kosmo.cz - Pilotované lety - STS

M.označení	Start	Přistání	Délka letu	Poznámka
1991-031A	28.04.1991	06.05.1991	8d 7h22m	CCRO, SPAS, AFP-675

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-39 v NASA ]

Popis letu : (text, určený pro L+K 22-23/91 poskytl Mgr. A.Vítek)

STS-39 Discovery

MILARKEYŮV MLÉČNÝ KOKTEJL

ing. Josef KRUPIČKA, CSc., Antonín VÍTEK, CSC.

Jak jsme uvedli již dříve (viz L+K 67, 1991, č. 17 a 18) měla Discovery poprvé v letošním roce vzlétnout koncem února, jenže únavové trhliny v závěsech dvířek kryjících otvory na jejím spodku tento záměr překazily.

Ale popořádku. Přípravy k letu STS-39 - dosud nejkomplikovanější misi raketoplánu vůbec - byly zahájeny 17. října 1990, jakmile se Discovery vrátila na hřbetě Boeingu 747-SCA z Edwards AFB, krátce poté, co zde zakončila let STS-41.

Jako obvykle byla zatažena nejprve do OPF (Orbiter Processing Facility) k odstrojení a k poletové prohlídce. V listopadu zde došlo k demontáži jejího předního modulu RCS a pravostranného manévrovacího motoru OMS. Oba díly byly předány do HMF (Hypergolic Maintenance Facility) k prověrkám a k nezbytným opravám. Navíc dostala Discovery tři nové hlavní motory SSME (výr. č. 2026, 2029 a 2030).

V listopadu 1990 také začala montáž části užitečného zatížení pro STS-39: na levou stranu nákladového prostoru raketoplánu byly upevněny čtyři nádrže se stlačenými plyny: neonem, xenonem, oxidem uhličitým a oxidem dusnatým - všechny v rámci experimentu CIV (Critical Ionization Velocity), jak o tom ještě uslyšíme.

Během prosince 1990 a ledna 1991 proběhla zpětná montáž modulů RCS a OMS, spojená s nezbytnými prověrkami. V sobotu 9. února byla Discovery přemístěna do VAB ke spojení s motory SRB a s odhazovací nádrží ET. O šest dní později (15. února) se kompletní sestava přesunula na rampu 39A. Zde ji již od 7. února očekávala převážná většina užitečného zatížení.

V podstatě šlo o tři velké bloky. První z nich představoval sledovací systém IBSS (Infrared Backgroung Signature Survey), situovaný na kostře německé víceúčelové družice SPAS (od firmy MBB). Tato družice o celkové hmotnosti 1805 kg, použitá poprvé v únoru 1984, nesla řadu dalších zařízení: především dvě vysoce citlivé televizní kamery, schopné zachytit raketoplán i na noční straně oběžné dráhy, čehož astronauti později použili ke zpětnému zaměřování přístrojů SPAS. Dále tu byly dva rastrující infračervené detektory, chlazené 300 litry kapalného hélia kvůli zvýšení citlivosti. Potom komplex přístrojů pracujících bez podchlazení, který sestával ze dvou dalších detektorů infračerveného zaření, z osmi detektorů záření v ultrafialové oblasti a ze dvou čidel schopných registrovat viditelné světlo. Paletu na víceúčelové kostře družice uzavíral spektrometr. Celý tenhle soubor měl za úkol ověřit možnoost identifikace útočných prostředků případného protivníka, což patřilo do rámce strategické obranné iniciativy (SDI), známější pod pojmem příprav na "hvězdné válku".

