kosmo.cz - Pilotované lety - STS

M.označení	Start	Přistání	Délka letu	Poznámka
1995-004A	03.02.1995	11.02.1995	8d 6h28m	Let k Miru, Spartan

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-63 v NASA ]

Popis letu : (převzato z L+K 22/95 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-63 / SPARTAN 204 / SPACEHAB-3

SETKÁNÍ NA DRÁZE

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Od společného sovětsko-amerického projektu Sojuz-Apollo upl nulo v roce 1994 téměř dvacet let. Čest nového kosmického setkání - tentokrát s ruskou stanicí Mir - připadla americkému raketoplánu Discovery v rámci mise STS-63.

Discovery byl 27. září 1994, týden po ukončení letu STS-64, přepraven na hřbetě Boeingu 747-SCA z Kalifornie zpět na Kennedy Space Center. Okamžitě putoval do haly č. 2 v OPF k odstrojení a k poletovým prověrkám všech systémů.

V pondělí 21. listopadu zahájili technici instalaci nových motorů SSME (výr. č. 2035, 2109 a 2029). O den později došlo k výměně předního modulu motorků RCS a jednoho z hydraulických čerpadel, APU č. 2.

V OCB mezitím probíhaly přípravy užitečného zatížení pro nastávající let. Šlo o přetlakový modul Spacehab a o autonomní družici SPARTAN-204, vybavenou pro astronomická pozorování. Koncem listopadu byly Spacehab i družice přepraveny v převozním kanystru do OPF a 29. 11. uloženy do nákladového prostoru Discovery.

Většinu prosince zabralo propojování elektrických kabelů a hydraulického potrubí. Následovaly testy, jejichž úkolem bylo prověřit dodávku elektřiny, správnou funkci freonové smyčky a bezchybnost systému pro přenos dat. Technici to všechno stihli do vánočních svátků, takže hned po Novém roce připravil pozemní personál družicový stupeň k převozu do VAB.

Discovery sem dorazil v ranních hodinách 5. ledna 1995. Následujícího dne byl jeřábem vyzdvižen, přetočen do svislé polohy a připojen k odhazovací nádrži ET (výr. č. 68), propojené již dříve s dvojicí pomocných startovacích motorů SRB (komplet BI-070, tvořený motory s výr. č. 360Q042A a 360L0428). Prověrky propojení všech systémů proběhly bez problémů, zato se objevila potíž na samotném družicovém stupni. Ukázalo se, že v rozvodu okysličovadla systému č. 3 - tj. v pravém zadním pohonném modulu - klesl tlak z minimálních 1034 kPa přibližně na jednu desetinu této hodnoty. Podezřelým byl motor RCS v pozici R3A*, který vykazoval nepatrné netěsnosti již při minulých expedicích. Ke zhoršení jeho stavu snad přispěla i mimořádně nízká teplota, které byl raketoplán vystaven při přepravě mezi OPF a VAB. Snížený tlak v rozvodu mohl způsobit vypaření okysličovadla a následné vyschnutí těsnicích vložek, které by pak mohly propouštět na více místech. Vzhledem k uvedeným souvislostem rozhodlo vedení letu uspíšit převoz raketoplánu z VAB na rampu o 24 hodin, aby tam mohl být systém č. 3 znovu natankován. Mobilní vypouštěcí zařízení MLP-2 tedy vyrazilo z VAB již 10. ledna kolem 12.40 místního času (EST) a na rampě bylo usazeno asi ve 20.00 uvedeného času.

