M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
1993-065A |
18.10.1993 |
01.11.1993 |
14d 0h13m |
Spacelab SLS-2 |
Posádka :
Blaha,J.E.[VE] |
Searfoss,R.A.[PL] | Seddon[ová],M.R.[PC]
| McArthur,W.S.[MS] | Wolf,D.A.[MS]
| Lucid[ová],S.W.[MS] | Fettman,M.J.[PS]
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-58
v NASA ]
Popis letu : (převzato
z L+K 9/94 se svolením Mgr. A.Vítka)
STS-58 / SLS-2
BIOLOGIE V KOSMU
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Experimentální vybavení SLS-2 (Spacelab Life Sciences) pro přetlakový
modul Spacelabu bylo připravováno pro let do kosmického prostoru od roku
1992. Svým vědeckým zaměřením úzce navazovalo na soubor SLS-1, který dopravil
na oběžnou dráhu raketoplán Columbia v rámci mise STS-40.
Shodou okolností se měl tento družicový stupeň ujmout i dalšího, modernějšího
souboru SLS-2.
Nejprve bylo ovšem třeba vyjmout z nákladového prostoru Columbia přetlakový
modul Spacelabu, označený D-2, s nímž se raketoplán vrátil z mise STS-54.
Odstrojování bylo zahájeno 14. května 1993 v budově OPF a o dva měsíce
později -15. července - byl do uvolněného nákladového prostoru usazen soubor
SLS-2.
Krátce poté - 20. července - dostal raketoplán i nové hlavní motory
SSME (výr. č. 2024, 2019 a 2018). Hned následujícího dne zaujal svoje místo
v zadní části nákladového prostoru modul EDO (Extended Duration Orbiter).
Tato paleta o hmotnosti 1627 kg nese přídavné nádrže s kapalným kyslíkem
a vodíkem potřebným pro výrobu elektrické energie. Instalace EDO do nákladového
prostoru raketoplánu umožňuje jeho šestnáctidenní pobyt na oběžné dráze
a ještě v sobě skrývá železnou rezervu pro i případ neplánovaného prodloužení
letu o dva dny.
Po vytížení nákladového prostoru užitečným zatížením odcestoval raketoplán
z OPF do VAB, aby zde byl vybaven nádrži ET a startovacími motory SRB.
To se stalo 11. srpna 1993, ovšem k samotnému sestavení motorů došlo již
v červnu a nádrž k nim byla připojena v červenci.
Přestože všechny operace včetně prověrek proběhly hladce, zůstal zkompletovaný
raketoplán ve VAB až do 17. srpna, tedy déle než měsíc. Důvodem zdržení
byly odklady předchozího letu Discovery (STS-51,
viz L+K 70, 7 994, č. 7 s. 525, č. 8, s. 605). V té době měl totiž NASA
k dispozici pouze jedinou startovní rampa 39B, neboť "áčko" právě
procházelo stavebními úpravami.
Poté co Discovery úspěšně odstartoval, došlo i na Columbii, především
ovšem na jeho osmikilometrovou pouť z VAB k rampě. Prověrky včetně zkušebního
odpočítávání, proběhly bez potíží, takže zasedání komise mohlo stanovit
datum startu na 7. října 1993. Později se však objevily pochybnosti, zda
dlouhodobé působení hydrazinu příliš nezkorodovalo těsnění v čerpadlech
APU č. 1 a 3. Technici se pro jistotu rozhodli podezřelá čerpadla vyměnit
(APU č. 2 bylo vyměněno již před časem), tím spíše, že celá operace se
dala provést přímo na rampě. I tak se však posunul termín startu o týden,
tedy na 15. října.
