Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-104 At/F-24 > STS-104 v L+K
tisk 

Znak STS-104STS-104/ISS-7A/Quest

BRÁNA DO VESMÍRU

ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Den po odletu raketoplánu Endeavour STS-100 (viz L+K 77, 2001, č. 14, s. 936-941), tedy 30. dubna 2001 dorazila ke stanici Alpha transportní loď Sojuz-TM 32 a v 07.57.47 UT se připojila ke spodnímu stykovacímu uzlu na modulu Zarja. Start Sojuzu s osádkou REP-11), kterou tvořili velitel Talgat A.Musabajev, palubní inženýr Jurij M. Baturin a kontroverzní "kosmický turista", americký milionář Dennis Tito, oficiálně označovaný jako "účastník letu", se uskutečnil o dva dny dříve,tedy 28. dubna 2001 v 07.37.20 UT, ze staré "gagarinské" rampy č. 5 komplexu 1 na kosmodromu Bajkonur. Kromě řady vlastních krátkodobých vědeckých experimentů byla hlavním úkolem tohoto letu, záměna dosavadní transportní lodi Sojuz-TM 31 za novou. TM-31, jež dosud sloužila jako záchranný člun pomalu procházela záruční doba.

"Taxikáři", jak se někdy návštěvnickým osádkám říká, s ní odletěli 6. května v 02.21.09 UT a ještě téhož dne, v 04.47 UT, uskutečnili brzdicí manévr. Hlavní motor Sojuzu pracoval 175 sekund, čímž snížil rychlost lodi o 111 m/s a její návratový modul dosedl na Zemi 80 km severoseverovýchodně od města Arkalyk v Kazachstánu v 05.41.28 UT.

Přistání proběhlo mírně dramaticky: nejenže loď byla při něm o 54 kilometrů "kratší", takže osmi záchranným vrtulníkům trvalo téměř čtvrt hodiny, nežli se k ní dostaly, ale navíc silný vítr kabinu povalil na bok a než se padáky vylily, vláčely návratový modul dobrých 15 metrů po poli. Když se specialisté firmy Eněrgija konečně pokusili vniknout dovnitř, zjistili, že průlez nejde otevřít. Při převracení se totiž kolem kola, ovládajícího zámky průlezu uvnitř kabiny, omotal jeden z popruhů a bránil jeho otevření. Osádka sice na techniky křičela, ať za průlez netahají, že je nejprve třeba uvolnit popruh, ale muži venku se domnívali, že jde o volání o pomoc. Nakonec se vše vyjasnilo, kosmonauti popruh odmotali, s pomocí techniků vystoupili, ovšem jen proto, aby se dostali do spárů lékařům. Ti s potěšením konstatovali, že trojice nejen přestála drama v závěru letu, ale i celou expedici ve zdraví.

Na druhé straně zeměkoule se mezitím blížily ke svému závěru přípravy raketoplánu Atlantis k letu STS-104, označovanému též jako montážní let ISS-7A. Družicový stupeň se vrátil z předchozí mise STS-98 již 20. února 2001. Počasí si však vynutilo jeho přistání na kalifornské základně Edwards AFB, takže na Kennedy Space Center se Atlantis dostal až 5. března a teprve pak prošel obvyklými procedurami poletového odstrojení v hale č. 3 v budově OPF2). Zde v rámci příprav na další expedici dostal i novou trojici hlavních motorů SSME3) (výr. č. 2056, 2051 a 2047). V budově VAB4), v hale č.1 se mezitím na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-25) sestavovaly pomocné startovací motory SRB6) (výr. č. RSRM-80), tvořící komplet BI-108, k němuž byla později připojena i odhazovací vylehčená nádrž ET7) (výr. č. ET-109A) na kapalný kyslík a vodík.

Posádka STS-104 u přechodové komory při předstartovní přípravě (27.04.2001)Hlavní užitečné zatížení, jímž byla společná přechodová komora JAL8), později pokřtěná Quest9), vyrobila firma Boeing v závodě nacházejícím se v areálu střediska NASA Marshall Space Flight Center v Huntstville (Alabama). Konstrukci a počáteční vybavování tohoto šestiapůltunového modulu stanice ukončili pracovníci dodavatele 7. září 2000 a o šest dní později byl modul přepraven letecky na Cape Canaveral, kde putoval do montážní budovy SSPF10). V té době se počítalo se startem Atlantis do vesmíru 17. května 2001. Výroba dalších částí užitečného zatížení, čtyř výměnných bloků ORU11) s nádržemi na stlačené plyny HPGA12) - dvě na kyslík a dvě na dusík - byla ukončena až 15. listopadu 2000 a o měsíc později - přesně 21. prosince - byly také dodány na Floridu. Počátkem října na kosmodromu proběhly úspěšně tlakové zkoušky modulu Quest, po nichž následovalo zakrytování trupu modulu protimeteorickým krytem, na nějž pak přišly ještě bíločerné kruhové terče pro naváděcí systém OSVS13). To si vyžádalo přibližně čtyři měsíce nepříliš intenzívní práce, protože i při zachování původního termínu startu zbývala ještě v časovém harmonogramu čtrnáctidenní rezerva.

