| M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
| 1992-086A |
02.12.1992 |
09.12.1992 |
7d 7h19m |
DoD 1 |
Posádka :
Walker,D.M.[VE]
| Cabana,R.D.[PL] | Bluford,G.S.[MS]
| Voss,J.S.[MS] | Clifford,M.R.U.[MS]
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-53
v NASA ]
Popis letu : (převzato
z L+K 21/93 se svolením Mgr. A.Vítka)
STS-53 / DoD-1
NAPOSLEDY PŘÍSNĚ TAJNÉ!
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Mezi čtrnáctým a patnáctým startem raketoplánu Discovery uplynulo hodně
vody. Po návratu z expedice STS-42 (22.
ledna 1992) byl totiž tento družicový stupeň podroben důkladné revizi spojené
s řadou úprav. K nejdůležitějším z celkového počtu 78 změn, které výrobce,
firma Rockwell International na Discovery provedl, patřilo přidání brzdicího
padáku a doplnění záložního způsobu řízení předního podvozkového kola.
Došlo také k modernizaci elektronického vybavení a hydraulika obdržela
nová, výkonnější čerpadla APU.
Po návratu na Kennedy Space Center okupoval renovovaný raketoplán halu
č. 3 v OPF. Do motorového prostoru na zádi připojili technici koncem července
tři hlavní kyslíkovodíkové motory SSME (výr. č. 2024, 2012 a 2017). V téže
době byly také nainstalovány dva neutajované pokusy, totiž GCP a ODERACS.
Proč zdůrazňujeme neutajované... Let STS-53 byl totiž devátou a poslední
expedicí vyhrazenou pro ministerstvo obrany USA. Raketoplán tudíž nesl
přísně utajovaný náklad; citováno z jednoho zahraničního pramene: Vznikly-li
by nějaké pochybnosti o tom, kdo je hlavním zákazníkem letu Discovery,
pak by letový symbol tyto pochybnosti vyvrátil. Má totiž tvar pětiúhelníku,
tedy Pentagonu.
V průběhu vystrojování raketoplánu byla v polovině října nalezena závada
na telemetrickém systému levého zadního modulu motorů RCS a OMS. Vzhledem
k její závažnosti museli technici na pokyn se shora celý modul vyměnit.
Rozsáhlá demontáž započala 21. října, přičemž jako náhradní blok posloužilo
zařízení z raketoplánu Atlantis, který byl o čtyři dny dříve odeslán k
Rockwellům k rozsáhlým úpravám.
Přes toto kanibalské řešení přivodila celá operace značný skluz v harmonogramu
práce, takže původně plánovaný termín startu v polovině listopadu nebylo
možno dodržet. Teprve 3. listopadu se Discovery přestěhoval do budovy VAB,
aby zde došlo k doplnění sestavy startovacími motory SRB spolu s nádrží
ET. Ráno 8. listopadu po propojení všech nezbytných systémů a obvyklých
prověrkách putoval raketoplán na rampu 39A.
Simulované odpočítávání proběhlo za přísných bezpečnostních opatření
a potom, 19. listopadu, se v nákladovém prostoru ocitlo i to hlavní - totiž
přísně utajované zařízení. Pak následovalo tankování nádrží systému RCS
a OMS hypergolickými pohonnými látkami a konečně - 30. listopadu - začal
countdown naostro. Zpočátku šlo všechno jako na drátkách, pouze s příslušnými
předem naplánovanými přestávkami, až do posledního přerušení v T -9 min
v ranních hodinách 2. prosince. Se startem se počítalo v 06.59 EST (11.59
UT), ale jako obvykle zaúřadovalo počasí. V noci poklesly teploty až na
47°F (8°C), takže na vnější nádrži ET se vytvořila silná vrstva námrazy.