Následné prověrky systémů SRB dopadly úspěšně, ale technici objevili netěsnost v palivovém filtru turbočerpadla APU č. 2. Nezbytná výměna vadného dílu čerpadla spolu s náhradou trysky R3A proběhla současně se simulovaným odpočítáváním TCDT (Terminal Countdown Demonstration Test), které se konalo od 18. do 19. ledna. Přítomnou osádku tvořili: především velitel lodi freg. kpt. James D. Wetherbee (STS32 v lednu 1990 a STS-52 v říjnu 1992); na místo pilota poprvé usedla žena, Eileen M. Collinsová (nováček). Jakožto velitel užitečného zatížení a zároveň letový specialista č.1 (MS-1 ) se představil Bernard A. Harris Jr. (STS-55 v dubnu 1993); sekundovali mu C. Michael Foale (STS-45 v březnu 1992) jakožto MS-2, Janice Vossová (MS3; STS-57 v červnu 1993) a konečně jako MS-4 ruský kosmonaut Vladimir Georgijevič Titov. Ten sice letěl v raketoplánu poprvé, ale jinak byl už ostříleným kosmickým kozákem: jako velitel Sojuzu T-8 navštívil stanici Saljut 7, přežil havárii Sojuzu T-10 a jakožto velitel Sojuzu TM-10 strávil plný rok na stanici Mir.

Zatímco se tato šestice účastnila TCDT, vyměnili technici vadné těsnění v APU č. 2. Při pokusu natlakovat rozvod č. 3 v pravém modulu OMS/RCS se však přišlo na to, že netěsní ještě další motor, tentokráte R3R. Jeho výměna proběhla 18. ledna současně se zasedáním komise FRR, která stanovila datum startu Discovery na 2. února 1995.

Následovalo plnění nádrží motorů OMS a RCS hypergolickými pohonnými látkami a také neobvyklý sedmiminutový zkušební zážeh nového turbočerpadla APU č. 2. Zbývalo ještě nahrát programy do palubních počítačů, instalovat pyrotechnické nálože, uložit skafandry pro plánovaný výstup do kosmu a po dokončení prověrek SSME uzavřít zadní motorový prostor. To vše se muselo stihnout do začátku ostrého odpočítávání.

Ostrý countdown začal 29. ledna v 16.30 EST (21.30 UT), jako obvykle od T-43 h. Zahrnoval v sobě plánovaná přerušení, která se však lišila od obvyklého schématu (viz tab.). Nejmarkantnější odchylkou bylo poslední plánované přerušení v T -9 min, které místo obvyklých 10 minut mělo tentokrát trvat téměř tři čtvrti hodiny.

Změna byla diktována nebývale úzkým startovním oknem v trvání pouhých 5 minut. Toto extrémní zkrácení způsobil velký sklon dráhy stanice Mir (51,60°) k rovníku. Úzké startovní okno musela kompenzovat mimořádná délka posledního plánovaného přerušení pro případ nutnosti vyřešit nečekaný problém, který by nastal v posledních chvílích před startem.

Prozatím, až do přerušení v T -11 h, probíhalo všechno jako na drátkách. Technici usadili do prostoru Spacehabu biologický materiál a zapojili také trojici inerciálních plošin IMU, které patří k nejdůležitějším prvkům navigačního systému raketoplánu. Rutinní operace tentokrát znamenala kámen úrazu. IMU č. 2 neprošla hned úvodními testy. Bylo zle, protože letová pravidla jsou neúprosná: třebaže k navigaci postačí jediná IMU, lze start družicového stupně uskutečnit pouze s kompletní sestavou všech tří plošin.

Nezbývalo než IMU č. 2 - zařízení, které váží asi 20 kg - vymontovat a nahradit novým. To však znamenalo odklad startu téměř o 24 hodin**. Proto bylo přerušení v T -11 h prodlouženo a s plněním nádrže ET se započalo až 2. února krátce po třetí hodině odpoledne.

K žádným dalším komplikacím nedošlo. Počítače vyhodnotily poslední údaje o dráze stanice Mir a upřesnily startovní okno na 00.22.04 až 00.27.04 EST (05.22.04 až 05.27.04 UT). V době, kdy proběhly poslední výpočty, byla již osádka na palubě raketoplánu a vstupní průlez hermeticky uzavřen.