Druhý blok nákladu, o rozměrech 4,6 x 4,6 m a celkové hmotnosti 4458 kg, nesl souhrnný název AFP-675 (Air Force Program 675) s úkoly podobnými jako IBSS. Jeho hlavní část tvořil infračervený dalekohled CIRRIS-1A (Cryogenic Infrared Radiance Instrumentation for Shuttle). Také on byl chlazen kapalným héliem. Poprvé putoval do vesmíru za podmínek přísného utajení již v roce 1982 pod hlavičkou CIRRIS 1, ale pro selhání záklopky na apertuře nic nenaměřil. Kromě jeho inovované verze 1A o průměru zrcadla 570 mm se na paletě druhého bloku nacházely ještě další přístroje: kamera FAR-UV, pracující ve vzdálené ultrafialové oblasti spektra, kamera URA (Uniformly Reduindant Array) pro zachycení velmi slabých hvězdných zdrojů rentgenového záření, HUP, přístroj pro měření ultrafialového záření zemského horizontu (Horizon Ultraviolet Program) a konečně hmotnostní spektrometr QINMS (Quadrupole Ion Neutral Mass Spectrometer) vhodnýá ke zjištění výskytu ionizovaných i neutrálních plynů v okolí raketoplánu.

Třetí souhrn přístrojů o hmotnosti 1926 kg byl umístěn na speciální příhradové konstrukci ukotvené v zadní části nákladového prostoru. Patřil sem především komplet STP-1 (Space Test Program 1), který v sobě zahrnoval společné geofyzikální přístroje NASA a USAF: kameru UVLI (Ultraviolet Limb Imaging Experiment), určenou ke snímkování horizontu Země v ultrafialovém světle, dále zkušební zařízení ALFE (Advanced Liquid Feed Experiment) pro studium transportu kapalin v beztížném stavu, se speciálním zaměřením na palivové nádrže, pak systém SKIR (Shuttle Kinetic Infrared Test), sloužící ke sledovéní infračerveného záření samotného raketoplánu, dále APM, detektor částic poletující uvnitř nákladového prostoru v průběhu startu (Ascent Particle Monitor) a konečně i magnetooptický disk, spojený s počítačem, jenž měl sledovat chování této vysokokapacitní paměti za podmínek kosmického letu v rámci experimentu DSE (Data System Experiment).

Tato komplikovaná sestava užitečného zatížení očekávala na příjezd raketoplánu na rampě 39A, uzavřená v klimatizované prostoře PCR (Payload Changeout Room) v nitru obslužné věže a teprve 16. února ji technici se vší opatrností přemístili do nákladového prostoru Discovery.

Vedle uvedených přístrojů byly sem ještě umístěny již dříve tři malé družice typu CRO-A, -B, -C (Chemical Release Object) o hmotnosti od 75 do 85 kg, obsahující monometylhydrazin (A), asymetrický dimetylhydrazin (B) a oxid dusičitý (C). K nim patřila ještě další, v pořadí čtvrtá družice STP-1 (Space Test Program 1), která představovala jedinou přísně utajenou složku tohoto letu.

Po zkompletování nákladu následovaly obvyklé prověrky, které vyvrcholily 22. února simulovaným odpočítáváním. To se však již vědělo o trhlinách v závěsech dvířek, uzavírajících otvory pro přívod paliva z ET.

Když padlo rozhodnutí o výměně vadných závěsů, putovala Discovery 7. března nazpět do VAB. Předtím ovšem byly IBSS, STP-1 a AFP-675 opět přeloženy do PCR.

Discovery nejprve prodělala odstrojení ve VAB a teprve poté došlo v OPF k výměně obou dveřních závěsů. Podle ustáleného zvyku to bylo provedeno "kanibalským" způsobem: technici odebrali potřebné díly z čekající Columbie, která si je na oplátku "vypůjčila" od raketoplánu Endeavour, který se ovšem v té době ještě nacházel ve výrobním závodě firmy Rockwell International v Downey.

Po provedení oprav všechno probíhalo v opačném sledu: od 25. března montáž ET a SRM ve VAB a 1. dubna návrat na rampu a doplnění užitečného nákladu.

V pondělí 15. dubna schválila komise NASA připravenost raketoplánu ke startu. Ten byl stanoven na 23. dubna v 07.05 místního letního času EDT (tedy v 11.05 UT).

