Je podle vás šance, že některý z níže uvedených pilotovaných systémů se dočká realizace do roku 2010?
Japonský projekt raketoplánu HOPE-X, na vývoji se pracuje od roku 1980, což je úctyhodná doba. Kdysy jsem četl ,že se počítá s jeho nasazením kolem roku 2004 a snad již proběhli zkoušky prototypu v atmosféře.
Evropský raketoplán HERMES, ESA ho odepsala kolem roku 1997 , projekt byl ve značně pokročilém stádiu (měly již započít zkoušky v atmosféře). Ariane 5, která ho měla vynášet již je v rutiním provozu, nejsou tedy tlaky v ESA na jeho oživení?
O OSP již bylo napsáno dost a pokud se nepletu, tak poslední předpokádané datum jeho nasazení byl rok 2008.
O ruském MAKSu mám minimum informací a vzhledem k velikosti rozpočtu ruské kosmonautiky mu nedávám moc šancí na dokončení.
Jestli chystá ambiciózní Čína v tomto směru nějaké překvapení jsem bohužel nezjistil.


 

Hermes byl opuštěn, velkým problémem se stalo zajištění bezpečnosti kosmonautů - záchranný systém, vzhledem k omezené nosnosti vycházela hmotnost nákladu neúnosně nízká. Hope-X nemá budoucnost - stejné problémy jako Hermes a STS. MAKS by přinesl velké množství problémů, při růstu hmotnosti (k čemuž při stavbě vždycky dochází) by taky klesla užitečná hmotnost, navíc není řešena záchrana posádky - navrhované vystřelovací sedadla se nedají použít při větší rychlosti než Mach 1,1 a to je dost málo. Číňané použijí a taky dlouho používat budou svoji ShenZhou. Jediný nový program je OSP a možná něco tajně vyvíjejí Indové.
 

V podstatě níže uvedený odkaz na článek zmiňuje rovněž problémy s bezpečnostní posádky a užitečnou hmotnosti (Crew safety and unplanned weight growth were major problems -snad tomu rozumím dobře)
http://www.astronautix.com/craft/hermes.htm
Na druhou stranu Hermes měl startovat na "špici" Ariane 5, což se mě zdá bezpečnější způsob startu než stávající americký STS. Malé riziko poškození při oddělení raketoplánu od nosiče(viz Columbia) a snad i nepatrně větší šance na bezpečný návrat v případě problémů či nehody nosiče.
 

Tenhle příspěvek se mi poněkud zvhrnul od pilotovaných projektů k vícenásobně použitelným - ale protože se diskutoval Hermes a Hope-X, tak to myslím úzce souvisí.

Na SpaceDaily.Com nebo kde jse se doklikal k zajímavé studii, podle které nebou žádné další okřídlené raketoplány startující jako konvenční rakety nikdy vyvinuty. Je tu totiž zajímavý problém týkající se přerušení startu: např. STS má ve výšce okolo 100 km pořád jen malou část svoji orbitální rychlosti, při selhání všech motorů v této výšce by ale v žádném případě nevydřžel návrat do atmosféry - prostě by se rozlomil. Naproti tomu návratové moduly typu Sojuz/Apollo jsou konstruovány pro návrat z translunárních drah (Apollo dokonce pro návrat od Marsu, což je málo známá skutečnost - ano, nejen Rusové automaticky konstruovali lodě aby vydrželi let k Marsu, s návratovou kabinou Apollo se počítalo taky).

Celkový problém je prostě v tom, že okřídlené těleso vůbec není vhodné pro umístění na raketu - celáý koncepce je přirovnávána ke koncepci vzducholodí, což jsou dopravní prostředky, které sice osobně obdivuju - ale jejich pojetí z 20tých a 30tých let 20. století se za cenu obrovských nákladů a rizik snažilo naroubovat paradigma námořní plavby na létání, což je naprosto nevhodné - dokonce ani v přirodě neexistuje vzdušný ekvivalent velryb...

Kromě problémů s přerušením startu, které jsou u okřídleného modulu překvapivě nepřekonatelné - větší sklon vzletové trajektorie totiž prý vede k větším ztrátám při průletu atmosférou - je tu další problém s umístěním na nosiči: umístění typu STS/Buran vede ke ztrátám v důsledku asymetrie tahu vzhledem k ose komplexu, zdánlivě logičtější umístění na špici rakety zase vyžaduje při průlety atmosférou obrovskou rezervu výkonu motoru, protože prostě těleso s křídly na špici má špatné aerodynamické vlastnosti - zejména je velice špatně ovladatelné.

