Časopis Letectví + kosmonautika (L+K) č. 5/1978
Moskva 2. března 1978 (TASS, ČTK) - 2. března 1978 v 16 hodin 28 minut středoevropského
času byla v Sovětském svazu vypuštěna kosmická loď Sojuz 28.
Sovětskou kosmickou loď, která byla navedena na oběžnou dráhu
kolem Země, řídí mezinárodní osádka: Velitel lodi, hrdina Sovětského svazu
letec-kosmonaut SSSR Alexej Gubarev a kosmonaut-výzkumník, občan Československé
socialistické republiky Vladimír Remek.
Vypuštěním kosmické lodě Sojuz 28 začíná nová etapa výzkumu
a využívání kosmického prostoru pro mírové účely, jež společně provádějí socialistické
země podle programu spolupráce ÍNTERKOSMOS, na němž se podílejí BLR, ČSSR, Kubánská
republika, MLR, MoLR, NDR, RSR a SSSR.
Program INTERKOSMOS rovněž stanoví, že v roce 1978 budou
vypuštěny kosmické lodě typu Sojuz, v jejichž osádkách budou zástupci Polské
lidové republiky a Německé demokratické republiky. V rámci společného programu
vědeckého a technického výzkumu orbitálního vědeckého komplexu ve stanici
Saljut 6 budou kosmonauti ze socialistických zemí plnit stále rozsáhlejší a
složitější úkoly. Připravují se i kosmické lodě občanů dalších
socialistických zemí, které jsou zapojeny do programu INTERKOSMOS.
Let lodi Sojuz 28 zahrnuje spojení s orbitálním vědeckým komplexem
Saljut 6 - Sojuz 27 a společný výzkum s kosmonauty Jurijem Romaněnkem a Georgijem
Grečkem, kteří pracují ve vesmíru od 10. prosince 1977.
Ve večerních hodinách 3. března se kosmická loď Sojuz 28
úspěšně spojila s orbitálním komplexem Saljut 6 - Sojuz 27 a Zemi začalo obíhat
soulodí Sojuz 27 - Saljut 6 - Sojuz 28, na jehož palubě zahájila práci první
mezinárodní osádka. Vedle celé řady dalších experimentů se kosmonauti věnovali
společným československo-sovětským pokusům, připraveným speciálně pro tento let.
ALEXEJ ALEXANDROVIČ GUBAREV
Hrdina Sovětského svazu, plukovník inženýr Alexej Alexandrovič
Gubarev se narodil 29. 3. 1931 ve vesnici Gvardějcy v Kujbyševské oblasti.
Příslušníkem Sovětské armády je od roku 1950. Po ukončení Vojenského
leteckého učiliště vojenského námořnictva sloužil A. A. Gubarev u různých
leteckých útvarů Sovětské armády. V roce 1957 se stal posluchačem Vojenské
letecké akademie J. A. Gagarina a po jejím absolvování pokračoval ve službě u
leteckých útvarů. Byl velitelem letky leteckého pluku, získal kvalifikaci pilota 1.
třídy. Je členem KSSS od roku 1957.
V oddílu kosmonautů je A. A. Gubarev od roku 1963. Ve středisku pro
výcvik kosmonautů prošel úplným kursem přípravy na různých pilotovaných
kosmických lodích, seznámil se důkladně s jejich systémy a palubní aparaturou. V
lednu 1975 se jako velitel Sojuzu 17 spolu s palubním inženýrem G. M. Grečkem
zúčastnil první expedice na družicovou stanici Saljut 4; v kosmickém prostoru
strávil 29 dnů 13 hodin 20 minut. V polovině roku 1976 byl jmenován velitelem
smíšené osádky pro pilotované kosmické lety organizace INTERKOSMOS.
Žena kosmonauta, Naděžda Alexejevna, pracuje ve Hvězdném
městečku. Syn Vladimír pracuje jako ekonom, sedmnáctiletá dcera Nataša studuje na
Lomonosově moskevské státní univerzitě.