Štěstí tentokráte astronautům přálo. Na Floridě, ale i na záložních letištích v Zaragoze a Moronu (Španělsko) a na Ben Guerir (Maroko), bylo počasí jako když vyšije a tak Discovery mohl vyrazit ke své dvacáté expedici do vesmíru přesně na začátku startovního okna. Pro puntičkáře doložme, že dokonce s nepatrným předstihem, protože počítače zaregistrovaly první pohyb raketoplánu 3. února 1995 v 05.22.03,996 UT, tedy o čtyři tisíciny sekundy před plánem.

Průběh startu i navedení na oběžnou dráhu proběhlo přesně dle plánu: motory SRB dohořely a byly odhozeny v T +125 s; při dopadu na rozbouřenou hladinu moře došlo sice k jejich malému poškození, ale za rozbřesku byly vyloveny čekajícími plavidly a odvlečeny do přístavu Port Canaveral.

Raketoplán poháněný motory SSME pracujícími na 104% nominálního tahu pokračoval vzhůru s rostoucí rychlostí. Suborbitální dráhy dosáhl v T +511,1 s, kdy palubní počítače vydaly signál MECO k vypojení hlavních motorů. V průběhu motorického letu selhal jeden z motorků RCS v poloze L2D a z dalšího (R1U) začaly unikat pohonné látky. Nic neobvyklého, ale pro danou expedici to mohlo mít nežádoucí důsledky. Podle letových pravidel dohodnutých s ruskou stranou se Discovery směl přiblížit ke stanici Mir na vzdálenost menší než 300 metrů (1000 stop) pouze tehdy, jestliže všechny trysky manévrovacích motorků budou v pořádku. Hned dvojí závada na RCS představovala fatální situaci, které bylo nutno nějakým způsobem čelit.

Jakmile se tedy Discovery manévrem OMS-2 (trvání zážehu 143 s) dostal na výchozí dráhu, nařídilo středisko v Houstonu v T +32 min veliteli Wetherbeemu natočit družicový stupeň na několik hodin tak, aby na vadnou trysku v poloze R1U trvale svítilo Slunce a pomáhalo ji ohřát. Stává se totiž, že po zvýšení teploty netěsnost ventilů vymizí. Změna orientace raketoplánu mohla situaci zlepšit tím spíše, že únik byl tentokrát nepatrný. Z počáteční hodnoty 1 až 1,5 kg/h poklesl na 0,5 až 1 kg/h, ale středisko vzhledem k dohodě s Rusy bedlivě sledovalo vývoj situace.

Osádka Discovery, přesněji řečeno jeho letoví specialisté, mezitím otevřela průlez do Spacehabu a aktivovala postupně všech 20 experimentů uvnitř laboratoře.

Piloti se toho neúčastnili. Připravovali se totiž na první ze stíhacích manévrů, kterým měl raketoplán zahájit přibližování k Miru. Ruská stanice byla kolem 12.30 UT ještě 13 000 km před raketoplánem. Ten se po drobné korekci dráhy pohyboval ve výši 333-350 km, se sklonem 51,60° k rovníku a s dobou oběhu 90 min.

Astronauti ještě vyzkoušeli dálkový manipulátor RMS a televizní kamerou umístěnou na jeho konci zkontrolovali nákladový prostor. Kolem 17.30 UT se celá osádka odebrala k odpočinku.

Druhý pracovní den letu - 4. února - byl zahájen již v 04.57 UT vypuštěním kalibračních družic ODERACS. Šlo o tři koule, ocelovou o průměru 51 mm (2 palce) a dvě hliníkové o průměru 102 mm a 152 mm (4 a 6 palců) a o tři dipóly tvořené tenkými dráty z platinové slitiny o průměru 1 mm, jeden o délce 44,2 mm a zbylé dva 133,5 mm dlouhé. Celý soubor družic byl z nákladového prostoru vymrštěn pružinovým mechanismem, který tělesům udělil retrográdní rychlost mezi 1,4 až 3,4 m/s.

