Kosmonautika@kosmo.cz |
POTŘETÍ MEZINÁRODNĚ ING.JAN DRNEC, KOSMOS KLUB MV SSM PRAHA
Poslední předletové přípravy probíhaly na Bajkonuru bez jakýchkoliv potíží a závad. A tak nosná raketa s kosmickou lodí Sojuz 31 opustila startovací rampu v plánovaném čase - dne 26. srpna 1978 v 15.51.30 SEČ. Všechny tři její stupně pracovaly perfektně, takže se Sojuz 31 dostal za 530 s na dráhu ve výšce 196,6 až 243,7 km, s dobou oběhu 88,6 min a obvyklým sklonem 51,6°
Prvním důležitým manévrem nové kosmické lodě byla obvyklá dvouimpulsní korekce její dráhy na 4. a 5. oběhu, krátce po 22.00 SEČ. Nejprve byla rychlost lodě zvýšena o 6 m/s, potom ještě o 36 m/s. Výsledkem této korekce byl přechod Sojuzu 31 na montážní dráhu. Mezitím, přesně ve 22.28 SEČ, jej při přeletu území NDR poprvé zaměřila hvězdárna Bautzen. Tím první pracovní den třetí internacionální osádky v kosmu skončil a osádka se uložila ke spánku. Program stanovený na 27. srpna vrcholil spojením se stanicí Saljut 6 a přestupem kosmonautů na její palubu. Pro splnění tohoto hlavního úkolu dne bylo nutné provést na 16. a 17. oběhu - po 13.00 SEČ - ještě druhý dvouimpulsní korekční manévr Sojuzu 31. Jím byla ukončena příprava k vlastnímu spojení, neboť ani kosmonauti na Saljutu 6 v této době nezaháleli a mj. zorientovali stanici tak, aby Sojuz 31 mohl zakotvit u jejího zadního spojovacího uzlu. Letový plán předpokládal spojení obou těles v 17.38 SEČ, s dovolenou odchylkou ± 1 až 2 minuty, neboť tato operace je spojena s větším počtem dynamických procesů při sbližování lodě a stanice, jejichž průběh je těžké předem předpovědět s absolutní přesností. Navíc podle původních výpočtů vycházel okamžik spojení právě na hranici světla a stínu, což není z hlediska zrakového vnímání moc výhodné. Proto došlo k posunutí spojení na noc, aby si oči kosmonautů přivykly na tmu a aby byla lépe vidět signální světla. Po 17. hodině SEČ 27. srpna oba kosmické objekty letěly nad Atlantikem a jejich komunikaci s řídicím střediskem přes družici typu Molnija postupně zajišťovaly lodě AV SSSR „Boroviči", kotvící v jižním Atlantiku, „Kosmonaut Pavel Beljajev" u břehu západní Afriky a „Kosmonaut Vladimír Komarov" ve Středozemním moři. V okamžiku, kdy obě tělesa přelétala nad Kazachstánem hranici světla a stínu, dělila je vzdálenost 1200 m, při rychlosti sbližování 3,5 m/s; v té době již také byla v dosahu sovětských pozemních sledovacích stanic. Spojení kosmické lodě s družicovou stanicí se uskutečnilo v 17.37.37 SEČ nad Ulan-Ude (SSSR), když Sojuz 31 dokončoval svůj 18. a Saljut 6 již 5250. oběh, z toho 1151. oběh s Kovaljonkem a Ivančenkovem na palubě. Z technického hlediska byl spojovací manévr proveden skvěle, neboť Sojuz 31 na manévrování spotřeboval pouze třetinu svého paliva (méně než při spojení Sojuzu 30) a časová odchylka od plánovaného okamžiku doteku obou těles činila pouhé 23 s. Nově vytvořený komplex, složený ze dvou lodí a družicové stanice, obíhal Zemi ve výšce 342 - 360 km s periodou 91 min 24 s.