VLADIMÍR REMEK
Kapitán inž. Vladimír Remek se narodil 26. 9. 1948 v Českých
Budějovicích v rodině vojáka z povolání. Střední školu
matematicko-fyzikálního směru ukončil v roce 1966 v Čáslavi maturitou
s vyznamenáním. Bezprostředně poté byl přijat do Vyššího leteckého
učiliště v Košicích, které absolvoval rovněž s vyznamenáním v roce 1970. V
září téhož roku nastoupil v hodnosti poručíka k výcvikové letce Zvolenského
stíhacího leteckého pluku. V roce 1972 byl vybrán ke studiu na Vojenské letecké
akademii J. A. Gagarina v SSSR a od září stejného roku se stal jejím posluchačem.
Kvalifikaci pilota 2. výkonnostní třídy získal těsné před svým odchodem do
vojenské akademie. Rovněž Vojenskou leteckou akademii ukončil s vyznamenáním a proto
byl v roce 1976, po svém návratu ze SSSR, zařazen do velitelské funkce u
mateřského leteckého útvaru. Na proudových letadlech má nalétáno asi 300
hodin. Do hodnosti kapitána byl povýšen koncem roku 1976. Je členem KSČ od roku 1967.
V druhé polovině roku 1976 byl při výběrovém řízení vybrán
jako jeden ze dvou čs. občanů k účasti na pilotovaných kosmických letech v rámci
programu INTERKOSMOS. V prosinci 1976 odjel spolu s mjr. inž. Oldřichem Pelčákem
do SSSR, kde ve středisku pro výcvik kosmonautů absolvoval úplný kurs přípravy ke
kosmickým letům.
KOSMICKÁ LOĎ A NOSNÁ RAKETA
(AV)
Transportní kosmická loď typu Sojuz o startovní hmotnosti
kolem 6750 kg je dlouhá 7 metrů a má v průměru 2,7 m. Sestává ze tří sekcí,
s celkovým obytným prostorem 10 m3.
Přední část lodě tvoří orbitální sekce vejčitého
tvaru o průměru 2,65 m a délce 3,35 m. V této části kosmonauti během samostatného
letu odpočívají a zde jsou umístěny také v průběhu startu náklady dopravované na
stanici. V horní části je namontován spojovací mechanismus, který je spojen s
hermetickým krytem průlezu, jímž přestupují kosmonauti do stanice. Na boku sekce je
vstupní průlez kosmické lodě. Hmotnost sekce činí přibližně 1250 kg.
Návratová kabina o délce 2,2 m a průměru 2,65 m (hmotnost
2800 kg), oddělená od orbitální sekce hermeticky uzavíratelným průlezem o průměru
0,8 m slouží jako pilotní kabina během startu, přistání a motorických manévrů.
Povrch je kryt tepelným štítem, chránícím konstrukci před aerodynamickým ohřevem
během sestupu do atmosféry. Jsou zde umístěny řídicí a navigační systémy lodě,
dvě tvarovaná křesla pro kosmonauty, palubní deska a ovládací prvky lodě a součásti
přistávacího systému (padáky a motory měkkého přistání).
Přístrojová sekce válcovitého tvaru, dlouhá 2,3 m (hmotnost
2700 kg) se sama dělí na tři části: přechodová část, která ji připojuje k návratové
kabině, obsahuje motory stabilizace a orientace, spolu s nádržemi a systémem
rozvodu pohonných hmot. V hermetické střední části (přístrojové) je uložena
většina elektroniky palubního řídicího systému, telemetrický systém, systém
zásobovaní elektrickou energií, optické detektory navigačního systému. V poslední
části (pohonné) jsou umístěny korekční motory, hlavní (tah 4090 N) a záložní
(4030 N), spolu s nádržemi pohonných hmot. Dále jsou zde čtyři orientační motorky
a iontové detektory orientace lodě.
Nosná raketa typu Sojuz je třístupňová. Její první stupeň
tvoří čtyři samostatná kuželová tělesa o délce 19 m a maximálním průměru
3 m. Každé z nich je vybaveno jedním čtyřkomorovým raketovým motorem o tahu
1,00 MN (ve vakuu). Kromě tohoto hlavního motoru nese každá část prvního stupně
ještě dva výkyvné řídicí motory.
