Série prvních sovětských orbitálních stanic.
Popis stanice.
Hmotnost stanice po navedení na oběžnou dráhu činila 18.9 t,
hmotnost vědecké aparatury do 2.5 t, délka 13.6 - 16 m, maximální
průměr 4.15 m, rozpětí rozvinutých slunečních baterií.16.5 m,
vnitřní objem obyvatelných úseků na první stanici byl 82.5 m3 u
posledních modifikací téměř 100 m3. Stanice se skládá
z hermetického
přechodového úseku,
pracovního úseku a
nehermetizovaného
přístrojového úseku úseku. Na stanicích
Saljut 6 a
7 byl umístěn ze strany
přístrojového úseku třetí hermetický úsek -
přechodová komora.
Přechodový úsek.
Průměr 2 m, délka se stykovacím uzlem 3 m, vnitřní celkový
objem 8.1 m3 (volný využitelný objem ~7 m3). Přechodový úsek
sloužil pro provádění vědeckých pozorování a experimentů, a pro
přechod osádky z
transportní lodi do stanice. Přes přechodový úsek byly uskutečňovány výstupy do volného vesmíru přes speciální průlez o průměru 0.8 m. Přechodový úsek z hliníkové slitiny má
válcovou část (délka 1.7 m) přecházející kuželovou částí
k přednímu pasivnímu stykovacímu uzlu. Uvnitř úseku byly
instalovány systémy termoregulace, zabezpečení životních
podmínek, vědecká aparatura (fotokamery, zařízení pro biologické
experimenty), stanoviště řízení astronomického teleskopu ORION
atd. Zařízení a vybavení úseku se měnilo v závislosti prováděných
úkolů. Zvenčí úseku byly umístěny antény systému sbližování a
spojení, agregáty systémů termoregulace, vědecká aparatura aj. Na
první stanici byly na přechodovém úseku instalovány dva panely
slunečních baterií. Úsek byl zvenčí potažen tepelněizolační
tkaninou. Při startu stanice byl úsek stanice zakryt
aerodynamickým krytem (antény a panely slunečních baterií byly
složeny), který se pyrotechnicky odděloval po průchodu hustými
vrstvami atmosféry.
Pracovní úsek.
Maximální průměr 4.15 m, délka 9.1 m, objem vnitřních
hermetických prostor úseku 39 m3. Úsek byl umístěn ve střední
části stanice a byl určen k uskutečňování hlavních operací řízení
letu, vědeckotechnických pozorování a experimentů, a dále sloužil
jako jídelna, ložnice i tělocvična. Pracovní úsek z hliníkové
slitiny byl tvořen dvěma válci (jeden průměr 2.9 m,.délka 3.5 m,
a druhý průměr 4.15 m, délka 2.7 m) spojenými kónickým přechodem
o délce 1.2 m. Úsek měl více jak 15 průzorů (Saljut 4, 22
průzorů) pro práci s přístroji orientace a navigace,
fotografování a vizuálních pozorování. Přechodový a pracovní úsek
byly rozděleny průlezem o vnitřním průměru 0.8 m. Uvnitř úseku
byly základní přístroje a agregáty systémů řízení stanice,
zabezpečení životních podmínek, termoregulace, elektrického
napájení, rádiového spojení a různé přístroje pro vědecká
pozorování a experimenty. V úseku bylo šest pracovních míst pro
řízení stanice a obsluhu vědeckých přístrojů. V přední části
úseku (o menším průměru) u průlezu do přechodového úseku bylo
hlavní stanoviště řízení stanice (pro dva členy osádky) z kterého
se prováděly operace řízení a kontroly všech systémů stanice
včetně korekcí oběžné dráhy. Ve stejné části úseku byla další dvě
místa pro uskutečňování astroorientace a také jídelní stůl, vak
s pitnou vodou, ohřívač jídla, knihovnička , magnetofon atd.
Další tři místa pro práci s vědeckou aparaturou
(lékařsko-biologické experimenty) jsou umístěna v zadní části
úseku (o větším průměru). Tam se také nacházela místa pro spaní,
chladicí skříně pro uchovávání potravin, zásobníky vody a soubor
nářadí pro kompenzaci vlivu beztížného stavu (běžící chodníček,
veloergometr aj.). V oddělené a izolované části úseku byla
umístěna toaleta i skládací sprcha. Zařízení a systémy stanice
byly uvnitř po levé i pravé straně úseku pod odnímatelnými
panely. Na povrchu části pracovního úseku byly nainstalovány
systémy termoregulace (zaujímaly většinu povrchu úseku), optická
aparatura a čidla systému orientace a navigace, tři panely
slunečních baterií (Saljut 3.až Saljut 7). Při startu stanice byly
optické přístroje a průzory zakryty a celá přední část
přechodového úseku spolu se složenými panely slunečních baterií
byly pod aerodynamickým krytem.
Přístrojový úsek.
Maximální průměr 4.15 m, délka 3.5 m. Byl umístěn v zadní
části stanice. Hermetická část představuje dva válce (jeden o
průměru 4.15 m a délce 1.4 m, a druhý o průměru 2.3 m a
délce.3.5 m). Na stanicích Saljut 6 a Saljut 7 měl přístrojový úsek tvar
jednoho válce o průměru 4.15 m. V úseku byly umístěny korekční
motory s nádržemi KPL, systémy orientace a stabilizace včetně
základních a záložních motorů o nízkém tahu a množství dalších
systémů stanice. Na stanicích Saljut 6 a Saljut 7 byly v přístrojovém
úseku umístěny nádrže s pitnou vodou, která byla přečerpávána
z nákladních lodí Progress. Na první stanici Saljut byly na
přístrojovém úseku umístěny další dva panely slunečních baterií.
