| Kosmonautika@kosmo.cz |
|
KOSMONAUTICKÉ AKTUALITY - NEPILOTOVANÉ LETY (4. čtvrtletí 1999) 50. kongres Mezinárodní astronautické federace IAF Od 4. do 8. 10. se v Amsterdamu konal již 50. kongres Mezinárodní astronautické federace IAF. Kongresu se účastnilo na 1800 delegátů, z toho 650 studentů, ze kterých bylo 463 studentů ze 14 zemí pozváno organizací ESA. Jejich účast zajišťoval Úřad pro výukové programy ESA, vedený astronautem W. Ockelsem. Hlavním důvodem této akce je snaha organizace ESA sjednotit zejména studentské týmy pracující na programech mikrodružic. Jednou z prvních informací, která na kongresu zazněla, bylo další zpoždění ve výstavbě ISS. Zpoždění je dáno jednak problémy s raketoplány, u nichž NASA nařídila prověrku kabeláží a dále s americkým systémem zpracování dat DMS, který by měl být centrální jednotkou pro celou stanici. Ukázalo se, že jsou problémy ve spolupráci DMS a ruským servisním modulem Zvězda, který měl být původně vypuštěn již 20. 11. Americká strana žádala o alespoň měsíční odklad, ale servisní modul bude vypuštěn asi až v únoru 2000. Záleží to ovšem na tom, bude-li nosná raketa Proton již schopná letu. Jinak v únoru 2000 by měla ke kosmické stanici Mir dorazit upravená nákladní loď Progress-M se 700 kg pohonných látek pro řízený sestup stanice. Zkušenosti z této operace chce využít ESA při konstrukci automatického tahače ATV, který by měl provést podobnou operaci s ISS v roce 2013. Konsorcium evropských firem, vedené nizozemskou společností FokkerSpace dokončuje automatický manipulátor ERA o hmotnosti 615 kg, který bude ke stanici vynesen raketoplánem v roce 2001. Bude připevněn k ruské technologicko-energetické věži SPP. Má délku 11,3 m a bude jej možné přemisťovat mezi několika upevňovacími místy. Na kongresu přednesli zástupci NASA a CNES informace o připravovaném projektu dopravy vzorků marťanské horniny na Zemi, který by měl být zahájen v roce 2003. Ovšem vzhledem k neúspěchu mise MPL dostane tento projekt definitivní podobu asi až v průběhu příštího roku. Co se týče současných raketoplánů, NASA by si přála nahradit současný systém manévrování a orientace na dráze OMS/RCS, používající toxických pohonných látek jiným systémem s netoxickými PL. Společnosti Aerojet, TRW a Rocketdyne navrhují motory s kombinací kapalný kyslík - etanol. Společnost Spot-Image podepsala s americkou American Orbimage dohodu, týkající se snímků s vysokým rozlišením (1 m), která dovolí francouzské firmě proniknout více i na americký trh. Snímky s vysokým rozlišením mají význam zejména v obranném sektoru a společnost Spot-Image předpokládá, že kolem roku 2006 budou tyto snímky představovat příjmy kolem 600 mil. USD ročně. Kromě toho se společnost přizpůsobí i specifickým požadavkům některých klientů, kteří si žádají již analyzované informace a nikoliv jen hrubá nezpracovaná data. Společnost Surrey Satellite Technology Ltd. (SST) využila 50. kongresu IAF k publikování prvních fotografií povrchu Země, získané její minidružicí UoSat-12, vypuštěné 21. 4. 1999. Snímky mají rozlišení buď 10 m nebo 32 m (ve čtyřech multispektrálních pásmech). Další z malých družic společnosti SST je francouzská družice pro elektronický odposlech Clémentine, vypuštěná 3. 12. s druhou francouzskou vojenskou družicí pro optický průzkum Helios 1B. Japonský institut pro kosmické vědy ISAS spolu se společností Kawasaki Heavy Industry konstruují experimentální vícenásobně použitelnou sondážní raketu, která pracuje podobně jako americká DC-X. Technologický model sondážní rakety má hmotnost 320 kg a měří 3 m. Raketa je poháněna kryogenním motorem na kapalný kyslík a vodík s regulovatelným tahem od 2800N do 4000N. Je řízena inerciální navigační centrálou s laserovým výškoměrem. Orientační motorky využívají stlačeného dusíku. Raketa startuje a přistává kolmo na čtyři přistávací nohy. Technologický model zatím uskutečnil dva starty do výšky 4 m. Získaných zkušeností bude využito ke konstrukci sondážní rakety s kolmým startem a přistáním, schopné dosáhnout výšek kolem 300 km s užitečným zatížením 100 kg. Sondážní raketa o startovní hmotnosti 3800 kg bude 4,4 m vysoká s průměrem 2,2 m. Její čtyři motory o tahu 1700N každý budou regulovatelné do 30% nominálního tahu. Japonská NASDA provedla určité změny v programu raketoplánu Hope. V roce 2001 by měla být uskutečněna letová zkouška demonstrátoru HSFD (High Speed Flight Demonstrator) zatímco první let experimentálního nepilotovaného raketoplánu Hope-X se odkládá na rok 2004. Jeho tvar byl upraven, aby bylo dosaženo snížení jeho váhy. Proto bylo upuštěno od dvou křidélek na koncích nosných ploch. Raketoplán bude muset vystačit se dvěma vertikálními stabilizačními plochami. Firma Arianespace si na kongresu stěžovala, že v roce 1999 bylo k vypuštění připraveno jen 10 družic místo předpokládaných 28 - 35. Podle společnosti byla tato situace způsobena zejména potížemi získat kapitál pro investice do telekomunikačních družic po finančních problémech společností pro kosmické mobilní telefony Iridium a ICO. K tomu se přidružily i problémy spolehlivosti družic na oběžné dráze, vedoucí k růstu pojišťovacích poplatků. Nadto se očekává, že v budoucnosti budou investoři více porovnávat skutečné výhody kosmických systémů s jinými konkurenčními systémy před rozhodnutím, kam investovat. Na kongresu též představovalo sdružení evropských aerokosmických společností Prospace řadu produktů svých členských firem. Např. pro Dassault Aviation zde Prospace vystavovalo systém pyrotechnického oddělování pro Ariane 5 a hypersonický demonstrátor Vehra. Pro Franatome byly presentovány kosmické konektory, pro SNPE tuhé pohonné látky pro urychlovací stupně Ariane 5. Firma Sextant předvedla nový inerciální řídící systém Quasar 3000, kterým by měly být vybavovány rakety Ariane 5 od roku 2001. Systém využívá tříosého laserového gyroskopu, který má při vysoké přesnosti nižší hmotnost i cenu. Data z tohoto laserového gyroskopu jsou zpracovávána inerciální centrálou Totem 3000, která se již osvědčila ve vojenských aplikacích. Kongres byl též příležitostí pro hostitelskou zemi, Nizozemsko, aby presentovala svůj kosmický program. V rámci ESA je Nizozemsko na 7 místě za Francií, Německem, Itálií, Velkou Británií, Belgií a Španělskem. Nizozemsko vypustilo dvě národní družice (astronomická družice ANS v roce 1974 a družice při infračervenou astronomii IRAS v roce 1983) a účastnilo se realizace družice pro rentgenovou astronomii SAX, vypuštěné v roce 1996. Následující 51. Mezinárodní astronautický kongres bude organizován v období od 2. - 6. 