Děkuji Aleši Holubovi, že sem hodil můj překlad, aniž by z něj bylo nutno vyhodit četné odkazy.
Jinak se jistě všichni radujete, že ten nepostradatelný Pačaurí byl v Koreji potvrzen ve své funkci šéfa IPCC. No, jak prohlásil svého času na sjezdu, který potvrdil ty nejzarytější normalizátory v jejich funkcích: "V nejlepší práci se koně nepřepřahají."
citace:tak ma napadá, v súvislosti s emisnými povolenkami, jedna zásadná otázka, ak by už skutočne chceli znížiť spotrebu fosílnych palív (teda znížiť produkciu co2), prečo to nespravili cesto priameho zdanenia, prečo proste štáty, nezvýšili spotrebné dane na produkty a energiu z "nečistých" zdrojov, a zavádzali ten neprehľadný a k podvodom náchylný systém?
omyl dámi a páni.. takto ekonomika nefunguje.. [Upraveno 15.10.2010 alamo]
Samozrejem ze jakekoliv prime ci neprime zdaneni energie se okamzite promitne do cen vseho a do inflace.
Jediny smysl dani je vybrat vice penez aby bylo na prerozdelovani na bohuliby ucel.
V pripade zeleneho vypalneho mam ovsem pocit ze bylo vyuzito uzitecnych idiotu, aby pri prerozdelovani takto vybranych penez zbylo vice na filuty.
Kalousek rozhodne neni idiot, tudiz patri do druhe kategorie. Vzhledem k jeho pusobeni na ministerstvu obrany a jeho aktivite u solarniho boomu a zeleneho vypalneho je jasne odkud vitr fouka. Tento jeden z nejschopnejsich politiku s nejvetsim prehledem rozhodne vedel o masivnim rozkradani na ministerstvu obrany a vedel co se stane se solarnim boomem. Dela ale vse tak fikane, ze mu nikdo jeste nic nedokazal. Stejne obratne dokazal vmanevrovat KDU-CSL do kazde vlady (byl snad pri koalicnich jednanich o vsech polistopadovych vlad krome oposmlouvy) a dokazal obratne preprahnout pred letosnimi volbami.
Předpověď zotavení arktického ledu
Posted on October 16, 2010 by Verity Jones Guest post by Verity Jones Člověk není primární příčinou změn v Arktidě, říká kniha od ruských vědců
Zapomeňte na ortodoxní vidění klimatické změny v Arktidě – tato kniha nese velmi odlišné poselství. (h/t to WUWT commenter Enneagram)
Publikována byla minulý rok a je syntézou prací Ruského institutu pro výzkum Arktidy a Antartidy (AARI). Předkládá data a zkušenost vědců za více než 85 let a shrnuje dohromady hodně z už v této oblasti publikovaného. Na knihu, která byla nabízena pod titulkem s klimatickou změnou, je to skutečný protipól k tomu podfuku, který je obvykle s otepováním Arktidy spojován. V každé kapitole je několik stran k dispozici on-line (http://www.springer.com/environment/global+change+-+climate+change/book/978-3-540-85874-4 ) a i ty stojí za to přečíst; bezpochyby je však lepší si to přečíst celé.
Předmluva velmi jasně udává tón knihy – „… vědci v Arktidě předpovídali významný úbytek rozsahu mořského ledu, dokonce i jeho úplné zmizení v letním období do konce 21. století. Tato monografie předkládá výsledky studií změn klimatického systému v Arktidě zaměřených na ledový příkrov, které takové extrémní závěry neospravedlňují.“ „Mnoho studií a mezinárodních projektů jako je Hodnocení dopadu na arktické klima (ACIA) připisuje nárůst teplot vzduchu během poslední čtvrtiny 20. století výhradně nahromadění skleníkových plynů v atmosféře. Ovšem tyto studie typicky nepočítají s přirozenými hydrometeorologickými fluktuacemi, které ovlivňují proměnlivost v časových rozmezích mnoha let, a jak ukazuje tato monografie, mohou převýšit antropogenický dopad na klima.“
Severní mořská cesta (Source: Northern Sea Route User Conference)
Kniha začíná přezkoumáním hlavních účinků Polárních ledových příkrovů a jejich celkové stability na klima Země – ovlivňují albedo a regulují toky tepla z moře do atmosféry. Diskutuje se variabilita klimatu a WMO „30-letý průměr“ jako definice klimatu, přičemž jej v Arktidě nepovažují za použitelný, protože fluktuace polárního klimatu jsou hodně velké.
Kapitola 2 se zaměřuje na to, co je známo o změnách mořského ledu během 20. století. Ruské datové sady obsahují pravděpodobně nejrozsáhlejší informační materiál, který je dostupný o první polovině století, kvůli jejich zájmu o Severní mořskou cestu ve 30. letech. Navíc do poloviny 30. let sahají i měření tloušťky ledu, neboť tehdy je pravidelně na mnoha polárních stanicích prováděli kvůli pobřežním ledovým bariérám.
Zvláště zajímavé je to, co říkají o arktických teplotách (Kapitola 4). „Během 20. století jsou zjevné fluktuace epizod periodického ochlazování a oteplování vzduchu, podobné je to se změnami ledového příkrovu.“ Chladné období na počátku 20. století bylo následováno tím, co se obvykle nazývá „Arktické teplé období“ ve 20. až 40. letech. Relativní ochlazení se rozšířilo mezi koncem 50. až koncem 70. let, následováno současnou teplou periodou vrcholící v nedávných letech. Intervalové odchylky průměrných teplot pro 70°-85°N vytváří křivku kterou vystihuje polynomický trend šestého stupně a cyklická periodicita je 50-60 let. (Obrázek 4.1). I další ukazatele v Arktidě a Antarktidě podporují tento cyklus a ukazují na jeho globální povahu. Co se týče polárního zesílení, tudíž variabilita počasí a klimatu roste se zeměpisnou šířkou, diskutuje se zde mnoho modelů a vysvětlení. Žádný neobsahuje CO2.
4.1
Autoři poukazují na to, že existuje množství hypotéz o možných příčinách variability klimatu a ledu a klimatické změny (jako dlouhodobých jevů), ale tyto postrádají podrobná data z dlouhého období. Uvádí: „Pokud existují data, měli bychom preferovat data před počítačovými modely“; nevěří tomu, že modelové projekce budoucích fluktuací plochy ledu jsou spolehlivé. Mají ve skutečnosti řadu zábavně kousavých poznámek o klimatických modelech.
„Modely opomíjí přirozené fluktuace, protože nemají žádné prostředky, jak je do nich zabudovat, a svalují veškerou vinu za klimatické změny od 19. století na lidské aktivity.“
Ohledně možných budoucích změn předpovídají, že: „V 21. století bude v Arktických mořích pokračovat vláda oscilujících (spíš než stejnosměrných) změn rozsahu ledu.“ Nové maximum zalednění předpovídají na 2030-2035 (Obrázek 6.1) a to bude mít vážné důsledky na plavbu touto oblastí.
Na základě výsledků spektrální analýzy dochází k závěru, že tam probíhají 50-60 leté cykly a méně výrazné 20-leté, 8-12 leté a 2-3 leté. Tyto jsou úzce provázené s proměnlivostí obecné atmosférické cirkulace. V delším období lze trend poklesu rozsahu ledu členit s 200 letou cyklickou variabilitou odpovědnou za Středověkou teplou periodu a Malou dobu ledovou. Velká část diskuse o účincích slunce je mimo rozsah určení knihy, ovšem obsahuje některé silné závěry ohledně účinků slunce na arktické klima. I přes malou proměnlivost Celkového slunečního osvitu (TSI) během slunečního cyklu může mít sluneční aktivita ve vyšších zeměpisných šířkách větší účinek v důsledku interakcí se zemským magnetickým polem. Zmiňuje se rovněž vliv „asymetrie“ Sluneční soustavy (barycentra) jako úzce korespondující s 60-letými cykly.
6.1
Atutoři dospívají k názoru, že simulace pomocí modelů obecné cirkulace jak to tak vypadá neodráží cyklické charakteristiky rozsahu arktického ledu a klimatu a je-li jejich cyklická interpretace klimatické proměnlivosti správná, bude ledový příkrov fluktuovat, jelikož existuje jen malá spojitost s antropogenickým spalováním fosilních paliv.
Climate Change in Eurasian Arctic Shelf Seas: Centennial Ice Cover Observations. Authors: Ivan E. Frolov, Zalmann M. Gudkovich, Valery P. Karklin, Evgeny G. Kovalev, and Vasily M. Smolyanitsky. Published by Springer/Praxis (2009) ISBN 9783540858744
============================
Aktualizace a změny v datech tepelného obsahu oceánů NODC
Posted on October 18, 2010 by charles the moderator
Guest Post by Bob Tisdale,
Jak bylo uvedeno v článku z října 2010 October 2010 Update to NODC Ocean Heat Content Data aktualizovalo National Oceanographic Data Center data o tepleném obsahu oceánů (OHC). Je to datová sada založená na článu Levitus et al (2009) “Tepelný obsah oceánů (1955-2008) ve světle nedávných problémů s přístroji”, Geophysical Research Letters. Viz ftp://ftp.nodc.noaa.gov/pub/data.nodc/woa/PUBLICATIONS/grlheat08.pdf
Aktualizace dat OHC zahrnuje rovněž větší změny, které snížily dlouhodobé nárůsty OHC. Viz animace gif Obrázek 1, která ukazuje data o globálním OHC z června 2010 a z poslední aktualizace a změn (myšleno červen 2010). V mnoha oceánských bazénech jsou revize značné. Jak je popsáno v jejich vysvětlení změny dat tepelného obsahu oceánů (OHC), jsou tyto změny důsledkem „doplnění dat a kontroly kvality dat“ z přechodu na základní klimatologii a z kalkulované revize úchylky od jednorázových bathythermografů (XBT). (Viz webová stránka NOAA FAQ Co jsou to XBT?) Hned za Obrázkem 1 je odkaz na graf, který ukazuje rozdíly mezi dvěma globálními datovými sadami s aktualizací z června 2010 odečtenou od aktualizace ze září 2010.
Tabulka 1 ukazuje lineární trend OHC (v Gigajoul/čtvereční metr za desetiletí) dat globálních i za polokoule a podsad jednotlivých oceánských bazénů. Ukázány jsou rovněž rozdíly (aktualizace dat ze září 2010 MINUS aktualizace dat z června 2010). Poznámka: aktualizace z června 2010 zahrnuje i data z března 2010 a zářijová aktualizace / změna zahrnuje data z června 2010, ale Tabulka 1, data lineárního trendu OHC pro severní polokouli spadla pouze o asi 2%, zatímco lineární trend jižní polokoule spadl o 16%. Je tu mírný nárůst trendu severního Pacifiku (4%), přičemž došlo ke značnému propadu lineárního trendu jižního Atlantiku (23%), jižního Pacifiku (17%) a Jižního oceánu (32%).
