Ivo ZÁBOJNÍK

Letos reprezentovali studenti středních škol Ivo ZÁBOJNÍK (Gymnázium Pierra de Coubertina, Tábor), Markéta HEDVÁBNÁ (Gymnázium Christiana Dopplera, Praha) a středoškolský učitel Mgr. Petr PUDIVÍTR (Gymnázium Christiana Dopplera, Praha). Program probíhal ve dnech 27.7.-2.8. 2002 v Raketovém a vesmírném centru (USSRC) v městečku Huntsville, stát Alabama. Pozváno bylo 32 zemí světa.

Konkurz pořádá Planetárium hl.m. Prahy, je veden v anglickém jazyce, může se ho zůčastnit občan ČR, který splňuje následující podmínky:

• věk 15-18 let (týká se studentů SŠ)
• dobrá znalost anglického jazyka jak v psané, tak mluvené podobě (plynně)

Pro úspěšné složení se předpokládá:

• zájem o letectví, kosmonautiku, astronomii nebo o jiné příbuzné obory
• všeobecný přehled (historie,současná polit. situace, ...)
• znalost základních poznatků z matematiky, fyziky ...

Pro více informací navštivte stránku www.planetarium.cz/skoly/ISC.htm. Konkurz je bezplatný.

Na cestu jsme se vydali společně a to již 20. července. Let s British Airways zajišťoval maximální pohodlí i v té nejnižší cenové relaci a navíc nabídl nejnovější stroje ze své letky, Boeingy 757-200 a 777-200. Zastavili jsme se na 3 dny v Londýně, kde jsme si prohlédli známé pamětihodnosti a navštívili dvě naprosto okouzlující muzea - Museum of Natural Sciences, kde mají např. vystavenu velitelskou sekci Apolla 10 ; a Imperial War Museum. Při přesunu na letiště vlakem nás po krátkou chvíli doprovázely dva vrtulníky Apache Britského královského letectva. Let přes oceán probíhal poklidně a při letu nad pevninou jsme míjeli jedno velkoměsto za druhým (NY, Washington, Philadelphia) až jsme po 9 h letu přistáli v Atlantě. O tomto velkoměstě piloti říkávají, že je jedním z nejzelenějších na světě, a mají asi pravdu. Nicméně atlantské letiště je tak vytížené, že letadla přistávají dokonce paralelně ve shodnou dobu, čehož jsme byli svědky. Po dorolování se spustila šílená průtrž mračen, ale jak bylo patrné z reakcí zdejších, jsou zde téměř na denním pořádku. ”Welcome to Atlanta!”, popřál nám kapitán letadla.

Tím jsme se octli na jiném kontinentě, s porovnáním s Evropou zcela odlišné prostředí, různí lidé. Brzo jsme si přivykli a to i na tropické teploty a vlhkost vzduchu. Samotné město je spíše obchodním centrem, ale přesto jsme tu nalezli mnohá velice zajímavá místa. Město je rodištěm proslulého nápoje Coca-Cola, nachází se zde sídlo zpravodajské společnosti CNN a olympijské hry v roce 1996 zde zanechaly olympijský park a sportovní haly. V jednom z muzeí jsme dokonoce narazili na meteorit z Marsu.

Po 3 dnech strávených v Atlantě jsme plni očekávání dorazili do Huntsvillu, přezdívaném Raketové městečko. Tam na nás již netrpělivě čekal personál kempu, který nás dopravil do centra, které oficiálně nese název U.S. Space & Rocket Center – Americké vesmírné a raketové středisko. Již zdálky byla nepřehlédnutelná raketa Saturn V čnící do výše 100 m.

Seznámili jsme se s příchozími mezinárodními účastníky a celý program mohl začít a to již tradiční “přehlídkou národů”, při které jsme převlečeni do náchodských krojů představili ostatním účastníkům a pozvaným hostům naši vlast. Poté se program studentů a učitelů oddělil.

Mezinárodní učitelé ve společnosti 50 tzv. “Učitelů roku” z USA působili na Alabamské univerzitě a také v samotném centru. Během týdne navštívili nedaleké středisko NASA (MSFC) pro letové řízení mezinárodní vesmírné stanice ISS a setkali se s jednou z jejích stálých osádek.

Studenti byli rozděleni do 5 týmů, ten náš se jmenoval Von Braun, později však dostal jméno Team Carlos, podle jednoho z vedoucích. Každý člen týmu měl specifickou úlohu. Mohl být pilotem, letovým specialistou, a nebo palubním specialistou. Tato rozdělení sehrávají roli při letových misích, na které nám byly zapůjčeny kombinézy, a při některých přednáškách.