Stejně jako v případě první a druhé mezinárodní osádky byl i pro V. Bykovského a S. Jähna připraven sedmidenní pracovní pobyt na Saljutu 6. Těžiště jejich činnosti mělo spočívat především v realizaci společných výzkumu a experimentů, týkajících se kosmické medicíny, biologie, technologie a sledování Země (viz tab. 1). K jedinému vážnějšímu programovému přesunu došlo hned 28. srpna, kdy kosmonauti mimo plán (po dohodě s řídicím střediskem) pozorovali a fotografovali neobyčejné seskupení a zbarvení oblaků nad oblastí poblíž Antarktidy. Na tento dosud nepozorovaný přírodní úkaz poprvé upozornila hlavní osádka již v den startu Sojuzu 31.
6.00 budíček; Z tohoto dílčího rozvrhu lze vyčíst, že vedle hlavní pracovní činnosti kosmonauti měli ještě určitou časovou rezervu na nezbytné lékařské vyšetření, fyzická cvičení, osobní hygienu a osobní volno.
Den před plánovaným přistáním třetí internacionální osádky, 2. září, kosmonauti prověřovali činnost palubních systémů a pohonné jednotky lodě a spolu s řídicím střediskem inventarizovali zásilku, připravenou k přepravě na Zemi. Kontejnery s filmovými kazetami, kapsle s látkami získanými při technologických experimentech, nádobky s biologickými objekty aj. při ní byly pečlivě umísťovány do návratové kabiny, s přihlédnutím k zachování příslušného těžiště. Kromě výsledků své vlastní práce Bykovskij s Jähnem přivezli i dílčí výsledky práce základní osádky, včetně dopisů rodinám a přátelům. Závěrečný den třetího internacionálního letu začal budíčkem ve 4.00 SEČ 3. září. Po něm následovala ranní hygiena, snídaně a kontrolní prověrka palubních systémů obou Sojuzů. Pak se kosmonauti rozloučili a v 6.17 SEČ uzavřeli průlez mezi Saljutem 6 a Sojuzem 29. Krátce poté se Bykovskij a Jähn oblékli do skafandrů a věnovali se komplexní kontrole hermetičnosti spojovacích uzlů a připravenosti systémů lodě. Když se třídílný komplex pohyboval nad územím sovětského Dálného východu v oblasti Ussurijska, byl v 9.20 SEČ vydán povel k rozpojení. Po oddělení bylo úkolem mezinárodní osádky na Sojuzu 29 pomocí fotoaparátu Praktica EE-2 pořídit bočním okénkem lodě sérií fotografií komplexu Saljut 6 - Sojuz 31, převedeného do stabilizovaného režimu (rovnoměrně se otáčel v jedné rovině). V 11.52.8,8 SEČ byl nad jižním Atlantikem zažehnut na 215,3 s hlavní motor Sojuzu 29 a tím se kosmická loď dostala na sestupnou dráhu. Před vstupem do hustých vrstev atmosféry došlo ve 12.10 SEČ nad Súdánem, ve výšce asi 184 km a vzdálenosti 3000 km od místa přistání, k rozdělení lodě na tři konstrukční celky. Návratová kabina pak pronikla ve 12.18 SEČ do atmosféry a bylo s ní na obvyklou dobu ztraceno spojení; obnoveno bylo po šesti minutách, ve výšce přibližně 45 km a vzdálenosti 500 km od přistávací oblasti. Několik minut poté byl odpálen kryt padákového kontejneru a malý výtažný padák uvedl do činnosti hlavní padákový systém. Ve 12.25.18 SEČ, ve výšce kolem 10 km, se nad přistávací kabinou rozevřela kopule hlavního padáku.
