kosmo.cz - Pilotované lety - STS

M.označení	Start	Přistání	Délka letu	Poznámka
1990-037A	24.04.1990	29.04.1990	5d 1h16m	Hubble Space Telescope (HST)

Posádka :
Shriver,L.J.[VE] | Bolden,Ch.F.[PL] | McCandless,B.[MS] | Hawley,S.A.[MS] | Sullivan[ová],K.D.[MS]

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-31 v NASA ]

Popis letu : (převzato z L+K 24/90 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-31 / DISCOVERY

VE SLUŽBÁCH ASTRONOMŮ

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Po návratu z expedice STS-33 strávila Discovery plné tři měsíce v montážní hale č. 2 budovy OPF odstrojováním, kontrolou jednotlivých systémů a přípravou na nový let do vesmíru. Sestavování vzletových motorů SRB zahájili technici už v prosinci minulého roku. V té době se ještě počítalo s tím, že Discovery znovu odstartuje koncem února. Když však došlo ke zjištění, že technici ve výrobním závodě firmy Norton Thiokol nevykonali všechna předepsaná kontrolní měření u těsnění mezi zadním segmentem a tryskou jednoho SRB, rozhodlo se vedení NASA, poučeno tragickou zkušeností Challengeru, podezřelý SRB rozmontovat a pochybnou zmíněnou část vyměnit. To se pochopitelně neobešlo bez časové ztráty.

Do montážní budovy VAB k znovu sestaveným motorům SRB, spojeným již s odhazovací nádrží ET, dorazil družicový stupeň 5. března. Vzájemné spojování i prověrky spojení proběhly bez problémů, takže již 16. března ve večerních hodinách místního času vyrazil pásový dopravník s mobilním vypouštěcím zařízením a kompletní sestavou raketoplánu na rampu 39B.

Příprava užitečného zatížení, jimž byl tentokrát Hubbleův kosmický delekohled HST (typový list viz L+K 66, 1990, č. 20, s. 785), začala na Cape Canaveral dávno před tím, v říjnu 1989, krátce poté, co sem byl dalekohled dopraven letecky z továrny firmy Lockheed v kalifornském Sunnyvale. Prozatím byl umístěn do montážní haly VPF (Vertical Processing Facility) i se svým speciálním podpůrným zařízením, které mělo zabránit deformaci vlastní lehké konstrukce HST, dimenzované na kosmické podmínky.

Tady byl dalekohled po důkladných prověrkách přemístěn do transportního kontejneru a spolu s ním putoval 25, března na startovní rampu 39B, kde ho již očekávala Discovery.

Počítalo se s tím, že HST bude okamžitě přeložen dovnitř, ale tyto plány zkřížila první komplikace. V "bílém pokoji", jak se někdy přezdívá klimatizované prostoře kolem raketoplánu (její oficiální název je PCR - Payload Changeout Room), objevili technici přítomnost moskytů, nalepených na dveřích nákladového prostoru, v okamžiku, kdy je už hodlali otevřít. Dostali se tam zřejmě ve chvíli, kdy se celá otočná konstrukce RSS (Rotating Service Structure odklonila od raketoplánu, aby pracovníci mohli vložit kontejner s HST do PCR.

Nález moskytů potvrdil, že řeka, nazývaná Mosquito River - Moskytí řeka, oddělující od pevniny písečnou kosu, na níž leží Cape Canaveral, nenese svoje jména nadarmo. To ovšem problému s komáry nepomohlo.

Použití insekticidních sprejů v blízkosti zařízení tak citlivého na znečištění jako je HST, nepřicházelo v úvahu. Nezbývalo než pochytat moskyty do speciálních osvětlených pastí spojených s odsávacím zařízením přes baňky se suchým ledem. Kořist činila celkem 40 komárů.

Teprve když moskyti nepochybně vymizeli, mohli technici pokračovat v operaci. Na konci března - 29. 3. - byl HST konečně uložen do nákladového prostoru Discovery.

Přes toto zdržení se řídicí komise rozhodla přípravy urychlit o dva dny a stanovila datum startu na 10. dubna 1990.

