| M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
| 1991-054A |
02.08.1991 |
11.08.1991 |
8d21h21m |
TDRS-5 |
Posádka :
Blaha,J.E.[VE] |
Baker,M.A.[PL] | Lucid[ová],S.W.[MS]
| Low,G.D.[MS] | Adamson,J.C.[MS]
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-43
v NASA ]
Popis letu : (text,
určený pro L+K 7/92 poskytl Mgr. A.Vítek)
STS-43
PLNÁ POLNÍ POKUSŮ
Ing. Josef KRUPIČKA, CSc., Antonín VÍTEK, CSc.
Přípravy k letu STS-43 proběhly v rekordně krátkém čase. Raketoplán
Atlantis strávil v hale OPF pouhých 59 dní, čímž překonal nejen svůj vlastní
rekord před misí STS-36, ale i dobu potřebnou
pro všechny ostatní přípravné operace uskutečněné po havárii Challengeru.
Současně s odstrojováním družicového stupně po ukončeném letu STS-37
a jeho vybavováním k nové expedici probíhalo v montážní budově VAB na pojízdném
vypouštěcím zařízení MPL-1 (Mobile Launch Platform) sestavování soupravy
startovních motorů SRB výr. č. BI-045. Krátce před dokončením montáže k
nim technici připojili i odhazovací nádrž ET výr. č. 047.
Atlantis byla přepravena do VAB 19. června 1991. Po zkompletování se
startovními motory a odhazovací nádrží proběhly nezbytné zkoušky, ale již
25. června převezl pásový dopravník celou sestavu i s vypouštěcím zařízením
na rampu 39A.
Tady už od 17. června čekalo v klimatizovaném prostoru PCR (Payload
Changeout Room) užitečné zatížení. Skládalo se z retranslační družice TDRS-E
(Tracking and Data Relay Satellite), v pořadí již páté, a z dvoustupňové
urychlovací sestavy IUS (výr. č. 15), na níž byla družice usazena.
Oponentura hodnotící stav příprav ke startu (LRR, tj. Launch Readiness
Review) proběhla v úterý 9. července bez zásadních připomínek. O dva dny
později se sešla další komise FRR (Flight Readiness Review), aby posoudila
celkovou připravenost k letu; ta na svém zasedání stanovila datum startu
na 20. července 1991 v 12.00 místního letního času EDT, tedy na 16.00 UT.
Až do 19. července probíhaly všechny přípravy hladce. Pak se však objevily
závady v elektrických obvodech, zajišťujících pyrotechnické oddělení vyprázdněné
nádrže ET; zhruba ve stejném čase byla nalezena prasklina v jednom nosníku
podlahy pilotního prostoru. Oprava obou závad znamenala jednodenní zdržení,
takže odpočítávání mohlo začít až v neděli 21. července odpoledne. Z Houstonu
téhož dne přiletěla na Kennedy Space Center i pětičlenná osádka raketoplánu.
Tvořili ji víceméně ostřílení harcovníci: velitelem Atlantis byl osmačtyřicetiletý
John L. Blaha, který se právě vydával na svůj třetí kosmický start; předtím
absolvoval lety STS-29 a STS-33. Doplnit ho měl druhý pilot, Michael A.
Baker, jediný nováček v celé sestavě. Její další členové, tři letoví specialisté,
získali již zkušenosti při předchozích letech. Shannon W. Lucidová, stejně
stará jako velitel raketoplánu, se zúčastnila mise STS-51G a STS-34. Pětatřicetiletý
G. David Low měl na svém kontě expedici STS-32 a o deset let starší James
C. Adamson byl ve vesmíru za letu STS-28.
Až do rána 24. července probíhalo odpočítávání bez jakýchkoli významných
obtíží. Necelých šest hodin před plánovaným startem však technici objevili
závadu v řídicím bloku elektroniky u motoru SSME č. 3 (výr. č. 2028). Vzdorující
blok bylo třeba vyměnit za záložní, což se stalo v průběhu soboty 27. července.
Prověrky systému si ovšem vyžádaly další čas, ale jelikož všechno bylo
v pořádku, mohl se countdown znovu rozeběhnout 29. července v 19.30 UT
od obvyklého mezníku T -43 hodin. Start byl v té době stanoven na 1. srpna
v 16.01 UT.