Odpočítávání začalo 20. dubna a zprvu probíhalo bez problémů. Večer 22. dubna mohli technici s klidným svědomím zahájit tankování pohonných látek do nádrží ET. Jenže ouha! V 01.15 EDT zaregistrovaly přístroje nesmyslně vysoký tlak v přívodním potrubí kapalného kyslíku k motoru SSME č. 3. Ručička ukazatele překročila horní hranici stupnice (2 MPa), ačkoliv se tlak v dané chvíli měl pohybovat okolo 110 kPa. Příčinou poplachu byl naštěstí jenom vadný snímač, který ovšem technici museli chtě nechtě vyměnit.

Nový pokus o start, 28. dubna, byl opět ohrožen. V T -9 min, v době obvyklého přerušení countdownu, došlo ke zjištění, že se zbláznil jeden z palubních magnetofonů. Už v T -23 min se sám od sebe spustil bez zjevné příčiny. Když však prověrka počítačů na Discovery neodhalila žádné závady, dalo vedení předstartovních operací souhlas k tomu, aby se zpožděním 32 min bylo odpočítávání dokončeno.

Discovery se odpoutala z rampy 39A v 11.33.14 UT a po necelých devíti minutách dosáhla suborbitální dráhy 44-254 km se sklonem 56,99° k rovníku. Díky tomuto vysokému sklonu letěl raketoplán během navádění na dráhu podél východního pobřeží USA, takže jako záložní letiště pro případ nouzového přistání připadalo tentokrát v úvahu i Cherry Point Marine Air Station v Severní Karolině, Oceana Naval Air Station v Norfolku (Virginia), Dover AFB (Delaware) a Otis Air National Guard Base (Massachussetts).

Žádného z nich však nebylo zapotřebí. Discovery v T + 38 min přešla manévrem motorů OMS na pracovní dráhu ve výši 251-263 km nad zemským povrchem, kroužila bezpečně kolem Země a její osádka se pro nastávající činnost rozdělila do dvou pracovních skupin: modrou, neboli denní směnu, vytvořili letoví specialisté pplk. Donald R. McMonagle, pplk. Gregory J. Harbaugh a pplk. Guion S. Bluford, všichni od USAF. Červený, noční tým se skládal z pilota Discovery pplk. USAF L. Blaine Hammonda, k němuž se připojili ještě letoví specialisté pplk. letecké národní gardy Charles Lacey Veach a pplk. USAF Richard "Rick" J. Hieb. Velitel Discovery, nám. kpt. Michael L. Coats, nepatřil ani k jedné z nich, ale bez výjimky spolupracoval s nočním týmem. V uvedené sedmičlenné osádce raketoplánu se nacházeli jen dva starší mazáci - Coats a Bluford - i když byla tentokrát sestavena pouze z profesionálních astronautů NASA. Ostatních pět nováčků s chutí prožívalo první chvíle na oběžné dráze ve stavu beztíže.

"Mám tady na krku hordu dětí," komentoval jejich počínání Coats do Houstonu. "Vyvádějí, jako by je poprvé pustili do cukrárny!"

Na klukovskou zábavu však mnoho času nezbývalo. Práce nečekala a tak se astronauti vrhli v první řadě na aktivaci AFP-765. Proběhla bez nesnází až na záklopku hmotnostního spektrometru, s níž musel Lacy Veach trochu zápolit. Už k večeru se však dostavil první problém. Na paletě AFP-675 selhaly už po čtyřech hodinách provozu dvě magnetopáskové paměti, které měly podchytit data ze čtyř sekundárních experimentů: z UAR, HUP a QINMS. Když se paměti nepodařilo oživit ani po trojím pokusu, odložilo řídicí středisko problém na pozdější dobu. Většina experimentů s postiženými přístroji byla totiž plánována až na závěr letu. Prozatím byl na Zemi vytvořen stopadesátičlenný tým specialistů IFM (In Flight Maintenance - opravy za letu), který měl za úkol zapeklitou situaci rozlousknout.

Discovery se mezitím přiblížila k Antarktidě a její osádka mohla poprvé pozorovat polární záři, jejíž ultrafialové záření bylo cílem sledování řady palubních přístrojů.

"Aurora se činila," prohlásil po letu Guy Bluford. "Odhadovali jsme, že sahá až do výše tří, ne-li čtyř set kilometrů."

