M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
1996-012A |
22.02.1996 |
08.03.1996 |
15d17h40m |
TSS-1R, USMP-3 |

Posádka :
Allen,A.M.[VE] |
Horowitz,S.J.[PL] | Chang-Diaz,F.R.[PC]
| Cheli,M.[MS](Itálie)
| Hoffman,J.A.[MS] | Nicollier,C.[MS](Švýcarsko)
| Guidoni,U.[PS](Itálie)
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-75
v NASA ]
Popis
letu (text, určený pro L+K poskytl Mgr. A.Vítek)
STS-75/TSS-1R/USMP-3
ZTRACENÁ DRUŽICE
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Columbia - nejstarší raketoplán americké vesmírné flotily - se vrátil
z mise STS-73 přímo na Kennedy Space Center. Tam byl 5. listopadu 1995
odtažen do haly č. 2 budovy OPF k obvyklým poletovým procedurám, počínajících
vyložením nákladového prostoru a výměnou motorů SSME za jiné (výr. č. 2029,
2034 a 2017). Jedinou méně obvyklou operací při tom byla výměna okna č.
6, jehož povrch poznamenaly šrámy z předchozích letů. Hlavní užitečné zatížení,
které tvořila automatická materiálová laboratoř USMP-3 a italská družice
TSS-1R (Tethered Satellite System), určená k vlečení, mezitím procházelo
předstartovními přípravami v budově OC&B. Pořadové označení družice
1R znamenalo, že jde o opakování (R jako Reflight) nezdařeného pokusu z
mise STS-46 na přelomu července a srpna 1992, při níž se nepodařilo odvinout
kabel s družicí na požadovanou délku přibližně 20 kilometrů*.
Po ukončení prací v OPF putoval družicový stupeň v úterý 23. ledna 1996
do budovy VAB, kde ho již očekávaly připravené startovací motory SRB (soubor
BI-078 s motory výr. č. 360W053A a 360W053B) spolu s obří odhazovací nádrží
ET (výr. č. ET-76). K propojení systémů postačil technikům hned následující
den, takže po nezbytných zkouškách odvlékl tahač 29. ledna kompletní sestavu
na rampu 39B. Tady, na obslužné věži v bílém pokoji PCR (Payload Changeout
Room), byl uložen hlavní letový náklad. Na své přestěhování do nákladového
prostoru však musel ještě nějaký čas počkat.
Prověrky vysokotlakého turbočerpadla kapalného vodíku na motoru č.1
totiž nedopadly uspokojivě, takže technici hned 30. ledna zahájili jeho
výměnu přímo na rampě.
Přes značnou náročnost operace se ji podařilo dokončit již 3. února,
i když se původně počítalo s celým týdnem práce. Mezitím, ve dnech 1. a
2. února, proběhla na rampě obvyklá procedura zkušebního odpočítávání TCDT,
samozřejmě za účasti hlavní osádky. Její základ tvořili velitel pplk. USMC
Andrew M. Allen (STS-46 v červenci 1992, STS-62 v 1994), pilot pplk. USAF
Scott J. Horowitz (nováček) a velitel užitečného zatížení Franklin R. Chang-Diaz
(STS 61-C v 1986, STS-34 v 1989, STS-46 v červenci 1992, STS-60 v 1994).
Letoví specialisté tvořili pestrý mezinárodní tým. Západoevropskou organizaci
pro výzkum vesmíru ESA tu zastupovali italský astronaut Maurizio Cheli
(nováček) a Švýcar Claude Nicollier (STS-46 v července 1992, STS-61 v 1993),
NASA pak dr. Jeffrey A. Hoffman (STS 51-D v dubnu 1985, STS-35 v prosinci
1990, STS-46 v červenci 1992, STS-61 v prosinci 1993). Osádku doplňoval
nováček, specialista pro užitečné zatížení Umberto Guidoni, reprezentující
italskou kosmickou agenturu ASI.
V pátek 9. února se sešla komise FRR, která stanovila datum startu na
22. února. Mezitím pokračovaly přípravy raketoplánu i jeho nákladu ke startu.
