Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-56 Di/F-16
tisk 
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1993-023A 08.04.1993 17.04.1993 9d 6h09m Spartan


Posádka STS-56
Posádka :
Cameron,K.D.[VE] | Oswald,S.S.[PL] | Foale,M.C.[MS] | Cockrell,K.D.[MS] | Ochoa[ová],E.[MS]

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-56 v NASA ]


Znak STS-56Popis letu : (převzato z L+K 25/93 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-56 / Atlas-2 / Spartan-201

SLUNCE A OZÓN

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Předstartovní příprava palety ATLAS-2 na KSC (05.04.1993)Mise STS-56/Atlas 2 byla původně naplánována na konec března 1993. Jejího protagonistu - tedy raketoplán Discovery - dopravil po přistání na Edwards AFB transportní Boeing 747-SCA na Floridu již 18. prosince 1992. Bylo tedy dost času k tomu, aby ho technici v poklidu připravili na další let v hale č. 3. V budově OPF byl spolu s Discovery i družicový stupeň Columbia, který se tu chystal k letu STS-55, plánovanému na konec února. Řada potíží s tímto nejstarším americkým raketoplánem však na poslední chvíli způsobila prohození obou misí a Discovery dostal přednost před Columbií. Ale o tom až později.

Hlavní užitečné zatížení při letu STS-56 představoval soubor přístrojů označovaný jako Atlas 2. Ten byl v podstatě zaměřen na komplexní výzkum vysokých vrstev atmosféry a na sledování interakcí těchto vrstev se slunečním zářením.

Atlas měl být k tomuto účelu aplikován již po druhé; první uplatnění nalezl při misi STS-45 v březnu 1992. Celkem se počítá nejméně s deseti expedicemi tohoto typu, aby bylo pokryto celé jedno údobí jedenáctiletého slunečního cyklu.

Po ukončení mise STS-45 a po demontáži experimentů Atlas 1 z palety stavebnice Spacelabu bylo šest z celkového počtu dvanácti přístrojů zasláno příslušným vědeckým pracovištím k provedení drobných zlepšení a k rekalibraci.

Tato šestice se v průběhu léta 1992 vrátila zpět na KSC, kde ji technici opětovně instalovali na paletu Spacelabu. Sedmý experiment - spektrometr SSBUV - byl umístěn separátně do dvou kanystrů GAS.

Tři z právě uvedených přístrojů sloužily ke studiu chemického složení atmosféry, čtyři byly určeny pro výzkum slunečního záření. Se zbývajícími pěti experimenty z původní sestavy Atlas 1 se pro misi STS-56 nepočítalo.

Kompletace a detailní prověrky souboru Atlas 2 probíhaly v budově OCB (Operations and Checkout Building). Když vše skončilo byla celá sestava přemístěna do nákladového prostoru Discovery. Sem také přišla autonomní astronomická družice Spartan 201, koncipovaná jako mnohonásobně využitelný satelit, který může být vybaven nejrůznějšími astronomickými dalekohledy. Spartan bývá obvykle vypouštěn na krátkodobý samostatný let o délce několika dnů, načež je opět zachycen a dopraven na Zemi tímtéž raketoplánem, který ho vypustil. Poprvé vůbec byl Spartan využit v roce 1985, také na Discovery. Jeho druhý start skončil katastrofálně při posledním nešťastném vzletu Challengeru. Tentokrát dostal satelit do výbavy ultrafialový spektrometr a koronograf pro práci v integrálním (bílém) světle. Technici ho spolu s paletou a iglú - tak je nazývána válcová schránka s řídicí elektronikou - uložili do nákladového prostoru Discovery 8. února 1993.