"Když jsme ji zpozorovali poprvé," připojil Coats, "tak každý z nás vzdychal obdivem. Druhý průlet nestál za mnoho, ale ten třetí, to bylo něco grandiózního!"

"Občas nám připadalo," doplňoval Bluford, "že prolétáme polární září jako záclonou!"

Proti takovému zážitku bylo fotografování kouře z požárů ve střední Americe jen slabým odvarem, ba ani tajfun, který později způsobil obrovské škody v Bangladéši nepůsobil na astronauty Discovery tak výrazným dojmem.

Druhý den letu - 29. dubna - proběhla hladce prověrka dalekohledu CIRRIS, takže hned po krátké kalibraci přístroje mohli astronauti zahájit pozorování jižní polární záře, když Discovery prolétala jejím mrtvolně zeleným svitem.

Potom však přišla studená sprcha. Řídicí středisko zjistilo, že CIRRIS spotřebovává kapalné hélium, potřebné při chlazení jeho detektorů, mnohem rychleji, nežli se počítalo. Extrapolace ukázala, že zásoba hélia dojde někdy na 44. oběhu raketoplánu. To znamenalo drastickou změnu v plánech. Vypuštění družice SPAS-2 bylo odloženo na pozdější dobu a osádka Discovery se musela soustředit jen a jen na CIRRIS. Změna plánů nebyla tak jednoduchou věcí, jak by se na první pohled zdálo, protože jednotlivé experimenty na sebe měly navazovat. Nový letový plán teď ovšem přicházel nahoru palubním faxem po jednotlivých stránkách, takže tým u dalekohledu nemohl nahlédnout dopředu a zařídit se dle okolností. V jedné chvíli měla osádka v rukou program jen na pouhých 14 minut dalšího letu.

Jiný problém představoval přístroj IBSS, u něhož Země nedokázala zjistit, kam je - ke všem čertům - vlastně zaměřen. Rick Hieb proto musel aktivovat televizní kameru na konci manipulátoru RMS, aby si ti chytráci na Zemi mohli omrknout natočení jednotlivých kruhů v Kardanově závěsu a zorientovat sebe i IBSS. Navíc bylo třeba vypracovat dodatek do programu ovládacího počítače přístroje, který by zabránil dalším nepříjemnostem tohoto druhu.

Horečnaté využívaní CIRRIS pokračovalo i třetího dne. Předmětem pozorování byla opakovaně polární záře, infračervené a ultrafialové záření horizontu i ultrafialová korona samotného raketoplánu, kterou vyvolávalo bombardování jeho povrchu atomárním kyslíkem. Vyzařování na konci kanadské ruky se stalo závěrečným bodem programu CIRRIS. Vědci na Zemi pomlaskávali blahem nad kvalitou i kvantitou dat.

Raketoplánu bylo ovšem věnováno i sledování pomocí FAR-UV, zamě+řené na studium plamenů, šlehajících z trysek při zážehu motorků RCS.

Sklon dráhy Discovery (57° k rovníku) umožnil její osádce pořídit snímky řady zajímavých objektů. Nejotřesnějším dojmem však zůstalo pozorování hořících ropných polí na území Kuvajtu.

Při vší té práci došlo na družici SPAS-2 až čtvrtý den letu. Rick Hieb ji uvolnil ze sevření kanadské ruky v 09.17 EDT (tj. 13.17 UT). Coats poté pomocí motorků RCS zvýšil rychlost raketoplánu o 0,67 m/s, čímž jej zároveň přivedl na dráhu, jejíž apogeum oproti předcházejícímu leželo o 1,5 km výše. Discovery se tím pádem začala za družicí opožďovat, takže o oběh později byla od ní vzdálena již 10 km. Tady se dalším manévrem relativní pohyb raketoplánu ke SPAS-2 zastavil. Zároveň to znamenalo začátek třicetišestihodinového tance Discovery kolem volně letící družice. Vlastně, mělo to znamenat - jenže SPAS-2 začala dvě hodiny po vypuštění stávkovat. Družice se totiž v té době přepojila do tzv. "bezpečnostního módu", protože její sluneční detektor zaregistroval velice jasný objekt, jehož světlo by mohlo ohrozit řadu citlivých přístrojů na palubě. Trvalo plných 9 hodin, nežli se podařilo osádce Discovery přimět vzdorující SPAS-2 k rozumu a zaměřit její přístroje na raketoplán, který ji stále sledoval jako věrný pes ve vzdálenosti 10 km.

