ALMAZ - tajný program sovětské kosmonautiky
Jiří KROULlK
L+K 14 / 1998, str.1206-1208
Kresby archiv, foto J. Kroulík, archiv
Na
vojenských projektech pilotovaných kosmických objektů v Sovětském svazu pracovalo
v šedesátých létech jak OKB-1 vedené S. P. Koroljovem, tak OKB-52,
vedené V. Čelomějem. Koroljovova filiálka č. 3 v Kujbyševu řešila od prosince
1962 pod kódovým označením 11F73 (konstrukční označení 7K-VI, program
Zvezda) projekt vojensko-výzkumné lodě, navazující na projekty Sever (vývoj
pilotované kosmické lodě 7K pro propracování techniky manévrování a spojování
v kosmu, s řiditelným návratovým modulem) a Sojuz (vývoj kosmické lodě schopné
manévrování v kosmu, spojování na oběžné dráze kolem Země a pilotovaného obletu
Měsíce).
Komplex Sojuz tehdy měl sestávat z dvoumístné kosmické lodě 7K, tahače 9K a
tankeru 11K, přičemž na dráhu k Měsíci se mělo vypravit pouze soulodí 7K-9K.
Pro ministerstvo obrany ovšem měly být postaveny dvě vojenské verze lodě Sojuz
- přepadový Sojuz-P a průzkumný Sojuz-R.
V
Kujbyševu práce na projektu vojenských kosmických lodí Sojuz vedla konstrukční
kancelář D. l. Kozlova, který měl již zkušenosti s přípravou sériové výroby
fotoprůzkumných družic 11F61 Zenit-2 a 11F69 Zenit-4 (odvozeny
od kosmické lodě Vostok). Pracovalo se zde na přepadové kosmické lodi 7K-PPK
a nosné raketě pro ni 11A514, i na foto a radioprůzkumné kosmické stanici 11F71,
obsluhované dvoumístnou pilotovanou kosmickou lodí 11F72 7K-TK. Hlavní
odběratel - ministerstvo obrany - však o ně ztrácelo zájem a proto byly postupné
rušeny. Teprve koncem roku 1964 byly práce na kosmické lodí Sojuz ve verzi pro
lety na dráze kolem Země (7K-OK) obnoveny. V souvislosti s tím pokračovaly
v létech 1964-1965 v Kujbyševu i práce na projektu Sojuz-P (orbitální stanice
11F71 a dopravní loď 11F72).
V Mišinově OKB-52 byl projekt zhruba dvakrát těžší vojenské modulární kosmické
stanice Almaz s výměnnými tříčlennými osádkami předložen 12. října 1964.
Počátkem roku 1966 posuzovala oba konkurenční projekty Vědecko-technická rada
ministerstva obrany SSSR (poprvé v historii sovětské kosmonautiky se při výběru
rozhodovalo konkurzním způsobem) a rozhodla ve prospěch Almazu. Rozhodnutí však
bylo poněkud kompromisní - do projektu Almaz byla převzata kosmická loď
Sojuz (11F72 7K-TK), jejíž výroba byla
zadána Kujbyševské filiálce OKB-1 (prototypem byla loď 7K-OK), Čelomějova konstrukční
kancelář převzala z Kujbyševa veškerou dokumentaci k vojenské průzkumné stanici
Sojuz-R a stanice Almaz převzala od projektu Sojuz-R i kódové označení
11F71. Komise tehdy současně odmítla Čelomějův návrh konkurenční kosmické
lodě Merkur pro dopravu osádky. Těžká nákladní loď (TKS) určená
k obsluze stanice dostala kódové označení 11F74. Souběžně řešila tato
konstrukční kancelář i projekt odpovídající těžké nosné rakety UR-500K,
dnes známé pod názvem Proton.
Kujbyševská
konstrukční kancelář ovšem nezávisle na tom od prosince 1967 podle rozhodnutí
Vojensko-průmyslové komise dále pokračovala ve vývoji vojenské výzkumné lodě
11F73 7K-VI Zvezda. Návratová kabina této lodě byla vyzbrojena pro svou
obranu rychlopalným kanónem A.. E. Nudelmana v provedení pro střelbu ve vakuu
(cíl byl zaměřován natáčením celé lodě). Reálnost tohoto návrhu byla v roce
1967 prověřována na dynamickém stendu. Kabina lodě měla průlez v dnové části,
spojovací uzel, zdrojem energie měl být radioizotopový generátor. Namísto kopie
původního Sojuzu tak loď svým pojetím prý velmi připomínala obdobný americký
projekt MOL. Ve Hvězdném městečku se dokonce v září 1966 pro lety na této kosmické
lodi vytvořila pod vedením P. Popoviče skupina kosmonautů. Ještě v srpnu 1967
se předpokládalo, že zkušební let lodě 7K-VI se uskuteční ve druhé polovině
roku 1968.