V té době již sklouzl původní termín startu až na začátek dubna 1993. Vynutil si to odklad letu Columbie (STS-55), u něhož bylo třeba vyměnit všechna vodíková čerpadla pro motory SSME, protože nebylo známo, zda je v čerpadlech použit inovovaný druh těsnění. Tato nejistota ze stejných důvodů platila i pro Discovery. Nakonec vše vyústilo v rozhodnutí již nainstalované motory SSME opět vymontovat a předat k dodatečné inspekci. Demontáž proběhla koncem února a "oholený" družicový stupeň putoval v noci ze 2. na 3. března do VAB bez motorů SSME. Zde obdržel prozatím alespoň motory SRB a odhazovací nádrž ET. K obvyklé proceduře prověrek propojení všech čtyř bloků se pak počínajíc 8. březnem připojila ještě montáž zrevidovaných motorů SSME. Zkompletovaná sestava se měla původně přesunout na rampu 39B okamžitě, ale studená fronta doprovázená lijáky, přiměla techniky k rozhodnutí transport o dva dny odložit.

Po všech těchto zdrženích se uskutečnilo simulované odpočítávání až ve dnech 17.-18. března. V té době již na sousední rampě 39A vrcholily přípravy ke startu Columbie, k němuž však nakonec nedošlo. V posledních sekundách před startem počítače proces odpočítávání přerušily v důsledku závady na jednom ventilu motoru SSME. Jeho oprava pak způsobila přesun v pořadí startů.

Ale ani u Discovery neběželo vše hladce. Po zkušenostech s Columbií si technici vyžádali čas na prověrku analogických motorových ventilů také u druhého připraveného raketoplánu. Inspekce proběhla ve dnech 27.-28. března a skutečně vedla k výměně jednoho vadného exempláře v pozici 1. Teprve potom - 30. března - dali vedoucí činitelé NASA souhlas ke startu. Ten byl stanoven na 6. dubna v 01.32 EDT.

Ostré odpočítávání od T -43 h bylo zahájeno v sobotu 3. dubna v 05.00 EDT (09.00 UT) a probíhalo bez vážných problémů. Po první plánované přestávce v T -27 h došlo k uzavření rampy, aby speciální jednotka mohla naplnit nádrže palivových článků kapalným kyslíkem a vodíkem. Teprve po ukončení této relativně rizikové operace se na rampu 39B vrátili ostatní pracovníci a vrhli se na oživování navigačních a řídicích systémů. Jiná skupina se zabývala montáží křesel pro letové specialisty na obytné palubě.

SPARTAN-201 při volném letu nad Středozemním mořem (10.04.1993)V pondělí 5. dubna byly spuštěny a odzkoušeny palivové články. Krátce před půlnocí toho dne dorazila na rampu také letová osádka Discovery v sestavě: velitel plk. USMC Kenneth D. Cameron (STS-37, duben 1991 ), pilot Steven S. Oswald (STS-42, leden 1992), velitel užitečného zatížení dr. C. Michael Foale, který nasbíral zkušenosti s prvním exemplářem laboratoře Atlas při letu STS-45 v březnu 1992 a konečně dva letoví specialisté, nováčci v kosmu: Kenneth D. Cockrell a dr. Ellen Ochoaová. Celá tato pětice zaujala svá obvyklá místa; velitel s pilotem a s Foalem na letové palubě, zbylí dva specialisté na palubě obytné. Bohužel, ne na dlouho.

Countdown prozatím běžel jako na drátkách, pouze poslední plánované přerušení v T -9 min bylo prodlouženo z 10 na 70 minut. Meteorologům totiž působil starosti nárazový vítr nad přistávací drahou SLF na Kennedy Space Center. Také technici museli na poslední chvíli řešit problémy s teplotním čidlem na jednom motoru SSME. Tato maličkost byla brzy vyřešena a hodiny odpočítávající čas se opět rozeběhly. Vítr se sice neuklidnil, ale uklidnilo se vedení startovních operací, takže se zdálo, že nic nezabrání tomu, aby se Discovery nevydal na svoji šestnáctou expedici do vesmíru. Ale chyba lávky.

