Bajkonurské
drama
Jiří Kroulík, Martin Postránecký, SPACE
(Letectví a kosmonautika č.13/1967)
Blíží se předposlední dubnová sobota. Moskvané odjíždějí na
svůj obvyklý nedělní výlet do okolí hlavního města. Všechny světové agentury,
které mají zastoupení v Moskvě, jsou však v pohotovosti. Novináři
a fotografové ze socialistických zemí byli požádáni, aby v sobotu 22. 4.
a v neděli 23. 4. neopouštěli Moskvu. Dohady naznačují, že po téměř dvouleté
přestávce poletí do vesmíru sovětští kosmonauté. (Voschod 2 startoval 18.3.1965,
tedy před více než dvěma lety…pozn.M.F.)
* * *
Ale vraťme se poněkud zpátky. Nebývalá aktivita při vypouštění
série družic Kosmos naznačovala, že Sovětský svaz má v úmyslu
v nejbližší době uskutečnit pilotovaný let nového typu kosmické kabiny,
určené s největší pravděpodobností pro let k Měsíci. Kosmosy,
přicházející v úvahu jako zkoušky nové kosmické lodi, mají především
shodný úhel sklonu oběžné dráhy (cca 51,5°) a přistávají na zemský povrch
zhruba po osmi, poslední z nich (Sojuzy?) dokonce po jednom až dvou dnech.
Výjimkou z 18 odpovídajících Kosmosů je Kosmos 110 se psy Větříkem a Uhlíkem,
který setrval na dráze asi 22 dnů. Kromě série se sklonem 51,5° mají obdobné
charakteristiky i některé Kosmosy se sklonem 65° a 72°. Teprve Kosmos 146, který
startoval v březnu 1967, označily západní agentury jednoznačně za přípravu
nové kabiny pro let více kosmonautů. Podle radarových a rádiových pozorování
z Farnborough měl poslední stupeň s družicí délku asi 14 m a průměr 3 m
(± 25 %); odhadovaná váha 6 000 kg. Dne 11. 3. 1967 došlo k oddělení dvou
pouzder (přístrojového dílu a vlastní kabiny?) o průměru přibližně 1 m,
z nichž jedno přistálo. Těleso, které zůstalo na dráze spolu s jedním
kulovým předmětem, mělo odhadnutou váhu 2 000 kg, délku 9 m a průměr 3 m. Obě
zanikly nedlouho po sobě, asi za osm dní poté.
Z těchto známých skutečností vycházela i březnová zpráva
UPI, která předpovídala nový let s posádkou někdy koncem dubna. Uváděla, že
při letu budou použity dvě lodi, každá s posádkou asi čtyř lidí. Při letu,
zatím jen kolem Země, poletí někteří ze známých kosmonautů.
Podobné zprávy kolovaly i v Moskvě 18. a 19. dubna. Hovořily o
blízkém letu dvou lodí s vícečlennou posádkou, při kterém dojde ke spojení
na dráze. Na palubě bude jeden ze starých kosmonautů. Úhel sklonu 51° je však pro
setkání vcelku nevýhodný, protože průlety nad SSSR jsou krátké (15 – 20 min.).
Není divu, že podobné zprávy jen zvyšovaly napětí. Co vlastně
budou Sověti při pokusu dělat? Přenesme se zpět do sobotního rána, tentokrát
přímo na Bajkonur.
--
Je
devět hodin, 22. 4. 1967. Na Bajkonuru se koná první tisková konference s Vladimírem
Michajlovičem Komarovem. Kosmonaut dostává řadu otázek. Jak se cítí před letem,
jaké budou jeho úkoly. Komarov říká, že půjde brzy spát – asi v 15 hodin. Konference
končí, korespondenti se rozcházejí neuspokojeni. Velitele první lodi znají,
ale odstartuje během 48 hodin další? Mezi posádkou pro připravovaný pokus mají
být údajně i Běljajev, Bykovskij a Feoktistov. (Komarov, Běljajev a Bykovskij
chyběli na oslavách dne kosmonautiky v Moskvě dne 12. 4. 1967.) Dohady
a úvahy nerozptýlil ani přicházející soumrak. Na vypouštěcí základně zatím připravují
nosnou raketu.
Řídící středisko oznamuje čas zbývající do startu.