Kresba ISS po letu STS-104 (ISS-7A)V důsledku problémů, které se mezitím vyskytly při předchozích expedicích, bylo však plánovaný start nutno posunout na 14. června 2001. Po odletu raketoplánu Endeavour se navíc se objevily ještě další komplikace. Endeavour dopravil na stanici manipulátor SSRMS14), známější pod názvem Canadarm-2, čili "kanadská ruka 2". Bez tohoto robotického zařízení by byla instalace modulu Quest nemožná, protože vlastní manipulátor raketoplánu není dostatečně dlouhý, aby Quest přemístil na určené místo na pravoboku modulu Unity. Osádka stanice, především Susan Helmsová, proto zahájila krátce po odletu návštěvnické osádky testování nové kanadské ruky, ale již 17. května 2001 se při testování záložní povelové cesty pro ovládání SSRMS vyskytly tři závažné nedostatky. Nejprve došlo v záložním řídicím systému k paritní chybě v přenosu dat mezi jednotkou elektroniky řízení kloubů JEU15) a řídicím počítačem ACU16) a manipulátor v důsledku toho automaticky přešel do bezpečnostního módu, což znamenalo, že se od ručního ovládání odpojily všechny servomotory a čelisťové brzdy zablokovaly jednotlivé klouby manipulátoru. Když se o hodinu později, po opakovaných prověrkách přenosu dat, Helmsová pokusila brzdy uvolnit, došlo k nečekanému proudovému nárazu v obvodu elektromagnetů, ovládajících brzdy, což vedlo k opětovanému přechodu SSRMS do bezpečnostního módu. Do třetice všeho zlého se objevila další chyba při kalibrování čidla krouticího momentu FMS17) manipulátoru.

Zjištěné závady vyvolaly pochybnosti o použitelnosti záložního řídicího systému manipulátoru, přestože primární systém pracoval bezvadně. Vedení projektu si ovšem nemohlo vzít na svědomí možnost, že v průběhu montáže důležitého modulu vysadí i hlavní systém. Technici na Zemi dostali proto za úkol najít a odstranit příčiny závad. Jednu chvíli se dokonce uvažovalo o tom, že dojde k přehození startů ISS-7A a ISS-7A.1, hned ze dvou důvodů. Především se uvažovalo o tom, že bude třeba vyměnit záložní řídicí počítač ACU a k tomu bylo zapotřebí, aby k ISS byl připojen raketoplán s vlastní přechodovou komorou. Bez přechodové komory Quest by totiž byl výstup do kosmu velmi komplikovaný - jen v ruských skafandrech typu Orlan-M a z přechodového úseku modulu Zvězda18). Druhým důvodem byla okolnost, že při dalších odkladech letu 7A a následkem toho k vynucenému posunu následného letu 7A.1, by se neúměrně protáhla doba pobytu druhé základní osádky na ISS19).

Sestava pro let ISS-7A v nákladovém prostoru raketoplánu (20.05.2001) Problémy však nebyly jen ve vesmíru, ale vynořily se i na Zemi. Těsně před plánovaným převozem družicového stupně z haly OPF do VAB technici zjistili, že nejméně 500 porézních dlaždic tepelné ochrany obsahuje nepřípustné množství vlhkosti, která se tam dostala, když raketoplán parkující na Edwards AFB zasáhl prudký liják. Přesun byl okamžitě odvolán, technici zahájili vysušování dlaždic bateriemi infračervených žárovek a vedení projektu rozhodlo odsunout start předběžně o dva dny, tedy na 16. června. Protože však vysoušení postupovalo pomaleji, než se počítalo, byl i start postupně odsouván až na 20. června. Přípravy modulu Quest k letu zatím doběhly zdárně do konce a výstupní komora byla ve večerních hodinách 21. května převezena z budovy SSPF na rampu a umístěna do obslužné věže, aby zde vyčkala příjezdu raketoplánu.

Zatímco si technici na Zemi i astronauti na oběžné dráze lámali hlavu problémy kolem manipulátoru i s vlhkými dlaždicemi, vzlétla 20. května ve 22.32.39,835 UT z Bajkonuru nosná raketa Sojuz-FG, která dopravila na oběžnou dráhu nákladní loď Progress-M1 6. Šlo o první start nové modifikace nejpoužívanější nosné rakety na světě, osvědčeného Sojuzu. Proti dosavadní verzi U je vybavena modifikovanými motory prvního a druhého stupně RD-107A a RD-108A, u nichž se změnou konstrukce vstřikovacích hlav dosáhlo zvýšení specifického impulsu přibližně o 1,3 %. I tento nepatrný vzrůst znamená, že nosná kapacita rakety se zvýšila o 250 až 300 kilogramů20). Nákladní loď dorazila ke komplexu jako obvykle po dvoudenním stíhání a 23. května v 00.23.57 UT se připojila na zadní stykovací uzel modulu Zvězda. Hlavním úkolem osádky ISS v následujících dnech se stala vykládka nákladu. Progress celkem dopravil na palubu stanice Alpha 2478 kg užitečného zatížení, z toho 960 kg pohonných látek pro přečerpání do nádrží Zvězdy a dalších 240 kg použitelných pro korekce dráhy komplexu. Nechyběly samozřejmě ani potraviny a léky (261 kg), vybavení pro vědecké experimenty (172 kg), věci pro osobní potřebu členů osádky, jako prádlo a hygienické potřeby (419 kg) a další.

Po zevrubné analýze problémů s kanadskou rukou 2 dospěli odborníci na Země k závěru, že - kromě náhodných příčin - jde o záležitost programového vybavení, které není schopno provést korekce chyb v přenosu dat jeho opakováním, jak je obvyklé v počítačových sítích. Proto poslali 30. května na stanici novou verzi programu, ale ani ta potíže neodstranila.