V T -11 s zaregistrovaly palubní počítače signál, že ventil pro odvětrávání vodíkové nádrže se neuzavřel a proto zahájily nouzové ukončení countdownu. Pozemní pracovníci se vrhli na zabezpečování raketoplánu naplněného pohonnými látkami až po okraj nádrže ET a otrávená osádka se po necelé hodině s bžundou vrátila do svého dočasného obydlí v budově OCB.

"Kosmické lety jsou komplikovanou záležitostí," pokrčil rameny velitel Cameron s nuceným úsměvem na tváři. "Někdy prostě věci nejdou tak, jak jste si to naplánovali."

Jeho slova se potvrdila vrchovatou měrou. Po odčerpání téměř dvou miliónů litrů pohonných látek přišli technici na to, že vůbec nešlo o závadu na ventilu. Ten při opakovaných testech cvičil jedna radost. Zato spínače polohy ventilu fungovaly všelijak, takže hlásily počítačům mylné údaje. Aby nebylo nutno vadný senzor vyměňovat, upravili příslušní pracovníci program počítače tak, aby falešné hlášení ignoroval.

Hodiny countdownu se ovšem musely vrátit na T -27 h a nové odpočítávání se rozeběhlo až 6. dubna v 17.30 EDT. Během ranních hodin následujícího dne došlo k výměně zestárlých biologických vzorků v obytných prostorách Discovery za čerstvé preparáty.

V 09.30 EDT se countdown plánovaně zastavil na T -11 h. "Dlouhé" přerušení trvalo tentokrát jen asi půldruhé hodiny, což byl výrazný rozdíl proti předchozímu časovému rozvrhu, kde vyrovnávací interval zabral plných 13 h a 12 min. Hladce proběhl.o i nové plnění nádrže ET, které pozemní tým zahájil v 17.09 EDT (21.09 UT) a které trvalo necelé tři hodiny.

Osádka Discovery měla budíček ve 20.43 EDT (00.43 UT). Po jídle (těžko lze hovořit o snídani) a po meteorologickém brífingu vyrazila celá skupina ve 22.14 EDT (02.14 UT) opět na rampu 39B. Kolem půlnoci místního času se za astronauty zabouchly dveře průlezu a ten byl hermeticky utěsněn.

Odpočítávání běželo opět hladce. Tentokrát nebylo třeba prodlužovat pauzu v T -9 min. Všichni členové poradhího týmu ředitele startovních operací vyslovili jednoznačný souhlas se startem.

"Doufám, že vám tentokrát připravíme jinou jízdu, než zase zpět autobusem z rampy do OCB," vzkázal Cameronovi ředitel startovních operací Bob Sieck. "Nejsme přece tady jen proto, abychom odvolávali starty!"

Ředitel se nemýlil. V T -7,5 min byl zatažen přístupový můstek ke kabině Discovery, v T -5 min se rozeběhla hydraulická čerpadla APU. K přepojení raketoplánu na vlastní zdroje elektrického proudu došlo v T -3,5 min. To už tlak v nádržích ET pomalu nabíhal na provozní hodnoty. Těch bylo dosaženo v kyslíkovém tanku v T -2 min 55 s a ve vodíkovém v T -1 min 57 s. V T -31 s přešel countdown na automatickou sekvenci, tedy do fáze, v níž mohly do odpočítávání zasáhnout jen palubní počítače. Toho však nebylo zapotřebí. T -6,6 s začala zážehová sekvence motorů SSME a když hodiny dotikaly k nule, došlo i na motory SRB. Bylo 8. dubna 1993, přesně 01.29.00 EDT (05.29.00 UT).

SPARTAN-201 při volném letu nad Středozemním mořem (10.04.1993)Světla reflektorů obklopujících rampu pobledla v záři ohnivého sloupu, na němž se Discovery zvedal k obloze. Raketoplán vzlétl nad Floridu zalitou měsíčním světlem a zamířil na severovýchod podél pobřeží USA. Dohlednost byla vynikající, takže plameny šlehající z trysek mohli sledovat obyvatelé od Floridy až po New York. Byla to jedinečná podívaná, jaká se člověku naskytne jen málokdy.

