|
Dělá se to tak, že se sonda zvolna natáčí, aby nedocházelo k rozmazání snímků. Rychlost se zvyšuje se snižující se vzdáleností a nárůstem vzájemné rychlosti obou těles.
Jako první tuto metodu vyzkoušel Voyager 2 u Uranu v roce 1986.
V natáčení sondy jsou nápomocné ¨korekční motorky a silové setrvačníky, poněvadž sonda nemá plošinu umožńující navádění přístrojů do potřebného směru. Očekával bych nejlepší snímky ze vzdálenosti několka set km s rozlišením řádově v metrech. Potom už je to moc velký šrumec. |
| 10.10.2008 - 19:39 - Mirek Pospíšil | |
|
Přišly první raw obrázky od sondy Cassini po velmi blízkém včerejším průletu kolem měsíce Enceladus.
http://saturn.jpl.nasa.gov/multimedia/images/raw/raw-images-list.cfm?browseLatest=0&cacheQ=0&storedQ=0 |
|
Byly již zveřejněny snímky z pátečního průletu sondy Cassini kolem měsíce Enceladus:
http://saturn.jpl.nasa.gov/multimedia/images/raw/raw-images-list.cfm?StartRow=177&cacheQ=1&browseLatest=0&storedQ=1978283
|
|
Blíží se 41. Lunar and Planetary Science Conference (1.-5.3. 2010) a už tu máme odkaz na abstrakty ze všech plánovaných přednášek.
http://www.lpi.usra.edu/meetings/lpsc2010/pdf/program.pdf
Jako obvykle tuny zajímavých informací. Jenom najít čas se tím vším probrat... |
|
Vědci varují Obamu: ochrana proti asteroidům není dostatečná
23. ledna 2010 8:00
USA nevynakládají dostatek úsilí na ochranu Země před potenciálně nebezpečnými vesmírnými objekty malé velikosti. Zodpovědné úřady dokonce ani neprovádějí výzkum, který nařídil americký Kongres. Plyne to ze zprávy americké Národní akademie věd (NAS).
http://www.lidovky.cz/vedci-varuji-obamu-ochrana-proti-asteroidum-neni-dostatecna-pl8-/ln_veda.asp?c=A100122_210058_ln_veda_lvv |
|
Něco pro milovníky senzací.
Vesmírnou agenturu přistihli při fotomontáži. Jinak to nešlo, hájí se.
11. října 2010
Fotka Saturnova měsíce je upravená, o tom není sporu. Může se o tom přesvědčit každý. Zatímco zastánci konspiračních teorií hovoří o skrývání důkazů o mimozemšťanech, astronomové vysvětlují, že bez fotomontáže by zkrátka nevznikl ostrý obraz.
http://technet.idnes.cz/ |
| 14.10.2010 - 13:33 - Luděk | |
|
citace:
Něco pro milovníky senzací.
Vesmírnou agenturu přistihli při fotomontáži. Jinak to nešlo, hájí se.
11. října 2010
Fotka Saturnova měsíce je upravená, o tom není sporu. Může se o tom přesvědčit každý. Zatímco zastánci konspiračních teorií hovoří o skrývání důkazů o mimozemšťanech, astronomové vysvětlují, že bez fotomontáže by zkrátka nevznikl ostrý obraz.
http://technet.idnes.cz/
Raději takto :-)
http://technet.idnes.cz/vesmirnou-agenturu-pristihli-pri-fotomontazi-jinak-to-neslo-haji-se-1ji-/tec_vesmir.asp?c=A101011_080049_tec_vesmir_pka |
|
| Dobrá viditelnost se projevuje i při pohledu na Slunce, přez filtr vidíte skvrny a je jich tam hodně a jsou velké. Při projekci fotosféry z dalekohledu je krásně vidět struktury v okolí skvrn i jasné oblasti. V Koronadu - dalekohled s vodíkovým filtrem jsou jemné struktury protuberancí a další útvary! Byl to hezký pohled na Slunce, už se nám ale počasí kazí. |
|
citace:
Dobrá viditelnost se projevuje i při pohledu na Slunce, přez filtr vidíte skvrny a je jich tam hodně a jsou velké. Při projekci fotosféry z dalekohledu je krásně vidět struktury v okolí skvrn i jasné oblasti. V Koronadu - dalekohled s vodíkovým filtrem jsou jemné struktury protuberancí a další útvary! Byl to hezký pohled na Slunce, už se nám ale počasí kazí.
... a když se zadaří, tak je vedle skvrn vidět i Discovery s ISS (foceno 7.3.2011 z Krakova) 
 |
|
To je paráda!  |
| 10.3.2011 - 21:13 - Adolf | |
|
Na kraji sluneční soustavy provádí stará sonda Voyager 1 novou akrobacii
SPACE.com Staff
Date: 10 March 2011 Time: 12:00 PM ET
Umělecké pojetí sond Voyager 1 a Voyager 2 u mezihvězdného prostoru.
CREDIT: NASA/JPL
Majestátná kosmická loď NASA blížící se k okraji sluneční soustavy ukázala, že ještě není připravena do výslužby, předvedením přesného manévru, aby se natočila kvůli novým studiím slunečního větru.
NASA sonda Voyager 1 vypuštěná v roce 1977 se v pondělí 7. března přetočila o 70 stupňů proti směru hodinových ručiček a pak si tuto polohu udržela po více než dvě hodiny. Cílem bylo začít sondu – nejvzdálenější loď vypuštěnou lidstvem - nastavovat ke studiu toho, jak se nabité částice proudící od slunce chovají v hlubokém vesmíru.
Bylo to pro Voyager 1 či jeho sourozence Voyager 2 první pootočení se zastavením od roku 1990, řekli výzkumníci NASA. Ovšem kosmická loď otočky během desetiletí mezi tím pravidelně prováděla – ale bez zastavení, čímž pomohla kalibrovat přístroje a posbírat data o slunečním magnetickém poli, dodali vědci.
„I když Voyager 1 cestuje sluneční soustavou už 33 let, je to pořád ještě dost mrštný gymnasta, aby provedl akrobacii, kterou jsme od něj 21 let nechtěli,“ uvedla v prohlášení Suzanne Dodd, projektová managerka Voyager v NASA's Jet Propulsion Laboratory in Pasadena, Calif. “Tento manévr provedl bez zádrhelu a těšíme se, že to provedeme ještě několikrát, abychom vědcům umožnili posbírat data, která potřebují.”
Záhada slunečního větru
Tyto dvě kosmické lodi Voyager prolétají turbulentní oblastí sluneční soustavy známou jako heliosférická obálka (heliosheath). Heliosférická obálka je vnější slupkou bubliny kolem naší sluneční soustavy vytvořené slunečním větrem, proudem nabitých částic vyvrhovaných ze slunce rychlostí milionů mil za hodinu.
Astronomové věří, že sluneční vítr, když dorazí k vnějšímu okraji této bubliny, tak se začne při střetu s mezihvězdným větrem pěchovat. Mezihvězdný vítr pochází z oblasti mezi hvězdami a naši sluneční bublinu ofukuje, říkají výzkumníci.
V červnu 2010, když byl Voyager 1 asi 10,6 miliardy mil (17 miliard kilometrů) od slunce, ukázala data z aparátu pro nízkoenergetické částice Low Energy Charged Particle, že čistý tok směřující ze sluneční soustavy je nula. Od té doby to snímání nuly už pokračovalo.
Tým Voyageru si nemyslí, že by se vítr v této oblasti ztratil – jen se tu v souladu s předpovědí zahýbá. Nejsou si však jisti podrobnostmi tohoto obracení – jestli sluneční vítr směřuje nahoru, dolů nebo do strany, říkají výzkumníci.