Z mohutné rakety, zářící ostrými konturami svého kovového pláště,
odfoukává ostrý vítr zvolna vystupující „páru“ odpařujícího se kapalného
kyslíku. Hodiny ukazují 21.00. Hodinu a půl poté přijíždí autobus, z něhož
vystupuje Vladimír Komarov a podává hlášení předsedovi státní komise. Končí
slovy: „Brzy nashledanou!“ Pak se loučí a zvolna nastupuje do výtahu, který ho
dopraví ke kabině na vrcholu rakety. Výtah se dává do pohybu. Nahoře ještě
krátké zamávání a Komarov vstupuje do kabiny. Neslyší, co dole volají, ale ví,
že mu přejí šťastný let.
Předstartové přípravy úspěšně vrcholí. Pomalu se blíží
okamžik startu. Na území kosmodromu se ozývá varovný signál sirény. Do startu
zbývá jen několik okamžiků. Teď čas jen letí – 5, 4, 3, 2, 1, start. Přesný
čas – 00 hodin 35 minut, neděle 23. 4. 1967 (6 hodin 35 minut místního času).
Kosmická loď nového typu – Sojuz 1, řízená plukovníkem
Vladimírem Michajlovičem Komarovem, odstartovala. Záhy se dostává na dráhu ležící
mezi 201 – 224 km a svírající s rovníkem úhel 51°40´. Vysílače kosmické
lodi pracují na frekvencích 15,008, 18,035 a 20,008 MHz. Doba oběhu 88,6 min. Sojuz 1,
vytvořený po smrti konstruktéra Vostoků a Voschodů S. P. Koroljova, je na dráze
s lidskou posádkou, vše je tedy v pořádku. Ale když jeden
z korespondentů blahopřeje tvůrci kosmické lodi, dostává odpověď:
„Počkejte, brzy blahopřejete.“
Mezitím už Vladimír Komarov ve 4 hod. 29 min. končí třetí oblet.
Zdravotní stav kosmonauta je dobrý. Tep je 82, dechová frekvence 20 za minutu. To už
zprávu o vypuštění, vydanou ve 2 hodiny 23 minut, převzaly světové agentury a
hlášení o dalším úspěchu sovětské vědy letí světem.
Přichází pátý oběh, který loď Sojuz 1 dokončuje v 8 hodin 56
minut. V kabině je tlak 750 mb, teplota 16 °C. Velitel lodi hlásí: „Program
letu je plněn úspěšně, náladu mám dobrou.“ Dobrou náladu mu však kazí
ztížené plnění programovaných úkolů.
Hned po uvedení na oběžnou dráhu má totiž potíže s ovládáním
lodi. Podaří se mu je odstranit, nebo půjde o problém, podobný Gemini 8? Plukovník
Komarov je technicky nejvyspělejší sovětský kosmonaut, ví o potížích, které
byly s předcházejícími Kosmosy. Jejich stabilizace nebyla uspokojivá. Bude
tomu tak i při jeho letu? Podaří se mu odstranit příčinu včas, aby nenarušila
další průběh pokusu?
To už ho očekává jedna z nejnepříjemnějších fází letu.
Od sedmého oběhu bude téměř celých pět oběhů mimo dosah sledovacích stanic SSSR.
Za normálních okolností by odpočíval. Ale teď, bez spojení, sám, znovu a znovu se
pokouší upravit stabilizaci lodi.
Mučivých osm hodin však končí. Konečně dvanáctý oběh.
Spojení s pozemními stanicemi je navázáno. Na konci třináctého oběhu
plukovník Komarov hlásí řídicímu centru, že pracuje podle programu, že se cítí
výborně, že vše pracuje normálně.
Agentury
celého světa chrlí zprávy o letu, dohady a předpovědi. Kosmická kabina, ve které
letí plukovník Komarov je jistě pro vícečlennou posádku. Proč letí sám? Odstartuje
Sojuz 2 ze kterého po spojení přestoupí někdo ke Komarovovi? Podle sovětských
pramenů má Sojuzu 2 velet Valerij Bykovskij, s kterým poletí P. Běljajev.
Po zveřejnění snímku Vladimíra Komarova ve skafandru se dohady ještě množí.
Má skafandr Leonovova typu, je upoután třemi druhy popruhů. Jestliže je jeden
sedačkový, druhý padákový (!), pak by třetí mohl být pro výstup se soupravou
(něco jako americké AMU). Má však skafandr, nebo je pravdivá zpráva, že letí
jen ve sportovní kombinéze? Pokud bude startovat Sojuz 2, bude to v době
takzvaného startovacího okna, zhruba 24 hodin po startu Sojuz 1, tedy za několik
oběhů (start je plánován na 0.10 hod.).