Aby poskytlo programátorům dostatek času, rozhodlo se vedení projektu odsunout start raketoplánu Atlantis až na začátek července. V OPF mezitím technici zdárně ukončili vysoušení dlaždic tepelné ochrany, takže 29. května putoval družicový stupeň do VAB, kde byl o dva dny později připojen k nádrži ET. Poslední propojení bylo dokončeno 4. června a v následujících dvou dnech proběhly jeho prověrky.

Na ISS Voss a Usačev, oblečeni ve skafandrech, v pátek 8. června vyměnili dosavadní plochý poklop spodního průlezu přechodového úseku modulu Zvezda za poklop s vodicím kuželem stykovacího systému. Ten byl již dříve vymontován z předního průlezu, kde sloužil pro připojení Zvězdy k Zarje; poté zůstal připoutaný na vnitřní stěně přechodového úseku. Tato rošáda byla nutná v rámci přípravy na připojení ruského modulu SO-121), jenž má být vypuštěn v polovině září t.r. Po dobu výstupu kontrolovala Helmsová stav komplexu od řídicího stanoviště v hlavní části modulu Zvězda. Devatenáctiminutová "vnitřní vycházka" - astronauti neopustili komplex, avšak přesto pracovali ve vakuu - proběhla hladce. Také opravy programů pro kanadskou ruku se blížily ke konci. Ve středu 13. června poslalo řídicí středisko v Houstonu poslední úpravy software na palubu ISS, o den později Helmsová úspěšně vyzkoušela22) celý proces přesunu modulu Quest "na sucho", načež 19. června vedení projektu schválilo jako předběžné datum startu raketoplánu Atlantis 12. červenec. Posádka STS-104 při TCDT (29.06.2001) Následujícího dne zahájili technici převoz zkompletovaného raketoplánu z budovy VAB na rampu 39B, ale po upozornění meteorologů na možnost bouřek jej po několika desítkách minut opět zavezli do bezpečí. Definitivně se proto Atlantis dostal na rampu až 21. června. Následující týden byl do nákladového prostoru raketoplánu uložen modul Quest. Ve středu a ve čtvrtek 27.-28. června proběhlo zkušební odpočítávání za účasti letové osádky. Tu tvořili velitel pplk. USAF Steven W. Lindsey (STS-87 v listopadu 1997, STS-95 v říjnu 1998), pilot mjr. USMC Charles O. Hobaugh (nováček), letový specialista č. 1 (MS-1) dr. Michael L. Gernhardt (STS-69 v září 1995, STS-83 v dubnu 1997, STS-94 v červenci 1997), MS-2 dr. Janet L. Kavandiová (STS-91 v červnu 1998 a STS-99 v únoru 2000) a MS-3 dr. James F. Reilly, II (STS-89 v lednu 1998).

Oponentura FRR23) pak schválila datum 12. července jako možný termín startu. Vlastní ostré odpočítávání začalo tedy dne 9. července v 08.00 místního letního času (EDT, tj. 12.00 UT), jako pokaždé od T -43 hodin. Téhož dne přilétla z Houstonu osádka raketoplánu na třech T-38. Countdown probíhal hladce, bez technických problémů. Zpočátku dávali meteorologové jen 60% šanci na přijatelné počasí, avšak raketoplán nakonec přece jen vzlétl v předpokládaný čas. K zážehu jeho motorů SRB došlo 12. července 2001 v 09.03.59,040 UT (05.03.59 EDT) a v 09.03.59,074 UT zaregistrovaly radiolokátory stanice MILA24) první pohyb. V 09.13 UT, po standardním a hladkém průběhu vzletu, dosáhl družicový stupeň, oproštěný od SRB i ET suborbitální dráhy. V 09.42 UT byl manévrem OMS-2 naveden na výchozí dráhu ve výši 156 až 236 km a po nezbytných zkouškách a po souhlasu řídicího střediska otevřeli astronauti v 10.45 UT dveře nákladového prostoru. Nežli se pětičlenná osádka kolem 14.04 UT mohla odebrat na kutě, uskutečnili piloti první korekční manévr, jímž zvýšili dráhu Atlantis na bezpečných 233 až 306 km.

Druhý den letu (12.-13. července) začal budíčkem ve 22.04 UT. Lindsey a Hobaugh se jako obvykle věnovali především stíhacím manévrům a v mezidobí pomáhali ostatním členům osádky v přípravě nezbytných zařízení družicového stupně: oživili optický naváděcí systém OSVS, připravili k provozu stykovací zařízení na modulu ODS25) a nezapomněli ani na přechodovou komoru EAL26), kde Gernhardt a Reilly zkontrolovali svoje skafandry. Přitom zjistili únik elektrolytu z jedné akumulátorové baterie v záďovém vaku. Bylo třeba provést její výměnu, a zařízení vyčistit od stop žíravého louhu. K odpočinku se osádka uložila již kolem 13.04 UT.

Další pracovní den (13.-14. července) začal po pouze sedmihodinovém spánku. V 00.34 UT převedli piloti manévrem Ti27) raketoplán na závěrečnou přechodovou dráhu. O hodinu později navázala osádka Atlantis přímé rádiové spojení v pásmu UHF s kolegy na stanici a poté, co Lindsey převzal ruční řízení, vyrovnal družicový stupeň rychlost s komplexem. Nacházel se v bodě 180 metrů přesně pod stanicí.