Druhý stupeň o délce přibližně 28 m a maximálním průměru 2,95
m je vybaven podobným čtyřkomorovým motorem o tahu 0,94 MN a čtyřmi výkyvně
uloženými řídicími motory.
Třetí stupeň o délce 8 m a průměru 2,6 m je vybaven
čtyřkomorovým raketovým motorem o tahu 0,29 MN. Jeho jednotlivé trysky jsou
výkyvné, což umožňuje řízení letu rakety.
Startovní hmotnost nosné rakety včetně kosmické lodě činí
přibližně 300 tun.
V okamžiku startu se uvedou v činnost současně motory prvního i
druhého stupně. Po spotřebování paliva prvního stupně se nepotřebné nádrže
odhodí, zatímco motor druhého stupně pokračuje bez přerušení v práci. Motor
třetího stupně se zažehuje v okamžiku dohoření pohonných hmot druhého stupně. Za
průletu hustými vrstvami atmosféry je kosmická loď chráněna aerodynamickým krytem,
jehož částí je i raketový motor na TPH, sloužící k záchraně kosmické lodě v
případě havárie nosné rakety. Celková délka startovní konfigurace nosné rakety
činí 49,3 m, maximální průměr včetně stabilizátorů 10,3 m.
Návratová kabina kosmické lodě: 1 - svítilna; 2 - mikrofon;
3 - držák svítilny; 4 - ovládací panel radiostanic; 5 - ruční ovládání zámků
krytu průlezu; 6 - kryt průlezu; 7 - osvětlovací těleso pro televizní přenosy;
8 - panel ovládání a signalizace (KSU); 9 - televizní kamera; 10 - přístrojová
deska; 11 - vnější část optického vybavení; 12 - podpěra sedačky; 13 - přístrojové
vybavení; 14 - sedadlo kosmonauta; 15 - okénko; 16 - páčka řízení; 17 - přístrojové
vybavení
ČESKOSLOVENSKÉ EXPERIMENTY
EXTINKCE SVĚTLA HVĚZD
Z nejrůznějších měření a pozorování je známo, že ve vysoké
atmosféře (výška 80-100 km) existuje vrstva s vyšší koncentrací prachových
částic, která dostala název “vysoká absorbující vrstva''. Její vznik zřejmě
souvisí s tím, že do vysoké atmosféry Země vstupuje neustále určité
množství mikrometeoritů, které se v této výšce zbrzďují a zvolna se pak
snášejí k povrchu Země, a meteorů, rozprašujících se zde na mikroskopické
částice, které rovněž pozvolna padají k zemskému povrchu (pád trvá 1-3 měsíce).
Chování této vrstvy, její vlastnosti ani hustotu však podrobněji neznáme.
Až dosud uskutečněná měření této vrstvy z paluby umělých družic
Země při sledování západu Slunce československým fotometrem na družicích Interkosmos
se rozcházejí s teoretickými výpočty. Příčinou může být jak skutečnost, že Slunce
není bodový zdroj a jeho světelný kužel zabírá značný rozsah výšek, tak nedostatečně
přesně známé polohy družice.
Nejlepším řešením tohoto problému se proto jeví fotometrování
bodového zdroje, tedy např. hvězdy, přesně zaměřeným fotometrem z paluby
pilotované kosmické lodě. Konstrukce takového přístroje je ale podmíněna
přiměřenými znalostmi pozorovaného jevu. Československý kosmonaut proto bude na
základě podrobného pozorovacího programu sledovat západy vybraných hvězd, změny
jejich jasu v závislosti na času, změny barvy apod. Pro usnadnění má mapu hvězdné
oblohy v takové projekci, v jaké se mu při jednotlivých obězích jeví vzhledem k
obrysu Země, doplněnou potřebnými časovými údaji. Aby se potlačil rušivý vliv
emisní vrstvy, bude kosmonaut vybaven speciálním filtrem. Získaných pozorování se v
Astronomickém ústavu ČSAV, kde experiment navrhli, využije k dokončení návrhu
automatického fotometru pro kvantitativní měření popisovaného jevu.
