Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-44 At/F-10
tisk 
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1991-080A 24.11.1991 01.12.1991 6d22h49m DSP Block 14 F-16 (USA-75)


Posádka STS-44
Posádka :
Gregory,F.D.[VE] | Henricks,T.T.[PL] | Voss,J.S.[MS] | Runco,M.[MS] | Musgrave,F.S.[MS] | Hennen,T.J.[PS]

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-44 v NASA ]


Znak STS-44Popis letu : (text, určený pro L+K 11/92 poskytl Mgr. A.Vítek)

STS-44 Atlantis

ROZVĚDČÍCI VE VESMÍRU

ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Vojenská družice DSP (05.11.1991)Přípravy k vojenskému, částečně utajovanému letu STS-44 byly zahájeny ihned poté, co Atlantis ukončila na přistávací dráze Kennedy Space Center misi STS-43 a byla dopravena do haly č. 2 v budově OPF.

Na první pohled měl raketoplán poškozeny jen čtyři dlaždice tepelné ochrany, ale den po jeho přistání se ukázalo, že v něm omylem zůstaly v provozu dvě ze tří palivových baterií. Technici, kteří po odchodu osádky vypojovali v Atlantis jednotlivé systémy, se totiž polekali náhlého zakolísání v elektrické síti, způsobeného pravděpodobně bublinou plynného hélia v jednom z palivových článků, a raději všechny tři baterie honem odpojili, aby se zabránilo jejich možnému poškození. Toto odpojení bylo však jen zdánlivé. Atlantis, nepřipojená na vnější síť, neměla dostatek energie potřebné k ovládání ventilů, takže do dvou ze tří baterií nadále proudil vodík i kyslík a tyto články ve skutečnosti pracovaly, byť se sníženým výkonem.

Situace si povšiml až jeden z pracovníků v OPF, kterému bylo divné, že v kabině běží klimatizace, ačkoliv raketoplán odnikud nedostával "šťávu". To však už bylo pozdě; to, čeho se techničtí pracovníci obávali, zavinili nakonec vlastním přičiněním. V režimu nízkého výkonu došlo k zředění elektrolytu a k poškození platinových elektrod zpětným tokem vody. Vadné baterie bylo nutno vymontovat a zaslat výrobci k opravě, která přišla na více než 6 miliónů dolarů.

Přípravy k letu ovšem tato okolnost nezastavila. Pod špicí družicového stupně, v místech, která jsou při sestupu atmosférou vystavena velkému tepelnému namáhání, nalezli techničtí pracovníci únavové praskliny a proto raději celý tepelný štít z uhlíkového laminátu vyměnili. Koncem srpna 1991 došlo k demontáži motorů SSME, které pak ve VAB prošly běžnou údržbou, a prakticky souběžně - od 26. srpna do 19. září - probíhalo na pohyblivém vypouštěcím zařízení MPL-1 sestavování startovacích motorů SRB-1 výr. č. BI-047. Týden po dokončení operace byla k motorům připojena i odhazovací nádrž ET výr. č. 047 (26. září).

To se už přípravy družicového stupně chýlily ke konci. Na svém místě byly už všechny tři motory SSME (výr. č. 2015, 2029 a 2030), takže 18. října mohla být Atlantis přetažena do VAB a následujícího dne připojena k SRB a ET.

Prověrka celé sestavy proběhla bez obtíží; 23. října 1991 bylo možno sestavu přesunout na rampu 39A. Po natankování pohonných látek do nádrží systémů RCS a OMS (29. října) zde Atlantis o dva dny později převzala do svého nákladového prostoru užitečné zatížení. To tady v klimatizované prostoře PCR (Payload Changeout Room) v klidu očekávalo věci příští již od 21. října.

Ve čtvrtek 7. listopadu odsouhlasila příslušná komise připravenost ke startu a stanovila jeho datum na 19. 11. 1991. Odpočítávání bylo zahájeno dva dny před tímto termínem od obvyklého stavu T -43 hodiny, avšak jako vždy se neobešlo bez komplikací. Zdržení tentokrát zavinila urychlovací jednotka IUS, jejíž nefungující navigační systém bylo třeba vyměnit.