O tři dny dříve, v pondělí 11. října o půlnoci místního času (04.00
UT), se od T-43 h rozeběhlo ostré odpočítávání. Odpoledne přiletěla na
Cape Canaveral letová osádka Columbie. Tvořili ji velitel plk. USAF John
E. Blaha (STS-29 v březnu 1989, STS-33 v listopadu 1989, STS-43 v srpnu
1991), pilot Richard A. Searfoss (nováček), velitelka užitečného zatížení
a zároveň letová specialistka č. 1 (MS-1) dr. M. Rhea Seddonová (STS-51
D v dubnu 1985, STS40 v května 1991), dále MS-2 William S. McArthurjr.,
MS-3 dr. David A. Wolf, MS-4 Shannon W. Lucidová (STS-51G v červnu 1985,
STS-34 v říjnu 1989, STS-43 v srpnu 1991) a konečně specialista pro užitečné
zatížení fyziolog a veterinář dr. Martin J. Fettman. Tato sedmičlenná parta
představovala zároveň zkušební objekty a tedy prošla na kosmodromu zevrubnými
lékařskými prohlídkami.
Jako nepochybná známka blízkého odletu putovaly ve středu 13. října
do mrazáků ve Spacelabu poslední biologické preparáty a do méně chlazeného
prostředí i 48 bílých laboratorních krys, dvouaž tříměsíčních samečků,
z nichž ovšem pět až šest nemělo let Columbie přežít. Několik jedinců ze
čtyř tuctů pokusných zvířat bylo totiž předurčeno k fyziologickým pokusům,
po kterých následovala okamžitá pitva, provedená ještě v průběhu letu.
Celá záležitost vyvolala značné pohoršení a protesty mezi ochránci zvířat
v USA. Astronaut dr. Fettman k jejich reakcím podotkl: "Mnoho povyku
pro nic. Především já sám, jako veterinář, pokládám za prestižní záležitost,
aby vše, co s těmi pokusnými hlodavci budeme provádět, proběhlo tak humánně,
jak jen možno. Ani jejich usmrcení nebude trvat ani sekundu!"
V ranních hodinách 14. října zhodnotil ředitel startovních operací Bob
Sieck celou situaci. Podle ní byl raketoplán v pořádku, zato povětrnostní
podmínky, jako obvykle, působily potíže. Přesto Sieck povolil naplnění
nádrží ET, což také proběhlo ještě téže noci.
Vlastní startovní okno 15. října mohlo trvat dvě a půl hodiny, počínajíc
10.35 místního času (14.35 UT). Vzhledem k meteorologické situaci nebylo
tedy třeba příliš pospíchat a to se také protentokrát vyplatilo. Počasí
se po dvou hodinách umoudřilo, takže countdown, stojící na T -9 min, mohl
pokračovat. Prozatím ostatně probíhal jako na drátkách, což vydrželo až
do T-31 s. Pak přišla pohroma, tentokrát ze zcela nečekaného směru.
Půl minuty před startem ohlásil bezpečnostní důstojník střelnice, že
mu vypadl jeden ze dvou počítačů, které vyhodnocují radiolokační údaje
o dráze raketoplánu, ale také - což je nejpodstatnější - vydávají povel
k ukončení letu v případě, že by hrozil pád družicového stupně do obydleného
území.
Letová pravidla jsou za těchto okolností pochopitelně co nejpřísnější:
Start lze povolit jen tehdy, pokud oba počítače pracují bezvadně. Stávající
výpadek jednoho z nich tedy zákonitě znamenal, že se hodiny odpočítávající
start Columbie zastavily na T -31 s.
Za situace, kdy všechna turbočerpadla hydrauliky APU jsou v provozu,
lze ovšem vyčkávat se startem pouze 4 minuty a 57 sekund. Zkrátka řečeno
necelých 5 minut.
Za tak krátkou dobu se přes horečnou snahu techniků i operátorů nepodařilo
počítač na střelnici oživit. Start Columbie musel být pro tento den odvolán
definitivně - což znamenalo pro NASA ztrátu 650 000 USD.