Poté ruský kosmonaut Titov vylovil kanadskou rukou družici Spartan-204 z jejího lůžka a zvedl ji vysoko nad nákladový prostor. Její ultrafialový spektrometr FUVIS z této polohy studoval ultrafialové záření, vznikající při nárazu atomů kyslíku na povrch raketoplánu. Asi po šesti hodinách byla družice opět uložena, aby vyčkala věcí příštích.

Obě tyto akce proběhly bez problémů, ale potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Při zkušebním zážehu motorků RCS se objevila netěsnost u další trysky, a to v poloze F1F. Řídicí středisko ihned vydalo příkaz k uzavření přívodu okysličovadla do rozvodu č. 1 předního modulu manévrovacích motorků a nařídilo pilotům natočit raketoplán přídí ke Slunci, aby se netěsnící blok motorů důkladně prohřál. Stíhání Miru prozatím ohroženo nebylo. Raketoplán se k svému cíli přibližoval o 350 km za oběh a letěl nyní po dráze 337-370 km.

I když teplota postižených trysek pomalu vzrůstala, měl tým v řídicím středisku na Zemi z celé situace notně zamotanou hlavu. Opakované uzavírání ventilů hlavních rozvodů paliva, které provedli Wetherbee s Collinsovou, sice trochu pomohlo u zadní trysky, ale u F1 F zcela selhalo. Technici z Houstonu na dálku diskutovali se svými kolegy v Kaliningradu u Moskvy. Ruští odborníci se obávali, aby unikající látky, především vysoce agresívní oxid dusičitý, nepoškodily citlivý povrch slunečních baterií zásobujících stanici Mir elektrickou energií. Uvažovalo se o možnosti vypustit z programu letu přiblížení na 10 metrů (33 stop) a ponechat v plánu jen oblet stanice ve vzdálenosti 120 m (400 stop).

S tím vším si letoví specialisté na palubě Discovery hlavu nelámali. V modulu Spacehab měli o zábavu postaráno. Instalovali tady malého robota "Charlotte", pojmenovaného po pavoukovi z jedné populární americké dětské knížky. Jméno sedělo, protože robot zavěšený na osmi tenkých lanech dokázal stejně jako pavouk přelézat z jednoho místa na druhé. Navíc uměl ovládat vypínače a vyměňovat vzorky v jednotlivých experimentech v době, kdy lidská obsluha nebyla k dispozici.

Mezitím na obytné palubě probíhal v rámci experimentu SSCE pokus s hořením organického plexiskla v beztížném stavu.

Kolem 16.00 UT se Discovery nalézal stále ještě 3700 km za ruskou stanicí. O sedm hodin později se tato vzdálenost zkrátila na 1850 km. Piloti před odchodem na kutě ještě provedli letovou korekci, po níž kosmická loď přešla na dráhu s parametry 365-375 km. S tím, jak se raketoplán dostával do výše, blíže ke dráze Miru, se také úměrně snižovala i rychlost jeho přibližování. Činila již jen 144 km za oběh.

Dnem vlastního setkání bylo pondělí 6. února 1995. Začal budíčkem už v 05.21 UT, ale první dva manévry - NH a NC - které snížily rychlost přibližování k Miru, proběhly až ve 14.16 a 15.02 UT.

V té době dosud nikdo na palubě raketoplánu nevěděl, do jaké míry se budou smět přiblížit k ruské kosmické stanici. Okamžik, na který netrpělivě čekala celá osádka, nadešel v 15.25 UT.

"Discovery, zde Houston," ozval se capcom Story Musgrave. "Máte souhlas k přiblížení na 33 stop. Ale pozor. S uzavřeným rozvodem F1 !"

Znamenalo to, že potřebné manévry provede družicový stupeň bez celé jedné sady motorků na přídi. Právě tam se totiž nalézala netěsnící tryska.

"O.K., jdeme na to," potvrdil pokyn ze Země velitel Wetherbee.