Přitom se vyskytly nějaké problémy při instalaci letových baterií do italské
družice, což oddálilo definitivní uzavření nákladového prostoru Columbie
až na 19. února. Přesto však - přesně podle plánu - začalo ještě téhož
dne ostré odpočítávání od stavu T -43 h.
Countdown probíhal vcelku hladce. Mírný poplach vyvolalo odhalení, že
spodek nádrže ET a levého motoru SRB je polit neznámou kapalinou. Chemická
analýza zjistila, že jde o zředěný roztok hydroxidu sodného, který se používá
k likvidaci oxidu dusičitého, pokud dojde k jeho úniku při plnění nádrží
motorů OMS a RCS. Svolaný tým odborníků usoudil, že zředěný louh nemůže
ublížit ani nátěru na stěnách SRB, ani polyuretanové izolaci odhazovací
nádrže, takže odpočítávání nebylo ani na okamžik přerušeno, samozřejmě
s výjimkou obvyklých zastavení. I počasí tentokrát výjimečně spolupracovalo
a tak raketoplán vyrazil na svoji devatenáctou pouť do vesmíru zcela dle
plánu: 22. února 1996 v 15.18.00,004 místního času EST (20.18.00 UT). Šest
sekund po startu však přístroje na palubní desce Columbie její osádce signalizovaly,
že provozní tlak na motoru v pozici č.2 vykazuje jen 40% normální hodnoty.
Současně palubní počítače ohlásily, že jejich povely, předávané tomuto
motoru, nejsou akceptovány. V podstatě však šlo jen o planý poplach, způsobený
dvojí, vzájemně nezávislou chybou palubních indikátorů, protože sledovací
telemetrické údaje, vysílané z lodi na Zemi, žádnou anomálii nezaregistrovaly.
Jedinou skutečnou závadou byla netěsnost v přírubě na přívodu paliva do
turbíny hydraulického turbočerpadla APU č.1 - to však nemohlo bezpečnost
letu ohrozit.
Průběh startu byl naopak nominální. SRB dohořely a byly odhozeny v T
+126,32 s, zatímco hlavní motory SSME dostaly příkaz k vypojení až v T
+508,0 s. Následoval manévr OMS-2, který osádka uskutečnila v T +39 min
52,3 s (20.57.52 UT) pomocí hlavních manévrovacích motorů. Jejich zážeh
na 144,2s zvýšil rychlost družicového stupně o 67,6 m/s a převedl ho na
pracovní dráhu ve výšce 296 - 302 km s dobou oběhu 90,51 min a se sklonem
k rovníku 28,47°.
Po běžných prověrkách systémů raketoplánu dalo řídicí středisko v Houstonu
souhlas k zahájení operací na oběžné dráze, což v prvé řadě znamenalo otevření
nákladového prostoru asi dvě hodiny po startu.
Kolem 23.00 UT zahájili Calude Nicollier a Franklin Chang-Diaz aktivaci
pomocného vybavení pro obsluhu TSS. Osádka raketoplánu se tentokrát rozdělila
ne do dvou, ale do tří směn, protože plán práce byl mimořádně nabitý. Noční
směna se věnovala především testování systémů družice, určené k vlečení,
jejíž vypuštění bylo plánováno na sobotní odpoledne kolem 19.37 UT. Během
těchto testů se však vynořily problémy s přenosem telemetrických dat z
pomocných přístrojů TSS, umístěných mimo družici v nákladovém prostoru,
do počítačového systému na palubě raketoplánu.
Jaksi bokem zahájila osádka Columbie přípravy na materiálové experimenty.
Na obytné palubě nainstalovala manipulační box, určený pro pokusy s hořením
materiálů v beztížném stavu a spustila také automatickou laboratoř CPCG
pro komerční výrobu krystalů bílkovin.
V pátek pokračovaly přípravy k vypuštění TSS. Ukázalo se, že vinu na
přerušovaném přenosu dat má multiplexer SFMDM (Smart Flexible Multiplexer
Demultiplexer), přezdívaný "Smartflex" a umístěný v nákladovém
prostoru. Ten prostě čas od času vypadával. Přepojení na záložní jednotku
sice problém vyřešilo, ale technici na Zemi si vyžádali více času na komplexní
prozkoumání závady, protože občasný výpadek poukazoval na to, že nároky
na přenos dat po připojení dalších experimentů, umístěných v nákladovém
prostoru přesahovaly možnosti multiplexeru. I když se tato závada netýkala
přímo přenosu povelů na družici a jí naměřených údajů zpět na raketoplán
- to obstarával rádiový spoj - bylo třeba problém vyřešit ještě před vypuštěním
družice.