Určitý prvek nejistoty a napětí vnesla do situace havárie vysokotlakého
palivového čerpadla, k níž souběžně s odpočítáváním Atlantis došlo při
statické zkoušce experimentálního motoru SSME ve Stennis Space Center.
Rychlá analýza však ukázala, že u normálně užívaných motorů nemůže k něčemu
podobnému dojít, takže vzrušení opadlo a odpočítávání nebylo ani přerušeno.
Astronauti, kteří se vzhledem k odkladům zase vrátili do Houstonu, přibyli
na KSC znovu 30. července. Tentokrát to opravdu vypadalo nadějně - ovšem
jen do rána 1. srpna. Pak se technikům znelíbil odvětrávací ventil přetlakové
kabiny pro osádku, který se dostal do podezření z netěsnosti. Nakonec se
sice ukázalo, že jde jen o poruchu čidla, jako už mnohokrát před tím v
jiných souvislostech, ale nezbytná prohlídka způsobila, že se plánované
desetiminutové přerušení příprav v T -9 min podstatně protáhlo. Pokud se
však start nakonec nekonal, nebylo to vinou technických problémů, ale jako
obvykle zapříčinilo odklad počasí.
V době, kdy technici zápolili s problematickým ventilem, se k místu
startu hrozivě přibližovaly bouřkové mraky; také zesílil vítr, který vanul
napříč ke dráze, na níž by dosedal raketoplán v případě předčasného návratu
po startu. Na zlepšení to nevypadalo a když hodiny odkrojily ze startovního
okna 90 minut, pokrčil velitel startovních příprav Bob Sieck rezignovaně
rameny a vydal povel k odkladu o 24 hodiny.
Teprve na třetí pokus, 2. srpna 1991 v 15.02.00 UT, se Atlantis s TDRS-E
na palubě zvedl z rampy 39A. Devět sekund po startu, poté když minul nejvyšší
patro obslužné věže, se raketoplán poslušně stočil do požadovaného azimutu
a nabral směr nad Atlantský oceán. Až na špatnou funkci výparníku chlazení
čerpadla hydrauliky APU č. 2 byl průběh navádění na dráhu nominální. K
vypojení motorů SSME došlo v T +505 s a o 19 s později byla odhozena vyprázdněná
nádrž ET. Raketoplán dosáhl suborbitální dráhy se sklonem 28,5° k rovníku
a v T +42 min byl naveden na dráhu základní ve výši 293-303 km.
Už na konci prvního oběhu otevřeli astronauti dveře nákladového prostoru
a asi půldruhé hodiny po startu zahájili přípravy k vypuštění TDRS-E. Na
obvyklé kontrole systémů se kromě obligátního MCC (Mission Control Center)
v Houstonu podílelo ještě středisko v Sunnyvale v Kalifornii, které mělo
na starosti urychlovací stupeň IUS, a také středisko na střelnici na White
Sands Missile Range v Novém Mexiku, obhospodařující spojovou družici. Na
čtvrtém oběhu, v době kdy Atlantis přelétala pozemní stanice Goldstone
a White Sands, došlo k aktivaci palubních přijímačů TDRS, což umožnilo
přímé spojení pozemních středisek s družicí.
V T +6:12:39 přehodila Shannon Lucidová na zadní palubní desce v pilotním
prostoru dva vypínače. Elektrický proud odpálil pásové nálože, což způsobilo
uvolnění sestavy IUS z jejího lůžka. Stlačené pružiny udělily patnáctitunovému
kolosu impuls dostatečný k tomu, aby stupeň spojený s družicí vyplul z
nákladového prostoru. Plnou kontrolu nad oběma systémy převzala pozemní
střediska v Sunnyvale a na White Sands po 40 minutách. Mezitím piloti Atlantis
změnili pomocí motorů OMS rychlost raketoplánu o 0,9 m/s, takže v okamžiku
aktivace prvního stupně sestavy IUS byla už Atlantis od ní vzdálena 72
km. I při tomto odstupu dbala osádka družicového stupně na to, aby byl
ke startující raketě obrácen břichem a tím se zamezilo znečištění oken
kabiny zplodinami hoření.
Zážehem prvého stupně v T +7:12:45 na dobu 147 s se rychlost družice
zvýšila přibližně o 2440 m/s, což stačilo k dosažení přechodové dráhy.