Nos družicového stupně přitom směřoval kolmo na oběžnou dráhu, víceméně severním směrem, zatímco otevřený nákladový prostor mířil ke SPAS-2. Sérii manévrů zahájili zahájili piloti Discovery zážehem pravostranného motoru OMS na 20 sekund. Orbiter se ihned začal vzdalovat severním směrem rychlostí 5,12 m/s, aniž by ovšem změnil výšku dráhy a tedy i vzdálenost od družice.

Za této situace přikázal Coats počítači, aby během dvou minut otočil Discovery o 180° v náklonu. Manévr provedly motorky RCS, nos družicového stupně po něm mířil na jih.

Asi za pět minut, když se raketoplán vzdálil přibližně o 1500 m do strany, přišel na řadu levostranný motor OMS, tentokrát na 19 sekund, takže odchylka na sever se vykompenzovala. Další zážeh motorků RCS překlopil Discovery nosem zpět na sever. Když se raketoplán pomalu vrátil do výchozí polohy, postačilo 20 sekund hoření dvou manévrovacích motorů RCS k úplnému zastavení relativního pohybu družicového stupně vzhledem ke SPAS-2.

Od začátku všech těchto úkonů uplynulo pouhých 27 minut, ale Discovery během nich urazila 15 000 km, od Indického oceánu ke Kamčatce. Díky neustálému převracení orbiteru překřtila jeho osádka celou operaci na "Milarkeyův mléčný koktejl", podle specialisty na orbitální manévry v houstonském středisku, který celý kolotoč naplánoval. Jeho první kolo proběhlo v zemském stínu. Astronauti při něm ovládali dálkově SPAS-2 tak, aby Discovery zůstávala v zorném poli televizních kamer na družici. Za této situace měly přístroje umístěné na SPAS-2 příležitost zachytit spektra žhavých plynů tryskajících z hlavních i manévrovacích motorů.

Ve výchozí fázi zobrazovala černobílá televize sledovaný raketoplán pouze jako světlý bod. Při zážehu motorů se na monitoru objevil světelný kužel, dlouhý stovky metrů; jeho jasnost se zakrátko snížila, aby opět vzrostla v okamžiku, kdy hoření končilo.

Milarkeyův kokteil zřejmě osádce zachutnal, protože jej zopakovala (samozřejmě podle plánu) o 7 minut později, tentokrát v denním světle, za letu podle západoamerického pobřeží od Aljašky až po Jižní Ameriku.

Do třetice se sekvence obratů odehrála od přeletu Ohňové země až k Indickému oceánu. V závěru operace byl na 25 s zapálen jeden z motorů RCS na přídi raketoplánu, který mířil přímo na SPAS-2, což také družice zaregistrovala. Vzniklý rotační pohyb vykompenzoval zážeh jednoho ze zadních motorů RCS.

"Všichni vám tady gratulují k odvedené superpráci," komentovala ukončenou koktejlparty a k tomu ještě následné vypuštění první malé družice CRO-C Kathy Thorntonová, spojařka z Houstonu.

"Jsem hrdý na svou osádku," nafoukl se Coats, ale hned diplomaticky dodal: "Byl to prima job. A vy na něm máte svůj podíl. Hoši tam dole museli asi pěkně zabrat, aby to všechno stihli!"

Po této výměně poklon se raketoplán přiblížil ke SPAS-2 na vzdálenost asi 2,5 km a umožnil přístroji IBSS, aby zblízka vyhodnotil další čtyři zážehy motorů OMS.