Po zajištění raketoplánu a po odchodu jeho osádky do OCB vyprázdnili
technici nádrž ET a začali zjišťovat, zda v nádržích čerpadel APU zůstal
dostatek hydrazinu pro budoucí pokus. V tomto směru se nebylo čeho bát,
ke startu mohlo dojít hned následující den, ale do hry opětovně zasáhlo
počasí. Meteorologové mluvili něco o pouhé třicetiprocentní naději ale
nový countdown se přesto rozběhl ještě ve večerních hodinách 15. října
od T -11 h a probíhal vcelku uspokojivě.
Okolo 08.00 EDT, krátce poté, co na palubu Columbie nastoupila jeho
osádka, vysadil však jeden ze dvou převaděčů pro pásmo S, tedy přístroj,
jenž umožňuje komunikaci s astronauty během startu a přistání.
Hodiny prozatím běžely dále a technici se zoufale pokoušeli závadu odstranit.
Jejich úsilí však opět vyznělo naprázdno. Na výměnu přístroje nebylo dostatek
času, takže ředitelství startovních operací při posledním plánovaném přerušení
v T -9 min celou operaci vzdalo.
"Snažili jsme se, jak jen to šlo," oznámil Bob Sieck veliteli
Columbie. "Musím ocenit vaši trpělivost, Bobe a slibuji ti, že vás
co nevidět dostaneme nahoru. Jen vydržte!"
"Díky za snahu," odvětil Blaha dost suše. "Doufám, že
se setkáme už příští pondělí ráno."
Co nevidět je ovšem jen málo přesné určení času. Vzhledem k nutné výměně
rychle stárnoucího biologického materiálu nebylo tentokrát možno posunout
start jen o pouhých 24 hodin. Kromě vzorků na odklad doplatily také krysy,
které byly bez výjimky usmrceny a staly se - pokud jejich těla neobsahovala
radioaktivní izotopy - potravou pro dravé ptáky v péči ochránců přírody.
Raketoplán dopadl podstatně lépe. V sobotu 16. října došlo k výměně
vadného přijímače S-pásmového komunikačního zařízení a k jeho přezkoušení.
Původní jednotka instalovaná do Columbie v roce 1978 se skutečně hodila
už jen do muzea. V neděli se pozemní personál postaral o výměnu biologických
vzorků, klece dostaly nové krysí obyvatele a večer ve 20.33 EDT (00.33
UT) se countdown rozběhl potřetí, od T -11 h. Osádka Columbie byla probuzena
mezi půl šestou a šestou ráno. V tuto nekřesťanskou ranní hodinu posnídala,
podrobila se krátké prohlídce a vyslechla meteorologický brífing. V 07.38
EDT odjela už ve skafandrech z OCB na rampu, kam dorazila kolem 8 hodiny
ranní. Vzhledem k předchozím silným dešťům, které vyvolaly rozmnožení komárů,
byli všichni astronauti vybavení moskytiérou.
Počasí startu přálo a jediným technickým problémem se stal nefungující
přijímač navigačního systému TACAN. Vzhledem k tomu, že další dva exempláře
na palubě Columbie pracovaly jak se patří a také proto, že šlo jen o doplňkové
navigační zařízení, bylo rozhodnuto závadu na přijímači ignorovat.
"Máte nádherný den na výlet, hoši " řekl osádce raketoplánu
vedoucí zkušebního týmu Brian Monborne. "Takže: do třetice všeho dobrého!"
Odpočítávání odkrajovalo poslední okamžiky před startem zcela bez problémů;
v T -5 min však bylo zjištěno neohlášené letadlo válečného námořnictva,
které se dostalo do střeleckého sektoru kosmodromu. Countdown se okamžitě
zastavil - naštěstí jen na 10 sekund - dokud nebyla zjištěna dráha nežádoucího
vetřelce.
Po této epizodě spěly už startovní operace ke svému vyvrcholení. Searfoss
spustil čerpadla APU. Jakmile tlak v hydraulice dosáhl potřebných hodnot,
proběhly zkoušky elevonů, kormidel i hydraulického vychylování motorů SSME.
V T -31 s převzaly řízení startovních operací počítače GPC na palubě
raketoplánu a o půl minuty později, 18. října 1993 v 10.53.10 EDT (14.53.10
UT), se obrovský kolos odlepil od rampy 39B.