10. 2000 v Rio de Janeiro, v roce 2001 v Toulouse a v roce 2002 v Houstonu. Pro rok 2000 připravuje IAF ještě mezinárodní kongres o zahrnutí kosmonautiky do výukového systému. Tento kongres by se měl konat od 3. do 5. 4. ve Francii v okolí Strasbourgu. Nosič VEGA Ve dnech 20 - 21 října proběhlo v Paříži zasedání Rady ESA, na kterém se diskutovalo o kontroverzním projektu raketového nosiče VEGA, který prosazuje Itálie jako program ESA. Jde o třístupňovou raketu na TPL, schopnou vynášet asi 1000 kg užitečného zatížení na oběžnou dráhu ve výšce 700 km. Její vývoj se odhaduje asi na 42 mil. EUR. Itálie navrhovala, že by projekt financovala z 55% a očekávala, že se Francie bude podílet na vývoji asi 30%. Od května do července tohoto roku několikrát zasedala pracovní skupina, posuzující projekt rakety. Skupina došla k závěru, že i při dvou startech ročně by mohla být efektivní s cenou asi 18,5 mil EUR za start. Na druhé straně francouzský ministr pro výzkum Claude Allegre není závěry pracovní skupiny přesvědčen. Jeho námitka vychází z argumentu, že trh malých nosičů je již značně nasycen nabídkami z Ruska, USA, Israele a z dalších států a tak není velká naděje se na trhu malých nosičů s touto raketou prosadit. Proto Francie s tímto projektem nesouhlasí. Nesouhlas Francie vyvolal bouřlivou italskou reakci. Prezident Italské kosmické agentury Sergio De Julio v odpovědi na odmítavé stanovisko Francie naznačil, že by Itálie neměla participovat na budoucím vývoji rakety Ariane 5 (Ariane 5 Plus) a odstoupit z programů ESA o návrzích budoucích nosičů, např. FLTP (Future Launcher Technology Program), ve kterém se očekávala asi 15-18% finanční účast Itálie. Itálie bude hledat pro svou společnost Vegaspazio, vyvíjející raketu VEGA, nového partnera místo francouzské společnosti Aérospatiale Matra. Společnost Vegaspazio je do konce roku zatím financována z předběžného kontraktu ESA. Není ale vyloučeno, že v důsledku snižování výdajů na vývoj nosiče VEGA bude jako motoru prvního stupně využito nějakého motoru, který je již na trhu. Dosud Vegaspazio uvažovala o vývoji prvního stupně, odvozeného z urychlovacího stupně rakety Ariane 5. Ariane 5 Rok po úspěšném startu rakety Ariane 504, dne 21. 10. obnovila společnost Arianespace přípravy ke startu rakety Ariane 5. Během této doby se též vyjasnilo, že prvním komerčním užitečným zatížením, které by tato raketa měla vynést na oběžnou dráhu, bude astronomická družice pro studium kosmických gama zdrojů XMM organizace ESA. Pro tento start bude raketa Ariane 5 vybavena horním stupněm zesílené konstrukce, schopným vynést hmotný teleskop XMM. Vlastní přípravy rakety Ariane 504 ke startu byly zahájeny již 30. 3., kdy na Francouzskou Guayanu dorazil kontejner s prvním stupněm. K němu byly připojeny dva urychlovací stupně a 9. 4. byla připojena sekce s řídícím počítačem rakety a inerciální navigační soustavou. Dne 4. 5. byla raketa na mobilní startovní plošině převezena z budovy pro integraci nosiče do budovy pro konečnou předstartovní přípravu, kde pak byly přípravy ke startu přerušeny. V té době se předpokládalo, že užitečným zatížení budou tvořit indonéská telekomunikační družice Telkom-1 a družice pro přímé TV vysílání AsiaStar. Vzhledem k tomu, že družice Asiastar zatím nebyla ještě dodána, družice Telkom-1 nakonec odstartovala sama na raketě Ariane 4 a společnost Arianespace se nakonec rozhodla pro observatoř XMM, která dorazila do Kourou 23. 9. Další přípravy ke startu probíhaly hladce a tak se nakonec start rakety AR 504 uskutečnil 10. 12. V T+10 min po startu se oddělil první stupeň rakety a v témž okamžiku měl 2. stupeň i s observatoří rychlost 7,8 km/s. Jelikož 2. stupeň není zatím schopen vícenásobného zážehu, byl zvolen neobvyklý profil letu s přímým letem na protáhlou eliptickou dráhu. Druhý stupeň tedy pracoval 16 min a dopravil observatoř do výšky 1880 km, kde již měla rychlost 9 km/s. Po oddělení od druhého stupně se observatoř XMM nacházela na protáhlé eliptické dráze o výšce 827 - 113 946 km se sklonem 40° . Observatoř o hmotnosti 3234 kg bez PL nese 530 kg hydrazinu pro pohon svých manévrovacích motorů, jejichž pomocí zvýší časem své perigeum na asi 7000 km. Řízení observatoře je zajišťováno z Centra pro řízení kosmických misí ESOC v Darmstadtu a sledování přístrojů bude prováděno sledovací stanicí u Madridu. Observatoř XMM je komplementární k rentgenové observatoři Chandra organizace NASA. XMM má větší sběrnou plochu, ale menší úhlové rozlišení než Chandra. Proto XMM bude výhodnější pro proměřování jasných a středně jasných rentgenových zdrojů, zatímco Chandra se spíše hodí pro sledování detailů slabších zdrojů a pro rozlišování spektrálních detailů různých částí zdroje. První komerční start rakety Ariane 5 byl tedy velmi úspěšný a zvýšil důvěru klientů v tento nosič a též i naději, že počáteční problémy této rakety jsou již překonány. Druhý komerční start rakety AR 505 je plánován na konec února 2000. Při tomto startu by