| M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
| 1994-015A |
04.03.1994 |
18.03.1994 |
13d23h17m |
USMP-2, OAST-2 |
Posádka :
Casper,J.H.[VE]
| Allen,A.M.[PL] | Thuot,P.J.[MS]
| Gemar,Ch.D.[MS] | Ivins[ová],M.S.[MS]
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-62
v NASA ]
Popis letu : (převzato
z L+K 23-24/94 se svolením Mgr. A.Vítka)
STS-62 / USMP-2 / OAST-2
DRUHÝ NEJ ...
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Nejstarší americký raketoplán Columbia ukončil misi STS-58
na Edwards AFB dne 1. listopadu 1993. Teprve 8.11. byl však dopraven na
hřbetě Boeingu 747-SCA zpět na Kennedy Space Center, aby zde jako obvykle
putoval do haly č. 2 v budově OPF k příslušnému odstrojení a k vybaveni
novými motory. SSME s výr. č. 2031 obsadil pozici nahoře uprostřed, vlevo
dole se ocitl motor výr. č. 2109 a zbývající pozici vpravo dole zaujal
motor výr. č. 2029. Výraz "novými" není zcela na místě. Všechny
tři motory SSME měly již za sebou několik startů, ten horní dokonce plných
sedm, s celkovou dobou chodu (včetně zkoušek) v trvání 7121 sekund.
Kromě instalace motorů (ta začala 10. ledna 1994) se technici v OPF
zabývali také zadní částí nákladového prostoru. Namontovali sem paletu
EDO (Extended Duration Orbiter) o hmotnosti přes půl druhé tuny. EDO o
průměru 4,5 m nesla nádrže na vodík (167 kg zkapalněného plynu) a na kyslík
(1417 kg rovněž v kapalném stavu). Oboje sloužilo jako doplněk standardních
nádrží v trupu raketoplánu. Kombinovaná zásoba z obou zdrojů postačí zásobovat
palivové články družicového stupně nejméně na 16 dní. K tomu je třeba připočítat
ještě čtyřicetiosmihodinovou železnou rezervu pro případ nečekaného prodloužení
letu.
Mise STS-62 byla však plánována na pouhé dva týdny a její náplní měly
být převážně materiálové experimenty v prostředí bez gravitace.
Hlavní část nákladu tvořily dva komplety vědeckých zařízení. První z
nich - USMP-2 (United States Microgravity Payload) sestával ze čtyř přístrojů,
umístěných na dvou příhradových konstrukcích MPSS a doplněných přesným
systémem měření úrovně parazitních zrychlení, způsobených především chodem
stabilizačních trysek raketoplánu.
Jeden z experimentů připravený ve spolupráci s francouzskými vědci -
MEPHISTO - měl svoji premiéru již při letu USMP-1 (mise STS-52).
Zbylé tři, totiž automatická pec AADSF pro přípravu monokrystalů telluridu
kademnatého, zařízení CLFSE/Zeno pro studium chování kapalného xenonu v
blízkosti jeho kritického bodu a konečně IDGE sloužící ke sledování růstu
dendritických krystalů nitrilu kyseliny jantarové, byly zcela novým přínosem
k výzkumu v kosmu.
Druhý soubor přístrojů nesl označení OAST 2. Jeho experimenty byly zaměřeny
na vývoj technických prvků pro budoucí kosmické projekty.
Zatímco celý komplex přístrojů i s nosníky procházel zkouškami v budově
VPF, putovaly v OPF do nákladového prostoru Columbie kanystry s ultrafialovým
spektrometrem SSBUV pro kalibraci detektorů umístěných na meteorologických
družicích a sledujících kontinuálně stav ozónové vrstvy. Přístroj sám letěl
do vesmíru již po šesté.
Na stěny nákladového prostoru technici situovali vzorky materiálů, které
měly být vystaveny kosmickému prostředí.