Obrázek 2 je animace gif, která ukazuje data Jižního oceánu OHC (jih 60S) před a po změnách ze září 2010. Před polovinou desetiletí po roce 2000 a zavedení bójí ARGO původní data (do března 2010) jednoduše vypadají jako klimatologie, kdy se nějaká ta data přihodila, když zrovna byla k dispozici. Aktualizovaná data se jeví jako zdůraznění tohoto dojmu.
A k tomuto dojmu je dobrý důvod. Stejně jako u datových sad povrchových teplot moří založených na bójích a lodních senzorech, z doby před ARGO bójemi existuje jen málo dat o jižní polokouli z jakýchkoliv hloubek. Obrázek 3 až 6 ukazuje data mapovaná s rozložením po 3 třech měsících pro leden až březen let 1955, 1995 a 2005 v hloubkách 0 metrů (povrchová), 250 metrů, 500 metrů a 700 metrů. Jižně od 60S bylo málo dat i v roce 2005. Mapy jsou k dispozici na webové stránce NODC dat o číslech rozložení.
Nedávné změny v datech OHC neměly zřetelný účinek na časování větších změn v datech, které by bylo možno připsat přirozeným směnám. Např.: Data o OHC z tropického Pacifiku pořád během větších El Niňo epizod padají a částečně se zotavují během většiny epizod La Niňa, které následují, Obrázek 7. Ke hlavnímu posuvu nahoru došlo během významných epizod La Niňa, což je mód změny OHC v tropickém Pacifiku. Tento a podobné dopady na další oceánské bazény byly diskutovány v článku ENSO Dominates NODC Ocean Heat Content (0-700 Meters) Data.
Se změnami v těchto datech OHC severního Pacifiku severně od 20N ještě padají v letech od konce 50. let do pozdních 80. let, Obrázek 8, a pak náhle stoupají. Tento nárůst je v souběhu s posuvem v tlaku ve výši mořské hladiny v severním Pacifiku. Toto již bylo diskutováno v článku North Pacific Ocean Heat Content Shift In The Late 1980s.
Aktualizace a změny způsobily, že OHC ve většině dalších bazénů klesly více než OHC v severním Atlantiku. Viz opět Tabulka 1. To ještě zvětšuje příspěvek severoatlantického OHC ke globálnímu OHC. A velká část tohoto neúměrného nárůstu OHC v severním Atlantiku je způsobena Atlantickou meridiální vratnou cirkulací (AMOC), tlakem na hladině moře a ENSO, jak již bylo diskutováno v North Atlantic Ocean Heat Content (0-700 Meters) Is Governed By Natural Variables. Jedna buňka v gif animaci na Obrázku 9 porovnává globální a severoatlantické OHC. Nárůst severoatlantického OHC zastiňuje nárůst toho globálního. Druhá buňka na Obrázku 9 porovnává severoatlantické OHC s globálními daty při odebrání severního Atlantiku. Předpokládá se, že povrchová oblast severního Atlantiku představuje 15% povrchu globálního oceánu. Všimněte si poklesu v globálních trendech. Se severním Atlantikem je globální lineární trend 0,72 GJ/čtvereční metr za desetiletí a bez severního Atlantiku padá lineární trend „globálních“ dat na 0,043 GJ/čtvereční metr za desetiletí. Všimněte si též jak prudce OHC severního Atlantiku od roku 2005 spadlo. Severní Atlantik je největším přispěvatelem ke zploštění v průběhu globálních dat v posledních letech.
WEDNESDAY, OCTOBER 20, 2010 Fyzik: Globální oteplování v letech 1980-2008 způsobilo Slunce ne člověk
Dr. Horst Borchert děkan Fyzikální fakulty Johanes-Gutenberg Institute, Mainz v Německu předložil článek Použití satelitních měření ke studiu vlivu sluneční aktivity na pozemské počasí/i] na Workshopu o kosmickém počasí v Boulder Colorado počátkem letošního roku. Dr. Borchert ze satelitních měření zjišťuje, že globální oteplování mezi roky asi tak 1980 až 2008 „nebylo způsobeno antropogenicky nýbrž přirozenou aktivitou slunečního povrchu“. Dává do souvislosti změny slunečního magnetického pole s kosmickými paprsky a tvorbou oblačnosti (teorií kosmických paprsků od Svensmarka et al) a účinků na Severoatlantickou oscilaci, která ovlivňuje meteorologické jevy po celém glóbu.
Author: Horst Borchert
Použití satelitních měření ke studiu vlivu sluneční aktivity na pozemské počasí
Abstrakt: Časové řady klimatických složek Země (TCC) od 90. let vykazují určitý silný vliv Mimozemských složek, což vychází z 22-letých cyklů slunečních skvrn. Nárůst teplot u země a oceánů (2-3 m nad povrchem) zvaných globální teplota tudíž během období oteplování mezi asi tak lety 1980 až 2008, jako to tak vypadá, není způsoben antropogenicky, nýbrž přirozenou aktivitou slunečního povrchu.
Některé mimozemské složky (EC) lze přímo nebo nepřímo určit měřením na zemském povrchu: (a) Snížení kosmických paprsků magnetickými poli slunečního větru (Forbushova redukce) měřením neutronů, což jsou sekundární částice (Höhenstrahlung) kosmických paprsků a (b) vliv slunečního větru na systém pozemského počasí výpočty Indexu slunečního větru (SW) z rozdílů magnetického pole na stanicích vzájemných pozemských protinožců.
Zimní NAO index
Vazba mezi TCC a EC je „Svensmarkův efekt“. Popisuje tvorbu pozemských mraků pomocí sekundárních částic kosmických paprsků (podobně jako ve Wilsonově mlžné komoře 1911). Tento efekt moduluje Index severoatlantické oscilace (NAO). Za použití dat z měření lze ukázat, že sekundární částice kosmických paprsků kontrolují NAO a tudíž počasí na severní polokouli, zvláště silně od roku 1975. Satelity GOES – geostacionární asi 35 800 km vysoko na rovníkové dráze nad zemí měří ty složky slunečního větru, jímž je země vystavena. Těmito složkami jsou záře, protony, alfa částice, elektrony a magnetická pole. Korelací těchto mimozemských komponent s pozemskými lze určit sílu a dopad takovéto sluneční aktivity na počasí na zemi. Pomocí této metody za využití dat publikovaných NOAA se vysvětlí, že období oteplování na zemi, které začalo kolem roku 1980, a vypadá to, že končí asi kolem roku 2010, je ve skutečnosti způsoben modulací sluneční aktivitou: Od roku 1975 měřily satelity GOES silný nárůst toku solárních protonů, které pronikaly magnetickým polem země a ovlivňovaly vrstvu atmosférického O3. Zvláště v roce 1989 tato složka kosmického záření způsobila silné rozrušení elektrických a telemetrických sítí na severní polokouli. Magnetická pole letos částečně snížila intenzitu kosmických paprsků (Forbushova redukce) asi o 30% na 56N (Moskva). Od roku 1980 do roku 2009 korelovaly kosmické paprsky s oblačností, která je zpožděná o 10 až 12 měsíců s K asi 0,8 (Svensmarkův efekt). NAO koreluje s kosmickými paprsky (K asi 0,7) a potvrzuje toto propojení mezi mimozemskými a zemskými složkami. To nakonec vedlo k nárůstu doby slunečního svitu asi o 0,5 h/den od roku 1990 a během tohoto teplého období ke globálnímu osvitu asi 10 W/m2 v ročních průměrech kolem 50N (Mainz) ve střední Evropě. Teplota u země narostla o asi 0,9 ±2 C v ročních průměrech. Globálního teplota od roku 1980 rostla dost spojitě o asi 0,6 C do roku 2006. S koncem sluneční aktivity v prosinci 2006 (číslo slunečních skvrn 930 se „slunečním tsunami“) nárůst teplot u země skončil a počasí se začalo v zimě 2009 až 2010 v Evropě a USA opět ochlazovat. I index slunečního větru tento vývoj potvrdil, velice rychle poklesl na hodnoty pod 10 nTesla, což nebylo nikdy zaznamenáno od roku 1910, kdy bylo velice zima.
To znamená, že měření složek slunečního větru pomocí satelitů jako GOES pomáhá s porozuměním a předpovědí vývoje pozemského počasí.
10. März 2010
1) Physikdirector a.D. Diplom-Physiker Dr. Horst Borchert
Geographical Institute of Johannes-Gutenberg Institute; Westring 159, 55120 Mainz
T.: 49 6131 683516, E: bcht01@aol.com, www.umad.de
____________________ Áda
21.10.2010 - 22:16 - M:
Ako daleko pokrocil Swensmark vo svojej teorii? Prip. experimentalnych dokazoch?
ehm.. http://www.scientificamerican.com/article.cfm?id=climate-heretic
v Scientific American Magazine, sa objavila ťažká filipika proti tzv. "climate heretic", po našom kacírom, čiže odpadlíkom od pravej viery a jej svätých dogiem
táto konkrétne, je zameraná na klimatologičku Judith Curry, ona je totiž priamo členkov IPCC, a dovoľuje si nahlas žiadať reformy v tejto organizácii, a verejne kritizuje jej prácu, preto je predstavte si nebezpečnejšia, než všetci "deniers" dokopy
zradkyňa.. kacírka.. čarodejnica.. upáliť ju.. http://motls.blogspot.com/2010/10/ipcc-dogma-heretics-and-judith-curry.html
pss.. ale, chybička sa vloudila.. autor tam až nezdravo často používa slovo climategate, pričom podľa pravoverných, k ničomu takému nedošlo
Mrtvá kosmická loď k Zemi našla nový život na orbitě měsíce
Posted on October 28, 2010 by Anthony Watts
Od Science @NASA: Pár kosmických lodí NASA, které měly loni zemřít, místo toho letí na dech beroucí misi na lunární orbitu k Měsíci.
„Jejich skutečná jména jsou THEMIS P1 a P2, ale říkám jim ‚Procházka mrtvých kosmických lodí‘,“ říká vedoucí výzkumník mise THEMIS Vassilis Angelopoulos z UCLA. „Před nedávnem to vypadalo, že jsou zatracené, ale teď začínají s novým neuvěřitelným dobrodružstvím.“
Umělecké pojetí THEMIS-P1 a P2 (mezi tím přejmenované na ARTEMIS-P1 a P2) na lunární orbitě.