Tím však jeho program ani zdaleka nekončil. Dne 2. května ve 14.12 UT v okamžiku přeletu nad základnou Vandenberg v Kalifornii vypustil satelit CRO-C svůj náklad, 3,8 litru oxidu dusičitého. Zářící oblak byl nejen dalším předmětem studia infračervených spekter pomocí IBSS, ale také zpestřením letových zážitků pro osádku raketoplánu.

Kolem družice CRO-C, zřetelně pozorovatelné díky blikajícímu optickému majáčku, nejprve vznikl kulovitý mrak, který se postupně protáhl do tvaru připomínajícího obrovský banán.

Další družice, CRO-B, byla vypuštěna 2. května ve 20.03 UT s nákladem 30 litrů asymetrického dimetylhydrazinu. Také jeho uvolnění pozorovala neúnavná SPAS-2, i když jen krátce před tím, než byla sama zachycena kanadskou rukou. K tomuto uchopení došlo nad chilským pobřežím 3. května v 03.25 UT po přibližně hodinu trvajícím setkávacím manévru.

Zatímco družice prozatímně odpočívala v nákladovém prostoru a zatímco se osádka Discovery věnovala nočnímu pozorování přístrojem FAR-UV, jímž lze sledovat záření Země, nebeských objektů i vlastního družicového stupně, měli technici na Zemi plné ruce práce s vyhodnocováním radiolokačního sledování drah obou dosud vypuštěných družic CRO.

Šlo o to, jak nejekonomičtěji, s co nejmenší spotřebou pohonných látek, upravit dráhu Discovery tak, aby případně nedošlo ke srážce s těmito satelity. Proto bylo také prozatím odloženo i vypuštění posledního z nich, družice CRO-A.

Ta přišla na řadu až 3. května ve 12.10 UT a v souvislosti s tím se ještě jednou uplatnila SPAS-2. Astronauti ji vyzvedli z lůžka pomocí RMS a bez uvolnění zaměřili přístroj IBSS na odlétající CRO-A. Ta se opět nad základnou Vandenberg ve 21.56 UT zbavila svého obsahu, 30,8 litru monometylhydrazinu.

Všechna tato raketová paliva byla vypouštěna za účelem zjištění, jak se optické detektory, připravované pro obranné systémy v rámci SDI, vypořádají s oblaky látek, které by vedle pohonných účelů mohly sloužit jako "dýmová" clona k zakrytí bojových hlavic mezikontinentálních raket.

Družice SPAS-2 byla po dokončeném pozorování opět uložena do nákladového prostoru a raketoplán dvěma manévry motory OMS změnil svoji dráhu. Nejprve na kruhovou ve výši 261 km, a později na mírně eliptickou (263-265 km), aby se s konečnou platností vymanil z nebezpečí srážky z některou z trojice již neužitečných družic.

V noci na 4. května se naposledy konalo pozorování pomocí IBSS, po opětovném uchycení SPAS-2 na konci kanadské ruky. Tentokrát sloužil za cíl nejen zemský horizont, ale také oblaka neonu, xenonu, oxidu uhličitého a oxidu dusnatého vypuštěná z tlakových nádrží CIV v nákladovém prostoru. Vizuálně mohli astronauti pozorovat pouze oxid dusnatý; ostatní tři plyny zářily jen v ultrafialové oblasti.

V té době také došlo k dlouho připravovanému řešení problému s nefunkčními magnetopáskovými paměťmi, určenými pro záznam měření experimentů na AFP-675. Přímá oprava nepadala v úvahu, protože demontáž pamětí v nákladovém prostoru byla nemožná; přitom by bez náhradního řešení došlo ke ztrátě všech získaných dat. Tým specialistů na Zemi však zjistil, že údaje z přístrojů jsou vyvedeny na zadní panel na letové palubě. Hammond a McMonagle v roli opravářů sňali tedy příslušný krycí plech, vydolovali svazek vodičů a z něho vybrali kabel sloužící k přenosu dat. Ten prostě přeřízli a napojili na výstup pro palubní televizi. Tím se zajistil přenos údajů přes parabolickou anténu na družice TDRS a odtud na Zemi. Pro zajímavost: k opravářskému zákroku byl použit švýcarský armádní nůž z tzv. "trosečnické výbavy" (lze koupit i u nás), lepící páska, krokodýlové svorky a jako dlaha pro zpevnění spojů špachtle ze zdravotnických potřeb. Oba opraváři zahájili svoji práci 4. května kolem 13 hodiny UT a první data přijala pozemní stanice ve White Sands v Novém Mexiku už v 15.15 UT. Kolik si zaúčtovali oba "meloucháři" za opravu se autorům tohoto článku nepodařilo zjistit.