Voyager 1 by jim mohl pomoci se do této záhady ponořit.
„Protože se směr slunečního větru změnil a jeho radiální rychlost spadla na nulu, musíme změnit orientaci přístroje Voyager 1 detekujícího nizkoenergetické částice, aby mohl fungovat jako něco na způsob větrné korouhvičky a ukázal, kterým směrem teď ten vítr fouká,“ řekl Edward Stone, projektový manager Voyager z Caltech v Pasadeně. „Znalost síly a směru větru je pro pochopení tvaru naší sluneční bubliny kritická a i k odhadu, jak je ještě daleko k mezihvězdnému prostoru.“
Otáčení na kraji sluneční soustavy
Výzkumníci prováděli 2. února testovací manévr s pootočením a zastavením Voyager 1 dvě hodiny a 15 minut. Když o 16 hodin později dorazila data k Zemi, tým mise potvrdil, že test byl úspěšný: Kosmická loď neměla žádný problém s tím, aby se znovu přeorientovala a zase se fixovala na svou vodící hvězdu Alfa Centauri, řekli výzkumníci.
Tým vědeckého přístroje k detekci nízkoenergetických nabitých částic potvrdil, že Voyager 1 obdržel požadovaný druh informací a plánovači mise dali sondě zelenou, aby prováděla více otoček a s delšími zastávkami v pootočení.
Těchto manévrů bude asi tak v příštím týdnu ještě několik dalších a s delšími zastávkami trvajícími téměř čtyři hodiny, řekli výzkumníci. Tým Voyager plánuje provádět týdenní série pootočení se zastávkou za tímto účelem v dohledné budoucnosti každé tři měsíce.
Manévry budou mít malý dopad na dlouhodobé zásoby paliva této kosmické lodi. Voyager 1 má ještě asi 57 liber (25,9 kilogramů) zbývající hydrazinové hnací látky a každá otočka se zastavením spotřebuje jen 3,5 unce (100 gramů) tohoto materiálu, řekl Dodd SPACE.com.
„Děláme, vše co můžeme, abychom zajistili, že vědci dostanou přesně ten druh dat, co potřebují, protože v těchto exotických končinách vesmíru máme aktivní pouze kosmickou loď Voyager,“ řekl Jefferson Hall, provozní manager mise Voyager u JPL. „Těší nás, že Voyager má ještě schopnost poskytovat unikátní vědecká data v oblasti, kam se pravděpodobně v nadcházejících desetiletích nedostane žádná jiná kosmická loď.“
Dlouhověcí kosmičtí poutníci
Voyager 2 byl vypuštěn 20. srpna 1977. Voyager 1 byl vypuštěn 5. září 1977. Obě kosmické lodi byly původně primárně určeny ke studiu Jupiteru, Saturnu a jejich měsíců.
7. března byl Voyager 1 10,8 miliardy mil (17,4 miliardy km) daleko od slunce. Voyager 2 byl 8,8 miliard mil (14,2 miliardy km) daleko od slunce na odlišné trajektorii, řekli činitelé NASA.
Odtok slunečního větru ještě v místech, která zkoumá Voyager 2, neklesá k nule, ale může k tomu dojít, jelikož kosmická loď se v nadcházejících letech přiblíží k okraji bubliny, říkají výzkumníci. ____________________
Áda |
| 01.4.2011 - 10:06 - Adolf | |
|
Zjizvené od komet: Prstence Saturnu a Jupiteru vykazují známky dopadů
Mike Wall, SPACE.com Senior Writer
Date: 31 March 2011 Time: 02:02 PM ET
Tento obrázek Saturnu – mozaika 30 fotek – byl nafocen 30. prosince 2008 kosmickou lodí NASA Cassini.
CREDIT: NASA/JPL/Space Science Institute
Zvláštní formace prstenců kolem Saturnu a Jupiteru jsou výmluvnými známkami dramatických dopadů komet, k nimž došlo během posledních několika desetiletí, naznačují dvě nové studie.
Nově objevené zčeření ukazuje, že kousky rozbitých komet pravděpodobně rozoraly Saturnův prstenec C, jeden z mnoha kolem této planety, a to už v roce 1983 – tato událost v té době zůstala astronomy nepovšimnuta. Podobné struktury se objevily v roce 1994 i u Jupiterových jemňoučkých prstenců, tehdy do jižní polokoule tohoto plynného obra narazila kometa Shoemaker-Levy 9, říkají výzkumníci.
Tato nová zjištění ukazují, že prstence mohou fungovat jako historické dokumenty vedoucí kroniku násilné minulosti svých mateřských planet, říkají výzkumníci. Fotky opětovných dopadů kosmických skal na Jupiter: http://www.space.com/10695-jupiter-spot-caused-asteroid.html
„Možná máme nový záznam historie bombardování z vnějšku sluneční soustavy zapsaný do těchto prstenců,“ řekl Matt Hedman z Cornell University vedoucí autor jedné ze studií a spoluautor druhé. „Jen vám to zase ukazuje, jak mohou být prstence ke studiu vnějšku sluneční soustavy užitečné.“
Zčeření na prstencích
Tito výzkumníci využili k detekci čeřin na prstencích pozorování z několika různých kosmických lodí NASA.
Při probírání se daty nasnímanými sondou Cassini v srpnu 2009 – když slunce osvěcovalo okraje Saturnových prstenců – si Hedman a jeho tým všimli vln táhnoucích se přes celý planetární prstenec C. Tyto formace mají amplitudu 6,6 až 66 stop (2 až 20 metrů) a vlnovou délku 18,6 až 49,7 mil (30 až 80 kilometrů), říkají výzkumníci.
V jiné studii výzkumníci vedení Markem Showalterem ze SETI (Search for Extraterrestrial Intellingence) Institutu spatřili dva podobné vzory na Jupiterově hlavním prstenci. Zčeření jsou vyobrazená i na fotkách nasnímaných kosmickou lodí Galileo v roce 1996 a 2000 a sondou New Horizons v roce 2007.
Po popisu a analýze vln výzkumníci určili, že se zformovali poté, co bylo v posledních několika desetiletích uspořádání prstenců těchto dvou gigantických planet lehkým zásahem rozrušena. Galerie Saturnových prstenců a měsíců: http://i.space.com/10850-planet-saturn-moons-rings-cassini-spacecraft.html
Vrchní obrázek ukazuje nakloněný planetární prstenec, zatímco spodní dva ukazují stejný prstenec ve dvou pozdějších obdobích poté, co byly roviny prstenců z obíhajících částeček rozstříhány do navíjejích se spirálních vlnek.
CREDIT: Science/AAAS
Během doby se v původně nakloněných rovinách těchto prstenců, jak částečky prstenců obíhaly Saturn a Jupiter, rozhojnily v důsledku střihového působení i tyto čeřiny.
„Je to jen navíjející se spirála, která se v průběhu času namotává čím dál těsněji a těsněji, a nakonec vypadá jako svislé žlábkování,“ řekl SPACE.com Hedman. Ty vlnky by se nakonec měly rozptýlit, dodal, může to ale dost trvat – ve formacích u Saturnu asi pár stovek let.
Vědci si myslí, že ví, jak se prstence nejdříve naklonily. Oblaka rozlámaných kousíčků komety pravděpodobně do planetárních prstenců narážela v průběhu různých srážkových epizod, čímž tyto struktury nárazy trochu vytlačovala, říkají výzkumníci.
Rozbité úlomky komet
Propracovaná modelační práce spolu s pečlivým studiem vlastností těchto vlnek výzkumníkům řekne mnohé o tom, jak a kdy se tyto divné struktury pravděpodobně zformovaly a vyvinuly.