Tento příběh začal v roce 2007, kdy NASA vypustila flotilu pěti kosmických lodí do magnetosféry Země, aby studovaly fyziku geomagnetických bouří. Kolektivně se jim říkalo THEMIS, jako zkratka „Time History of Events and Macroscale Interactions during Substorms“. P1 a P2 byly z celé té pětice nejvzdálenější.
Při své společné práci tyto sondy rychle odhalily roh hojnosti dosud neznámých jevů jako srážky polárních září, magnetická kosmotřesení a plazmové střely pálící jak na vršek tak i spodek magnetického ohonu Země. To výzkumníkům umožnilo vyřešit několik dlouhodobých záhad polární záře.
Během svého předchozího života byly THEMIS-P1 a P2 na misi studující polární záři.
Mise si vedla úžasně až na jednu věc: P1 a P2 náhle prošly stínem Země. Kosmické lodě na sluneční pohon byly konstruovány, aby fungovaly až tři hodiny na jeden zátah bez slunečního svitu, takže trocha zastínění nebyla žádný problém. Ale opotřebení mise se projevovalo změnami orbity a do roku 2009 tento pár už trávil až 8 hodin denně ve tmě.
„Těmto dvěma kosmickým lodím docházela energie a umíraly chladem,“ řekl Angelopoulos. „Museli jsme udělat něco, abychom je zachránili.“
Tým se dal do brainstormingu k řešení. Protože mise probíhala tak dobře, kosmická loď měla ještě spoustu zásoby paliva, dost na cestu k Měsíci. „Mohli bychom tudíž dělat velkou vědu z lunární orbity,“ říká. NASA s cestou souhlasila a koncem roku 2009 vyrazily P1 a P2 ven ze stínů Země.
S novou destinací potřebuje mise nové jméno. Tým zvolil ARTEMIS řeckou bohyni Měsíce. Znamená to též „Acceleration, Reconnection, Turbulence and Electrodynamics of the Moon’s Interaction with the Sun.“
První velká událost mise ARTEMIS zrovna probíhá. 25. srpna 2010 ARTEMIS-P1 dosáhla Lagrangeova bodu L2 na odvrácené straně Měsíce. Následně v těsném závěsu ARTEMIS-P2 vstoupila do protilehlého Lagrangeova bodu L1 22. října. Lagrengeovy body jsou místa, kde je gravitace Země a Měsíce v rovnováze, čímž se vytváří něco na způsob gravitačního parkoviště pro kosmickou loď.
Kosmická loď ARTEMIS je v současnosti umístěna v každém z Langrageových bodů soustavy Země a Měsíce.
„Zkoumáme Langrangeovy body soustavy Země-Měsíc poprvé,“ říká Manfred Bester ředitel provozu mise z University of California v Berkley, odkud se mise provozuje. „Žádná kosmická loď tam ještě neobíhala.“
Protože leží jen hned vedle magnetosféry Země, jsou Langrangeovy body úžasnými místy ke studiu slunečního větru. Senzory na palubě sond ARTEMIS budou mít k proudům slunečního větru a jeho bouřkovým mrakům přístup in situ, takže jejich zvláštní postavení u naší planety jim poskytne možnou výhodu při předpovědích kosmického počasí. Navíc při práci z míst u odvráceného Lagrengeova bodu budeme moci měřit turbulence slunečního větru ve vzorkovacích měřítcích, v jakých to předchozí mise nikdy dělat nemohly.
„ARTEMIS nám poskytne fundamentálně nové pochopení slunečního větru,“ předpovídá David Silbeck projektový vědec ARTEMIS z Goddardova střediska kosmických letů. „A to s tím teprve začínáme.“
ARTEMIS bude rovněž zkoumat Měsíční plazmové vzedmutí – turbulentní dutinu, kterou ve slunečním větru proráží sám Měsíc, a která je podobná vzedmutí vody za motorovým člunem. Silbeck říká: „Tohle je gigantická přirozená laboratoř naplněná celou zoologickou zahradou plazmových vln čekajících na objevení a prostudování.“
Dalším cílem mise ARTEMIS je magnetický ohon Země. Stejně jako to na větry šlehaném letišti dělá větrný pytel se v důsledku aktivity slunečního větru protahuje i magnetické pole Země, čímž vytváří ohon natahující se až k orbitě Měsíce a dále. Jednou měsíčně v době kolem úplňku prolétne ARTEMIS kolem Měsíce tímto magnetickým ohonem, aby tu provedla in situ pozorování.
„Zvláště doufáme, že zachytíme nějaké epizody znovu uzavření magnetických smyček,“ říká Silbeck. „Jsou to exploze magnetického ohonu Země, které připomínají sluneční erupce – ovšem že v mnohem menším měřítku.“ ARTEMIS by možná mohla vidět i gigantické ‚plazmodidy‘ urychlené explozemi, jež během magnetických bouří naráží do Měsíce.
Tyto výzkumy vzdáleného okolí mohou mít docela přízemní použitelnost. Plazmové vlny a epizody znovu propojení magnetických smyček se na Zemi objevují např. v experimentálních fúzních komorách. Fundamentální objevy do ARTEMIS by mohly pomoci s pokročilým výzkumem v oblasti čisté obnovitelné energie.
Po šesti měsících v Langrangeových bodech se ARTEMIS přesune blíž k Měsíci – nejdříve na pouhých 100 km od jeho povrchu a nakonec dokonce ještě méně. Z tohoto přímého výhledu uvidí kosmická loď, co kosmický vítr v tom skalnatém světě dole dělá, když tam není žádné ochranné magnetické pole.
„Země je před slunečním větrem chráněna planetárním magnetickým štítem,“ vysvětluje Angelopolous. „Na druhou stranu Měsíc je mu zcela vystaven. Nemá totiž žádný globální magnetismus.“
Studium toho, jak sluneční vítr elektrizuje, přetváří a eroduje měsíční povrch, by mohlo odhalit cenné informace pro budoucí výzkum a planetárním vědcům poskytnout náznaky toho, co se děje v další odmagnetizovaných světech sluneční soustavy.
Oblety Měsíce jsou však notorická zapeklitost kvůli nepravidelnostem v měsíčním gravitačním poli. Extrémní koncentrace hmot (maskony), které se ukrývají těsně pod povrchem tahají kosmickou loď nepředvídatelnými směry, čímž časem eroduje její orbita. ARTEMIS tento problém bude omezovat pomocí protáhlých orbit s výškou v rozsahu od desítek km až po 18 000 km.
„K lunárnímu povrchu zaskočíme při každém oběhu jen na chviličku (přičemž nasbíráme datové sady odpovídající rokům sběru),“ vysvětluje Angeopoulos. „Po většinu té doby budeme zavěšeni 18 000 km daleko, odkud můžeme studovat sluneční vítr z bezpečné vzdálenosti.“
Joe nám říká, že očekávají nárůst Antarktického ledu po celou (LMAO) a že jižní oceány se oteplují. Níže vidíte jak až horké ty Jižní oceány jsou!
Joe vysvětluje jak se v teplejší vodě vytvoří více ledu:
Nejběžnější úchylkou v představách o antarktickém ledu je, že mořský led přibývá, protože kolem Antarktidy se ochlazuje. Ve skutečnosti Jižní oceány obklopující Antarktidu vykazují silné oteplení souběžně s nárůstem mořského ledu. Globálně od roku 1955 do roku 1995 se oceány oteplovaly o 0,1 C za desetiletí. Naproti tomu Jižní oceán (zvláště oblast, kde se tvoří antarktický mořský led) se oteplovaly o 0,17 C za desetiletí. Nejenže se globální oceán otepluje rychleji, než je globální trend. Tento oteplovací trend je v satelitních měřeních oteplovacích trendů v Antarktidě zřetelný:
Pád globálních teplot povrchu oceánu na dno?
October 28th, 2010 by Roy W. Spencer, Ph. D.
Po návratu z dalšího setkání v New Orleans – tentokrát symposia o A-Train konstelaci NASA satelitů – jsem si myslel, že se podívám na poslední povrchové teploty moří ze zařízení AMSR-E.
Následující obrázek ukazuje data aktualizovaná do včerejška (27. října). Netřeba slov, je tam vidět přehršel ochlazování.
Jelikož měření SST převážně nejsou ovlivňovány oblačností jako u tradičních infračervených měření, považuji je za nejpřesnější dosažitelný záznam SST s vysokým časovým rozlišením… i když jsou jen od poloviny roku 2002, kdy byly vystřeleny satelity Aqua.
Neudělám žádnou předpověď, zda SST budou klesat jako v epizodě La Niňa v letech 2007-08. Nechám to na ostatních.
Prudce neklesají jen teploty povrchu moří, ale i globální průměrné teploty. Před měsícem jsme měli kladnou odchylku 0,6 C nyní už je skoro nula 0,044 C.
citace:Prudce neklesají jen teploty povrchu moří, ale i globální průměrné teploty. Před měsícem jsme měli kladnou odchylku 0,6 C nyní už je skoro nula 0,044 C.
Je zrejme ze se zacina projevovat silna La Nina. La Nina muze dosahnout vrcholu nejdrive za par mesicu. Muzeme se jen dohadovat kam az spadne globalni teplota. Tipuju si ze to pujde nize nez v roce 2007.
Je ale velice tezke tipovat co se bude dit dale. Je docela mozne ze La Nina bude trvat dele nez pouze jeden rok. Pak bude zajimave sledovat co se bude dit dale. Dulezitim idikatorem bude obsah tepla v oceanech. Pokud po soucasne stagnaci dojde k poklesu tepla v ocenaech tak to definitivne pohrbi fantasmagorie IPCC a oteplovacu.
Karta zprávy o Arktidě nese zprávu “Arktická oblast se nadále otepluje”: Aktualizaci na rok 2010 vydala NOAA před několika dny. Na domovské stránce NOAA má nadpis: „Návrat k předchozím podmínkám je v Arktidě nepravděpodobný“.
Části nejlerevantnější pro Arktidu (přesněji Ledový oceán) – Atmosféra, Ledový příkrov a vlastní Oceán jsou na stranách 6-26, ovšem od první zprávy tohoto druhu v roce 2006 se toto vydání stává rozsáhlejším a nyní obsahuje části o Pevnině (str. 27-52), Grónsku a Biologii (str. 53-100) včetně Arktických sazí, Populaci hus a Arktické zvěři.