Titov, který byl už asi od 15.00 UT v rádiovém spojení s Mirem, okamžitě sdělil novinku svým krajanům. Piloti raketoplánu mezitím kontrolovali trajektorii přibližování pomocí radiolokátoru a zároveň na základě údajů o dráze podle jejího pozemního měření. V 16:37 UT, v okamžiku, kdy obě tělesa byla vzdálena ještě 14 km, provedli Wetherbee a Collinsová poslední velký manévr TI, kterým byla zahájena závěrečná část setkání.

Krátce před 18.00 UT se raketoplán nalézal přesně 915 m pod stanicí Mir. Tu již předtím, kolem 17.30 UT, natočili ruští kosmonauti tak, aby stykovací uzel na modulu Kristall mířil ve směru letu. Krátce po 18.00 UT přešli piloti Discovery na ruční řízení a v 18.16 UT přivedli raketoplán před ruskou stanici do vzdálenosti 120 m. V této pozici byly nejprve vyrovnány rychlosti obou kosmických lodí a poté Wetherbee za asistence Collinsové přimanévroval družicový stupeň ke stanici. Ve vzdálenosti asi 30 m se do akce zapojily dva laserové dálkoměry a rychloměry. Jeden z nich byl stabilně umístěn v nákladovém prostoru, druhý, ruční, používali astronauti v pilotní kabině. Jak se vzdálenost obou lodí zkracovala, snižovala se i rychlost přibližování. Závěr manévru probíhal v pohodě, skoro exhibičně, jako na simulátoru. V jeho poslední fázi se Discovery plížil rychlostí pouhých 3 centimetrů za sekundu.

Jeho přibližování sledovalo celkem pět televizních kamer. Dvě umístěné na zadní stěně nákladového prostoru, další dvě ze zadní stěny modulu Spacehab. Poslední z nich byla situována uvnitř laboratoře a její objektiv snímal obraz okénkem ve stropě Spacehabu.

V 19.20 UT nad severní částí Tichého oceánu ve výši 394 km nad Zemí se raketoplán úplně zastavil. Svým otevřeným nákladovým prostorem mířil přímo proti stykovacímu uzlu na modulu Kristall. Nejmenší vzdálenost mezi oběma tělesy teď činila 11,3 m. Velitel Discovery si přitom nenechal ujít příležitost k poněkud patetickému projevu: "Když takto k sobě přibližujeme svoje koráby," prohlásil, "přibližujeme také naše národy. Až se příště setkáme, potřeseme si rukama a společně povedeme Zemi do příštího tisíciletí."

"Není mezi námi rozdílu," odpověděl velitel Miru Alexandr Viktorenko, "jsme přece lidé. Já si připadám jako v pohádce. Je to tak krásné, že tomu mohu stěží uvěřit."

Okamžik historického setkání zachytily osádky televizními kamerami. Na záběrech z obou lodí bylo vidět kosmonauty i astronauty mávající na sebe z oken průzorů.

Let v těsné formaci trval přibližně 10 minut. Pak se Wetherbee s Discovery opatrně vrátil po V-vektorové dráze zpět do výchozího bodu přibližování 120 m před stanicí. Odsud započal pozvolný oblet Miru velkým obloukem o poloměru 120 až 135 metrů. Dráha raketoplánu přitom vedla zpět nad ruskou kosmickou stanicí. Během manévru pořizovala osádka Discovery snímky, které posloužily při plánování mise STS-71, další expedice k Miru.

Manévr skončil přibližně 120 m pod stanicí, poté, co raketoplán opsal vzhledem k Miru tři čtvrtiny kruhu. Ve 21.13 UT zažehl Discovery svoje manévrovací motorky a zvýšil rychlost o 0,6 m/s. Tím se začal definitivně vzdalovat od místa setkání. Přitom znovu překřížil dráhu Miru asi 370 metrů před ním a začal stoupat po elipse do apogea nové oběžné dráhy ve výši 396 km. Brzy poté prezident Clinton pogratuloval v krátkém telefonickém rozhovoru osádce raketoplánu k úspěšnému setkání. Po další drobné korekci dráhy, které teď měla parametry 383-396 km, čekal na astronauty už jen odpočinek.