Jsou např. schopni určit, že náklon Saturnova prstence C je pravděpodobně důsledkem srážky s oblakem úlomků o hmotnosti mezi 220 miliardami až 22 biliony liber (100 miliard až 10 bilionů kilogramů). To je zhruba tolik materiálu, kolik obsahuje kometa o průměru 0,6 míle (1 km).
A vypočetli, že k dopadu na prstenec C došlo v roce 1983, pravděpodobně kolem srpna či září. Ve stejnou dobu se naklonil i Saturnův prstenec D (výzkumníci si všimli čeřin v jeho struktuře už v roce 2007).
Hlavní Jupiterův prstenec na druhou stranu byl pravděpodobně nakloněn dvakrát, přičemž k nejdramatičtějšímu dopadu došlo někdy mezi červencem až říjnem 1994.
Do toho časového pásma zapadá proslulý dopad komety na Jupiter – dopad komety Shoemaker-Levy 9, která do této planety narážela od 16. až do 20. července 1994.
„Kdyby ten náklon u Jupitera neměl s Shoemaker-Levy 9 nic společného, bylo by to dost překvapivé,“ řekl Hedman.
Nejsnadnější vysvětlení je, že i u Saturnova prstence došlo k podobné události, dodal – zvláště když alternativní vysvětlení nejsou ani zdaleka tak přesvědčivá.
„Posuzujeme další i nápady, ale až dosud jsme nepřišli s ničím, co by vypadalo tak možně,“ řekl Hedman.
Velké kusy z Shoemaker-Levy 9 pravděpodobně na její sebevražedné cestě do planety Jupiterovým hlavním prstencem neprošly. Spíš to byla oblaka malých kousíčků – vytvořená, když planetární gravitace kometu při předchozím průletu roztrhala – to jsou pravděpodobní viníci.
K tomu samému došlo i při událost v roce 1983 u Saturna stejně jako u dalších až dosud záhadných dopadů na Jupitera, které vytvořily sekundární vzorec hlavních prstenců, řekli výzkumníci.
„Potřebujete oblak, který zasáhne rozsáhlou oblast prstenců,“ řekl Hedman. Velký pevný kus by do prstenců prorazil jen díry, dodal. „Ten by nevytvořil rozsáhlé náklony.“
Výzkumníci o svých výsledcích podávají zprávu ve vydání žurnálu Science z 1. dubna.
Násilná minulost naší sluneční soustavy
Prstence u Jupitera a Saturnu slouží jako určitý druh kroniky zaznamenávající historii těchto bombardování dvou planetárních obrů, tvrdí tyto nové studie. Prstence by astronomům mohly pomoci k lepším znalostem toho, kolik komet může prolétávat kolem slunce.
„To by potenciálně poskytlo určité užitečné parametry k vyčíslení počtu malých těles prolétajících kolem ve vnější sluneční soustavě,“ řekl Hedman.
Srážka s kometou v roce 1983 naznačuje, že takovéto dopady mohou být běžnější, než si před tím výzkumníci mysleli.
„Vnější sluneční soustava je možná daleko dynamičtějším místem, než jsme si kdy představovali,“ řekl Hedman. „Tyto události – při nichž něco naráží do obřích planet – nejsou možná tak vzácné, jak jsme si původně mysleli.“ [Upraveno 01.4.2011 Adolf] ____________________
Áda |
|
citace:
Zjizvené od komet: Prstence Saturnu a Jupiteru vykazují známky dopadů
Ádo, tvoje překlady angl. článků jsou pro část čtenářů fóra určitě přínosem.
Jen jestli mohu, chtěl bych tě požádat: nevkládej do nich prosím ty velmi rozměrné obrázky.
Špatně se pak roluje po hlavní stránce a texty jsou roztažené mimo běžné rozlišení obrazovky.
Pokud není v originále dostupná zmenšenina fotky v plném rozlišení, tak dávej místo obrázku raději jen link.
Díky za pochopení |
| 01.4.2011 - 12:23 - Adolf | |
|
citace:
Jen jestli mohu, chtěl bych tě požádat: nevkládej do nich prosím ty velmi rozměrné obrázky.
Díky za upozornění. Tedy, já těm velkým obrázkům zmenšoval formát tak, aby zůstaly v poměru, ale jejich vodorovný rozměr byl 1200. Domníval jsem se, že tak by to mohlo vyhovovat i notebookářům. Teď sem obrázek zmenšil na 1060. Vyhovuje to takhle? ____________________
Áda |
|
| Mně to vyhovuje jak to je , na pc i na notebooku v pohodě. Možná to vadí u starších strojů s menším rozlišením. |
|
Já taky shledávám Adolfovy články přínosné, jen tak dál.
Na druhou stranu musím souhlasit s některými uživateli, že takové příspěvky občas znepřehledňují diskuzi. Nebylo by možné třeba založit na ně zvláštní téma a do příslušných ostatních témat pak vkládat jenom odkazy? |
| 06.4.2011 - 19:37 - Adolf | |
|
http://www.space.com/11309-antarctic-meteorite-mineral-wassonite.html
4,5 miliardy let starý antarktický meteorit vydal nový minerál
Jeanna Bryner, LiveScience Managing Editor
Date: 06 April 2011 Time: 08:05 AM ET
Tento obrázek ze skanovacího transmisního elektronového mikroskopu ukazuje zrno wassonitu v temném kontrastu.
CREDIT: NASA
Meteorit objevený v roce 1969 v Antarktidě právě vyzradil moderní tajemství: nový minerál nyní zvaný wassonite.
Množství tohoto nového minerálu ( http://www.livescience.com/13581-antarctic-meteorite-mineral-wassonite.html ) nalezeného na 4,5 miliardy let starém meteoritu bylo nepatrné – méně než jedna setina šířky lidského vlasu. I to je však dost, aby to vzrušilo výzkumníky, kteří tento objev v úterý 5. dubna oznámili. http://www.livescience.com/13581-antarctic-meteorite-mineral-wassonite.html
„Wassonite je minerál tvořený pouze dvěma prvky, sírou a titanem, má ale unikátní krystalovou strukturu, která dosud nebyla v přírodě ještě spatřena,“ uvedl v prohlášení kosmický vědec NASA Keiko Nakanuta-Messenger.
Jméno minerálu schválila Mezinárodní mineralogická společnost k uctění Johna T. Wassona profesora UCLA známého pro své úspěchy v širokém rozsahu výzkumů meteoritů a jejich dopadů.
Zrna wassonitu byla analyzována z meteoritu, který byl oficiálně označen jako Yamato 691 enstatitový chondrit. Chondrity jsou primitivní meteority, o kterých si vědci myslí, že jsou to zbytky vyvržené z původních stavebních kamenů planet. Většina na Zemi nalezených meteoritů spadá do této skupiny.
Yamato 691 pravděpodobně pochází z asteroidu obíhajícího mezi Marsem a Jupiterem. Byl objeven spolu s osmi dalšími meteority členy japonské antarktické výzkumné expedice na modrá ledová pole pohoří Yamato Mountains. Představují první významnou sbírku antarktických meteoritů.
Následné výzkumy vědců z Japonska a Spojených států odhalily více než 40 000 exemplářů včetně vzácných Marsích a lunárních meteoritů.
Výzkumný tým použil k izolaci zrn wassonitu a určení jeho chemického složení a atomové struktury transmisní elektronový mikroskop NASA.
Když meteory dopadnou na zem, říká se jim meteority. Většina jsou úlomky asteroidů a další jsou kosmickým prachem odvrženým z komet. Vzácné meteority jsou trosky z dopadů na povrch měsíce a Marsu.