NASA většinou raketoplány v noci nevysílá. Tentokráte to bylo teprve poosmé z celkového počtu dosavadních 53 startů. Stalo se tak na žádost vědců, kteří měli zájem o průzkum atmosféry nad severní polokoulí Země. V tomto ročním období, na přelomu zimy a jara, se zde totiž výrazně zeslabuje ozónová vrstva. Znalost příčin tohoto jevu by do budoucna mohla mít nesmírný význam. Právě noční start umožňoval osádce Discovery sledovat složení atmosféry nad Arktidou při východech a západech Slunce na oběžné dráze.

První krok k výzkumu byl zdárně učiněn. Za osm a půl minuty se raketoplán bez problémů dostal na suborbitální dráhu a v T +40 min, po manévru OMS-2, i na dráhu operační s parametry hP = 293 km, hA = 302 km, P = 90,46 min, i = 57,01°.

V té době již startovací motory SRB, které první dvě minuty letu pomáhaly dosáhnout Discovery nebeských výšin, skončily dávno svoji pouť v Atlantském oceánu východně od Jacksonville. Zde byly nalezeny záchrannými plavidly a odtaženy 280 km zpět do Port Canaveral. Běžná operace, která po hladkém průběhu startu neslibovala víc, než obvyklou rutinu. Jaké však bylo překvapení techniků, když po demontáži motorů nalezli v prostoru u trysky pravého SRB zapomenuté kleště. Velké čtvrtmetrové kleště i s kusem řemene v délce půl metru, jímž měly být připevněny k opasku příslušného pracovníka! Rozumí se samo sebou, že ani kleště ani řemen nemohly ovlivnit hladký průběh startu. Přesto však nastalo vyšetřování, které přineslo překvapující výsledek. Kleště v motoru zapomněl jeden z pracovníků firmy Thiokol už 2. dubna a od té doby je postrádal. Za boha si nebyl sto vzpomenout, kde je zanechal. Až tedy teď ...

Prvním úkolem osádky jakmile se Discovery usadil na oběžné dráze bylo otevření nákladového prostoru a poté aktivace přístrojů souboru Atlas 2. Připravenost dálkového manipulátoru RMS, který se měl podílet na vypouštění a znovuzachycení Spartanu 201, prověřila Ellen Ochoaová.

Po těhle základních úkonech se astronauti rozdělili na dvě směny: "červený" tým složený z Foaleho a Cockrella pokračoval v práci, zatímco "modří", tedy velitel Cameron, pilot Oswald a doktorka Ochoaová se připravovali na kutě. B.rzké ulehnutí jim však znemožnila porucha na jednom z přístrojů na obytné palubě, který se z ničehož nic začal přehřívat. Trojice astronautů musela přístroj i s jeho schránkou vymontovat, umístit volně na boční stěnu obytného prostoru a dodatečně ho ochlazovat proudem vzduchu z nouzově upravené hadice. Horší problém představovalo zjištění, že data ze dvou přístrojů v souboru Atlas, které měřily koncentraci ozónu, vůbec na Zemi nedocházejí. Náhradní cestu se podařilo nalézt alespoň pro jeden nich (německý přístroj MAS), a to prostřednictvím telekomunikačního systému Discovery. Druhý přístroj musel naměřená data prozatím ukládat do paměti palubního počítače. Ta však měla omezenou kapacitu, takže se zde nashromáždila maximálně polovina údajů z předpokládaného objemu dat s nimiž se počítalo při osmidenním letu. Třetí přístroj ke sledování koncentrace ozónu - SSBUV - naštěstí závada nepostihla, protože v podstatě ani nebyl součástí souboru Atlas 2.