Druhý stupeň sestavy IUS byl uveden v činnost až následujícího dne (3.
8.) v 03.34 UT. Tímto manévrem se družice, nyní přejmenovaná na TDRS 5,
dostala na předběžnou geostacionární dráhu. Osádka Atlantis se už v té
době zaměstnávala dalšími úkoly. Hned prvého dne letu byl aktivován pokus
PCG, zaměřený na přípravu krystalů bílkovin, a technický experiment TPCE,
u něhož šlo o zjištění možnosti řízení tlaku v nádržích s kryogenními kapalinami
jejich mícháním. Zařízení pro TPCE bylo umístěno v kanystru GAS v nákladovém
prostoru.
V závěru dne otevřeli letoví specialisté dálkovým ovladačem poklop dalšího
kanystru GAS, aby vyvětrali spektrometr SSBUV a zbavili tak přístroj zbytků
vzduchu, který by mohl nepříznivě ovlivnit chystaná měření. SSBUV byl totiž
určen ke studiu složení zemské atmosféry s důrazem na zjišťování obsahu
ozónu v ozónové vrstvě. Připomeňme si, že spektrometr byl v kosmu již několikrát
a že slouží ke kalibraci přístrojů pro stanovení koncentrace ozónu, umístěných
na automatických meteorologických družicích.
Při přípravách k dalšímu experimentu BIMDA narazila Shannon Lucidová
na problémy. Do přístroje bylo třeba vpravit suspensi bílých krvinek. Náplň
v injekčních stříkačkách připravili odborníci již před letem, jenže teď
se ukázalo, že u první stříkačky nelze pohnout pístem. Druhá pro změnu
podtékala tak mohutně, že potřísnila pracovnici ruce. Řídicí středisko
Lucidovou sice ujistilo, že roztok není zdraví škodlivý, ale i tak bylo
nutno vadný nástroj zabalit do igelitového pytlíku. Jakž takž se daly použít
zbývající dvě stříkačky, i když také netěsnily nejlépe. Dalších potíží
se však soubor BIMDA už nedočkal. Šlo v něm vesměs o biologické experimenty.
Z dalších drobných operací stojí za zmínku výměna optického disku, užívaného
pro záznam dat o úrovni mikrogravitace v systému SAMS, a také ověření teploty
v jednotlivých nádobkách systému PCG. Zajímavější než tyto maličkosti bylo
odvysílání televizního záznamu o vypuštění TDRS pro pozemní středisko.
Jako již při několika předchozích startech IUS, byl na záznamu opět zachycen
záhadný objekt srpovitého tvaru, dlouhý několik decimetrů a pár centimetrů
silný. Předpokládá se - i když to stále není zcela zaručeno - že jde o
vytvarovaný kus ledu, který se vytvořil na zadní části jednotky IUS.
Vraťme se však k další činnosti za letu STS-43 . Osádka Atlantis aktivovala
experiment SHARE-II. Pod tímto názvem se skrývá tepelná trubice, jež má
sloužit hlavní součástí klimatizačního systému chystané kosmické stanice
Freedom. Pokus s prototypem, který byl testován při letu Discovery (STS-29)
v březnu 1989, se tehdy nezdařil. Další dvě verze, podstatně rekonstruované
firmou Grumman a Lockheed, však již své tvůrce nezklamaly. Zařízení o délce
6,7 m umístěné na boku nákladového prostoru využívá jako pracovní médium
amoniak. Ten se na teplém začátku "fajfky" odpařuje, aby na jejím
chladném konci znovu kondenzoval. Kapalina se pak působením kapilárních
sil vrací zpět k teplému kraji. V podstatě tak dochází k přenosu tepla
bez nutnosti zařadit do oběhu chladícího média jakékoli čerpadlo.
V neděli 4. srpna uspořádala osádka Atlantis krátkou tiskovou konferenci,
na níž velitel Blaha konstatoval, že Shannon Lucidová je první ženou, která
je už potřetí ve vesmíru a že nováček Michael Baker se jako 254. člověk
zapsal do listiny kosmických cestovatelů. Dále se Blaha v emocionálním
projevu přimlouval za urychlené vybudování kosmické stanice Freedom, která
podle jeho názoru značnou měrou přispěje k dalšímu rozvoji výzkumu vesmíru.