Potíže byly také s přenosným počítačem PGCS (Portable General Purpose
Support Computer), který měl zpracovávat naměřená data z italské družice.
Ukázalo se, že přístroj je neobyčejně pomalý, čemuž neodpomohla ani výměna
laptopu za jiný, takže bez problémů v komplexu TSS zůstal nakonec jedině
raketoplán.
V sobotu v brzkých ranních hodinách pokračovaly testy multiplexeru.
Podle postupu pečlivě připraveného na Zemi zapojovala osádka Columbie v
nákladovém prostoru jeden přístroj za druhým. Kolem 07.00 UT (02.00 CST)
byly aktivovány veškeré experimenty a multiplexer spolehlivě pracoval.
Data proudila do laptopu a přes něj dolů na Zemi. Všichni si oddechli a
v duchu drželi palce, aby tohle štěstí vydrželo.
Přesto vedení letu na žádost techniků odložilo vypuštění TSS o 24 hodin,
protože činnost Smartflexu bylo třeba řádně ověřit. Ke spěchu nebyl důvod,
protože původní plán mise měl v záloze možnost prodloužení doby letu o
plné dva dny.
Dlouho
očekávaný okamžik vypuštění nadešel v neděli 25. února odpoledne. Příhradová
konstrukce s lůžkem připomínajícím košík, se pomalu vysunula nad nákladový
prostor do výšky 12 m. Po poslední ověření, že rádiové spojení mezi družicí
a raketoplánem funguje, byl oddělen kabel spojující dosud družici s raketoplánem
a TSS přešla na vnitřní zdroje proudu. Pak, ve 20.45 UT, se uvolnily zámky
poutající TSS v hnízdě. Impuls, vyvolaný tahem trysek na stlačený dusík,
pomalu vytáhl první centimetry kabelu a družice se začala vzdalovat od
raketoplánu, který v té době letěl s vypnutým systém stabilizace, aby náhodné
zapálení trysek RCS nerušilo odpoutání vlečeného satelitu.
Hlavní cíle pokusu s vlečenou družicí byly dva. Jednak šlo o všeobecné
studování mechanických vlastností soustavy dvou těles, spojených velmi
dlouhým lanem, zejména však o zjišťování elektrodynamických vlastností
dvou objektů, pohybujících se v magnetickém poli Země a spojených vodičem.
Proto místo lana bylo použito velmi tenkého kabelu s vodivým jádrem, obaleným
izolací. Celkový průměr kabelu byl pouhých 2,5 mm. Podle elementárních
pouček se ve vodiči, pohybujícím se v magnetickém poli, indukuje elektrický
proud. Proudovou smyčku uzavírá plazma v okolním prostoru**.
O hodinu později již družice minula pomyslný milník 843 stop, tedy 257
m, kde před tři a půl rokem vadný nýt zabránil dalšímu odvíjení kabelu.
Tentokrát se zdálo, že všechno je v v naprostém pořádku. Přístroje na družici
i v nákladovém prostoru chrlily nepřetržitý proud naměřených dat a vědci
z italské kosmické agentury ASI i z americké NASA si mnuli ruce. Ale jak
už to bývá, chválili den před večerem.
Družice měla podle plánu dosáhnout maximální vzdálenosti necelých 21
km od raketoplánu v sobotu pozdě večer; poté se počítalo se 24 hodinami
vědeckých měření, po nichž by v pondělí večer nastalo zpětné navíjení kabelu,
aby se v úterý kolem 18.43 UT družice ocitla zpět ve svém hnízdě.
Místo
toho přišla katastrofa. Tažný kabel se již skoro úplně odvinul - na měřiči
vzdálenosti bylo 19 695,2 metru - ale pak zcela nečekaně praskl uvnitř
příhradové konstrukce nesoucí košík. Bylo pondělí 26. února, 01.29.26 UT.
