KOSMONAUTICKÉ AKTUALITY - NEPILOTOVANÉ LETY
(4. čtvrtletí 1999)
50. kongres Mezinárodní astronautické federace IAF
Od 4. do 8. 10. se v Amsterdamu konal již 50. kongres Mezinárodní astronautické
federace IAF. Kongresu se účastnilo na 1800 delegátů, z toho 650 studentů, ze
kterých bylo 463 studentů ze 14 zemí pozváno organizací ESA. Jejich účast
zajišťoval Úřad pro výukové programy ESA, vedený astronautem W. Ockelsem. Hlavním
důvodem této akce je snaha organizace ESA sjednotit zejména studentské týmy
pracující na programech mikrodružic.
Jednou z prvních informací, která na kongresu zazněla, bylo další
zpoždění ve výstavbě ISS. Zpoždění je dáno jednak problémy s raketoplány,
u nichž NASA nařídila prověrku kabeláží a dále s americkým systémem
zpracování dat DMS, který by měl být centrální jednotkou pro celou stanici.
Ukázalo se, že jsou problémy ve spolupráci DMS a ruským servisním modulem Zvězda,
který měl být původně vypuštěn již 20. 11. Americká strana žádala o alespoň
měsíční odklad, ale servisní modul bude vypuštěn asi až v únoru 2000.
Záleží to ovšem na tom, bude-li nosná raketa Proton již schopná letu. Jinak
v únoru 2000 by měla ke kosmické stanici Mir dorazit upravená nákladní loď
Progress-M se 700 kg pohonných látek pro řízený sestup stanice. Zkušenosti
z této operace chce využít ESA při konstrukci automatického tahače ATV, který
by měl provést podobnou operaci s ISS v roce 2013. Konsorcium evropských
firem, vedené nizozemskou společností FokkerSpace dokončuje automatický manipulátor
ERA o hmotnosti 615 kg, který bude ke stanici vynesen raketoplánem v roce 2001.
Bude připevněn k ruské technologicko-energetické věži SPP. Má délku 11,3 m a
bude jej možné přemisťovat mezi několika upevňovacími místy. Na kongresu
přednesli zástupci NASA a CNES informace o připravovaném projektu dopravy vzorků
marťanské horniny na Zemi, který by měl být zahájen v roce 2003. Ovšem
vzhledem k neúspěchu mise MPL dostane tento projekt definitivní podobu asi až
v průběhu příštího roku.
Co se týče současných raketoplánů, NASA by si přála nahradit současný systém
manévrování a orientace na dráze OMS/RCS, používající toxických pohonných látek
jiným systémem s netoxickými PL. Společnosti Aerojet, TRW a Rocketdyne navrhují
motory s kombinací kapalný kyslík - etanol.
Společnost Spot-Image podepsala s americkou American Orbimage dohodu, týkající
se snímků s vysokým rozlišením (1 m), která dovolí francouzské firmě
proniknout více i na americký trh. Snímky s vysokým rozlišením mají význam
zejména v obranném sektoru a společnost Spot-Image předpokládá, že kolem roku
2006 budou tyto snímky představovat příjmy kolem 600 mil. USD ročně. Kromě toho se
společnost přizpůsobí i specifickým požadavkům některých klientů, kteří si
žádají již analyzované informace a nikoliv jen hrubá nezpracovaná data.
Společnost Surrey Satellite Technology Ltd. (SST) využila 50. kongresu IAF
k publikování prvních fotografií povrchu Země, získané její minidružicí
UoSat-12, vypuštěné 21. 4. 1999. Snímky mají rozlišení buď 10 m nebo 32 m (ve
čtyřech multispektrálních pásmech). Další z malých družic společnosti SST je
francouzská družice pro elektronický odposlech Clémentine, vypuštěná 3. 12.
s druhou francouzskou vojenskou družicí pro optický průzkum Helios 1B.
Japonský institut pro kosmické vědy ISAS spolu se společností Kawasaki Heavy
Industry konstruují experimentální vícenásobně použitelnou sondážní raketu,
která pracuje podobně jako americká DC-X. Technologický model sondážní rakety má
hmotnost 320 kg a měří 3 m. Raketa je poháněna kryogenním motorem na kapalný
kyslík a vodík s regulovatelným tahem od 2800N do 4000N. Je řízena inerciální
navigační centrálou s laserovým výškoměrem. Orientační motorky využívají
stlačeného dusíku. Raketa startuje a přistává kolmo na čtyři přistávací nohy.
Technologický model zatím uskutečnil dva starty do výšky 4 m. Získaných
zkušeností bude využito ke konstrukci sondážní rakety s kolmým startem a
přistáním, schopné dosáhnout výšek kolem 300 km s užitečným zatížením
100 kg. Sondážní raketa o startovní hmotnosti 3800 kg bude 4,4 m vysoká
s průměrem 2,2 m. Její čtyři motory o tahu 1700N každý budou regulovatelné do
30% nominálního tahu.
Japonská NASDA provedla určité změny v programu raketoplánu Hope. V roce
2001 by měla být uskutečněna letová zkouška demonstrátoru HSFD (High Speed Flight
Demonstrator) zatímco první let experimentálního nepilotovaného raketoplánu Hope-X
se odkládá na rok 2004. Jeho tvar byl upraven, aby bylo dosaženo snížení jeho váhy.
Proto bylo upuštěno od dvou křidélek na koncích nosných ploch. Raketoplán bude
muset vystačit se dvěma vertikálními stabilizačními plochami.
Firma Arianespace si na kongresu stěžovala, že v roce 1999 bylo
k vypuštění připraveno jen 10 družic místo předpokládaných 28 - 35. Podle
společnosti byla tato situace způsobena zejména potížemi získat kapitál pro
investice do telekomunikačních družic po finančních problémech společností pro
kosmické mobilní telefony Iridium a ICO. K tomu se přidružily i problémy
spolehlivosti družic na oběžné dráze, vedoucí k růstu pojišťovacích
poplatků. Nadto se očekává, že v budoucnosti budou investoři více porovnávat
skutečné výhody kosmických systémů s jinými konkurenčními systémy před
rozhodnutím, kam investovat.
Na kongresu též představovalo sdružení evropských aerokosmických společností
Prospace řadu produktů svých členských firem. Např. pro Dassault Aviation zde
Prospace vystavovalo systém pyrotechnického oddělování pro Ariane 5 a hypersonický
demonstrátor Vehra. Pro Franatome byly presentovány kosmické konektory, pro SNPE tuhé
pohonné látky pro urychlovací stupně Ariane 5. Firma Sextant předvedla nový
inerciální řídící systém Quasar 3000, kterým by měly být vybavovány rakety
Ariane 5 od roku 2001. Systém využívá tříosého laserového gyroskopu, který má
při vysoké přesnosti nižší hmotnost i cenu. Data z tohoto laserového gyroskopu
jsou zpracovávána inerciální centrálou Totem 3000, která se již osvědčila ve
vojenských aplikacích.
