Kosmonautika@kosmo.cz |
Ariane-1 Pro raketu je charakteristický tvar aerodynamického krytu užitečného zatížení. Jeho zvětšený průměr umožňuje vypouštět rozměrné družice, případně i dvojice družic systémem SYLDA a SPELTRA. Ariane-2
Ariane-4
Dva urychlovací bloky EAP s třísegmentovými motory na TPL P-230 jsou zavěšeny na bocích stupně EPC H-155. Při konstrukci urychlovacích bloků bylo pro výrobu všech tří segmentů motorů P-230 použito klasické oceli a nikoliv lehčích kompozitů, a to z důvodů větší spolehlivosti. Každý blok EAP má délku 31 m, průměr 3 m, tah přes 3 MN a hmotnost 269 tun. Délka horní části rakety se mění podle užitečného zatížení. Stupeň EPS L-9 má jako pohonnou jednotku motor Aestus klasické koncepce spalující kombinaci monometylhydrazinu a N204. Pohonné látky jsou do spalovací komory dopravovány stlačeným héliem. Odpadá tudíž turbočerpadlo, což by opět mělo zvýšit spolehlivost rakety. Stupeň má délku 3,3 m, průměr 4 m, tah kolem 27 kN a hmotnost 9 tun. Kolem stupně EPS L-9 je uložen válcovitý úsek obsahující systém řízení rakety, na který pak dosedá aerodynamický kryt, překrývající užitečné zatížení. Tím je buď jedna družice nebo dvě až tři družice ve speciální konstrukcí SPELTRA, dovolující jejich současné vynášení. Startovní hmotnost kompletní rakety je až 720 tun, celková délka kolem 33 m. Nosnost 18000 kg na nízkou dráhu a 6800 kg na GTO.
Kompletní sestava rakety Ariane 501 byla 3. 6., den před startem, znovu převezena na vypouštěcí komplex ELA-3. Ve 2.30 místního času v Kourou bylo započato s plněním nádrží prvního stupně kryogenními pohonnými látkami. V T-30 min bylo zahájeno vychlazování motoru Vulcain a v 8.28 místního času se startovní sekvence zastavila na T-7 min, neboť se čekalo na zlepšení počasí. V 9.23 byl dán příkaz ke spuštění automatické zažehové sekvence a v T -0 (tj. 9.33.59 místního času) byl zažehnut motor Vulcain. Jeho automatická verifikace byla ukončena v T +6,7 s a v T +7,5 s došlo k zážehu urychlovacích bloků a v T +8 s se raketa odpoutala od vypouštěcí rampy se zrychlením 2,5g. Do T +30s probíhal let normálně. Raketa dosáhla rychlosti M = 0,7 (857 km/h) a výšky 3500 m. V T +37s však řídicí počítač rakety dal příkaz k současnému vychýlení jak trysek urychlovacích bloků, tak i trysky motoru Vulcain až na zarážky. Tím se kurs rakety prudce změnil a v důsledku aerodynamických sil se v T +41 s, tj. v okamžiku, kdy raketa dosáhla rychlosti zvuku, horní část rakety odlomila. Tím byl aktivován vlastní autodestrukční systém rakety (bezpečnostní důstojník CSG vyslal signál k destrukci v T +66 s) a raketa se změnila v oblak hořících úlomků včetně družic Cluster za 500 mil. USD. Pro vyšetření příčin havárie vytvořily organizace ESA a CNES devítičlennou komisi, které předsedal J.-L. Lions, bývalý prezident organizace CNES. Již předběžná analýza telemetrických dat však naznačila, že došlo k selhání programového vybavení inerciálních řídicích plošin, které nebyly testovány v podmínkách odpovídajících letu Ariane 5. Hlavní a záložní inerciální plošiny, které selhaly téměř současně, dodaly řídicímu počítači zcela chybné informace o letovém stavu rakety. Později bylo zjištěno, že počítače inerciálních plošin se zahltily daty, jejichž množství bylo díky vyššímu počátečnímu zrychlení rakety Ariane-5 proti Ariane-4 neočekávaně vysoké. Plošiny tedy bylo nutno přepracovat.
Poletovým rozborem bylo zjištěno, že po oddělení obou urychlovacích bloků, došlo k anomálnímu zvýšení rotace prvního stupně, přičemž úhlová rychlost dosáhla 30°/s místo předpokládaných 6°/s. V důsledko toho se pohonné látky v nádržích prvního stupně odstředivou silou rozprostřely podél stěn nádrží a indikátor jejich množství se ocitl nad jejich místní hladinou. Řídicí počítač dostal informaci, že nádrže jsou prázdné a 7 sekund před plánovaným koncem funkce motor Vulcain vypnul. Raketě se v té chvíli nedostávalo na rychlosti asi 200 m/s. I když druhý stupeň pracoval až do vyčerpání pohonných látek, nepodařilo se deficit rychlosti úplně zkorigovat a užitečné zatížení se tak dostalo na dráhu s apogeem 27000 km místo plánovaných 36000 km. Pravou příčinu zvýšené rotace se nakonec podařilo objasnit až po náročných zkouškách na zkušebním stavu. Moment vyvolává hrubost vnitřního povrchu výtokové trysky, tvořené systémem chladicích trubiček svařených do spirály. Výtokové plyny jsou tak poněkud vybočovány ze směru osy trysky, a to už postačuje ke vzniku točivého momentu. Vhodnou konfigurací odvodu plynů z plynového generátoru je možno tento moment kompenzovat.
Raketa odstartovala v 16:37:21 UT. V T+2:23 se ve výši 72 km oddělily urychlovací bloky EAP. Aerodynamický kryt byl odhozen v T+3:13. Motory stupně EPC byly vypojeny v T+9:53 a EPC se oddělil od horního stupně EPS. V T+12:02 byla kabina ARD oddělena od zbytku rakety EPS/Speltra/Maqsat-3 a navedena zpět do atmosféry (viz výše). V T+12:43 byl odhozen kryt adaptéru Speltra a odhalil tak Maqsat-3. V T+15:14 byl zapálen motor Aestus horního stupně EPS a hořel až do T+31:00. V tomto bodě by se při normálním letu družice oddělila od EPS, ale z důvodu snížení počtu těles na oběžné dráze zůstal při tomto letu Maqsat připojen k EPS. Těleso EPS/Maqsat-3 dosáhlo dráhy 1027 x 35863 km x 7.0°, tedy dráhy přechodové ke geostacionární (GTO). Maqsat-3 vyrobila firma Kayser-Threde jako dynamický model družice Eutelsat W2, která měla být při letu Ariane 503 vynesena původně. Hmotnost Maqsatu-3 byla 2730 kg, průměr 2 m, délka 2,5m. Po tomto úspěšném startu byla raketa Ariane-5 kvalifikována pro komerční
starty. První komerční start (AR-504) s družicí XMM
proběhl bez problémů dne 10.12.1999. Aktualizováno : 11.01.2003 [ Obsah | Rakety a kosmodromy ] |