Jediná realistická koncepce okřídlenéh raketoplánu je tedy hypersonický letoun - jednak tím, že spotřebovává vzdušný kyslík i při rychlostech až 10 M, jednak díky daleko lepším možnostem přerušení startu. Dráha hypersonického letounu nabízí po celou dobu stoupání návrat do atmosféry v přijatelném úhlu - na rozdíl od konvenčního raketoplánu.

Je tu ještě jedna cesta, o které uvažovali např. Rusové v 70. letech, a kterou rozvinul např. Kistler Aerospace - a sice vícenásobně použitelný bezkřídlý návratový modul o velikosti dnešních horních stupňů raket. I bezkřídlý modul může mít vztlakový poměr (jebo jak se český řekne lift-to-drag ratio) až 1:10, a k měkkému přistání lze použít kombinaci padáku a raketových motorů. Pokud vím, Rusové tuhle koncepci zavrhli mj. kvůli značným problémům s manipulací takovým modulem po přistání, a taky je tu otázka manévrovatelnosti - mohlo by to rozhodně při přistání udělat pěknou paseku.

První stupně kosmických nosičů nepadají zpět do atmosféry příliš drastickou rychlostí a jejich opětovné použití dává smysl. Jde o to, že kromě SME zatím neexistoval raketový motor schopný vícenásobného použítí, a i SME je start od startu vlastně unikát, a jeho generální opravy stojí více než sériová výroba jednoduchých motorů. Co se týče vícenásobného použití orbitálních těles, tam je situace podobná.

Zpět k pilotovaným projektům: u jakýchkoliv pilotovaných letů se myslím bude dostávat do popředí otázka KOHO chceme do vesmíru posílat. Jinými slovy, kosmonautika už není propagandisticky využitelná, má relativně malý vědecký i vojenský význam - a tím pádem bude problém jí ufinancovat. Technicky jsme trochu v situaci balónového létání v 19. století: toto století přítomnost člověka ve vzduchu jednoduše odzívlo, jako zábavu pro pár výstředních a finančně zajištěných bláznů. Přesto si myslím, že zkušenost s letem balónu bylo určitě jednodušší a bezpečnější získat na konci 19. století, než na jeho začátku. Jsme dnes v situaci, kdy ještě dlouho nebudou k dispozici žádná zásadně vyspělejší kosmická technologie, než byla k dispozici v 60. létech - máme pár lepších a levněji dostupných materiálů, pár bezpečnějších koncepcí (např. hybridní motor) - ale to je asi tak všechno. Jde teď asi hlavně o to celé to výrazně zlevnit a přiznat, že létání do kosmu v podstatě není věda ale zábava...

 

Z výše uvedených pilotovaných systémů dávám největší (a zřejmě jedinou) šanci systému OSP, protože má nejlepší předpoklady k realizaci. Je docela potřebný (kvůli problémům s STS), chce to USA (technologicky a ekonomicky nejvyspělejší stát světa) a technologicky to není nic převratného (spíše naopak).

HOPE-X možná poletí dříve, ale to není pilotovaný systém.

V tuto chvíli také souhlasím s xChaosem, že létání lidí do kosmu v podstatě není věda (protože výsledky v této oblasti jsou docela mizivé), ale hlavní důvody jsou jiné (snad politické, strategické, historické, osobní, ... ???).
 

Drive ci pozdeji bude muset lidstvo jit ven z kolebky. Je to jen otazka casu. Otazkou casu je ale taky nalezeni spravnych zivotnich podminek v kosmu pro lidi. Stale toho vime malo. A budeme i nadale, nebudou-li lide litat alespon do blizkeho kosmu a zkoumat sami sebe.

Technologicke experimenty zajiste lze delat i bez pritomnosti cloveka, i kdyz se timzvysuje pravdepodobnost neuspechu experimentu v dusledku banalni zavady. Ale neni mi jasne jak experimentovat se zviraty a rostlinami. Tam cloveka vidim jako nutnou "komponentu". Ale mozna mam malo predstavivosti...
 

Co se týče pilotovaných letů, tak v současné době zřejmě nemají smysl velké projekty letů s lidksou posádkou k jiným telesům Sluneční soustavy.
O pilotovaných letech na oběžnou dráhu bych to už netvrdil. Předci jenom stav beztíže nabízí nové možnosti v technologii výroby materiálů, medicíně, botanice a dalších oborech. Nedovedu si dost dobře představit výzkum v těchto disciplínách bez aktivní účasti člověka.