ATMOSFÉRA
„Karta zprávy o Arktidě je aktuální zdroj jasných, spolehlivých a hutných informací o životním prostředí a stavu v Arktidě ve vztahu k záznamům o časové historii,“ tvrdí NOAA, ale Zpráva v tomto směru moc neposlouží. Ačkoliv je Arktida oceán a zpráva má část Pevnina část Atmosféra začíná větou: „Roční průměrné teploty v arktických pevninských oblastech byly v roce 2009 chladnější než v nedávných letech, i když průměrné teploty v posledním desetiletí zůstaly v záznamech počínajících rokem 1900 nejteplejší.“ Toto je ilustrována na Obr. A1 (průměr let 1961-90 CRUTEM 3v), který zahrnuje Severní Atlantik v šířkách 60N až 64N a mořské oblasti jižního Grónska po Norsko. Je to „trik“? Porovnáním obrázku 2 pro oblast severně od 64N to vypadá, že nyní není tepleji (+1,5 C odchylka) než bylo 1938/39.
Obrázek A.1.
Odchylky povrchových průměrných ročních teplot vzduchu v širší arktické oblasti vztažené k průměru let 1961-90 založené na pozemních stanicích severně od 60N z datové sady CRUTEM 3v jsou dostupné online na www.cru.uea.ac.uk/cru/ data/temperature/. Všimněte si, že tato křivka neobsahuje pozorování na moři.
Místo toho je situace v Ledovém oceánu prezentována na Obrázku (A3), který ukazuje nárůst ročních teplotních odchylek v roce 2009 pouze pro asi jednu třetinu plochy oceánu v Kanadském bazénu. Oddělené analýzy pro zimu a léto by také byly nějak zapotřebí a tato zpráva by už měla přinejmenším zahrnovat i listopad 2009 až duben 2010 (viz Obr. 3). Místo toho se vyjadřují globálně:
Obrázek 3. GISS DJF 2009/10 “Během prvních 7 měsíců roku 2010 byly dosaženy rekordně vysoké průměrné teploty vzduchu, ale to by pro zbytek roku mohla svým vlivem zmírnit La Niňa. Nejteplejší teplotní odchylky pro Arktidu v první polovině roku 2010 byly v severovýchodní Kanadě,“ což by mohlo odpovídat teplotám v severovýchodní Kanadě v lednu až červnu, ale má to málo co společného s Ledovým oceánem.
Zpráva ovšem popisuje zajímavý jev, který se zde popisuje přímými citacemi:
“Zima 2009-2010 ukázala nová větší spojení mezi klimatem Arktidy a drsným počasím ve středních šířkách v porovnání s minulostí.“
„… větry měly sklon vanout od západu k východu, tudíž oddělovaly studené masy arktického vzduchu od oblastí dále na jih,“ ale „v prosinci 2009 (Obr. A7b) a v únoru 2010 (Obr. A7c) jsme ve skutečnosti zažili zvrácení tohoto klimatického vzoru s vyššími výškami a tlaky v Arktidě, které odstranily normální tryskové vzduchové proudy za západu na východ. To umožnilo, aby studený vzduch z Arktidy pronikal až do Evropy, východní Číny a Washingtonu DC.“
„Tato změna ve směru větrů se nazývá klimatický vzor Teplé Arktidy a Studených kontinentů a před tím k ní došlo v posledních 160 letech pouze třikrát.“
Tato část dospívá z závěru: „Ačkoliv jednotlivé epizody extrémů počasí nelze přímo spojovat s klimatickými změnami ve velkém rozsahu, analýzy nedávných dat a modelování naznačují vazbu mezi ztrátou mořského ledu a posuvem k vyššímu dopadu na klima ve středních šířkách místo Arktidy.“ Obrázek 4: Směr větru ve Velké Británii v letech 1939/40
Třikrát „za posledních 160 let“! – ale ty tři roky nejsou zmíněny, ani žádný historický kontext. Tato část místo toho končí závěrem, že:
„Modely naznačují, že ztráta mořského ledu na podzim prospívá vyšším geopotenciálním výším nad Arktidou. S budoucí ztrátou mořského ledu by k takovým podmínkám jako v zimě 2009-2010 mohlo docházet častěji. Máme tu tudíž potenciální paradox klimatické změny. Místo aby docházelo k plošnému oteplování všude, ztráta mořského ledu a teplejší Arktida může zvednout dopad Arktidy na nižší šířky a přinést chladnější počasí do jižnějších lokalit.“
OCEÁNY A LED
V části oceánů mají autoři tendenci se zaměřovat na rok 2007 místo 2009, aniž by i zmínili zimu 2009/10 nebo jakoukoliv dobu či měsíc roku 2010. Informují o poklesu letních povrchových teplot moře během tohoto období a diskutují též větry poháněnou cirkulaci a salinitu. Je ohromující, že tato část (dvě stránky dlouhý text o asi 1300 slovech) vyžadoval 15 autorů z 8 institucí a 5 národů, aby ji připravili.
Tato jednu stránku dlouhá část o ledovém příkrovu moří začíná pozoruhodnou větou: „Rozsah mořského ledu je primární parametr k sumarizaci stavu ledového příkrovu Arktických moří,“ a „Zvýrazněné“ odkazy na rok 2010:
“Zářijové minimum rozsahu mořského ledu je třetí nejnižší v záznamu.”
„Ztráta tlustého mnohaletého ledu v Beaufortově moři během léta.“
Hlavní diskuse je o rozdílech mezi rokem 2007 a 2010, která kulminuje informací, že:
“Zimu 2010 charakterizoval vzor velmi silné atmosférické cirkulace, který vedl k vyšším než normálním teplotám.”
„Vzor silné atmosférické cirkulace během zimy 2010 udržel většinu 2-3 roky starého ledu ve střední Arktidě a během června pomohl odtlačit hranici ledu od pobřeží.“
Webový článek jednoho ze čtyř autorů Dr. Walta Meiera na WUWT z 21. října: „Léto 2010 v Arktidě a další témata Mořského ledu,“ byl mnohem informativně obsažnější, zmínil např. důležitost spodního a postranního tání, které závisí na teplotách oceánu.
POSUV VĚTRŮ Obrázek 5. GISS DJF 1939/40
Zpráva má určitou hodnotu přinejmenším svou základní analýzou a vysvětlením týkajícím se jevu změny směru větrů během zimy 2009/2010. Ačkoliv hádat o těchto třech událostech může být riskantní, na jednu bych bez váhání vsadil, jmenovitě zimu 1939/40, první zimu 2. světové války, která byla po určitou dobu předmětem pozoruhodného výzkumu (http://climate-ocean.com/) (Viz Obr. 5 (vlevo)). Na konci 30. let byly teploty velmi vysoké, ale náhle byla Evropa konfrontována s nejchladnější zimou od Malé doby ledové. To zahrnovalo zajímavou změnu ve směru větrů, např. Velká Británie (viz Obr. 4) během zimní sezóny 1814, 1841 a 1939/40. Jeden z vedoucích německých meteorologů té doby R. Scherhag vysvětlil tuto náhlou změnu o několik let později:
„Teplotní anomálie, které byly pozorovány na severní polokouli v lednu 1940 lze snadno vysvětlit výskytem tlakových odchylek.“ (Richard Scherhag 1951. “Die große Zirkulationsstörung im Jahr 1940”; Annalen der Meteorologie, Vol. 7-9, pp. 327-328). Stejným způsobem zkoušel vysvětlit arktické oteplování (1919 až 1939). Ve 30. letech C.E.P. Brooks (1938) cítil jako nezbytné poskytnout vysvětlení: „Připsání nedávného období teplých zim nárůstu síly atmosférické cirkulace pouze odsunuje tento problém o další úroveň zpět, takže bychom měli brát v úvahu tuto změnu cirkulace.“ (v: “The Warming Arctic”, The Meteorological Magazine, 1938, p.29-32.). A odpověď s ohledem na změnu cirkulace? Je to oceán, na kterém záleží.
Tak jsme tu o 70 let později. NOAA předkládá s fanfárami zprávu, ale existuje několik nových faktů, pouhá vysvětlení a tvrzení, která děsí. Žádný div – nedovedeme-li vysvětlit předchozí oteplení Arktidy od roku 1919 a vlnu globálního ochlazení od zimy 1939/40, tak není pravděpodobné, že bychom přesvědčivě vysvětlili mechanismus, který řídí podmínky v polární oblasti dnes. Oceány by měly být tím hlavním faktorem; Zpráva NOAA ale místo toho klade na první místo atmosféru a ledový příkrov.
REFERENCE:
NOAA: “Arctic Report Card 2010”, http://www.arctic.noaa.gov/
“Arctic Report Card: Update for 2010 – Tracking recent environmental changes” Richter-Menge, J., and J.E. Overland, Eds.: Arctic Report Card 2010, (Full report)
The various essays shall cite the mentioned authors (In total about 69) http://www.arctic.noaa.gov/reportcard/ (in PDF: 7.5 MB)
TABLE OF CONTENTS
NOTE: The Table of Contents is only available by titles, subtitle, pages and other info added.
Atmosphere: Arctic climate is impacting mid-latitude weather, as seen in Winter 2009-2010 , p.6-13.
Sea Ice: Summer sea ice conditions for previous four years well below 1980s and 1990s, p.14-18.
Ocean: Upper ocean showing year-to-year variability without significant trends, p. 19-26.
Land : Low winter snow accumulation, warm spring temperatures lead to record low snow cover duration ; p. 27 (Vegetation 28-32), Permafrost (33-37), River Discharge (38-40), Terrestrial Snow (41-45), Glaciers outside Greenland (46-52).
Greenland: Record setting high temperatures, ice melt, and glacier area loss , p. 53-62.
Biology: Rapid environmental change threatens to disrupt current natural cycles, p. 63 (Summary);
Biology Essays (p.64-101): State of Reindeer herds; Marine Mammals ; Murres; Fisheries in the Bering Sea; Fisheries in the Barents Sea; Arctic Char; Goose Populations; Arctic Wildlife.
Figures on Global Temperature:
NASA: GHCN_GISS_HR2SST_1200km _Anom D/J/F_2009/10 & 1939/40 vs 1920-1939 (prepared 25/10/10).
Figure: Wind direction Great Britain 1939/40 is based on information from Drummond, A.J.; ‚Cold winters at Kew Observatory, 1783-1942’; (1943) Quarterly Journal of Royal Met. Soc., No. 69, pp 17-32 (prepared by: seaclimate.com)
citace:
Je zrejme ze se zacina projevovat silna La Nina. La Nina muze dosahnout vrcholu nejdrive za par mesicu. Muzeme se jen dohadovat kam az spadne globalni teplota. Tipuju si ze to pujde nize nez v roce 2007.
Je ale velice tezke tipovat co se bude dit dale. Je docela mozne ze La Nina bude trvat dele nez pouze jeden rok. Pak bude zajimave sledovat co se bude dit dale. Dulezitim idikatorem bude obsah tepla v oceanech. Pokud po soucasne stagnaci dojde k poklesu tepla v ocenaech tak to definitivne pohrbi fantasmagorie IPCC a oteplovacu.