Start k letu STS-44 se uskutečnil až 24. listopadu večer v 18.44.00 místního času (EST, 23.44.00 UT), třináct minut po otevření startovního okna. Ještě čtyři hodiny před ním to však nevypadalo příliš růžově. Středisko řídící start v té době zjistilo únik kapalného kyslíku z ventilu na potrubí v obslužné věži, tedy na systému, který průběžně doplňoval odpařující se okysličovadlo. Na místo byla okamžitě vyslána skupina údržbářů, jimž se naštěstí podařilo závadu odstranit. V opačném případě hrozila výměna vadného ventilu, což by způsobilo další odklad startu.

Pak ještě přišlo varování kosmického velitelství USAF, které upozornilo NASA na možnost ohrožení vzlétajícího družicového stupně třemi objekty, jejichž dráhy se nebezpečně blížily plánované trajektorii STS-44. Nakonec všechno dopadlo dobře a Atlantis s motory nastavenými na 104 % výkonu vyrazila do noci jen s nepatrným zpožděním.

Velitelem na její palubě byl plk. USAF Frederick D. Gregory a pilotem plk. USAF Terrence T. Henricks. Osádku dále tvořili tři letoví specialisté: plk. US Army James S. Voss, korv. kpt. US Navy Mario Runco Jr. a dr. Story Musgrave.

Pro Gregoryho znamenal tento let (po STS-51B v dubnu 1985 a STS-33 v listopadu 1990) již třetí návštěvu kosmu, zatímco pro jeho pilota představoval první křest ohněm či lépe řečeno vesmírem. Totéž platilo i o Jimu Vossovi, specialistovi č. 1 a Mario Runcovi, specialistovi č. 3. MS-2, Story Musgrave, patřil naopak k nejzkušenějším veteránům amerického kosmického programu: v dubnu 1983 se podílel na letu STS-6, v červnu 1985 na letu STS-51F a třetí prodělal spolu s nynějším velitelem na STS-33. Není proto divu, že jak při startu, tak později při přistání asistoval na letové palubě oběma pilotům ve funkci palubního inženýra.

Poprvé od roku 1985 byl členem osádky raketoplánu i vojenský astronaut: Specialistou pro užitečné zatížení byl jmenován nadpraporčík US Army Thomas J. Hennen, odborník rozvědky pro vyhodnocování obrazových informací.

Během startu se osádka Atlantis - hlavně však její velitel na letové palubě - stala svědkem nevídaného divadla. V okamžiku, kdy rychlost raketoplánu přesáhla jedenáctinásobek rychlosti zvuku, se v rázové vlně vytvářené rychlým letem roztančily pulsující světelné záblesky, které by se daly přirovnat ke špatně fungující zářivce.

Pozorovatelé na Zemi mohli z místa startu sledovat záři motorů SSME po dobu sedmi a půl minuty. Když světelný bod zmizel nad východním obzorem, zbývala do jejich vypojení necelá minuta. Za 8 min a 29 s po vzletu se Atlantis dostala na suborbitální dráhu ve výši 63-356 km. Odtud přibližně tři čtvrtě hodiny po startu přešla na oběžnou dráhu ve výši 358-367 km, s dobou oběhu 91,61 min a se sklonem k rovníku 28,47°.

Předstartovní příprava vojenského nákladu STS-44 (08.11.1991)Asi za dvě hodiny po perfektním startu zahájili astronauti svůj první a nejdůležitější úkol: Vypuštění šestnácté družice včasné výstrahy typu DSP Block 14 o vzletové hmotnosti 2360 kg. Osádka Atlantis ji krátce říkala "Liberty".

Družice tohoto typu, umístěné na geostacionární dráze a vybavené infračerveným dalekohledem, slouží ke zjišťování startů balistických raket a jiných zdrojů tepelného záření. Jejich detekční systém se 6000 detekčními prvky CCD citlivými na infračervené záření, vyvinula firma Aerojet Electrosystems. Stabilizaci družice zajišťuje pomalá rotace 6 otáček za minutu.