měly být vypuštěny dvě družice Asiasat a Insat-3B s prvním použitím nosné struktury Sylda-5 dovolující současné vypuštění dvou družic. Struktura Sylda-5 bude ještě vybavena amortizátorem mechanického šoku, který bude chránit citlivou optiku družice Insat-3B, umístěné na horní části struktury. I když má raketa Ariane 5 za sebou teprve první komerční let, již se objevují úvahy, jak bude vypadat nosič, který v roce 2020 raketu Ariane 5 nahradí. Na tyto otázky by měl dát odpověď technologický program budoucího nosiče FLTP (Future Launcher Technology Program), přijatý Radou ESA na úrovni ministrů pro výzkum a technologie členských zemí v květnu 1999. Cílem by mělo být vyvinutí nosiče, který bude buď kompletně vícenásobně použitelný nebo bude možné vícenásobně použít některé jeho části. Jak bude takový nosič vypadat, není ještě zcela jasné. V každém případě budou vyvíjené technologie zkoušené po etapách, podobně jako postupuje organizace NASA se svými programy X. Společnost Aérospatiale Matra Lanceurs navrhuje demonstrátor ARES o hmotnosti 2000 kg pro zkoušení návratu atmosférou. Podobně Dassault Aviation navrhuje demonstrátor pro zkoušení návratu z oběžné dráhy a demonstrátor pro zkoušení konečné fáze letu a přistání. Demonstrátory tohoto typu by měly zahájit zkoušky v období let 2004 - 2005. Naopak technologie vícenásobně použitelného nosiče bude zkoušet demonstrátor Themis jak při subsonických tak při supersonických rychlostech někdy v období 2006 - 2010. Themis by měl zkoušet dvoustupňovou konfiguraci TSTO (Two-Stage-To-Orbit), což je referenční konfigurace budoucího vícenásobně použitelného nosiče. Vícenásobné použití se v tomto případě chápe i jako záchrana celého nosiče v případě poruchy za letu. Důležitou roli budou hrát i ekonomické faktory - mělo by se dosáhnout alespoň desetinásobného snížení nákladů na start. Delta 3 a 4 Počátkem listopadu obdržela firma Boeing zprávu nezávislé komise, která studovala její metody zabezpečování kosmických programů. Komise přezkoumávala programy nosných raket Delta 2, 3, 4, stupně IUS a roli firmy jako subdodavatele aerodynamických krytů pro program Titan 4. Dle názoru komise firma Boeing při vývoji nového nosiče Delta 3 podcenila odlišnosti nového nosiče ve srovnání s vyzkoušeným a spolehlivým nosičem Delta 2. Komise kritizovala zejména nedostatky komunikace mezi inženýry, kteří navrhovali raketový nosič a inženýry, kteří zajišťovali jeho výrobu. Vývoj nové varianty Delta 4, která by měla být cenově více efektivní a funkčně spolehlivější, je velmi komplexním vývojovým programem. Komise též doporučila firmě Boeing, aby se více zaměřila na sledování kvality produktů v každé fázi od návrhu přes výrobu až do operační fáze. To by podle komise mělo vést ke zvýšení spolehlivosti a snížení výsledných nákladů. Firma Boeing proto zavede nové inženýrské místo tzv. ”zodpovědného inženýra”, který bude sledovat přidělené komponenty a subsystémy nosičů od původního návrhu až do poletového vyhodnocení. Aby se neopakovala situace s raketou Delta 3, plánuje firma Boeing uskutečnit demonstrační start rakety Delta 4, někdy počátkem roku 2001, patrně s komerční variantou Delta 4 Medium plus, tvořenou stupněm CBC (common booster core » společný urychlovací stupeň) případně doplněným 2 nebo 4 urychlovacími stupni na TPH. Horní stupeň je pak modifikovaný horní stupeň rakety Delta 3. Jinak firma Boeing tvrdí, že kromě 19 exemplářů rakety Delta 4, objednaných USAF získala objednávku na dalších 30 nosičů této rakety. Jména svých klientů však společnost neoznámila. Proton Dne 27. 10. opět odstartovala raketa Proton z kosmodromu Bajkonur s telekomunikační družicí Express A1. Asi 3 min 40 s po startu došlo k selhání jednoho ze 4 motorů druhého stupně rakety a vzápětí nato došlo k zástavě i dalších tří motorů. Stupeň i s družicí se zřítily asi 25 km od města Atasu v oblasti Karaganda v Kazachstanu, kde bylo nalezeno celkem asi 23 úlomků rakety a družice Express. Podle novinářských zpráv následná exploze rozbila okna v širokém okolí, ale nebyly hlášeny žádné oběti či zranění. Přesto kazašská vláda zakázala další starty rakety Proton do vyšetření příčin havárie, která se značně podobá minulé z 5. 7. 1999. Asi v polovině října souhlasila ruská vláda, že jako náhradu za škody, vzniklé touto havárií zaplatí Kazašsku asi 0,5 mil. USD. Nadto se ruská vláda zavázala, že bude u kazašské vlády žádat povolení pro každý start, který se uskuteční z kosmodromu Bajkonur. Koncem listopadu byl kazašské vládě předán seznam plánovaných startů na rok 2000, který bude upřesňován každé čtvrtletí. Seznam bude informovat o plánovaném datu startu, typu nosiče případně i jméno družice. Na druhé straně nemusí Rusko sdělovat, jaké poslání budou mít jednotlivé družice, jmenované v seznamu. Tato dohoda však nevyvolala nadšení mezi příslušníky Ruských strategických raketových sil (RVSN), zodpovědných za vypouštění vojenských průzkumných družic. Bude zřejmě snaha přesunout starty těchto družic na jiné kosmodromy. Komise, pověřená vyšetřením havárie z 27. 10., dodala svou zprávu počátkem tohoto roku. Komise došla na základě inspekce zbytků turbočerpadla motoru 2. stupně, že v palivovém přívodu byl při výrobě zapomenut kus textilie, který se dostal až do turbočerpadla. Jelikož jsou motory druhého stupně Protonu jsou konstruovány tak, aby se automaticky zastavily při vniknutí cizích částic do turbočerpadla, jde patrně o skutečnou příčinu havárie. Komise též ve své zprávě poznamenává, že motory 2. stupně, které selhaly 5. 11. 1992, 5. 7. a 27. 10. 