Ano, rozhodnou oceánské proudy a oscilace a jejich pořádné modely nemáme, tudíž předpovědi jsou dost nejisté. Mohou vycházet tak maximálně z toho, že křivky indexů oceánských oscilací nějak prudce neuhnou, ač dynamice za těmito křivkami moc nerozumíme.
No a modely karbonářů, které s oceány pracovat neumí prakticky vůbec - viz předchozí záložka s článkem o modelech IPCC i s Trenberthovým výkladem.
Arktické teploty a mořský led – Proč je tu přirozená variabilita
Posted on November 1, 2010 by Anthony Watts By Joe D’Aleo, CCM
21. října Associated Press hodila do drátů povídání s názvem “Jak se otepluje, taje mořský led”.
Teploty v Arktidě opravdu v posledních letech stouply a ledu ubylo s dosažením dna v roce 2007, ale na tom není nic bezprecedentního ani neočekávaného. Arktické teploty a rozsah arktického ledu se mění velice předvídatelně v 60-70 letém cyklu, který je svázaný s oceánskými cykly, které pravděpodobně řídí sluneční změny.
V roce 2007 vědci NASA ohlásili, že po letech výzkumů jejich tým posbíral data ukazující, že normální, desetiletí dlouhé změny v proudech Ledového oceánu řízené cirkulací známou jako Arktická oscilace byl z větší části tím, co odpovídá za větší posuvy arktického klimatu pozorované během několika posledních let. Tyto periodické obraty oceánských proudů přemisťují teplejší a chladnější vodu na jiná místa, čímž ovlivňují klima. AO byla loňskou zimu na rekordně nízké úrovni, což vysvětlilo rekordní chlad a sníh ve středních zeměpisných šířkách. Silně negativní AO tlačí chladný vzduch dost na jih, přičemž teploty v polárních oblastech byly teplejší než normálně za podmínek blokujících tlakových výší. Viz článek zde.
Souhlasíme. A opravdu roli hrají i oba oceány. V sezóně letního tání ustanovující rekord (od počátku satelitních měření počínajících rokem 1979) v roce 2007 si NSIDC všimla důležitosti obou oceánů pro arktický led.
„Jeden prominentní výzkumník Igor Polyakov z University of Fairbanks na Aljašce poukázal, že do Ledového oceánu z Atlantiku vstupovaly pulsy neobyčejně teplé vody, které se o několik let později ukáží v oceánu severně od Sibiře. Tyto pulsy vody pomáhají ohřát svrchní Ledový oceán, čímž přispívají k letnímu tání ledu a pomáhají omezit zimní nárůst ledu.
Další vědec Koji Shimada z japonské agentury pro Vědy o moři a Zemi a technologii ohlašuje důkazy změn v oceánské cirkulaci na pacifické straně Ledového oceánu. Prostřednictvím složitých interakcí s poklesem mořského ledu v létě vstupující teplá voda proudící do Ledového oceánu Beringovou úžinou je přesměrovávána od alijašského pobřeží do Ledového oceánu, kde přispívá k dalšímu úbytku ledu. Ještě zbývá zodpovědět mnoho otázek, ale tyto změny v oceánské cirkulaci mohou být důležitým klíčem k porozumění pozorovanému úbytku arktického mořského ledu.“
[im]http://icecap.us/images/uploads/Arctic1.jpg[/img]
Pacifický teplý mód je příznivý pro více EL Niňo událostí a teplejší vodu v daleko severnějším Pacifiku včetně Beringovy úžiny. PDO se přepnulo do teplejšího módu v roce 1978 a arktické teploty se začaly oteplovat a mořský led začal tát.
Všimněte si, jak teploty na Aljašce prochází postupnými změnami svázanými s PDO (Keen).
Atlantik je též cyklický s 60-70 letou periodou. Atlantická muldidekadická oscilace čili AMO se vrátila do pozitivního teplého módu v roce 1995.
Frances et al. (GRL 2007) ukázala, jak bylo oteplování v Arktidě a tání ledu propojené s teplou vodou (+3C) v Barentsově moři, která se pomalu pohybuje do sibiřské Arktidy a rozhřívá tu led. Všimla si též pozitivní zpětné vazby od změny „albeda“ v důsledku volného moře, tudíž zvýšeného oteplování.
International Arctic Research Center na the University of Alaska, Fairbanks ukázalo, jak arktické teploty s průniky atlantické vody procházely cykly – studenými i teplými.
Tuto korelaci též potvrdil Juraj Vanovcan.
Podívejte se, jak rychle arktický led zareagoval na stoupání teplot povrchu moře v Atlantiku v roce 1995 (zdroj Cryoshpere Today). To je vyznačeno druhou pozicí dole. Vidíme zde velké hupy, po velkém propadu v roce 2007 následuje vrchol atlantického tepla v letech 2004-2005.
Ačkoliv se PDO a AMO měří odlišně, obojí odráží tripolárnost oceánských teplot. Obě mají v pozitivní fázi teplý sever a tropy a chlad v relativním normálu mezi nimi a chladný sever a tropy a teplo mezi nimi v negativní fázi. Normalizací obou datových sad a jejich sečtením dostanete míru potenciálu čistého oteplení nebo ochlazení jak globálních tak arktických teplot. Podívejte se, jak tento součet dobře sedí s arktickými teplotami. Ačkoliv z té doby nemáme míru rozsahu ledu, existuje mnoho vyprávění a anekdotických důkazů, že arktický led byl ve 20. až 40. let na velkém ústupu.
Na okraji Arktidy se Grónsko chová stejným způsobem – při němž je oteplování a ochlazování tažené AMO.
Dr. Willie Soon ukázal, jak dobře arktické teploty sedí s Celkovým slunečním osvitem (Hoyot /Schatten / Willson). Korelace je mizerná jen s CO2.
Zde vidíme, jak roční TSI a roční PDO+AMO spolu táhnout arktické teploty.
Ačkoliv současný vrchol atlantických teplot a více blokujících výší ve vysokých zeměpisných šířkách mohou způsobit další vrchol tání během několika dalších zim, jelikož teplá voda z loňského vzedmutí AMO si propracovává cestu do Arktidy, lze v delším časovém výhledu očekávat pokles arktických teplot a zotavení ledu, jelikož Pacifik zůstává studený a Atlantik se ochlazuje a slunce zůstává na svém 213-leté Eddyho minimu.
To nevylučuje v krátkém výhledu příchod několika velmi chladných a zasněžených zim. V roce 2008 glaciolog Bruce Molnia ohlásil štiplavě chladné aljašské léto v roce 2008 následované zimou s La Niňa extrémním chladem a v důsledku toho těžkým sněžením v oblasti spíše s nárůstem ledovců, než aby ubývaly. Letní teploty, které byly asi 3 stupně pod průměrem umožnily, aby rekordní úroveň zimního sněhu vydržely mnohem déle, což vedlo k nárůstu hmoty ledovců poprvé za nejméně 250 let.
Viz PDF tady. Viz nedávný webový článek od Verity Jones o datech z Arktidy tady. Viz více o ledovcích a ledových příkrovech zde.
Atlantický oceán přes AMO řídí zjevné “Globální oteplování”
Posted on November 2, 2010 by Anthony Watts By Joseph D’Aleo, CCM
Severní Atlantik prochází multidekadickou oscilací příhodně zvanou Atlantická multidekadická oscilace čili AMO. Je to oficiálně odchylka mezi středními hodnotami teplot mořské hladiny mezi rovníkem a 70 stupněm severní šířky. Tento překročil dlouhodobý průměr v roce 1995. AMO má dlouhodobý cyklus asi 60-70 letý.
Když je AMO pozitivní (teplé), jsou roční teplotní průměry severní polokoule na pevnině teplejší než normálně. Je-li chladné, je chladněji. Pozitivní stav je spojen s teplejší Arktidou a Grónskem a v Atlantickém bazénu je více letních hurikánů.
Korelace středních ročních teplot s AMO. Žluté až červené jsou kladné a modré záporné korelace se stavem AMO.
Lze to vidět na teplotách severní polokoule (severněji než 20N) získaných satelity. Od roku 1979 je tu trochu spojitý trend. Většina oteplování je od přechodu AMO z negativního na pozitivní v roce 1995. Všimněte si, že teploty v tropech odráží stav ENSO, ale nemají trvalý trend. Také na jižní polokouli nevidíme žádný trend. Jediná významná odchylka bylo vulkanické ochlazení viditelné i na severní polokouli po erupci Pinatubo v letech 1991-1994.
Satelitní teploty UAH podle zóny zeměpisné šířky – severní polokoule 20N od pólu, tropy 20N až 20S, jižní polokoule 20N od pólu.
AMO je taženo slunečním osvitem se skluzem asi 8-9 let. To naznačuje, že současný teplý stav AMO skončí asi v roce 2015. Teploty severní polokoule budou staženy dolů. Se současným ochlazením Pacifiku a více La Niňa to vypadá od té doby na čisté ochlazování, zvláště v tropech.
____________________ Áda
04.11.2010 - 13:30 - Viklaus
Arktída sa stále prudko otepľuje
Najnovšie trendy vo vývoji Arktídy prináša update tzv. Arctic Report Card. Grónsko zažilo rekordne teplú sezónu, ako aj najväčší ústup ľadovcov. Arktický plávajúci ľad je stále tenší a vody Atlantiku, ktoré obmývajú Arktídu, sú stále teplejšie. Nasledujúci článok prináša výber najzaujímavejších grafov zo 101 stranovej správy.
Priemerné teploty vzduchu v Arktíde (60-90 °N) sú dnes v priemere o dva stupne vyššie ako boli na začiatku minulého storočia a tiež vyššie, ako v 40. rokoch minulého storočia:
To neni presna formulace. Presneji bychom meli rici, ze Akrtida se prudce oteplovala nekdy do roku 2003. Od te doby teplota stagnuje. Vzhledem k tomu ze je v teplotach patrny cyklus, tak je prirozene ocekavat ochlazeni.
citace:
Najnovšie trendy vo vývoji Arktídy prináša update tzv. Arctic Report Card. Grónsko zažilo rekordne teplú sezónu, ako aj najväčší ústup ľadovcov.
Vtipne je, ze u ledovcu je obtizne poznat kdy zacnou rust. Nejdrive se todiz zvetsuje jejich objem v horni casti a az posleze se zacnou rozlezat. Stejne tak nejdrive prestanou rust zeshora a taji odspodu. Pokud jsme tedy nekde na predelu, tak je obtizne to registorvat. Presto se stale casteji objevuji zpravy ze se ustup ledovcu zastavil. Odhaduju ale ze na definitivu si budemem muset par let pockat.
citace:
Arktický plávajúci ľad je stále tenší
Problem je ze tloustku neumi nikdo poradne zmerit, tak nevim. Pokles rozlohy ledu v Arktide se zda se zastavil.
citace:
a vody Atlantiku, ktoré obmývajú Arktídu, sú stále teplejšie.