Na čtrnáctém oběhu však Vladimír Komarov hlásí potíže
s ovládáním kabiny. Loď se dostává do rotace, také klimatizace a kvalita
spojení se zhoršily. Sojuz 1 spotřebovává příliš mnoho paliva na stabilizaci,
spotřeba proudu je abnormální. Hrozí nebezpečí, že ho nebude dost pro závěrečné
manévry. Komarov říká, že setkání by bylo předčasné. Podle známých autorit
byly potíže po celý předcházející let, ale teď vrcholí. Na Zemi se ruší start
Sojuzu 2. Kamarádi, kosmonauti z jeho skupiny s napětím sledují další
průběh letu.
Patnáctý oběh. Mluvčí řídicího centra na Bajkonuru oznamuje,
že centrum doporučilo Komarovovi zkrátit let a přistát. Stalo se to po zrušení
startu Sojuzu 2 a poté, co Komarov hlásí potíže.
Sojuz 1 stále rotuje. Vladimír Komarov se snaží ovládnout znovu
stabilizaci kabiny. Při šestnáctém, zčásti už při patnáctém oběhu ztrácí
kontrolu nad rotující lodí. Na stejném oběhu se neúspěšně pokusil o přistání.
Přesto se stále snaží nasměrovat brzdicí motor do polohy umožňující přistání.
Poslední zpráva, kterou TASS přináší, je vydána asi ve 3 hodiny.
Vztahuje se k hlášení Komarova, které vysílal v 1 hodinu 50 minut. Tlak
v kabině byl 800 mb, teplota 17,5 °C. Zpráva oznamuje, že Komarov za
úspěšného letu provedl četné experimenty. Toto spojení bylo současně posledním,
které zachytily francouzské sledovací stanice.
Na oběžné dráze vrcholí drama. Sedmnáctý a osmnáctý oběh.
Nepodaří-li se sestup uskutečnit při devatenáctém a dvacátém oběhu, pak nemůže
být na dalších obězích uskutečněn, protože by kabina přistála mimo území SSSR.
Ale bude to potom vůbec možné? Nepřekročí rotace fyziologický limit?
V průběhu osmnáctého oběhu se Komarovovi podařilo kabinu nasměrovat. Při letu
nad Afrikou, ve 3 hodiny 01 – 05 minut, začíná Sojuz 1 brzdit svůj let.
Brždění je úspěšné. Komarov hlásí funkci brzdicích motorů a odhození
přístrojového pouzdra. Napětí v řídicím centru trochu povoluje.
Záhy však nastupuje další zklamání. Spojení je přerušeno. Co
se stalo? Ztratil Komarov vědomí, nebo jde o poruchu na vysílači? Rotuje snad kabina?
Normální ztráta spojení při průletu lodi hustou atmosférou, kdy rozžhavené plyny
obklopují povrch kabiny, je asi čtyři minuty. Za této situace nelze než čekat na
vysílání signálu kosmonauta po přistání.
Nikdo
z řídicího centra nemohl vědět, že se signálu nedočkají. Nevěděli, že po
zbrzdění kabiny, která stále ještě rotovala, uvolnilo vymršťovací zařízení padákový
systém a ten se po rozvinutí omotal kolem kabiny. Kabina pak padala volným pádem,
ničím nebrzděna, rychlostí asi 130 m/s. Stačilo, aby se alespoň část padákového
systému uvolnila a let kabiny by se stabilizoval. Snad by to mohlo stačit k tomu,
aby se Vladimír Komarov, pokud byl při vědomí, katapultoval. Stačilo by, aby
zamotaný padák působil jako streamer a pád kabiny by se zmírnil. Ale padák je
dokonale ovinut kolem kabiny. Ve 3 hodiny 16 minut* , asi čtvrt hodiny
poté, co kabina zahájila sestupovou část letu, při prudkém dopadu na zem, plukovník
Komarov zahynul.
Světové agentury a novináři však zaplavují TASS a oficiální
osobnosti žádostmi o další zprávy z průběhu letu. Ale odpovědí je jen
mlčení a náznaky špatných zpráv. Kolem deváté hodiny se v Moskvě
rozšířila zpráva o tom, že Sojuz 1 přistál asi 1000 km od Bajkonuru (?).
Cestující, kteří přiletěli letadlem z Čeljabinsku do Moskvy, přinášejí
zprávu, že Sojuz 1 přistál v prostoru Čeljabinsku. Říkají, že záhy po
přistání přilétl záchranný oddíl. Z toho usuzovali, že oblast byla pro
přistání vybrána. Ale co Komarov?