Návratem třetí mezinárodní osádky z kosmického letu trvajícího 188 hod 49 min 45 s byl ukončen první cyklus mezinárodních pilotovaných letů programu INTERKOSMOS. Na svou velkou příležitost nyní čekají vybraní kandidáti z BLR, Kuby, MLR, MoLR a RSR, kteří se od března letošního roku podrobují náročnému výcviku ve Hvězdném městečku. Hlavní osádka kosmické lodě Sojuz 31: velitel plukovník Valerij Fjodorovič Bykovskij a kosmonaut-výzkumník podplukovník letectva NDR Sigmund Jähn Dvojnásobný hrdina SSSR V. F. Bykovskij se narodil 2. 8. 1934 v Pavlovském Posadě, městě ležícím v Moskevské oblasti. Po dokončení kačinského vojenského učiliště A. F. Mjasnikova v roce 1955 sloužil v různých leteckých jednotkách Sovětské armády. V roce 1960 byl vybrán do legendárního „gagarinovského" oddílu kosmonautů. Svůj první kosmicky let uskutečnil v červnu 1963 na palubě lodě Vostok 5. V roce 1968 ukončil dálkové studium vojenské letecké akademie N. J. Žukovského. Po úspěšné obhajobě kandidátské disertace v roce 1973 získal titul kandidáta technických věd. V září 1976 absolvoval jako velitel lodě Sojuz 22 svůj druhý kosmický let, realizovaný v rámci programu INTERKOSMOS. V. F. Bykovskij je ženatý, manželka Valentina pracuje v Muzeu Hvězdného městečka. Jeho synové, patnáctiletý Valerij a třináctiletý Sergej, studují na střední škole.
Záložní osádka Sojuz 31: velitel plukovník Viktor Vasiljevič Gorbatko a kosmonaut-výzkumník podplukovník letectva NDR Eberhard Köllner. Dvojnásobný hrdina SSSR. V. V. Gorbatko se narodil 3. 12. 1934 ve vesnici Vency-Zarja, Kavkazská oblast v Krasnodarském kraji. Po ukončení střední školy v roce 1952 navštěvoval základní vojenskou leteckou školu a v následujícím roce Batajske letecké učiliště. Po jeho absolvování v roce 1956 sloužil u různých jednotek sovětského letectva. V roce 1960 se stal členem prvního oddílu kosmonautů. Dálkově vystudoval vojenskou leteckou akademii N. J. Žukovského. V říjnu 1969 se zúčastnil skupinového letu lodí Sojuz 6, 7 a 8 jako inženýr-výzkumník na Sojuzu 7. Při druhém kosmickém letu v únoru 1977 pracoval jako velitel komplexu Saljut 5-Sojuz 24. Gorbatko je ženatý, manželka Valentina je lékařkou, a má dcery Irinu (21 let) a Marinu (12 let).
EXPERIMENTY TŘETÍ MEZINÁRODNÍ OSÁDKY NA SALJUTU 6Experiment Audio si kladl za cíl určení vlivu komplexu faktorů kosmického letu na sluch kosmonautů a analýzu hladiny hluku na stanici. V první části experimentu si jeden z kosmonautů nasadí sluchátka přenosného audiometru Elbe (hmotnost přístroje 2 kg), pracujícího ve frekvenčním rozsahu 500 až 6000 Hz, a druhý člen osádky pomalu zvyšuje či snižuje intenzitu měřicího tónu. Do záznamové karty se potom uvádí naměřená hodnota hladiny prahové slyšitelnosti. Stejné měření se opakuje celkem šestkrát (odděleně pro levé a pravé ucho), přičemž se používá šesti tónu různých frekvencí. Porovnání získaných výsledků s pozemskými měřeními ukáže, zda a jak se v průběhu pracovního dne na oběžné draze mění sluchová citlivost kosmonautů. Druhá část experimentu spočívá v měření okamžitých zvukových hladin šumového pozadí stanice pomocí speciálně upraveného impulsního hlukoměru o hmotnosti 3,5 kg a oktávového filtru. Úkolem experimentu Čas (Zeit) bylo zjistit, jak mohou kosmické podmínky ovlivnit subjektivní pocity času u kosmonautů. Experiment se skládá ze tří dílčích zkušebních variant, plánovaných na 10.00 a 21.00, při nichž se používá elektronických ručních stopek Ruhla. Při pokusu nejprve jeden kosmonaut zapne světelný indikátor na panelu a druhý kosmonaut jej musí co možná nejrychleji zhasnout. Poté je třeba zhasnout indikátor přesně za 10 s, bez pohledu na hodinky. Při poslední variantě pokusu musí kosmonaut porovnat dva časové intervaly a určit jsou-li stejné, popř. který z nich je větší. Jeden časový interval je stabilní (9 s), druhý se může měnit v rozmezí od 4 do 14 s. Srovnání těchto zkoušek s předletovými umožní posoudit, do jaké míry se při kosmickém letu mění schopnost člověka rychle reagovat, hodnotit určené časové období a porovnávat různé časové intervaly.