Jedna z těchto družic teď prozatím spočívala v nákladovém prostoru Atlantis. Za součinnosti osádky raketoplánu a dvou pozemních středisek (MCC - Mission Control Center v Houstonu a CSTC - Consolidated Space Test Center na Onizuka AFB poblíže Sunnyvale) byla zahájena prověrka systémů družice i IUS: navigace, telekomunikace a povelový úsek - to vše bylo v pořádku. Překvapivým objevem se stalo zjištění střediska CSTC, že DSP je přepojena na vnitřní zdroje proudu, ačkoliv k tomu mělo dojít o mnoho později. Záhada se však nakonec vysvětlila zcela prostě: telemetrie ve skutečnosti jen ukazovala, že baterie částečně osvětlené Sluncem nezištně pomáhají raketoplánu zásobovat palubní systémy Liberty.

Kolem 05.15 UT bylo možno odhodit textilní kryty, které dosud chránily dva detektory systému Vela, schopné zjišťovat nukleární výbuchy. Dvojice elektromotorů umístěná na podlaze nákladového prostoru mezi družicí a kabinou raketoplánu odtáhla pomocí speciálních lan uvolněné části krytu stranou. Mělo se tak zabránit tomu, aby odstraněné kryty nepoletovaly volně v prostoru a neztropily nějakou neplechu. Pak už bylo možno vyklopit nosný prstenec s IUS i s družicí na 29° vzhledem k podélné ose Atlantis a poté Jim Voss přepojil obě tělesa na vlastní zdroje proudu.

Následovalo další kolo úmorných prověrek, po němž Země dala souhlas k pokračování v operaci. Osádka Atlantis odpojila pupeční šňůry, které až dosud poutaly IUS i družici k raketoplánu a zvýšila úhel vyklopení na 57°. Vše bylo připraveno.

V pondělí 25. listopadu v 06.05 UT mohl astronaut Jim Voss už tradičně přehodit dva přepínače na zadní palubní desce. Proudový impuls odpálil výbušné svorníky poutající urychlovací jednotku k nosnému prstenci a uvolněné pružiny udělily počáteční zrychlení dostatečné k tomu, aby soustava DSP-16/IUS o hmotnosti 17 055 kg pomalu vyplula z nákladového prostoru.

"Klaplo to, Houstone," komentoval situaci Voss ze svého pozorovatelského stanoviště u zadního okénka na letové palubě. "Klaplo to přesně na čas. Liberty je už na cestě. Bylo to skutečně bezvadné vypuštění, bez problémů. Jedním slovem nádhera!"

Byla to pravda. Přibližně o minutu později nastartoval Gregory od zadní palubní desky motory RCS, aby odmanévroval Atlantis do bezpečné vzdálenosti. Za čtvrt hodiny už bylo možno použít i motory OMS. Změnou rychlosti o 9,46 m/s přešel raketoplán na novou oběžnou dráhu ve výši 364-397 km.

Také oba stupně urychlovací jednotky IUS se nedaly zahanbit: K zážehu prvního stupně došlo za 63 minut po vypuštění z nákladového prostoru, ten druhý zapracoval přibližně o čtyři hodiny později. Liberty, s oficiálním krycím názvem USA-75, dosáhla své předběžné stacionární dráhy, po níž se pohybovala až k bodu zavěšení nad Indickým oceánem. Zde pak nahradila starší družici DSP-12.

Když měla osádka Atlantis s krku tento základní úkol, mohla se pustit do další práce. Byly to jednak lékařské experimenty, související s adaptací lidského organismu na stav beztíže, ale hlavně pokusy vojenského charakteru: M88-1 a Terra Scout.

Těmi se teď začali zabývat Mario Runco a Tom Hennen.

V obou případech šlo o to ověřit, zda bude možno provádět z oběžné dráhy operativní vizuální průzkum pro vojenské taktické účely.