Zvláštní pozornost byla tentokrát věnována i dálkovému manipulátoru
RMS. Do standardního úchopného zařízení mělo být v průběhu letu zachyceno
zařízení DEE (Dextrous End Effector) vybavené elektromagnetem MAT (Magnetic
Attachment Tool), který je schopný přitáhnout předmět, např. družici, silou
14,2 kN. Zařízení DEE bylo navíc vybaveno optickým zaměřovacím systémem
TRAC, umožňujícím co nejpřesnější navedení manipulátoru na objekt určený
k zachycení v prostoru.
Všechny uvedené přípravy v OPF proběhly bez problémů a také sestavování
startovacích motorů SRB a jejich zkompletování s nádrží ET nenarazilo na
potíže. Obě hlavní části raketoplánu se setkaly 3. února. Po montáži a
přezkoušení všech spojů putoval celý komplet o sedm dní později na rampu
39B.
Zde byly do nákladového prostoru zabudovány všechny tři nosné příhradové
konstrukce MPESS i s přístroji. Poté následoval simulovaný countdown, po
němž komise FRR stanovila datum startu: 3. březen 1994.
Ostré odpočítávání začalo v pondělí 28. února od obvyklých T -43 hod
a probíhalo z technického hlediska jako na drátkách. Horší to bylo s počasím
- meteorologové jen potřásali hlavami a prorokovali na 3. března zcela
nepříznivé počasí s příliš silným větrem. Předpověď měla devadesátiprocentní
pravděpodobnost a jak čas ubíhal bylo čím dál jasnější, že se splní. Vedoucí
startovních příprav proto během plánovaného přerušení countdownu v T -1
l hod rozhodl, že nedá souhlas k naplnění nádrže ET pohonnými látkami.
Místo toho nařídil nucenou přestávku na plných 24 hodin. Na pátek 4. března
totiž už "rosničkáři" slibovali podstatně lepší počasí.
Nemýlili se. Den byl jasný a slunečný, třebaže panovalo citelné chladno.
Letová osádka Columbie přešla přes spojovací můstek kolem 06.00 místního
času EST (tedy v 71.00 UT) a zaujala příslušná místa. Křeslo velitele zabral
plk. USAF John H. Casper (STS-32, leden 1990 a STS-54, leden 1993). Po
jeho pravici usedl druhý pilot mjr. USMC Andrew M. Allen (ST5-46, červenec-srpen
1992). Na letové palubě se k nim připojil ještě letový specialista č. 1
(MS-1) Pierre J. Thuot (STS-36 únor-březen 1990 a STS-49, květen 1992).
Obytnou palubu obsadili letový specialista č. 2 (MS-2) Charles D. "Sam"
Gemar (STS-38, listopad 1990 a STS-48, září 1991) a Marsha S. Ivinsová
(STS-32, leden 1990 a STS-46, červenec-srpen 1992), jakožto MS-3.
Casper a Allen měli pod lehkými skafandry navlečeno speciální spodní
prádlo, protkané 69 metry tenkých umělohmotných trubiček, jimiž v průběhu
čekání na start i samotného vzletu cirkulovala chladná voda, odvádějící
tělesné teplo astronautů. Ukázalo se totiž, že plastické spodky "s
chlupem dovnitř", které mají zabránit prochladnutí osádky při případné
havárii raketoplánu a dopadu do vody, jsou pravým utrpením zejména v letním
období. Těla astronautů se totiž v neprodyšných skafandrech snadno přehřívají.
Protipotní prádlo však tentokrát příliš ke cti nepřišlo, protože závěrečná
část odpočítávání proběhla bez jediného zaškobrtnutí, takže Columbia odstartovala
na svoji už šestnáctou misi přesně nachlup, tedy 4. března 1994 ve 13.53.00
UT.
"Nashledanou za čtrnáct dní " rozloučil se Casper jménem celé
osádky s floridským kosmodromem. "Takže bye bye !"