Viz vyse. Oteplovalo se az nekdy do roku 2003. Od te doby mirny pokles.
citace:
Nasledujúci článok prináša výber najzaujímavejších grafov zo 101 stranovej správy.
Priemerné teploty vzduchu v Arktíde (60-90 °N) sú dnes v priemere o dva stupne vyššie ako boli na začiatku minulého storočia a tiež vyššie, ako v 40. rokoch minulého storočia:
Pokud se jedna o radu GISS tak bych byl velice opatrny vzhledem k mnozstvi prusvihu ktere se jim podarilo naakumulovat. Je zrejme ze neumeji poradne monitorovat globalni teplotu ani v soucasnosti, natoz abychom brali vazne jejich kalibraci na teplotu pred sto lety. To je vysmech.
O problemech s kalibraci by mohly vykladat i dalsi kompozity, napriklad TSI. S trochou napaditosti lze TSI nakalibrovat vcelku rozdilne.
Viz http://www.acrim.com/TSI%20Monitoring.htm
Alarmiste samozrejem uprednostnuji kompozit PMOD pred ACRIM protoze jim to umoznuje lepe torpedovat slunecni vliv na klima. V AGW publikacich se tedy o ACRIM kompozitu nedoctete.
U slovenskych bratru rozproudili oteplovaci Lapin a Green diskuzi proc se v Arktide otepluje rychleji nez v jinych castech zemekoule. Mozna to bude mit neco spolecneho s faktem ze na opacne strane globu v Antarktide se naopak rekordne ochlazuje.
Skoda ze ten blog ma tak mizerny format diskuze, jinak bych si obcas zasel rypnout slovenske alarmisty.
04.11.2010 - 21:47 - M:
Ja som myslel, ze green uz oteplovanie vzdal, a on iba vzdal nas server...
Dávné důkazy o tom, že CO2 klima nekontroluje
Submitted by Doug L. Hoffman on Sun, 10/31/2010 - 09:51
Klimatičtí vědci jsou nadále fascinováni paleocenním-eocenním teplotním maximem (PETM), k němuž došlo asi před 55 miliony let. Tato doba náhlého globálního oteplení a nárůstu atmosférického CO2 představuje možný model naší éry oteplujícího se klimatu a nárůstu emisí CO2. Studium PETM tudíž může poskytnout náhled na citlivost klimatického systému a na zpětné vazby. Právě taková studie ohlášená v Nature Geoscience zjistila, že samotný účinek CO2 byl k vysvětlení PETM nedostatečný. Vědci spekulovali, že podstatnou část oteplení během Paleocenního-eocenního teplotního maxima musel zapříčinit jiný proces anebo až dosud neznámé zpětné vazby. Jednoduché vložení CO2 nemohlo klimatickou změnu PETM způsobit.
V článku nadepsaném „Samotné působení oxidu uhličitého je nedostatečné k vysvětlení oteplení Paleocenního-eocenního teplotního maxima“ Richard E. Zeebe, James C. Zachos a Gerald R. Dickens uvádí: „Nápor PETM se vyznačoval vzestupem globálních teplot povrchu o 5-9 st C během několika tisíc let. V téměř stejnou dobu došlo podstatnému uvolňování uhlíku, jak ukazuje obrovský propad poměru 13C/12C v povrchových rezervoárech uhlíku. „Odhady uvolňování uhlíku během náporu PETM a emisí z antropogenických zdrojů během minulých 50 let vypadá, že je v podobném řádu své velikosti (asi 1 Pg C / rok).
Mnoho vědců si myslí, že PETM bylo spuštěno masivním vpravením CO2 do atmosféry Země. Za pomoci záznamů o rozpuštěných hlubokomořských uhličitanech po celou PETM v kombinaci s modelováním uhlíkového cyklu dospěli autoři k odhadu množství uhlíku během PETM uvolňovaného. Použili modelu dlouhodobého uhlíkového cyklu v rezervoárech oceánských a atmosférických usazenin LOSCAR, aby tak určili celkovou hmotnost vkladu uhlíku.
Bylo zajímavé, že existovaly „hluboké rozdíly“ v pozorované absorpci uhlíku mezi Atlantikem a Pacifikem během této události. Bylo to detekováno proměnlivostí kompenzační hloubky kalcitu (CCD) v různých oceánských bazénech. Různé výsledky z této studie jsou zobrazeny na obrázku níže.
Zeebe et al. dospěli k závěru, že maximální počáteční vklad se omezuje na asi 3 000 Pg C (Pg znamená petagram, což je to samé jako miliarda metrických tun). Takto odhaduje, že maximální úvodní vklad uhlíku z větší části nebyl závislý na jeho trvanlivosti, což znamená, že jestli k tomu došlo k jednomu obrovitému výronu nebo během 5 000 let, tak to při simulaci reakce nečiní žádný rozdíl. Vzor scénáře vkládání uhlíku vyžadovaný modelem, aby seděl s pozorováními (Obr. 1a) vypadá, že je v souladu se vzorem vkladu pulsním uvolněním uhlíku z rezervoárů oceánských plynových hydrátů – jinými slovy erupcí metanu na oceánském dně.
Bez ohledu na zdroj či složení klima Země procházela významným rychlým oteplením. Co je ještě zajímavější, že jak tato studie zjistila, toto oteplení, ke kterému došlo, nemohlo být způsobeno množstvím CO2. Zde jsou závěry autorů:
Přijatá rovnovážná klimatická citlivost je 1,5-4,5 st C oteplení při zdvojnásobení CO2, námi počítaný 1,7-násobné zvýšení CO2 by mělo během hlavní fáze PETM způsobit nanejvýš asi 3,5 st C oteplení. Tohle vytváří záhadu, protože proxy záznamy globálně indikují povrchové oteplení o 5-9 st C. Jsou-li teplotní rekonstrukce správně, pak to byly zpětné vazby a další působení jiných činitelů než CO2, které zapříčinily větší část oteplení PETM. Původ těchto dodatečných oteplení není v současnosti znám. Možnými příčinami dalšího oteplení včetně nárůstu produkce a koncentrace stopových skleníkových plynů jako důsledek klimatického oteplování (jako je CH4). I přesto tento zmatek znamená výzvu pro naše porozumění minulým epizodám silného a rychlého globálního oteplení.
Zde jsou další důkazy, že CO2 sám není dostatečně silným skleníkovým plynem, aby způsobil mohutnou teplotní změnu, k níž během PETM došlo. A opět, pokud by CO2 byl řídícím činitelem klimatické změny a bylo by zapotřebí spousty nedefinovaných, ale velice významných „zpětných vazeb“. Ovšemže existují i jiná vysvětlení: změna byla ve skutečnosti způsobená metanem přičemž CO2 byl jen zbytkem po jeho působení; nebo se možná Země náhle oteplila zvýšenou sluneční aktivitou nebo blízkou supernovou, což za sebou zanechalo nárůst CO2 jako přirozenou odezvu na oteplení planety. Nikdo neví, ale závěr je jasný – tehdy jako teď, CO2 nebylo hlavním hybatelem globálního oteplení.
Autoři postulují, že náhlý puls CO2 ekvivalentní 1 000 letům lidských emisí při jejich současné rychlosti nemohl způsobit PETM. A atmosféra na konci paleocénu zahájila s více než dvojnásobným množstvím atmosférického CO2 oproti současné atmosféře. Dnes jsou zemská klima a atmosféra výrazně odlišnější od tehdejšího teplejšího klimatu a Atlantického oceánu mnohem menšího. I v podmínkách paleocénu vychází CO2 jako hodně slabý na to, aby mohl způsobit náhlé výrazné globální oteplení. Země krátce po PETM.
„Hraniční podmínky klimatu před PETM byly bezpochyby odlišné od těch dnešních – včetně odlišné konfigurace oceánů, absence kontinentálního ledu a odlišné klimatické báze, což omezuje vhodnost PETM jako perfektního analogu pro budoucnost,“ uvádí autoři poněkud zklamaní, že nenašli jasnou vazbu mezi CO2 a moderním globálním oteplováním. „Naše závěry ovšem zjišťují fundamentální mezeru v našem pochopení mohutnosti globálního oteplení spojeného s obrovskými a náhlými klimatickými pertuberacemi. Máme-li věrohodně předikovat budoucnost klimatické změnu, je třeba tuto mezeru vyplnit „
S nejvyšší jistotou tu máme fundamentální mezeru v našem pochopení – mezeru, která potrvá, dokud klimatičtí vědci budou trvat na obviňování koncentrace atmosférického CO2 za klimatickou změnu. Je to CO2, co je zpětnou vazbou, nikoliv primárním hybatelem. Přímé vypouštění CO2 do atmosféry lidstvem nemůže vyústit do způsobení dalšího PETM.
Důležitost CO2 byla neustále přeceňována a všechny důkazy jeho bezmocnosti byly maistrem klimatických vědců neustále ignorovány. A i přes prosazování opaku, dokud nenajdeme skutečné příčiny klimatické změny, nebudeme moci předvídat budoucnost klimatické změny.
Buďte klidní, užívejte si interglaciálu a zůstaňte skeptičtí.
• Doug L. Hoffman's blog
• Přidat nový komentář
Geologická společnost v Londýně
Submitted by shawnsilvas on Tue, 11/02/2010 - 11:32.
http://www.telegraph.co.uk/earth/earthnews/8102821/Earth-will-take-10000...
Projděme si tento dnešní článek, který vypadá, že je o stejném tématu:
Konference organizovaná Geological Society in London tento týden svede dohromady vědce z celého světa, aby se podívali, jak si svět v minulosti poradil s klimatickými změnami.
Tito ovšem dospěli k závěru:
V prohlášení se píše: „Geologické důkazy z události před 55 miliony let a z předchozích epizod otepování naznačují, že takové a další (masivní nárůsty skleníkových plynů jako způsobují aktivity lidstva) pravděpodobně zvednou průměrnou teplotu nejméně o 5 až 6 C a možná více a že zotavení klimatu Země při absenci zmírňujících opatření by mohlo trvat 100 000 let nebo více. Numerické modely klimatického systému takovouto interpretaci podporují. Ve světle zde přednesených důkazů je rozumné přijmout závěr, že emise dalších velkých množství oxidu uhličitého do atmosféry během času je pravděpodobně nemoudrý, ať je tento fakt jak chce nepohodlný.“
Doplnil jsem zvýraznění tlustým písmem, ale zase je to založeno výhradně na počítačových modelech.