V rámci experimentu Terra Scout vyzkoušel Hennen speciální, počítačem řízený dalekohled SpaDVOS (Space Direct View Optical System) namontovaný na letové palubě u stropního okénka. Počítač, připojený k přístroji, byl schopen udržovat zaměření dalekohledu na zvolený cíl během přeletu raketoplánu nad sledovanou oblastí Země. Protože však program, uložený v paměti řídicího počítače, předpokládal kruhovou dráhu, musela osádka během druhého dne letu pomocí RCS cirkularizovat dráhu Atlantis na 362-368 km.

Cíle pokusu Terra Scout byly roztroušeny po celém světě: Pretorie v Jižní Africe, základna na ostrově Diego García v Indickém oceánu, Harrare v Zimbabwe, Alice Springs, Port Darwin a Brisbane v Austrálii, Maputo v Mozambiku, americké velvyslanectví v Manile na Filipínách, atol Kwajalein a Vánoční ostrov v Pacifiku, Santiago v Chile a základny Barking Sand, Hickam AFB na Havajských ostrovech a řada dalších. Kromě toho bylo na pozemcích Cape Canaveral Air Force Station, u Barbers Point na Havaji a v prostoru mezi městy Learmouth a Exmouth na západním pobřeží Austrálie rozmístěno vždy 8 kruhových terčů o průměru od 2,4 do 22,9 m, aby se ukázalo, jak velké objekty mohou astronauti na povrchu Země ještě identifikovat.

Sestava DSP/IUS ve vypouštěcí pozici (24.11.1991)Druhý experiment s kódovým označením M88-1 dostal na starost Mario Runco. Na přípravě tohoto komplexního pokusu se podílely všechny tři složky ozbrojených sil USA: letectvo, námořnictvo i pozemní armáda. V části označené MOSES (Maritime Observation Experiment in Space) měl Runco za úkol pozorovat průběh námořních manévrů, identifikovat typy jednotlivých lodí a směr jejich plavby. Zjištěné skutečnosti předával velitelům námořních jednotek prostřednictvím přenosného vysílače Night Mist (Noční mlha), vybaveného šifrovacím zařízením. Kromě toho musel astronaut-rozvědčík věnovat pozornost provozu v přístavech. K okruhu jeho zájmu patřil proslulý Pearl Harbor na Havaji, Guantanamo Bay na Kubě a Subic Bay na Filipínách.

V druhé části, označené Battleview (Battlefield Surveillance from Space), musel Runco sledovat pohyb kolon tanků a jiných vojenských vozidel. Ve všech případech se opět pokoušel o identifikaci této bojové techniky. K tomu se družila i nutnost charakterizovat různé stavby a odhadovat jejich účel, lokalizovat mosty a letiště (např. na Saipanu a na Midwayi), nalézt radiolokátory a jiné podobné objekty a ještě ke všemu sledovat dělostřelbu a vypouštění raket. I v tomto případě podával přímé hlášení velitelům v terénu prostřednictvím zmíněného vysílače. Při svém pozorování měl Runco k dispozici elektronickou kameru Nikon F4, spojenou s počítačem schopným zaregistrovat až 150 snímků na pevný disk.

Třetí část pozorování nesla označení Space (Space Debris Belt Characterization). V tomto případě se celá osádka raketoplánu podílela na vyhledávání "kosmického smetí", tj. drobných úlomků pohybujících se na oběžné dráze. Úkol zněl - popsat jejich velikost a vzhled.

Astronauti, kteří nebyli zainteresováni na obou vojenských pokusech, provedli celkem 9 lékařských experimentů, z nichž jmenujme alespoň další zkoušky zařízení LBNP pro vyvolávání podtlaku na dolní části těla a měření radiace ve vesmíru třemi typy detektorů.

Výlučně vědecké zaměření měl pokus připravený v Johnson Space Center pod názvem Bioreactor. Šlo o prověrku prototypu zařízení, které bude v budoucnu sloužit k pěstování buněčných kultur ve stavu beztíže. Během letu uskutečnila osádka Atlantis celkem 4 kompletní pokusy a 16 měření hodnotících hydrodynamické vlastnosti reaktoru.