„Meteority a minerály v nich jsou oknem do utváření naší sluneční soustavy,“ říká spoluobjevitel Lindsay Keller, kosmický vědec Johnson Space Center NASA v Houstonu. „Z takovýchto studií se můžeme naučit o podmínkách, které tehdy existovaly a o procesech, při nichž vznikly.“
Tento článek poskytl LiveScience, sesterská stránka SPACE.com. http://www.livescience.com/
Upraveno díky připomínkám pana Vítka. [Upraveno 08.4.2011 Adolf] ____________________
Áda |
|
citace:
... „Wassonite je minerál tvořený pouze dvěma prvky, sírou a titanem, má ale unikátní krystalovou strukturu, která dosud nebyla v přírodě ještě spatřena,“ uvedl v prohlášení kosmický vědec NASA Keiko Nakanuta-Messenger. ... Výzkumný tým použil k izolaci zrn Wassonitu a určení jeho chemického složení a atomové struktury tunelovací elektronový mikroskop ...
Jen na okraj: po chemické stránce wassonit (u nás píšeme s malým W a bez "E" na konci jména) je sulfid titanatý, chemický vzorec TiS.
Originální zpráva NASA o zveřejnění objevu je na
http://www.nasa.gov/home/hqnews/2011/apr/HQ_11-098_New_Mineral.html
Správný název přístroje použitého pro zkoumání struktury minerálu je "transmisní elektronový mikroskop (TEM)". Tunelový elektronový mikroskop (STM) pracuje na úplně jiném principu.
____________________
Antonín Vítek |
| 07.4.2011 - 16:39 - Adolf | |
|
http://www.space.com/11307-comet-samples-liquid-water-stardust.html
Vzorky z komety odhalují překvapivé známky kapalné vody
SPACE.com Staff
Date: 06 April 2011 Time: 07:00 AM ET
Umělecké pojetí kosmické lodi Stardust zahajující svůj průlet plynem a prachem kolem komety Wild 2.
CREDIT: NASA/JPL
Vědci podle nové studie našli vůbec poprvé uvnitř komety přesvědčivý důkaz o kapalné vodě.
Výsledek, který získali studiem maličkých zrnek kometárního materiálu přineseného zpět na Zem kosmickou lodí NASA Stardust, by měl astronomům pomoci v lepším porozumění toho, jak se komety utváří a vyvíjí, říkají výzkumníci. Zvláště to ukáže, že komety se mohou dostatečně zahřát, aby led tvořící podstatnou část jejich hmoty roztál – což bude pro mnohé vědce pravděpodobně překvapení.
„Současné názory naznačují, že vytvoření kapalné vody je uvnitř komety nemožné,“ uvedl v prohlášení spoluautor studie Dante Lauretta z University of Arizona.
Prohlížení zrn ze Stardust
Výzkumníci vedení pokročilým studentem Eve Berger z University of Arizona analyzovali droboučké částečky komety Wild 2. Sonda Stardust sbírala zrnka z komy Wild 2 – z difúzního oblaku materiálu kolem jejího jádra – při blízkém průletu kolem komety v roce 2004, pak o dva roky později odeslal k Zemi vzorky.
Po prostudování prachu z komety pomocí elektronové mikroskopie a rentgenové analýzy našli výzkumníci minerály, které se vytvořily v přítomnosti kapalné vody.
Komety tráví většinu svého života v mrazivých hlubinách vnějšku sluneční soustavy. Nalezení známek kapalné vody uvnitř ledových poutníků bylo tedy neočekávané.
„Když na Wild 2 roztál led, vzniklá teplá voda rozpustila v té době přítomné minerály a v naší studii jsme pozorovali vysrážené minerální sulfidy železa a mědi,“ řekl Lauretta. „Ty sulfidové minerály se tvořily mezi 50 až 200 stupni Celsia, tj. v daleko vyšších teplotách než ty pod bodem mrazu předpovídané pro vnitřky komet.“
Objev bude publikován v nadcházejícím čísle žurnálu Geochimica et Cosmochimica Acta.
Blízký pohled do středu kometárního spadu do aerogelu byl prohlédnut vědci z laboratoře v Johnson Space Center hodiny poté, kdy byl do John Hopkins Center doručen kanistr s návratovými vzorky ze Stardust z této kosmické lodi na přistávací místo v Utahu.
CREDIT: NASA
Větší pochopení komet
Navíc k poskytnutí důkazů o kapalné vodě tyto minerály stanovují horní hranici pro teploty, jaké Wild 2 během svého původu a historie zažila. Výzkumníci např. našli jednu minerální formu měďnatoželeznatého sulfidu zvanou kubanit, která existuje pouze při teplotách pod 99 stupňů C.
„Takto detailní tepelná omezení umožní detailní analýzu, jakou roli hrály ty teploty během historie komety Wild 2,“ řekl Lauretta.
Nitro Wild 2 by se mohlo ohřát několika různými způsoby, říkají výzkumníci. Menší kolize s dalšími tělesy by to např. mohla také zvládnout, ale mohl by to být rovněž radioaktivní rozpad prvků nacházených všude po kometě.
Komety jsou kousky, které zůstaly z mládí sluneční soustavy – něco z materiálu, který se neshlukl do planet a slunce. Tudíž větší pochopení kometárních struktur a jejich evoluce by mohlo vrhnout světlo na původ sluneční soustavy, říkají výzkumníci.
Studie rovněž podporuje skutečnost, že komety jsou aktivní, proměnlivá tělesa – a že každá je pravděpodobně jiná.
„To, co jsme našli, nás přimělo, abychom na komety nahlíželi odlišně,“ řekl Lauretta. „Myslíme si, že by se na ně mělo nahlížet jako na individuality s vlastní unikátní geologickou historií.“ ____________________
Áda |
| 08.4.2011 - 14:59 - Adolf | |
|
http://www.space.com/11325-venus-vortex-changes-shape.html
Bizarní vír na Venuši mění denně tvar
Charles Q. Choi, SPACE.com Contributor
Date: 07 April 2011 Time: 02:00 PM ET
Tento obrázek ukazuje polární oblast Venuše na vlnové délce 3,8 mikronů. Šipky značí pohyb atmosféry kolem středu rotace (vyznačen bílým bodem). Střed rotace byl, jak se zjistilo, vytlačen v průměru o 300 km od geografického jižního pólu.
CREDIT: ESA/VIRTIS-VenusX/INAF-IASF/LESIA-Obs. Paris/ Univ. Lisbon/Univ. Evora
Celý obrázek: http://i.space.com/images/i/9063/original/VI0398_00_prj_38_all.jpg
Obrovský vír na jižním pólu Venuše je ve skutečnosti tvarová měňavka, která nejméně jednou denně mění tvar, přičemž občas bizarně zaujme vzezření obrovského písmena “S” nebo číslice “8”, odhaluje nová studie.
Venuše, druhá nejbližší planeta ke slunci, má obrovité, horké a v podstatě trvalé víry mraků rychle se vrtící na jejích pólech. Ty jsou důsledkem toho, že cirkulace Venušiny atmosféry je mnohem rychlejší než na jakékoliv jiné skalnaté planetě naší sluneční soustavy – oblačná vrstva atmosféry Venuše se otáčí v průměru 60 krát rychleji než povrch planety. Fotky víru: http://www.space.com/11325-post-bizarre-vortex-venus-shape-day.html
Tyto víry nelze ve skutečnosti nazývat bouřemi, jelikož v nich vědci nikdy neviděli déšť ani blesky.
Minulé obrázky naznačovaly, že zhruba 1 200 mil široký (2 000 kilometrů) jižní polární vír byl pouze rotující okrouhlý tvar. Ovšem nové infračervené obrázky z Viditelného a infračerveného termálního snímkovacího spektrometru – Visible and Infrared Thermal Imaging Spectrometer (VIRTIS) na misi Evropské kosmické agentury Venus Express odhalily daleko větší podrobnosti než minulé obrázky a ukázaly, že vnitřní struktura víru mění přinejmenším jednou za 24 hodin tvar.