1999, patřily do stejné výrobní série, zhotovené v období 1992-93. V té době docházelo ve výrobním závodě motorů ve Voroněži k přechodu na civilní výrobu a došlo i k poklesu kontrol kvality výroby. Další start Protonu tedy nelze očekávat před březnem 2000. Na kosmodromu Bajkonur byly tedy přerušeny přípravy startu družice Garuda-1 a od nosiče byl odmontován horní stupeň Blok DM i s družicí. Tato družice by měla být součástí asijského telekomunikačního systému mobilních telefonů a její vypouštění zajišťuje mezinárodní společnost ILS (International Launch Society) tvořená americkou společností Lockheed Martin, ruskou společností Chruničev -výrobcem rakety Proton a společností Energija, dodávající horní stupeň Blok DM. Odklad startů raket Proton povede i k dalšímu odkladu startu ruského servisního modulu Zvězda pro Mezinárodní kosmickou stanici ISS. Start Zvězdy by se mohl uskutečnit v dubnu či později. Neúspěch tohoto startu vyvolal mezi novináři spekulace o tom, že starty rakety Proton, nesoucí ruské vládní družice mají vyšší neúspěšnost než starty pro ILS. Od roku 1996, kdy se Proton stal komerčním nosičem, vynesl 17 komerčních družic, vyrobených na Západě. Z nich se jen jedna dostala na špatnou dráhu. Ve stejnou dobu se uskutečnilo 14 startů Protonu pro ruskou vládu a 4 z nich byly neúspěšné. Podrobnější statistická analýza (Space News 10 (1999) č. 43, s. 20) však naznačuje, že zatím nedochází k systematické statistické odchylce od náhodného výskytu poruchy pro obě strany. Pro definitivní závěry tohoto typu tedy ještě chybí větší počet pokusů. VLS Také druhý start brazilského raketového nosiče VLS z kosmodromu Alcantara skončil neúspěchem. Ve 200. s letu se nezapálil 2. stupeň rakety a tak došlo ke ztrátě malé družice SCD-2A (150 kg). Družice SCD-2A měla nahradit mikrodružici SACI-1 (60kg) pro monitorování kosmického záření, magnetických polí a plazmy, vypuštěnou 14. 10. 1999, jejíž panely slunečních baterií se nerozevřely. Při prvním startu VSL v listopadu 1997 se nezažehl jeden ze čtyř urychlovacích motorů na prvním stupni. Raketa VSL, jejíž cena se odhaduje na 7,5 mil. USD, je odvozená od brazilské sondážní rakety Sonda-4. Čtyřstupňová raketa s motory na TPL, je vysoká 19,5 m se startovní hmotností 50 000 kg. Měla by vynést na kruhovou dráhu o výšce 750 km družici o hmotnosti 185 kg. H - 2 Ani japonskému kosmickému programu se nevyhýbají potíže. Při minulém startu rakety H - 2 v únoru 1998 se nepodařilo dopravit užitečné zatížení na správnou oběžnou dráhu. Pro nedostatečný výkon druhého stupně zůstala zkušební telekomunikační družice CBETS na nízké dráze. Ani letošní druhý start rakety H - 2 dne 15. 11. z kosmodromu Tanegašima nepřinesl organizaci NASDA úspěch. I když raketa v pořádku odstartovala, asi 4 min. po startu začal vykazovat hlavní motor rakety problémy a na videozáznamu startu bylo vidět, že z něj uniká abnormální proud plynů. Poté došlo zatím z neznámých důvodů k jeho vypnutí. V T+7 min 10 s po startu přestaly pozemní radary přijímat telemetrii rakety. Proto se řídící středisko rozhodlo dálkově zničit raketu a v T+7 min 41 s byl vyslán destrukční signál. Raketa se v tom okamžiku nacházela ve výšce asi 48 km. Trosky rakety i s navigační a meteorologickou družicí MTSAT za 94 mil. USD dopadly do Tichého oceánu. Podle mluvčího organizace NASDA došlo pravděpodobně k prasknutí přívodního vodíkového potrubí. NASDA vyšetřuje, co mohlo trhliny v potrubí způsobit. Ještě koncem prosince však nebylo organizaci NASDA jasné, co vlastně předčasné vypnutí motoru 1. stupně způsobilo. Neúspěch tohoto startu narušil i uvedení do provozu nové varianty rakety H - 2A, jejíž cena by měla být drasticky redukována ze současných 170 mil. USD za H - 2 na 85 mil. USD za H - 2A s cílem dosáhnout konkurenceschopnosti této rakety na světovém trhu raketových nosičů. Současná vysoká cena rakety H-2 je dána také tím, že NASDA kupuje některé součástky a zařízení rakety z USA a od evropských raketových výrobců. První start rakety H - 2A, původně plánovaný na rok 2000, byl přesunut na rok 2001. Není též jasné, zda se uskuteční poslední osmý start rakety H-2. NASDA totiž uvažuje o okamžitém ukončení programu H-2. Ačkoliv bylo do již vyráběného osmého exempláře H-2 investováno zatím 155 mil. USD, bylo by možná výhodnější zbylé prostředky vložit do programu H-2A. Programy X V programu X-33 dochází opět k určitému zpoždění. Ve středu 3. 11. došlo při tlakové zkoušce kompozitní nádrže na kapalný vodík, určené pro X-33, k poruše její stěny. Stěna má vnější a vnitřní kompozitní stěnu z uhlíkových vláken spojených epoxydovou pryskyřicí. Mezi těmito stěnami je vrstva izolačního materiálu. Při zkoušce byla nádrž o hmotnosti 2300 kg naplněna 109620 litry kapalného vodíku a tlakována na 105% předpokládaného pracovního tlaku. Kromě toho byla nádrž zatěžována tlaky v různých místech, které simulovaly zatížení, ke kterým bude za letu docházet zejména od kyslíkové nádrže nad touto vodíkovou nádrží. Porucha stěny nádrže byla zjištěna až dvě hodiny po skončení zkoušky, kdy byl kapalný vodík vyčerpán a kdy se začalo s čistěním nádrže profouknutím plynným dusíkem. Na videomonitoru bylo vidět, že došlo k prasknutí vnější stěny nádrže, takže bylo možné pozorovat vnitřní tepelnou izolaci. X-33 bude mít dvě nádrže na kapalný vodík. Druhá nádrž již též byla dokončena firmou Lockheed Martin v továrně v Sunnyvale v Kalifornii a čeká na vlastní tlakové zkoušky. Na rozdíl od demonstrátorů X-33 a X-34, které jsou určeny jen k suborbitálním letům bude těleso X-37 zkoušet technologie nutné pro let a pobyt na oběžné dráze, kam bude vynášeno buď raketoplánem nebo klasickou raketou (L+K 75 (1999) č. 17, s. 1114). Jedním z nejvýznamnějších úkolů tělesa X-37 bude testování zdokonalených systémů tepelné ochrany budoucího vícenásobně použitelného prostředku VentureStar. Současná tepelná ochrana kosmického raketoplánu, tvořená dlaždicemi z křemenných vláken (L+K 54 (1978) č. 16, s. 624 a L+K 57 (1981) č. 19, s. 743) je