Druhého dne letu v 08.48 UT se raketoplán minul nad jižním Atlantikem s kosmickou stanicí Mir ve vzdálenosti 39 km. Američtí astronauti vysílali při té příležitosti na Zemi televizní reportáž, při níž bylo možno pozorovat Mir jako rychle letící jasně zářivý bod.

"Pouhým okem se na ní žádné podrobnosti nedají pozorovat," komentoval obraz jeden z astronautů. "Ale šupajdí si to pěkně!"

"Vidíme to," odpověděl mu spojař Jeff Wisoff z Houstonu. "Vidíme, jak na vás mávají."

"A usmívají se," přidal se k žertování Voss.

Ruští kosmonauti popřáli svým americkým kolegům šťastný let prostřednictvím jejich palubního amatérského vysílače, zachyceného radioamatéry v Houstonu.

"Byli jsme blízko Kennedy Space Center," vzkazoval Sergej Krikaljov. "Na našem amatérském rádiu jsme poslouchali průběh countdownu a pak jsme mohli sledovat celý průběh startu. Byl to nezapomenutelný pohled. Posíláme vám srdečné blahopřání k úspěšnému startu a doufáme, že i dál to všechno klapne!"

"Doufáme," požádal o předání vzkazu ruským kolegům Mario Runco prostřednictvím MCC v Houstonu, "že i jejich expedice pokračuje úspěšně a že ji úspěšně také dokončí."

Setkání s Mirem však bylo jen krátkým vybočením z převážně vojenského charakteru letu. V úterý 26. listopadu uskutečnil Runco typický příklad taktického průzkumu. Kolem 15.45 UT, když se Atlantis nacházela asi 3300 km od ostrova Midway, navázal pomocí ultrakrátkovlnné vysílačky Noční mlha spojení s příslušníkem rozvědky "vysazeným" na ostrově.

"Tady Naplavené dříví," ohlásil se svým volacím znakem neznámý průzkumník. "Potřebuji zjistit, jak vypadá zdejší záložní dráha a kde jsou rozmístěny hangáry na severozápad od hlavní VPD. Také je třeba spočítat nádrže na pohonné látky a cisterny na vodu. Jo, a hlavně: nezapomeňte se tam nahoře kouknout, kolik je na dráze letadel!"

Runco a Voss u EVA skafandrů v přechodové komoře (30.11.1991)O sedm minut později putovala nazpět první zpráva, zatím jen málo obsažná: "Naplavené dříví, tady Atlantis," hlásil se Runco. "Cíl v dohledu. Začínám!"

Astronaut pečlivě zaměřil dalekohled na ostrov. Vizuální pozorování kombinoval s fotografickou kamerou. Snímky z Nikonu F4, zachycené na disku, si pak přehrál na obrazovku. Asi za šest minut to měl v kupě a sáhl po vysílačce.

"Máš smůlu," sděloval pátrači na Zemi. "Na letových drahách je úplně vymeteno. Ani křídlo od komára. Ale co se týče nádrží, tak si piš..."

Nejen tým expertů na Midwayi, ale i sám Runco byl překvapen přesností, s jakou mohl žádané objekty identifikovat a popsat.

"Udivilo mě," přiznal se Runco po letu, "jaké podrobnosti jsem dokázal se shora rozeznat, na rozdíl od toho, co jsem očekával před letem! Ovšem s tak jednoduchým optickým zařízením, jaké bylo k dispozici, a tak, jak jsme to prováděli z oběžné dráhy, to má jen omezený vojenský význam. Pokud se ovšem zdokonalí optické zařízení - a nemusí to být ani o moc - pak budou získané poznatky velice cenné."

"Já však mohu odpřísáhnout," odporoval mu jeho kolega Hennen, "že zejména při rozlišování barevných odstínů jsou lidské oči nade všechny přístroje!"