Kongres byl též příležitostí pro hostitelskou zemi, Nizozemsko, aby presentovala
svůj kosmický program. V rámci ESA je Nizozemsko na 7 místě za Francií,
Německem, Itálií, Velkou Británií, Belgií a Španělskem. Nizozemsko vypustilo dvě
národní družice (astronomická družice ANS v roce 1974 a družice při
infračervenou astronomii IRAS v roce 1983) a účastnilo se realizace družice pro
rentgenovou astronomii SAX, vypuštěné v roce 1996.
Následující 51. Mezinárodní astronautický kongres bude organizován
v období od 2. - 6. 10. 2000 v Rio de Janeiro, v roce 2001 v Toulouse
a v roce 2002 v Houstonu. Pro rok 2000 připravuje IAF ještě mezinárodní
kongres o zahrnutí kosmonautiky do výukového systému. Tento kongres by se měl konat
od 3. do 5. 4. ve Francii v okolí Strasbourgu.
Nosič VEGA
Ve dnech 20 - 21 října proběhlo v Paříži zasedání Rady ESA, na kterém se
diskutovalo o kontroverzním projektu raketového nosiče VEGA, který prosazuje Itálie
jako program ESA. Jde o třístupňovou raketu na TPL, schopnou vynášet asi 1000 kg
užitečného zatížení na oběžnou dráhu ve výšce 700 km. Její vývoj se odhaduje
asi na 42 mil. EUR. Itálie navrhovala, že by projekt financovala z 55% a očekávala,
že se Francie bude podílet na vývoji asi 30%. Od května do července tohoto roku
několikrát zasedala pracovní skupina, posuzující projekt rakety. Skupina došla k
závěru, že i při dvou startech ročně by mohla být efektivní s cenou asi 18,5 mil
EUR za start. Na druhé straně francouzský ministr pro výzkum Claude Allegre není
závěry pracovní skupiny přesvědčen. Jeho námitka vychází z argumentu, že
trh malých nosičů je již značně nasycen nabídkami z Ruska, USA, Israele a
z dalších států a tak není velká naděje se na trhu malých nosičů
s touto raketou prosadit. Proto Francie s tímto projektem nesouhlasí. Nesouhlas
Francie vyvolal bouřlivou italskou reakci. Prezident Italské kosmické agentury Sergio
De Julio v odpovědi na odmítavé stanovisko Francie naznačil, že by Itálie
neměla participovat na budoucím vývoji rakety Ariane 5 (Ariane 5 Plus) a odstoupit
z programů ESA o návrzích budoucích nosičů, např. FLTP (Future Launcher
Technology Program), ve kterém se očekávala asi 15-18% finanční účast Itálie.
Itálie bude hledat pro svou společnost Vegaspazio, vyvíjející raketu VEGA, nového
partnera místo francouzské společnosti Aérospatiale Matra. Společnost Vegaspazio je
do konce roku zatím financována z předběžného kontraktu ESA. Není ale vyloučeno,
že v důsledku snižování výdajů na vývoj nosiče VEGA bude jako motoru prvního
stupně využito nějakého motoru, který je již na trhu. Dosud Vegaspazio uvažovala o
vývoji prvního stupně, odvozeného z urychlovacího stupně rakety Ariane 5.
Ariane 5
Rok po úspěšném startu rakety Ariane 504, dne 21. 10. obnovila společnost
Arianespace přípravy ke startu rakety Ariane 5. Během této doby se též vyjasnilo,
že prvním komerčním užitečným zatížením, které by tato raketa měla vynést na
oběžnou dráhu, bude astronomická družice pro studium kosmických gama zdrojů XMM
organizace ESA. Pro tento start bude raketa Ariane 5 vybavena horním stupněm zesílené
konstrukce, schopným vynést hmotný teleskop XMM.
Vlastní přípravy rakety Ariane 504 ke startu byly zahájeny již 30. 3., kdy na
Francouzskou Guayanu dorazil kontejner s prvním stupněm. K němu byly
připojeny dva urychlovací stupně a 9. 4. byla připojena sekce s řídícím
počítačem rakety a inerciální navigační soustavou. Dne 4. 5. byla raketa na
mobilní startovní plošině převezena z budovy pro integraci nosiče do budovy pro
konečnou předstartovní přípravu, kde pak byly přípravy ke startu přerušeny.
V té době se předpokládalo, že užitečným zatížení budou tvořit
indonéská telekomunikační družice Telkom-1 a družice pro přímé TV vysílání
AsiaStar. Vzhledem k tomu, že družice Asiastar zatím nebyla ještě dodána,
družice Telkom-1 nakonec odstartovala sama na raketě Ariane 4 a společnost Arianespace
se nakonec rozhodla pro observatoř XMM, která dorazila do Kourou 23. 9. Další
přípravy ke startu probíhaly hladce a tak se nakonec start rakety AR 504 uskutečnil
10. 12. V T+10 min po startu se oddělil první stupeň rakety a v témž okamžiku
měl 2. stupeň i s observatoří rychlost 7,8 km/s. Jelikož 2. stupeň není zatím
schopen vícenásobného zážehu, byl zvolen neobvyklý profil letu s přímým
letem na protáhlou eliptickou dráhu. Druhý stupeň tedy pracoval 16 min a dopravil
observatoř do výšky 1880 km, kde již měla rychlost 9 km/s. Po oddělení od druhého
stupně se observatoř XMM nacházela na protáhlé eliptické dráze o výšce 827 - 113
946 km se sklonem 40° . Observatoř o hmotnosti 3234 kg bez PL nese 530 kg hydrazinu pro
pohon svých manévrovacích motorů, jejichž pomocí zvýší časem své perigeum na
asi 7000 km. Řízení observatoře je zajišťováno z Centra pro řízení kosmických
misí ESOC v Darmstadtu a sledování přístrojů bude prováděno sledovací stanicí u
Madridu. Observatoř XMM je komplementární k rentgenové observatoři Chandra organizace
NASA. XMM má větší sběrnou plochu, ale menší úhlové rozlišení než Chandra.
Proto XMM bude výhodnější pro proměřování jasných a středně jasných
rentgenových zdrojů, zatímco Chandra se spíše hodí pro sledování detailů
slabších zdrojů a pro rozlišování spektrálních detailů různých částí zdroje.
První komerční start rakety Ariane 5 byl tedy velmi úspěšný a zvýšil důvěru
klientů v tento nosič a též i naději, že počáteční problémy této rakety
jsou již překonány. Druhý komerční start rakety AR 505 je plánován na konec února
2000. Při tomto startu by měly být vypuštěny dvě družice Asiasat a Insat-3B
s prvním použitím nosné struktury Sylda-5 dovolující současné vypuštění
dvou družic. Struktura Sylda-5 bude ještě vybavena amortizátorem mechanického šoku,
který bude chránit citlivou optiku družice Insat-3B, umístěné na horní části
struktury.