Pátého dne letu - 7. února - byla osádka osvěžená přibližně osmihodinovým spánkem probuzena kolem 07.00 UT. Další důležitý úkol - vypuštění družice Spartan - připadl Titovovi. Ruský kosmonaut uchopil družici dálkovým manipulátorem RMS a přesně ve 12.26 UT ji ze sevření uvolnil. Wetherbee změnil rychlost Discovery pomocí motorků RCS, aby se raketoplán dostal do bezpečné vzdálenosti od družice. Ta okamžitě zahájila činnost a pomocí ultrafialového spektrometru začala předávat paměti palubních počítačů údaje o mezihvězdném plynu pro pozdější vyhodnocení na Zemi.

Další chvíle toho dne uplynuly v poklidu. Collinsová a Foale poskytli interview dvěma americkým televizním stanicím ABC a CBS. Zbytek osádky zatím kontroloval průběh experimentů na palubě Spacehabu.

Před koncem pracovního dne poslalo středisko MCC z Houstonu faxem na palubu Discovery několik záběrů televizního záznamu, pořízené osádkou stanice Mir při setkání, aby astronauti viděli, jak vypadá jejich kosmická loď. Krátce před 21.00 UT se pak už všichni uložili k devítihodinovému odpočinku.

Také další den letu byl celkem poklidný. Kolem 12.00 UT se Discovery pohyboval po dráze 383-394 km mezi Spartanem, který byl o 57 km před družicovým stupněm a Mirem, který zůstal téměř 550 km za jeho zádí.

Po obědě vybalili Harris a Foale svoje skafandry a zkontrolovali jejich stav. Piloti se museli věnovat prověrce systémů raketoplánu, protože se pomalu přibližoval konec letu.

Prozatím ovšem byly na pořadu dne přípravy na kosmickou vycházku. V prostorách raketoplánu došlo ke snížení tlaku vzduchu a oba adepti výstupu začali vdechovat čistý kyslík, aby z krevního oběhu vypudili nežádoucí dusík.

Při tom všem pokračovaly pokusy ve Spacehabu, Collinsová si pohovořila se studenty na Elmira Free Academy, kde kdysi sama studovala a velitel Wetherbee si prostřednictvím tlumočníků v Houstonu a Kaliningradu mohl popovídat se svým protějškem na Miru.

Hovor se samozřejmě točil kolem nedávného setkání.

"Bylo to kolosální," popisoval svoje pocity velitel raketoplánu. "Připadalo mi to jako tanec v kosmickém prostoru."

Jak on, tak Viktorenko ocenili kvality obou lodí i jejich konstruktérů a také vyjádřili předsvědčení, že budou mít příležitost k setkání na Zemi, kde si o všem důkladněji pohovoří. Podle názoru obou velitelů povede rozvíjení spolupráce mezi Ruskem a USA k významnému pokroku v kosmonautice.

Dne 9. února byla osádka Discovery probuzena už v 06.00 UT. Tuto nekřesťanskou ranní hodinu si vynutilo nastávající odchycení Spartanu. Přiblížení k němu proběhlo nad očekávání hladce, takže v 11.33 UT jižně od Aleutských ostrovů zachytila Janice Vossová kotvičku družice kanadskou rukou. V té době byli už Harris a Foale oblečení ve skafandrech, připraveni vyrazit ven z přechodové komory raketoplánu. K tomu došlo krátce po 12.00 UT. Jakmile se oba muži uchytili na plošince na konci manipulátoru, vyzvedl je Titov vysoko nad nákladový prostor, kde nehybně setrvali plných 15 minut. Šlo o to zjistit, jak nově upravené skafandry chrání před chladem vzduchoprázdna, když člověk není "v závětří" nákladového prostoru, který přece jen vyzařuje nějaké teplo. Oba astronauti průběžně ohlašovali svoje subjektivní pocity, zatímco citlivé senzory v rukavicích předávaly na palubu Discovery objektivní údaje.

