| M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
| 1985-010A |
24.01.1985 |
27.01.1985 |
3d 1h33m |
USA 8 |
Posádka :
Mattingly,T.K.[VE]
| Shriver,L.J.[PL] | Onizuka,E.S.[MS]
| Buchli,J.F.[MS] | Payton,G.E.[PS]
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-51-C
v NASA ]
Popis
letu : (převzato z L+K 18/85 se svolením Mgr. A.Vítka)
STS-51-C
VOJÁCI
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Když se to tak vezme, za první vojenskou misi amerického raketoplánu
lze pokládat let STS-4; spíše ovšem šlo
o zkušební let Columbie a vojenský náklad přitom představoval jen jakýsi
přívažek (viz L + K 58, 1982, č. 20, s. 786).
V případě letu 51-C byla situace od základů jiná. Funkci specialisty
pro užitečné zatížení, tedy funkci charakteristickou pro účel letu, zaujal
poprvé od počátků expedic raketoplánů vojenský kosmonaut, major Gary Payton
od kosmické divize amerického vojenského letectva, jeden ze čtyřlístku
vojenských kosmonautů, kteří již prošli speciálním výcvikem v této divizi.
Také dalšími účastníky letu 51-C byli vesměs vojáci, byť v současné době
zaměstnanci NASA: pplk. Loren J. Shriver a letoví specialisté major Ellison
S. Onizuka a pplk. James F. Buchli. Jejich velitelem se stal komodor Thomas
K. Mattingly, veterán z projektu Apollo, který svým třetím letem do vesmíru
zřejmě končí s kariérou kosmonauta, neboť odchází z NASA a stane se ředitelem
střediska výstavby kosmických spojových systémů při velitelství námořních
sil USA, které se vytváří ve státě Maryland.
Let vyhrazený pro vojenské účely měl být vlastně uskutečněn již v prosinci
minulého roku, přičemž volba padla na Challenger. Revize tohoto raketoplánu
po jeho přistání 13. října 1984 však ukázala závady, související s dlaždičkami
tepelné ochrany. Odpadla sice jen jediná - u kořene levě poloviny křídla,
poblíže hlavního vchodu pro osádku, když však technici zkusmo odtrhli asi
sto dlaždic v okolí poškozeného místa, zjistili změknutí podkladového tmelu,
což znamenalo rozsáhlou výměnu tepelné izolace. Počet vyměněných dlaždic
se nakonec pohyboval okolo 5000, ale už z počátečního odhadu (2800) bylo
zřejmé, že opravu nelze stihnout nejen do původně stanoveného termínu,
ale ani do ledna 1985.
Pozornost NASA i vojáků se proto obrátila k Discovery, u níž se potíže
s tepelnou izolací nevyskytly. Jelikož však tento raketoplán měl před sebou
ještě let 51-A (8.-16. listopadu 1984,
viz L + K 61,1985, č. 5, s.184), rozhodli
se příslušní činitelé přesunout termín vojenského letu na leden 1985.
Požadavky na utajení letu, kladené ministerstvem obrany USA, byly dosud
nevídané. V den startu měl původně pro novináře platit absolutní zákaz
vstupu do celého areálu kosmického střediska KSC, což dokonce odporovalo
zákonu, kterým byla NASA zřízena a který jí ukládal, aby veškeré starty
(pokud to není v přímém rozporu s požadavky národní bezpečnosti) byly přístupné
veřejnosti. Neslýchaný požadavek vyvolal bouři nevole nejen mezi postiženými
novináři, ale i u zástupců NASA, takže ministerstvo obrany nakonec přistoupilo
na kompromis: povolilo novinářům sledovat start z obvyklé tribuny 8km od
rampy, ovšem o přístupu do montážních hal, nebo o rozhovorech s techniky
nechtělo ani slyšet.
Vlastní datum startu, 23. ledna, bylo sice předem oznámeno, zato jeho
čas zůstal utajen a zpráva o něm se omezila na dobu mezi 18.00 až 21.00
světového času (UT). Důvodem přísného utajení přesného okamžiku startu
raketoplánu byla snaha znesnadnit sovětským radiolokačním stanicím sledování
průběhu navádění přísně tajné vojenské družice na oběžnou dráhu.
Družice uložená spolu s dvoustupňovou urychlovací raketou IUS v nákladovém
prostoru představovala sám vrchol utajení. Přesto se některým americkým
novinářům podařilo její podstatu odhalit a vynést na veřejnost, bez ohledu
na žádost vlády, aby si odhalená fakta nechali pro sebe.