Tento obrázek ukazuje termální infračervenou radiaci (na vlnových délkách 5 mikronů) vyzařovanou vršky mraků jižní polární oblasti Venuše z 20. ledna 2008, jak ji viděl snímkovací spektrometr VIRTIS na Venus Express. Bílé šipky ukazují atmosférické víry změřené při stopování pohybu obrysů mraků.
CREDIT: ESA/VIRTIS-VenusX/INAF-IASF/LESIA-Obs. Paris/ Univ. Lisbon/Univ. Evora (D. Luz, Univ. Lisbon & D. Berry, U. Evora)
Celý obrázek: http://www.space.com/images/i/9060/original/orb640_2-EDIT.jpg
„Proužky se vrtí kolem jednoho či dvou jasných – tj. teplejších – středů,” řekl SPACE.com výzkumník David Luz, planetární vědec z Lisabonské university. „Ten tvar občas vypadá jako S nebo 8, občas ukáže tři jasné středy, ale většinou je nepravidelný.“
Vír není umístěn přímo nad jižním pólem, ale jeho střed je místo toho standardně umístěný přibližně o tři stupně zeměpisné šířky dál a posouvá se podél pólu, takže každých pět až 10 dnů opíše okruh.
Tato zjištění naznačují, že dynamika atmosféry na jižním pólu Venuše je mnohem složitější, než si vědci mysleli. Mají podezření, že vír je napájen vzduchem klesajícím z proudů kroužících podél poledníků až nad póly a skutečnost, že jižní vír se posunuje naznačuje, že bod maximálního klesavého proudu také putuje. Obrázky z vnitřku Venuše: http://www.space.com/Documents%20and%20Settings/user1/Local%20Settings/Temporary%20Internet%20Files/Content.IE5/GDN2BUL3/infographic
„Tohle je změna v našem chápání, kterou modely obecné cirkulace na Venuši budou muset vzít v úvahu,“ řekl Luz.
Výzkumníci vír na Venušině severním pólu podezírají, že se chová podobně, „ale prozatím to nevíme, protože vysoce eliptická orbita Venus Express jej přivádí příliš blízko k severnímu pólu, čímž znemožňuje podobné snímkovací studie,“ řekl Luz. „Vidíme tam jen velice malou oblast.“
Evropská družice Venus Express Venuši studuje od svého příletu v roce 2006.
Vědci svá zjištění dnes 7. dubna on-line upřesnili v žurnálu Science. ____________________
Áda |
| 09.4.2011 - 22:50 - Adolf | |
|
http://www.space.com/11347-saturn-moon-titan-weather-ice-volcanoes.html
Saturnův měsíc Titan nakonec přeci jen možná nemá ledové sopky
SPACE.com Staff
Date: 09 April 2011 Time: 08:06 AM ET
Velký obrázek: http://i.space.com/images/i/8673/original/Titan-methane-rain.jpg
Kosmická loď NASA Cassini zaznamenala změny sezón, když 18. října 2010 zachytila mračna koncentrující se u rovníku největšího Saturnova měsíce Titanu.
CREDIT: NASA/JPL/Space Science Institute
Jen několik měsíců poté, co vědci prezentovali vzrušující důkazy ledových vulkánů přetvářejících povrch Titanu, největšího měsíce Saturnu, tento pohled zalévá studenou sprchou nová studie.
V nové studii tým vědců říká, že identifikovatelné rysy povrchu byly pravděpodobně vytvořeny spíše počasím nebo jinými vnějšími silami – dopady meteoritů, větrem a deštěm – než vulkanickou aktivitou. To naznačuje, že obrovské nitro měsíce by možná mohlo být chladné a spící, neschopné způsobit aktivní ledový vulkanismus, rovněž známý jako kryovulkány.
„Bylo by fantastické najít silné důkazy, které jasně ukazují, že Titan má zdroj vnitřního tepla, který způsobuje vytváření ledových vulkánů a lávových toků,“ řekl v prohlášení ve čtvrtek 7. dubna vedoucí autor studie Heft Moore z NASA's Ames Research Center in Moffett Field, Calif. „Zjistili jsme ale, že až do dnes prezentované důkazy nejsou přesvědčivé a nedávné studie Titanova nitra prováděné geofyziky a experty na gravitaci rovněž možnost tamního vulkanismu oslabily.“
Ledové vulkány na Titanu?
Posledního prosince výzkumníci studující pozorování z kosmické lodi NASA Cassini oznámili, že našli solidní důkazy ledového vulkanismu na Titanu.
Vědci ukázali na oblast u krajinné formace Titanu zvané Sotra Facula, která se jevila, že hostí obrovské kónické struktury s materiálovými výtoky z nich stejně jako několik hlubokých jam. Všechny tyto příznaky poukazovaly na nedávné aktivní ledové sopky, tvrdili v té době výzkumníci.
Je známo, že ledové kryovulkány existují na Saturnově měsíci Enceladu a někteří výzkumníci si myslí, že by to na mrazivých satelitech vnější sluneční soustavy mohly být běžné. Ačkoliv tato nová studie – která prošla více pozorování z Cassini – přímo nekomentuje analýzu Sotra Facula, dochází k závěru, že tíha důkazů poukazuje na to, že na Titánu nejsou žádné vulkány.
Velký obrázek: http://www.space.com/images/i/9122/original/titan-callisto-craters.jpg
Povrchové struktury pozorované kosmickou lodí NASA Cassini v oblasti Xanadu na Saturnově měsíci Titanu (nalevo) a struktury pozorované NASA sondou Galileo na Jupiterově měsíci Callisto (napravo). Vědci si myslí, že struktury na Titanu jsou spíše erodované impaktní krátery než projevy vulkanické aktivity.
CREDIT: NASA/JPL-Caltech
Podle této nové studie k vysvětlení pozorovaných krajinných struktur není třeba žádných exotických vysvětlení. Výzkumníci říkají, že povrch Titanu spíše vypadá jako ten na Jupiterově měsíci Callisto – který kvůli svému chladnému nitru téměř určitě postrádá kryovulkanismus.
„Každou strukturu, kterou jsme na Titanu viděli, lze spíše vysvětlit větrem, deštěm a meteoritickými dopady než vnitřním ohřevem,“ řekl Moore.
Výzkumníci ohlásí své výsledky ve vydání žurnálu Ikarus z dubna 2011.
Je třeba dalších studií
Titan je jediným známým měsícem, který má hustou atmosféry, která je primárně tvořena dusíkem. Je to mrazivé fascinující místo s klimatickým systémem na bázi metanu. Padají tam metanové deště a naplňují jezera kapalného metanu.
Hustá Titanova atmosféra způsobuje těžkosti při studiu pomocí kamer viditelného světla, ale infračervené aparáty na Cassini a radarové signály skrze tuto mlhu dovedou prokouknout. Tato sonda bude tedy na Titanu pátrat, čímž výzkumníkům pomůže lépe pochopit i to, jaké procesy utváří povrch tohoto obrovského měsíce.
Možná, že porota prozatím ještě zasedá.
„Titan je fascinující svět,“ řekl spoluautor studie Robert Pappalardo výzkumný vědec z NASA's Jet Propulsion Laboratory in Pasadena, Calif. „Jeho unikátnost pochází z jeho atmosféry a organických jezer, ale v této studii jsme nenašli žádné silné důkazy o ledovém vulkanismu na Titanu.“ ____________________
Áda |
| 20.4.2011 - 18:39 - Adolf | |
|
http://notrickszone.com/2011/04/20/global-warming-on-pluto-caused-by-the-sun-even-3-billion-miles-away/
Globální oteplování na Plutu způsobeno Sluncem (i 3 miliardy mil daleko!)
