Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-4 Co/F-4
tisk 
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1982-065A 27.06.1982 04.07.1982 7d 1h10m 4.zkušební let STS


Posádka STS-4
Posádka :
Mattingly,T.K.[VE] | Hartsfield,H.W.[PL]

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-4 v NASA ]


Znak STS-4Popis letu : (převzato z L+K 20/82 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-4

S VOJENSKÝM NÁKLADEM

ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Přípravy k poslednímu zkušebnímu letu raketoplánu Columbia do kosmického prostoru začaly na Kennedy Space Center na Floridě okamžitě po návratu družicového stupně z místa přistání na White Sands Missile Range dne 9. dubna 1982. Stupeň byl jako obvykle odtažen do montážní budovy OPF, kdy byly z jeho nákladového prostoru nejprve vyjmuty přístroje a experimenty, použité během letu STS-3.

Na rozdíl od předcházejícího návratu byl povrch Columbie více poškozený; zejména na přídi, před okny pilotní kabiny, chyběla řada desek systému tepelné ochrany. Tato poškození však techniky příliš nevzrušovala. Mnohem více se obávali škody, které mohl natropit ve ventilových systémech manévrovacích a stabilizačních motorků RCS jemný sádrovcový prach, který byl na White Sands všudypřítomný. Proto bylo systémům RCS tentokráte věnováno mnohem více pozornosti než po předchozích zkušebních letech.

Ani ostatní systémy však neunikly bdělým očím pozemní obsluhy. Při kontrole motorů SSME, které urychlují raketoplán po prvních osm minut letu, bylo zjištěno, že naprasklo těsnění vodíkového palivového čerpadla motoru č. 2. Toto čerpadlo proto technici demontovali, těsnění vyměnili a pak je podrobili krátké statické zkoušce. Šlo o první vážnější opravu na vysokotlakých kyslíkovodíkových motorech od počátku zkušebních letů.

Přes tyto neplánované údržbářské práce pokračovaly přípravy družicového stupně rychlým tempem a přibližně měsíc po návratu na Floridu mohli technici do nákladového prostoru raketoplánu a na jeho obytnou palubu umístit civilní užitečné zatížení. Vojenský náklad však zatím zůstával pečlivě ukryt ve vojenských skladištích USAF na Cape Canaveral Air Force Station.

Následovaly komplexní zkoušky elektronických, hydraulických a pneumatických systémů družicového stupně, i prověrky správného napojení užitečného zatížení na palubní systémy Columbie. Po ukončení testů byla Columbie dne 18. května přetažena do montážní budovy VAB (Vertical Assembly Building), kde byla připojena k již dříve vztyčeným pomocným startovacím motorům SRB a odhazovací nádrži ET.

Následoval necelý týden prověrek správného propojení všech komponent sestavy kosmického raketoplánu a dne 26. května se vydal pásový dopravník s mobilním vypouštěcím zařízením a Columbií na hlemýždí pochod na rampu 39A.

I tady šlo vše na ráz. Ve dnech 28. až 29. května proběhlo simulované odpočítávání bez tankování pohonných hmot, tzv. CDDT (Countdown Demonstration Test).

V té době odjela delegace pracovníků NASA do Senegalu, aby zde jednala s představiteli vlády o umožnění případného nouzového přistání raketoplánu v průběhu navádění na oběžnou dráhu. Let STS-4 byl totiž prvním startem na oběžnou dráhu se sklonem pouhých 28,5° k rovníku; všechny lety předcházející měly sklon k rovníku vyšší. Dráha se sklonem 28,5° - nejmenším sklonem dosažitelným z mysu Canaveral bez následného energeticky náročného manévru - je totiž z mnoha ohledů pro raketoplán nejvýhodnější. V prvé řadě se při takovém navedení na oběžnou dráhu využije nejvíce rotace zeměkoule a tedy nosnost raketoplánu je největší, dále pak je to dráha nejvýhodnější pro navádění stacionárních družic na přechodovou elipsu. Raketoplán vzlétá s azimutem 090, tedy přímo na východ; pak se dráha samovolně stáčí k jihovýchodu. Proto nebylo možno tentokráte použít jako diverzního letiště vojenské a námořní základny USA ve Španělsku u města Rota. Civilní letiště Yoff v Dakaru bylo proto vybráno jako náhrada za španělskou základnu.