Dvoudenní prověrky systémů HST začaly 1. dubna, ale pro nečekané problémy v pozemním řídicím středisku se protáhly až do 5. dubna. V té době také zahájili technici nabíjeni niklovodíkových akumulátorů na palubě astronomické observatoře, které mají sloužit k napájení jejich elektrických systémů do té doby, nežli je na oběžné dráze nahradí panely slunečních baterií.

Později téhož dne příslušníci technického zabezpečení startu vyhnali z rampy všechny ty, kteří neměli nic společného s vlastním raketoplánem. Začínaly totiž potenciálně nebezpečné operace: tlakování systému manévrovacích motorů OMS a tankováni vodíku a kyslíku do nádrží energetického systému raketoplánu. Další den, 6. dubna, došlo k otevření motorového prostoru Discovery, aby bylo možno odstranit poslední ochranné kryty.

Předstartovní odpočítávání, přezdívané techniky na Kennedy Space Center "Sue-7" podle hlavního pracovního manuálu s oficiálním označením "Test = S0007", se rozeběhlo 7. dubna v 15.00 místního letního času EDT (tedy v 19.00 UT) od T -43 h. Pětice astronautů - velitel Loren J. Shriver, pilot Charles F. Bolden a letoví specialisté Bruce McCandless II, Steven A. Hawley a Kathryn D. Sullivanová - dorazila na Floridu krátce předtím. Do předpokládaného okamžiku startu zbývalo, díky různým plánovaným přerušením, ještě bezmála 65 hodin.

Odočítávání proběhlo bez vzrušení až téměř do konce. Také počasí startu přálo, i když "rosničkáři" předpovídali jeho postupné zhoršování v průběhu startovního okna, které pro ten den trvalo 3 hodiny.

Problémy přišly ovšem před samým koncem. V T-5min zahájil pilot Bolden rozběhovou sekvenci všech tří čerpadel hydrauliky APU (Auxiliary Power Units), která zabezpečuje natáčení hlavních motorů SSME během startu, dále otevírá a uzavírá hlavní palivové ventily a při přistávání se stará o ovládání aerodynamických řídicích ploch - kormidel a elevonů. Přibližně minutu po zahájení rozběhové sekvence nastaly problémy s APU č. 1. Palivový elektromagneticky ovládaný ventil se zasekl v plně otevřené poloze a způsobil, že se turbína pohánějící toto čerpadlo roztočila na příliš vysoké obrátky. Za stavu T -4 min bylo proto odpočítávání zastaveno. I když je totiž raketoplán vybaven třemi nezávislými hydraulickými systémy, předpisy pro takový případ jsou jednoznačné: start se povoluje jen se všemi třemi spolehlivě běžícími APU. Díky závadě na jediném ventilu museli astronauti chtíc nechtíc sbalit fidlátka a opustit Discovery.

Při hledání závady přišla první na řadu ovládací elektronika, která se ostatně vyměňuje snadněji, než metrákové čerpadlo. Vymontovaná elektronika putovala už 11. dubna k výrobci APU, firmě Sundstrand do Rockfordu (Illinois). Testy však prokázaly, že tentokráte je elektronika bez viny, což firma oznámila představitelům NASA hned následující den, 12. dubna. Pozornost se tedy obrátila zpět k APU.

Poškozené čerpadlo výr. č. 305 mělo už za sebou deset startů, tj. přes 23 hodin funkce. Přitom ovšem její nominální životnost byla 40 hodin, ale s tím se nedalo nic dělat.

Vzhledem k nutnosti výměny celého systému APU byl start odložen na 25. dubna. Tak dlouhý odklad přinesl další komplikaci. Technici museli z HST vyjmout všech šest akumulátorových baterií a znovu je dobít, aby byla zajištěna jejich nejméně sedmihodinová životnost na oběžné dráze. Dobíjení by sice mohlo proběhnout i na palubě dalekohledu, ale mimo jeho rámec to bylo bezpečnější. Navíc, při ochlazení na teplotu kolem 0 °C, se dalo do baterek "natlouct" víc energie (do každé z nich 70 Ah místo 63 Ah).

Demontáž APU i baterií proběhla 14. dubna. Nové čerpadlo bylo nainstalováno už 18. dubna. Celý proces tedy proběhl rychleji než se čekalo a tak vedení startu rozhodlo urychlit přípravy o jeden den. V neděli 22. dubna se astronauti vrátili z Houstonu, kde mezitím pilně cvičili manévry s HST na simulátoru.