By P Gosselin on 20. April 2011
Financial Times Deutschland on-line hlásí, že britský tým astronomů vedený Jane Greaves z University of St. Andrews ve Skotsku našel pomocí 15-metrového teleskopu James Clerk Maxwell na Havaji silné důkazy o globálním oteplování v atmosféře Pluta. V atmosféře rovněž detekovali oxid uhelnatý.
http://www.ftd.de/wissen/natur/:eiszwerg-pluto-soll-erkenntnis-ueber-klimawandel-bringen/60041565.html#z
Počítačem generovaný pohled z Pluta na jeho měsíc Charón a vzdálené slunce, které i na vzdálenost více než 3 miliardy mil řídí jeho klima. (Photo source: Wikipedia)
Výzkumníci rovněž říkají, že nová zjištění ukazují, že atmosféra Pluta se rozprostírá více než 1860 mil (3000 km) nad povrch – tedy čtvrtinu vzdálenosti k jeho největšímu měsíci Charón. Před tím se o tom myslelo, že jen 100 km tlustá. Greaves předvede nový objev dnes na zasedání Royal Astronomical Society’s National Astronomy ve Walesu.
Atmosféra Pluta kvůli oteplování zjevně expanduje, říká Greaves:
„Změny v jasu během minulého desetiletí jsou ohromující. Myslíme si, že rozměry atmosféry nejspíš vzrostly, čili hojnost oxidu uhelnatého možná narostla.“
Ve Financial Times píší:
„Extrémně nízká hustota atmosféry Pluta představuje křehkou rovnováhu tvořenou chladivým oxidem uhelnatým a skleníkovým plynem metanem. Je pravděpodobně v celé sluneční soustavě nejcitlivější, říká Greaves.“
„Tato vzdálená trpasličí planeta pravděpodobně v současnosti zažívá klimatickou změnu, říká Greaves. ‚Věříme, že tato expanze atmosféry se rozrostla v roce 1989, kdy Pluto prošlo bodem své orbity nejbližším ke slunci. Silnější sluneční radiace pravděpodobně odpařila další led a atmosféra expandovala.“
V nové studii vědci zjistili, že oxid uhelnatý je na Plutu extrémně studený má asi minus 364 st F (-220 st C).
„‘Je to prostě velice chladná atmosféra, kterou sluneční teplo nesmírně ovlivňuje, což by nám mohlo poskytnout důležité informace o fundamentálních fyzikálních interakcích a tudíž lépe porozumět i atmosféře Země,‘ řekla Greaves.“
Áno – slunce podobně i tam hraje hlavní roli v chování atmosféry a klimatu, i když je 3 miliardy mil daleko (Země je jen 93 milionů mil daleko) a tak je to se vším, jako jsou oceány a atmosféra, reaguje to na jeho změny a změny orbity. ____________________
Áda |
| 21.4.2011 - 17:03 - Adolf | |
|
http://www.space.com/11445-saturn-moon-northern-lights-enceladus.html
Ledový měsíc na Saturnu vytváří dodatečné polární záře
Charles Q. Choi, SPACE.com Contributor
Date: 20 April 2011 Time: 12:48 PM ET
Tohle umělecké vyobrazení ukazuje ultrafialovým světlem zářící plochu u Saturnova severního pólu, která se objevuje jako „průkazný otisk“ magnetické vazby mezi Saturnem a jeho měsícem Enceladus. Magnetické siločáry a ten průkazný otisk nejsou pouhým okem vidět, detekovali je ale ultrafialový snímkovací spektrograf a aparáty ke snímání polí a částic na palubě kosmické lodi NASA Cassini.
CREDIT: Ken Moscati and Abi Rymer, JHUAPL Including data from NASA/JPL/JHUAPL/University of Colorado/Central Arizona College/SSI
Velký obrázek: http://i.space.com/images/i/9247/original/saturn-enceladus-EDIT.jpg
Ploška mihotajících se světel velká jako Švédsko detekovaná u Saturnova severního pólu je úchvatným výsledkem obrovského proudu elektricky nabitých částic od měsíce této planety Enceladus, zjistili vědci.
Na Zemi přívaly nabitých částic od slunce narážejíc do magnetického pole naší planety vytváří jak severní tak jižní polární záři čili auroru. Podobné plochy světel spatřené i na Jupiteru, jsou způsobeny elektrony a ionty pocházejícími z vulkanicky aktivního měsíce této planety Io.
Saturn má rovněž vlastní světelnou show polárních září, která se tvoří, když sluneční částice ze slunce interagují s magnetickým polem planety. Ovšem v nové studii astronomové poprvé nachytali Saturnův měsíc, jak také vytváří polární záře i na této prstencové planetě.
Enceladus je vynímečně aktivní měsíc s „ledovými vulkány“ (kryovulkány), které vystřikují vodní páry a organické částice do vesmíru. Výzkumníci měli dlouho podezření, že by to mohlo na Saturnu způsobovat skvrny podobné polárním zářím. Ovšem kosmickým teleskopům zírajícím na tuto prstencovou planetu se celé roky důkazy takovýchto ploch nedařilo najít. Video se Saturnovými polárními zářemi: http://www.space.com/10290-saturn-aurora-movie.html
Nyní však za využití kosmické lodi NASA Cassini obíhající kolem Saturnu výzkumníci konečně projevy takovýchto světel zjistili.
Erupce na Enceladu vytváří masivní mračna elektricky nabitých částic plazmy, která vystřeluje elektrony a ionty 150 000 mil (240 000 kilometrů) podél siločar magnetického pole, kde zasáhnou Saturnův severní pól. Takto vzniklá svítící plocha měří asi 750 mil (1 200 kilometrů) na asi 250 mil (400 kilometrů), čímž pokrývá plochu o trošku větší než Kalifornie. Vědci ji srovnávají se Švédskem.
Když je nejasnější, tato plocha září ultrafialovým světlem daleko méně intenzivním než Saturnova polární záře, ale srovnatelným s nejslabší polární září na Zemi, jaká je viditelná bez teleskopu.
Vědci si všimli, že se jas této plochy zjevně mění v trojnásobném rozsahu, což naznačuje, že Enceladus materiál vyvrhuje s dost proměnlivou rychlostí.
„Elektronové paprsky plápolají v časových škálách o velikosti minut,“ říká výzkumník Abigail Rymer, týmový vědec Cassini sídlící na John Hopkins University. „Jsou to velice dynamické interakce.“
Ačkoliv to, co konkrétně pohání aktivitu těchto kryovulkánů na Encelacu, zůstává nejasné, „jedna věc je jasná: Enceladu to v tomto tempu nemůže dělat napořád,“ řekl Rymer SPACE.com. „Věci byli zvědaví, zda je tempo těchto výronů proměnlivé, a tato nová data naznačují, že je.“
Vědci svá zjištění upřesní ve vydání žurnálu Nature z 21. dubna. ____________________
Áda |
| 01.5.2011 - 23:47 - Adolf | |
|
http://www.space.com/11527-nasa-voyager-spacecraft-leave-solar-system.html
NASA sondy Voyager do roku 2016 opustí sluneční soustavu
Mike Wall, SPACE.com Senior Writer
Date: 29 April 2011 Time: 04:25 PM ET
Umělecké pojetí sond Voyager 1 a 2 u mezihvězdného prostoru.
CREDIT: NASA/JPL [Full Story]
Velký obrázek: http://i.space.com/images/i/7550/original/voyagers-leaving-solar-system-101213-02.jpg
Možná to budou desetiletí, než lidstvo spočine nohou na Marsu, ale za pouhých pět let poprvé okusí rozsah dálav mezihvězdného prostoru mimo naši sluneční soustavu, říkají výzkumníci.
