Tady to možná odpovídá, maximum kolem 9G při standardním průběhu.
Takže při nestandardním průběhu - např. při startu Sojuzu 18/1 v roce 1975 nebyly spuštěny motory třetího stupně.
Tehdy poprvé v historii kosmonautiky zafungoval systém nouzové záchrany posádky - SAS.
Byl zahájen nouzový sestup na zem z výšky zhruba 170 kilometrů.
Kosmonauti Vasilij Lazarev a Oleg Makarov poprvé v historii světové kosmonautiky zaznamenali kritické přetížení 21,3 g.
Zažili krátkodobou srdeční zástavu, ale vrátili se živí.
Lazarev už nikdy neletěl do vesmíru a zemřel v roce 1990.
Makarov letěl na oběžnou dráhu ještě dvakrát, ale nakonec, po 20 letech na klinikách, odešel ze života v roce 2003 - nepřežil čtvrtý infarkt.
Pravda.ru 2018 https://www.pravda.ru/news/science/1395746-raketa/
Srovnejte: https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/sojuz/so-18-1/index.htm
A malé okénko do historie - tak asi představovala NBC jak to bude vypadat po přistání na Měsíci (americký divák asi potřeboval kvalitní barevné záběry či animace, aby nepřepnul jinam).
Ale asi už nezjistíme, v jakém pořadu to tehdy šlo.
- S tou lopatou to nemá chybu - zasypte ty šlápance, sjedeme to ještě jednou ;-) [upraveno 17.7.2024 16:04]
...niekde na tomto fore najdes aj fotku astronauta na pruzinkach ako poskakuje po "Mesiaci" a este sa mu aj v prilbe odraza reflektor.
A vtipne na tom je, ze tu fotografiu spravila skutocne NASA.
A NASA to dokonca aj potvrdila.... ...Dokonca vedeli potvrdit aj presny datum vycviku, kedy fotografia vznikla....
A este jeden detail... ludia, co rozumeju kozmonautike, pristatie na Mesiaci nespochybnuju.
„Dobrou noc, hodně štěstí, veselé Vánoce a Bůh vám všem žehnej - vám všem na dobré Zemi.“
Posádka Apolla 8 se na Štědrý den roku 1968 stala prvními lidmi, kteří obletěli Měsíc. Posádka předvedla živý televizní přenos, který zakončila čtením z knihy Genesis.
Před 50 lety se odehrála unikátní kosmonautická událost, která se od té doby (snad prozatím) již nikdy neopakovala. Na oběžné dráze se nad severofrancouzskými Mety spojily pilotované kosmické lodě dvou různých států. Asi není překvapením, že řeč bude o společné americko-sovětské misi Apollo-Sojuz (ASTP), resp. sovětsko-americké misi Sojuz-Apollo (EPAS). Ta se uskutečnila v roce 1975, ale počátky vzájemné spolupráce překvapivě sahají do mnohem vzdálenější minulosti. Americká NASA navázala formální vztahy se SSSR, tehdy se Sovětskou akademií věd, již koncem 50. let 20. století. Na pracovní úrovni však fungovala i dříve, první „velkou příležitostí“ byl let Sputniku 2. Tam se ale očekávání nenaplnila a vědecká obec ostrouhala. V počátcích byl rámec spolupráce zaměřen na družicovou komunikaci, pozorování Země a obecně pojatou vědu. Po prvních kosmických letech se začalo uvažovat i o společných výpravách, avšak prozatím ve velmi obecné rovině. První vážněji myšlená spolupráce se začala formovat na konci 60. let. Postupně krystalizovaly různé scénáře s rozdílnou šancí na konečnou realizaci.
Zvažovány byly například lety americké a sovětské pilotované kosmické lodi ve formaci. Spojení obou kosmických lodí a přestup posádek s nutností výstupu do volného kosmického prostoru. Nebo prosté spojení obou kosmických lodí bez vzájemného kontaktu posádek. Ideální by však bylo, aby se posádky mohly bezproblémově setkat a promíchat. Později byly ve hře také možné výpravy sovětských kosmických lodí Sojuz k americké stanici Skylab. Dokonce se i zvažovalo s variantou, že by sovětští kosmonauti byli na stanici přítomni sami bez Američanů! Objevily se i nápady s využitím tehdy vyvíjeného americké raketoplánu. Co vše se zvažovalo by vydalo na knihu. Zaměřme se tedy na realizovanou podobu společného kosmického letu. Od roku 1970 se začalo pracovat na programu využívajícího kosmickou loď Apollo na straně USA a Sojuz na straně SSSR. Od poloviny roku 1971 se začala pravidelně scházet řídící a koordinační skupina a také pět pracovních skupin řešících zásadní technické problémy.