Nové odpočítávání začalo den před návratem osádky, 21. dubna, opět v 15.00 EDT. I když dlouhodobá předpověď byla dobrá, 23. dubna počasí přece jen předstartovní operace zkomplikovalo, protože přes kosmodrom přecházela studená fronta s možnosti bouřek. Z bezpečnostních důvodů nebylo proto možné odsunout otočnou obslužnou věž RSS v plánovaném čase. Naštěstí toho dne měli technici k dobru plných 11 hodin plánovaného přerušení v odpočítávání.

Počasí 24. dubna bylo velmi dobré. Meteorologové od USAF dávali na ten den šance pro start 70 až 80 %, v ranních hodinách dne startu dokonce až 90 %. Jediný meteorologický problém představoval silný vítr nad Mojavskou pouští v Kalifornii. Proto bylo rozhodnuto, že nouzovým místem pro případné přistání po jediném oběhu kolem Země bude nikoli obvyklá Edwards AFB, ale White Sands Missile Range v Novém Mexiku.

Před startem byla osádka probuzena nekřesťansky brzo - v 03.35 EDT (07.35 UT). Po tradiční snídani probrala celá pětice brífink o meteorologické situaci na Mysu Canaveral i na všech potenciálních místech přistáni po celé zeměkouli. Ve čtvrt na šest, oblečeni do jasně oranžových skafandrů, opustili astronauti svůj přechodný domov v OCB (Operations and Checkout Building) a odjeli autobusem na rampu. O hodinu později se již usazovali do křesel na palubě Discovery.

Během startu seděli Shriver, Bolden, Hawley a McCandfess na letové palubě, dr. Sullivanová v obytném prostoru. (Na konci letu si tato dáma s McCandlessem prohodila sedadla.)

Prozatím to byla nuda. Zbytek odpočítávání probíhal téměř bez problémů. Teprve v posledních okamžicích před předáním řízení palubním počítačům pozemní řídící počítač zjistil, že jeden z ventilů je špatně přepojen. Proto bylo odpočítávání za stavu T -31 s zastaveno. Po bleskové analýze programátoři odhalili, že jde o chybu v programu, která zavinila, že v T -48 s nedošlo k uzavření plnícího ventilu kapalného kyslíku. Pak již bylo možno tento ventil uzavřít manuálně a s pouhým tříminutovým zdržením pokračovat v odpočítávání posledních sekund.

V T -6,6 s se rozjela zážehová sekvence hlavních motorů a v T -0 s, v 08.33.51 EDT (12.33.51 UT) byly zažehnuty motory SRB. Let STS-31 započal.

Startovní hmotnost Discovery činila 2046 tun včetně maximálního množství pohonných látek pro motory OMS (11,3 tuny), aby bylo možno dosáhnout dráhy ve výši 611 km.

V T +3 s byl tah hlavních motorů zvýšen na 104 % a o tři sekundy později již raketoplán minul nejvyšší patro obslužné věže ve výši 106 m. Vzletové motory SRB dohořely a oddělily se od odhazovací nádrže ET dle plánu v T +2 min 06 s. Let probíhal po mnohem strmější dráze než obvykle a díky tomu byl i podstatně širší výběr záložních letišť pro případ nouze. Kromě obvyklého letiště v Ben Guerrir v Maroku měli astronauti v případě nutnosti možnost sednout i na základně Hoedspruit Air Base v Jihoafrické republice.

V T +5 min 36 s dosáhla rychlost raketoplánu hodnoty 3758 m/s, což zaručovalo, že i s výpadkem jednoho motoru SSME dosáhne Discovery kruhové dráhy ve výši 526 km; ta by zajistila životnost HST na dráze nejméně jeden rok. Hlavní motory však pokračovaly v činnosti bez problémů až do T +8 min 38 s. Raketoplán se dostal na suborbitální dráhu ve výši 50-602 km, se sklonem 28,5°. Krátce poté byla odhozena nádrž ET, která svůj život ukončila v plamenech v atmosféře tentokrát nad Tichým oceánem.