Dne 2. června proběhla na rampě 39A další významná prověrka: zkušební tankování pohonných hmot do odhazovací nádrže ET. Vzhledem k tomu, že během ní nedošlo k žádným významným obtížím, bylo potvrzeno datum startu na 27. června na 11 hodin východoamerického letního času (EDT).

O tři dny později, 5. června, umístili technici do nákladového prostoru raketoplánu montážní plošinu s vojenskými experimenty. Poprvé v historii letů raketoplánu bylo použito zvedacích plošin pro manipulaci s nákladem na rampě. Ke hřbetu družicového stupně byla přitištěna klimatizovaná prostora PCR (Payload Changeout Room), ve které bylo mírným vnitřním přetlakem udržováno bezprašné prostředí, a byly otevřeny dveře nákladového prostoru. Pak teprve bylo užitečné zatížení vsunuto do nákladového prostoru a připevněno k nosníkům. Tato operace je podstatně obtížnější, než nakládání v horizontální poloze v OPF; výhodou je kratší pobyt nákladu v družicovém stupni.

Přípravy pokračovaly rovnoměrným tempem. Jediné, co odpovědné pracovníky kosmodromu znepokojovalo, bylo počasí. Na mysu Canaveral v té době silně a často pršelo. Přestože desky systému tepelné ochrany jsou impregnovány voduodpuzujícím prostředkem, hrozilo nebezpečí, že přece jen určité procento vlhkosti absorbují.

Přípravy k odpočítávání ke startu zahájili pracovníci Kennedy Space Center v úterý 15. června; vlastní odpočítávání začalo ve 2 hodiny ráno místního času 23. června za stavu T-87 h.

Odpočítávání bylo tentokráte rozděleno do tří bloků: První blok od T-87 h do T-40h, ukončený osmihodinovou pauzou, bude pro všechny následující lety standardní. Je zahájen zapojením elektrického proudu z pozemních zdrojů do všech systémů družicového stupně a spuštěním řídicích počítačů. Technici namontují do raketoplánu pyrotechnická zařízení, uzavřou se přístupy k systémům motorů SRB. Dále následuje propláchnutí nádrží na kyslík a vodík pro palivové články a klimatizační systém inertním plynem, aktivování katod palivových článků, tlakování systému manévrovacích motorů OMS a stabilizačních trysek RCS a konečně tankování kyslíku a vodíku pro palivové články. Jedná se tedy o akce, které jsou pro všechny lety společné.

Naproti tomu druhý blok, při letu STS-4 zabírající úsek odpočítávání od T-40 h do T-9 h 15 min, je silně ovlivněn přípravou užitečného zatížení. V případě vojenského nákladu pro poslední zkušební let raketoplánu šlo především o tankování kapalného hélia, určeného pro chlazení infračerveného detektoru zařízení CIRRIS. Poté byly uzavřeny dveře nákladového prostoru i klimatizované prostory PCR a odstavena pomocná otočná obslužná věž do startovní polohy. Délka tohoto úseku odpočítávání se může v budoucnosti značně měnit. Po ukončení tohoto bloku následuje opět pauza, tentokrát 8 hodin a 40 minut dlouhá.

Třetí blok, od T-9 h 15 min až do startu, je opět víceméně standardní. Je zahájen vychlazováním vodíkové a kyslíkové nádrže ET a následným tankováním kryogenních pohonných hmot, které končí přibližně v T-3 h, kdy je do odpočítávání zabudována další hodinová přestávka. Poslední dvě plánovaná přerušení odpočítávání v délce po 10 minutách jsou zařazena v okamžicích T-20 min a T-9 min.

