Behem let se objevila spousta projektu, ktere casto neopustily rysovaci prkna a skicare. Mnohe z nich jsou z dnesniho hlediska nedomyslene, mnohe jen mely silnou konkurenci nebo malo vlivne primluvce, u nekterych je vyslovene skoda, ze nespatrily svetlo sveta.

Prave jsem na www.atronautix.com narazil na sekci "Manned/BaiLout", cili na zpusoby, jak "seskocit" z orbity. Musim rict, ze hlavne
MOOSE (http://www.astronautix.com/craft/moose.htm) a
Paracone (http://www.astronautix.com/craft/paracone.htm)
me skutecne sokovaly.

Myslite, ze by to skutecne mohlo fungovat?

Pro neanglictinare: MOOSE je elasticky stit v "batohu", ktery je na orbite "nafouknut" samovytvrzujici penou. Astronaut by se musel rucne zhruba zorientovat pomoci plynoveho motorku a pote zazehnout hlavni brzdici motor. Paracone funguje podobne - na sedadle jsou orientacni motorky a brzdici motor, po jeho dohoreni se nafoukne brzdici kuzel.
Tepelne zateze astronauta pry mely byt unosne (ale jde o vypocty ze 60.let, popripade pozemni testy).

Ma takovy utraminimalisticky pristup sanci? Mel ji v dobe sveho vzniku? Bylo by to technicky zvladnutelne dnes? A hlavne - je takovy system potreba?
 

Nádhera ) Docela moc se mi to líbí. Myslím, že je takový systém potřeba (pokud by se prokázalo, že je funkční). Pak by se nějakým takovým systémem mohli zachránit posádky z raketoplánu a ten nechat na orbitě na opravu ... Ale jestli je to reálné, kdo ví ...
 

Pěna se mi hrozně líbí, ale myslím, že na její vytvrzení je potřebné působení vzduchu. Takže by musel být štít uzavřený do nějakého vaku, proto asi ten "batoh". Jak je vůbec potřebná síla štítu?
 

V jiné diskuzi (X-prize) jsem se zmiňoval o nafukovacím tepelném štítu, který byl již dvakrát zkoušen. Pro 110 kg zátěž (to je asi třetina hmotnosti kosmonauta ve skafandru s autonomním klimatizačníám zařízením, bylo odtaveno 8 až 9 milimetrů ablativního pokryvu štítu. Dá se tedy předpokládat, že trojnásobek (tj. 30 mm) by byl bez rezervy postačující.


 

Ještě k vytvrzování. Před rokem 1980 se uvažovalo o zapúěňování míst po vypadlých dlaždiškách tepelné ochrany raketoplánu. Vytvrzoivání probíhalo jen působením UV záření. Nevím však, jak dlouho vytvrzování trvalo.
 

Otazka spolehlivosti takoveho systemu me napadla prave obzvlast v souvislosti s testy nafukovaciho kuzelu v nedavne dobe - zarizeni se evidentne prilis nepovedlo a to mame k dispozici o 30 let vyspelejsi materialy. Navic clovek neni automat - pouzdro s pristroji se mohlo zorientovat a zbrzdit pomerne presne, ale astronaut (bezpochyby vice ci mene ve stresu) by mohl pri ciste manualnim, prakticky pouze vizualnim navadeni dost snadno udelat chybu. Dnes uz by se do limitovane hmotnosti "orbitalniho padaku" vesla i nejaka ta elektronika, ale v modelu "60.leta" bych umrtnost cekal neprijemne vysokou. Ale porad lepsi nez nic, pravda