Ačkoliv rozumím důležitosti modelů a jejich užitečnosti, jmenujte mi JEDNOHO výrobce letadel, který kdy vycházel čistě z počítačových simulací svého výrobku, že by prodával výrobek bez masivních rozsáhlých testů v reálném světě, ovšem my bereme tyto ještě složitější modely za bernou minci??
• reply Teploty první, CO2 druhé?
Submitted by Anonymous on Mon, 11/01/2010 - 07:20.
V Nature byla publikována 21. října 2010 nová studie, která využila odhadů teplot a CO2 s vysokým rozlišením přesně na hranici PETM – před 55,8 miliony let.
Studie zjistila, že v teplotách byl ostrý vrchol (před 55,8 miliony let), k němuž došlo před nárůstem CO2 (před 55,76 miliony let). Mohly tu být dva pulsy oteplení před tím, než ostrého vrcholu dosáhlo CO2. Teplot vzrostly mezi 4 C a 5 C ve vrcholech (a CO2 vzrostlo z 900 ppm na 1 400 ppm ve vrcholu zmíněném v jiných zdrojích oproti studii).
Takže zase tu máme teploty, které táhnou CO2 (ve větších oteplujících událostech, které, jak jste poznamenali, jsou zvláště fascinující pro nastavení pro-AGW).
Na mapě Země výše byste si měli všimnout, že severní Atlantik se v té době právě otevíral. Hlubokooceánský přístup do Arktidy se možná právě v této době otevřel a byla tu v rozvírajícím se riftu mezi Evropou a Grónskem obrovská vulkanická aktivita. Hladina moře byla též mnohem vyšší a velká část těchto kontinentů byla zaplavená. Tento druh změn by bylo možno považovat za vlivnou událost. Tohle může být lepší ilustrací polohy kontinentů.
Najnovšie trendy vo vývoji Arktídy prináša update tzv. Arctic Report Card. Grónsko zažilo rekordne teplú sezónu, ako aj najväčší ústup ľadovcov. Arktický plávajúci ľad je stále tenší a vody Atlantiku, ktoré obmývajú Arktídu, sú stále teplejšie. Nasledujúci článok prináša výber najzaujímavejších grafov zo 101 stranovej správy.
Arctic Report Card je vzpomínaná výše a rozebíraná jako více propagandistický než vědecký report. Jak je to s Arktidou opravdu si lze přečíst od d'Alea či od těch Rusů.
Rajendra Pachauri předseda IPCC říká, že je to strach, co definuje, co je nebezpečné. 16. února 2009 napsal na svůj blog následující: [http://blog.rkpachauri.org/blog/13/Why-Copenhagen-is-important-for-the-future-of-human-civilization.htm]
„Rámcová úmluva Spojených národů o klimatické změně (UNFCCC) má jako svůj ústřední cíl akce k zamezení takové úrovně lidských zásahů do klimatického systému země, které by mohly být určeny jako nebezpečné. … definice nebezpečnosti není problémem vědy. Je to cosi, co obsahuje vágní soudy včetně úvah o rovnosti a základní etice. … A když jsou při definici nebezpečnosti považovány za určující činitel lidské úvahy, pak je to jasně strach, který se zmocnil několika oblastí světa, který bychom měli přijmout jako definiční kritérium toho, co je nebezpečné. … Několik chudých komunit zcela závislých na deštěm zavlažovaném zemědělství, stejně jako ti, jimž chybí voda k uspokojení jejich základních biologických potřeb, to jsou ti, kdo jsou opravdu zranitelní. Zrovna tak jako obyvatelé malých ostrovních států, některých význačných velkých říčních delt a nízko ležících pobřežních oblastí, které již trpí strachem a pesimismem ohledně své budoucnosti. Co je nebezpečné, to lze určitě definovat na bázi těchto skutečných lidských obav.“
Takže IPCC a mediální alarmisté vytváří strach založený na nerealistických klimatických projekcích (nikoliv na základě skutečných dat) a pak podle Pachauriho kruhové logiky tento strach definuje, co je nebezpečné!
Strach a psychologie
Psychologové obchod se strachem z globálního oteplování přijali – přináší jim to dvojí užitek: zaprvé to pomáhá při vývoji technik šíření strachu a pak opět mohou pomáhat těm, kdo trpí takto vzniklou úzkostí.
„Clive Hamilton profesor veřejné etiky na Australan National University řekl, že většina populace ještě setrvává v popírání nebezpečí klimatické změny. Porovnal tuto situaci s psychologií britské a německé populace před Druhou světovou válkou a řekl, že jediným způsobem, jak toto chování změnit, je „posílit činitel strachu“.“ [http://www.telegraph.co.uk/earth/earthnews/6253912/Most-people-in-denial-over-climate-change-according-to-psychologists.html]
Podle Washington Post: „Pro mnoho dětí a mladých dospělých je dnes globální oteplování atomovou bombou dneška. … psychologové říkají, že vidí narůstající počet mladých pacientů stižených zaujetím klimatickým Armageddonem.“ [http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2007/04/15/AR2007041501164.html]
Podle New York Times: „Pro lidi, kteří pociťují akutní úzkostí z budoucnosti planety, nyní malý ale rostoucí počet psychoterapeutů nabízí léčbu určenou k omezení obav spolu s ekopsychologií uhlíkové stopy.“
[http://www.nytimes.com/2008/02/16/us/16therapy.html?pagewanted=print]
A MSNBC: „Psychologové říkají, že eko-terorismus by mohl být extrémním projevem „eko-úzkosti“ – nového zaříkadla duševního zdraví: Rostoucí počet lidí se doslova utrápilo až do nemoci kvůli zoufalým scénářům ekologické katastrofy ve své mysli. … Pickett se specializuje na léčbu eko-úzkosti a vidí až 80 pacientů měsíčně, všechny šílící z globálního oteplování. Další symptomy, které jí pacienti popisují jsou i záchvaty paniky, nechutenství, předrážděnost a „mravenčení“ pod kůží – děsivý pocit, že se jejich buňky cukají. Ošetřování těchto problémů se pro eko-terapeuty stává rostoucím businessem, za nějž si účtují až 250 dolarů za hodinu svých služeb.“
[http://www.msnbc.msn.com/id/19856925/]
Britský výzkumník žijící v Grónsku s Inuity, aby zadokumentoval jejich mizející jazyk. Listopad 2010: [http://www.cnn.com/2010/WORLD/europe/11/04/inuit.eskimos.greenland.language/]
“Kmen čelí nové a dosud nevídané hrozbě pro svou kulturu ze strany globálního oteplování.” „Široce se chápe, jak globální oteplování ohrožuje přirozené prostředí, ale Inuité představují příklad bona fide, jaký má klimatická změna dopad na místní kultury. Hrozba představovaná pro jejich tradiční život lovců globálním oteplováním zanechala v Inuitech víru, že jejich současná sídliště tu již za 15 let nebudou, že lidé se přestěhují na jih a budou asimilováni do širších Inuitských kultur,“ napsal Leonard.
Takže problém způsobený zde globálním oteplováním není nijak měřitelný – je to strach, že se budou muset stěhovat.
Strach z globálního oteplování -> Totalitní společnost
„Pseudovědecká teorie se tudíž stává součástí oficiálního kréda, které ve větší či menší míře diskredituje akce všech. Nebo široce rozšířenou nechuť k industriální civilizace a romantické tužby po venkovském životě … vyjadřující nikoliv pouze nejvyšší hodnoty, ale celý systém víry o příčině a následku, který jakmile se stane ideálem směřujícím aktivitu celé komunity, tak už se nesmí zpochybňovat.“
Zní to jako kdyby to bylo napsáno o antropogenickém globálním oteplování. Ale byl to F. A. Hayek v „Cestě do otroctví“ napsané v roce 1944 v kapitole nazvané „Konec pravdy“. Tato kniha je o vzestupu totalitních společností.
Stejná kapitola říká: „Ačkoliv je nutno pro lidi víru určit a instalovat jim ji, ti se musí stát jejími věřícími obecně přijímajícími krédo, které přiměje jednotlivce, jak je to jen možné, aby spontánně jednali takovým způsobem, jakým to plánovači chtějí.“ Mysli zeleně.
Starosta New York City Bloomberg téměř emitorům CO2 hrozil zabíjením: „Bloomberg včera přirovnal metlu globálního oteplování k hrozbě terorismu a šíření zbraní hromadného ničení. Ačkoliv jde o „dlouhodobý“ boj, řekl, omezení emisí plynů může zachránit život „každého“ na planetě stejně jako boj s terorismem, jehož rozšíření ochrání životy v krátkodobém výhledu. … „Měli bychom po terorismu jít na každém místě na světě, vyhledat je a zabít, je to prosté a jednoduché,“ řekl. Když se zbraně hromadného ničení „dostanou z rukou zemí, které je mají, a dostanou se do rukou teroristů, jejich potenciál je zdrcující,“ dodal. A pokud se globální oteplování „stane dlouhodobou záležitostí,“ řekl, „má to pro planetu, na níž žijeme, úplně stejný ničivý potenciál. Nikdo z vědců s určitostí neví, co se stane, ale nechtějte čekat, než na to přijdou.““
[http://www.nysun.com/national/mayor-compares-threat-of-global-warming/71103/]
(New York City zkouší být jako Londýn s největším počtem dohledových kamer – viz: [http://www.nyclu.org/pdfs/surveillance_cams_report_121306.pdf] a [http://www.pbs.org/newshour/bb/law/july-dec07/newyork_07-11.html])
Podle „První globální revoluce“ protlačované Římským klubem: „Vypadá to, že lidé potřebují společnou motivaci … buď reálnou nebo jinou někým účelově vymyšlenou … Při hledání nového nepřítele, který nás spojí, přijdeme s myšlenkou, že znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hlad a podobné by tomuto mohly vyhovovat. Všechna tato nebezpečí jsou způsobena lidskými zásahy a lze je překonat jen změnou postojů a chování. Skutečným nepřítelem je tudíž samotné lidstvo.“
[http://en.wikipedia.org/wiki/Club_of_Rome]
A „Ať to může znít jakkoliv svatokrádežně, demokracie už úkolům před námi dost dobře nevyhovuje. Složitost a technická povaha mnoha z dnešních problémů vždy nedovoluje, aby zvolení zástupci byli kompetentní k rozhodování ve vhodném čase.“
[http://scienceandpublicpolicy.org/policy.html]
Nesnesitelné ticho na 10,7
Posted on November 17, 2010 by Anthony Watts
Ačkoliv se jako proxy ve zprávách o sluneční aktivitě často volí počty slunečních skvrn, rádiová vlná na 10,7 cm je také perfektním indikátorem sluneční aktivity. Můžete se podívat na graf NOAA níže, už se to pomalu sbírá, ale pořád ještě chybí kus k červené čáře, která představuje předpovězenou úroveň.