Vraťme se však ke konkrétnímu průběhu odpočítávání pro STS-4. Dne 25. června přiletěla hlavní osádka raketoplánu ve složení velitel nám. kpt. Thomas Kenneth Mattingly a pilot Henry Warren Hartsfield Jr. z Houstonu na Kennedy Space Center na Floridu. Cesta byla dramatická, protože letadlu Northrop T-38, pilotovanému Matinglym, vysadil za letu ve výši asi 13 000 m nad New Orleansem jeden ze dvou motorů General Electric J85. Mattingly sestoupil asi do výše 9000 m, kde se mu podařilo neposlušný motor znovu nahodit. Ztráta pohonných hmot byla však tak veliká, že Mattingly musel přistát na základně Tyndall AFB na Floridě k doplnění pohonných hmot. Hartsfield, letící na druhém T-38, přistál ze solidarity s ním. Původně měli kosmonauti přistát na Patrick AFB, asi 60 km od místa startu; protože tam však byla silná bouřka, přistáli přímo na dráze pro raketoplán, severně od montážní budovy VAB.

Celý den 26. června věnovali kosmonauti posledním nácvikům pro nadcházející let. Ve večerních hodinách se přihnala nad Kennedy Space Center silná bouře, doprovázená krupobitím. Přestože byl raketoplán částečné chráněn obslužnou věží, půlcentimetrové kroupy poškodily přibližně 400 desek tepelné ochrany. Proto bylo okamžitě z Houstonu posláno do Kalifornie letadlo T-38, které přivezlo na Kennedy Space Center ještě v noci odborníka na tepelnou ochranu, který však doporučil pouze zastříkat stopy po kroupách pěnovým tmelem. Start tedy nebylo nutno odkládat.

Osádka byla probuzena kolem šesté hodiny ranní místního času. Po snídani a krátké lékařské prohlídce se kosmonauti oblékli do skafandrů a byli odvezeni na rampu 39A, kde se zúčastnili posledních příprav ke startu.

Start STS-4Poprvé v historii letů kosmického raketoplánu vzlétla Columbia přesně ve stanovený den a stanovenou hodinu s odchylkou několika málo milisekund. Okamžitě po startu vykonal raketoplán rotační manévr o 90° doprava, aby nabral kurs 090 směrem nad Atlantik. Startovní hmotnost celé sestavy činila 2 034174 kg, přibližně o 2,5 tuny více, než při letu STS-3.

Bezprostředně po startu bylo zřejmé, že tentokráte startovací motory SRB na tuhé pohonné hmoty dávají menší než vypočtený výkon. Oblasti maximálního aerodynamického namáhání při překračování rychlosti zvuku bylo dosaženo se zpožděním dvou až tří sekund; také dráha byla poněkud plošší, než počítal letový plán.

Motory SRB byly odhozeny ve výši asi o 600 m nižší, než se čekalo. Rychlost raketoplánu v tomto okamžiku činila 1308,5m/s ve srovnání s plánovanými 1322 m/s. Motory pokračovaly po balistické dráze a v plánovaný okamžik vypustily stabilizační padáky. Hlavní padáky se však neotevřely a motory SRB dopadly rychlostí okolo 150 m/s do Atlantiku a potopily se. Ztráta obou SRB znamená pro NASA škodu ve výši 18 mil. dolarů.

Raketoplán pokračoval v letu, poháněn třemi kyslíkovodíkovými motory SSME. Dráha byla stále nižší, než čekal plán. Maximální odchylka ve výšce činila asi 2,5km. Tento rozpor mezi programem a skutečností znamenal teoretickou ztrátu nosnosti kolem 1 tuny užitečného nákladu. Naštěstí pro let STS-4 činila potenciální rezerva v nosnosti celých 6 tun.