I když má raketa Ariane 5 za sebou teprve první komerční let, již se objevují
úvahy, jak bude vypadat nosič, který v roce 2020 raketu Ariane 5 nahradí. Na tyto
otázky by měl dát odpověď technologický program budoucího nosiče FLTP (Future
Launcher Technology Program), přijatý Radou ESA na úrovni ministrů pro výzkum a
technologie členských zemí v květnu 1999. Cílem by mělo být vyvinutí nosiče,
který bude buď kompletně vícenásobně použitelný nebo bude možné vícenásobně
použít některé jeho části. Jak bude takový nosič vypadat, není ještě zcela
jasné. V každém případě budou vyvíjené technologie zkoušené po etapách,
podobně jako postupuje organizace NASA se svými programy X. Společnost Aérospatiale
Matra Lanceurs navrhuje demonstrátor ARES o hmotnosti 2000 kg pro zkoušení návratu
atmosférou. Podobně Dassault Aviation navrhuje demonstrátor pro zkoušení návratu
z oběžné dráhy a demonstrátor pro zkoušení konečné fáze letu a přistání.
Demonstrátory tohoto typu by měly zahájit zkoušky v období let 2004 - 2005.
Naopak technologie vícenásobně použitelného nosiče bude zkoušet demonstrátor
Themis jak při subsonických tak při supersonických rychlostech někdy v období
2006 - 2010. Themis by měl zkoušet dvoustupňovou konfiguraci TSTO (Two-Stage-To-Orbit),
což je referenční konfigurace budoucího vícenásobně použitelného nosiče.
Vícenásobné použití se v tomto případě chápe i jako záchrana celého
nosiče v případě poruchy za letu. Důležitou roli budou hrát i ekonomické
faktory - mělo by se dosáhnout alespoň desetinásobného snížení nákladů na start.
Delta 3 a 4
Počátkem listopadu obdržela firma Boeing zprávu nezávislé komise, která
studovala její metody zabezpečování kosmických programů. Komise přezkoumávala
programy nosných raket Delta 2, 3, 4, stupně IUS a roli firmy jako subdodavatele
aerodynamických krytů pro program Titan 4. Dle názoru komise firma Boeing při vývoji
nového nosiče Delta 3 podcenila odlišnosti nového nosiče ve srovnání
s vyzkoušeným a spolehlivým nosičem Delta 2. Komise kritizovala zejména
nedostatky komunikace mezi inženýry, kteří navrhovali raketový nosič a inženýry,
kteří zajišťovali jeho výrobu.
Vývoj nové varianty Delta 4, která by měla být cenově více efektivní a
funkčně spolehlivější, je velmi komplexním vývojovým programem. Komise též
doporučila firmě Boeing, aby se více zaměřila na sledování kvality produktů
v každé fázi od návrhu přes výrobu až do operační fáze. To by podle komise
mělo vést ke zvýšení spolehlivosti a snížení výsledných nákladů. Firma Boeing
proto zavede nové inženýrské místo tzv. ”zodpovědného inženýra”, který bude
sledovat přidělené komponenty a subsystémy nosičů od původního návrhu až do
poletového vyhodnocení. Aby se neopakovala situace s raketou Delta 3, plánuje
firma Boeing uskutečnit demonstrační start rakety Delta 4, někdy počátkem roku 2001,
patrně s komerční variantou Delta 4 Medium plus, tvořenou stupněm CBC (common
booster core » společný urychlovací stupeň) případně doplněným 2 nebo 4
urychlovacími stupni na TPH. Horní stupeň je pak modifikovaný horní stupeň rakety
Delta 3. Jinak firma Boeing tvrdí, že kromě 19 exemplářů rakety Delta 4,
objednaných USAF získala objednávku na dalších 30 nosičů této rakety. Jména
svých klientů však společnost neoznámila.
Proton
Dne 27. 10. opět odstartovala raketa Proton z kosmodromu Bajkonur
s telekomunikační družicí Express A1. Asi 3 min 40 s po startu došlo k selhání
jednoho ze 4 motorů druhého stupně rakety a vzápětí nato došlo k zástavě i
dalších tří motorů. Stupeň i s družicí se zřítily asi 25 km od města Atasu
v oblasti Karaganda v Kazachstanu, kde bylo nalezeno celkem asi 23 úlomků
rakety a družice Express. Podle novinářských zpráv následná exploze rozbila okna
v širokém okolí, ale nebyly hlášeny žádné oběti či zranění. Přesto
kazašská vláda zakázala další starty rakety Proton do vyšetření příčin
havárie, která se značně podobá minulé z 5. 7. 1999. Asi v polovině října
souhlasila ruská vláda, že jako náhradu za škody, vzniklé touto havárií zaplatí
Kazašsku asi 0,5 mil. USD. Nadto se ruská vláda zavázala, že bude u kazašské vlády
žádat povolení pro každý start, který se uskuteční z kosmodromu Bajkonur.
Koncem listopadu byl kazašské vládě předán seznam plánovaných startů na rok 2000,
který bude upřesňován každé čtvrtletí. Seznam bude informovat o plánovaném datu
startu, typu nosiče případně i jméno družice. Na druhé straně nemusí Rusko
sdělovat, jaké poslání budou mít jednotlivé družice, jmenované v seznamu.
Tato dohoda však nevyvolala nadšení mezi příslušníky Ruských strategických
raketových sil (RVSN), zodpovědných za vypouštění vojenských průzkumných družic.
Bude zřejmě snaha přesunout starty těchto družic na jiné kosmodromy.
Komise, pověřená vyšetřením havárie z 27. 10., dodala svou zprávu počátkem
tohoto roku. Komise došla na základě inspekce zbytků turbočerpadla motoru 2. stupně,
že v palivovém přívodu byl při výrobě zapomenut kus textilie, který se dostal
až do turbočerpadla. Jelikož jsou motory druhého stupně Protonu jsou konstruovány
tak, aby se automaticky zastavily při vniknutí cizích částic do turbočerpadla, jde
patrně o skutečnou příčinu havárie. Komise též ve své zprávě poznamenává, že
motory 2. stupně, které selhaly 5. 11. 1992, 5. 7. a 27. 10. 1999, patřily do stejné
výrobní série, zhotovené v období 1992-93. V té době docházelo ve
výrobním závodě motorů ve Voroněži k přechodu na civilní výrobu a došlo i
k poklesu kontrol kvality výroby.