Dokonalé vizuální pozorování z oběžné dráhy se ovšem nepodařilo pokaždé. Za optimálních podmínek byli oba rozvědčíci schopni identifikovat dokonce i typy letadel na zemi i ve vzduchu (určili např. letouny Lockheed C-5, C-141 nebo Boeing 747), ale stačila malá oblačnost, dokonce i jen zákal v atmosféře a bylo po nádheře.

"Přede dvěma lety," posteskl si velitel Atlantis Gregory, "mi připadalo ovzduší mnohem čistší. Pokud se koukáte přímo dolů na Zemi a slunce máte vysoko nad hlavou, pak to ještě jde. Při šikmém osvětlení je už pozorování obtížnější. Zdá se, že je teď v atmosféře také více mraků."

"Za letu 33," potvrdil Musgrave, "byla Země mnohem modřejší. Teď, zejména když se díváte šikmo, má fialově oranžové zbarvení."

Atlantis však čekaly i jiné problémy, než byla otázka čistoty ovzduší. Odpoledne třetího dne letu se podařilo Fredu Gregorymu cvičit na veloergometru tak intenzívně, že mu zadřel ložisko. Lékařům na Zemi nezbylo nic jiného, než vymyslet pro osádku jiné fyzické cvičení.

Koncem dne, krátce před spaním, zapálili piloti při přeletu nad Havajskými ostrovy na okamžik motory RCS, aby kamery observatoře vojenského letectva na ostrově Maui mohly jejich zážeh sledovat. Podobný pokus se opakoval ještě 27. listopadu.

V další části letu - ve čtvrtek 28. listopadu - došlo k setkání raketoplánu s další sovětskou kosmickou technikou. Tentokráte šlo o poslední stupeň nosné rakety Vostok, která 27. srpna 1976 vynesla na oběžnou dráhu družici Kosmos 851. Podobně, jako při zářijovém letu Discovery (STS-48), musela i Atlantis provést neplánovaný úhybný manévr, nazývaný COLA. Nešlo samozřejmě o značku světoznámého nápoje, ale o zkratku slov Collision Avoidance, tedy o vyhnutí se srážce.

Podle propočtu měl dvouapůltunový válec minout Atlantis 4,8 km za její zádí a 3,7 km severně. Americký raketoplán pro všechny případy přešel manévrem motory RCS o 0,6 m/s na dráhu 361-368 km, aby se s mrtvým stupněm Vostoku (1976-085B) minul v bezpečné vzdálenosti (nejbližší bod pak ležel 44 km za zádí a 38 km severně od družicového stupně).

Ten den se objevily první drobné problémy. Jeden ze dvou odlučovačů vody ze vzduchu - jednotka B - začal podtékat a astronauti po přepojení na zařízení A museli vodu papírovými ručníky vytírat. Maria Runca začal zlobit vysílač Night Mist. Pískalo v něm až hrůza, takže někdy musel vzít zavděk při komunikaci s vojáky na Zemi normálním telekomunikačním zařízením raketoplánu. Pokusy o opravu byly bezvýsledné.

Přistání Atlantis STS-44 na RW-05 Edwards AFB (01.12.1991)Také SpaDVOS zlobil, v případech, kdy měl postupně sledovat více cílů, ale to se podařilo odstranit zásahem do programu řídicího počítače.

Pak už let probíhal bez zvláštních problémů až do soboty 30. listopadu. Toho dne kolem 14.30 UT selhala jedna ze tří inerciálních plošin (IMU-2), které měly na starosti kontrolu orientace raketoplánu v prostoru. Toto citlivé zařízení bylo vypojeno spolu s dalšími systémy kvůli úspoře elektrické energie krátce po vypuštění družice Liberty, asi 9 hodin po startu raketoplánu. Přibližně 12 hodin poté, co ji piloti Atlantis znovu zapojili, signalizoval kontrolní počítač, že IMU-2 neměří polohu družicového stupně spolehlivě. Přestože k navigaci postačuje jen jedna jediná IMU, jsou letová pravidla pro raketoplány neúprosná: jakmile družicový stupeň ztratí jen třetinu orientační schopnosti, musí při nejbližší vhodné příležitosti přistát.