Dvojice bezpilotních kosmických lodí NASA vypuštěná v roce 1977 rázuje asi tak 37 000 mph (60 000 km/h) k okraji sluneční soustavy. Tímto tempem se podle vědců mise pravděpodobně vyklube z vlivu sluneční sféry do mezihvězdného prostoru asi tak do roku 2016.
„Chystají se osvobodit ze sluneční soustavy,“ řekl Ed Stone projektový vědec Voyager z Caltech v kalifornské Pasadeně během mediální telekonference včera 28. dubna. „Zkoušíme se dostat ven ze své bubliny do mezihvězdného prostoru, abychom přímo změřili, co tam je.“
Dlouhá historie objevování
Voyager 2 byl vypuštěn 20. srpna 1977 a jeho dvojče Voyager 1 vystřelili o několik týdnů později 5. září. Obě kosmické lodi měly jako hlavní úkol studium Jupiteru, Saturnu a jejich měsíců.
Tyto lodě rovněž nesou tzv. „zlatá sdělení“ obsahující vydestilovanou podstatu lidskosti, jako jsou různé nabídky hudby a pozdravy do kosmu v 55 různých jazycích. Jejich cílem je trochu o nás poučit mimozemskou civilizaci, pokud by snad někdy Voyagery z té prázdnoty vylovili.
Během svých raných let prováděly Voyagery série důležitých objevů o obřích planetách. Tyto mise např. zjistily na Jupiterově měsíci Io aktivní sopky – poprvé jsme tam takové útvary našli mimo Zemi. Kosmické lodi rovněž našly doklady o oceánu kapalné vody pod ledovým povrchem Jupiterova měsíce Europa.
„Každý z těchto objevů změnil způsob, jakým jsme uvažovali o jiných světech,“ řekl v prohlášení Stone.
Voyagery to vzaly kolem Saturnu i s prozkoumáním Neptunu a Uranu. A pak dále pokračovaly ve svém svistu k okraji sluneční soustavy v různých směrech a s různými plány.
Voyager 1 je teď asi 11 miliard mil (17,7 miliard kilometrů) od Země, zatímco Voyager 2 je asi 9 miliard mil (14,5 miliardy km) daleko, řekl Stone. Voyager je nejdále vrženým člověkem vyrobeným objektem ve vesmíru.
Prozkoumání heliosférické obálky
Ačkoliv Voyagery nechaly planety daleko za sebou, nejsou ještě mimo sluneční soustavu. Jsou pořád uvnitř obří bubliny zvané heliosféra, kterou tvoří sluneční plazma a sluneční magnetické pole. Tato obří struktura má asi třikrát větší průměr než orbita Pluta, říkají výzkumníci.
Voyagery jdou speciálně po záhybech na vnějších skořápce heliosféry, turbulentní oblasti zvané heliosférická obálka (heliosheath).
„Očicháváme a osaháváme ionizovanou hmotu v heliosférické obálce,“ řekl Merav Opher z Boston University, hostující badatel Voyageru.
Voyager vědcům pomáhá k lepšímu pochopení záhadné heliosféry. Např. měření z kosmické lodi odhalila, že tato struktura je pokroucená a asymetrická, s tvarem potrhaným mezihvězdným magnetickým polem, říkají výzkumníci.
A v červnu 2010 Voyager 1 změřil rychlost odletu slunečního větru – proudu nabitých částic odlétajících od slunce rychlostí milionu mil za hodinu – aby v těchto místech v heliosférické obálce rychlost spadla na nulu. Tohle překvapující měření se od té doby nezměnilo.
Výzkumníci si nemyslí, že se tam sluneční vítr zastavil; věří, že se možná jen zahýbá za roh. Takže v poslední době začali Voyageru 1 nařizovat série akrobatických manévrů, aby své přístroje zaměřili do různých směrů, aby loď mohla zachytit a sledovat tuhle matoucí sluneční brízu.
Průlom ven
Heliosférická obálka vypadá, že je asi 3 až 4 miliardy mil (4,8 až 6,4 miliardy km) tlustá a kosmická loď je v ní už dost ponořená. Na základě jejich rychlosti by měly být venku za asi pět let, řekl Stone.
Tento časový rámec je zvládnutelný. Radioizotopové termoelektrické generátory Voyageru – které přetváří teplo uvolňované radioaktivním rozpadem plutonia na elektřinu – mohou jejich přístroje pohánět nejméně do roku 2020. A kosmická lodi zbývá dost hydrazinového paliva, aby prováděla manévry po dalších 60 let, říkají výzkumníci.
Nejsou tam ovšem žádné ukazatele značící začátek mezihvězdného prostoru, kde Voyagery uniknou ze slunečního větru a magnetického pole, aby je začaly šlehat vichry od těch jiných vzdáleně roztroušených hvězd. Takže astronomové budou mít pravděpodobně těžkosti s rozpoznáním vzniku tohoto historického momentu.
„Začínáme mluvit o tom, co předpokládáme, že uvidíme,“ řekl Stone. „Mám podezření, že stejně jako v minulosti budeme překvapeni a ve skutečnosti možná budeme debatovat rok nebo dva, než nakonec rozhodneme, že ‚jsme překročili hranici‘.“ ____________________
Áda |
|
To je blbost. Protoze konec SOL (Slunecni soustavy) je az u Oortova mracna cca 1YL vzdaleneho.
|
|
citace:
To je blbost. Protoze konec SOL (Slunecni soustavy) je az u Oortova mracna cca 1YL vzdaleneho.
To je všechno způsobeno tím, že se pletou pojmy "heliosféra" (nikoli otrocký překlad "sluneční sféra") a "sluneční soustava". Pod helisférou se rozumí oblast, která je pod vlivem magnetického pole Slunce a slunečního větru, případně včetně přechodových oblastí (heliopauza, heliosférická obálka a terminační vlna) mezi heliosférou a mezihvězdným prostorem (s vlastném magnetickým polem "zamrzlým" ve "hvězdném" či lépe "galaktickém větru") a dosahem gravitačního vlivu Slunce, což je skutečně tolik, co uvádí RYS (udává se 50 000 až 55 000 AU). Teď (2011-05-01) jsou Voyagery vzdáleny od Slunce "jen":
V-1: 117 AU
V-2: 104 AU
Proto je o roce 2016 lépe mluvit ve smyslu "definitivně opustí heliosféru naší sluneční soustavy".
Howgh.
____________________
Antonín Vítek |
| 02.5.2011 - 10:36 - Adolf | |
|
citace:
To je všechno způsobeno tím, že se pletou pojmy "heliosféra" (nikoli otrocký překlad "sluneční sféra") a "sluneční soustava".
V originále nejdříve nejpíš záměrně používali výrazů "sluneční sféra" případně "bublina" než konečně prozradili, že se jí říká "heliosféra". Použití těchto opisných označení jsem tedy použil jako adekvátní. Zrovna tak, i když to mají na popisu obrázku, byli dost zdrženliví při použití dalších výrazů jako "heliopauza" aj. Radši mluvili o různých hranicích.
Prohlášení o opuštění sluneční soustavy pak dokonce není ani od novináře, co to napsal, ale od příslušného činitele Caltech. Asi se mu zdálo o něco bobastičtější oznámit přechod přes hranici sluneční soustavy než přechod přes heliopauzu, aby si pak leckterá posluchačka řekla: "Přechod přes menopauzu už mám taky za sebou a nedělám s tím takové štráchy." 