Průběh navádění na oběžnou dráhu odpovídal normě, třebaže pozemní kamery
zaregistrovaly přibližně v T +45 s neznámý objekt, který vypadl z motorového
prostoru. Let raketoplánu však pokračoval dále, takže tři čtvrtě hodiny
po startu se Columbia nacházel na oběžné dráze ve výši 287 km, se sklonem
dráhy 39° k rovníku.
Astronauti mohli otevřít dveře nákladového prostoru, vyklopili parabolickou
anténu sloužící ke spojení s družicovým systémem TDRSS v pásmu Ku a přibližně
po dvou a půl hodinách letu zahájili aktivaci Spacelabu. Jeho průlez byl
uvolněn v T+3 h 22 min.
"Asi si dovedete představit," řekl při té příležitosti Blaha,
velitel Columbie, "že je tu sedm strašlivě šťastnejch lidí!"
Na rozdíl od většiny vědeckých misí nedošlo při této expedici k rozdělení
osádky Columbie do dvou směn. Hlavním důvodem k tomu byla okolnost, že
změna běžného pozemského čtyřiadvacetihodinového cyklu by mohla negativním
způsobem ovlivnit lékařské experimenty prováděné na astronautech.
Tyto experimenty na sebe nedaly dlouho čekat. Shannon Lucidová a Martin
Fettman měli už od minulé středy zavedeny do žil katetry, umožňující přímé
měření krevního tlaku. V prvních hodinách pobytu v kosmu jsou totiž změny
srdečně cévního systému největší a nejzajímavější. Příslušné registrační
zařízení měli oba členové osádky zavěšeno na zádech. Pro Lucidovou skončil
pokus podle plánu již v pondělí večer, Fettman si katetr vytáhl až o den
později.
Po prvním obědě, přibližně pět hodin po startu, došlo také na první
kontrolu zdravotního stavu krys. Celkově bylo vše v pořádku, i když asi
polovina zvířat měla poněkud zvýšenou teplotu. Stačilo nepatrně upravit
termostat, aby se do příštího rána teplotní stav zvířat upravil. Fettman
při kontrole zjistil, že jedna z krys zalezla do nejzazšího kouta klece
a že odmítá pít.
Lékařskobiologické pokusy na členech osádky Columbie pokračovaly i druhého
dne. Astronauti si periodicky odebírali vzorky krve, moče a slin, zjišťovala
se také hmotnost těl a vznikl záznam o přesném množství zkonzumované potravy
i nápojů.
Odpoledne se astronauti postupně vystřídali na rotujícím křesle, s hlavou
zakrytou příklopným bubnem, pomalovaným zevnitř barevnými tečkami. Roztočení
křesla nebo pohyb bubnu v opačném směru poskytovalo pozorovateli podobný
vjem, ale celkové pocity byly zcela jiné než v pozemním trenažéru.
"Žasnu nad tím," podivoval se Blaha, "jak celá tahle
rotační sekvence působí na oběžné dráze docela jinak, než na Zemi."
Celkově však experimerity zaujaly osádku Columbie natolik, že si dobrovolně
prodloužila pracovní směnu o několik hodin. Do programu spadalo také sledování
funkce ledvin pomocí značkovacích látek.
Stejně dobře jako lidem se dařilo i krysám. "Vypadají docela zdravě
a šťastně," referoval dr. Fettman vědeckému řídicímu středisku v Marshall
Space Flight Center v Huntsville (Alabama).
Třetí den letu - ve středu 20. října - probudila osádku raketoplánu
skladba Richarda Strausse "Tak pravil Zarathustra". Tuto skladbu
použil režisér Stanley Kubrick ve filmu 2001: Kosmická odysea". "Nikdy
to na mne nepůsobilo tak dramaticky," konstatoval letový specialista
McArthur, "jako právě teď, když se sám vznáším ve stavu beztíže."