Z iniciativy V. P. Mišina, který projektu z různých důvodů nepřál, však byl
ministerstvu obrany předložen konkurenční projekt malé orbitální výzkumné stanice
(OIS) s vojenským posláním 11F730 Sojuz-VI, a v důsledku toho
po různých tahanicích na přelomu let 1967-1968 a po ztrátě vojenské podpory
D. l. Kozlov 9. ledna 1968 podepsal rozhodnutí o přerušení vývoje komplexu 11F73
7K-VI a současném zahájení prací na orbitálním bloku 11F731 OB-VI stanice 11F730
OIS. První let této stanice se měl uskutečnit podle Mišina v létech 1969 nebo
1970. Práce na stanicí ovšem trvaly asi dva roky a byly uzavřeny v roce 1970,
kdy již byla v plném běhu stavba první civilní kosmické stanice.
Hlavním
projektantem stanice Almaz byl V. Poljačenko. Těleso stanice bylo sestaveno
ze tří válcových dílů, z nichž největší měl průměr 4,15 m. Válec o největším
průměru, který byl uprostřed, byl pracovištěm, válec o nejmenším průměru vzadu
měl funkci přechodové komory, třetí válec - vpředu - sloužil jako ložnice. Celková
délka tělesa dosahovala 14,5 m a hmotnost při startu zhruba 19 000 kg. Stanice
byla vybavena ke korekcím dráhy dvěma raketovými motory (každý o tahu 4 kN)
uloženými po bocích přechodové komory, která navíc nesla dva panely slunečních
článků (natáčely se za sluncem). Přechodová komora měla celkem čtyři hermeticky
uzavíratelné průlezy - zadní, kudy vstupovala osádka do stanice, přední, jímž
byla oddělena od centrálního pracovního prostoru, horní pro výstup do volného
kosmu (nebyl u Almazu nikdy použit) a spodní pro vymršťování návratových pouzder.
V pracovním prostoru byla uložena fotokamera Agat s objektivem o ohniskové
délce 10 m, jejímž hlavním úkolem byl vojenský průzkum. Exponovaný film bylo
možné vyvolat přímo na palubě. Zajímavé záběry mohly být skanovány a vysílány
TV systémem na Zemi, nebo z nich byly pořizovány pozitivy. Exponování filmu,
jeho vyvolání a poté skanování a odeslání výsledků na Zemi nemělo trvat déle
než 30 minut. Pozitivy mohly být spolu s exponovaným filmem uloženy do návratového
pouzdra a vystřeleny na povel ze země ze speciální komory. Pouzdra měla vlastní
malý brzdicí raketový motor a padák, který se otevíral ve výšce asi 8 km nad
zemí. Stanice byly vedle optických aparatur vybaveny rovněž radiolokačními aparaturami
pro průzkum zemského povrchu, a dokonce měly být i vyzbrojeny kanónem na obranu
před případným napadením cizím kosmickým objektem.
Pozoruhodným
prvkem programu Almaz byla těžká zásobovací loď (TKS), která měla
zabezpečit dlouhodobou činnost stanice na oběžné dráze (stanice první generace
měly pouze jeden spojovací uzel a nemohly být proto doplňovány ani pohonnými
ani jinými provozními látkami). Loď TKS sestávala z rozměrného bloku FGB
(11F77 TKS) a návratové kabiny Merkur (11F74). Byla opatřena i šesti
návratovými pouzdry 11F76 pro odesílání exponovaných filmů na zemský povrch.