Program byl opravdu náročný. Každý den bylo na plánu několik přednášek od odborníků, mezi nimi většina pracovníků NASA a také bývalý spolupracovník Wernhera Von Brauna, Georg Von Tiesenhausen, který byl jedním z oněch 200 vědců z poválečného Německa budujících americký vesmírný program. K přivítání se připojila matka Christy McCauliffe, jež tragicky zahynula při havárii Challengeru. Jak už bývá zvykem, každý týden se nesl v nějakém duchu. Ten náš byl doprovázen sloganem ”Reach for the stars!”, což lze chápat jako výzvu pro to, abychom dosáhli své hvězdy, svého snu. A opravdu, již od samého počátku jsem získal dojem, že jsem se jim dosti přiblížil.

Jelikož mi byla přidělena úloha pilota, účastnil jsem se také přednášek s problematikou pilotáže ve vesmíru. Postupně jsme trénovali na závěrečnou 6 h misi. Usedl jsem do kokpitu raketoplánu na místo pilota a spolu s velitelem jsme s pomocí příručky připravovali systémy orbiteru pro start, úspěšně vzlétli, dovedli raketoplán na plánovanou oběžnou dráhu a bezpečně se vrátili na místo startu. Do oken se nám promítaly záběry tak, jak byly zachyceny kamerou při skutečných letech. Takže samotný pohled na Zemi nám již sebral dech, který jsme nabrali až po přistání, před kterým jsme se prodírali mraky floridského nebe. Nastaly i horké chvilky, kdy nám selhal jeden ze tří motorů, hrozilo zkratování elektrického obvodu a dokonce únik kyslíku do prostoru. Naštěstí ledový klid, správné rozhodnutí posádky a také neocenitelná pomoc řídícího střediska umožnila splnit misi, při které jsme se spojili s mezinárodní vesmírnou stanicí ISS, a vrátit se zpět na Zemi. Na vesmírné stanici byl čas na experimenty, ale také zde nastala krizová situace. Ze střediska obdžíme zprávu o silné sluneční erupci. Pro nás na stanici to znamená přesunout se do modulu pro případné nouzové opuštění stanice spolu s potřebným vybavením a to vše během necelých 2 minut. Do řídícího střediska se nám přenášel obraz z kabiny raketoplánu a na monitory počítačů potřebná data. Pokud se vyskytl na raketoplánu problém, na nás spočívalo jeho rozřešení. Takto probíhaly mise, v kterých se projevila síla spolupráce.

Ale výcvik nespočívá pouze v trénování na těchto trenažerech. Hned první den jsem zakusil tzv. MAT (Multi Axis Trainer), což je jakási obdoba točen, jenže zde nás uvádí do rotačního pohybu v prostoru motorová jednotka. Pomocí dalšího ”měsíčního simulátoru” jsem kráčel 2.5 m skoky stejně jako Neil Armstrong po povrchu Měsíce. Z Měsíce se dostáváme na Mars, po kterém brázdíme písečné pláně s osmi kolovýma kárama. Při startu raketoplánu dochází k přetížení až 3 G a právě této síle jsem vystavil své tělo na centrifuze. Avšak k pobytu ve vesmíru patří neodmyslitelně stav beztíže, který jsme simulovali při potápění v 8 m hluboké nádrži. Řiká se, kdo nikdy nezkusí, nepochopí. Zde to platí dvojnásob. Byl to můj první ponor s kyslíkovým přístrojem : ). Na dně byla obrovská maketa americké družice, již bylo nutno opravit. Beztak úchvatnému okamžiku přidávala rocková hudba puštěná pod hladinou a také samotný instruktor. Naprosto okouzlující pohled na průběh výstavby nové mezinárodní vesmírné stanice ISS se nám dostal při shlédnutí premiérového filmu od IMAX : Space Station, kterým provázel Tom Cruise. 3D kino, v němž jsme film shlédli, se vyznačuje tím, že pomocí duté promítací plochy, speciální projekční techniky a neposledně ozvučení dokáže navodit dokonalou iluzi 3D prostoru. Vše začíná jakoby z pohledu astronauta pohybujícího se ve volném prostoru mimo stanici asi 500 km nad Zemí. V tu chvíli se vznášíte s ním. Stejně tak při startu raketoplánu, který se má se stanicí spojit, jste v kůži jednoho z astronautů, vše kolem se třese a cítíte, jak se stroj vznáší, asi po deseti minutách nastává ticho, vidíte zakřivení Země, jste v kosmu a za sebou jste právě zanechali cca 1700 t shořelého paliva...