Dr. Leif Svalgaard udržuje spoustu automatických grafů solárních dat, jeden z nich porovnává současné sluneční minimum s rokem 1954, který je také považován za významné sluneční minimum. Plochost nezdvihající se křivky je názorná:
Co se týče dalších zpráv, je také třeba, aby povyskočil Ap magnetický index.
h/t to David Archibald in Tips and Notes
hm.. už ma to napadlo skôr
ale akosi som nenazbieral odvahu, položiť otázku
tada.. "bolo by možné rozdiel, medzi grafom "10,7 cm" a grafom výskytu slnečných škvŕn, možné označiť za pomali rastúci?
bolo by to možné označiť za výsledok toho že zatiaľ čo počet (plocha) slnečných škvŕn sú vecou osobnej interpretácie, graf "10,7 cm" je hm.. tvrdo merateľná veličina bez absolútne žiadnej možnosti osobnej interpretácie?
citace:tada.. "bolo by možné rozdiel, medzi grafom "10,7 cm" a grafom výskytu slnečných škvŕn, možné označiť za pomali rastúci?
bolo by to možné označiť za výsledok toho že zatiaľ čo počet (plocha) slnečných škvŕn sú vecou osobnej interpretácie, graf "10,7 cm" je hm.. tvrdo merateľná veličina bez absolútne žiadnej možnosti osobnej interpretácie?
No, ono to může být zamotanější.
Co se týče skvrn, jejich počítání je opravdu trochu zatíženo subjektivitou. Jsou tu i určité problémy s porovnáním v časové řadě, a to nejen očekávatelné problémy s interpretací počtů skvrn ze staletí starých pozorování. Teď v 21. století přešla NASA na nový systém indexů skvrn, který je mnohem citlivější, než ten starý, ale v tom starém to už nezveřejňuje, takže jejich současná čísla nejsou pokračováním té samé časové řady stejného indexu jako čísla pár desetiletí stará. Asi si od toho slibovali, znemožnění snah klimatických heliocentristů vytvářet časové řady souběhů slunečních a klimatických jevů. Ti ale samozřejmě vyvinuli metodu, jak vypočítávat z nových indexů to, co bylo podle starých, ač je to neoficiální.
Ovšem to rozběhnutí hodnot různých indexů sluneční aktivity je teď dost všeobecné. Řada hodnot sluneční aktivity má typicky během slunečního cyklu hodně souběžný průběh – nikoliv však absolutně. Poslední dva cykly je to ale kus jinak. Stejně jako se vytvořila asymetrie mezi průběhem rychlosti toku hmot ve slunečním dopravníku, co tečou po povrchu, a rychlosti návratového proudu, co ty hmoty vrací kus pod jeho povrchem, vytvořily se tam i různé další fázové posuvy mnoha slunečních veličin, které jsou jinak obvykle během slunečního cyklu dost ve fázi. Nedivil bych se tedy, kdyby ta rozfázovanost mezi tím radiovým vyzařováním a skvrnami byla projevem takovéhoto jevu také.
Když to zkusím říci trochu, jak to intuitivně cítím, to klubko vírů a cirkulujících okruhů se dostalo do přechodového stavu s nerovnováhami mezi toky a protitoky. Ti, co vyznávají řízení variability sluneční aktivity přenosem proměnlivého momentu z oběhu hvězdy kolem barycentra sluneční soustavy do víření tekutých vířících a cirkulujících slunečních hmot, jásají – Landscheidtisté. Vidí to tak, že odlišný vnější moment rozfázoval oběhy slunečních cirkulací i hodnoty různých jindy dost souběžných indexů.
Na Slunci spatřen obrovitý plazmový ‚had‘
By SPACE.com Staff
posted: 18 November 2010
11:16 am ET
Na slunci se objevil obrovský hadu podobný šlahoun magnetické plazmy rozprostírající se tisíce mil po povrchu naší nejbližší hvězdy.
Sluneční vlákno bylo spatřeno v úterý (16. listopadu) kamerami Solar Dynamics Observatory od NASA, které nepřetržitě na různých vlnových délkách hledí na slunce. Je závratných 600 000 kilometrů (něco přes 372 800 mil) dlouhé, tvrdí webová stránka Spaceweather.com.
Sluneční vlákna jsou dlouhé vlasce plazmy, které pochází z ultra-horké vnější atmosféry slunce zvané korona. Tato vlákna jsou chladnější než korona a oproti pozadí slunečního disku vypadají tmavší. Díváme-li se na ně proti zakřivenému slunečnímu horizontu, jsou schopny vytvářet úžasné útvary zvané ramena.
Nové sluneční vlákno se vine kolem jihozápadního ramene slunce a podle Spacewether.com, které monitoruje kosmické počasí a pozorovatelné události na obloze, by nakonec mohlo vybuchnout do sluneční bouře nebo sklouznout zpět do povrchu slunce.
„Vlákno má několik možností: jemně spočinout zpět ve slunci, explozivně řachnout nebo se zhroutit na sluneční povrch,“ napsal při aktualizaci ze 17. listopadu Tony Philips ze Spaceweather.com. „Ačkoliv by erupce z této oblasti těžko byla ve směru Země, mohla by být velice fotogenická, až se šlahouny horké plazmy rozlétnou do černého vesmíru nad okrajem slunce.“
V posledních měsících slunce po prodloužené přestávce v aktivitě vstoupilo do aktivního období svého 11 letého cyklu slunečního počasí.
V posledních týdnech ze slunečního povrchu explodovalo několik silných erupcí. Solar Dynamics Observatory a několik dalších kosmických lodí neustále na slunci sledují stopy sluneční aktivity.
Tento obrázek je blízký snímek hadu podobného vlákna klenoucího se ze slunce, jak jej 17. listopadu 2010 viděla Solar Dynamcs Observatory NASA. Credit: NASA/SDO
Obrovské sluneční vlákno se plazí přes jihozápadní horizont slunce, tuto fotku celého disku sejmula Solar Dynamics Observatory NASA 17. listopadu 2010. Credit: NASA
Pro příští týden se očekává extrémně chladné počasí
Posted on November 18, 2010 by Ryan Maue Očekávají se studené rekordy.
Al Gorův efekt stejně jako včerejší svědectví na Capitol Hill způsobily, že masivní objemy arktického vzduchu sestupují ze západní Kanady do Spojených států. Jak budou teploty 60-70F stupňů pod průměrem znít lidem v pohraničí s Kanadou? Během následujících 10 dnů (či více) způsobí velkorozsahový režim atmosférické cirkulace významný pokles teplot nad Severní Amerikou a Evropou. Pokud se tento režim během několika následujících týdnů posílí a posílí i záporná fáze Arktické oscilace, tak nám brutálně chladné teploty dramaticky připomenou, že zima bez ohledu na „globální oteplování“ je chladná. Očekávám, že přichází spousta fosilních paliv.
Plodná meteorologická diskuse po přestávce s meteo-mapami.
Se souběžným vývojem silných anticyklón nad jak severním Pacifikem tak severním Atlantikem se nad severní polokoulí vyvíjí silné zesílení tohoto vzoru. Jako trvalá hráz oddělující troposféru od stratosféry funguje tropopauza. Na tropopauze, která se často projevuje jako neustálé potenciální víření (PV) povrchových 2-PV jednotek, lze zakreslit potenciální teploty (Θ, aby se rozlišily synoptické jevy jako je tryskový proud, zlomy Rossbyho vln, anticyklóny a střihová proudění. Z této tzv. mapy „dynamické tropopauzy“ je relativně snadné vyčíst, co se děje.
Potenciální teploty dynamické tropopauzy
Vyšší potenciální teploty (Θ v tropopauze znamenají, že jsou v atmosféře výše, jelikož Θ roste s výškou, čímž se liší od běžných teplot, jež s výškou v troposféře klesají (než začnou růst ve stratosféře v důsledku absorbce UV ozónem). Vzduch tropického a subtropického původu má v tropopauze mnohem dynamičtější Θ než vzduch Arktického víru, který je na mapě výše označen šedou a purpurovou barvou. Tento rozdíl je často více než 100-120 Kelvinů.
Ostré gradienty dynamické Θ v tropopauze jsou typické pro místa, kde se na planetě nachází trysková proudění. Během 180 hodinového období, pro nějž je předpověď, lze nad středními Spojenými státy snad identifikovat subtropické tryskové proudění spolu se silným bouřkovým systémem. Otáčení Θ proti směru hodinových ručiček představuje cyklonální cirkulace, zatímco protiběžná cirkulace ve směru hodinových ručiček je spojována s anticyklonální cirkulací nebo brázdami nízkého tlaku.
Proudění příštího týdne půjdou přímo z arktické oblasti nad Severní Amerikou. Teploty na mnoha místech snadno spadnou pod nulu a ve velkých částech US jsou pravděpodobné silné mrazy. Ani Evropa tomu drsnému vpádu neunikne. Předkládám níže dvojici map ze své webovky FSU, které ukazují teploty příštích 180 hodin a odchylky od klimatologických normálů.
Všechno diskutované je na synoptické škále dnů až týdnů. Delší předpovědi nejsou nijak zvlášť zvládnutelné, jelikož není jasné, jak se během příštího měsíce vyvine La Nina. Navíc se žádné dvě La Nina nechovají stejně, takže společné průměry předchozích epizod také moc neposlouží. Hlavní věcí je: atmosféra zřídla odpovídá „střednímu stavu“. Možná to Heidi Cullen může vysvětlit lépe než já – konec konců byla v meteorologické Weather Channel.
Předpověď teplot NCEP GFS pro následujících 180 hodin
Odchylky předpovídaných teplot od normálu
Obrázek 3. GISS DJF 2009/10 
Obrázek 4: Směr větru ve Velké Británii v letech 1939/40 
Obrázek 5. GISS DJF 1939/40 
Klimatičtí vědci jsou nadále fascinováni paleocenním-eocenním teplotním maximem (PETM), k němuž došlo asi před 55 miliony let. Tato doba náhlého globálního oteplení a nárůstu atmosférického CO2 představuje možný model naší éry oteplujícího se klimatu a nárůstu emisí CO2. Studium PETM tudíž může poskytnout náhled na citlivost klimatického systému a na zpětné vazby. Právě taková studie ohlášená v Nature Geoscience zjistila, že samotný účinek CO2 byl k vysvětlení PETM nedostatečný. Vědci spekulovali, že podstatnou část oteplení během Paleocenního-eocenního teplotního maxima musel zapříčinit jiný proces anebo až dosud neznámé zpětné vazby. Jednoduché vložení CO2 nemohlo klimatickou změnu PETM způsobit. 