Spojená tělesa měla délku 17,51 m, maximální průměr 4,15 m a hmotnost při startu
asi 19 000 kg. Zásobovací loď byla určena nejen k přepravě těžkých nákladů (mohla
dopravovat náklad o hmotnosti až 10 000 kg), ale mohla být použita i jako tahač
(úprava dráhy soulodí, provádění dynamických operací, zajišťování orientace
a stabilizace, vyvádění těles na jiné dráhy apod.) a současně jako dodatečný
pracovní modul. Na modulu FGB byly připevněny panely slunečních článků o rozpětí
16 m, modul byl rovněž opatřen dvojicí korekčních motorů o tahu 4 kN. Návratová
kabina Merkur byla určena k přepravě tří kosmonautů. Na jejím vývoji Čeloměj
pracoval bez ohledu na rozhodnutí nadřízených institucí (tři vypuštěné vojenské
stanice OPS byly Však obsluhovány kosmickými loděmi Sojuz - kódové označení
11F615A9 7K-TA). Měla tvar blížící se návratové kabině Apolla, byla navržena
jako vícenásobně použitelná, s blokem FGB byla spojena dnovou částí, v níž byl
průlezový otvor (vstupní otvor byl na boku), a na vrcholu byla opatřena válcovou
nástavbou (věžičkou), nesoucí raketový motor užívaný při manévrování bloku FGB
v kosmu a rovněž k brzdění kabiny při sestupu z oběžné dráhy (po zbrzdění kabiny
se odhazoval). Průměr kabiny byl 3 m a výška 2 m.
Při vypouštění nosnou raketou Proton byla nákladní loď TKS vypouštěna spolu
s lodí Merkur (ta byla na špici). Předpokládalo se, že blok TKS bude použit
poprvé teprve spolu se stanicí Almaz-K (11F667) se dvěma spojovacími
uzly, která však byla po svém dokončení uložena do skladu. Přesto byly později
čtyři letové exempláře lodě TKS použity v programu Kosmos a Saljut.
Byly to Kosmos 929 - 1977-066A (17. 7. 1977 - 3. 2. 1978 - spojení s
jiným objektem se nepředpokládalo, vypuštěn spolu s návratovou kabinou Merkur,
která přistála 16. 8. 1977), Kosmos 1267 - 1981-039A (25. 4. 1981 - 29.
7. 1982 - spojen se stanicí Saljut 6, práce v
automatickém režimu, návrat modulu Merkur po třiceti dnech, zánik spolu se stanicí
Saljut), Kosmos 1443 - 1983-013A (2. 3. 1983 - 19.9. 1983 - spojen se
stanicí Saljut 7, průchozí ze stanice, návratová
kabina Merkur oddělena po 5,5 měsíci činnosti) a Kosmos 1686 - 1985-086A
(27. 9. 1985 - 7. 2. 1991 - spojen se stanicí Saljut 7, průchozí ze stanice,
místo modulu Merkur instalovány vědecké přístroje).
Kosmická
loď Merkur byla testována také samostatně při několika bezpilotních letech.
Tyto zkoušky byly svého času mylně interpretovány jako zkoušky miniraketoplánů.
Nejznámější jsou zkoušky této kabiny prováděné ve dvojicích v létech 1976 -
1979 pod označením Kosmos 881 a 882 (prosinec 1976, 1976-121A a 1976-121
B), Kosmos 997 a 998 (březen 1978, 1978-032A, 1978-032B) a Kosmos
1100 a 1101 (květen 1979, 1979-042A, 1979-042B). Jedna kabina byla při těchto
testech použita dvakrát.
Přes zpožďování vývoje Almazu bylo v červnu 1967 přijato rozhodnutí Rady ministrů
SSSR, podle něhož měly být zkoušky stanice uskutečněny v roce 1968 a do výzbroje
měl být systém zařazen v roce 1969... Ve výcvikovém středisku kosmonautů se
pro práci na této vojenské stanici cvičila již i skupina kosmonautů.
Projekt Almaz vydatně podporován vojenskými kruhy pokračoval úspěšně
kupředu. V roce 1967 například generál N. Kamanin předkládal návrh neuvěřitelně
maximalistické vojenské kosmické osmiletky, v němž konstatoval, že do roku 1975
bude nezbytné postavit 20 kosmických stanic Almaz, 50 vojenských výzkumných
lodí 7K-VI, 200 výcvikových a zhruba 400 dopravních kosmických lodí. Předpokládal,
že k výměně osádek bude docházet po 15 dnech, z čehož vycházela potřeba 48 dopravních
lodí a 30 osádek ročně (90 kosmonautů). Spolu s civilními programy to představovalo
potřebu 800 raket R-7, 100 raket UR500K a 10-12 raket N-l, vycvičení 400 kosmonautů...