V T +42 min 36 s, po dosažení apogea nad Madagaskarem, zapojila osádka Discovery motory OMS na dobu 3 min 23 s. Ty raketoplánu dodaly dodatečnou rychlost 151 m/s a navedly ho na prakticky kruhovou dráhu ve výši 576-611 km se sklonem 28,5° k rovníku. Byl to dosud největší manévr motory OMS v historii letů raketoplánu.

Krátce poté, co Discovery zahájila druhý oblet kolem Země, otevřel Charles Bolden úspěšně dveře nákladového prostoru a řídicí středisko mohlo dát astronautům zelenou k práci na oběžné dráze.

Většina prvního dne letu padla na přípravu na vyložení dalekohledu HST. Steve Hawley v T +2 h 54 min aktivoval kanadskou ruku - manipulátor RMS (Remote Manipulator System) a od T +3 h 20 min systematicky prověřoval jeho funkce ve všech možných módech ovládání. Pak využil černobílé televizní kamery, umístěné na konci ruky, k vizuální inspekci povrchu HST, ležícího dosud spokojeně v lůžku uvnitř nákladového prostoru. žádné zjevné poškození, ke kterému mohlo dojít během startu, prohlídka neodhalila.

Také další členové osádky měli plné ruce práce. Po ukončení prověrek systémů raketoplánu začali McCandless a Sullivanová dýchat z masek čistý kyslík, protože byli určeni pro případný výstup do kosmického prostoru ve skafandrech, kdyby bylo třeba Hubbleovu dalekohledu domluvit "osobně". Vdechování kyslíku je nutné z toho důvodu, že ve skafandru pracuje člověk v atmosféře čistého kyslíku při velmi nízkém celkovém tlaku a při náhlém přechodu z normálního tlaku by mohlo dojít k dusíkové embólii, spojené případně i se smrtelnými následky. Proto také byl tlak v kabině raketoplánu asi čtyři hodiny po startu snížen z normální teploty 1015 hPa na 700 hPa.

O půl hodiny později osádka připojila systémy HST prostřednictvím jeho pupečního kabelu na zdroje elektrické energie z raketoplánu. V 17.21 UT byl dán povel k aktivaci palubních vysílačů na HST. Tím okamžikem vstoupilo do hry po Cape Canaveral a Houstonu další, třetí řídicí pozemní středisko, STOCC (Space Telescope Operations Control Center) v Goddard Space Flight Center v Greenbeltu (Maryland) nedaleko Washingtonu, kde starost o osud HST převzalo asi tři sta techniků.

Discovery dalším manévrem v T +7 h 09 min motory OMS zvýšila rychlost o 10,2 m/s a přešla na dráhu ve výši 613-615 km. Původní letový plán počítal s maximální výškou kruhové dráhy jen 611 km, ale každý kilometr navíc znamená prodloužení doby životnosti HST na dráze a je tedy vítán.

Podle staršího scénáře mohl být dalekohled HST dopraven na vysokou dráhu kosmickým tahačem TOS (Transfer Orbit Stage), vypuštěným z raketoplánu, letícího v obvyklé výšce 300 km. Tahač se měl po dosažení vyšší dráhy od dalekohledu odpojit a vrátit se zpět k raketoplánu.

Jelikož však vývoj tahače zaostal a jelikož výkon motorů Discovery postačil i při celkové vysoké hmotnosti nákladu k dosažení žádoucí dráhy HST, bylo od plánu s TOS upuštěno již před několika léty.

Na nové dráze se osádka Discovery mohla věnovat i dalším experimentům a také odpočinku. Na obytné palubě sice zahájili astronauti experiment PCG (Protein Crystal Growth), ale asi 11 hodin po startu se už s pocitem dobře vykonané práce uložili k zaslouženému spánku.

Druhý den ráno po důvěrném rozhovoru s letovým lékařem byli Sullivanová a McCandless prohlášeni za schopné k případnému výstupu do volného prostoru. Oba okamžitě zahájili nezbytnou přípravu: připevnili si na holé tělo biodetektory, oblékli chladicí oblek a přes něj bavlněné spodní prádlo. Tak byli přichystáni okamžitě vstoupit do přechodové komory a začít s oblékáním do připravených skafandrů.

