V poslední době byla v televizi opět záplava filmů s Asteroidovou tématikou. Tak mě napadlo jelikož se většina planet pohybuje ve zhruba stejném sklonu. Tak můžeme přece usoudit že i většina Asteroidů pohybuje v drahách se stejným sklonem (nebo se mýlím. Samozřejmě jsou zde i výjimky např. asteroidy, které vychýlila velká planeta, komety, které se musely také s něčím střetnout aby změnili dráhu a vydali se k cestě ke slunci. A potom jsou tu i objekty putující mezi slunečními soustavami, ale těch je minimum. Proto lze říci že většina asteroidů narazí v úzkém pásu kolem rovníku. Pokud se mýlím prosím opravte mně.
 

I kdyby se asteroidy většinou pohybovaly po drahách ve zhruba stejné rovině, tak jde o rovinu dráhy (sklon) VZHLEDEM KE SLUNCI a nikoliv vzhledem k Zemi. Proto stačí i docela nepatrný odklon od ekliptiky (roviny dráhy ve které obíhá Země kolem Slunce) a asteroid už může dopadnout prakticky kamkoliv na Zemi (stačí odklon v řádu úhlových sekund a asi i méně).
 

Potom je tu však problém s vystavenou plochou případnému nárazu. Ve vyšších zeměpisných šířkách je tato plocha menší. A tím je nižší i pravděpodobnost.
 

A také je tu problém s délkou souběhu takových to těles s jiným odklonem dráhy. Čím delší doba po kterou jsou relativně u sebe tím vzrůstá pravděpodobnost.
 

Nějaké malé rozdíly v pravděpodobnosti tu asi budou, ale obecně bych zůstal u konstatování, že asteroid může dopadnout kamkoliv na povrch Země.
 

I kdyby byly roviny drah stejne sklonene (jakoze nejsou), tak se jeste draha "drtiveho impaktu" ohyba tesne pred dopadem grtavitaci Zeme (eventuelne Mesice).
Krom toho se Zeme nataci o 23,5 stupne do roviny ekliptiky.
A navic co to znamena "pravdepodobnost dopadu na urcite misto"? V pripade rovnobezneho proudu teles by jich sice vertsi pocet dopadl "k rovniku", ale ty v "polarnich oblastech" by zase skrtaly sikmo a tak by napachaly skodu na vetsi plose. Jako (vcelku nevhodnou) analogii doporucuju mapku uplnych slunecnich zatmeni: tenke prouzky u rovniku, velke flaky v (ant)arktide.

 

Ale na rovník také těleso může dopadnout ze šikma. V celé pravděpodobnosti jde jen o to že na 50stupni š. (koule) má výseč menší poloměr než na rovníku. Analogie znamená že na 90stupni je pravděpodobnost nulová.
 

Přesto může meteorit bez problémů dopadnout i přesně na pól. Může to nastat i při příletu meteoritu po tečně (atmosféra a gravitace to pak ohne směrem k zemi), ale především to může nastat proto, že rotační osa Země je skloněna o cca 23° k rovině ekliptiky (k rovině nejčastějšího výskytu asteroidů), jak už připomněl Honza Mocek. Každý kousek povrchu Země je tak vystaven nebezpečí dopadu meteoritu téměř se shodnou pravděpodobností (relativní rozdíly asi moc nepřesáhnou 50%).
 

a vyskytují se vůbec tak velké planetky v dráhách s takovým úhlem.
 

...ba i vetsim - ano
 

Tedy pokud se ptate na uhel, ktery umoznuje kolizi se Zemi - ten je totiz v principu uplne libovolny, pokud se obezne drahy Zeme a asteroidu priblizne krizi.
 

O jakém úhlu tu Dodo mluví? Zatím jsem vždy popisoval situaci, kdy asteroid (planetka) je prakticky v rovině ekliptiky (sklon v řádu úhlových sekund).
 

úhel myslím tím sklon dráhy planetky vůči sklonu dráhy země.

Nevím jak velký vliv může mít gravitace země u tak rychle se pohybujícího tělesa že změní jeho vektor pohybu o několik stupňů.


Je mi jasné že ten daný prostor je 3D tudíž úhlů je více 3 (3 vektory).

Přiznám se že jsem si neuvědomil že tu opravdu hrají rozdíli setin stupně roli.

Jde mi jen o to (v tento okamžik) že v zeměpisné šířce 60stupňů je pravděpodobnost dopadu tělesa poloviční než na rovníků (sklon rotace země nepočítaje)

A teď má otázka kolik těles v sostavě obíhá po dráhách kolmých (alespoň přibližně) na dráhy planet.

V minulosti státy vypustily sondu jež měla sledovat slunce tím že obíhala ned jeho poly a byla to docela mimořádná událost a nedovedu si moc představit je podobně vysoko energetické manévry realizovala tělesa.

 

K té sluneční sondě Odyseus (Ulysses)- její dráha je celkem zajímavá. Napřed sonda (hmotnost 367 kg při startu) odstartovala z Discovery 6. 10. 1990 přímo na dráhu k Jupiteru, kam dorazila v únoru 1992. Manévrem s gravitační asistencí pak byla sonda převedena mimo ekliptiku na eliptickou dráhu se sklonem 80,2 stupňů k slunečnímu rovníku a s nejbližším přiblížením ke Slunci 1,3 AU (tj za dráhou Země) a s největší vzdáleností od Slunce 5,4 AU (Jupiter je od Slunce vzdálen asi 5,2 AU). Doba oběhu na dráze je 6,2 roku. Sonda létá ve směru od jižního pólu Slunce k jeho severnímu a měření provádí rok během největšího přiblížení. První sada měření byla prováděna v rozmezí 1994-1995, další 2000-2001. V tuto dobu je sonda někde v oblasti Jupiteru.
Asteroidy či spíše komety také občas prolétají kolem Jupiteru, ale z jiného úhlu a tak jsou Jupiterem spíše odchylovány z jejich případného letu směrem k Zemi. Jinak hrozba asteroidů NEO je reálná, ale jak konstatuje ing. Růžička ve svém příspěvku ve Valmezu 2002, moc se s tím nedělá. I když se zveřejňují odhady pravděpodobností, že během následujících 100 let pravděpodobnost dopadu většího asteroidu je nízká, neplyne z toho, že je nulová. Možná, že by k vyhledávání objektů NEO mohli přispět i amatérští astronomové či kosmonautičtí nadšenci (což by mohl být i případný námět ke kosmonautickým aktivitám, o nichž píše ing. Holub na jiném místě této diskuze).