V T+160 s měl být raketoplán schopen doletět v případě nouze se dvěma motory až do Dakaru; ve skutečnosti dosáhl této schopnosti až v T+ 190 s. Také ostatní operace byly zpožděny až o několik desítek sekund. Iterativní řízení palubními počítači však poznenáhla vyrovnávalo rozdíl mezi plánovanou a skutečnou drahou, byť za cenu větší spotřeby pohonných hmot. Rychlost dosažená na konci hoření motorů SSME byla přesně žádaných 7826 m/s.

Krátce poté, v T+530 s, odhodila osádka již nepotřebnou nádrž ET, která v tomto okamžiku měla hmotnost 34425kg a která pokračovala v balistickém letu. Její zbytky dopadly do Indického oceánu v bodě o souřadnicích 83°04' v. d. a 28°25' j. š.

Následoval manévr OMS-1, uskutečněný v T+632 s, kterým se zvýšila rychlost družicového stupně o 47 m/s. Columbia se nyní pohybovala po dráze ve výši 62 až 241 km. Druhým manévrem v T+37 min 40 s, s přírůstkem rychlosti o 53 m/s, se raketoplán dostal na výchozí dráhu ve výši přibližně 240 km.

Kosmonauti otevřeli nákladový prostor a zahájili práci s experimenty. Mattingly a Hartsfield uvedli raketoplán do polohy s podélnou osou mířící do středu Země. V této orientaci měl gravitační gradient Columbii stabilizovat; navigační systém však ukazoval, že nějaká neznámá síla neustále družicový stupeň vychyluje z rovnoběžné polohy. V důsledku toho byla ztracena první data, naměřená infračerveným dalekohledem CIRRIS pro vojáky.

Přibližně šest hodin po startu se uskutečnil další manévr OMS-3, kterým raketoplán přešel na dráhu ve výši 241 až 306km; o třičtvrti hodiny později bylo posledním manévrem OMS-4 dosaženo konečné kruhové dráhy ve výši 306 km.

První pracovní den končil kolem 20. hodiny východoamerického letního času. Kosmonauti se předtím ještě bez úspěchu pokusili uvést do činnosti malé autonomní užitečné zatížení s devíti experimenty studentů z University of Utah. Dopravu pouzdra o průměru 610 mm a délce 910 mm jim zaplatil bohatý mecenáš, milionář G. Moore, který uhradil NASA náklady ve výši 10 000 dolarů.

Původně se plánovalo, že raketoplán bude po dobu první noci orientován osou -z směrem k Zemi, aby vojenský náklad mohl nerušeně sbírat data. Vzhledem k tomu, že v posledních dnech raketoplán na rampě silně zmokl (za měsíc pobytu raketoplánu na rampě 39A napršelo přes 250 mm srážek), rozhodlo vedení letu, že místo toho bude raketoplán létat s břichem vystaveným Slunci, aby se co nejrychleji spodek družicového stupně vysušil. Jinak totiž hrozilo nebezpečí, že v případě nouzového návratu krátce po startu by mohly být navlhlé dlaždice po zahřátí během sestupu do atmosféry roztrhány vznikající párou.

Let STS-4 se od předchozích startů raketoplánu lišil v mnoha aspektech. Jedním z nejvýznamnějších bylo umístění vojenského užitečného zatížení do nákladového prostoru. Vojáci požadovali, aby let byl co nejvíce utajen; NASA, jako civilní organizace však tomu příliš nakloněna nebyla. Nakonec došlo k určitému kompromisu: konverzace osádky se Zemí byla veřejná, informace o vojenských pokusech se děly kódovaným způsobem ("zapněte Božena Adam", "zkoušky Cyril Emil tři", "zastaven František" apod.), hlavní část informací o vojenském užitečném zatížení šla kódovanou linkou přes palubní dálnopis. Vojáci nakonec souhlasili i s přímými televizními přenosy z paluby, když se jim NASA zaručil, že na záběru nebude vidět jejich užitečné zatížení v nákladovém prostoru.