Když "modrá" směna na počátku druhého dne převzala pracovní štafetu, chopil se Oswald úmorné pilotážní dřiny. Vždy před východem a západem Slunce musel natočit raketoplán tak, aby mířil k Slunci otevřeným nákladovým prostorem. Jedině v této poloze mohly totiž spektrometry zkoumající chemické složení vysokých vrstev atmosféry měřit charakteristickou absorpci slunečního záření látkami obsaženými v ovzduší. Po dobu nočního oběhu byl Discovery pro změnu natočen nákladovým prostorem do mrazivého prázdna kosmického prostoru, aby se jeho vnitřek co nejrychleji ochladil.

Zatímco Oswald manipuloval s raketoplánem, Ochoaová dokončila prověrku kanadské ruky a nechala ji zaparkovanou nad kabinou osádky, aby nepřekážela pozorování dalekohledy z Atlasu. Cameron se zaměstnával amatérskou vysílačkou Sarex a pokoušel se o spojeni s pozemními stanicemi. Zbylí členové osádky se pustili do oživování studentského pokusu SUVE, určeného ke studiu souvislosti slunečních erupcí a slunečních skvrn s intenzitou ultrafialového záření z této životodárné hvězdy.

Třetí den letu se Foalemu poštěstilo navázat pomocí Sarexu krátkodobý kontakt s osádkou ruské stanice Mir. Vzhledem k tomu, že anténa Sarexu mířila k Zemi a Mir se pohyboval na vyšší oběžné dráze než Discovery, bylo vzájemné spojení přerušeno brzy po výměně pozdravů. Zato rádiových kontaktů s pozemními stanicemi včetně řady škol bylo nepřeberné množství. Neméně úspěšná byla i přenosná elektronická kamera Hercules, která vůbec poprvé umožnila vyslání snímků z družicového stupně na Zemi.

Čtvrtý den letu se stal parketou pro EIlen Ochoaovou. Její první velkou prací ve vesmíru mělo být vypuštění Spartanu 201 na samostatnou oběžnou dráhu. Tato astronomická družice o hmotnosti 1300 kg dosud spočívala v klidu v nákladovém prostoru. V 05.11 UT, v době kdy Discovery přelétal vysoko nad Řeckem, porušila zmíněná letová specialistka její klid, vyzvedla ji pomocí manipulátoru RMS z lůžka a vypustila na samostatnou oběžnou dráhu. Oswald přitom pro všechny případy odmanévroval raketoplán do bezpečné vzdálenosti - přičemž ovšem stále musel zachovávat zaměření přístrojů Atlas na Slunce. Vzdálenost mezi oběma tělesy se postupně zvětšovala rychlostí asi 15 km za jeden oběh.

Po vystoupení se satelitem se astronautka-specialistka vrátila opět k experimentu SUVE, zatímco Cameron se celou akcí vůbec nedal vyrušit z rádiových dialogů se školami v Pennsylvánii a v Texasu.

Společná fotografie posádky na oběžné dráze (11.04.1993)Samotná družice Spartan se zaměřila také na sledování Slunce a veškeré údaje prozatím shromažďovala ve své palubní paměti. S jejich přenosem na Zemi se nepočítalo, takže astronomové se k datům ze Spartanu dostali až po přistání raketoplánu.

Pátý den letu patřil především pilotům. Od rána provedli postupně tři korekční manévry pomocí motorů OMS. První z nich zastavil vzdalování raketoplánu od Spartanu a ty druhé dva měly za účel zahájit opětovné setkání. Po posledním manévru se vzdálenost obou těles opět začala snižovat, a to rychlostí přibližně 26 km za oběh.

Pozorování Slunce i průzkum atmosféry přitom pokračovaly nerušeně, stejně jako rozhovory velitele raketoplánu s amatéry na Zemi. Kenovi Cameronovi se dokonce podařilo zachytit i televizní vysílání radioamatérů z MCC v Houstonu, které ukazovalo činnost pracovníků ve středisku.