Když záď raketoplánu v T +10 s minula nejvyšší patro obslužné věže,
zahájil autopilot osmisekundový rotační manévr a kolos o startovní hmotnosti
2 049 928 kg zamířil poslušně nad Atlantik.
V T +126 s dohořely motory SRB, zatímco hlavní motory SSME hnaly raketoplán
vzhůru až do T +519 s. Po jejich dohoření pokračoval družicový stupeň zbavený
nádrže ET v letu po suborbitální dráze až do apogea. V T +40 min přišly
ke slovu motory OMS, jejichž manévr v trvání 132 s navedl Columbii na základní
dráhu ve výši 296-302 km nad Zemí se sklonem k rovníku 37°.
"Pane," pochvaloval si průběh startu velitel lodi. "Tak
tomuhle říkám jízda! A vůbec - tady nahoře je nádherně - až na ty chlazené
spodky. Ty teda fungují tak báječně, že si připadáme jako Martini s ledem
při západu slunce."
"Zasloužili byste ho," chválil své podřízené ředitel kosmodromu
na KSC, bývalý astronaut Robert Crippen. "Takhle se to má dělat: už
druhý start v tomto roce bez chyby a bez zpoždění!"
"Jo, bylo to úplně bez zádrhelů," potvrdil ředitelova slova
další ex-astronaut Loren Shriver, který momentálně zastával funkci koordinátora
startovních příprav. Ovšem, nepočítáme-li ten posun vzhledem k tomu větrnému
čtvrtku."
Opravdu. Jedinou drobnou nesnáz zaznamenaly tentokrát obě speciální
lodi připravené k vylovení vyhořelých motorů SRB. Díky rozbouřenému moři,
pozůstatku po vichřici, musely zůstat ukryty za vlnolamy Port Canaveral,
zatímco čluny pobřežní stráže a letouny válečného námořnictva, schopné
lépe vzdorovat počasí, patrolovaly v oblasti dopadu odhozených motorů,
aby se tyto drahocenné, mnohonásobně použitelné válce neztratily v moři.
Zahájení letu nevyvolalo zvláštní pozornost veřejnosti. V plánu nebylo
žádné lovení družic, žádné výstupy do kosmu, ba ani žádní exotičtí cizinci
na palubě. Pět Američanů a dvanáct krys stěží dokázalo probudit zájem publika.
Situaci vhodně vystihl velitel letu John Casper, když na poslední tiskové
konferenci před startem prohlásil k novinářům: "Nejlépe bude, když
si uvědomíte, že tahle mise je přípravou na provoz kosmické stanice, protože
jak přístroje, které vezeme s sebou, tak připravované experimenty se velice
podobají tomu, co se bude dělat na ní. Takže: až se tam jednou dostaneme,
budeme připraveni na práci, která na nás čeká."
"To, co hodláme dělat v Columbii," přisadila si Marsha Ivinsová,
"nebude možná tak oslňující, jako to, čeho jsme byli svědky při minulých
dvou letech. A také si to nevyslouží bezprostřední aplaus. Chystáme se
však na výzkumy velice důležité, zejména v oblasti vývoje nových materiálů
a také při přípravě bílkovinných krystalů. Něco takového bude na pořadu
dne ještě hodně dlouho. Ovšem vysvětlovat věci, které probíhají na molekulární
úrovni a které divák prostě nemůže sledovat večer v televizi, je hodně
obtížné a málo vděčné!"
Teď, na oběžné dráze, nadešel čas, aby tak říkajíc bylo slovo učiněno
tělem. Po nezbytných prověrkách otevřela osádka Columbie nákladový prostor
a letoví specialisté se vrhli do oživování pokusů.
Marsha Ivinsová, Pierre Thuot a Sam Gemar se společně pustili do prvních
zkoušek nově vyvinutého zařízení DEE pro kanadskou ruku.