křehká, snadno se poškodí a tudíž je náročná na údržbu. K manévrování na oběžné dráze bude X-37 používat osvědčeného motoru AR-2/3 o proměnném tahu mezi 15 - 35 kN a specifickým impulsem 2460 Ns/kg. Jako pohonnou látku používá tento motor peroxidu vodíku a kerosenu JP-10, používaného v linkových proudových dopravních letounech. Tato KPL vyhovuje bezpečnostním předpisům pro vypouštění v nákladovém prostoru raketoplánu. Motor AR-2/3 je odvozen od raketových motorů, používaných po 2. světové válce k urychlování startu letadel typu FJ-4, F-86 a NF-104A. Kombinace peroxydu vodíku s kerosenem byla kdysi používána na anglických raketách Black Knight a Black Arrow. V současné době se znovu obnovuje zájem o používání této netoxické KPL. Např. společnost Beal Aerospace chce použít motorů s touto KPL na všech stupních vyvíjené rakety BA-2. Těleso X-37 je tvarově shodné s demonstrátorem X-43, pouze je zvětšené. Demonstrátor X-43 by měl zkoušet možnosti pohonné jednotky - scramjetu na kapalný vodík při hypersonických rychlostech mezi 7 - 10 M. Podotkněme, že hypersonické rychlosti jsou oborem rychlostí nad 5 M. Dne 3. listopadu bylo oznámeno, že do Drydenova letového výzkumného střediska NASA na základně Edwards bylo dodáno první ze tří experimentálních těles X-43A. X-43 bude dopraveno raketou Pegasus do plánované výšky a po dosažení předpokládané rychlosti se bude dále pohybovat vlastním motorem. Raketový motor mikrovlnným ohřevem Michael Micci, profesor aerokosmického inženýrství a specialista na raketový pohon na Pensylvánské Státní Universitě přichází s nápadem využít k zahřívání pracovní látky raketového motoru ohřívání elektromagnetickými vlnami v oboru mikrovlnného spektra, podobně jako je tomu u všeobecně používaných mikrovlnných pecí. Raketový motor je tedy konstrukčně stejný jako klasický motor, využívající zahřívání pracovní látky teplem, uvolněným chemickou reakcí. Na rozdíl od klasického motoru lze však používat jako pohonnou látku libovolný plyn, např. dusík, helium či vodní páru. Mikrovlnným zahříváním lze dosáhnout vyšší pracovní teploty než v klasickém chemickém raketovém motoru a tudíž i vyšších tahů. Prof. Micci zkonstruoval model motoru, který byl účinný již s výkonem 80W. Takový motor by byl například vhodný jako manévrovací motor pro mikrodružice. Při stejném výkonu má mikrovlnný raketový motor asi 3-5krát vyšší tah než iontový motor. O Micciho nápad se již zajímá USAF pro svoji novou generaci svých průzkumných družic o vysoké manévrovací schopností, které by tak bylo obtížnější sledovat. HST Již téměř 10 let uplynulo od 25. 4. 1990, kdy byl z nákladového prostoru raketoplánu Discovery vypuštěn na oběžnou dráhu Hubbleův kosmický teleskop HST. Za tuto dobu oběhl Zemi asi 55 000 krát a získal na 259 000 snímků přibližně 13 000 kosmických objektů. Vědecký program jeho využití je řízen Vědeckým ústavem NASA pro kosmický teleskop STSI (Space Telescope Science Institute) v Baltimore, který dává astronomům z celého světa možnost, aby se pomocí HST podívali na vesmírný objekt, který je zajímá. HST pak posílá fotografie na Zem přes telekomunikační družici. Astronomové mají 12 měsíců ke studiu těchto snímků a poté jsou snímky uvolněny pro veřejnost. Je však třeba říci, že STSI dostává asi 5krát více požadavků na pozorování, než je možné udělit. HST zatím stál americké daňové poplatníky na 4 mld USD (= cena dvou bombardérů B-1 nebo polovina ceny letadlové lodi), z čehož asi 2 mld stál vývoj HST. Náklady na provoz činí asi 200 mil. USD ročně. Životnost HST byla prodloužena do roku 2010, ale po roce 2004 již NASA z finančních důvodů neplánuje další servisní let k tomuto teleskopu. Tím se sníží roční náklady na jeho provoz na 60 mil. USD. Po roce 2007 by měl být v provozu Kosmický interferometrický teleskop SIMT (Space Interferometry Mission Telescope) schopný zaregistrovat planety velikosti Jupitera ve vzdálenostech do 200 světelných let. Pozemskými dalekohledy není snadné planety, obíhající kolem blízkých hvězd zjistit. Přesto proměřování světelné intenzity záření hvězdy HD 209458 v souhvězdí Pegasa pomocí soustavy dálkově ovládaných teleskopů v Patagonia Mountains v Arizoně ukázalo snižování její intenzity o 1,7%. Toto kolísání intenzity se opakovalo s periodou 3,523 dne a bylo interpretováno jako částečný zákryt hvězdy její planetou. V průběhu posledních pěti let nalezli astronomové 28 planet mimo naší sluneční soustavu. Pro ty z čtenářů, kteří se zajímají o další informace o hledání nových planet, uvádíme následující internetovou adresu: http://cannon.sfsu.edu/~gmarcy/planetsearch/planetsearch.html. NASA má ovšem i další plány pro hledání planet mimo sluneční soustavu: po roce 2012 by mohl být vypuštěn teleskop pro vyhledávání planet velikosti Země (Terrestrial Planet Finder Telescope) a pro zjišťování známek vody, CO2 a kyslíku, což by mohlo indikovat možnosti mimozemského života. Po roce 2025 by se zjištěné planety mohly zkoumat z hlediska možné přítomnosti metanu a kyslíku, jejichž přítomnost by byla silným nepřímým důkazem možné existence života. Vraťme se však do přítomnosti. Servisní mise 3A k HST s cílem výměny selhávajících stabilizačních gyroskopů přišla v pravý čas. Již od jara tr. se očekávalo, že mohou být problémy s těmito setrvačníky, když na tři ze šesti již nebylo spolehnutí (L+K 75 (1999) č. 10, s. 633). Dne 13. 11. vysadil setrvačník č. 1 z posledních tří funkčních setrvačníků a se dvěma zbývajícími již není možné zajistit dokonalou stabilitu HST pro dlouhodobá měření. Proto byl HST převeden do bezpečnostního módu, kdy byl uzavřen kryt chránící optiku a čidla HST a teleskop byl orientován ke Slunci tak, aby sluneční záření dodávalo potřebnou energii. Start raketoplánu Discovery k opravárenské misi se po řadě odkladů nakonec uskutečnil 20. 