Slunce toho dne vycházelo jen minutu před plánovanou dobou startu, a proto
se vedení startovních příprav rozhodlo prodloužit poslední plánovanou přestávku
a v čase T -9 min vyčkat na pomoc slunečních paprsků. Čekání se nakonec
protáhlo na 85 minut; během této doby zvláštní tým IET (Ice Evaluation
Team) několikrát zkoumal stav námrazy. Větší kusy ledu uvolněné vibracemi
v průběhu startu by totiž mohly vážně poškodit dlaždice tepelné ochrany
raketoplánu. Teprve když členové IET zjistili, že ledová krusta taje a
přestává být nebezpečnou, bylo možno pokračovat v odpočítávání. Jeho poslední
minuty už proběhly bez problémů. Ve 13.23.38 UT Discovery vzlétl z rampy
a nabral kurs se sklonem dráhy 57°.
V T +124 s byly odhozeny motory SRB a v T +522 s - po vypojení motorů
SSME - se družicový stupeň ocitl na suborbitální dráze 20-367 km. Ta byla
v T +37 min po dosažení apogea změněna pomocí manévru OMS-2 na prakticky
kruhovou ve výši 370 km nad Zemí. Pětičlenná osádka Discovery se mohla
pustit do práce.
Raketoplánu velel David M. Walker, účastník dvou vesmírných expedicí
(STS-51A v listopadu 1984 a STS-30 v květnu 1989). Funkci druhého pilota
zastával Robert D. Cabana (STS-41 v říjnu 1990). Zkušení byli i dva letoví
specialisté. MS-1, Guion S. Bluford, měl za sebou dokonce tři pobyty v
kosmu: STS-8 v září 1983, STS-61A v listopadu 1985 a STS-39 v dubnu 1991.
Všechno dohromady představovalo přes 513 hodin pobytu ve stavu beztíže.
MS-2, James S. Voss, si vesmír prozatím ozkusil jen jednou, při misi STS-44
v listopadu 1991. Role nováčka připadla na třetího letového specialistu.
Byl jím čtyřicetiletý Michael R. Clifford.
Úvodní pracovní prověrky zřejmě proběhly bez potíží. O průběhu letu
nebyly sice vzhledem k jeho tajnému charakteru vydávány žádné podrobné
zprávy, ale o hladkém průběhu jeho počátečních fázi svědčí okolnost, že
už kolem 15.00 UT mohly být otevřeny dveře nákladového prostoru a že osádka
Discovery obdržela pokyn k plnění úkolů na oběžné dráze.
V prvé řadě šlo o testování systémů tajné družice známé pod krycím jménem
DoD-1 (Department of Defense). O družici byl oficiálně oznámen jediný údaj:
její hmotnost, která včetně lůžka činila 10530 kg. Pravděpodobně šlo o
fotoprůzkumnou nebo radiolokační družici.
Prověrky DoD-1 zřejmě příslušné pracovníky uspokojily, protože družice
byla v 19.19 UT vypuštěna na vlastní oběžnou dráhu ve výši kolem 370 km.
Přesné parametry nebyly zveřejněny.
Okamžikem vypuštění skončila tajná část úkolů, takže další průběh letu
Discovery mohla veřejnost sledovat v obvyklé šíři. Zároveň skončil i zákaz
fotografování z oken raketoplánu, který platil až do okamžiku vypouštění
tajné družice.
"Šlo jim zřejmě o to," prohlásil Cabana, "abychom náhodou
neukázali něco, co nesmí být zveřejněno."
Na fotografování ovšem nebylo prozatím ani pomyšlení. Osádka Discovery
aktivovala přístroje CREAM a DME, sloužící k měření radiace v obytných
prostorách. Začala také práce na lékařskobiologických experimentech, totiž
na snímání očního pozadí a měření nitroočního tlaku. Konečně se v nákladovém
prostoru rozjel automatický pokus GCPE.