Piloti v průběhu dne provedli s raketoplánem několik rotačních manévrů
které sloužily ke kalibrování zařízení SKIRT v souboru pokusů OAST 2. SKIRT
má za účel sledovat světélkování povrchu raketoplánu způsobené dopadem
atomů kyslíku na dlaždice tepelné ochrany. Vědce totiž zajímala závislost
fluorescence na úhlu dopadu částic na křemenný povrch.
Druhý den pobytu v kosmu se Andy Allen a Sam Gemar podrobili tortuře
na proslulém zařízení LBNP, které vyvolává podtlak na spodní části těla
a tím simuluje vliv zemské tíže na krevní oběh.
Vědci, shromáždění ve středisku Goddard Space Flight Center, si nad
dosavadním průběhem mise mnuli spokojeně ruce. Přístroje OAST-2 šlapaly
jedna radost. Vyznamenala se zvlášť tepelná trubice CRYOTP, naplněná kapalným
dusíkem, která pracovala bez chyby plných 10 hodin. CRYOTP má v budoucnu
sloužit na palubě družic či na kosmické stanici k ochlazování experimentů
na velmi nízké teploty. Také pec AADSF se nedala zahanbit. Fungovala bezvadně
a spolu s ní i další experimenty ze souboru USMP-2.
Zkrátka nepřišli ani badatelé, kteři pomocí televizního přenosu sledovali
chování dendritických krystalů v malé pícce. Ve stavu beztíže byl jejich
růst podstatně pomalejší, než u srovnávacího pokusu na Zemi.
Při vší té práci si osádka Columbie přece jen nalezla chvíle volna,
které věnovala pozorování rodné planety.
"Hoši, je to prostě nádhera," rozplýval se Casper nad pobřežím
Číny se stovkami malých ostrůvků, které vroubily okraj pevniny jako perly.
"Je to fantastický pohled a já prostě tuhle práci miluju."
"A to ti ještě za to platěj," špičkoval capcom Greg Harbaugh.
"Jen to prosím tě nikomu neříkej," přistoupil na hru Casper.
Dobrá pohoda na palubě Columbie se ještě prohloubila, když došlo k rozptýlení
pochybností o správné funkci hydraulických čerpadel APU. Telemetrie totiž
u jednoho z nich naměřila trochu vyšší tlak v palivovém systému, takže
osádce raketoplánu nějaký čas visel nad hlavou Damoklův meč v podobě nečekaného
zkrácení letu. Kritická situace byla naštěstí odstraněna několikerým otevřením
odvětrávacího ventilu, ale opatrní technici na Zemi sledovali i nadále
podezřelé čerpadlo ostřížím zrakem.
Třetího dne letu se Sam Gemar za asistence celé osádky pustil do montáže
příhradového nosníku. Šlo o zmenšený model konstrukce, která se má stát
páteří chystané stálé kosmické stanice. Po dokončení montáže bylo v rámci
pokusu MODE sledováno chování konstrukce při dynamickém zatěžování.
Během dne si pilot Andy Allen zacvičil na veloergometru, na němž se
střídal se svými kolegy Samem Gemarem a Marshou Ivinsovou. Veloergometr
slouží k udržení kondice svalů, které v beztížném stavu rychle "zlenivějí".
Tentokráte byl posilovací přístroj vybaven tlumícím zařízením, aby nežádoucí
otřesy při usilovném šlapání nerušily průběh materiálových experimentů
v nákladovém prostoru. Nad nárazy bděl pečlivě systém SAMS, schopný zachytit
sebenepatrnější zrychlení.
Čtvrtý den letu pokračovaly pokusy s příhradovou konstrukcí v rámci
experimentu MODE. Soubory USMP-2 a OAST 2 v nákladovém prostoru běžely
automaticky samy a o případný vnější zásah se postarali vědci ze Země prostřednictvím
dálkových povelů. V NASA se tomuto způsobu říká "telescience"
- věda na dálku. Tímto způsobem byla pořízena i ultrafialová spektra atmosféry
nad Střední Amerikou pomocí spektrometru SSBUV; účelem měření bylo zjistit,
zda lze z nízké oběžné dráhy zachytit spektrální složení plynů unikajících
z činných sopek.