Tohle vše zažíváte v obklopení raketové techniky, jejíž nebývale velkou sbírkou se středisko honosí. Dominantou celého parku je zcela jistě raketoplán Pathfinder, jediný ve velikosti 1:1, ke kterému se může obyčejný smrtelník přiblížit téměř na dotek. Byl vlastně prvním vyrobeným prototypem a musím říci, že taková procházka pod tímto 300 t kolosem zachová v člověku dlouho pocit ohromení. Nicméně k němu jsem nemusel chodit daleko. Za rohem je vystavena raketa Saturn V, jež dopravila lidi na Měsíc. Jeden ze tří skutečných exemplářů, které zbyly po měsíčním programu. Její délku 111 m si dosti těžko představíte, stejné to bylo i u mně. Prošel jsem s kamarády od její špičky až k jejím 5 ďábelsky silným motorům F1 z prvního stupně. Teprve tehdy jsem si uvědomil, o čem mluvil prezident J.F.Kennedy, když ohlásil měsíční program Apollo. Při dotyku na Vás dýchnou 60. léta a úsilí, vynalézavost a jednota lidí, kteří čelí cílům, ne proto, že je jednoduché jich dosáhnout, ale právě proto, že je to těžké. Uvědomil jsem si, že člověk opravdu něčeho dosáhl. V parku nalezneme snad všechny rakety od dob, kdy začaly létat. Jsou tu např. V-1, V-2, Atlas ale také X-15, nejrychlejší pilotovaná raketa, která sloužila pro přípravu kosmonautů právě pro program Apollo. V muzeu jsem si důkladně prohlédl měsíční kámen. Vypadá jako normální šutr, akorát že je z Měsíce : ). Mají tam také lunární modul pro přistání na Měsíci, lunární rover ”pro měsíční ralley mezi krátery”, ale také skafandr v němž chodil jeden z astronautů z posádky Apolla 16 po povrchu. Návratový modul zde byl také spolu s maketou, v které jsem si vyzkoušel, jak se asi Jimmy Lovell cítil při návratu domů sevřen v tak malém prostoru spolu s dvěma kolegy. Opravdovou pastvou pro oči byl toliko legendami opředený letoun SR-71 Blackbird s pověstnou dosažitelnou rychlostí 3 Mach. Abych byl přesnější, nachází se zde jeho předchůdce a říká se, že létal ještě rychleji, ale pro velké zahřívání při takových rychlostech byl upraven na SR-71.

Nedaleko tohoto centra je další zasvěcené tentokráte letecké technice a nesoucí příznačný název Aviation Challenge. Několikrát jsme toto středisko navštívili, hlavně kvůli možnosti koupání se. Avšak i zde se trénuje.. Vyzkoušeli jsme si pád vrtulníku do moře, kdy byla jeho maketa spuštěna s odvážlivci do vody a pomalu začala nabírat vodu. Na nás pak bylo opustit palubu, jako pilot jsem šel až poslední ... Pravda je, že nám ještě nasadili vestu a helmu, voda šla jen po krk, což nás Evropany i překvapilo. Své mozkové závity jsme zahřáli při řešení praktických úkolů v části střediska zvaném Area 51. Zde jsme se učili spolupráci, ale také schopnosti převzít na sebe zodpovědnost. Opět se naskytla možnost prohlédnout si techniku. Z vietnamské války se zachovaly vrtulník Cobra či stíhačka F4 Phantom II. Své místo tu měla i nejnovější verze F-16. Avšak nejvíce mě uchvátila F-14 TOMCAT, ano, jedná se o ty stroje, které létaly ve filmu Top Gun, o to víc mě zahřálo na srdci, když jsem se dověděl, že právě se  zde vystavenou se zmíněný film natáčel. Týden rychle uběhl, ale přesto jsem si s kamarády našel čas na jeden beach volleyball :). V závěru programu jsme obdrželi materiály spojené s absolvováním výcviku a také křidélka. Poslední chvíle se vyplnily vyměňováním adres a následující den jsme se rozletěli domů . . .

Chtěl bych poděkovat pořadatelům za pozvání, lidem od výběru, zde bych chtěl jmenovat Petra Kubánka, díky jehož iniciativnosti se od roku 1995 účast českých zástupců stala tradicí. Spoluúčastníkům výcviku za vytvoření příjemné společnosti. Velký dík patří mým rodičům a bratrovi za podporu nejen finanční.