Povel k zahájení vlastního vypouštění HST dostala osádka Discovery od houstonského střediska v 10.37 UT. Steve Hawley v 10.45 UT opět aktivoval RMS a uchopil jím úchytku na pravém boku HST. Jakmile měl dalekohled pevně v moci, uvolnilo se současně všech pět zámků, které do té doby HST přidržovaly v kolébce v nákladovém prostoru. Systémy dalekohledu byly přepojeny na vnitřní nikl-vodíkové akumulátorové baterie a osádka Discovery dala povel k odpojení "pupeční šňůry", která dosud poutala HST k raketoplánu.

Dalekohled spočíval v jeho trupu tak, že hlavní zrcadlo leželo blíže k zádi. Pro vypuštění na samostatnou dráhu bylo třeba HST nejprve opatrně vyzdvihnout asi 4,5 m nad úroveň Discovery a pak ho otočit tak, aby se tato jeho nejtěžší část dostala nad pilotní kabinu raketoplánu a aby tubus dalekohledu, dosud uzavřený záklopkou, mířil nad kýlovou plochu kosmického letadla. Nejobtížnější část manévru nastala hned na samém začátku operace, kdy se příklop tubusu ocitl ve vzdálenosti jen několika decimetrů od okének z kabiny do nákladového prostoru, čímž úplně zablokoval kosmonautům jakýkoli výhled. Naštěstí celá operace, zahájená přibližně ve 12.45 UT, v době, kdy Discovery prolétala nad Cape Canaveral, byla řízena prostřednictvím palubního počítače, jenž na displeji neustále udával souřadnice pohybu. Navíc měli astronauti možnost vizuální kontroly prostřednictvím televizních monitorů, předávajících obraz z 5 televizních kamer umístěných na různých místech nákladového prostoru.

Jakmile byl dalekohled správně orientován, vyslalo pozemní středisko v Greenbeltu povel k vyklopení 4,8 m dlouhých pouzder s rozvinovacími slunečními bateriemi, dosud složených podél tubusu dalekohledu. I když se na první pohled zdálo, že se kazety vyklopily správně o plných 90°, telemetrie přijímaná na Zemi tento dojem nepotvrdila. Technici sice problém odstranili tím, že použili k dovyklopení současně obou elektromotorů (hlavního i záložního) v tandemu, ale celé postupné oživováni dalekohledu se řešením této záležitosti dostalo do téměř dvouhodinového skluzu. V důsledku toho obdrželi McCandless a Sullivanová v souladu s letovým plánem příkaz okamžitě začít s oblékáním skafandrů, aby v případě dalších potíží nebylo nutno zbytečně čekat na zahájení výstupu. Astronauti však hned neposlechli; oba dva raději zůstali ještě chvíli na letové palubě, aby mohli pozorovat, jak bude probíhat vysouvání prvního panelu slunečních baterií z pouzdra. Byli totiž lépe seznámeni s technickými podrobnostmi konstrukce baterií než ostatní členové osádky a předpokládali, že se vyplatí vysouvání sledovat, zejména v případě, kdyby došlo k nějakým problémům. Povel k vysouvání prvního panelu byl vyslán z Goddardu v 16.25 UT.

"Z obou stran to pěkně teče," pochvaloval si Shriver. "Pohyb je plynulý, bez zadrhávání."

Obě křídla prvního panelu, každé o délce 6,1 m a šířce 2,5 m, se skutečně během 5 min 20 s vysunula bez problémů, až na to, že při zastavení na konci operace opět nedošlo k odeslání signálu potvrzujícího úplné vysunutí prvního panelu z pouzdra. Způsobila to bezděčně osádka Discovery, která z opatrnosti vyslala manuální povel k zastavení pohybu předčasně, v okamžiku, kdy se zdálo, že křídla panelu dosáhla koncových zarážek. Ověřit dokonalé vysunutí si opět vyžádalo čas a znervoznělý Houston proto nekompromisně zahnal Sullivanovou a McCandlesse do přechodové komory na obytné palubě.

Tak se stalo, že největší experti byli uzavřeni v přechodové komoře právě v okamžiku, kdy nastaly skutečné problémy. Povel k vysunutí druhého panelu vyslal Goddard v 18.48 UT. Srolovaný druhý panel se sice začal pomalu vysouvat z pouzdra, ale jeho pohyb se nečekaně zastavil. Automatika nařízená na vypojení elektromotorů v případě, kdyby odpor překročil přibližně 45 N, zareagovala bez zjevné příčiny.