Stejnou otázku si klade řídicí středisko. Po marném čekání na
vysílání kosmonauta po přistání a po vyhodnocení místa pravděpodobného
přistání startuje speciální pátrací skupina s letadly a vrtulníky. Napjaté
okamžiky hledání se blíží ke konci. Pátrací skupina objevila přístrojové
pouzdro, které přistálo asi 5 kilometrů od vlastní kabiny. Jeho padákový systém
byl úspěšnější. Záhy nacházejí i havarovanou kabinu. Dohady o smrti Vladimíra
Komarova jsou potvrzeny.
Po pěti hodinách napjatého čekání vydává TASS zpravodajům
poslední oficiální zprávu o letu Sojuzu 1: „Kosmická loď Sojuz 1, úspěšně
zbrzděná z první kosmické rychlosti, prolétla hustými vrstvami atmosféry. Ve
výši 7 km se zkroutily šňůry hlavního padáku a Sojuz 1 dopadl na zem velkou
rychlostí. Při dopadu zahynul kosmonaut Vladimír Komarov.“
Zprávu okamžitě přebírají všechny světové rozhlasové,
televizní a tiskové agentury. Začíná žonglérský tanec komentátorů
s úvahami. Byla kabina zbrzděna natolik, že se padák nemohl utrhnout při
dynamickém nárazu po otevření? Kdyby se padák otevřel, byť jen částečně, mohla
se kabina zabořit několik metrů pod zem? Mohl se Vladimír Komarov katapultovat? Ale
další zprávy TASSu se již o Sojuzu 1 a jeho přistání nezmiňují. (Teprve
v Komsomolské pravdě ze 17. 4. (asi má být 27.4….pozn.M.F.) říká Jurij
Gagarin, že celý sestup i let probíhal normálně, až v závěrečné fázi, kde
měl pracovat padákový systém, došlo k náhodným, nenadálým nenormálnostem
v jeho funkci. Nepřesnost v přistání – odchylka od vypočteného místa
přistání – mohla vzniknout místními vlivy, např. změnou síly a směru větru.)
Čtrnáct hodin po tragické události, v čase velmi krátkém na
pitvu odhalující prvotní příčinu smrti, šetření komise a zpopelnění, je urna
s pozůstatky Vladimíra Komarova převezena zvláštním letadlem do Moskvy.
V téže době jmenuje NASA oficiální zástupce Spojených států na pohřbu V.
Komarova – kosmonauty F. Bormana a G. Coopera. Jedná tak v duchu mírové smlouvy
o využívání kosmického prostoru, podepsané hlavními mocnostmi a řadou menších
států. Státní komise, jmenovaná bezprostředně po neštěstí, oznamuje datum
pohřbu – středa, 26. dubna. Současně jiná komise pátrá po skutečných
příčinách havárie. Ta také vydá závěrečnou zprávu, která se buď s první
oficiální zprávou – podepřenou váhou prohlášení akademika M. Keldyše –
ztotožní, nebo ji na základě nových faktů popře. To však přinese až budoucnost.
Tragická smrt Vladimíra Komarova, ve smyslu mírové smlouvy
o využívání vesmíru vyslance celého lidstva, je ztrátou stejně zarmucující,
jako tragédie Apolla. O to působivější než soustrastné projevy jsou slova J.
Webba, ředitele NASA, který navrhuje, aby pro zvýšení bezpečnosti sovětských
kosmonautů používal SSSR sledovacích stanic USA. Za úvahu stojí i další jeho
výrok: byl-li příčinou smrti kosmonauta silný náraz kabiny při dopadu, pak při
přistávání na vodu by měl téměř 100 % naději na přežití.
Komentář k mapě:
Pro
přistání v okruhu 900 km od Bajkonuru přicházejí v úvahu 18., 19.
a 20. oblet, jejichž dráhy jsou zakresleny na mapce.
Pro každý z těchto oběhů jsou dvě možnosti přistání:
18. oběh 01.44 UT, nebo 01.48 UT,
19. oběh 03.16 UT, nebo 03.20 UT,
20. oběh 04.48 UT, nebo 04.51 UT.
Přistání ve druhé variantě je nepravděpodobné, protože vychází
blízko hranic Číny. Nejpravděpodobnější je tedy přistání na devatenáctém oběhu,
kde místo dopadu vychází východně od Uralsku.
* Podle výpočtů provedených A. Vítkem na počítači ZUSE Z22R
k přistání došlo ve 3 hod. 20 min. UT.
Článek pro MEK připravil Michal Filip
Aktualizováno : 22.09.2001
[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz
| Sojuz 1 ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/sojuz/so-1/lk.htm)