Zákony nebeské mechaniky okamžitě zapracovaly. Družice na konci dvacetikilometrového
praku vystřelila kupředu relativní rychlostí přibližně 24 m/s, čímž přešla
na dráhu ve výšce 315 - 404 km. Na té se vzdalovala od raketoplánu rychlostí
přibližně 770 km za oběh.
Protože družice byla zásobována elektrickou energií z vlastních chemických
baterií, bylo možno dálkovým povelem vypojit některé přístroje a stabilizační
systém, pracující na stlačený dusík. Toto nouzové opatření však nestačilo.
Dosah rádiového spojení z raketoplánu byl omezený a na povrchu Země bylo
jen devět stanic, schopných sledovat telemetrii ze ztraceného satelitu;
vysílat k němu povely mohla jen jediná stanice v areálu JSC v Houstonu
(Texas). Navíc bylo - v 16.08 UT, při nejbližším navázání kontaktu ze Země
- zjištěno, že hlavní ventily dusíkových nádrží se neuzavřely a že všechen
plyn unikl do vesmíru. Také dva ze čtyř stabilizačních gyroskopů nepracovaly.
Družice letěla nestabilizovaně, pomalu rotujíc rychlostí 0,6 otáčky za
minutu. Jen gravitační gradient pomalu směroval utržené lano do vertikály
směrem ke středu Země. Za těchto okolností byly povelem z Houstonu opět
zapojeny vědecké přístroje. Družice pracovala celkem ještě asi čtyři a
půl dne, během nich nasbírala řadu dat o magnetickém poli a o chování plazmatu
v prostoru okolo Země.
Poletové vyšetřování zjistilo, že prapříčinou přetržení kabelu byla
výrobní vada v jeho izolaci. Vodivý vměstek v umělé hmotě způsobil probití
3500 voltů a vznik elektrického oblouku. Trvalo 9 sekund, nežli se kabel,
odvíjený rychlostí 1 m/s dostal z dosahu vodivých kladek. Proud o síle
přibližně 1 A spálil většinu izolační vrstvy. Pak již stačila síla 65 N,
aby se spojení s družicí přetrhlo.
Zklamaní astronauti museli ještě ke všemu navinout zpět asi 9,75 m plandajícího
zbytku kabelu v příhradové konstrukci a celou ji i s opuštěným hnízdem
zasunout zpět do trupu raketoplánu. Zde ji také v 18.58 UT zajistili. Měření
přístrojů experimentu TSS umístěných v nákladovém prostoru však pokračovala
až do 2. března.
Pak se plná pozornost osádky Columbie přesunula na materiálové pokusy,
tvořící soubor USMP-3. Rozdělení na směny bylo reorganizováno: velitel
Andy Allen se připojil k "červenému" týmu, zatímco Jeff Hoffman
se stal členem "modré" směny.
O
slovo se také přihlásili zvědaví novináři během odpolední tiskové konference.
Ta se samozřejmě zaměřila především na ztrátu družice. Astronauti přitom
vyvrátili názor, že by při přetržení kabelu hrozilo jim či raketoplánu
nějaké nebezpečí.
V úterý měla osádka půldenní volno, aby si po dramatickém průběhu předchozích
dnů trochu oddechla, nežli se zas pustí do vědecké práce. Již dříve, ve
středu 28. února, vedení letu definitivně opustilo myšlenku, že by se raketoplán
pokusil dostihnout utrženou družici, aby se pokusil o její zachycení, nebo
alespoň provedl její důkladnou inspekci. Důvodem odmítnutí záchranného
plánu byl především nedostatek pohonných látek pro manévrovací motory OMS.
S množstvím paliva, které bylo k dispozici, by se sice dala družice dohonit
během šesti dnů, ale pak by zbyla jen velice nepatrná rezerva pro bezpečný
návrat domů. Navíc tu byly problémy s radiolokačním naváděním raketoplánu
na cíl a také vybavení astronautů pro výstup do volného prostoru s cílem
"ulovit" utrženou družici, bylo více než nedostatečné.
Poslední den v únoru Jeff Hoffman překonal dosavadní rekord Kathy Thorntonové
v kumulované době letu na raketoplánech (975 h 18 min).