Druhý den začal intenzívním pozorováním Země pomocí modifikované kamery
HERCULES. Kamera je vybavena orientačním systémem, který umožňuje přesné
stanovení zeměpisných souřadnic snímkovaného místa. Pro začátek byl středem
zájmu ostrov Eleuthera na Bahamách, poloostrov Minch v Dánsku a ostrov
Galveston u pobřeží Texasu. Astronauti se však také pokoušeli zachytit
slabý laserový paprsek vysílaný ze Země v rámci pokusu BLAST. Konečným
cílem experimentu je ověření možnosti přenosu zpráv mezi Zemí a tělesem
na oběžné dráze pomocí laseru. Další experiment, FARE, sledoval různé způsoby
přečerpávání kapalin ve stavu beztíže. Všechny takto získané poznatky budou
využity při vývoji kosmické stanice Freedom.
V průběhu druhého dne letu piloti snížili dráhu raketoplánu z úvodních
370 km na 318-331 km. Nová doba oběhu činila 91,01 min, sklon dráhy k rovníku
byl 57,00°. Manévr se uskutečnil v rámci příprav na pokus ODERACS, který
spočíval ve vypuštění šesti kalibračních koulí. Pokus měl v podstatě sloužit
ke kalibraci pozemních radiolokátorů i optických dalekohledů, sledujících
tzv. kosmické smetí. Tyto drobné úlomky představují totiž reálné nebezpečí
zejména pro rozměrnější objekty, jakými jsou raketoplány nebo kosmické
stanice. Kalibrační koule byly vyrobeny ve dvou materiálově rozdílných
provedeních. Tři kusy z hliníkových slitin, další tři z nerezové oceli.
V každém souboru byly koule tří velikostí: 2, 4 a 6 palců, tj. 50,8, 101,6
a 152,4 mm v průměru. S vypuštěním celé šestice uložené ve standardním
kanystru GAS se počítalo třetího dne letu v 11.22 UT, ale asi 10 minut
před touto plánovanou dobou sdělili astronauti na Discovery pozemnímu středisku
v Houstonu, že telemetrický systém vypouštěcího zařízení se neozývá. Nepomohlo
ani záložní propojení mezi raketoplánem a kanystrem v nákladovém prostoru.
Rich Clifford se proto pokusil naslepo aktivovat vypouštěcí zařízení přenosným
dálkovým ovladačem, podobným zařízení, jaké se dodává k současným televizorům.
Marně. Dvacetiminutové okno, vhodné pro operaci, uplynulo bez výsledku.
Osádka Discovery dostala pokyn k přerušení marného úsilí a skupina expertů
na Zemi se pustila do studia možných příčin závady. Astronauti se prozatím
omezili na demontáž některých přístrojových panelů v kabině a na průzkum
správného propojení příslušných konektorů. Jejich úsilí vyšlo naprázdno.
Odpoledne čtvrtého dne letu došel tým odborníků na Zemi k názoru, že příčinou
selhání pokusu ODERACS jsou vybité baterie. S tím se nedalo nic dělat -
takže ani při další příležitosti (okno pro druhý pokus se otevíralo pátého
dne letu) by se vypuštění nepodařilo.
Osádka Discovery proto raději pokračovala v technologických experimentech
a v pozorování a fotografování Země. V rámci pokusu CRYOHP byly pátého
dne letu vyzkoušeny nové typy tepelných trubic, určené pro Freedom. Místo
s obvyklými freony či s amoniakem pracují s kapalným kyslíkem. S kyslíkovou
náplní se počítá především u přístrojů, které je třeba ochladit na velmi
nízké teploty, jako jsou např. detektory infračerveného záření.
Pokusy tedy pokračovaly vpřed plnou parou, ale některá nepotřebná zařízení
byla naopak vypojena. Meteorologická předpověď pro nejbližší dny nevěstila
totiž nic dobrého ani pro floridské letiště na KSC, které bylo primárním
místem přistání raketoplánu při návratu na Zemi, ani pro záložní základnu
Edwards AFB v Kalifornii. Řídicí středisko proto vyzvalo osádku Discovery,
aby maximálně šetřila elektrickou energií, pro případ několikadenního neplánovaného
prodloužení letu. Tisková konference, stanovená na pátý den, ovšem zrušena
nebyla, protože její nároky na spotřebu elektřiny jsou minimální.