Ještě před snídaní se čtyři členové osádky Columbie podrobili pokusu,
jenž měl za účel sledovat metabolismus vápníku v lidském těle za těchto
zcela nepozemských podmínek. Nejprve si odebrali kontrolní vzorky krve.
Pak dostali místo snídaně dávku vápníku a o hodinu později následoval nový
odběr krve aby se zjistilo co se s vápníkem stalo. Ale to zdaleka nebyl
konec. Opět následovala dávka kalcia, tentokrát injekčně a zase vzorky
krve a moče. Experiment sám je velice významný, protože právě vápník se
v průběhu kosmického letu z těla vyplavuje, takže dochází lidově řečeno
k řídnutí kostí, neboli k osteoporóze.
"Řeknu vám," pochvaloval si průběh výzkumů Blaha, "že
tohle je opravdu fantastická laboratoř pro experimenty v mikrogravitaci."
Vedle biologie se ovšem osádka raketoplánu věnovala i snímkování Země
a také piloti nezůstali bez práce. Právě při tomto snímkování uvedli Columbii
do pomalé rotace.
"Je to neuvěřitelný pohled," rozplýval se pilot Searfoss.
"Každým okamžikem nám tohle otáčení poskytuje novou perspektivu pohledu
na matičku Zemi."
"Pilotní kabina je nabitá diváky," dodal Blaha. "Každý
z nich třímá kameru a všichni jsou v extázi! Je to vynikající relaxace
po dvou dnech tvrdé dřiny!"
Nicméně práce měla přednost a velitel Columbie šel příkladem. Spolu
s McArthurem si vyzkoušeli zařízení LBNP. Tento vakuový aparát, do něhož
se zasouvá spodní polovina těla, vyvolává podtlak ve spodní části těla
a v podstatě simuluje vliv zemské tíže na srdečněcévní systém člověka.
Pobyt v LBNP trvá asi tři čtvrti hodiny.
Nezaháleli však ani ostatní členové osádky. Všichni pilně cvičili na
veloergometru za neustálého sledování srdečního výkonu při odstupňované
fyzické zátěži.
"My jižanské dívky se nerady tolik potíme," funěla po hodinovém
tvrdém šlapání Rhea Seddonová, která se narodila v Tennessee.
"Neboj, povíme to celému světu," žertoval spojař Carl Meade
z Houstonu.
"Díky, Karlíčku," lapala po dechu Rhea. "Nikdy ti to
nezapomenu!"
Pobyt v LBNP i šlapání na veloergometru pokračovalo také čtvrtého dne
letu. Ve chvílích oddechu se astronauti s chutí chápali vysílačky Sarex
a jejím prostřednictvím hovořili s řadou studentů na amerických středních
školách. Biologie se však na dlouho nedala odstrčit. Pátý den letu přišel
na řadu výzkum vestibulárního systému a také další zjišťování hmotnosti
těžce zkoušených těl.
Přístrojový modul SIR (Standard Interface Rack) byl proto vítanou změnou
v programu. Uvedené zařízení může být zcela libovolně přemísťováno, protože
je vybaveno univerzálními konektory umožňujícími jeho připojení na kterémkoli
místě Spacelabu.
Další novinku představoval přenosný osobní počítač (laptop) PILOT (Portable
Inflight Operations Trainer), vybavený pákovým ovladačem. Tento přístroj
dokáže simulovat přistávací manévr raketoplánu, takže znamenitě posloužil
oběma pilotům k udržení kondice během letu.
V popředí zájmu však stále zůstávala biologie. Šestý letový den uplynul
ve znamení studia metabolismu u lidí i u krys. Na své si přišel Fettman,
který zvířatům odebíral vzorky krve a naopak jim vstřikoval dávky značkovacích
radioizotopů, aby mohl změřit změny objemu a rozdělení krve v těle.
Piloti jedním z motorů OMS snížili výšku perigea dráhy na 263 km, aby
se zvětšil počet příležitostí k přistání na konci mise, zejména pro případ
jejího prodloužení. O nedostatek elektrické energie strach nebyl - zatím
to se zásobami kyslíku a vodíku vypadalo víc než dobře.