Z podstaty totiž byly kosmické lodě Apollo a Sojuz nekompatibilní, a právě její zajištění bylo středobodem programu. Pracovní skupiny řešily otázky vzájemné navigace při přibližování, zajištění vlastního mechanického spojení a zajištění přestupu posádek, vzájemné komunikace mezi kosmickými loděmi a pozemními středisky a zajištění systémů podpory života. Nakonec bylo rozhodnuto, že se spojení uskuteční přes nově vyvinutý přechodový tunel, na jehož jednom konci bude připojena kosmická loď Apollo přes již existující mechanismus. Na druhou stranu se měl připojit Sojuz s nově vyvinutým dokovacím systémem APAS-75. Přechodový tunel tak vyřešil nekompatibilitu dokovacích systémů, ale obešel i problém s různým složením a tlakem atmosféry v kabinách kosmických lodí. Sloužil tedy také jako přechodová komora, ve které se navodily podmínky pro přestup do Apolla či Sojuzu (vždy jednosměrně). Lodě Apollo totiž měly kyslíkovou atmosféru, kdy její maximální bezpečný tlak byl 55 kPa (běžně 34 kPa). Sojuz naopak používal klasickou směs kyslíku a dusíku při tlaku 101 kPa. Pro potřeby společné mise se pak v Sojuzu před připojením snížil tlak na 69 kPa. To umožnilo snadnější přestupy bez dlouhé potřeby prodýchávání kyslíkem. Systémy kosmických lodí byly také modifikovány pro potřeby společné mise. Více se to týkalo zejména Sojuzu, neboť Apollo toto přeneslo na spojovací tunel. V SSSR v roce 1974 proběhly dvě bezposádkové zkoušky modifikované kosmické lodi Sojuz se stykovacím uzlem APAS-75 a v prosinci se pak uskutečnila pilotovaná výprava Sojuzu 16 s Anatolijem Filipčenkem a Nikolajem Rukavišnikovem. Finální dohoda mezi USA a SSSR o společném kosmickém letu byla podepsána 24. května 1972. Byl taktéž dohodnuto, že stavbu přechodového tunelu zajistí USA (konkrétně firma North American Rockwell) za podpory SSSR (OKB-1).
Na konci ledna 1973 oznámila NASA složení posádky kosmické lodi Apollo – velitelem byl Thomas Stafford, pilotem velitelského modulu Vance Brand a pilotem (sic!) přechodového tunelu Donald Slayton. Sovětská strana oznámila své nominace v květnu 1973. V té době byly kosmické lodě Sojuz používané jako dvoumístné, a tak byl na post velitele jmenován Alexej Leonov a letovým inženýrem se stal Valerij Kubasov. Posádky se poprvé potkaly v červenci 1973 v Houstonu. Realizace společné mise byla velmi náročná a narážela na mnoho problémů. Zejména mezery ve znalosti sovětské kosmické techniky přidaly nejednu vrásku na čele inženýrů. Nakonec ale vše dobře dopadlo a pro obě strany bylo přínosem se poučit o způsobu práce druhé strany. Mise Sojuz-Apollo měla bezesporu svoji politickou roli. Posádky si předaly dárky, vlajky USA a SSSR, vlajky OSN, podepsaly společné certifikáty a spojily pamětní plaketu. Zapomínat se nesmí ale ani na vědu. Celkem bylo pro let připraveno 32 experimentů. 22 bylo amerických, 6 sovětských a 5 společných. Nepoměr v amerických a sovětských nebyl dán nezájmem SSSR, ale USA benefitovaly z přítomnosti dokovacího tunelu, který pro ně fakticky představoval malou kosmickou laboratoř. Některé experimenty se realizovaly při spojených lodích Apollo a Sojuz, ostatní pří letech v blízké formaci a nebo při samostatné části mise po rozpojení soulodí. Experimenty se týkaly lidské fyziologie, imunity či biologie. Dále šlo o studium vlivu kosmického záření a mikrogravitace, několik technologických zkoušek či pozorování Země. Kosmická loď Apollo také vytvořila umělé zatmění Slunce pro posádku Sojuzu.