Když má šanci oznámit nadcházející historický okamžik, překročení historické hranice, tak asi nechce mluvit o nějakém přechodu pauzy. Když to teď za skoro 40 let proletí po něco přes sto AU, tak asi ohlásit průchod skutečnou hranicí 55 000 AU daleko už těžko ohlásí. Musí využít příležitost, když je. ____________________
Áda |
| 10.6.2011 - 16:19 - Adolf | |
|
http://www.space.com/11912-nasa-voyager-solar-system-magnetic-bubbles.html
Na okraji sluneční soustavy možná pění obrovské magnetické bubliny
by Mike Wall, SPACE.com Senior Writer
Date: 09 June 2011 Time: 03:16 PM ET
Starý a nový pohled na heliosférickou obálku. Červené a modré spirály ladných magnetických silokřivek ortodoxních modelů. Nová data z Voyageru do toho mixu přidávají magnetickou pěnu.
CREDIT: NASA
Velký obrázek: http://i.space.com/images/i/10145/original/solar-system-heliosheath-bubbles.jpg
Okraj sluneční soustavy je turbulentní místo, vyplněné kypícím mořem obrovských magnetických bublin, naznačují nové výzkumy.
Tato zjištění učiněná pomocí nových pozorování proslulými sondami NASA Voyager, otřásají převažujícím hlediskem na vnější okraje sluneční soustavy. A ukazuje se, že tato oblast, o které se kdysi mluvilo jako o relativně pevném štítu proti mezihvězdným částicím, jako jsou galaktické kosmické paprsky, je ve skutečnosti spíše porézní membránou.
„Budeme muset změnit svůj pohled na to, jak slunce interaguje s částicemi, poli a plyny od ostatních hvězd,“ řekl dnes 9. června reportérům Arik Poster programový vědec Voyager v Ústředí NASA ve Washingtonu D. C.
Nikoliv hladký, nýbrž bublinovitý
Sféra vlivu našeho slunce složená ze solární plazmy a slunečních magnetických polí se nazývá heliosféra. Tato gigantická struktura má asi třikrát větší průměr než je orbita Pluta. Na kraji heliosféry leží heliosférická obálka, hraniční oblast mezi sluneční soustavou a mezihvězdným prostorem.
Desítky let si vědci mysleli, že sluneční magnetická pole se v heliosférické obálce zakřivují v hladkých sevřených obloucích, vytvářejících relativně stejnorodou strukturu.
Ukázalo se však, že je tomu jinak.
Umělecké pojetí sond Voyager 1 a Voyager 2 u mezihvězdného prostoru.
CREDIT: NASA/JPL [Full Story]
Velký obrázek: http://www.space.com/images/i/7550/original/voyagers-leaving-solar-system-101213-02.jpg
Dvojice nepilotovaných sond Voyager 1 a Voyager 2 vypuštěných v obou případech v roce 1977 v současnosti prolétá jinými částmi heliosférické obálky více než 9 miliard mil (14,5 miliardy kilometrů) od Země. A jejich pozorování podněcují nové úvahy o této oblasti.
Tyto sondy zvláště změřily náhlé změny v tocích částic, jako jsou elektrony, různící se mezi jednotlivými výřezy výhledu na vesmír.
„Co nás opravdu omráčilo, byly náhlé rozdíly mezi tím, co viděl Voyager 1 a a co viděl Voyager 2,“ řekl spoluautor studie James Drake z University of Maryland. „Museli jsme vysvětlit, no, proč je tomu tak?“
Nejlepším vysvětlením se podle následných počítačových modelů ukázalo být to, že sondy prolétají skrze pěnovitá pole magnetických bublin. Tyto bubliny fungují jako pasti na částice. Takže detekce částic vzroste, když je sonda v nějaké, a pak klesne, když ji opustí.
Tyto bubliny se vytváří v důsledku interakcí mezi rotací slunce a jeho magnetickým polem. Jak se slunce otáčí, jeho magnetické pole se tam v heliosférické obálce pění a kroutí. Skládačky polí se přes sebe muchlají, čímž způsobují, že magnetické silokřivky se kříží a přepojují, čímž vytváří oceán bublin.
Obrovské bubliny tvaru párků
Bubliny tvaru párků jsou gigantické, měří asi 100 milionů mil (161 milionů km) napříč. A je jich spousta.
„Celá ta věc je bublinatá právě tak jako nejbublinatější části vaší vířivky,“ řekl Drake. Dodal, že pozorovatel letící na palubě některého z Voyagerů by nemusel ty bubliny vidět, protože plyn je v této oblasti příliš difúzní.
Badatelé věří, že tato interpretace nejlépe sedí s daty z Voyageru, ale rádi by nějaké další informace i z novějších, pokročilejších kosmických lodí. Tento tým tedy tlačí na nové mise k dalšímu průzkumu této záhadné oblasti.
„Máme v tento scénář dost důvěru,“ řekla vedoucí autorka studie Merav Ohper z Bostonské University. Dodala ale: „Potřebujeme citlivější přístroje lépe uzpůsobené, aby odhalily, co se děje. Jen to škrábeme po povrchu.“
Výzkumníci ohlašují tato svá zjištění ve vydání Astrophysical Journal z 9. června.
Porézní štít
Astronomové si představovali, že hladká, laminární heliosférická obálka funguje jako dost tuhý štít kolem sluneční soustavy zadržující množství rychlých částici zvaných galaktické kosmické záření.
Kosmické paprsky představují pro astronauty hrozbu, jelikož mohou prorážet do buněk kosmických cestovatelů a poškozovat jejich DNA. Atmosféra Země kosmické paprsky zeslabuje, zastiňuje lidi na zemi před jejich nejhoršími účinky.
To moře bublin ale pravděpodobně funguje spíše jako membrána než štít, říkají výzkumníci, takže potenciálně některým z těchto částic dovolí prošťourat se do vnitřku sluneční soustavy. Vědci však plně nerozumí tomu, jak membrány pracují a co je jimi schopno projít.
Bubliny mohou prozatím kosmické paprsky zachycovat, nutit je odrážet se sem a tam jako míčky, než konečně uniknou. Vypočítat, který z těchto scénářů je přesný, by mělo být solidním základem pro naše chápání mezihvězdného prostředí. Pokud jsou bubliny např. propustným sítem, tak to naznačuje, že tam venku nemusí tolik galaktického kosmického záření, kolik si výzkumníci mysleli.
Je to jen jedna otázka z mnoha, jimiž se astronomové nyní díky těmto novým výsledkům zabývají.
„Pořád ještě zkoušíme svou mysl přehýbat podle důsledků těchto zjištění,“ řekl Drake.
Voyager 1 je teď asi 11 miliard mil (17,7 miliardy kilometrů) od Země, zatímco Voyager 2 je asi 9 miliard mil (14,5 miliardy km) daleko. Voyager je nejdále vyslaný člověkem zhotovený objekt ve vesmíru. ____________________
Áda |
|
Planetka včera zasáhla Jupiter. No nevypadá to na zrovna malý impakt...
http://www.flickr.com/photos/19299984@N08/7976507568
http://spaceweather.com/ ____________________
Andy
https://www.instagram.com/polar_andy_cz/ |
|
Nie je to prvý takýto jav pozorovaný na Jupiteri - už v roku 2010 (09.09.) dvojica amatérskych astronómov pozorovala podobný jav. Malo ísť o impakt a výbuch "10 metrového" meteoru v horných vrstvách atmosféry. "Diera v oblakoch", ako sú známe z dopadov fragmentov kométy Schoemaker-Levy vtedy nevznikla. Tentokrát uvidíme... ale asi tiež nevznikne.
Takéto amatérske pozorovania sú celkom užitočné - umožňujú spresniť štatistiku, ako často k takýmto udalostiam dochádza a ako často to môže postihnúť aj našu planétu.... [Upraveno 11.9.2012 Alchymista] |
|