Popravdě řečeno se astronauti o tento výzkum přičiňovali už nyní vrchovatou
měrou. Pokračovaly pokusy BIMDA, SAMS, PCG i SSBUV. Baker a Low během dne
vyzkoušeli zařízení LBNP vyvolávající podtlak ve spodní části lidského
těla, které tak simuluje v podstatě vliv zemské tíže na krevní oběh.
Pondělí 5. srpna bylo věnováno testům tepelné trubice SHARE II, kterou
letoví specialisté podrobovali nejrůznějším zatěžkávacím testům. Na řadu
přišlo opakovaně i fotografování. Už přede dvěma dny se čočky fotopřístrojů
zaměřily na hurikán Fefa, který se pohyboval v Pacifiku mezi Kalifornií
a Havajskými ostrovy. V pondělí to byl pro změnu hurikán Guillermo v západní
části Tichého oceánu a předmětem snímkování se staly i požáry ropných polí
v oblasti Blízkého východu.
K řadě pokusů přibyl i další - OCTW. Při tomto experimentu šlo o to
zvětšit objem údajů předávaných z pokusů v nákladovém prostoru pomocí světlovodného
kabelu. Z počátku s ním byly potíže, protože data obsahovala příliš mnoho
chyb. Pak se ukázalo, že nepřesnosti působilo okno raketoplánu ohřáté slunečními
paprsky. Optické převaděče na vnější a vnitřní straně křemenného skla se
navzájem posunuly o 0,0002 mm. Jakmile okenní sklo vychladlo, probíhal
experiment zcela dle očekávání.
V úterý vystřídala pokusy další tisková konference. "Teď, když
jsem ve vesmíru již potřetí," prohlásil na ní velitel raketoplánu,
"uvědomuji si, jak jsou kosmické lety důležité. Kdybychom tu mohli
zůstat trvale, zjistili bychom ještě daleko více a význam kosmického výzkumu
by dále vzrostl. Díky připravované kosmické stanici toho v příštím desetiletí
určitě dosáhneme. Jaké asi vědecké objevy na nás čekají, jaká tajemství
odhalíme, dají-li naši vědátoři hlavy dohromady? Vždyť i tahle stísněná
obytná paluba raketoplánu je přímo zlatým dolem poznatků a my se snažíme
vydolovat z něho co nejvíce."
Vedle Blahových optimistických názorů se však ozvala i slova varovná:
"Připadá nám," svěřovala se Shannon Lucidová, "že pozorujeme
Zemi přes vrstvu mlhy. Nevím, zda to způsobila momentálně zvýšená vulkanická
činnost, anebo požáry. Ale pohled na povrch planety není už tak jasný,
jako byl za mých předchozích letů."
"Podívaná na hořící ropná pole v Kuvajtu je skutečně příšerná,"
přizvukoval Blaha. "Hustý černý dým se táhne stovky mil na jih."
V průběhu šestého dne letu - 7. srpna - uskutečnil Blaha několik drobných
manévrů motory RCS, aby se zjistilo, zda přerušení sloupce kapaliny v tepelné
trubici, způsobené zrychlením při manévrech, se samočinně odstraní a zda
systém SHARE znovu začne pracovat.
Adamson zopakoval pokus SSCE s hořením papíru, uskutečněný již při dřívějších
letech. Celý proces snímal kamerou a pro řídicí středisko ho doplnil slovním
komentářem: "Vůbec to nepřipomíná plamen svíčky. Tady, ve stavu beztíže,
se při hoření papíru tvoří něco jako zářící koule."
Let Atlantis tedy neustále probíhal ve znamení pokusů. Jeden z mála
problémů, s nímž se osádka raketoplánu střetla, nastal ve chvíli, kdy se
astronauti snažili připojit ke kameře Nikon elektronický zesilovač obrazu
pro lepší snímkování polární záře a korony družicového stupně raketoplánu.
Ať se letoví specialisté snažili sebevíc, obě zařízení se prostě spojit
nedala. Žádný div, protože se nakonec ukázalo, že to nejdůležitější, totiž
adaptér objektivu, zůstal kdesi na Zemi, zřejmě zapomenutý po výcviku.
S touhle okolností se nedalo nic dělat, takže pokus APE-B sponzorovaný
vojenským letectvem se alespoň pro tento okamžik neuskutečnil.