Sullivanová a McCandless v tom okamžiku kontrolovali svoje skafandry (byli v nich už oblečeni) a v přechodové komoře pomalu klesal tlak. Druzí členové osádky mezitím vizuálně kontrolovali stav částečně vysunutého panelu, ale nebyli sto nalézt žádnou mechanickou závadu. Ukazovalo se stále častěji, že jde o problém automatiky a nikoliv mechanický. Proto byl asi po 25 minutách vyslán nový povel k rozvíjení panelu. Panel se skutečně rozjel, ale po zhruba 30 sekundách se opět zastavil - stejně jako předtím.

Astronaut Story Musgrave, sloužící jako spojař v Houstonu, vyslal tedy v 18.40 UT příkaz Sullivanové a McCandlessovi, aby urychlili přípravy k výstupu, včetně plné dekomprese přechodové komory.

Technici v Goddardu se však rozhodli nejprve vypojit pojistku mechanického přetížení a zkusili v 18.59 UT vysouvání panelu dotřetice. Risk je zisk - tentokráte se operace povedla beze zbytku.

Po celou tu dobu byl raketoplán orientován břichem proti směru letu, nosem do Slunce a motory k Zemi. V 19.39 UT Hawley konečně uvolnil úchytku na boku HST ze sevření kanadské ruky a Hubbleův kosmický dalekohled se vydal na samostatnou pouť. Bylo to ve výši přes 600 km v oblasti západního Pacifiku nad Galapágami. Obě tělesa se přibližovala k pobřeží Ekvádoru.

Třicet sekund po vypuštění HST Shriver zapálením motorů RCS odmanévroval rychlostí 0,2 m/s Discovery do bezpečné vzdálenosti zhruba 75 m. Raketoplán pak plavným obloukem vystoupal asi 180 m nad dalekohled, ve chvíli, kdy formace přelétala pobřeží Ekvádoru. Dalším manévrem piloti převedli Discovery na takovou dráhu, aby sledovala HST ze vzdálenosti kolem 100 km. Odtud se raketoplán mohl kdykoli vrátit k dalekohledu, pokud by byl ještě nutný přímý zásah astronautů.

Hawley však už ukládal kanadskou ruku do podpěr v nákladovém prostoru a oba dočasní obyvatelé přechodové komory v ní čekali, aby v případě potřeby mohli dokončit operaci ručně.

Celá jejich námaha však vyzněla naprázdno, takže autoři článku opravdu litují, že se jim nepodařilo zjistit pocity této zbytečně oskafandrované dvojice.

Zbytek dne věnovala osádka Discovery aktivaci dalšího vědeckého experimentu IPMP (Investigations into Polymer Membrane Processing), umístěného na obytné palubě, a obvyklému fotografování Země, především afrického kontinentu.

Třetí den letu - 26. dubna - již byl pro astronauty víceméně rekreační. Raketoplán letěl stabilizován gravitačním gradientem tak, že jeho nos mířil k Zemi, zatímco otevřený nákladový prostor směřoval k severu. Sullivanová a Bolden se zabývali studentským pokusem, věnovaným studiu chování elektrického oblouku v podmínkách beztíže a Steve Hawley pokračoval ve fotografování zemského povrchu. Před večeři ještě piloti uskutečnili korekční manévr motory RCS tak, aby dalšího dne ráno byla Discovery vzdálena od HST jen asi 75 km.

Opětovný návrat do větší blízkosti dalekohledu byl motivován tím, že se chystala další závažná operace, totiž otevření poklopu, který dosud zakrýval tubus HST. Kdyby totiž došlo k mechanické poruše, znemožňující otevření poklopu a tím i k vyloučení provozu dalekohledu, musela by osádka Discovery opět vyrukovat na scénu.

Sullivanová a McCandless byli tedy znovu v pohotovosti. Zatímco čekali v plné "zbroji", piloti upravili dalšími dvěma manévry RCS vzájemnou dráhu raketoplánu a HST.