Další start Protonu tedy nelze očekávat před březnem 2000. Na kosmodromu Bajkonur
byly tedy přerušeny přípravy startu družice Garuda-1 a od nosiče byl odmontován
horní stupeň Blok DM i s družicí. Tato družice by měla být součástí
asijského telekomunikačního systému mobilních telefonů a její vypouštění
zajišťuje mezinárodní společnost ILS (International Launch Society) tvořená
americkou společností Lockheed Martin, ruskou společností Chruničev -výrobcem rakety
Proton a společností Energija, dodávající horní stupeň Blok DM. Odklad startů
raket Proton povede i k dalšímu odkladu startu ruského servisního modulu Zvězda pro
Mezinárodní kosmickou stanici ISS. Start Zvězdy by se mohl uskutečnit v dubnu či
později.
Neúspěch tohoto startu vyvolal mezi novináři spekulace o tom, že starty rakety
Proton, nesoucí ruské vládní družice mají vyšší neúspěšnost než starty pro
ILS. Od roku 1996, kdy se Proton stal komerčním nosičem, vynesl 17 komerčních
družic, vyrobených na Západě. Z nich se jen jedna dostala na špatnou dráhu. Ve
stejnou dobu se uskutečnilo 14 startů Protonu pro ruskou vládu a 4 z nich byly
neúspěšné. Podrobnější statistická analýza (Space News 10 (1999) č. 43,
s. 20) však naznačuje, že zatím nedochází k systematické statistické odchylce
od náhodného výskytu poruchy pro obě strany. Pro definitivní závěry tohoto typu
tedy ještě chybí větší počet pokusů.
VLS
Také druhý start brazilského raketového nosiče VLS z kosmodromu Alcantara
skončil neúspěchem. Ve 200. s letu se nezapálil 2. stupeň rakety a tak došlo ke
ztrátě malé družice SCD-2A (150 kg). Družice SCD-2A měla nahradit mikrodružici
SACI-1 (60kg) pro monitorování kosmického záření, magnetických polí a plazmy,
vypuštěnou 14. 10. 1999, jejíž panely slunečních baterií se nerozevřely. Při
prvním startu VSL v listopadu 1997 se nezažehl jeden ze čtyř urychlovacích
motorů na prvním stupni. Raketa VSL, jejíž cena se odhaduje na 7,5 mil. USD, je
odvozená od brazilské sondážní rakety Sonda-4. Čtyřstupňová raketa s motory
na TPL, je vysoká 19,5 m se startovní hmotností 50 000 kg. Měla by vynést na kruhovou
dráhu o výšce 750 km družici o hmotnosti 185 kg.
H - 2
Ani japonskému kosmickému programu se nevyhýbají potíže. Při minulém startu
rakety H - 2 v únoru 1998 se nepodařilo dopravit užitečné zatížení na
správnou oběžnou dráhu. Pro nedostatečný výkon druhého stupně zůstala zkušební
telekomunikační družice CBETS na nízké dráze. Ani letošní druhý start rakety H -
2 dne 15. 11. z kosmodromu Tanegašima nepřinesl organizaci NASDA úspěch. I když
raketa v pořádku odstartovala, asi 4 min. po startu začal vykazovat hlavní motor
rakety problémy a na videozáznamu startu bylo vidět, že z něj uniká
abnormální proud plynů. Poté došlo zatím z neznámých důvodů k jeho
vypnutí. V T+7 min 10 s po startu přestaly pozemní radary přijímat telemetrii rakety.
Proto se řídící středisko rozhodlo dálkově zničit raketu a v T+7 min 41 s byl
vyslán destrukční signál. Raketa se v tom okamžiku nacházela ve výšce asi 48
km. Trosky rakety i s navigační a meteorologickou družicí MTSAT za 94 mil. USD
dopadly do Tichého oceánu. Podle mluvčího organizace NASDA došlo pravděpodobně
k prasknutí přívodního vodíkového potrubí. NASDA vyšetřuje, co mohlo trhliny
v potrubí způsobit. Ještě koncem prosince však nebylo organizaci NASDA jasné,
co vlastně předčasné vypnutí motoru 1. stupně způsobilo.
Neúspěch tohoto startu narušil i uvedení do provozu nové varianty rakety H - 2A,
jejíž cena by měla být drasticky redukována ze současných 170 mil. USD za H - 2 na
85 mil. USD za H - 2A s cílem dosáhnout konkurenceschopnosti této rakety na světovém
trhu raketových nosičů. Současná vysoká cena rakety H-2 je dána také tím, že
NASDA kupuje některé součástky a zařízení rakety z USA a od evropských
raketových výrobců.
První start rakety H - 2A, původně plánovaný na rok 2000, byl přesunut na rok
2001. Není též jasné, zda se uskuteční poslední osmý start rakety H-2. NASDA
totiž uvažuje o okamžitém ukončení programu H-2. Ačkoliv bylo do již vyráběného
osmého exempláře H-2 investováno zatím 155 mil. USD, bylo by možná výhodnější
zbylé prostředky vložit do programu H-2A.
Programy X
V programu X-33 dochází opět k určitému zpoždění. Ve středu 3. 11. došlo
při tlakové zkoušce kompozitní nádrže na kapalný vodík, určené pro X-33,
k poruše její stěny. Stěna má vnější a vnitřní kompozitní stěnu z
uhlíkových vláken spojených epoxydovou pryskyřicí. Mezi těmito stěnami je vrstva
izolačního materiálu. Při zkoušce byla nádrž o hmotnosti 2300 kg naplněna 109620
litry kapalného vodíku a tlakována na 105% předpokládaného pracovního tlaku. Kromě
toho byla nádrž zatěžována tlaky v různých místech, které simulovaly
zatížení, ke kterým bude za letu docházet zejména od kyslíkové nádrže nad touto
vodíkovou nádrží. Porucha stěny nádrže byla zjištěna až dvě hodiny po
skončení zkoušky, kdy byl kapalný vodík vyčerpán a kdy se začalo
s čistěním nádrže profouknutím plynným dusíkem. Na videomonitoru bylo vidět,
že došlo k prasknutí vnější stěny nádrže, takže bylo možné pozorovat
vnitřní tepelnou izolaci. X-33 bude mít dvě nádrže na kapalný vodík. Druhá
nádrž již též byla dokončena firmou Lockheed Martin v továrně
v Sunnyvale v Kalifornii a čeká na vlastní tlakové zkoušky.
Na rozdíl od demonstrátorů X-33 a X-34, které jsou určeny jen k suborbitálním
letům bude těleso X-37 zkoušet technologie nutné pro let a pobyt na oběžné dráze,
kam bude vynášeno buď raketoplánem nebo klasickou raketou (L+K 75 (1999) č.