Sedmý den letu věnovala osádka Columbie několik hodin úklidu a údržbě
klecí s krysami. Potrava v zásobnících byla vyměněna, výkaly odstraněny
a obnovena zásoba čerstvé vody. Pozůstatky po krysách astronauti ovšem
pečlivě uschovali jako vzácný experimentální materiál pro poletovou analýzu.
Pracovní operace ve Spacelabu poskytly oběma pilotům příležitost k natočení
reportáže na videorekordér. Také Sarex nezahálel a McArthur měl dokonce
příležitost prohodit tímhle způsobem pár slov se svoji dcerou na střední
škole v Houstonu.
Také osmý den pokračovaly pokusy na lidech. Metabolické, vestibulární
a kardiovaskulární studium bylo kombinováno s mučením pod rotujícím bubnem
a se cvičením na veloergometru.
Odpolední živé, byť jen čtvrthodinové rozhlasové vysílání pro New York
Station uvítali Searfoss, Wolf a McArthur jako znamenité přerušení biologických
tortur. Útěchou celé osádky Columbie pak zůstávala skutečnost, že systémy
družicového stupně až dosud pracovaly na jedničku. Raketoplán neúnavně
obíhal Zemi ve výši 259 až 285 km a lidé na jeho palubě se nepřestávali
věnovat biologii.
Devátého dne přišly na řadu krysy, i když v daleko menší míře než astronauti,
protože u těchto pokusných zvířat došlo jen k odběru krve. Další vítanou
změnou se stalo měření hluku v prostorách Columbie. Získané poznatky měly
dojít svého uplatnění na nové stálé kosmické stanici. Je totiž známo, že
úroveň hluku má vliv na práceschopnost astronautů ve vesmíru.
Pokračovaly ovšem i pokusy se Sarexem. Blaha měl příležitost k rozhovoru
s Alexandrem Serebrovem na palubě stanice Mir, když se obě kosmická tělesa
míjela ve vzdálenosti 155 km. Rhea Seddonová si s pomocí této výkonné krátkovlnné
vysílačky popovídala s jedním ze svých dvou synů v houstonské škole a pak
se krátce pozdravila s bývalým senátorem Jakem Garnem, s nímž se v roce
1984 podílela na jednom z vesmírných letů.
Vedle těchto více méně soukromých spojení proběhla však desátého dne
letu také oficiální tisková konference. Byla však jen krátká, protože přednost
mělo studium kardiovaskulárního systému, pobyt v LBNP a ovšem veloergometr.
Také krysy dostaly zabrat jak se patří. Toto vše však stále ještě nestačilo.
Trojice McArthur, Wolf a Fettman se podrobila dalším zkouškám vestibulárního
ústrojí na rotujícím křesle a teprve odpoledne vysvobodil osádku Columbie
z trápení experiment OARE (Orbiter Acceleration Research Experiment). Searfoss
v jeho průběhu natáčel Columbii do různých poloh vzhledem ke směru letu,
často o plných 360°, jak podle horizontální, tak podle vertikální osy.
V závěru manévrů stabilizoval pilot družicový stupeň v gravitačním gradientu
přídí k Zemi. Cílem uvedeného pokusu bylo zjistit, nakolik zbytková atmosféra
Země ve výškách kolem 250 km ovlivňuje úroveň mikrogravitace. Zjištění
těchto poměrů má velký význam pro plánování budoucích výzkumů v kosmickém
prostoru.
Teprve jedenáctý den letu měli astronauti na palubě Columbie pár hodin
osobního volna a odpočinku. Searfoss využil této příležitosti k pořízení
snímků lesního požáru v Kalifornii, jenž byl ovšem předmětem dokumentace
již dříve. Blaha a Wolf se pro změnu chopili Sarexu a debatovali se studenty
a lektory na Purdue University. Oba astronauti jsou totiž absolventy této
známé vysoké školy. Později Fettman poskytl pomocí Sarexu interview pro
Medical Tribune/Medical World News. Kolem páté hodiny odpoledne poslala
dr. Seddonová svému manželovi Gibsonovi, vedoucímu týmu astronautů, triumfální
zprávu, že ho právě přetrumfla v délce pobytu ve vesmíru (632 h 56 min).