Experiment Chuť (Geschmack) byl pokračováním stejného pokusu z letu druhé internacionální osádky. Pomocí polského přístroje Elektrogustometr-1 se vyšetřovaly změny chuťových pocitů podle metodiky rozpracované specialisty PLR, SSSR a NDR. V experimentu Anketa (Befragung) kosmonauti vyplňovali již dříve zpracovaný lékařsko-psychologický dotazník, doplněný psychology NDR o jednačtyřicet otázek, zaměřených zejména na stravu a potřebu vody, spánek a sny, vidění, slyšení, vůni, pohyb, řeč, pracovní nástroje, oblečení a estetiku. Toto subjektivní vyšetření je součástí studia vlivu specifických podmínek kosmického letu na psychologický stav a pracovní činnost kosmonautů. Při experimentu Odpočinek (Freizeit), který je obdobou experimentů z programu předešlých dvou internacionálních osádek, sledovali kosmonauti na palubním videomagnetofonu Vatra zábavný televizní program NDR a hodnotili jej podle speciálního dotazníku. Experiment Tkáňová kultura (Gewebekultur) je součástí studia otázek přizpůsobování životních procesů kosmickým podmínkám. Objektem zkoumání zde byly buňky tkání čínského křečka (Cricetulus griseus). Konzervované tkáňové kultury (teplota 4 °C) byly na Saljut 6 dopraveny v přístroji Einsatz, umístěném v přepravním termostatu. Na družicové stanici byl přístroj Einsatz, se čtyřmi nádobami naplněnými živným roztokem, na jejichž vnitřních stěnách zmíněné buňky rostou, přeložen do palubního termostatu. Zde probíhalo po dobu pěti dnů při teplotě 37 ºC vyživování tkáně a dělení buněk. Potom byla životní činnost buněk přerušena a po návratu na Zemi byly letové vzorky porovnávány s pozemskými. Zhodnocení pokusu přispěje i k objasnění lékařsko-biologických otázek, týkajících se dlouhodobých pilotovaných letů. Za experimentu Růst bakterií (Bakterienwachstum) mělo být - za předem přesně vymezených podmínek - vypěstováno asi osm jednobuněčných bakteriálních kultur, se dvěma různými typy látkové výměny. Tyto mikroorganismy využívají pro svůj růst a vývoj jako zdroj uhlíku metan a v průběhu kosmického letu vytvoří mnoho generací. Na nich se později na Zemi při dalších výzkumech prokáže, zda tyto kultury v beztížném stavu vybudovaly atypické membrány, či byla vnitřní struktura buněk změněna jiným způsobem, případně zda vznikla zvláštně rovnoměrná struktura vnitrobuněčných orgánů. Nelze ovšem vyloučit, že kosmické podmínky nemají na růst těchto mikroorganismu vůbec žádný vliv, neboť experimenty toho druhu jsou v kosmu zcela nové. Pokus má současně přispět k lepšímu porozumění a efektivnímu řízení biotechnických procesů při velkovýrobě. Experiment Zesítění (Vernetzung) zjišťuje, jak působí beztížný stav na geometrii, slučovací mechanismus a stabilitu struktury při zesítění mikroorganismů ve vodních roztocích se syntetickými polymery. Tato otázka je rovněž velmi důležitá pro další vývoj biotechnologie. Příslušné fyzikálně chemické procesy totiž nejsou ještě dokonale prozkoumány, neboť na výzkum vedlejších elementárních procesů v pozemských laboratořích rušivě působí zemská přitažlivost.