Americké letectvo, které bylo odpovědné za vojenský náklad, mělo sice svoje zástupce v řídicím středisku v Johnson Space Center v Houstonu, ale hlavní řízení experimentů se uskutečňovalo ze zvláštního řídicího střediska pro užitečné zatížení POCC (Payload Operations Control Center) v Sunnyvale v Kalifornii. Obdobná střediska POCC se budou zřizovat i při letech civilních užitečných zatížení u jednotlivých uživatelů kosmického raketoplánu. Je to vcelku logické, neboť nároky na přístrojové vybavení pro komunikaci s konkrétním užitečným zatížením jsou pokaždé jiné a přestavba resp. úprava univerzálního řídicího střediska v Houstonu by byla při plánovaném provozu až 40 startů ročně zcela nemyslitelná.

Druhý den letu, 28. června, kosmonauti plně aktivovali vojenské užitečné zatížení. Přitom došlo k mechanické závadě na jednom vojenském zařízení (nebylo oznámeno na kterém; z konverzace vyplynulo, že jde o přístroj C). Přes veškeré pokusy osádky se nepodařilo stávkující přístroj přimět ke správné činnosti.

Naproti tomu civilní pokus s elektroforetickým dělením suspenze ledvinových a jaterních buněk na kontinuální elektroforéze, vyvinuté ve spolupráci leteckokosmického koncernu McDonnell Douglas a farmaceutické společnosti Ortho Pharmaceutical Div., Johnson & Johnson Co., probíhal bez potíží. Cílem tohoto pokusu bylo ověřit metody přípravy velice čistých buněčných kultur, schopných produkovat enzym urokinázu.

IECM na RMSVe čtvrtek 29. června věnovali kosmonauti plných pět hodin pokusům s kanadskou mechanickou rukou. Při její aktivaci však narazili na drobnou obtíž: elektronika zarputile dávala signál "užitečné zatížení uvolněno", ačkoliv ještě vůbec nebylo zachyceno. Ve spolupráci s pozemním střediskem byla tato "závada" nakonec odstraněna velice snadno: kosmonauti uchopili mechanickou rukou detektor kontaminace IECM a systém se umoudřil.

V průběhu dne kosmonauti proměřovali okolí raketoplánu monitorem IECM. Hlavní důraz byl kladen na registraci zplodin hoření motorků RCS. Bohužel v důsledku dosud ne zcela vyjasněných příčin selhal přenos dat z IECM na palubu raketoplánu, takže kosmonauti při pokusech vyplýtvali zbytečně velké množství pohonných hmot pro RCS, aniž získali jediný údaj.

Prakticky po celý den byla při těchto měřeních Columbia orientována nákladovým prostorem proti Slunci. V důsledku toho byla omezena vojenská měření. Naproti tomu pokračovaly bez přerušení pokusy s kontinuální elektroforézou, tentokráte se vzorky silně koncentrovaných roztoků bílkovin (vaječný a krysí albumin).

Protože se ukazovalo, že spodek raketoplánu je ještě zřejmě vlhký, byl i na následující noc vystaven Slunci.

Ráno 30. června mělo trochu slavnostní ráz. Krátce po budíčku dostal pilot Hartsfield blahopřání od své manželky a svých dvou dětí ke dvacátému pátému výročí svatby.

Řídicí středisko ráno zjistilo, že spodek raketoplánu je již vyschlý. Protože se však v závěrečné části letu počítalo s udržováním této orientace po dobu 33 hodin, aby se zjistily možné deformace v důsledku nerovnoměrného zahřívání Sluncem, byl letový plán pozměněn a raketoplán létal v této orientaci až do odpoledne. Kosmonauti využili odlehčení v pracovním tempu a prověřili znovu trysky RCS, z nichž jedna den předtím trochu podcházela. Nové zkoušky však neobjevily již nic.