Po této krátké kosmické dovolené se opět přihlásila ke slovu biologie.
Dvanáctý den letu pokračovali Wolf, Fettman Seddonová a Lucidová v metabolických
i kardiovaskulárních experimentech. Ke cti přišel také echokardiograf registrující
změny v chování srdečního svalu v kosmických podmínkách a spolu s nim i
tonometr na určení krevního tlaku. Astronauti nezapomněli ani na zjišťování
vitální kapacity plic při šlapání na veloergometru.
Piloti zopakovali pokus OARE, protože raketoplán Columbia se v té době
pohyboval na podobné dráze, po níž měl letět v průběhu mise STS-62
s materiálovou laboratoří USMP-2. Téměř patnáct hodin byl proto raketoplán
udržován v gravitačně stabilní poloze se zádí mířící k Zemi. Za těchto
podmínek jsou rušivá zrychlení působená stabilizačním systémem omezena
na nejmenší míru.
Konečně nadešel poslední den experimentů. Dr. Fettman za asistence dr.
Seddonové pomocí malé gilotiny usmrtil šest krys, které oba pracovníci
rychle rozpitvali. Vyňaté orgány byly co nejrychleji zmraženy a uloženy
pro poletovou analýzu. Tato piplavá práce zabrala oběma astronautům přes
šest hodin. Obdobnou pitevní proceduru provedli v té době na kontrolních
exemplářích krys odborníci v laboratořích na Zemi.
Odpoledne skončila svoji činnost amatérská vysílačka Sarex. Celkem měla
na svém kontě šestnáct spojení se školami v USA, a po jednom se školami
ve Francii, Argentině a na Trinidadu.
Ke spánku se osádka toho dne ukládala velmi brzy, což bylo znamením
blížícího se konce mise STS-58.
Čtrnáctý den letu byli astronauti probuzeni velice brzy, už v 03.23
EDT. Letoví specialisté a Fettman se vrhli na úklid ve Spacelabu. Na oba
piloty čekaly obvyklé přednávratové prověrky družicového stupně.
Pak přišla ještě poslední noc v kosmu a poslední ráno na oběžné dráze.
V pondělí 1. listopadu 10.23 UT překonal raketoplán Columbia svůj vlastní
rekord v délce letu docílený při misi STS-50.
Po souhlasu řídicího střediska MCC uzavřela osádka družicového stupně
nákladový prostor a piloti orientovali raketoplán zádí proti směru letu.
Pak zažehli oba motory OMS.
Sestupová dráha vedla přes Tichý oceán ke kalifornskému pobřeží. Diváci,
shromáždění na Edwards AFB, zaslechli charakteristický dvojitý sonický
třesk, když je sestupující raketoplán přelétával ve výšce 12 000 m. Poté
Columbia vykroužil levotočivou zatáčku a nasadil na klouzavý sestup na
dráhu č. 22. Kola hlavního podvozku raketoplánu se dotkla Země v 07.05.42
místního času PDT (14.05.42 UT).
O dvanáct sekund později spočinulo na dráze i příďové kolo a současně
s tím pilot Searfoss vypustil brzdicí padák. Raketoplán se zastavil v 07.06.44
PDT (15.06.44 UT) po letu, jenž trval 14 dní 00 h 12 min 44 s.
Jeho osádka ještě na letišti prošla zevrubnou lékařskou prohlídkou,
stejně jako před startem, a teprve pak směla odletět do Houstonu. Columbia
musel počkat na Boeing 747-SCA, na jehož hřbetě byl převezen na Floridu,
vstříc přípravám k letu STS-62.
Aktualizováno : 14.08.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-58/index.htm)