KYSLÍKOVÝ REŽIM
Cílem pokusu je zjistit pomocí tkáňového oxymetru s autonomním
napájením z vestavěného zdroje vliv dlouhodobého pobytu v beztížném stavu na
zásobování tkání kyslíkem. Přístroj pracuje na principu polarografu, na jehlové
elektrodě (katodě) dochází k redukci kyslíku a vzniklý proud je úměrný koncentraci
rozpuštěného kyslíku v měřeném prostředí. Skládá se z oxymetru, deseti párů
elektrod, injekční stříkačky s elektrolytickou pastou, lokálního omezovače krevního
oběhu a prodlužovací šňůry. Vývoj a konstrukce přístroje jsou výsledkem spolupráce
několika vědeckých pracovišť v ČSSR; výrobu koordinoval Biofyzikální ústav ČSAV.
Vlastní měření probíhá v kůži předloktí levé ruky
kosmonauta, a to před letem, během letu a po jeho ukončení.
Pokus umožní získat velmi závažné údaje o tom, zda změny v
krevním oběhu v důsledku beztížného stavu neovlivňují negativně množství
kyslíku přiváděného do tkání. Měření, zejména během adaptace na beztížný
stav, kdy poskytnou speciální údaje o změnách zásobení tkání kyslíkem, a po letu
o rychlosti zpětného přizpůsobení krevního oběhu kosmonautů k podmínkám zemské
gravitace, mohou doplnit objektivní vyšetření celkového stavu organismu.
CHLORELLA -1
Kultury řas byly vystaveny podmínkám kosmického letu již mnohokrát.
Šlo však vždy o populace, jejichž růst byl zpomalen, tedy o buňky v tzv. klidovém
stavu. Pokus Chlorella-1 je první, v němž populace řas v beztížném stavu aktivně
poste a v němž je také zajištěno exaktní srovnání rychlosti růstu kultury na
kosmickém objektu a v laboratoři na Zemi.
Násada (inokulum) řas byla na oběžnou dráhu dopravena v
nerostoucím, klidovém stavu a teprve tam ji kosmonauti naočkovali do živné půdy,
čímž byl zahájen aktivní růst. Ve zcela shodných podmínkách, až na faktor
tíže, byl souběžně spuštěn růst kontrolních kultur pozemních. V pokusu
Chlorella-1 rostou řasy v heterotrofním režimu výživy v přístroji IFS-2, který je
ve čtyřech vyhotoveních namontován na palubu kosmické lodě. Přístroje použili
sovětští vědci již při předcházejících letových pokusech pro obdobná
zjišťování vlivu beztíže na růst populací bakterií. Ihned po skončení letu se
ve všech zařízeních část suspenze řas zakonzervuje fixačním činidlem pro
podrobné vyšetření konečného stavu populace, dosaženého růstem v odlišných
podmínkách. Druhá část suspenze z každého zařízení zůstane v živém stavu a
poslouží ke sledování nejrůznějších fyziologických a genetických znaků, které
se mohly pobytem v beztížném stavu změnit.
Zásadní význam experimentu Chlorella-1 tkví v tom, že bude
změřena rychlost růstu a nejrůznějšími metodami vyšetřena populace organismu,
které rostly několik generací v beztížném stavu.
K provedení pokusu se spojili vědečtí pracovníci ze SSSR a
Mikrobiologického ústavu ČSAV, kteří se vzájemně doplňují ve zkušenostech,
specializaci a přístrojovém vybavení tak, aby pokus proběhl co nejúspěšněji.
TEPELNÁ VÝMĚNA
Tento experiment navazuje na úspěšný československo-sovětský
pokus Tepelná výměna - 1, který se uskutečnil v loňském roce na družici Kosmos
936. Při něm byla prokázána možnost přímého měření vlivu beztížného stavu na
přechod tepla mezi tělesem s přibližnou teplotou lidského těla a prostředím
kosmického objektu.
Základní jev je podmíněn existencí tepelného proudění na Zemi.
Následkem toho vzniká kolem teplého tělesa nevelká hraniční vrstvička vzduchu. V
beztížném stavu, kde chybí přirozená hnací síla, gravitace, výška hraniční
vrstvy vzduchu narůstá a to ztěžuje výdej tepla z organismu do prostředí
přirozeným prouděním, a přebytek tepla musí být vydán prouděním nuceným,
sáláním nebo pocením. Snahou je ovšem zabezpečit fyziologickou úroveň výdeje
tepla sáláním, aby se organismus nemusel potit.