V pátek 1. března kolem 05.17 UT se TSS přiblížila k raketoplánu na
vzdálenost pouhých 85 km. Osádka Columbie pozorovala družici i utržený
dvacetikilometrový kabel pouhým okem a podařilo se jí setkání zaznamenat
na video. Gravitační gradient orientoval lano vertikálním směrem a družice
podle telemetrických údajů pomalu rotovala kolem své osy. Po dobu asi 50
minut, v době největšího přiblížení k raketoplánu, přijímal družicový stupeň
telemetrii z družice, což umožnilo získat jednak další vědecké informace,
ale také údaje o technickém stavu systémů ztraceného satelitu. Signál jeho
palubního vysílače však pomalu slábl, jak se vybíjely autonomní baterie.
Poslední spojení z pozemních stanic na floridském kosmodromu a na Bahamských
ostrovech se uskutečnilo v pátek v 11.44 UT. Na dalším oběhu již družice
oněměla, což znamenalo definitivní konec mise TSS-1R. Pro úplnost dodejme,
že zanikla v hustých vrstvách atmosféry 19. března 1996.
Přes uvedenou havárii přinesl pokus s upoutanou družicí zajímavé výsledky
o elektrodynamických vlastnostech kabelů ve vesmíru. Např. při délce kabelu
16,1 km bylo ve vodivém jádru kabelu indukováno napětí (elektromotorická
síla) 2862 voltů a protékal jím proud o síle 470 mA, i když teoretické
modely předpovídaly jen 270 mA.
Osádka raketoplánu se nyní věnovala kontrole většinou automaticky probíhajících
materiálových pokusů v USMP-3.
V pátek 1. března byly na pořadu dne pokusy s hořením ve stavu beztíže,
a to v malém proskleném manipulačním boxu na obytné palubě.
Odpoledne pozdravil italské členy osádky Maurizia Cheliho a Umberta
Guidoniho italský ministr pro vysoké školy a vědu Giorgio Salvini.
Určité zpestření letu znamenala v sobotu 2. března závada na výparníku
klimatizačního systému FES (Flash Evaporator System). Jako už mnohokrát
při předchozích letech tak i při expedici STS-75 v něm zamrzla voda a vytvořila
ledovou zátku. Tu bylo třeba částečně roztavit a zbytek vypudit ven pomocí
přetlaku. Přes toto vyrušení pokračovaly vědecké pokusy na palubě nezmenšenou
měrou. Na žádost vědců, sledujících postup svých experimentů z vědeckého
řídicího středisko POCC v Marshall Space Flight Center v Huntsville (Alabama),
rozhodlo 4. března vedení letu o prodloužení expedice o celý další den.
Rozhodnutí padlo s lehkým srdcem, protože všechny systémy raketoplánu pracovaly
bez problémů. Pouze jednu ze tří inerciálních plošin IMU (č. 3) bylo třeba
opakovaně překalibrovat, když u ní piloti shledali menší odchylku v nastavení
jednoho z gyroskopů. To je ovšem běžná záležitost, která nepředstavuje
žádnou kritickou závadu. Protože však stále pokračující rozlaďování měřicího
prvku mohlo indikovat nedostatečné mazání ložisek tohoto gyroskopu a následně
vést k jeho poškození, byla IMU č. 3 vypojena a uvedena do chodu znovu
až těsně před přistáním. Po dobu letu na dráze totiž raketoplánu postačilo
mít v provozu dokonce pouze jedinou plošinu. Ani opětné zamrznutí výparníku
FES, k němuž došlo 5. března, neznamenalo žádnou komplikaci.
Téhož dne kolem 16.25 UT se utržená TSS opět přiblížila k raketoplánu,
tentokrát přibližně na vzdálenost jen 100 km. Vzájemná poloha družice,
Slunce a raketoplánu však neumožnila osádce vizuální pozorování. To se
podařilo až na dalším oběhu, kdy se obě tělesa minula ve vzdálenosti asi
830 km.
O den později - 6. března - při přeletu nad Floridou se astronauti spojili
s osádkou raketoplánu Atlantis, která právě uskutečňovala na rampě 39B
simulované odpočítávání TCDT. Během několika desítek vteřin rádiového spojení
si velitelé vyměnili pozdravy, zatímco zbytek osádky STS-75 se tísnil kolem
stropních okének, aby zahlédl kosmodrom, odkud před dvěma týdny vzlétli.
