz pár katastrofických filmů. |
|
citace:
citace:
Kabina Apolla i Orionu by se tedy mohla při neřízeném vstupu do atm dostat i do "smrtelné polohy" středovým vstupním otvorem napřed s fatálními následky na posádku.
Myslím, že by se to dalo přirovnat k lodi, která se může při bouři převrhnout a dostat se do stabilní polohy vzhůru nohama. Viz pár katastrofických filmů.
O tehle problematice se zminuje ESAS - studie ktera doporucila Ares a Orion.
Jinak to, ze by Orion uviznul v teto poloze je asi dost nepravdepodobne - muselo by dojit k vypadku orientacniho systemu kabiny automatickeho i rucniho. To se vpodstate rovna totalnimu selhani Orionu uz na obezne draze.
Pravdepodobnejsi je mozna scenar neodpojeni servisniho modulu pred vstupem do atmosfery. Netusim jestli se servisni modul Orionu bude taky tak hezky rozpadat jako u Sojuzu. Co je ale mozne prezit pri navratu z LEO by pri navratu od Mesice znamenalo ztratu posadky.
Orion bude provadet skip manevr pri priletu od Mesice zejmena proto, ze to umozni vybrat si misto pristani na Zemskeho povrchu. Bez skip manevru je misto pristani zhruba dano zejmena nebeskou mechanikou a postavenim Zeme-Mesic pri odletu od Mesice. |
|
Orbiter nedela skip manevr asi kvuli tomu ze je prakticky zapotrebi k nemu mit vystredni orbit s vyssi rychlosti nez je na LEO a pak taky STS dela neco mnohem lepsiho - jeho velky vztlak zpusobi, ze klouze po hornich vrstvach atmosfery a brzdi po velmi dlouhe draze. Tepelne namahani se tak rozlozi.
Skip manevr je vhodny pri zmene cilove oblasti pri neoptimalnim priletu od Mesice nebo Marsu ci jineho telesa. Na obezne draze Zeme lze optimalni dobu vstupu do amtosfery velice jednoduse nacasovat.
Pri skip manevru se tedy nejdriv ve vysoke rychlosti (vyssi nez LEO) jen jemne lizne vrchni okraj atmosfery coz umozni poskocit a pristat treba na opacne strane Zemekoule. Pri navratu z LEO staci liznout vrchni okraj atmosfery a letite dolu jak shnila hruska. |
|
citace:
Skip manevr je vhodny pri zmene cilove oblasti pri neoptimalnim priletu od Mesice nebo Marsu ci jineho telesa. Na obezne draze Zeme lze optimalni dobu vstupu do amtosfery velice jednoduse nacasovat.
Chtel jsem rict ze pri navratu z LEO lze vstup do atmosfery nacasovat tak, aby jste dopadli do konkretni oblasti. To je mnohem obtiznejsi pri navratu od Mesice. |
|
| všechno chápu ale ty sestupove trajektorie jsou vlastně pro pád přiměřeně ovladatelné cihly :-) teoreticky - raketoplan je v podstatě cihla :-) ty křídla nejakej extra vztlak neudelaji - kdyby to bylo celé jen křídlo a nepadalo ale jen plachtilo - maly odpor velky vztlak -alespon teoreticky není možné dosáhnout povrchu úplně bez extra tepelné ochrany (nebo jen velmi malé ) |
|
citace:
maly odpor velky vztlak -alespon teoreticky není možné dosáhnout povrchu úplně bez extra tepelné ochrany (nebo jen velmi malé )
Obavam se ze pri hypersonickych rychlostech to neni mozne. Jak zacnou castice atmosfery rychlosti 7.5km/s busit do telesa, tak nejake teplo urcite vznikne. Vztlak asi taky vznika na jinem principu nez pri podzvukovem obtekani. |
| 03.10.2008 - 13:53 - Mirek Pospíšil | |
|
Tři možné způsoby návratu do atmosféry (balistický, klouzavý, skákavý) jsou popsané tady:
http://www.aerospaceweb.org/question/spacecraft/q0218.shtml
STS je typickým představitelem klouzavého způsobu návratu do atmosféry, při klouzavosti zhruba 1:4 (zhruba jako motorové letadlo s vypnutými motory (větroně mají klouzák cca 1:20 ~ 1:35)). |
|
citace:
citace:
maly odpor velky vztlak -alespon teoreticky není možné dosáhnout povrchu úplně bez extra tepelné ochrany (nebo jen velmi malé )
Obavam se ze pri hypersonickych rychlostech to neni mozne. Jak zacnou castice atmosfery rychlosti 7.5km/s busit do telesa, tak nejake teplo urcite vznikne. Vztlak asi taky vznika na jinem principu nez pri podzvukovem obtekani.
Myslim ze vztlak pri nadzvukovom lete vznika v podstate takym istym sposobom (rozdielom tlaku nad a pod kridlom), lenze tlakove pole je vyrazne ovplyvnene razovou vlnou, a posobisko vztlaku sa posuva dozadu (preto mali prve tryskove lietadla problem vybrat strmhlavy let, ked nechtiac akcelerovali az na transsonicku rychlost - ich konstrukcia s posunom posobiska vztlaku nepocitala a boli "tazke na nos". Nadzvukove lietadla to kompenzuju tusim precerpavanim paliva - zmenou taziska) |
| 03.10.2008 - 15:20 - Viva | |
|
citace:
Tři možné způsoby návratu do atmosféry (balistický, klouzavý, skákavý) jsou popsané tady:
http://www.aerospaceweb.org/question/spacecraft/q0218.shtml
STS je typickým představitelem klouzavého způsobu návratu do atmosféry, při klouzavosti zhruba 1:4 (zhruba jako motorové letadlo s vypnutými motory (větroně mají klouzák cca 1:20 ~ 1:35)).
Moderní větroně maji klouzavost 1:35 až 1:60. |
| 03.10.2008 - 15:25 - Waibel | |
|
citace:
citace:
Tři možné způsoby návratu do atmosféry (balistický, klouzavý, skákavý) jsou popsané tady:
http://www.aerospaceweb.org/question/spacecraft/q0218.shtml
STS je typickým představitelem klouzavého způsobu návratu do atmosféry, při klouzavosti zhruba 1:4 (zhruba jako motorové letadlo s vypnutými motory (větroně mají klouzák cca 1:20 ~ 1:35)).
Moderní větroně maji klouzavost 1:35 až 1:60.
Ano a paraglider 1:6, motorové letadlo s vypnutým motorem 1:8 až 1:12, podle typu. |
|