První pokus o odklopení - jak už jinak - dopadl bledě, protože ho zastavil palubní počítač HST, když zjistil problém s natáčením jedné ze dvou parabolických antén. Před odklopením se totiž jako první testoval orientační a stabilizační systém. Počítač vydal nejprve příkazy ke dvěma zkušebním polohovým manévrům, při nichž se měla zmocnit orientace dalekohledu vždy o 90°. Příliš krátká smyčka na kabelu však zabránila servomotoru natáčet směrovou anténu za retranslační družicí TDRS. Palubní počítač tedy manévr přerušil a převedl dalekohled do "bezpečnostního módu", tedy vypnul všechny jeho systémy. Znamenalo to začínat úplně od začátku.

Druhý pokus byl zahájen ve 13.46 UT. O sedmnáct minut později mohl vedoucí směny ve STOCC pete Patero vítězoslavně oznámit: "Máme poklop apertury otevřený!"

Story Musgrave, opět sloužící v tom okamžiku v MCC (Mission Control Center) v Houstonu jako spojař, to hned předal osádce:

"Discovery, Hubble otevřel krám!"

"To je báječné," reagoval Hawley.

Celá Hubbleho rodina vám gratuluje," pokračoval Musgrave "a děkuje za perfektně odvedenou práci."

"No, hodně lidí si na tom pořádně zamakalo a my jsme taky pyšní na to, že jsme se spolu s ostatními zasloužili o uvedení téhle observatoře do provozu," řekl Hawley. Protože je sám astronom, neodpustil si malý žert: "Co myslíte, nebyli by tam u vás dole ochotni pustit nějaký pozorovací čas?" Narazil však na tvrdou vodu.

Jste uvolněni z podpory Hubbleho," zvážněl Musgrave. "Už letí, samostatně. Ještě jednou díky!"

Bylo 14.30 UT. Vzhledem k tomu, že výstup do volného prostoru už nepřicházel v úvahu, zvedla osádka Discovery tlak v obytných prostorách na normál, tj. na 1015 hPa. Piloti opět aktivovali motory RCS a Discovery se odpoutala definitivně od HST. Třináctisekundovým manévrem v 19.05 UT přešla na dráhu ve výši 607-615 km a dalším manévrem kolem 19.50 UT tuto dráhu stabilizovala.

Astronauti během tohoto dne ještě pokračovali ve snímkování Země kamerou IMAX. Cílem pozorování byl Mexický záliv, samotné Mexiko, Peru a brazilsko-paraguayské pohraničí. Na kutě odešli utahaní, ale šťastní již kolem 21:30 UT (16.30 houstonského letního času).

V době jejich spánku prolétla Discovery naposledy v blízkosti HST: asi o 3000 m níže a 100 m stranou. Ráno již byla od dalekohledu přibližně 150 km daleko.

Pátý den letu - 28. dubna - probíhal ve znamení příprav k přistání. Piloti prověřili systém pilotáže -FCS (Flight Control System) a zkušebně zapálili motory RCS. Na zkoušku také zapojili na chvíli jedno APU, nastavili hydraulický systém pro manévry při přistáván( a prověřili funkci kormidla, elevonů i aerodynamické brzdy. Ostatní členové osádky končili s vědeckými experimenty a jako vždy uklízeli obytné prostory.

Dne 29. dubna ve 12.37.26 UT při přeletu jižního cípu Afriky zažehli Shriver a Bolden oba motory OMS na dobu 4 min 48 s. Při tom se spotřebovalo téměř 6 tun pohonných látek a rychlost raketoplánu klesla o 174,7 m/s. Do atmosféry vstoupila Discovery nad Tichým oceánem ve 13.19.21 UT rychlosti 7400 m/s. Při rychlosti M =1 převzal velitel Shriver ruční řízení a levou zatáčkou o 205° navedl raketoplán do osy dráhy 22 Edwards AFB. Ve 13.49 UT jemně Discovery posadil na beton. Raketoplán se zastavil ve 13.49.57 UT po letu trvajícím 5 d 01 h 16 min 06 s. Původní plán přistání na písečné dráze č. 23 byl odvolán pro silný vítr. Sestup z dráhy trval díky rekordní výšce letu tentokrát asi o čtvrt hodiny déle než obvykle.

Aktualizováno : 25.11.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-31/index.htm)