I se dnem prodloužení se však přibližoval konec letu. Astronauti ještě
uvedli pomocí trysek RCS raketoplán do pomalé rotace, aby na žádost vědců
sledovali, jak slabá odstředivá síla ovlivní průběh některých materiálových
pokusů. Večer však už začala demontáž manipulačního boxu na obytné palubě,
který úspěšně posloužil k řadě opakovaných pokusů s hořením látek v beztíži.
Ve čtvrtek 7. března velitel Andy Aleen a pilot Scott Horowitz, kterým
ještě asistoval Maurizio Cheli, uskutečnili obvyklou prověrku systémů raketoplánu.
Přitom zjistili, že nepracuje jeden ze čtyř měřicích kanálů zjišťujících
nastavení elevonů a kormidla. Technici na Zemi začali ve spolupráci s piloty
závadu analyzovat, zatímco zbytek osádky se věnoval úklidu vnitřních prostor
raketoplánu.
V rámci příprav na přistání došlo v 10.20 UT na korekci dráhy pomocí
motorů OMS zapojených na 30 sekund, což znamenalo změnu rychlosti Columbie
o 15,1 m/s.
Pak následovaly testy jednotlivých systémů. Mimořádně dlouhé pětadvacetiminutové
zkušební spuštění hydraulického čerpadla č. 1 bylo vynuceno problémy v
jednom ze čtyř kanálů ovládání aerodynamických řídicích prvků, který nakonec
bylo nutno odpojit. Zato dvojnásobné prověření všech trysek RCS dopadlo
na výtečnou. Vypojená IMU č. 3 byla znovu uvedena do chodu a všechny tři
plošiny byly pečlivě překalibrovány. Vše bylo připraveno na návrat domů.
Pro pátek 8. března padaly v úvahu dvě možnosti přistání na Floridě
a dvě na základně Edwards. Počasí na kosmodromu bylo však nestálé a vedení
letu již předem vyloučilo první ze dvou možností k přistání zde. Vzhledem
k dostatečným zásobám kyslíku i vodíku se nepředpokládalo využití diverzního
letiště v Mojavské poušti (i když to bylo pro všechny případy v pohotovosti);
vedení letu dávalo přednost prodloužení expedice o další den před nutností
přepravy raketoplánu letecky z Kalifornie na Floridu.
Skutečně, v pátek bylo počasí nad Floridou tak nestálé, že došlo k odkladu
přistání až na sobotu. Již uzavřené dveře nákladového prostoru byly tedy
znovu otevřeny, aby radiátory klimatizačního systému mohly opět fungovat,
a osádka se mohla těšit z volného dne na oběžné dráze.
První ze sobotních možností přistání připadala na časné ranní hodiny
(brzdicí zážeh motorů OMS v 11.23 UT, tj. 05.23 CST); proto se astronauti
odebrali na kutě se značným časovým předstihem. S budíčkem se počítalo
kolem 04.00 UT (v Houstonu v té době byl ještě pátek, 22.00 CST).
Osádka dokončila přípravy k přistání a v 08.44 UT byly definitivně uzavřeny
dveře nákladového prostoru.
První
ze tří možností přistání na Kennedy Space Center nebyla využita pro nízkou
oblačnost, ale později se počasí umoudřilo. Motory OMS na Columbii se proto
mohly rozběhnout ve 12.55.43 UT na 214 sekund, takže snížily rychlost družicového
stupně o 109,7 m/s. Raketoplán začal sestupovat k zemskému povrchu. Betonového
povrchu dráhy 33 se kola jeho hlavního podvozku dotkla v 03.58.21 UT (08.58.21
EST); o 15 sekund později je následovalo přední povozkové kolo a celý kolos
se zastavil ve 13.59.25 UT. Let STS-75 trval 15 dní 17 h 40 min 21 s. O
tři hodiny později byl družicový stupeň odtažen do haly č. 2 OPF k přípravám
na let STS-78.
*Viz L+K 69, 1993, č. 7, s. 455-459
**Viz L+K 68, 1992, č. 20, s. 1261-1264.
Aktualizováno : 05.03.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-75/index.htm)