ISS již byla zcela připravena na přijetí návštěvníků. Letěla v orientaci LVLH28), tedy stykovacím uzlem na přechodovém tunelu PMA-229) ve směru letu a všechny sluneční panely byly natočeny hranou proti směru příletu raketoplánu. Také osádka raketoplánu nezahálela. Zatímco piloti zahájili přesun do bodu 114 metrů před stanicí Alpha, zapojila Kavandiová systémy stykovacího uzlu modulu ODS. V 02.18 UT raketoplán opět vyrovnal rychlost se stanicí a pak, po souhlasu houstonského střediska, zahájili piloti pomalé přibližování po vektoru rychlosti30). V 03.08 UT se raketoplán nad severovýchodní částí Jižní Ameriky dotkl příruby stykovacího uzlu přechodového tunelu, o čtyři minuty později bylo zahájeno zatahování přírub a zamykání zámků, čímž bylo dokončeno pevné spojení obou těles. Po nezbytných prověrkách hermetičnosti vestibulu se konečně kolem 05.00 UT otevřely poklopy průlezů a obě osádky se spolu setkaly v prostorách laboratoře Destiny. Následovalo bezpečnostní školení a pak se všichni pustili do přenášení nákladu, kterého tentokrát nebylo mnoho. Obsahoval však velmi důležité položky, jako např. skafandry EMU31) a záchranné jednotky SAFER32), s nimiž se počítalo pro vybavení modulu Quest. Helmsová mezitím uskutečnila "na nečisto" nácvik přemístění nové přechodové komory. Kolem 09.40 UT se osádka raketoplánu vrátila zpět, opět se uzavřely průlezy, aby krátce nato bylo možno snížit tlak v prostorách Atlantis z obvyklé hodnoty 1014 hPa na 703 hPa. Opatření bylo neklamnou známkou blížícího se výstupu dvou členů jeho osádky do volného prostoru.

Modul Quest na SSRMS při monáži na ISS (15.07.2001) Tento výstup představoval hlavní bod programu na čtvrtý den letu (14.-15. července). Gernhardt a Reilly se na něj připravovali asi od 23.30 UT, po předchozím osmihodinovém odpočinku (12.04-21.04 UT). Jakmile skončily nezbytné prověrky, byla přechodová komora EAL uzavřena a kolem 02.50 UT začala její dekomprese.V 03.10 UT zahájili astronauti oficiálně výstup do okolního prostoru a za pár minut nato se již nacházeli v nákladovém prostoru raketoplánu. Kolem 03.40 UT Reilly zahájil montáž vodicích kolejnic pro připojení modulů s tlakovými nádržemi plynů HPGA na povrch modulu Quest, jenž dosud spočíval v nákladovém prostoru, kde byl zajištěn čtyřmi bočními a jedním kýlovým trnem. Prozatím byl také připojen na rozvodnou síť Atlantis kabelem, dodávajícím nezbytnou elektrickou energii pro temperování jeho systémů. V té době Reillyho kolega Gernhard prováděl demontáž tepelného krytu montážního uzlu PCBM33), který toto univerzální propojovací zařízení chránil před nežádoucí deformací nerovnoměrným ohřevem slunečními paprsky. Oběma astronautům trvalo přibližně půl hodiny, nežli tyto první úlohy dokončili. Kolem 04.15 UT odpojili "pupeční šňůru", spojující Quest s Atlantis a odstranili pojistky zámků, poutajících modul v nákladovém prostoru mechanicky. S tím byli hotovi asi za deset minut a pak se z bezpečnostních důvodů uchýlili zpět do přechodové komory EAL, aniž však za sebou uzavřeli průlez. Na řadu přišla Helmsová, která ovládala manipulátor SSRMS od pultu RWS v modulu Destiny. Ta v 04.49 UT zachytila kotvičku na boku modulu Quest úchopovým zařízením LEE34). Poté, co prověřila, že modul je pevně v držení kanadské ruky, dalo v 05.07 UT středisko v Houstonu povel k odemčení zámků a o tři minuty později začala Helmsová velice opatrně zdvíhat modul z jeho dočasného lůžka. V 05.27 UT Gernhardt a Reilly opět vystoupili z přechodové komory EAL. V té době se již Quest vznášel jen několik centimetrů od montážního uzlu ACBM35) na pravoboku modulu Unity a oba pracovníci spěchali, aby mohli vizuálně ověřit, že obě tělesa jsou ve správné poloze pro spojení. K tomu došlo v 07.31 UT a o necelých deset minut později již mechanické zámky pevně připojily nový modul ke komplexu ISS. V 08.14 UT se Gernhardt s plnou vrhl vervou na propojování kabelů mezi Unity a Questem, zatímco Reilly rozmisťoval další vybavení, potřebné pro následující výstupy, na povrchu stanice. Oběma šla práce od ruky, takže s ní byli hotovi za necelou třičtvrtě hodinu. Zbýval jen úklid pracoviště a návrat do přechodové komory. Zahájením rekomprese EAL v 09.09 UT oficiálně skončil první výstup v rámci této expedice raketoplánu36) v celkovém trvání 5 hodin a 59 minut. Kolem 09.50 UT obnovila osádka Atlantis normální tlak v prostorách, otevřela průlezy do stanice a kolem 13.04 UT se uložila k zaslouženému osmihodinovému odpočinku.