"Dobrá zpráva pro vás," komentoval jejich úsilí spojař Ian Davis, "White Sands bere signály, takže můžete pokračovat. Zatraceně dobrá práce, hoši!"

"Řekněte klukům z IFM," žádal Coats, "že nám to vymysleli parádně!"

"Bez obav, předáme jim to," prohlásil Davis. "Když jsme vás pozorovali v televizi, jak to flikujete, tak nás napadlo, že snad máte s sebou černého pasažéra. Najednou tam bylo ňák moc rukou nad těmi dráty"!"

"Stačili jsme na to sami," odporoval Coats. "Já bych zase rád věděl, kolik z těch naměřených údajů doletí opravdu až na Zemi."

"Naprosto všechno," zněla lakonická odpověď.

To bylo ovšem pobídkou, aby se teď, v noci na 5. května, soustředila veškerá práce pro změnu na sekundární přístroje AFP-675. Bohužel jeden z nich, aparatura URA, uskutečnila jen 4 pozorování rentgenového záření. Poté došlo k jejímu přehřátí, takže se samočinně vypnula. Pozdější pokus o obnovení funkce ztroskotal na teplem poškozeném zdroji proudu.

Přes den 5. května se osádka Discovery zaměřila na STP-1, poslední skupinu experimentů. Raketoplán také zvýšil svoji dráhu manévrem motory RCS, aby tak došlo k prodloužení životnosti tajné vojenské družice USA, kterou se jeho osádka chystala vypustit. Zážeh motorů RCS byl při tomto manévru zpozorován družicí LACE, vzdálenou v tom okamžiku 435 km.

Večer 5. května se začala noční směna už připravovat k návratu, i když poslední akce - vypuštění 150kg tajné družice - se odehrála až ráno, den nato na 127. oběhu nad Arabským mořem. Asi za 36 min po této operaci odmanévrovali astronauti Discovery do bezpečné vzdálenosti.

Teď už zbývalo jen přistání. Jako obvykle k němu byla vybrána Edwards AFB, ale stejně jako téměř vždy v minulosti tomu zabránil nárazový vítr. Došlo tedy zase na KSC na Floridě.

Discovery zahájila sestup v 17.49 UT nad Indickým oceánem západně od Austrálie. Motory OMS zapálené na 155 s snížily její rychlost o 78,4 m/s. Sestup tentokrát nejprve probíhal nad kanadským územím. Raketoplán překročil hranici s USA poblíž Spokane ve státě Washington a pokračoval přes Idaho, Montanu a Wyoming. Dotkl se severovýchodní části Colorada, jihozápadní části Nebrasky, překřížil Kansas, Oklahomu, Arkansas, jižní část státu Mississippi a Georgie až konečně se ocitl nad Floridou.

Na dráhu číslo 15 dosedl v 18.55.35 UT při rychlosti 448 km/h. Šlo o jedno z nejrychlejších přistání raketoplánu, vzhledem k tomu, že náklad, s nímž se Discovery vracela, byl mimořádně těžký.

V důsledku náhlého nárazu větru dosedl raketoplán asymetricky: nejprve se dotkl dráhy pravou podvozkovou nohou hlavního podvozku. Výsledkem však bylo jen částečné poškození pneumatik.

Celý let trval 8 dní 7 h 22 min 21 s. Přes řadu potíží při experimentování byla mise neobyčejně úspěšná. Osádka Discovery splnila více než 98 % plánovaných úkolů.

Aktualizováno : 16.05.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-39/index.htm)