Cílem pokusu Tepelná výměna - 2 je srovnání subjektivních
pocitů tepelného komfortu kosmonauta a objektivních údajů o změnách jeho kožní
teploty, s objektivním vyjádřením mikroklimatických podmínek v kabině kosmické
lodi, měřených elektrickým dynamickým katatermometrem. Čidlo katatermometru reaguje
na mikroklimatické podmínky komplexně, podobné jako organismus, s výjimkou pocení.
Přístroj přitom ukazuje změny v ochlazujícím účinku prostředí rychleji než
organismus.
Pro experimentální zvládnutí vytčeného cíle byl vyvinut
unikátní přístroj - elektrický dynamický katatermometr s indikátorem kožní
teploty - Interkosmos (zkratka EDK-IK). Přístroj sestává z vlastního katatermometru,
z číslicového teploměru a šestibodového snímače kožní teploty. Na vývoji a
výrobě přístroje se podílelo několik ústavu koordinovaných katedrou fyziologie
lékařské fakulty Univerzity J. E. Purkyně.
PRŮZKUM
Psychický stav člověka je veličinou, která je značně proměnlivá;
odráží prakticky všechny vlivy, které na člověka působí. Přitom ovšem psychický
stav ovlivňuje kvalitu činností člověka a určuje jeho prožívaní i jednání. Optimalizace
psychických stavů a jejich záměrné regulování a vylaďování je jedním z předpokladů
pro úspěšné plnění plánovaných, ale i aktuálně vznikajících úkolů při dlouhodobém
a náročném kosmickém letu.
Dynamika aktuálního psychického stavu kosmonauta je sledována
různými metodami, které se opírají jak o údaje fyziologicko-lékařské, tak o
údaje psychologické. Psychologické zkoušky, zejména použitý dotazník SUPOS-8, jsou
koncipovány tak, aby na základě vztahů mezi různými stránkami psychického stavu
bylo možné postihovat průběh kvalitativních změn v pohotovosti k interakci s
proměnlivým vnějším prostředím, do něhož se zahrnují i plánované úkoly,
které kosmonaut za letu plní. Ze zjištěných údajů se odhaduje budoucí vývoj
psychického stavu, aby mohl být v případě potřeby regulován zásahem z řídicího
střediska letu. Pokus připravili pracovníci Výzkumného ústavu psychiatrického v
Praze.
MORAVA - SLITINA
Při výzkumu růstu krystalů jsou některé problémy řešitelné
pouze s využitím experimentů v kosmickém prostoru. V pozemských podmínkách je
totiž gravitace příčinou celé řady jevů omezujících naše možnosti záměrného
ovlivňování technických vlastností vyvíjených materiálů. Především je to tepelné
proudění a oddělovaní jednotlivých složek soustavy v důsledku jejich rozdílné
hmotnosti. V podmínkách beztíže se naopak uplatňují ve větší míře jiné jevy,
jako povrchové napětí, difúzní pochody a další, jejichž působnost je na Zemi
potlačena či zkreslena. Tím je dána širší možnost ovlivňovat i tvar a krystalografickou
orientaci krystalů.
Cílem experimentu Morava - Slitina, který je první fází
československých plánovaných výzkumů za podmínek nulové gravitace, je objasnění
některých zákonitostí, spojených se směrovým tuhnutím tavenin krystalických
systémů a růstem krystalu z plynné fáze. Jde konkrétně o krystalizaci z roztoku
chloridu olovnatého v eutektiku chlorid olovnatý - chlorid stříbrný a roztoku
chloridu olovnatého v eutektiku chlorid olovnatý - chlorid měďný. Růst krystalu z
plynné fáze se ověřuje na oxichloridu vizmutitém, v nedávné době vyvinutém na
Ústavu fyziky pevných látek, který také experiment ve spolupráci se sovětskými
pracovišti připravil.