Usačev v modulu Zvezda kontroluje zásoby potravin (16.07.2001) Pátý pracovní den (15.-16. července) piloti družicového stupně uskutečnili kolem 01.10 UT hodinový manévr zvyšování dráhy komplexu opakovaným zapojováním motorů RCS37) a zbytek spojených osádek zahájil přípravu nového modulu k provozu. Přitom se vynořila řada potíží. Kolem 04.00 UT, při spojování chladicího potrubí mezi moduly Quest a Unity, došlo nejprve k úniku asi půl až jednoho litru vody a pak, po pokusu o propojení systémů tepelné regulace obou modulů ohlásil výstražný systém C&W38) po otevření ventilů pokles tlaku, vyvolaný ovšem pouze přítomností plynových bublin v zatím neodvzdušněném potrubí chladicího média v novém modulu. S tím sice řídicí středisko i konstruktéři modulu počítali, ale nepočítal s tím kontrolní program řídicích počítačů stanice, takže vyhlásil poplach, který bylo třeba potlačit ručně. Po tomto intermezzu astronauti nainstalovali v modulu Quest řídicí počítač, komunikační prostředky, detektory kouře a ventilační systém.

Krátce před koncem pracovního dne byl zjištěn únik atmosféry z vestibulu mezi moduly Quest a Unity. Podezřelým se stal pojistný ventil VRV39) ventilačního systému IMV40), v němž se zřejmě vyskytovala nějaká netěsnost.

"Jak jste na to přišli?" dotázalo se středisko astronautů.

"Perfektním přístrojem," odvětil Voss. "Ušima. Slyšíme, jak v něm syčí a piští unikající vzduch."

Netěsnost byla prozatímně odstraněna uzavřením podezřelého ventilu, načež se obyvatelé ISS odebrali na lože.

Šestý pracovní den (16.-17. července) byl zahájen budíčkem ve 21.04 UT a proběhl ve znamení likvidace nalezených závad. Netěsnost systému IMV se ani po pokusech o opravu podezřelého ventilu nepodařilo odstranit, a tak znovu došlo k jeho dočasnému zaslepení. Oživování Questu se dostávalo do výrazného skluzu a proto vedení letu rozhodlo ke čtyřiadvacetihodinovému odkladu třetího výstupu astronautů, jenž měl proběhnout již z nové přechodové komory. V souvislosti s tím odsouhlasil Houston i prodloužení letu raketoplánu o jeden den.

Kolem 05.45 UT se obě osádky dočasně rozloučily, aby bylo možno opětovně snížit tlak ovzduší v prostorách raketoplánu v rámci příprav na druhý výstup Gernhardta a Reillyho, který byl stanoven na sedmý den letu Atlantis (17.-18. července).

Přípravy k výstupu asi na půl hodiny zkomplikoval výpadek řídicího počítače C&C-341), k čemuž došlo krátce po budíčku. Závada dočasně znemožnila oživení manipulátoru SSRMS, s nímž se počítalo v průběhu výstupu do volného prostoru a proto řídicí středisko rozhodlo zahájení akce odsunout. Konečně kolem 01.00 UT se podařilo závadu na pevném disku potlačit resetem a Helmsová mohla kanadskou ruku zapojit kolem 02.17 UT. Pomalu ji přisunula k první z nádrží HPGA, umístěné na paletě SLP42) v nákladovém prostoru raketoplánu. Gernhardt a Reilly urychleně ukončili přípravy k výstupu a přibližně v 02.50 UT zahájili dekompresi přechodové komory EAL. V 03.04 UT přepojením skafandrů na vlastní zdroje byl zahájen druhý výstup z raketoplánu. V 03.13 UT Helmsová uchopila kanadskou rukou nádrž na stlačený kyslík HPGA č.1 a oba astronauti začali tento výměnný modul uvolňovat z palety. V 03.27 UT Helmsová zdvihla nádrž z palety a pomalu ji přesunula nad povrch modulu Quest. Tady ji v 04.16 UT Gernhardt a Reilly uchopili rukama, Helmsová ji uvolnila ze sevření úchopového mechanismu LEE a oba pracovníci nádrž v 04.21 UT usadili na místo. Zámky zaklaply a rychlospoje QD43) připojily příruby nádrže na rozvody kyslíku v modulu Quest. Vše proběhlo velice hladce, rychleji než při nácviku v bazénu na Zemi. Nato však přišla studená sprcha: osádka komplexu otevřela kohouty přívodu kyslíku do systémů nového modulu a ...nic. Manometr se ani nepohnul, do potrubí prostě neproudil plyn. Protože ani na Zemi nikdo netušil v čem závada spočívá, dostali Gernhardt a Reilly pokyn, aby pokračovali v přípravě na přesun další nádrže, kterou měl být zásobník dusíku HPGA č. 4. K řešení problému byla od pultu RWS odvolána i Helmsová, která měla mít s montáží nádrží HPGA největší zkušenosti, ale z počátku i ona byla bezradná. Po delším zkoumání situace se objevil neuvěřitelný šlendrián: ventily uvnitř modulu Quest byly označeny špatnými štítky, a tak nebylo divu, že k přítoku plynu z nádrže nedošlo, protože astronauti manipulovali s nesprávnými kohoutky! Po tomto zjištění (v 05.55 UT) se všechno srovnalo a Helmsová se mohla vrátit ke své parketě, tedy k manévrování s manipulátorem SSRMS. Tentokrát uchopila nádrž HPGA č. 4 a za asistence Gernhardta a Reillyho ji v 06.39 UT usadila na správné místo. Propojení potrubí bylo dokončeno kolem 07.10 UT a v 07.14 UT začal do rozvodů přechodové komory proudit dusík. Tím byl dokonale splněn plánovaný program druhého výstupu, ale protože vše šlo - i přes problém s ventily - rychleji a snáze, nežli se čekalo, rozhodlo řídicí středisko v nadplánu přemístit na Quest ještě třetí nádrž HPGA. Kyslíková nádrž č.2 byla usazena na modul v 08.45 UT a o čtvrt hodiny později bylo dokončeno i její propojení na rozvody modulu. Pak oba montéři uklidili pracoviště, vrátili se do přechodové komory EAL a v 09.33 UT zahájením rekomprese ukončili oficiálně výstup v trvání 6 hodin a 39 minut. Přibližně o půl hodiny později piloti raketoplánu zahájili další hodinovou korekci dráhy komplexu motory RCS.