Přes veškerá úsporná opatření byl šestý den letu opět nabitý řadou experimentů.
Bluford, Voss a Clifford se podrobili dalšímu vyšetření očí, navíc pokračovali
s pokusem HERCULES a BLAST a také uvedli do provozu zařízení na výrobu
mikrokapslí o průměru 50 až 100 mikrometrů. Tyto kapsle se používají při
podávání léčiv s prodlouženým účinkem. V daném případě obsahovaly antibiotikum
ampicilin. Mikrokapsle připravené v kosmickém prostoru byly po návratu
raketoplánu porovnány s analogickými kapslemi vyrobenými za běžných technologických
podmínek.
Zatímco se letoví specialisté věnovali pokusům, prováděli oba piloti
důkladnou prověrku navigačních a pohonných systémů družicového stupně,
při níž došlo i ke krátkodobému zkušebnímu zážehu motorků RCS. Kontrola
těchto zařízení se obvykle provádí až 24 hodin před přistáním, ale tentokrát
byla o den uspíšena, aby nedošlo ke kolizi s experimentem OGLOW. Večer
šestého dne letu byla opět snížena výška dráhy, jednak kvůli pokusu OGLOW
(hustší atmosféra), jednak jako příprava k budoucímu přistání.
Sedmý den letu proběhl ve znamení pokusu OGLOW. V podstatě šlo o studium
záření povrchu raketoplánu, které způsobuje atomární kyslík. Pokus ovšem
vyžaduje, aby družicový stupeň zůstal dosti dlouhou dobu na noční straně
oběhu. Vzhledem ke skutečné době startu Discovery a ke geometrii jeho dráhy
nastala potřebná konstelace až 8. prosince. Astronauti snímkovali fluorescenci
křemenných dlaždic a také sledovali, jak je tento efekt ovlivňován spalinami
z trysek RCS a odpadní vodou vypouštěnou z nádrží raketoplánu.
Ostatní experimenty se zvolna chýlily ke konci. Velice úspěšná kamera
HERCULES (pořídila přes 200 snímků, osmkrát více, než bylo v plánu) se
vrátila nazpět do kontejneru na obytné palubě a uloženo bylo také zařízení
BLAST. To nebylo tak úspěšné. Špatné počasí nad pozemními stanicemi na
ostrově Maui (Havajské ostrovy), Ft. Stewart v Georgii a USAF Malabar Test
Facility u Palm Beach na Floridě způsobilo, že ze 20 pokusů zachytil přijímač
namontovaný na stropním okénku letové paluby vysílaný laserový paprsek
jen ve dvou případech, a to ještě jen z části.
Večer toho dne došlo také k neplánované korekci dráhy. Manévrem motory
RCS změnili piloti rychlost Discovery o 0,6 m/s, aby se bezpečně vyhnuli
drobnému úlomku, letícímu kosmickým prostorem. Osmý den letu byl zároveň
dnem posledním. Původně proponované přistání na Floridě řídicí středisko
pro nízkou oblačnost odvolalo. Po nezbytných přípravách a po brzdicím manévru
přistál tedy Discovery na betonové dráze 22 základny Edwards AFB v Kalifornii,
po letu trvajícím 7 dní 07 h 19 min 19 s. Kola hlavního podvozku se dotkla
země ve 20.43.17 UT, příďové kolo ve 20.44.04 UT a o necelou minutu později
se raketoplán zastavil.
Jeho osádka však mohla opustit kabinu až po půldruhé hodině. V předním
modulu motorků RCS došlo totiž k úniku toxických pohonných látek a teprve
když pozemní tým vybavený dýchacími přístroji potvrdil, že nehrozí nebezpečí,
dovolili pětici astronautů vystoupit na letištní plochu a odebrat se k
rodinám.
Pro Discovery však žádný odpočinek neexistoval. Ještě téhož dne byly
zahájeny přípravy k jeho převozu zpět na Floridu na hřbetě Boeingu 747-SCA.
Aktualizováno : 06.12.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-53/index.htm)