17, s. 1114). Jedním z nejvýznamnějších úkolů tělesa X-37 bude testování
zdokonalených systémů tepelné ochrany budoucího vícenásobně použitelného
prostředku VentureStar. Současná tepelná ochrana kosmického raketoplánu, tvořená
dlaždicemi z křemenných vláken (L+K 54 (1978) č. 16, s. 624 a L+K 57
(1981) č. 19, s. 743) je křehká, snadno se poškodí a tudíž je náročná na
údržbu. K manévrování na oběžné dráze bude X-37 používat osvědčeného motoru
AR-2/3 o proměnném tahu mezi 15 - 35 kN a specifickým impulsem 2460 Ns/kg. Jako
pohonnou látku používá tento motor peroxidu vodíku a kerosenu JP-10, používaného
v linkových proudových dopravních letounech. Tato KPL vyhovuje bezpečnostním
předpisům pro vypouštění v nákladovém prostoru raketoplánu. Motor AR-2/3 je
odvozen od raketových motorů, používaných po 2. světové válce k urychlování
startu letadel typu FJ-4, F-86 a NF-104A. Kombinace peroxydu vodíku s kerosenem byla
kdysi používána na anglických raketách Black Knight a Black Arrow. V současné
době se znovu obnovuje zájem o používání této netoxické KPL. Např. společnost
Beal Aerospace chce použít motorů s touto KPL na všech stupních vyvíjené
rakety BA-2.
Těleso X-37 je tvarově shodné s demonstrátorem X-43, pouze je zvětšené.
Demonstrátor X-43 by měl zkoušet možnosti pohonné jednotky - scramjetu na kapalný
vodík při hypersonických rychlostech mezi 7 - 10 M. Podotkněme, že hypersonické
rychlosti jsou oborem rychlostí nad 5 M. Dne 3. listopadu bylo oznámeno, že do
Drydenova letového výzkumného střediska NASA na základně Edwards bylo dodáno první
ze tří experimentálních těles X-43A. X-43 bude dopraveno raketou Pegasus do
plánované výšky a po dosažení předpokládané rychlosti se bude dále pohybovat
vlastním motorem.
Raketový motor mikrovlnným ohřevem
Michael Micci, profesor aerokosmického inženýrství a specialista na raketový pohon
na Pensylvánské Státní Universitě přichází s nápadem využít
k zahřívání pracovní látky raketového motoru ohřívání elektromagnetickými
vlnami v oboru mikrovlnného spektra, podobně jako je tomu u všeobecně
používaných mikrovlnných pecí. Raketový motor je tedy konstrukčně stejný jako
klasický motor, využívající zahřívání pracovní látky teplem, uvolněným
chemickou reakcí. Na rozdíl od klasického motoru lze však používat jako pohonnou
látku libovolný plyn, např. dusík, helium či vodní páru. Mikrovlnným
zahříváním lze dosáhnout vyšší pracovní teploty než v klasickém chemickém
raketovém motoru a tudíž i vyšších tahů. Prof. Micci zkonstruoval model motoru,
který byl účinný již s výkonem 80W. Takový motor by byl například vhodný
jako manévrovací motor pro mikrodružice. Při stejném výkonu má mikrovlnný
raketový motor asi 3-5krát vyšší tah než iontový motor. O Micciho nápad se již
zajímá USAF pro svoji novou generaci svých průzkumných družic o vysoké
manévrovací schopností, které by tak bylo obtížnější sledovat.
HST
Již téměř 10 let uplynulo od 25. 4. 1990, kdy byl z nákladového prostoru
raketoplánu Discovery vypuštěn na oběžnou dráhu Hubbleův kosmický teleskop HST.
Za tuto dobu oběhl Zemi asi 55 000 krát a získal na 259 000 snímků přibližně
13 000 kosmických objektů. Vědecký program jeho využití je řízen Vědeckým ústavem
NASA pro kosmický teleskop STSI (Space Telescope Science Institute) v Baltimore,
který dává astronomům z celého světa možnost, aby se pomocí HST podívali
na vesmírný objekt, který je zajímá. HST pak posílá fotografie na Zem přes telekomunikační
družici. Astronomové mají 12 měsíců ke studiu těchto snímků a poté jsou snímky
uvolněny pro veřejnost. Je však třeba říci, že STSI dostává asi 5krát více požadavků
na pozorování, než je možné udělit. HST zatím stál americké daňové poplatníky
na 4 mld USD (= cena dvou bombardérů B-1 nebo polovina ceny letadlové lodi),
z čehož asi 2 mld stál vývoj HST. Náklady na provoz činí asi 200 mil. USD
ročně. Životnost HST byla prodloužena do roku 2010, ale po roce 2004 již NASA
z finančních důvodů neplánuje další servisní let k tomuto teleskopu.
Tím se sníží roční náklady na jeho provoz na 60 mil. USD. Po roce 2007 by měl
být v provozu Kosmický interferometrický teleskop SIMT (Space Interferometry
Mission Telescope) schopný zaregistrovat planety velikosti Jupitera ve vzdálenostech
do 200 světelných let. Pozemskými dalekohledy není snadné planety, obíhající
kolem blízkých hvězd zjistit. Přesto proměřování světelné intenzity záření hvězdy
HD 209458 v souhvězdí Pegasa pomocí soustavy dálkově ovládaných teleskopů
v Patagonia Mountains v Arizoně ukázalo snižování její intenzity o
1,7%. Toto kolísání intenzity se opakovalo s periodou 3,523 dne a bylo interpretováno
jako částečný zákryt hvězdy její planetou. V průběhu posledních pěti let
nalezli astronomové 28 planet mimo naší sluneční soustavu. Pro ty z čtenářů,
kteří se zajímají o další informace o hledání nových planet, uvádíme následující
internetovou adresu: http://cannon.sfsu.edu/~gmarcy/planetsearch/planetsearch.html.
NASA má ovšem i další plány pro hledání planet mimo sluneční soustavu: po roce
2012 by mohl být vypuštěn teleskop pro vyhledávání planet velikosti Země
(Terrestrial Planet Finder Telescope) a pro zjišťování známek vody, CO2 a
kyslíku, což by mohlo indikovat možnosti mimozemského života. Po roce 2025 by se
zjištěné planety mohly zkoumat z hlediska možné přítomnosti metanu a kyslíku,
jejichž přítomnost by byla silným nepřímým důkazem možné existence života.
Vraťme se však do přítomnosti. Servisní mise 3A k HST s cílem výměny
selhávajících stabilizačních gyroskopů přišla v pravý čas. Již od jara tr.
se očekávalo, že mohou být problémy s těmito setrvačníky, když na tři ze šesti
již nebylo spolehnutí (L+K 75 (1999) č. 10, s. 633). Dne 13. 11. vysadil setrvačník
č. 1 z posledních tří funkčních setrvačníků a se dvěma zbývajícími již není
možné zajistit dokonalou stabilitu HST pro dlouhodobá měření. Proto byl HST
převeden do bezpečnostního módu, kdy byl uzavřen kryt chránící optiku a čidla HST
a teleskop byl orientován ke Slunci tak, aby sluneční záření dodávalo potřebnou
energii.