Po ukončení tohoto pokusu uchopil Harris družici Spartan, nově vylovenou z nákladového prostoru, a zkoušel, do jaké míry lze manipulovat s tak objemným a hmotným tělesem (1167 kg) ve stavu beztíže. O tuhle těžkou atletiku" se měl pokusit také Foale, ale jelikož si oba astronauti začali stěžovat na promrzlé ruce, byla vycházka předčasně ukončena. Oba muži se vrátili do nitra Discovery kolem 16.30 UT po 4 hodinách a 39 minutách pobytu v kosmu.

Osmý den letu započal opětovným studiem ultrafialového záření povrchu raketoplánu. Byl to jeden z posledních experimentů, při němž oba piloti zapínali střídavě trysky RCS, aby se zjistil vliv spalin na tento druh povrchového vyzařování.

Pak zbývala už jen tisková konference, vypínání přístrojů ve Spacehabu a všeobecný úklid před nadcházejícím návratem. Spacehab byl deaktivován kolem 13.30 UT a jeho průlez hermeticky uzavřen.

V 18.35 UT provedla korekci dráhy také ruská stanice Mir. Z paluby Discovery ji bylo možno spatřit ještě jako blikající hvězdu vzdálenou od raketoplánu 1575 km. Tohoto pozorování se účastnili i pracovníci MCC v Houstonu pomocí televizních kamer umístěných v nákladovém prostoru družicového stupně.

Poslední noc v kosmu ukončil budíček 11. února v 04.43 UT. Astronauti uklidili zbývající již nepotřebné pomůcky a piloti v 06.44 UT zahájili přípravy k návratu na Zemi. Nákladový prostor byl uzavřen v 08.04 UT.

Zážeh motorů OMS v 10.44 UT přivedl Discovery na sestupnou dráhu. V 11.50.19 UT, po standardním průletu atmosférou, dosedl raketoplán hlavním podvozkem na dráhu č.15 na KSC. Příďové kolo se dotklo betonu o 14 sekund později a družicový stupeň se zastavil v 11.51.39 UT po letu, který trval 8 dní 06 h 29 min a 35 s.

První mise roku 1995 úspěšně skončila.

* První písmeno označuje modul (F - přední, R - pravý, L - levý); číslice číslo nezávislého systému v modulu; poslední písmeno pak směr orientace trysky (F - dopředu, A - dozadu, R - vpravo, L - vlevo, U - nahoru, D - dolů).

** V důsledku stáčení roviny dráhy stanice Mir se posouvalo startovní okno přibližně o 25 min za den k dřívějšímu času.

    PŘEHLED PLÁNOVANÝCH A SKUTEČNÝCH PŘERUŠENÍ ODPOČÍTÁVÁNÍ

Přeru-    Plán                           Skutečnost
šení      Trvání  Začátek    Konec       Trvání  Začátek      Konec
          h.min   EST        EST         h.min   EST          EST
-------------------------------------------------------------------------
T-27 h    4.00  30.1. 08.30  30.1. 12.30   4.00  30.1. 08.30  30.1. 12.30
T-19 h    8.00  30.1. 20.30  31.1. 04.30   8.00  30.1. 20.30  30.1. 04.30
T-11 h   20.25  31.1. 12.30   1.2. 08.55  44.01  31.1. 12.30  31.1. 08.31
T -6 h    2.00   1.2. 13.55   1.2. 15.55   2.00   2.2. 13.31   2.2. 15.31
T -3 h    2.00   1.2. 18.55   1.2. 20.55   2.00   2.2. 18.31   2.2. 20.31
T-20 min  0.10   1.2. 23.35   1.2. 23.45   0.10   2.2. 23.11   2.2. 23.21
T -9 min  0.40   1.2. 23.56   2.2. 00.36   0.41   2.2. 23.32   2.2. 00.13

Aktualizováno : 24.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-63/index.htm)