Dále zde byly systémy telemetrie, sbližování, světelné majáky,
kamery atd. Na stanicích Saljut 6 a Saljut 7 byl nový jednotný systém
korekčních raketových motorů.
Přechodová komora.
Maximální průměr 2 m, délka 1.6 m, vnitřní hermetizovaný
objem 4.5 m3. Komora byla pouze na stanicích Saljut 6 a Saljut 7. Byla
připojena k zadní části pracovního úseku a oddělena hermetickým
poklopem. Na druhé straně úseku byl druhý pasivní spojovací uzel,
ke kterému se připojovaly jak pilotované lodi Sojuz, tak i
nákladní lodi Progress. Bylo zde instalováno spojovací potrubí
pro přečerpávání KPL a pitné vody.
Základní systémy.
Systém orientace a stabilizace.
Systém orientace a stabilizace stanice zahrnuje infračervený
ukazatel místní vertikály, detektory iontů pro určení vektoru
pohybu stanice, čidla sluneční orientace, bloky řízení, vizuální
optické přístroje, gyroskopy, komplex radiolokačních systémů
apod. Tolerance orientace stanice je od +30' do +2'. Přesnost
orientace některých přístrojů, např. teleskopu ORION při
uskutečňování autonomních pozorování mohla dosáhnout i +10". Na
stanici bylo rozmístěno 32 (základních i záložních) korekčních
motorů o nízkém tahu. Na posledních typech stanic Saljut byla
stabilizace zabezpečována silovými gyroskopy.
Systém řízení palubních systémů.
Systém řízení palubních systémů zajišťuje časový plán
činností jednotlivých systémů, zpracování informací o práci
systémů, případně jejich korekci, programy práce dle příkazů
z řídicího střediska nebo z ovládacích pultů stanice apod.
Základním zdrojem napájení elektrickou energií byly sluneční
baterie. Na
první stanici byly čtyři panely o celkové ploše
28 m2, na dalších stanicích pak 3 panely o ploše 60 m2 (na
Saljutu 7 byly instalovány ještě doplňkové panely). Získanou
energií jsou dobíjeny nikl-kadmiové akumulátory. Po spojení
s transportní lodí
Sojuz byly systémy napájení propojeny v jednu
síť. Pro optimální dobíjení akumulátorů byla stanice periodicky
orientována plochou panelů na Slunce. Na stanicích
Saljut 4.až
7
byl každý panel samostatně orientován na Slunce.
Palubní radiosystémy.
Palubní radiosystémy stanice zajišťovaly měření trajektorií
letu, příjem řídicích povelů ze Země, telemetrické informace o
stavu osádky a činnosti palubních systémů i vědeckých pozorování
a experimentů, oboustranné telefonní, telegrafické a televizní
spojení se Zemí i s přibližující se dopravní lodí (televizní
kamery byly instalovány uvnitř i vně stanice).
Systém termoregulace.
Systém termoregulace udržoval teplotu v obytných úsecích 15 až 25°C a
vlhkost 20 - 70 %, dále teplotu vědecké aparatury, systémů
stanice, konstrukčních uzlů v hermetizovaných i nehermetizovaných
částech stanice. Na první stanici
Saljut byly tepelné výměníky o
ploše 21 m2, dalších 6 m2 bylo na vnějším povrchu.
Systém zabezpečení životních podmínek.
Systém zabezpečení životních podmínek zahrnuje systémy
udržování složení atmosféry, uspokojování potřeb osádky v jídle,
pití (zásoby pitné a technické vody), odstraňování odpadů,
bezpečnost osádky při výstupu do otevřeného kosmu, i při
havarijním porušení hermetizace obytných úseků. Dále zahrnuje
lékařské nástroje a léky, prostředky osobní hygieny, sprchu aj.
Obohacování atmosféry kyslíkem (parciální tlak 21 - 37 kPa při
tlaku vzduchu 100 - 126 kPa) a odstraňování oxidu uhličitého je
prováděno pomocí bloků regenerátorů a absorbérů. Vlhkost a prach
se odstraňuje z atmosféry speciálními filtry. Tuhé odpady se
shromažďují v hermetických schránkách a ukládají se do lodí
Progress nebo orbitálních modulů lodí
Sojuz. Po odpojení od
stanice tyto zanikají v atmosféře. Zásoby stravy byly ukládány
v kontejnerech nebo chladících boxech. Na stanici byla zařízení
pro mísení dehydrované stravy s vodou a její ohřívání, speciální
vysavač prachu, holící strojky a strojky na stříhání vlasů
s odsáváním. Dále zde byly zásoby čistého prádla, ručníky a
utěrky.
Korekční motory.
Korekční motory jsou určeny pro korekce oběžné dráhy a
orientaci při sbližování s kosmickými loděmi. Korekční motor byl
základní (jednokomorový s tahem 4170 N) a záložní (dvoukomorový
s tahem 4110 N). Na stanicích
Saljut 6 a
7 byla soustava dvou
korekčních motorů s tahem 2 x 3 kN, 32 orientačních motorů
s tahem po 140 N a šest nádrží na KPL.
Vědecká aparatura.
Vědecká aparatura (uvnitř i vně stanice) sloužila
k uskutečňování nejrůznějších lékařskobiologických,
astrofyzických, geografických, vědeckotechnických a dalších
pozorování a experimentů při pilotovaném i autonomním letu.
Sestava přístrojů vědecké aparatury závisela na programu letu a
byla doplňována dopravními loděmi. Stanice
Saljut 3 a
5 měly
návratové pouzdro které dopravilo výsledky pokusů a pozorování
zpět na Zemi.
Aktualizováno: 10.10.2009
[ Obsah |
Pilotované lety ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/saljut/saljut.htm)