Mezitím na Univerzitě státu Utah přišli na to, že je zřejmě přerušen jeden kabel, spojující ovládací panel jejich autonomního zařízení s rozvody. Kosmonauti podle jejich návodu kabel nahradili a k radosti studentů se podařilo užitečné zatížení uvést do chodu.

V průběhu dne kosmonauti zkusili uzavřít dveře nákladového prostoru. Nestejnoměrné ohřátí trupu družicového stupně však způsobilo, že pravé křídlo dveří zachycovalo o zadní část trupu a nedalo se uzamknout. Proto vedení letu okamžitě přerušilo jednostranné zahřívání spodku trupu a nařídilo kosmonautům přejít na režim "opékání na rožni", při kterém raketoplán pomalu rotuje kolem podélné osy, aby byl rovnoměrně zahříván ze všech stran.

Brzo ráno pátého dne letu kosmonauti znovu zkusili uzavírání dveří; desetihodinové opékání slavilo úspěch. Dveře se uzavřely na první pokus.

Tento den byl především věnován pilotážním zkouškám raketoplánu. Manévrem OMS přešla nejprve Columbia na mírně eliptickou dráhu ve výši 300 až 315 km. Při dalších zkouškách manévrů motorky RCS za různých tepelných podmínek vystoupalo apogeum dráhy raketoplánu až na hodnotu 324 km, což představuje zatím rekordní výšku pro kosmický raketoplán.

Tak trochu v nadplánu vyzkoušel Mattingly v přechodové komoře oblékání skafandru pro výstup do volného prostoru. Původně se s tímto pokusem počítalo pro sedmý den letu v případě, že by trvání letu bylo z nějakých důvodů prodlouženo. Tento pokus, který dopadl lépe než při simulacích ve stavu beztíže na letadlech C-130, bude povzbuzením pro kosmonauty Joe Allena a Williama Lenoira, kteří mají vystoupit do nákladového prostoru v průběhu letu STS-5, plánovaném na 11. listopad letošního roku.

Šestý den letu byl věnován především ukončování jednotlivých experimentů, úklidu na palubě obytné i letové v rámci příprav k přistání, které bylo plánováno na dopoledne následujícího dne.

Ráno 4. července, v den 206. výročí nezávislosti USA, bylo vše připraveno na letišti Edwards AFB v Mojavské poušti v Kalifornii na přivítání raketoplánu z posledního zkušebního letu. Brzy po ránu se zde odehrála menší slavnost: na hřbetě Boeingu 747-SCA opouštěl Kalifornii druhý letuschopný družicový stupeň Challenger, aby byl na mysu Canaveral připraven k pravidelné službě.

Nad letištěm vál jen slabý vánek, který chvílemi zcela ustával. Ačkoli takovéto počasí je pro přistání ideální, tentokráte nebyli představitelé NASA příliš nadšeni. Chtěli totiž během letu STS-4 vyzkoušet přistání s bočním větrem; jednu z mála prověrek, které nebyly v průběhu zkušebních letů uskutečněny. Protože prostě vítr nebyl, rozhodli se místo toho vyzkoušet poprvé přistání na betonové dráze 22, která je 4570 m dlouhá a 90 m široká.