Osádka raketoplánu se věnovala spíše chodu biologického pokusu BDS,
umístěného na obytné palubě, a také zkontrolovala zařízení PCGE, v němž
slibně narůstaly krystaly bílkovin. Nezapomnělo se ani na krysy v klíckách,
kde probíhal experiment PSE.
Odpoledne měli Allen a Gemar osobní volno. Na zbytek astronautů čekala
"dovolená" až následující den. Bylo totiž stanoveno, že v průběhu
tak dlouhého (čtrnáctidenního) letu má každý člen osádky Columbie nárok
na dva volné - čtyřhodinové - půldny.
"Mám po práci," řekl Sam Gemar, když předával nosník budoucí
stanice Thuotovi. "Teď si odpíchnu na hodinách a dám si bene. A ty
koukej makat!"
K večeru však řídicí středisko přivolalo oba astronauty zpět do práce.
Bylo třeba zkontrolovat dva zlobící konektory, na což byli Allen a Gemar
specializováni, jakožto osádkoví opraváři.
"Akorát když mám volno," remcal Allen. "Tohle znám. U
mne doma je to taky tak. "
Pak však změnil tón. "Ale stejně. Když je člověk tady nahoře, tak
je každý den svátkem a každé jídlo hostinou."
Pátého dne ráno probudila Columbii písnička "Space Shuttle Boogie",
kterou pro osádku vybral malý Christopher, dvouletý syn astronauta Thuota.
"Moc mi tady ten mrňous chybí," povzdechl si jeho otec. "Ostatně
myslím, že se nám po dětech stýská všem."
Dopoledne toho dne odpočívali pro změnu Casper, Thuot a Ivinsová, zatímco
Gemar a Allen si odebírali krev, sliny a moč pro poletové rozbory. Po téhle
málo vábné proceduře pokračovali ve zkouškách modelu "páteře"
kosmické stanice. Odpoledne na ně čekal pytel LBNP a navíc vyzkoušeli také
tlakové límce, které mají zabraňovat návalům krve do hlavy, jimiž trpí
většina kosmických cestovatelů.
Jinak den proběhl v poklidu. Přístroje byly řízeny ze Země. SSBUV se
zaměřil na ozónovou vrstvu, ale na také na emise z právě soptícího vulkánu
Colima ve Střední Americe. Krom toho se vědci snažili zachytit stopy oxidu
siřičitého také nad průmyslovými centry v Japonsku a v Číně.
Po večeři pobavil Thuot své kolegy hrou na miniaturní kytaru.
"Koukejme se," chechtal se Gemar. "Náš Pierre je na uměleckém
turné kolem světa!"
Nicméně nemohl popřít, že po koncertním extempore se osádce Columbie
dobře usínalo.
Šestý den letu se SSBUV věnoval studiu vlivu vysokých oblaků na družicová
pozorování. Tento pokus probíhal v rámci dálkového průzkumu Země a pro
srovnání byla sledována bezoblačná místa nad pouštními oblastmi Sahary
a Arabského poloostrova.
Toho dne také osádka Columbie vzpomněla nedožitých šedesátých narozenin
Jurije Gagarina.
"U příležitosti tohoto výročí," oznámil velitel Casper slavnostně,
"zdraví celá osádka Columbie všechny kosmické výzkumníky jak na Zemi,
tak ve vesmíru. Zejména pak posíláme pozdrav svým třem kolegům ve Hvězdném
městečku, kteří se tam připravují na další společné lety s ruskými kosmonauty."