Start raketoplánu Discovery k opravárenské misi se po řadě odkladů nakonec
uskutečnil 20. 12. a vlastní oprava poškozených gyroskopů a některých dalších
zařízení HST (nové jemné orientační čidlo, nový počítač 486, výměna části
tepelné izolační fólie) se uskutečnila v průběhu vánočních svátků
loňského roku. Poškozené gyroskopy byly dopraveny na Zemi pro analýzu. Další část
servisní mise, 3B, bude provedena v roce 2001.
I když HST do servisní mise nepracoval, NASA stále zveřejňuje nové snímky ze
svého archivu. Dne 8. 9. 1997 byly získány zajímavé snímky malé oblasti prachových
oblaků v oblasti mlhoviny Trifid v souhvězdí Střelce asi 9000 světelných
let od Země. Oblaka prachu byla vyvržena z masivní hvězdy, která je též
ozařuje. Pozorovaná část prachového oblaku obsahuje vznikající protohvězdy, které
se prozrazují lokalizovanými výtrysky prachu z oblaku.
Leonidy
Letošního maxima meteorického roje Leonid, pozůstatku komety Temple - Tutte, bylo
využito k pokusu získat vzorky kometárního prachu pomocí sondážní rakety.
Experiment byl součástí projektu ”Honec komet” (Comet Chaser), v rámci programu
NASA ”Rakety pro školáky” (Rockets for Schools). Startu sondážní rakety
Viper-Dart 3A Super-Loki dne 18. 11. z oblasti Ninigret State Conservation
Area nedaleko Charlestownu na jižním pobřeží státu Rhode Island přihlíželo
na 2500 žáků místních škol. Sondážní raketa dosáhla asi za 2 min. výšky kolem
90 km. Zde se oddělil kolektor kometárního prachu, který po ukončení mise měl
dopadnout do Atlantského oceánu asi 20 km od pobřeží, kde na něj čekala Pobřežní
stráž. Užitečné zatížení se však nepodařilo nalézt.
Také Indie se zapojila do výzkumu vlivu meteorického roje Leonid na zemskou
ionosféru. Ve dnech 18. a 20. 11. byly z kosmodromu Šriharioka vypuštěny dvě
sondážní rakety Rohini do výšky asi 135 km. Nesly sondy na měření elektrických a
magnetických polí a hmotový spektrometr pro měření koncentrace nabitých částic.
Stejná data byla měřena radarem z povrchu Země. Interakce mezi meteorickými roji
a ionosférou ovlivňuje telekomunikace na vysokých frekvencích.
Mars
Již asi rok působí v USA Marsovská společnost (Mars Society), jejímž cílem
je propagace pilotovaných letů k této planetě. Její zakladatel Robert Zubrin
nedávno oznámil, že se společnost v současné době zabývá přípravou plánů
na výstavbu výzkumné stanice, kde by byla možnost simulovat na Zemi podmínky,
podobné těm na povrchu planety Mars. Podle Pascala Lee, planetárního specialisty
z Amesova výzkumného střediska NASA, by bylo nejlepší vybudovat takovou stanici
u impaktního kráteru na kanadském Devonově ostrově, který leží v Arktidě.
Zahájení výstavby této arktické výzkumné stanice pro 4 až 6 lidí, tzv. Mars
Arctic Research Station, plánuje společnost již tento podzim. Měly by se zde studovat
technika a strategie výzkumu v extrémních podmínkách podobných těm na Marsu.
Nad touto arktickou stanicí pravděpodobně bude vlát i tzv. ”marsovská vlajka”,
kterou společnost navrhla. Vlajka je tvořena třemi svislými pruhy červené, zelené a
modré barvy. Návrh této vlajky byl jednak inspirován třemi stádii transformace
Marsu, jak si je představuje spisovatel sci-fi románů Kim Stanley Robinson ve své
trilogii ”Červený Mars”, ”Zelený Mars” a ”Modrý Mars” a dále že jde o
základní barvy spektra, symbolizující jednotu v rozdílnosti stejně jako
(bílé) světlo samo. Jeden exemplář této vlajky, vyrobený Maggie Zubrinovou, byl na
popud astronauta J. M. Grunsfelda umístěn na palubě raketoplánu Discovery při jeho
prosincovém letu k HST.
Další informace o plánech Marsovské společnosti lze nalézt na její internetové
stránce: http://www.marssociety.com/.
Korekční manévr sondy Mars Polar Lander byl odložen o 10 dní, aby se pozemní
řídící středisko JPL v Pasadeně ujistilo, že nedojde k podobné chybě, která
vedla ke ztrátě sondy Mars Climate Orbiter. Manévr se nakonec uskutečnil dne 30. 10.
krátkým, asi 12 s trvajícím zážehem korekčního motoru. Další manévr se
uskutečnil 30. 11. Pro přistání v plánovaném místě na 76° j.š. a 195° z.d.
je nutné, aby se sonda pohybovala po velmi přesné dráze. Jisté obavy konstruktérů
vyvolával před příletem k Marsu stav přistávacího motoru, neboť analýza stavu
sondy ukázala, že by motor nemusel řádně pracovat po 11 měsících chladu
kosmického prostředí jelikož hydrazinové palivo mohlo ztuhnout*). Řídící
středisko v JPL v Pasadeně se však domnívalo, že postačí, budou-li
ohřívače motoru a pohonné látky spuštěny dříve, než se plánovalo. Na možnost
vzniku takového problému s přistávacím motorem upozornila komise pro
vyšetřování příčin neúspěšného navedení sondy MCO na dráhu kolem Marsu,
která též zkoumala, zda se podobná chyba nemůže vyskytnout i u sondy MPL.
Vyšetřovací komise zveřejnila svou zprávu o příčinách neúspěchu sondy MCO
například na internetové adrese
ftp://ftp.hq.nasa.gov/pub/pao/reports/1999/MCO_report.pdf. Komise identifikovala osm
hlavních nedostatků, které vedly ke ztrátě sondy MCO. Základním problémem byl
chybný převod anglosaských jednotek do metrického systému v části pozemního
programového vybavení pro přípravu navigačních povelů pro sondu. Proto navigační
tým používal nesprávných údajů pro úpravu dráhy sondy. Nadto šlo o nový tým,
který nebyl dostatečně vycvičen a nadto byl pověřen řízením tří misí
současně. Proto též nebyl uskutečněn poslední manévr dne 15. 9., který mohl
zvýšit dráhu průletu sondy nad planetou na 224 km, neboť navigační tým nevěděl
přesně, jak kriticky se sonda nachází mimo kurs. Navigační tým se domníval, že
chyba v dráze povede k průletu sondy ve výšce mezi 150 - 180 km nad povrchem
Marsu. Tato neurčitost je dána tím, že znalost dráhy planety Mars vůči Slunci je
též zatížena jistou chybou a proto extrapolace dráhy sondy do souřadného systému
spojeného s planetou Mars není úplně přesná. Zpráva komise též detailně
popisuje, jak k takové odchylce od kursu došlo. Během 9 měsíců trvajícího
letu byly periodicky zažehovány korekční motorky pro odstranění úhlového momentu
vznikajícím vlivem rotujících orientačních setrvačníků a asymetrického
umístění panelů slunečních článků vzhledem k těžišti sondy. Asymetrie
umístění panelů vedla ke vzniku momentu v důsledku působení slunečního
záření. Proto ke korekčním manévrům docházelo asi 10-14 krát častěji, než
navigační tým předpokládal. Data pro velikost impulsů k eliminaci úhlového momentu
však byla v anglosaských (libry x vteřiny) místo v metrických jednotkách (Ns) a
tak se v průběhu celého letu vnášela do odhadu trajektorie malá chyba, která
se postupně sčítala tak, že v okamžiku navedení na oběžnou dráhu kolem Marsu
byla sonda na dráze o výšce asi 60 km nad planetou. To způsobilo pravděpodobné
zničení sondy v atmosféře Marsu. Ovšem již 22. 9. večer zrekonstruovali
členové řídícího střediska celkem přesně dráhu sondy v marsovském
souřadném systému. Z výpočtů ke svému zděšení viděli, že se sonda bude
pohybovat s narůstající rychlostí po hyperbolické dráze, jejíž vrchol se
nachází pouhých 57 km nad planetou. Přesto na záchranu sondy nebylo podniknuto nic.
