Konkrétní úvahy o vytvoření umělé družice Země byly zveřejněny počátkem 50.let XX.století. Už na prvním mezinárodním astronautickém kongresu v roce 1950 referovali britští odborníci o svém projektu padesátikilogramového satelitu. Čtyři roky poté předložili Američané projekt MOUSE (Minimal Orbital Unmanned Satellite of Earth, minimální oběžná družice Země bez lidské posádky) a později zveřejnili ještě další národní projekty. Nakonec měla první družice Země - podle konečného rozhodnutí Američanů Vanguard (Předvoj) - vzlétnout k zahájení Mezinárodního geofyzikálního roku, 1. července 1957.

Ještě v roce 1955, kdy byl projekt Vanguard už dosti podrobně publikován, však prohlásil sovětský fyzik G. J. Pokrovskij, že vědci jeho státu připravují pod vedením zvláštní meziresortní komise při Akademii věd SSSR vypuštění vlastní umělé družice Země.
Ve dnech 18. až 20. července 1957 uspořádaly Britská meziplanetární společnost spolu s Královskou aeronautickou společností a fakultou aeronautiky v Cranfieldu třídenní symposium o výškových raketách a umělých družicích Země. Vědeckého rokování se zúčastnilo na sto padesát odborníků z devíti zemí. Jedním z hlavních přednesených referátů byla detailní zpráva o americké družici Vanguard a její nosné raketě, o připravovaném startu, který se sice poněkud opozdil, avšak nedá na sebe dlouho čekat.

Za přítomné sovětské vědce vystoupil prof. Boris Petrov z AV SSSR; informoval o sovětském přínosu Mezinárodnímu geofyzikálnímu roku. V jeho průběhu - uvedl - má být ze dvou oblastí na Zemi Františka Josefa, jedné ve střední části Sovětského svazu a jedné základny v Antarktidě vypuštěno sto dvacetpět raket do výšek nad 200 km. Kromě toho chystají v SSSR vypuštění umělých družic Země na dráhy, svírající se zemským rovníkem velký úhel (aby mohly létat nad převážnou částí zeměkoule). Výškové rakety i satelity budou měřit základní parametry zemské atmosféry, její optické vlastnosti, fyzikální a chemické procesy v jejích horních vrstvách, ultrafialově a rentgenové záření, kosmické paprsky, budou získávat údaje o ionosféře, magnetickém poli Země a meteoritech i mikrometeoritech.

Žádné bližší podrobnosti o připravovaných umělých oběžnicích Země však sovětský delegát neuvedl, a tak panovalo mínění, že se uskutečnění dočkají spíše propracované návrhy Američanů, než neurčité plány sovětské.

Tyto předpoklady se však rozplynuly v pátek 4. října 1957. Ve večerních hodinách a v sobotu ráno totiž oznámil rozhlas, televize a brzy nato i tisk celého světa historickou zprávu TASSu: "Dne 4. října 1957 byla v Sovětském svazu úspěšně vypuštěna první umělá družice Země. Podle předběžných údajů dodala nosná raketa družici nutnou oběžnou rychlost asi 8 000 metrů za vteřinu. Umělá družice nyní obíhá kolem Země po eliptické dráze a její let je možno pozorovat v paprscích vycházejícího a zapadajícího Slunce pomocí nejjednodušších optických přístrojů". Zpráva, oznamující počátek věku kosmonautiky, uvedla dále některé údaje o dráze, družici a jejím vybavení.

První těleso, vyslané lidmi na dráhu kolem Země, mělo kulový tvar o průměru 0,58 m a hmotě 83,6 kg. Na povrchu leštěný plášť z hliníkových slitin (uváděl do rovnováhy vyzařováni vnitřního tepla s pohlcováním a odrazem slunečního záření) zabezpečoval spolu s plynným dusíkem cirkulujícím uvnitř stálou vnitřní teplotu. Z kulového těla vyčnívaly čtyři prutové antény o délce 2,4 až 2,9 m. Za průletu rakety hustými vrstvami atmosféry byly pruty přimknuty k tělesu střely a svou konečnou polohu zaujaly až po odděleni družice od posledního stupně nosné rakety. Vysilače, umístěné na palubě satelitu, pracovaly na frekvencích 20,005 a 40,002 MHz, každý s výkonem 1000 mW. Z příjmu jejich signálů mohly pozemní stanice usuzovat teplotu uvnitř družice a zjišťovat šíření rádiových vln ionosférou.

Vzhledem k nepříliš velké životnosti chemických baterií, kterými byly vysílače prvního Sputniku napájeny, nebyla dlouhá ani jeho aktivní životnost - umlkl 26. října. Od té chvíle bylo možné satelit pozorovat pouze vizuálně nebo radiolokátory. Dne 4. ledna 1958 pak po 1400 obězích Sputnik 1 definitivně skončil svou pouť v hustých vrstvách zemské atmosféry. Poslední stupeň nosné rakety zanikl již 1. prosince sedmapadesátého roku. (Na oběžné dráze létal ještě třetí objekt, oddělený příďový kryt družice.)

Sputnik 1 (1957 - 001B)

Datum startu: 4.10.1957 19:28 h UT (22:28 h MČ)
Místo startu: Bajkonur
Perigeum: 227 km
Apogeum: 947 km
Sklon: 65,1°
Oběžná doba: 96,2 min
Životnost přístrojů: 22 dny
Životnost družice: 92 dny

Obr. 1. Sputnik 1 - první umělá družice Země
Obr. 2. Sputnik 1 - schématický nákres družice
Obr. 3. Sputnik 1 - montáž první umělé družice v r.1957 (L+K č.20 / 1977, str.774)
Obr. 4. Sputnik 1 - maketa první družice na výstavě úspěchů národního hospodářství v Moskvě (L+K č.20 / 1977, str.775)

SPUTNIK 1

HMOTNOSTNÍ CHARAKTERISTIKY PRVNÍ UMĚLÉ DRUŽICE ZEMĚ

(L+K č.20 / 1977, str.775)

1. Hmotnost pouzdra 13,9 kg
Z toho:
- přední polokoule 5,8 kg
- zadní polokoule 5,9 kg
- kryt 1,6 kg
- pevné součástky 0,6 kg

2. Přístroje, palubní kabelový rozvod, zdroje energie 58,4 kg
Z toho:
- zdrojový blok 51,0 kg
- vysílač 3,5 kg
- dálkový spínač 1,6 kg
- ventilátor 0,2 kg
- difuzor 1,2 kg
- palubní kabelový rozvod 0,7 kg
- hermetické přívody a pólový spínač 0,4 kg
- upevnění 0,8 kg

3. Antény 8,4 kg

4. Součástky pro celkovou montáž 0,3 kg
------------------------------------------------------------------
Celkem 81,0 kg

(Podle dalších zdrojů je celková hmotnost družice Sputnik 1 : 83,6 kg - pozn.M.F.)

--------------------------------------------
Přepis článku: M.Filip
30.9.2007