V interview pro rozhlasovou stanici v Knoxville prohlásil Andy Allen: "Tohle
není právě pohledný let ve srovnání s tím, když můžete vystoupit z lodi,
popadnout kosmický dalekohled nebo vypustit družici. Ale i tak je velmi
důležitý. Máme tady výzkumnou laboratoř pro naše kolegy na Zemi, ale i
pro ty, kteří jednou poletí sem nahoru. Experimenty které tu provádíme,
se mohou promítnout do výkonnějších proudových motorů nebo do dokonalejších
automobilů. Nebo vůbec do lepšího využití kvalitnějších materiálů dole
na Zemi. Naše poznatky povedou také k prohloubení znalostí potřebných v
boji proti různým chorobám."
I bez ohledu na tento skoro státnický projev byli vědci na Zemi stále
spokojenější. Funkce přístrojů překonávala všechno očekávání, nikde se
dosud neobjevily potíže.
Také osádka Columbie nezahálela. Gemar se pustil do dalšího dvoumetrového
modelu příhradového nosníku pro kosmickou stanici. Pobrukoval si při tom:
"Tak," zvolal frajersky, "nasadit ochranné přilby, jako
pořádní montéři a jde se na věc!"
Smích ho však brzy přešel, protože jednotlivé díly konstrukce byly špatně
označeny a montáž se nehýbala dopředu.
"Počkej moment," těšil Greg Harbaugh ze Země. "My si
tady vytáhneme tu svoji skládačku a povíme ti, jak postupovat."
Výsledek srovnání byl překvapující: Gemar na Columbii měl části nosníku
označené přesně v opačném pořadí než bylo v návodu.
Sedmého dne letu předal velitel Columbie Andymu Allenovi rozkaz ze Země,
jímž byl tento astronaut s okamžitou platností povýšen do hodnosti podplukovníka.
Tuto událost bylo třeba patřičně oslavit. Allenovi kolegové vyrobili náhradní
distinkce - dubové lístky - a Marsha vtiskla novopečenému podplukovníkovi
polibek na tvář. Řídicí středisko mu dalo zahrát slavnostní pochod námořní
pěchoty a potom -potom se celá pětice opět vrhla do práce. Slo především
o lékařskobiologické pokusy na astronautech samotných, počínajíc šlapáním
na veloergometru a končíc pobytem v LBNP. Také krysy i bílkovinné krystaly
dostaly svůj díl pozornosti.
"Hoši, vy se náramně tužíte," pochvaloval osádku raketoplánu
capcom. "Prostě překonáváte ve výkonnosti sami sebe!"
Osmého dne letu začala jeho druhá polovina zásadním způsobem: změnou
orientace Columbie v prostoru. Raketoplán byl teď natočen tak, že jeho
záď mířila k Zemi a otevřený nákladový prostor směřoval proti směru letu.
Takové orientaci říkají astronauti "náporová" (ram attitude).
Připomeňme si, že až dosud byl nákladový prostor obrácen k povrchu Země.
V souvislosti se změnou orientace zakryl Casper některé až dosud exponované
vzorky materiálů, spadajících do pokusu LDCE; a jiné naopak vystavil okolnímu
prostoru, především působení atomárního kyslíku v něm.
LDCE obsahuje tři soubory celkem 264 různých materiálů. Jeden ze souborů
zůstal otevřený po celou dobu letu, druhý během "náporové" orientace
raketoplánu a zbývající (právě zakryté) při natočení nákladového prostoru
k Zemi. Atomární kyslík byl beze sporu všude kolem. Při fotografování povrchu
raketoplánu nad noční stranou se poprvé v historii letů podařilo pozorovat
světélkování jeho povrchu pouhýma očima.
Během dne pronesla Marsha Ivinsová krátkou přednášku o významu prováděných
vědeckých experimentů pro studenty odborné střední školy v Bronxu (New
York). Na otázku školáků, jak se cítí ve stísněných prostorách raketoplánu,
odpověděla: "Často máme pocit, jako bychom tu plavali jako rybky v
malém akváriu, ale stav beztíže vám naproti tomu dovoluje využít beze zbytku
celý prostor."