12. a vlastní oprava poškozených gyroskopů a některých dalších zařízení HST (nové jemné orientační čidlo, nový počítač 486, výměna části tepelné izolační fólie) se uskutečnila v průběhu vánočních svátků loňského roku. Poškozené gyroskopy byly dopraveny na Zemi pro analýzu. Další část servisní mise, 3B, bude provedena v roce 2001. I když HST do servisní mise nepracoval, NASA stále zveřejňuje nové snímky ze svého archivu. Dne 8. 9. 1997 byly získány zajímavé snímky malé oblasti prachových oblaků v oblasti mlhoviny Trifid v souhvězdí Střelce asi 9000 světelných let od Země. Oblaka prachu byla vyvržena z masivní hvězdy, která je též ozařuje. Pozorovaná část prachového oblaku obsahuje vznikající protohvězdy, které se prozrazují lokalizovanými výtrysky prachu z oblaku. Leonidy Letošního maxima meteorického roje Leonid, pozůstatku komety Temple - Tutte, bylo využito k pokusu získat vzorky kometárního prachu pomocí sondážní rakety. Experiment byl součástí projektu ”Honec komet” (Comet Chaser), v rámci programu NASA ”Rakety pro školáky” (Rockets for Schools). Startu sondážní rakety Viper-Dart 3A Super-Loki dne 18. 11. z oblasti Ninigret State Conservation Area nedaleko Charlestownu na jižním pobřeží státu Rhode Island přihlíželo na 2500 žáků místních škol. Sondážní raketa dosáhla asi za 2 min. výšky kolem 90 km. Zde se oddělil kolektor kometárního prachu, který po ukončení mise měl dopadnout do Atlantského oceánu asi 20 km od pobřeží, kde na něj čekala Pobřežní stráž. Užitečné zatížení se však nepodařilo nalézt. Také Indie se zapojila do výzkumu vlivu meteorického roje Leonid na zemskou ionosféru. Ve dnech 18. a 20. 11. byly z kosmodromu Šriharioka vypuštěny dvě sondážní rakety Rohini do výšky asi 135 km. Nesly sondy na měření elektrických a magnetických polí a hmotový spektrometr pro měření koncentrace nabitých částic. Stejná data byla měřena radarem z povrchu Země. Interakce mezi meteorickými roji a ionosférou ovlivňuje telekomunikace na vysokých frekvencích. Mars Již asi rok působí v USA Marsovská společnost (Mars Society), jejímž cílem je propagace pilotovaných letů k této planetě. Její zakladatel Robert Zubrin nedávno oznámil, že se společnost v současné době zabývá přípravou plánů na výstavbu výzkumné stanice, kde by byla možnost simulovat na Zemi podmínky, podobné těm na povrchu planety Mars. Podle Pascala Lee, planetárního specialisty z Amesova výzkumného střediska NASA, by bylo nejlepší vybudovat takovou stanici u impaktního kráteru na kanadském Devonově ostrově, který leží v Arktidě. Zahájení výstavby této arktické výzkumné stanice pro 4 až 6 lidí, tzv. Mars Arctic Research Station, plánuje společnost již tento podzim. Měly by se zde studovat technika a strategie výzkumu v extrémních podmínkách podobných těm na Marsu. Nad touto arktickou stanicí pravděpodobně bude vlát i tzv. ”marsovská vlajka”, kterou společnost navrhla. Vlajka je tvořena třemi svislými pruhy červené, zelené a modré barvy. Návrh této vlajky byl jednak inspirován třemi stádii transformace Marsu, jak si je představuje spisovatel sci-fi románů Kim Stanley Robinson ve své trilogii ”Červený Mars”, ”Zelený Mars” a ”Modrý Mars” a dále že jde o základní barvy spektra, symbolizující jednotu v rozdílnosti stejně jako (bílé) světlo samo. Jeden exemplář této vlajky, vyrobený Maggie Zubrinovou, byl na popud astronauta J. M. Grunsfelda umístěn na palubě raketoplánu Discovery při jeho prosincovém letu k HST. Další informace o plánech Marsovské společnosti lze nalézt na její internetové stránce: http://www.marssociety.com/. Korekční manévr sondy Mars Polar Lander byl odložen o 10 dní, aby se pozemní řídící středisko JPL v Pasadeně ujistilo, že nedojde k podobné chybě, která vedla ke ztrátě sondy Mars Climate Orbiter. Manévr se nakonec uskutečnil dne 30. 10. krátkým, asi 12 s trvajícím zážehem korekčního motoru. Další manévr se uskutečnil 30. 11. Pro přistání v plánovaném místě na 76° j.š. a 195° z.d. je nutné, aby se sonda pohybovala po velmi přesné dráze. Jisté obavy konstruktérů vyvolával před příletem k Marsu stav přistávacího motoru, neboť analýza stavu sondy ukázala, že by motor nemusel řádně pracovat po 11 měsících chladu kosmického prostředí jelikož hydrazinové palivo mohlo ztuhnout*). Řídící středisko v JPL v Pasadeně se však domnívalo, že postačí, budou-li ohřívače motoru a pohonné látky spuštěny dříve, než se plánovalo. Na možnost vzniku takového problému s přistávacím motorem upozornila komise pro vyšetřování příčin neúspěšného navedení sondy MCO na dráhu kolem Marsu, která též zkoumala, zda se podobná chyba nemůže vyskytnout i u sondy MPL. Vyšetřovací komise zveřejnila svou zprávu o příčinách neúspěchu sondy MCO například na internetové adrese ftp://ftp.hq.nasa.gov/pub/pao/reports/1999/MCO_report.pdf. Komise identifikovala osm hlavních nedostatků, které vedly ke ztrátě sondy MCO. Základním problémem byl chybný převod anglosaských jednotek do metrického systému v části pozemního programového vybavení pro přípravu navigačních povelů pro sondu. Proto navigační tým používal nesprávných údajů pro úpravu dráhy sondy. Nadto šlo o nový tým, který nebyl dostatečně vycvičen a nadto byl pověřen řízením tří misí současně. Proto též nebyl uskutečněn poslední manévr dne 15. 