V souvislosti s tím doporučoval vývoj mnohonásobně použitelných kosmických lodí,
vypouštění raket z letadel, vícenásobně použitelné nosné prostředky.
V závěru roku 1969 se však situace začala výrazně měnit. Prestižní sovětský
program letu na Měsíc se dostal zjevně do krize, závod s USA byl prohraný, politici
hledali náhradní a dostupnější cíl. Nejschůdnějším řešením se jevila stavba
civilní orbitální stanice. Její projekt formálně objednala u OKB-1 Akademie
věd SSSR, a první práce na projektu začaly v prosinci 1969. Tomuto kroku předcházela
v roce 1969 exkurze vysokých vládních a vojenských činitelů do OKB-52, kde se
seznámili se stavem přípravy vojenské stanice Almaz. V únoru 1970 schválila
Rada ministrů politické rozhodnutí urychleně postavit civilní kosmickou stanici.
Tentýž měsíc byly rozpracované a dokončené díly stanice Almaz (celkem
to bylo šest kusů technologických a letových základních těles, podle jiných
zdrojů 8 základních těles a dva letové exempláře) převedeny ministerstvem strojírenství
z Čelomějovy konstrukční kanceláře do OKB-1, kde byly některé z nich přestavěny
na dlouhodobé orbitální stanice, známé pod názvem Saljut (komplex DOS - 7K).
U
první této stanice, vypuštěné již v dubnu 1971, zde byly ve velkém spěchu k
rozestavěnému základnímu tělesu Almazu připojeny pohonná jednotka a panely slunečních
článků z vyvíjené kosmické lodě Sojuz (třebaže Almaz měl vlastní pohonnou jednotku
i sluneční baterie) a byla pozměněna její konfigurace. Veřejnosti se nová stanice
představila jako Saljut 1 již 19. dubna 1971.
Jediný pobyt tříčlenné osádky (G. Dobrovolský, V. Volkov, V. Pacajev, volací
znak Jantar) na palubě této stanice poznamenala při sestupu v kosmické lodi
Sojuz 11 tragická dekomprese návratové
kabiny, při níž všichni kosmonauti zahynuli.
V rámci programu Saljut byly nakonec vypuštěny celkem tři stanice Almaz
s vojenským programem, jejichž osádky tvořili výlučně příslušníci ozbrojených
sil.
První stanicí s vojenským posláním se stal Saljut 2
(Almaz 1), vypuštěný 3. dubna 1973. Pro závadu na stanici však nebyl zabydlen
a po 55 dnech pobytu na oběžné dráze zanikl. Později, v roce 1992, sdělil v
jednom interview kosmonaut M. Lisun, člen záložní osádky Sojuzu 24, že na Saljutu
2, došlo k požáru vyvolanému zkratem a následné dehermetizaci (poslední korekce
dráhy 14. dubna, poté stanice začala rotovat).
Úspěšné bylo teprve vypuštění Saljutu 3 / Almazu
2 (1974-046A), který byl také jako první vojenská stanice provozován až
do ledna 1975. Ke stanici se vydaly kosmické lodě Sojuz
14 (4.- 19. července 1974) a 15
(26. - 29. srpna 1974), z nichž pouze první se spojila se stanicí. Úkolem osádky
(kosmonauti P. Popovič - J. Arfuchin, volací znak Berkut) bylo ověřit použitelnost
pilotované stanice jako vojenského průzkumného satelitu. Na stanici pracovali
15 dnů. Druhá osádka (G. Sarafanov a L. Domin, volací znak Dunaj) se pro závadu
se stanicí nespojila. Od stanice se oddělilo přístrojové pouzdro s výsledky
měření a experimenty, stanice zanikla po 214 dnech letu.
Poslední
vojenská orbitální stanice programu Almaz byla vypuštěna pod oficiálním označením
Saljut 5 / Almaz 3 (1976-057A). Na stanici vypuštěnou
22. června 1976 se vypravily celkem tři osádky, avšak spojení kosmické lodě
se stanicí se podařilo pouze dvakrát. První expedice (Sojuz
21, G.Volynov-V. Žolobov) byla na žádost osádky předčasné ukončena pro
zdravotní obtíže V. Žolobova. Vzniklo při tom podezření, že důvodem těchto potíží
(úporné zvraceni) mohly být nežádoucí látky v atmosféře, uvolňované například
z některých použitých konstrukčních materiálů či přístrojů. Druhé osádce (Sojuz
23) se pro závadu na spojovacím systému Igla nepodařilo se stanicí spojit.