Devátého dne letu budil capcom Mario Runco spáče v družicovém stupni
se slovy: "Předpokládám. že už máte kafe uvařený a že jste připraveni
vrhnout se do práce."
"My? Vždycky," zněla opovržlivá odpověď z výše 300 km, "To
někteří lidé na Zemi...
Toho dne začali piloti Casper a Allen procvičovat přistávací manévry
na malém laptopu, vybaveném programem PILOT. Ten simuluje podmínky pro
přistání družicového stupně a tím napomáhá pilotům k udržení kondice při
dlouhodobém letu.
Zbytek osádky testoval stav vestibulárního ústrojí ve vnitřním uchu
a vliv stresu z kosmického letu na psychiku astronautů.
Vedle toho fotografovala Marsha Ivinsová stav krystalů bílkovin a zaznamenala
teplotu v inkubátoru PCGE.
Při svém stopětadvacátém oběhu přelétala Columbia přesně nad cyklonem
v Indickém oceánu, takže její osádka měla příležitost k pořízení fotografií.
Krátce poté, co se po skončení denního programu astronauti uložili na
kutě, ozval se v prostorách raketoplánu poplach, který celou pětici vyburcoval
z usínání. Příčinou vyrušení byl jeden z motorků RCS v příďovém modulu,
který vykazoval známky podchlazení. Po konzultaci s řídicím střediskem
přeprogramovali piloti orientaci Columbie, letící dosud v gravitačním gradientu,
tedy se zádí směřující přímo do středu Země. V této. poloze se činnost
orientačních trysek omezuje na minimum. Když úprava programu způsobila
vychýlení lodi z rovnovážné polohy, vyžádala si tato změna častější korekci.
Automatika proto periodicky zapínala podchlazený RCS, a tím udržovala jeho
teplotu v předepsaných mezích. Poplašný signál umlkl a již se neopakoval.
Desátého dne letu předběhla osádka Columbie sama od sebe tradiční budíček
z Houstonu tím, že odvysílala na Zemi televizní reportáž ukazující vnitřek
raketoplánu. Pořad končil záběrem na pilotní desku, na níž se stkvěla vývěska
s nápisem: "ŠLI JSME NA PLÁŽ!" Byla to reminiscence na celodopolední
volno všech astronautů.
Odpoledne se opět vrátila na palubu raketoplánu rutinní práce: kontrola
experimentů na obytné palubě, která k večeru vyústila v obvyklou tiskovou
konferenci s novináři, shromážděnými v Houstonu.
"Všichni tu máme dobrou náladu," konstatoval Casper v jejím
úvodu. "Columbie šlape jako hodinky a náš vědecký náklad - což je
nejdůležitější - vypadá ještě lépe a poskytuje vynikající výsledky."
Na otázku o vzájemných vztazích, položenou ze Země, odpověděl Thuot:
"Spolužití pětice lidí v tak malém prostoru nepředstavuje žádný problém.
Ovšem až přistaneme, dáme si v první řadě všichni horkou sprchu. Ta nám
tady nejvíce chybí."
"Občas se o něco praštím, nebo do někoho narazím," dodával
Allen. "Ale to vůbec nevadí. Hlava i ruce se dají při plavání v beztížném
stavu dobře kontrolovat, zato s nohama je to horší. Někdy na ně člověk
dokáže zapomenout."
Jedenáctý den letu proběhl ve znamení intenzívních experimentů na souboru
OAST 2. V popředí zájmu stála opět interakce materiálů s atomárním kyslíkem.
Piloti proto snížili výšku dráhy Columbie na pouhých 259 km, kde je hustota
zbytků atmosféry podstatně vyšší. Kromě toho osádka raketoplánu vypustila
do nákladového prostoru dusík z nádrže, přičemž sledovala jeho působení
na vybraný soubor materiálů, které mají být používány na kosmické stanici.