9., který mohl zvýšit dráhu průletu sondy nad planetou na 224 km, neboť navigační tým nevěděl přesně, jak kriticky se sonda nachází mimo kurs. Navigační tým se domníval, že chyba v dráze povede k průletu sondy ve výšce mezi 150 - 180 km nad povrchem Marsu. Tato neurčitost je dána tím, že znalost dráhy planety Mars vůči Slunci je též zatížena jistou chybou a proto extrapolace dráhy sondy do souřadného systému spojeného s planetou Mars není úplně přesná. Zpráva komise též detailně popisuje, jak k takové odchylce od kursu došlo. Během 9 měsíců trvajícího letu byly periodicky zažehovány korekční motorky pro odstranění úhlového momentu vznikajícím vlivem rotujících orientačních setrvačníků a asymetrického umístění panelů slunečních článků vzhledem k těžišti sondy. Asymetrie umístění panelů vedla ke vzniku momentu v důsledku působení slunečního záření. Proto ke korekčním manévrům docházelo asi 10-14 krát častěji, než navigační tým předpokládal. Data pro velikost impulsů k eliminaci úhlového momentu však byla v anglosaských (libry x vteřiny) místo v metrických jednotkách (Ns) a tak se v průběhu celého letu vnášela do odhadu trajektorie malá chyba, která se postupně sčítala tak, že v okamžiku navedení na oběžnou dráhu kolem Marsu byla sonda na dráze o výšce asi 60 km nad planetou. To způsobilo pravděpodobné zničení sondy v atmosféře Marsu. Ovšem již 22. 9. večer zrekonstruovali členové řídícího střediska celkem přesně dráhu sondy v marsovském souřadném systému. Z výpočtů ke svému zděšení viděli, že se sonda bude pohybovat s narůstající rychlostí po hyperbolické dráze, jejíž vrchol se nachází pouhých 57 km nad planetou. Přesto na záchranu sondy nebylo podniknuto nic. Pozdější analýza ukázala, že pozitivní impuls asi 10 hod. před průletem, který by si vyžádal asi 30 kg z celkového množství 290 kg PL na palubě sondy, by zvedl výšku průletu sondy na 120 km od povrchu Marsu. Ovšem k tomu by bylo třeba mít čas provést řadu výpočtů a zcela přeprogramovat příletový manévr. Tyto výpočty, které se obvykle provádějí v průběhu mise z bezpečnostních důvodů, nebyly tentokráte uskutečňovány neboť navigační tým byl přesvědčen, že se sonda stále nachází na ideální dráze. Vyšetřovací komise připraví pro NASA ještě další detailnější zprávu s doporučeními pro to, aby se podobná situace příště neopakovala. NASA proto přidala do řídícího týmu sondy MPL dalších asi 30 zkušených pracovníku pro jeho posílení. Dne 3. 12. dorazila sonda MPL k planetě a zahájila přistávací manévr. Od té doby nenavázalo řídící středisko s touto sondou žádný kontakt, takže její další osud není znám. Sonda MPL nesla dvě mikrosondy Deep Space 2, pro hledání vody v oblasti jižního pólu. Sondy se měly před přistáním sondy oddělit a po dopadu proniknout asi 1 m pod povrch Marsu, ale ani ty se pozemnímu středisku neozvaly. (Do soutěže pro pojmenování obou mikrosond přispělo svými návrhy na 17 000 účastníků. Vítězný návrh podal P. Withers, student z Arizonské university v Tucsonu. podle kterého obě sondy dostaly jména prvních dobyvatelů zemského jižního pólu Amundsena a Scotta. Vítězný návrh byl odměněn částkou 4000 USD od firem Lockheed Martin, Boeing a CompUSA). O osudu sondy MPL se dá jen spekulovat. Podle specialistů výrobce sondy, firmy Lockheed Martin, není vyloučeno, že sonda dopadla na úbočí kaňonu, který prochází přistávací zónou a při dopadu se rozlomila. Kaňon dosahuje hloubky až 2 km a v některých místech je asi 10 km široký. D. McCleese, vědecký pracovník programu Mars Surveyor v JPL, tvrdí, že v JPL věděli o tomto kaňonu, ale spíše předpokládají, že sonda přistála mimo něj. Přesně se však místo přistání zjistit nedá. Ztráta obou sond nepochybně ovlivní další program NASA ve výzkumu Marsu. Už teď se naznačuje, že let podobné sondy v roce 2001, která by měla přistát na povrchu Marsu podobným způsobem jako MPL, se asi neuskuteční. Také let v roce 2008, při kterém měly být na Zemi dopraveny vzorky hornin z povrchu Marsu, bude přehodnocen a patrně též odložen. Program Mars Surveyor bude zřejmě modifikován tak, aby plnil nejen vědecké cíle, ale aby současně byla na oběžné dráze kolem Marsu vytvářena síť komunikačních a navigačních družic. Tato síť usnadní lepší a přesnější provedení přistávacího manévru do zvoleného místa a zabezpečí i přenos telemetrie během sestupu sondy. Kromě toho bude třeba zabezpečit důkladnější průzkum povrchů míst přistání. K tomu bude NASA potřebovat databázi snímků s vysokým rozlišením. I když Mars Global Surveyor má kamery s rozlišením až 1,5 m, nestačí to na lokalizaci případných trosek sondy MPL. I s tímto rozlišením lze zaměnit padák sondy s balvanem na povrchu Marsu. Na tiskové konferenci dne 8. 12., kde se konstatovala ztráta sondy MPL, přesto prezident Clinton podpořil administrátora NASA D. Goldina a jeho program ”rychlejších, lepších a levnějších” kosmických misí. Tento program jednodušších, specializovaných a levnějších misí zavedl Goldin již v roce 1992 a tato jeho koncepce se zdála být potvrzena v roce 1993, kdy došlo ke ztrátě komplexní sondy Mars Observer za asi 1 mld USD při brzdícím manévru u planety Mars. Přesto se oponenti Goldinovy koncepce domnívají, že by NASA měla ustoupit od misí v ceně řádově 125 mil. USD a uvažovat o programech v cenách kolem 300 mil. USD. To by mohlo zvýšit spolehlivost sond. Jakou koncepci přijme NASA do budoucna bude též záležet na výsledcích práce nezávislé komise pro vyhodnocení robotických misí NASA k Marsu. Tato komise, do jejíhož čela byl jmenován A. T. Young, bývalý vicepresident společnosti Lockheed Martin, se bude zabývat nejen příčinami ztráty sondy MPL, ale vyhodnotí některé současné úspěšné i neúspěšné sondy NASA do vzdáleného kosmu. Půjde zřejmě o programy Mars Pathfinder, Mars Global Surveyor, Mars Climate Orbiter, Mars Polar Lander, Deep Space 1 a 2. Komise bude analyzovat rozpočet, obsah, řízení projektu i vědecký obsah misí. Bude se dávat do souvislostí, jak se cíle i rozdělení odpovědností na různých stupních řízení promítly do bezpečnosti a spolehlivosti misí a přirozeně i do jejich úspěšnosti. V rámci popularizace svých výzkumných programů mezi školní mládeží připravovala NASA konkurs, na základě kterého mělo na 100 žáků mezi 9 - 15 rokem věku participovat na připravované misi Mars Surveyor 2001 Lander. Vědecko-výukového programu, nazývaného ”Red Rover Goes to Mars”, se spolu s organizací NASA účastnila i Planetární společnost (Planetary Society) z Pasadeny a známý výrobce dětských hraček společnost Lego Co. Planetární společnost měla vybrat na 100 žáků a trénovat je jako vědce či astronauty. Během vlastní mise měli žáci-astronauti asi týden pracovat na simulované marsovské základně a vytvářet povely pro robotický manipulátor na přistávacím modulu a pro pohyb roveru nazvaného Marie Curie. Hlavním cílem této akce mělo být podnícení nadšení u školní mládeže pro planetární výzkum a pro vedení budoucích výzkumných planetárních misí. Galileo Dne 11. 