Třetí osádka (Sojuz 24, V. Gorbatko-V.
Glazkov) jejímž úkolem bylo prověřit, zda je atmosféra stanice skutečné závadná,
se na stanici vypravila vybavená plynovými maskami, což bylo před veřejností
utajeno. Také v jejich případě selhal systém automatického spojení se stanicí
a spojovací manévr řídil "ručně" velitel lodě. V. Glazkov oblečený
do skafandru přešel na palubu stanice, kde odebral vzorky vzduchu k analýze.
Velitel V. Gorbatko měl za úkol vstoupit do stanice, nadechnout vzduch uvnitř,
vrátit se do Sojuzu a sdělit řídicímu středisku svoje hodnocení. Přesto, že
podle jeho mínění bylo vše v pořádku a kosmonauti sejmuli plynové masky, byla
atmosféra stanice podle programu vyměněna. Po otevření ventilů unikal vzduch
- podle svědectví kosmonautů - do kosmického vakua s neuvěřitelným hlukem. V
průběhu osmnáctidenního pobytu osádky v kosmu narazil do stanice s největší
pravděpodobností mikrometeorit (podle kosmonautů se stanicí v tom okamžiku rozlehl
zvuk připomínající úder kamene do kovového sudu). Protože v té době bylo vše
tajné, sdělili kosmonauti tuto informaci po návratu pouze svému bezprostřednímu
nadřízenému a zatajili ji dokonce i před státní komisí... Od stanice se 26.
2. 1977 oddělilo přístrojové pouzdro s materiály, stanice zanikla po 412 dnech
letu.
Program pilotovaných stanic Almaz byl ukončen před vypuštěním Almazu 4 (OPS-4).
Údajně se pracovalo i na vývoji větší, 35tunové stanice Almaz s vícenásobným
spojovacím uzlem. Její realizace by ovšem vyžadovala vývoj nové výkonnější nosné
rakety.
Články publikované v posledních létech o stanici Almaz v ruském tisku
ji vesměs hodnotí jako na svou dobu vyspělý technický prostředek, u jehož likvidace
v pozadí stály osobní důvody. Možná také proto se program Almaz v devadesátých
létech dočkal jisté rehabilitace, když pod označením Almaz l byla 31.
3. 1991 vypuštěna těžká bezpilotní družice (stanice) s mohutnou radiolokační
aparaturou, a když byl blok FGB v roce 1987 použit za základ těžkého
modulu Poljus při prvním letu nové rakety Eněrgija
a o několik let později vybrán jako základní článek mezinárodní
kosmické stanice, jehož vypuštěním v závěru roku 1998 byla stavba
této stanice zahájena.
Fotografie
a nákresy k článku:
1) Saljut 3 byl první vojenskou kosmickou stanicí (Almaz 2). Dva korekční motory
stanice byly uloženy na bocích přechodové sekce se spojovacím uzlem
2) 3) Návratová kabina Merkur s manévrovací a brzdicí raketovou jednotkou vpředu
4) Perspektivní pohled na loď TKS
5) Těžká transportní loď TKS sestávala z návratové kabiny Merkur a modulu FGB
6) Těžká transportní loď TKS (bez návratové kabiny Merkur) jako Kosmos 1686,
který se spojil se stanicí Saljut 7
7) 8) 9) 10) Blok FGB v podobě základního modulu mezinárodní kosmické stanice
(foto z montáže modulu, výstavy ILA 1998 a kosmického letu STS-88)
Literatura a internetové odkazy:
Kniha:
P.Toufar - Utajený vesmír (MOBA, Brno, 2004), str.125-177-250
Publikace: Olaf Przybilski - Almaz-Proton - Das supergeheime Aufklarungssystem
der USSR (Technische Universitat Dresden - Institut fur Luft-und Raumfahrttechnik
- 1999) (německy)
Internet:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Almaz
http://www.russianspaceweb.com/almaz.html
http://www.russianspaceweb.com/tks.html
----------------------------------------------------------
Přepis a doplnění článku:
M.Filip
8.10.2009
Aktualizováno: 10 10.2009
[ Obsah |
Pilotované lety |
Saljut ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/saljut/lk9814.htm)