Šestého dne letu, který prozatím probíhal bez problémů, se uskutečnilo setkání Discovery se Spartanem. Cameron zaparkoval raketoplán ve vzdálenosti 12 m od družice. Tu potom, v 07.20 UT, opatrně uchopila dr. Ochoaová pomocí kanadské ruky. Za necelou hodinu - přesně v 08.02 UT - byl již Spartan 201, družice v hodnotě 6 miliónů dolarů, bezpečně uložen a zajištěn v lůžku v nákladovém prostoru.

"Prima práce," pochválil svoji kolegyni spojař Kevin Chilton z MCC. "Gratulujeme k perfektnímu setkání a k ještě lepšímu zachycení."

"Jsme skutečně rádi," potvrdil velitel Discovery, "že máme tu drahocennou věcičku zase uloženou po zámkem v nákladovém prostoru."

Na jeho slova, jakoby vystřižená z učebnice, vhodně navázala pedagogická činnost prostřednictvím Sarexu. Konverzace s řadou škol v USA i v Anglii pokračovala stejně intenzívně jako vědecké pokusy a také kamera Hercules se činila při pořizování snímků Země. Při jejich zaznamenávání vyměnil Ken Cockrell původní laptop, používaný ke zpracování a uchovávání informací, za jiný a provedl také potřebné úpravy software v počítači. Tento zásah umožnil osádce raketoplánu maximální využití systému Hercules. Mike Foale také prozkoumal a upravil propojení mezi počítačem, anténou a přijímačem navigačního systému GPS. Data, umožňující velmi přesné určení polohy družicového stupně, byla pak po letu využita k přiřazení dat o chemickém složení atmosféry (z Atlasu 2) ke geografickým souřadnicím.

Všechno tedy klapalo jedna radost, až na drobné potíže s vědeckými přístroji. Raketoplán se choval vzorně, takže jeho pozemní protokol poruch zůstával v podstatě prázdný. Přesto sedmého dne letu provedli piloti zevrubnou prohlídku letových systémů tak, jak je předepsáno pro den před přistáním.

Tradičně také - jako vždy ke konci pobytu v kosmu - proběhla i obvyklá tisková konference. Dotazy se točily především kolem měření stavu ovzduší, ale novináři projevili zájem také o spojení s ruskou stanicí Mir a s tím souvisejícím problémem spolupráce s Ruskou kosmickou agenturou. Středem pozornosti se stala i Ellen Ochoaová. Na otázku, jak se cítí ve vesmíru jakožto první mexická žena, odpověděla:

"Považuji za obrovskou čest, že se mohu účastnit tohoto letu. Vím, že mnoho lidí na světě by dalo nevímco za to, kdyby mohli být na mém místě. Vůbec o tom nepochybuji - sama jsem taky taková!"

V dalším Ochoaová přiznala, že nemohla odolat tomu, aby s sebou do vesmíru nevzala zobcovou flétnu.

ATLAS-2 v nákladovém prostoru Discovery na oběžné dráze (12.04.1993)"Hrála jsem ostatním členům osádky pro obveselení," smála se. "Samozřejmě jejich oblíbené vojenské písně. Ale také "Jaro" z Vivaldiho "Čtvera ročních období". Jaro proto, že jsme tady nahoře právě v tu dobu!"

Mexická astronautka měla později příležitost promluvit prostřednictvím amatérské televize s několika středními školami. V Chicagu, v Los Angeles a také ve Stringeru. Při tom se ovšem o hudbě nehovořilo. Studenty více zajímala ekologie, zejména stav ozónové vrstvy.

Osmého dne letu vypadala předpověď počasí s ohledem na přistání Discovery zprvu velice nadějně. Počítalo se s datem 16. dubna v 07.33 CDT (12.33 UT). Meteorologové ovšem znepokojeně sledovali postup studené fronty, která se nebezpečně blížila k Cape Canaveral.