Podle získaných zpráv jde o zcela novou družici stacionárního typu;
označovanou krycím názvem Magnum, která má nahradit starší typy družic
pro elektronický průzkum typů Rhyolite a Chalet. Nová družice spolu s apogeovým
motorem má hmotnost 5 až 6 tun; je tedy třikrát až čtyřikrát větší než
běžné telekomunikační družice a asi dvakrát hmotnější než TDRS, používaná
agenturou NASA ke spojení s raketoplány.
Magnum je zřejmě vybaveno velkou parabolickou anténou, umožňující příjem
velmi slabých rádiových signálů a tedy i zachycení velmi úzce směrovaných
radioreléových spojů.
Její zavěšení na dosud neznámém místě nad Indickým oceánem nad rovníkem
umožňuje odposlech rádiových signálů po celém území SSSR. Utajení její
polohy je pokusem znemožnit Sovětskému svazu případná protiopatření vůči
tomuto odposlouchávání.
Ať
za přítomnosti novinářů nebo bez nich, datum startu Discovery stejně nebylo
dodrženo. V noci před 13. lednem došlo na Cape Canaveral k mimořádnému
poklesu teploty, až na -10 °C, takže hrozilo vytvoření silné námrazy na
povrchu odhazovací nádrže ET. Odpadávající kusy ledu by při startu mohly
poškodit tepelnou ochranu družicového stupně a tak NASA rozhodla akci odložit
o 24 hodin. Ke startu tedy došlo 24. ledna 1985 v 19.50 UT. V jeho průběhu
vydávalo středisko pouze informace týkající se osádky, nikoliv však údaje
o dráze raketoplánu. Asi půldruhé hodiny po startu NASA oznámila, že byly
úspěšně provedeny manévry OMS-1 a OMS-2, po nichž Discovery přešla na kruhovou
dráhu. Předpokládá se, že se raketoplán pohyboval ve výši asi 300 km se
sklonem dráhy k. rovníku 28,5°.
Zpravodajskou družici vypustila osádka Discovery asi 16 hodin po startu;
počáteční dráha Magna však byla oznámena až v dubnu letošního roku: 341
až 34 670 km, doba oběhu 612,3 min, sklon dráhy 28,4°. Tím USA učinily
zadost povinnosti oznámit v rámci dohod OSN počáteční dráhu nově vypuštěné
družice. Výsledná, stacionární dráha ovšem už ohlášena nebyla.
Není
bez zajímavosti, že k navádění satelitu Magnum - který nese pro veřejnost
kódové označení USA-8 - použili Američané urychlovací raketu IUS. Šlo teprve
o její druhé použití po zhruba dvouleté přestávce, kdysi to první, při
vypuštění TDRS-1, skončilo fiaskem. Tehdy prohořela stěna trysky druhého
stupně, motor předčasně zhasl a vypuštěná družice se dostala do prudké
rotace (viz L + K 59, 1983, č. 15, s. 583).
Proto po úpravě motorů IUS oznámila NASA přes veškeré utajování dobu
jejich funkce: 1. stupeň byl zapálen 55 min po vypuštění z nákladového
prostoru raketoplánu, ve vzdálenosti. 15 až 20km od Discovery a hořel 146
s, zcela dle plánu; druhý stupeň pracoval 103 s, rovněž nominálně.
Kromě vojenského nákladu vezli na palubě Discovery ještě civilní australský
experiment, , který sledoval vliv kosmického prostředí na různé typy červených
krvinek. Zařízení o hmotnosti 75 kg, umístěné na obytné palubě raketoplánu,
sestávalo ze šesti zásobníků lidské krve, hydraulického čerpadla a průhledné
kyvety. Pomocí dvou 35mm kamer byla černobíle a barevně sledována tvorba
shluků krevních částic pacientů, trpících osmi různými chorobami.
Doba
návratu raketoplánu byla opět v rámci utajení oznámena teprve 16 hodin
před přistáním. Došlo k němu na Kennedy Space Center 27. ledna ve 20.33
UT po letu trvajícím 3 dny 1 hodinu a 33 minut. Poletové operace byly zdrženy
závadou klimatizačního auta na přistávací dráze a také tím, že z palivových
článků raketoplánu unikala pára a plyny, jež mohly obsahovat vodík. Jeho
smísení se vzdušným kyslíkem by se mohlo stát příčinou výbuchu.
Aktualizováno : 17.07.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-51c/index.htm)