Reilly v úseku E/L nového modulu Quest (19.07.2001) Po odpočinku od 13.04 UT do 21.04 UT začal již osmý den letu (18.-19. července). Obě opět spojené osádky pokračovaly v oživování modulu Quest. Lindsey a Voss vyměnili netěsnící ventil VRV za jiný. Protože neměli na palubě náhradní díl, vymontovali analogický ventil od předního průlezu laboratorního modulu Destiny, ke kterému je v současnosti připojen přechodový tunel PMA-2 a ten vlastní ventilační systém nemá. Ventil VMV, respektive rozvod IMV, bude v přední části Destiny zapotřebí nejdříve koncem roku 2003, kdy by měl být k přednímu uzlu Destiny připojen modul Node-2. Do té doby některý z raketoplánů jistě náhradní ventil na stanici dopraví. Následné zkoušky již žádnou netěsnost neobjevily a astronauti se mohli pustit do plánovaných prací. Gernhardt, Reilly a Hobaugh pokračovali ve zkouškách zařízení nového modulu a umisťovali v něm vybavení, potřebné pro připravovaný výstup do volného prostoru. Kavandiová, Voss a Helmsová nejprve vymontovali poklop, který dosud uzavíral vnější průlez modulu Quest směrem k modulu Unity44) a pak jej instalovali do průlezu mezi přístrojovým úsekem modulu E/L45) a vlastní výstupní komorou C/L46). Po uzavření poklopu a zkušebním snížení tlaku v komoře C/L z normální hodnoty 1014 hPa na 345 hPa se projevila řada netěsností, projevujících se změnou tlaku o 26 hPa/h. Voss identifikoval jako pravděpodobné místo netěsností ventil PEV47) pro vyrovnávání tlaku mezi úseky či těsnění v přírubě dekompresní vývěvy. Řídicí středisko okamžitě začalo studovat způsob, jak závadu opravit. Kolem 12.04 UT se obě osádky odebraly k osmihodinovému odpočinku.

V dopoledních hodinách devátého dne letu (19.-20. července) se astronautům podařilo zjištěné netěsnosti odstranit a Gernhardt a Reilly si cvičně vyzkoušeli postupy při výstupu do volného prostoru. Kolem 04.30 UT houstonské řídicí středisko na základě jejich dobrozdání prohlásilo modul Quest za plně provozuschopný.