Zcela dle tohoto přikázání nařídilo řídicí středisko zkrátit dobu plánovaného letu o celé tři dny. K takové situaci došlo teprve podruhé za celých deset let trvání komických letů raketoplánů. K předchozímu zkrácení mise v důsledku závady na základních systémech se sáhlo při letu STS-2, když v roce 1981 vysadila na Columbii jedna ze tří palivových baterií.

Ke konečnému rozhodnutí o osudu letu STS-44 došlo necelou hodinu po zjištění závady.

"Už nás nic nenapadá, co bychom s tou zatracenou IMU-2 ještě zkusili," sdělil osádce Atlantis smutnou zprávu ze Země spojař Jan Davis. "Má problémy s polohou i s rychlostí. Museli jsme ji prohlásit za nefunkční. Pak jsme to tu probrali s vedením a všichni se tady shodují na tom, že je třeba vyhlásit MDF."

MDF, tři na pohled nevinná písmena. Znamenají však Minimum Duration Flight, tedy let minimálního trvání, takového, jaké je zapotřebí ke splnění hlavních úkolů mise.

Osádka Atlantis z tohoto rozhodnutí neměla pochopitelně žádnou radost, ale poslušně se začala připravovat na návrat na Zemi. Zatímco piloti raketoplánu prověřovali navigační systémy, snažil se zbytek jeho osádky urvat, co se ještě dalo. Přitom nepřízeň počasí astronautům trochu nahrávala. Atlantis měla původně přistát na Floridě, ovšem předpisy přikazují, aby raketoplán postižený závažnými technickými potížemi přistával na drahách Edwards AFB, které jsou bezpečnější. Pro tentokrát však - zkrácení nezkrácení - to vypadalo na odklad, protože nad Mojavskou pouští vál silný vítr.

"Jen ať si klidně fouká dál," komentoval situaci velitel Atlantis. Kojil se nadějí na případný dvacetičtyřhodinový odklad sestupu z oběžné dráhy, ale jak už to tak bývá, zmehlo mu.

Vítr dole na Zemi se během dne utišil, takže Atlantis ve 21.28 UT na 109. oběhu zažehla na dobu tři a půl minuty svoje motory OMS, aby se dostala na dráhu mířící domů.

K předčasnému přistání došlo v nahonem stanoveném termínu 1. prosince 1991 odpoledne ve 14.32.42 místního času PST, tedy ve 22.32.42 UT na nezvyklé dráze 05 základny Edwards AFB v Kalifornii, na níž dosud žádný raketoplán nepřistál.

"Výborná práce, Frede," pochválil velitele letu spojař Bob Cabana. "Vítáme Atlantis doma a gratulujeme k úspěšnému letu!" Zkrácení letu však znamenalo, že ne vše se podařilo splnit. K plánovanému pozorování raketoplánu družicí LACE vůbec nedošlo; byla to škoda, protože LACE je vybavená experimentálními senzory v rámci vývoje detekčních technik pro projekt SDI.

Také oba kosmičtí rozvědčíci na závadu IMU-2 doplatili. Hennen v rámci experimentu Terra Scout dokázal uskutečnit pozorování jen 22 cílů. Devět dalších zůstalo zakryto mraky a čtyři se nepodařilo zachytit pro závady na technickém vybavení.

Pokus M88-1 dopadl podstatně hůře. Runcovi se nepovedlo zachytit asi 15 až 20 cílů. V rámci akce Battleview provedl v průběhu sedmidenního letu 9 pozorování, v dalších sedmi mu zabránila oblačnost. Na moři měl tento rozvědčík výsledky podstatně lepší: z 9 cílů zachytil 7 a jenom dva nedokázal objevit. V jednom případě mu v tom zabránila oblačnost a poslední cíl byl natolik malý, že ho nedokázal na rozsáhlé mořské pláni vůbec objevit. Pro spravedlivé srovnání dodejme, že nejmenší objekt, který Runco vypátral, byl 5 metrů dlouhý člun, plující v blízkosti Havajských ostrovů.


Aktualizováno : 29.04.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-44/index.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.197835 vteřiny.