Zajímavým vedlejším důsledkem tříminutového vypouštění dusíku bylo pohasnutí
fluorescence povrchu raketoplánu, vyvolávané dopadem atomárního kyslíku.
Následovalo několik obratů raketoplánu o 360° za účelem opětovného testu
světélkování na povrchu a na dlaždicích (pokus SKIRT). Natáčení Columbie
využili vědci také k tomu, aby SSBUV pořídil spektrum přímého slunečního
záření; dosud sledoval pouze světlo odražené od Země.
Dvanáctého dne letu přišla na pořad kanadská ruka RMS, kterou osvědčený
trojlístek Ivinsová-Thuot-Gemar dokonale procvičila. Pomocí zabudovaného
koncového zařízení DEE zasouvala trojice astronautů kolíčky do panelu s
předvrtanými otvory o stále se zmenšujícím průměru. Největší z nich měly
průměr větší o 3,048 mm, ty nejmenší pouze o 0,762 mm než testovací trn.
V závěru cvičení umístili astronauti do připraveného držáku plochou desku
o šířce 300 mm a při jejím prohýbání testovali dynamický měřič zátěže manipulátoru.
Tento měřič je součástí výbavy DEE.
Třináctý den letu zahájili piloti přípravy k přistání standardní prověrkou
všech systémů družicového stupně. Zkoušky motorů OMS spojili s manévrem,
jímž došlo ke snížení perigea na 194 km při zachování apogea původně kruhové
dráhy (259 km). Perigeum leželo v dosud nejmenší výšce, kterou kdy opakovaně
raketoplán prolétával. Důvodem korekce bylo pokračování ve studiu vlivu
atomárního kyslíku na materiály v nákladovém prostoru. Osádka Columbie
pociťovala změnu hlavně při průletu perigeem, kdy se dostavoval pocit zřetelného
zvýšení rychlosti. Astronauti si současně pochvalovali, že z menší výšky
jsou schopni rozlišovat větší detaily na zemském povrchu.
Čtrnáctého dne letu pokračovali piloti v prověrkách jednotlivých systémů,
ale také v procvičování přistávacích operací na laptopu. Ostatní členové
osádky ukončovali pokusy na obytné palubě. Marsha Ivinsová zakotvila dálkový
manipulátor v lůžku podél dveří nákladového prostoru a Sam Gemar naposledy
vyzkoušel účinky LBNP na spodní části své postavy. Vcelku se však osádka
Columbie toho dne odebrala k odpočinku velice brzy.
Přišel patnáctý, poslední den letu. Po budíčku - ještě 17. března ve
22.53 EST (03.53 UT 18. března) - dokončili astronauti úklid v prostorách
raketoplánu, oblékli se do lehkých skafandrů a uzavřeli nákladový prostor.
V pátek 18. března 1994 ve 12.18 UT naposledy zaburácely motory OMS
a zahájily tak sestup raketoplánu z oběžné dráhy. Po průletu atmosférou,
který vedl přes Tichý oceán, sever Kalifornie, severní Texas, Louisianu,
jižní Mississippi, Alabamu a Floridu se hlavní podvozek Columbie ve 13.09.41
UT dotkl dráhy 33 na Kennedy Space Center. Příďové kolo dosedlo na beton
ve 13.10.00 UT a o 35 s později se raketoplán zastavil. Letem v trvání
13 dní 23 h 17 min 35 s tak Columbia obsadil i druhou příčku v délce letů
družicových stupňů, těsně za misi STS-55,
kterou dokončil v květnu 1993. Ta byla jen o necelou hodinu delší.
"Vítejte domů," ohlásil se capcom Ken Cockrell pětici astronautů.
"Dík vám za dobrou práci i za ty dva týdny fantastických výzkumů v
mikrogravitaci."
Aktualizováno : 16.08.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-62/index.htm)