Přistání zahájili kosmonauti brzdicím manévrem v 11.10 východoamerického letního času. Nad Indickým oceánem 1300 km jihozápadně od ostrova Mauritius byly zapáleny motory OMS na dobu dvou minut. Tím přešla Columbia z eliptické dráhy ve výši 296 až 324 km na sestupnou elipsu, která se nořila do zemské atmosféry ve výši 125 364 m (referenční rozhraní atmosféry, užívané v americkém kosmickém výzkumu) ve vzdálenosti 7065 km od Edwards AFB. Sestup v atmosféře tedy měl být strmější; při předchozích letech byl bod vstupu do atmosféry ve vzdálenosti 7410 až 7780 km od plánovaného místa přistání. Další změnou bylo také to, že průmět dráhy raketoplánu - vzhledem ke sklonku 28,5° k rovníku - probíhal 1076 km jižněji od letiště v Mojavské poušti. Tuto odchylku musel raketoplán vykompenzovat manévrováním v atmosféře. V současné době je s ohledem na maximální povoleně tepelné namáhání horní části trupu povolena boční odchylka 1333 km; výsledky dosažené během letu STS-4 umožnily tuto mez rozšířit až na 1670 km. V budoucnosti se dokonce počítá s maximální odchylkou až 2040 km. Takovýto boční manévr bude vyžadován především vojáky při vysazování špionážních družic na polární dráhy. Vojáci totiž chtějí vypouštět z nákladového prostoru raketoplánu špionážní družice již na prvním oběhu kolem Země a ještě před jeho dokončením opět přistát na Vandenberg AFB, aby raketoplán s vojenským nákladem nepřelétal nad územím SSSR.

Přistání STS-4Columbia vstoupila do atmosféry v 11.40.20 EDT. Po dosažení přetížení 0,176g postavili kosmonauti raketoplán na levé křídlo (80 až 85° bočního sklonu). Aerodynamické síly pozvolna stočily dráhu letu tak, že nyní mířila téměř přesně k Edwards AFB. V průběhu dalšího letu v atmosféře provedli prostřednictvím příkazů počítači řadu zkušebních manévrů, při kterých měnili úhel náběhu v rozmezí od 30° do 45°. Při jednom z těchto manévrů však došlo k nečekaně rychlé ztrátě výšky (150 až 180 m/s místo očekávaných 90 m/s). Naštěstí se to odehrálo ve výši kolem 55 km, kde je atmosféra ještě velmi řídká, takže nedošlo k příliš velkému namáhání dveří nákladového prostoru. Ztráta výšky však znamenala přelétnutí místa přistání asi o 35 km. Naštěstí automatický navigační systém si s touto odchylkou poradil.

K místu přistání dorazila Columbie s převýšením 10 070 m při rychlosti 482 km. Okruh o 190° pilotoval Mattingly ručně, až do okamžiku zahájení klouzavého sestupu pod úhlem 19° směrem k přistávací dráze 22, kdy předal řízení mikrovlnnému přistávacímu systému MLS. Počítače držely sestupovou dráhu přesně a rychlost udržovaly v rozmezí 519 až 528 km/h.

Ruční řízení převzal Mattingly opět až v závěrečné části sestupu ve výši 760 m, aby v 530 m družicový stupeň podrovnal a ve 12.08.40 EDT (16.08.40 UT) při rychlosti asi 360 km/h dosedl hlavními koly podvozku asi 290 m za prahem dráhy, 7,6 m od její osy. Příďové kolo bylo zdviženo ještě asi 10 sekund, než se jemně dotklo betonu 1522 m od prahu dráhy. Po mírném brzdění se Columbia zastavila po doběhu měřícím 2945 m.

Přistání přihlíželo přes půl miliónu diváků, v čele s prezidentem Reaganem, který při této příležitosti přednesl projev o dalších cílech americké kosmonautiky.

         Výměna dlaždic mezi STS-3 a STS-4
         ------------------------------------------
         Důvod                                Počet
         ------------------------------------------
         Poškozeno za letu                      144
         Odpadlo za letu                         37
         Poškozeno na Zemi                       29
         Zpevnění                               767
         Technické zkoušky                       19
         Jiný důvod                              37
         ------------------------------------------
         Celkem                                1033


         Poruchy na družicovém stupni
         ------------------------------------------
         Let                                  Počet
         ------------------------------------------
         STS-1                                   61
         STS-2                                   50
         STS-3                                   47
         STS-4                                   16
         ------------------------------------------
         Celkem                                 174

Poznámka: Nejsou započítány poruchy na užitečném zařízení a měřicích přístrojích


Aktualizováno : 15.06.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-4/index.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.141735 vteřiny.