Úsek C/L modulu Quest při prvním použití (21.07.2001) Desátý den letu (20.-21. července) začal budíčkem ve 21.04 UT a kolem 23.00 UT Gernhardt a Reilly zahájili přípravy k třetímu výstupu do kosmu, prvnímu, který se měl uskutečnit z nové přechodové komory modulu Quest. V rámci příprav začali ve 23.45 UT s dvouhodinovým dýcháním čistého kyslíku pro vyplavení dusíku z krve, tentokráte však za normálního atmosférického tlaku. Aby proces urychlili, cvičili postupně na veloergometru, umístěném v modulu Unity a jejich dýchací masky byly přibližně šestimetrovou hadicí připojeny na rozvod kyslíku v modulu Quest. Teprve v 00.35 UT přešli - doprovázeni Hobaughem - do výstupního modulu, hermeticky uzavřeli průlez do Unity a tlak v prostorách Questu snížili na 703 hPa, přičemž stále pokračovali v dýchání kyslíku z masek. Masky odložili až kolem 02.00 UT, kdy se začali navlékat do skafandrů, jež byly následně profouknuty čistým kyslíkem a hermetizovány. Pak Hobaugh opět zvýšil tlak v modulu Quest na normální hodnotu 1014 hPa a kolem 02.55 UT otevřel průlez do Unity. V 03.15 UT Gernhardt a Reilly přešli do vlastní výstupní komory C/L a o pět minut později Hobaugh hermeticky uzavřel její průlez. V 03.21 UT dalo řídicí středisko MCC48) souhlas k zahájení dekomprese. V 03.28 UT Hobaugh spustil vývěvu, která prováděla odčerpávání atmosféry z výstupní komory zpět do ovzduší stanice. Tento postup představuje jednu z výhod nového modulu Quest. Při výstupech astronautů do vakua kosmického prostoru nedochází při něm ke zbytečným ztrátám drahocenného kyslíku a dusíku. Zatímco v přechodové komoře pomalu - pomaleji než se čekalo49) - klesal tlak, Voss, který tentokrát ovládal manipulátor SSRMS, jím v 04.05 UT uchopil poslední nádrž HPGA, kyslíkový zásobník č.3. Teprve v 04.24 UT však řídicí středisko mohlo zahájit opětovné zkoušky hermetičnosti úseku C/L, v němž byl v té době tlak jen asi 60 hPa. Po deseti minutách testů, které tentokrát proběhly hladce, souhlasilo MCC se zahájením vlastního výstupu. Takto kosmonauti vystupují do kosmu z modulu Quest (21.07.2001) - NASA TVTlak mezitím klesl na 35 hPa a v 04.35 UT, po přepojení skafandrů na vlastní zdroje mohli Gernhardt a Reilly oficiálně zahájit výstup. Jejich prvním úkolem byla asistence při odpojování nádrže HPGA z palety SLP. Zatímco kolem 05.00 UT Voss vyzdvihl HPGA z palety a velice pomalu ji přesouval k přechodové komoře, Reilly instaloval na povrchu modulu Quest komunikační kabely pro skafandry typu Orlan-M. Pak oba astronauti ještě nainstalovali tepelné krytky na kotvičky, jež až dosud sloužily k uchycení nádrží HPGA. Kolem 06.00 UT Voss ukončil přesun poslední nádrže na místo určení a stejně jako v předchozích případech ji pak oba montéři převzali do rukou, aby ji v 06.08 UT usadili na určené místo. V 06.48 UT bylo připojení nádrže včetně příslušného otestování ukončeno. Zbývalo jen demontovat na povrchu modulu Destiny některé již nepotřebné kabely. Kolem 07.35 UT se oba astronauti přesunuli k panelům slunečních baterií P6, kde provedli inspekci přístroje pro měření elektrostatického potenciálu FPP50), který nepřestával zlobit, a také kontrolu servomotorů závěsů natáčení panelů BGA51), jež také vykazovaly drobné anomálie v činnosti. Na servomotorech se nepodařilo nalézt žádné zjevné závady, na panelu PFF nesvítilo ani jedno kontrolní světlo. V 07.49 UT se Gernhardt a Reilly začali vracet nazpět. Uklidili již nepotřebné nářadí, kolem 08.30 UT uzavřeli za sebou výstupní průlez přechodové komory C/L a zahájením rekomprese v 08.37 UT oficiálně ukončili třetí výstup v trvání 4 hodin a 2 minut. Poslední celý den společných prací byl ukončen večerkou ve 13.04 UT.

Po více než osmihodinovém odpočinku začal jedenáctý den letu (21.-22. července) budíčkem ve 21.14 UT. Obě osádky se rozloučily a v 02.54 UT byly definitivně uzavřeny průlezy mezi raketoplánem a stanicí. Po nezbytných kontrolách hermetičnosti vydalo v 04.46 UT řídicí středisko souhlas s odletem družicového stupně. V 04.52 UT došlo k odmykání zámků na stykovacím uzlu. Vlastní oddělení proběhlo o dvě minuty později. V tom okamžiku činila kontrolní hmotnost52) komplexu 128 956 kg a raketoplánu 100 923 kg. Atlantis, poháněn pouze silou stlačených pružin stykovacího uzlu se začal vzdalovat rychlostí asi 3 mm/s. Teprve když vzdálenost vzrostla na několik metrů, začal Hobaugh motorky RCS pomalu zvyšovat rychlost vzdalování. V 05.17 UT zastavil raketoplán ve vzdálenosti asi 110 metrů od stanice a o tři minuty později zahájil obvyklý inspekční oblet, během něhož zbytek osádky snímkoval a natáčel komplex na video. V 06.14 UT, po absovování jeden a čtvrt okruhu, když družicový stupeň prolétal nad komplexem, byl proveden úhybný manévr, jímž Atlantis přešel na samostatnou dráhu. Zbytek dne měly obě osádky osobní volno, aby si oddechly po hektickém tempu předchozích dní.

Dvanáctý den letu (22.-23. července), jenž měl být posledním plným dnem pobytu na oběžné dráze, byl jako obvykle věnován úklidu vnitřních prostor, ukládání nákladu zaslaného z komplexu na Zemi a kontrolám systémů raketoplánu. Počasí na Floridě si však opět postavilo hlavu. Přeháňky a bouřky v okolí kosmodromu si vynutily třináctý den (23.-24. července) další prodloužení letu o 24 hodin. Protože však předpověď s jistotou předpokládala zlepšení povětrnostních podmínek, nedošlo ani k vyhlášení pohotovosti pro pozemní služby na diverzním letišti Edwards AFB v Kalifornii.