Pozdější analýza ukázala, že pozitivní impuls asi 10 hod. před průletem, který
by si vyžádal asi 30 kg z celkového množství 290 kg PL na palubě sondy, by
zvedl výšku průletu sondy na 120 km od povrchu Marsu. Ovšem k tomu by bylo třeba
mít čas provést řadu výpočtů a zcela přeprogramovat příletový manévr. Tyto
výpočty, které se obvykle provádějí v průběhu mise z bezpečnostních
důvodů, nebyly tentokráte uskutečňovány neboť navigační tým byl přesvědčen,
že se sonda stále nachází na ideální dráze.
Vyšetřovací komise připraví pro NASA ještě další detailnější zprávu
s doporučeními pro to, aby se podobná situace příště neopakovala. NASA proto
přidala do řídícího týmu sondy MPL dalších asi 30 zkušených pracovníku pro jeho
posílení.
Dne 3. 12. dorazila sonda MPL k planetě a zahájila přistávací manévr. Od té doby
nenavázalo řídící středisko s touto sondou žádný kontakt, takže její další
osud není znám. Sonda MPL nesla dvě mikrosondy Deep Space 2, pro hledání vody
v oblasti jižního pólu. Sondy se měly před přistáním sondy oddělit a po
dopadu proniknout asi 1 m pod povrch Marsu, ale ani ty se pozemnímu středisku neozvaly.
(Do soutěže pro pojmenování obou mikrosond přispělo svými návrhy na 17 000
účastníků. Vítězný návrh podal P. Withers, student z Arizonské university
v Tucsonu. podle kterého obě sondy dostaly jména prvních dobyvatelů zemského
jižního pólu Amundsena a Scotta. Vítězný návrh byl odměněn částkou 4000 USD od
firem Lockheed Martin, Boeing a CompUSA). O osudu sondy MPL se dá jen spekulovat. Podle
specialistů výrobce sondy, firmy Lockheed Martin, není vyloučeno, že sonda dopadla na
úbočí kaňonu, který prochází přistávací zónou a při dopadu se rozlomila.
Kaňon dosahuje hloubky až 2 km a v některých místech je asi 10 km široký. D.
McCleese, vědecký pracovník programu Mars Surveyor v JPL, tvrdí, že v JPL
věděli o tomto kaňonu, ale spíše předpokládají, že sonda přistála mimo něj.
Přesně se však místo přistání zjistit nedá.
Ztráta obou sond nepochybně ovlivní další program NASA ve výzkumu Marsu. Už teď
se naznačuje, že let podobné sondy v roce 2001, která by měla přistát na
povrchu Marsu podobným způsobem jako MPL, se asi neuskuteční. Také let v roce
2008, při kterém měly být na Zemi dopraveny vzorky hornin z povrchu Marsu, bude
přehodnocen a patrně též odložen. Program Mars Surveyor bude zřejmě modifikován
tak, aby plnil nejen vědecké cíle, ale aby současně byla na oběžné dráze kolem
Marsu vytvářena síť komunikačních a navigačních družic. Tato síť usnadní
lepší a přesnější provedení přistávacího manévru do zvoleného místa a
zabezpečí i přenos telemetrie během sestupu sondy. Kromě toho bude třeba zabezpečit
důkladnější průzkum povrchů míst přistání. K tomu bude NASA potřebovat
databázi snímků s vysokým rozlišením. I když Mars Global Surveyor má kamery
s rozlišením až 1,5 m, nestačí to na lokalizaci případných trosek sondy MPL.
I s tímto rozlišením lze zaměnit padák sondy s balvanem na povrchu Marsu.
Na tiskové konferenci dne 8. 12., kde se konstatovala ztráta sondy MPL, přesto
prezident Clinton podpořil administrátora NASA D. Goldina a jeho program
”rychlejších, lepších a levnějších” kosmických misí. Tento program
jednodušších, specializovaných a levnějších misí zavedl Goldin již v roce 1992 a
tato jeho koncepce se zdála být potvrzena v roce 1993, kdy došlo ke ztrátě
komplexní sondy Mars Observer za asi 1 mld USD při brzdícím manévru u planety Mars.
Přesto se oponenti Goldinovy koncepce domnívají, že by NASA měla ustoupit od misí
v ceně řádově 125 mil. USD a uvažovat o programech v cenách kolem 300 mil.
USD. To by mohlo zvýšit spolehlivost sond. Jakou koncepci přijme NASA do budoucna bude
též záležet na výsledcích práce nezávislé komise pro vyhodnocení robotických
misí NASA k Marsu. Tato komise, do jejíhož čela byl jmenován A. T. Young,
bývalý vicepresident společnosti Lockheed Martin, se bude zabývat nejen příčinami
ztráty sondy MPL, ale vyhodnotí některé současné úspěšné i neúspěšné sondy
NASA do vzdáleného kosmu. Půjde zřejmě o programy Mars Pathfinder, Mars Global
Surveyor, Mars Climate Orbiter, Mars Polar Lander, Deep Space 1 a 2. Komise bude
analyzovat rozpočet, obsah, řízení projektu i vědecký obsah misí. Bude se dávat do
souvislostí, jak se cíle i rozdělení odpovědností na různých stupních řízení
promítly do bezpečnosti a spolehlivosti misí a přirozeně i do jejich úspěšnosti.