10. prolétla úspěšně sonda Galileo v blízkosti Jupiterova měsíce Io. Při tomto průletu ve vzdálenosti 671 km se podařilo detailně vyfotografovat vulkán Prometheus. Ze získaných snímků plyne, že kráter je asi 28 km dlouhý a 14 km široký. Vytéká z něj několik proudů lávy. Oblak síry, který byl pozorován při předchozích misích však nevzniká v místě, kde je láva vyvrhována na povrch měsíce. Oblak síry, který vystupuje do vzdáleností mezi 50 - 100 km od měsíce, vzniká až ve větších vzdálenostech od kráteru, v místech, kde horká láva zahřívá zmrzlý SO2, který již zkondenzoval na povrchu měsíce. Průlety v blízkosti Io jsou pro stav sondy náročné v důsledku silného záření v radiačních pásech planety Jupiter. I při posledním průletu radiace působila problémy v činnosti mapovacího spektrometru pracujícího v oblasti spektra blízkého infračerveného záření. Nepodařilo se tedy proměřit celé předpokládané spektrum vlnových délek, odrážených od měsíce, ale jen jeho část. Došlo i k radiačnímu poškození některých dalších přístrojů. Přesto byla získána data, ze kterých vyplývá, že sopečná činnost měsíce Io je daleko aktivnější, než se předpokládalo. bylo zaregistrováno na 100 činných vulkánů, obklopenými rozsáhlými lávovými poli. Listopadový průlet sondy Galileo kolem měsíce Io ve výšce 300 km se uskutečnil dne 25. 11. Bohužel asi 4 hodiny před největším přiblížením sondy k měsíci silná radiace způsobila poruchu palubního počítače sondy. Došlo tedy k přepnutí do nouzového režimu, kdy sonda vypnula kamery a ostatní přístroje a čekala instrukce z řídícího střediska. Problém byl komplikován i tím, že informace o stavu sondy putovala k Zemi 35 min. Řídícímu středisku se podařilo uvést přístroje sondy do provozu 4 min. po největším přiblížení k povrchu Io a tak se podařilo uskutečnit asi polovinu plánovaných pozorování měsíců Io a Europa. Předběžné výsledky pozorování byly publikovány 17. 12. Na získaných snímcích bylo možné rozeznat erupce lávy do vzdálenosti až 2 km od povrchu Io. Kombinací dat, získaných sondou Galileo a infračervenými teleskopy na Mauna Kea na Hawaji se podařilo v kráteru vulkánu Loki o průměru 193 km nalézt velmi ohraničené místo s teplotou vyšší než v okolí. Vědci předpokládají, že jde o místo erupce při říjnovém průletu kráteru. Dne 3. 1. 2000 prolétla sonda Galileo ve vzdálenosti 351 km nad severním pólem měsíce Europa a její magnetometr sledoval změny magnetického pole tohoto měsíce. Ukazuje se, že se polohy magnetických pólů měsíce Europy velmi rychle mění. Tyto změny jsou indukovány silným Jupiterovým magnetickým polem, které též vede ke vzniku proudění ve slaném a tudíž vodivém oceánu pod ledovým krunýřem měsíce. Odhaduje se, že hloubka oceánu je asi 100 km. Jak známo, při příletu sondy Galileo k planetě Jupiter v roce 1995 se oddělila atmosférická sonda, která vstoupila do atmosféry Jupitera. Teprve letos v listopadu byla publikována zpráva o měřeních atmosférické sondy. V atmosféře Jupitera byly nalezeny asi dvojnásobné koncentrace vzácných plynů jako argon, krypton a xenon oproti očekávaným průměrným hodnotám, obvyklým ve sluneční soustavě. K tomu, aby se tyto plyny dostaly v takové koncentraci do atmosféry planety při jejím vzniku, musely být zmrzlé. V opačném případě by z atmosféry unikly, neboť planeta, vznikající shlukováním materiálu, má ještě malou gravitaci. Na dráze, kde se v současné době Jupiter nachází, by se vzácné plyny ve zmrzlém stavu neudržely v důsledku slunečního záření, samozřejmě za předpokladu, že v době vzniku Jupitera zářilo Slunce stejně jako nyní. Lze tedy usuzovat, že Jupiter vznikl pravděpodobně někde za Plutem a teprve po svém zformování migroval na současnou dráhu. (ek) *) Sondy Viking, které uskutečnily první přistání na povrchu Marsu v roce 1976, byly vybaveny centrálním topením, využívajícím elektrické energie z rozpadu izotopu plutonia 238, kterého každá sonda nesla 1200g. Podobně i vozítko Sojourner bylo vybaveno třemi izotopovými ohřívači. Současná sonda MPL není vybavena takovým topením jednak z důvodů obav z veřejného mínění, které nesouhlasí s vypouštěním sond, obsahujících radioaktivní látky a dále z úsporných důvodů. Proto již od počátku je životnost sondy značně omezena. Lze tedy říci, že současný program výzkumu Marsu levnými sondami je jistým ústupkem proti programu Viking, který byl sice dražší, ale celková životnost sond Viking nakonec dosáhla 14 let. Zpracováno podle Space News, 10, 1999, č. 37 - 48, Air et Cosmos, 1999, č. 1718 - 1729. NASA News 99-127, 99-128, 99-134, 99-135, 99-136, 99-140, 99-147, 99-148, 00-7. Dále byly použity internetové informační bulletiny: - FLORIDA Today Space Online:102599, 102999, 110199, 110499, 110599, 110699, 110799, 110999, 111099, 111199, 111499, 111599, 111899, 111999, 112699, 010600. - Jonathan´s Space Reports č.: 410 - 416. Vyšlo v časopise Letectví a kosmonautika 76 (2000) č. 2, s. 104 - 105; č. 3, s. 175 - 176; č. 4, s. 244; č. 5, s. 308 - 311. Na MEK byl tento článek publikován se svolením autora.
Aktualizováno: 26.10.2002 [ Obsah | Novinky v kosmonautice | Články | Obsahy L+K | Kosmonautické zajímavosti ] |