"Možná, že budeme muset vaše přistání odložit," varoval osádku Discovery spojař Sam Gemar z MCC při jednom z rozhovorů.

Přesto astronauti systematicky pokračovali v přípravách na sestup k Zemi. Kanadský manipulátor RMS byl dezaktivován a zajištěn v držácích podél dveří nákladového prostoru. Osádka vypojila i přístroje souboru Atlas a ve všech prostorách družicového stupně proběhl generální úklid před nadcházejícím přistáním.

K večeru toho dne však vedení letu usoudilo, že předpověď povětrnostní situace na 16. dubna je zcela nevyhovující: chladno, déšť, vítr. Proto k velké radosti celé osádky raketoplánu prodloužilo trvání letu o celý den. Discovery měl na další pobyt v kosmu zásob všeho druhu víc než dost.

"Pokud jde o nás, tak je to O. K.," ujistil pozemní středisko Ken Cockrell."My to bereme, Na špatné počasí není nikdo z nás zvědavý."

"Budiž," odpovídal spojař Curtis Brown, právě když Discovery letěl nad MCC. "Ale aspoň byste nám mohli píchnout s předpovědí na zítřek."

"Jo, to není jen tak", namítl Cameron. "My tu stěží dokážeme odhadnout, kde tam dole pod námi leží Florida. Směrem na západ je pěkně vyvinutá frontální oblačnost. Ale to nic neznamená. Při předchozím přeletu to vypadalo docela slibně."

"O. K.," komentoval Brow. "To je to nejsprávnější zhodnocení situace, jaké jsme dostali za celý den."

"My máme zkrátka a dobře lepší výhled z oken nežli vy," žertoval velitel Discovery. Narážel přitom na okolnost, že středisko MCC v Houstonu nemá vůbec žádná okna.

Přistání Discovery STS-56 na SLF KSC (17.04.1993)"Zdá se, že bude nejlépe využít prodloužení našeho pobytu k práci," dodal.

Desátého dne letu tedy astronauti opět uvedli Atlas 2 do provozu a za těch dvanáct hodin navíc sesbírali další cenná data o zemské atmosféře. Teprve když se práce ujala nová směna, konkrétně Foale a Cockrell, došlo k definitivnímu ukončení měření a k zakonzervování přístrojů před přistáním.

"Bylo pro nás potěšením," hlásil při té příležitosti trochu formálně Cameron, "potěšením a ctí, že jsme se mohli podílet na letu, který tak významně přispěl k průzkumu přírodního prostředí naší rodné planety."

Jeho slova byla tečkou za misí STS-56.

Brzdicí manévr proběhl v sobotu 17. dubna v 10.34 UT, jako obvykle nad Indickým oceánem. Sestup atmosférou vedl přes Kanadu, Montanu a státy středozápadu. V 11.37.34 UT dosedl Discovery hlavním podvozkem na dráhu 33 SLF na Kennedy Space Center na Floridě. Příďové kolo se dotklo betonu v 11.38.21 UT, takže oficiální trvání letu činilo 9 d 06 h 09 min 21 s.

Necelou minutu po přistání se raketoplán za vydatné pomoci brzdicího padáku s konečnou plaností zastavil.

"Tady u nás, ve středisku je spousta usmívajících se tváří," pozdravil osádku Discovery spojař Kevin Chilton. "Byl to prima let, gratulujeme."

"Když se to vezme kolem a kolem," potvrdil náměstek ředitele programu letů kosmických raketoplánů, bývalý astronaut Brewster Shaw, "tak z našeho hlediska šlo o veskrze úspěšnou misi. Lepší průběh jsme si ani nemohli přát."

To byl oficiální konec letu. Ještě tentýž den odpoledne se Discovery ocitl v budově OPF, připraven k odstrojení a k přípravě na let STS-51.

Jeho osádka večer odletěla do Houstonu ke svým rodinám.


Aktualizováno : 03.12.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-56/index.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.153276 vteřiny.