Vraťme se ale ještě na chvíli v čase. Je 15. červenec 1975 a ve 12:20 UT odstartovala nosná raketa Sojuz-U s pilotovanou kosmickou lodí Sojuz (19) a v 19:50 UT nosná raketa Saturn 1B s pilotovanou kosmickou lodí Apollo (ASTP). Před vlastním spojení se posádky musely vyrovnat s několika technickými problémy. Na Sojuzu například přestala pracovat černobílá kamera. Na lodi Apollo se řešily problémy s přechodovým tunelem a také černým pasažérem (floridským moskytem). S drobným zpožděním došlo ke styku lodí Sojuz a Apollo 17. července 1975 v 16:09:12 UT a k pevnému spojení v 16:12:30 UT. Loď Apollo byla v aktivní roli řízená Thomasem Staffordem a Sojuz byl pasivním tělesem. Po spojení došlo na setkání posádek v 19:19:27 UT. Stafford a Slyaton čekali v uzavřeném přechodovém tunelu na Leonova a Kubasova. Zatímco Brand zůstal v lodi Apollo. Líto mu to však být nemuselo, do Sojuzu se podíval později. Jaká logistika byla skryta za prvním přesunem posádek ukazuje přiložený obrázek, který vydá za desítky slov. Sovětští kosmonauti si prohlédli loď Apollo, a naopak američtí astronauti loď Sojuz. Posádky se navzájem také pohostili. Na Leonova s Kubasovem tak čekal například hovězí steak či houbová polévka s mořskými plody. Sovětští kosmonauti hostili své protějšky borščem či krůtím masem v rosolu. K odpojení kosmických lodí došlo po 44 hodinách 19. července ve 12:03 UT (podle jiných zdrojů ve 12:12 UT). Lodě letěli ve formaci a Apollo provedlo umělé zatmění Slunce pro posádku Sojuzu v rámci jednoho ze společných experimentů. Následovalo opětovné spojení, při kterém opět manévrovalo Apollo, ale z pohledu dokovacího mechanismu byl aktivním tělesem Sojuz. Spojení bylo tentokrát tvrdé, ale kompenzační mechanismus na spojovacím systému APAS-75 zapracoval na výbornou. Sojuz a Apollo se tak ve 12:40:41 UT opět spojily a definitivně rozpojily v 15:26:12 UT. Probíhal opět let ve formaci a zkoumalo se například pohlcování ultrafialového záření. Sojuz pokračoval v samostatném letu ještě dva dny, Apollo pět dní.
K přistání návratové kabiny kosmické lodi Sojuz došlo 21. července 1975 v 10:50:51 UT v kazašské stepy. Apollo přistálo 24. července 1975 ve 21:18:24 UT v Tichém oceánu nedaleko Havaje. Vlivem chyby posádky došlo při přistání k průniku jedovatých výparů hyperbolických pohonných látek (monomatylhydrazinu a oxidu dusičitého) do kabiny. Posádka byla slabě vystaveny jejich nepříznivým účinkům a následně hospitalizována. Naštěstí bez následků. Dozvukem společné mise Apollo-Sojuz byl 20drnní let sovětské návratové družice Bion-3 v prosinci 1975. Na její palubě byly také tři vědecké experimenty NASA. Mimo to také Československé. Tady malá odbočka. Při zahájení kosmické spolupráce NASA a Akademie věd SSSR byly do USA přizvání samozřejmě zástupci Sovětského svazu, ale také Polska a Československa. To by ale bylo na jiný příběh.
Jenom pár pooznámek. Deke Slayton chtěl původně být velitelem mise (čekal na let 13 let) a byl šéfem astronautů NASA. Jenže to by neprošlo, takže letěl jako pilot přechodového modulu - zodpovídal tedy za jeho provoz a obsluhu (jak systémy, tak vědecké vybavení). To je podstatný rozdíl oproti pilotům lunárního modulu při Apollo 7 a 8, kdy žádný modul neletěl.
Sověti svoji techniku utajovali nejenom kvůli tomu, že šlo o pro SSSR špičkové vybavení a nejen kvůli klasické utajovací mánii vojáků, ale i proto, že si uvědomovali, že celková úroveň techniky a Sojuzu zvlášť je proti Apollu nízká, navíc Sojuz měl problematickou minulost a mizerné technické a manévrovací schopnosti. Na zdokonalený a skutečně moderní Sojuz T se stále čekalo. Proto nebyl možný let ke Skylabu - Sojuz by to se dvěmi lidmi na palubě nedokázal - potřeboval aktivní pomoc Saljutu a neměl palivo pro dosažení 440 km dráhy Skylabu a návrat. Proto byl Sojuz při společné misi pasivní - všechny manévry dělalo Apollo, přestože sebou tahalo ještě přechodový (dokovací) modul a letělo se na dráze jen 230 km.
Jedním z impulzů pro společný let byla i havárie Apolla 13 a Sojuzu 11 - obě strany si uvědomovaly, že spoluprací můžou lépe zvládnout budoucí krize.