V rámci popularizace svých výzkumných programů mezi školní mládeží
připravovala NASA konkurs, na základě kterého mělo na 100 žáků mezi 9 - 15 rokem
věku participovat na připravované misi Mars Surveyor 2001 Lander. Vědecko-výukového
programu, nazývaného ”Red Rover Goes to Mars”, se spolu s organizací NASA
účastnila i Planetární společnost (Planetary Society) z Pasadeny a známý
výrobce dětských hraček společnost Lego Co. Planetární společnost měla vybrat na
100 žáků a trénovat je jako vědce či astronauty. Během vlastní mise měli
žáci-astronauti asi týden pracovat na simulované marsovské základně a vytvářet
povely pro robotický manipulátor na přistávacím modulu a pro pohyb roveru nazvaného
Marie Curie. Hlavním cílem této akce mělo být podnícení nadšení u školní
mládeže pro planetární výzkum a pro vedení budoucích výzkumných planetárních
misí.
Galileo
Dne 11. 10. prolétla úspěšně sonda Galileo v blízkosti Jupiterova měsíce
Io. Při tomto průletu ve vzdálenosti 671 km se podařilo detailně vyfotografovat
vulkán Prometheus. Ze získaných snímků plyne, že kráter je asi 28 km dlouhý a 14
km široký. Vytéká z něj několik proudů lávy. Oblak síry, který byl
pozorován při předchozích misích však nevzniká v místě, kde je láva
vyvrhována na povrch měsíce. Oblak síry, který vystupuje do vzdáleností mezi 50 -
100 km od měsíce, vzniká až ve větších vzdálenostech od kráteru, v místech,
kde horká láva zahřívá zmrzlý SO2, který již zkondenzoval na povrchu
měsíce. Průlety v blízkosti Io jsou pro stav sondy náročné v důsledku
silného záření v radiačních pásech planety Jupiter. I při posledním průletu
radiace působila problémy v činnosti mapovacího spektrometru pracujícího
v oblasti spektra blízkého infračerveného záření. Nepodařilo se tedy
proměřit celé předpokládané spektrum vlnových délek, odrážených od měsíce,
ale jen jeho část. Došlo i k radiačnímu poškození některých dalších
přístrojů. Přesto byla získána data, ze kterých vyplývá, že sopečná činnost
měsíce Io je daleko aktivnější, než se předpokládalo. bylo zaregistrováno na 100
činných vulkánů, obklopenými rozsáhlými lávovými poli.
Listopadový průlet sondy Galileo kolem měsíce Io ve výšce 300 km se uskutečnil
dne 25. 11. Bohužel asi 4 hodiny před největším přiblížením sondy k měsíci
silná radiace způsobila poruchu palubního počítače sondy. Došlo tedy
k přepnutí do nouzového režimu, kdy sonda vypnula kamery a ostatní přístroje a
čekala instrukce z řídícího střediska. Problém byl komplikován i tím, že
informace o stavu sondy putovala k Zemi 35 min. Řídícímu středisku se podařilo
uvést přístroje sondy do provozu 4 min. po největším přiblížení k povrchu
Io a tak se podařilo uskutečnit asi polovinu plánovaných pozorování měsíců Io a
Europa. Předběžné výsledky pozorování byly publikovány 17. 12. Na získaných
snímcích bylo možné rozeznat erupce lávy do vzdálenosti až 2 km od povrchu Io.
Kombinací dat, získaných sondou Galileo a infračervenými teleskopy na Mauna Kea na
Hawaji se podařilo v kráteru vulkánu Loki o průměru 193 km nalézt velmi
ohraničené místo s teplotou vyšší než v okolí. Vědci předpokládají,
že jde o místo erupce při říjnovém průletu kráteru.
Dne 3. 1. 2000 prolétla sonda Galileo ve vzdálenosti 351 km nad severním pólem
měsíce Europa a její magnetometr sledoval změny magnetického pole tohoto měsíce.
Ukazuje se, že se polohy magnetických pólů měsíce Europy velmi rychle mění. Tyto
změny jsou indukovány silným Jupiterovým magnetickým polem, které též vede ke
vzniku proudění ve slaném a tudíž vodivém oceánu pod ledovým krunýřem měsíce.
Odhaduje se, že hloubka oceánu je asi 100 km.
Jak známo, při příletu sondy Galileo k planetě Jupiter v roce 1995 se
oddělila atmosférická sonda, která vstoupila do atmosféry Jupitera. Teprve letos
v listopadu byla publikována zpráva o měřeních atmosférické sondy.
V atmosféře Jupitera byly nalezeny asi dvojnásobné koncentrace vzácných plynů
jako argon, krypton a xenon oproti očekávaným průměrným hodnotám, obvyklým ve
sluneční soustavě. K tomu, aby se tyto plyny dostaly v takové koncentraci do
atmosféry planety při jejím vzniku, musely být zmrzlé. V opačném případě by
z atmosféry unikly, neboť planeta, vznikající shlukováním materiálu, má
ještě malou gravitaci. Na dráze, kde se v současné době Jupiter nachází, by
se vzácné plyny ve zmrzlém stavu neudržely v důsledku slunečního záření,
samozřejmě za předpokladu, že v době vzniku Jupitera zářilo Slunce stejně
jako nyní. Lze tedy usuzovat, že Jupiter vznikl pravděpodobně někde za Plutem a
teprve po svém zformování migroval na současnou dráhu.
(ek)
*) Sondy Viking, které uskutečnily první přistání na povrchu Marsu v roce
1976, byly vybaveny centrálním topením, využívajícím elektrické energie z rozpadu
izotopu plutonia 238, kterého každá sonda nesla 1200g. Podobně i vozítko Sojourner
bylo vybaveno třemi izotopovými ohřívači. Současná sonda MPL není vybavena
takovým topením jednak z důvodů obav z veřejného mínění, které
nesouhlasí s vypouštěním sond, obsahujících radioaktivní látky a dále
z úsporných důvodů. Proto již od počátku je životnost sondy značně omezena.
Lze tedy říci, že současný program výzkumu Marsu levnými sondami je jistým
ústupkem proti programu Viking, který byl sice dražší, ale celková životnost sond
Viking nakonec dosáhla 14 let.
Zpracováno podle Space News, 10, 1999, č. 37 - 48,
Air et Cosmos, 1999, č. 1718 - 1729.
NASA News 99-127, 99-128, 99-134, 99-135, 99-136, 99-140, 99-147, 99-148, 00-7.
Dále byly použity internetové informační bulletiny:
- FLORIDA Today Space Online:102599, 102999, 110199, 110499, 110599, 110699, 110799,
110999, 111099, 111199, 111499, 111599, 111899, 111999, 112699, 010600.
- Jonathan´s Space Reports č.: 410 - 416.
Vyšlo v časopise Letectví a kosmonautika 76
(2000) č. 2, s. 104 - 105; č. 3, s. 175 - 176; č. 4, s. 244; č. 5, s. 308 - 311.
Na MEK byl tento článek publikován se svolením autora.
Aktualizováno: 26.10.2002
[ Obsah | Novinky v
kosmonautice | Články | Obsahy
L+K | Kosmonautické zajímavosti ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/novinky/kznl/199904.htm)