Chlorid olovnatý a chlorid měďný jsou význačnými
elektrooptickými materiály a rovněž krystaly oxichloridu vizmutitého jsou pro své
silné vektorově závislé optické vlastnosti velmi zajímavé.
NÁŠ KOSMONAUT - A PROČ?
Ing.M.Grün
Do vesmíru se až dosud vydalo 87 osob a každá výprava přinesla
něco nového. Celkem bylo nalétáno téměř 40 000 osobohodin a dvanáct lidí se
procházelo po Měsíci. Pilotované lety byly již od svého počátku středem
pozornosti daleko více než nejdokonalejší automatické sondy. Člověk na palubě
kosmické lodě je tam daleko ve vesmíru místo nás - za všechny, kteří zůstáváme
na Zemi a věnujeme osádce svou práci a své sny. Přístroje jsou pro většinu z nás
sice úctyhodně složité, avšak zůstávají pouhým mechanismem. Kdežto kosmonaut,
jehož usměvavá tvář se na nás dívá z desítek snímků, z televizní obrazovky i
filmového plátna - toho si dovedeme představit a ten je nám blízký.
Jsme právem hrdi na to, že po SSSR a USA jsme třetí zemí, která
má svého kosmonauta. I ten, kdo kosmonautice vůbec nefandí, držel tentokrát palce.
Pro naše dobré jméno v kulturním, vědeckém a obchodním světě je to jistě velmi
silná opora. Ale i závazek, neboť se od nás bude očekávat daleko více než doposud.
Bylo by však mylné se domnívat, že hlavním smyslem expedice Sojuzu 28 byla naše
národní propagace. Jestliže platí stejné měřítko jako v programu Sojuz-Apollo, pak
této složce můžeme přisoudit nejvýše 25 % celkového významu; zbytek připadá na
výzkumy technického a vědeckého charakteru.
Za to, že se naši, němečtí a polští občané mohli začít
připravovat ke kosmickým letům v první skupině, vděčí velkorysé nabídce
Sovětského svazu a dobré práci svých vědců v mezinárodním programu
socialistických států INTERKOSMOS. Tak například v Československu byla realizována
téměř polovina (45 %) všech experimentů na družicích Interkosmos. Loni startovalo v
celém světě asi deset vědeckých družic, nesoucích kolem šedesáti přístrojů;
plná šestina těchto přístrojů vznikla v Československu. To vše by nebylo možné
bez výhodné spolupráce vědců ze všech socialistických zemí. Družice pro naše
přístroje, nosné rakety, kabinu pro kosmonauta, aparaturu pro trénink ve Hvězdném
městečku - to vše dává k dispozici Sovětský svaz, který nese 95 % nákladů na
program INTERKOSMOS. Osvědčuje se velebná pravda o prutech Svatoplukových: Jeden se
snadno zlomí, ale všechny dohromady, to je síla! Bez obětavé spolupráce bychom
nynější úspěch nemohli oslavovat. Jestliže tedy je propagací, pak především
socialistické vědecké integrace.
Mezi úkoly našeho palubního inženýra patřil i vědeckotechnický
výzkum. Českoslovenští odborníci pro něj připravili několik experimentů z
kosmické biologie a lékařství, kosmické fyziky a kosmické technologie. Již jen
vědecký přínos z těchto experimentů by plně odůvodnil konání celé výpravy. A
zanedbatelné nejsou ani zkušenosti, které prostřednictvím našeho kosmonauta
získáme.
Přístroje, které jsme v rámci programů organizace INTERKOSMOS
postavili, využívají téměř výhradně našich součástek. Přitom jde o špičková
zařízení. Požadavky vědců, s nimiž se náš průmysl musel vyrovnat, již
několikrát stimulovaly technický rozvoj výrobků běžné potřeby. Cesta k
družicovým stanicím s výrobním programem za mezinárodní účasti se díky
Sovětskému svazu pro nás otevírá.
Přepis článku: M. Filip (17. 2. 2003)
Aktualizováno : 02.03.2003
[ Obsah | Pilotované
lety | Sojuz | Sojuz 28
| Sojuz 28 v L+K č. 7-15/1978 ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/sojuz/so-28/lk1.htm)