Sedmý den letu vyzkoušel Blaha za asistence Adamsona nový typ nízkoimpulsního
autopilota. Toto zařízení má v budoucnosti přispět k úspoře pohonných hmot
pro orientační a stabilizační motorky raketoplánu a také snížit úroveň
mikrogravitace na jeho palubě, což zajisté přivítají vědci, kteří se zabývají
experimenty ve stavu beztíže.
Lucidová mezitím zápasila s fotografickou výbavou. Nakonec se jí improvizovaně
přece jen podařilo spojit zesilovač obrazu s kamerou Nikon. Třebaže obraz
v jejím hledáčku nebyl úplně ostrý, rozhodlo se řídicí středisko znovu
zařadit experiment APE-B do programu na osmý den letu. V pátek 9. srpna
se tedy astronauti pokusili pomocí improvizované sestavy vyfotografovat
záření povrchu raketoplánu. Za tím účelem bylo vypojeno osvětlení v nákladovém
prostoru i uvnitř pilotní kabiny. Toho dne se také Low a Baker již po několikáté
podrobili mučení na zařízení LBNP. Přitom byla sledována jejich srdeční
činnost na elektrokardiografu a echokardiografu za současného měření krevního
tlaku.
Pozornost osádky si vyžádal i jeden z ventilů na vodíkové nádrži č.
1 pro palivové články, ale oprava této závady nebyla žádným problémem.
Devátý let Atlantis pomalu končil. V sobotu 10. srpna probudilo astronauty
skřehotání žab, které pro pozemní řídicí středisko nahrál patnáctiletý
syn Shannon Lucidové na zahradě jejich domku. "Když už musíte vstávat,"
komentovala to Shannon, "tak je jistě příjemnější, když vás probudí
zvuky domova."
Během toho dne ještě probíhaly závěrečné zkoušky na zařízení SHARE,
při nichž se ověřoval jeho start za extrémně nízkých teplot. Low a Baker
se již tradičně týrali pomocí LBNP a piloti prověřovali činnost navigačního
zařízení, včetně zkušebních zážehů motorů. Na chvíli zapojili i čerpadlo
APU 2, aby se ujistili, že během sestupu nedojde k jeho přehřátí. Zkouška
souvisela s tím, že těsně po startu zlobil výparník tohoto čerpadla. Pro
všechny případy bylo rozhodnuto zapojit APU 2 až v závěru letu, 6 - 7 minut
před vlastním přistáním.
Předpověď počasí pro Floridu tentokrát ničím nehrozila,i když meteorologové
nevylučovali možnost slabých přeháněk v oblasti letiště na KSC. "Slibujeme
vám," ujistila spojařka Marsha Ivinsová astronauty těsně před tím,
než se odebrali na kutě, "že zatímco budete chrnět, zastoupí vás tady
na Zemi spousta lidí při sledování počasí."
Tohoto prohlášení se snad v nebi zalekli, protože za svítání 11. srpna
panovaly nad Cape Canaveral ideální povětrnostní podmínky.
Přibližně v 11.24 UT zapálil Atlantis na svém 141. obletu motory OMS
na dobu 158 s. Raketoplán vstoupil do atmosféry někde nad Havajskými ostrovy.
Přelet Spojených států od kalifornského po atlantské pobřeží trval necelých
21 minut.
Těsně před přistáním převzal Blaha řízení do vlastních rukou a vykroužil
s Atlantis nad mořem zatáčku o 305°. Tento manévr nasměroval raketoplán
přímo do osy VPD 15.
"Nejsnáze pilotovatelné letadlo na světě," pochválil si Blaha,
když pouhých 1500 m před prahem dráhy vypustil podvozek. K dosednutí hlavním
podvozkem došlo 600 m za prahem dráhy 11. srpna 1991 ve 12.23.25 UT a o
11 s později se země dotklo i příďové kolo. Raketoplán se zastavil po doběhu
dlouhém 3020 m.
"Atlantis, vítáme vás doma," ozval se z Houstonu spojař Bob
Cabana. "Gratulujeme k naprosto perfektnímu letu."
To bylo závěrečné slovo za expedicí STS-43, která skončila jen pár kilometrů
od místa startu po 8 dnech 21 hodinách a 21 minutách letu.
Aktualizováno : 29.04.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-43/index.htm)