Skutečně poslední den letu (24.-25. července) začal budíčkem již kolem 19.30 UT a ve 21.40 UT zahájila osádka Atlantis bezprostřední přípravy k návratu. Minutu po půlnoci uzavřeli astronauti dveře nákladového prostoru, kolem 01.10 UT zahájili oblékání lehkých oranžových skafandrů pro návrat, a v rámci příprav na přetížení vypili předepsané větší množství vody. V 02.03 UT dal ředitel letu pro návrat Wayne Hale souhlas s přistáním na Floridě na 201. oběhu, v 02.12 UT zahájili piloti otáčení raketoplánu do polohy pro brzdicí manévr, tedy zádí dopředu, v 02.26 UT Hobaugh spustil jedno z čerpadel hydrauliky a v 02.31.41 UT byly nad Indickým oceánem západně do Jávy zapojeny motory OMS na dobu 257 sekund. Jejich činnost snížila rychlost raketoplánu o 141,7 metru za sekundu a ten začal sestupovat směrem k atmosféře. V 02.39 UT natočili oba piloti družicový stupeň do polohy pro návrat a Hobaugh spustil zbývající dvě čerpadla APU53). Horní hranici atmosféry ve výši 121 km prolétl Atlantis v 03.07.13 UT nad Tichým oceánem. Po standardním průletu ovzduším Země převzal v 03.35 UT Lindsey ruční řízení a v 03.38.55 UT posadil raketoplán hlavním podvozkem na dráhu 15 letiště SLF54) floridského kosmodromu. O 15 sekund později se dotklo betonu i příďové kolo a v 03.40.38 UT se raketoplán po letu trvajícím 12 dní 18 h 34 min 56 s definitivně zastavil. Ještě téhož dne byl odtažen do haly č. 2 v budově OPF k poletovém odstrojení. Jeho nejbližší misí se má stát expedice STS-110, alias montážní let ISS-8A, předběžně plánovaný na 28. února 2002. Během ní má být instalována na stanici střední část příčného příhradového nosníku ITS-S055).

--------

1) Rossijskij ekipaž poseščenija.

2) Orbiter Processing Facility.

3) Space Shuttle Main Engines.

4) Vehicle Assembly Building.

5) Mobile Launcher Platform.

6) Solid Rocket Boosters.

7) External Tank.

8) Joint AirLock.

9) Hledání; v historickém slova smyslu výprava rytířů za nějakým vznešeným cílem.

10) Space Station Processing Facility.

11) Orbital Replacement Unit.

12) High Pressure Gas Assembly.

13) Orbiter Space Vision System.

14) Space Station Remote Manipulator System.

15) Joint Electronics Unit - jednotka rozhraní,zprostředkující povely servomotoru určitého kloubu.

16) Arm Controller Unit - řídicí počítač umístěný přímo na manipulátoru poblíže "loketního" kloubu.

17) Force Moment Sensor - slouží k měření namáhání manipulátoru při zapojení servomotoru kloubu.

18) Jeho dekomprese však třetímu členu osádky stanice znemožní přechod mezi americkým segmentem stanice a záchrannou lodí; záložní řídicí systém v modulu Zvezda by tak byl nedostupný.

19) Již v té době v důsledku předchozích odkladů byla předpokládaná doba pobytu téměř o měsíc delší než se původně počítalo.

20) Vzhledem k tomu, že při tomto první vzletu nové modifikace bylo nutno na samotné raketě umístit dodatečné měřicí přístroje, byl náklad Progressu jen o 200 kg vyšší než obvykle.

21) Stykovočnyj otsek alias DC-1 (Docking Compartment), pokřtěný Pirs (Molo); jeho výroba byla počátkem června ukončena v RKK Eněrgija. Bude sloužit pro přistávání ruských transportních a nákladních lodí.

22) Na počátku sice došlo k slabé kolizi volného konce manipulátoru se stěnou laboratoře Destiny, ale ani manipulátor, ani stanice nebyly poškozeny. Incident se vysvětlil zbytkovým pnutím v kloubech manipulátoru a nebyl považován za významný.

23) Flight Readiness Review.

24) Merritt Island Launch Area.

25) Orbiter Docking System.

26) External AirLock.

27) Terminal Initiate.

28) Local Vertical/Local Horizontal.

29) Pressurized Mating Adapter.

30) Tzv. metoda setkání V-bar.

31) Extravehicular Mobility Unit.

32) Simplified Aid for Extravehicular Activity Rescue. Autonomní manévrovací jednotka, vybavená 16 tryskami na stlačený dusík, určená pro záchranu astronauta, který by nedopatřením odplul do kosmického prostoru mimo dosah stanice či raketoplánu.

33) Passive Common Berthing Mechanism.

34) Latching End Effector.

35) Active Common Berthing Mechanism.

36) Jednalo se o 65. výstup ame rických astronautů z raketoplánu, 22. věnovaný konstrukci stanice ISS. Pro Gernhardta to již byl druhý výstup, pro Reillyho první.

37) Reaction Control System.

38) Caution and Warning System.

39) Vent Relief Valve.

40) InterModule Ventilation.

41) Control and Command computer.

42) SpaceLab Pallet.

43) Quick Disconnect.

44) Pro hermetické oddělení modulu Quest od Unity v případě potřeby stačí poklop, nacházející se na straně uzlového modulu.

45) Equipment Lock.

46) Crew Lock.

47) Pressure Equalization Valve.

48) Mission Control Center.

49) Předpokládalo se, že dekomprese potrvá asi 7 minut; ve skutečnosti trvala asi 40 minut.

50) Floating Potential Probe. Zařízení má za úkol měřit hodnotu elektrostatického potenciálu panelů vůči konstrukci.

51) Beta Gimbal Assembly.

52) Hodnoty, uváděné pro revizi G montážního plánu. Jsou používány pro výpočet korekčních a orientačních manévrů stanice.

53) Auxiliary Power Unit.

54) Shuttle Landing Facility.

55) Integrated Truss Structure - Starboard Zero.

Text, určený pro L+K, poskytl Mgr. A.Vítek.

Aktualizováno : 15.08.2001

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-104 ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-104/lk.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.153884 vteřiny.