Experiment Berolina byl logickým pokračováním experimentu Morava-S a Siréna, realizovaných první a druhou internacionální osádkou. Zahrnuje celkem šest dílčích pokusů, při nichž se zkoumal vliv stavu beztíže (a mikrogravitace) na průběh technologických procesů a na vlastnosti amorfních látek a Krystalů, získaných v elektrických pecích Splav-01 a Kristall: - Experiment Krystalizace (Kristallisation) umožňuje tavením slitiny vizmutu a antimonu (s nepatrným podílem antimonu), umístěné v uzavřené křemenné ampuli, a jejím následným programovým chlazením získat v zařízení Kristall válcovou formou monokrystalu s libovolnou krystalografickou orientací. - Experiment Rekrystalizace (Rekristallisation) předpokládá posouzení řízeného tuhnutí taveniny telluridu olovnatého (PbTe) v zařízení Splav-01, jímž vzniká v uzavřené křemenné ampuli homogenní krystal výchozí sloučeniny.
- U experimentu Pohyb plynné fáze (Gasphasetransport) je objektem zájmu polykrystal germania, jenž se při ohřevu v zařízení Splav-01 odpařuje a reaguje s plynem uvnitř křemenné ampule (celkem bylo použito pěti ampulí s tlakem plynové náplně od 50 kPa do 1 MPa). V důsledku nestability chemické sloučeniny germanium-plyn (rovnováha chemické reakce obou komponent je závislá na teplotě) dochází k jejímu opětovnému rozložení a na zárodečném krystalu se potom vytváří po dobu asi 30 hodin Monokrystal čistého germania. - Experiment Tvarový růst (Formzüchtung) se rovněž zabývá tavením a řízeným tuhnutím slitiny vizmutu a antimonu v zařízení Kristall, na rozdíl od předchozího pokusu však zde monokrystal roste v požadované vnější formě. - Experiment Sklo (Glas) je zaměřen na tavení a tuhnutí speciálního skla v zařízení Splav-01; pokus trvá asi 20 hodin. Experiment Urychlení (Beschleuningun) se týkal kvantitativního vyšetřování vlivu mikrogravitace (vznikající na družicové stanici v důsledku jejího pohybu) na průběh technologických,fyzikálních a psychologických procesů. Za tím účelem sovětští specialisté vypracovali měřicí metodiku a zkonstruovali přístroj DU-2, který slouží k vizuálnímu měření malých zrychlení pozorováním kmitů kyvadla, zavěšeného na křemenném torzním vláknu. Cílem experimentu Reportér (Reportér) byla fotografická dokumentace jednotlivých etap společného kosmického letu, a to jak událostí a jevů, tak činnosti kosmonautů. Současně s tím se při pořizování dokumentárních snímků prověřovala funkce malé jednooké zrcadlovky Praktica EE-2, speciálně uzpůsobené pro použití v kosmu. Fotoaparát je vybaven automatikou, která při předvolené cloně a citlivosti filmu okamžité bez zásahu nastavuje dobu osvitu. Tento přístroj se může ukázat jako velmi vhodný např. pro snímkování klíčových fází spojovacího manévru, oddělování kosmických těles a pro fotografování dílčích konstrukčních prvků, ukazatelů přístrojů a průběhu experimentů.
Podstatou experimentu Biosféra (Biosphäre) byly vizuální metody průzkumu Země. Kosmonauti pozorovali např. prašné a kouřové clony, které zastírají průmyslová centra, oceánské vztlakové oblasti a další zajímavé meteorologické a atmosférické jevy. Tato pozorování, přesně a podrobně zaznamenávaná do palubního deníku a dokumentovaná fotograficky kamerou středního formátu Pentacon six-m, speciálně upravenou pro použití při kosmickém letu, pomohou dále zdokonalit metody dálkového průzkumu Země z kosmu. V rámci experimentu Polarizace (Polarisation), připraveného sovětskými odborníky, se prováděl výzkum polarizace slunečního záření v zemské atmosféře pomocí vizuálního polarizačního analyzátoru VPA-1. V popředí zájmu bylo mj. posouzení vlivu atmosféry a povrchu Země na přesnost zaměření vědecké aparatury. Experiment Polární záře (Polarlicht), který zahrnoval vizuální pozorování tenké struktury polárních září, jejich pulsací, zvláštního zbarvení, dlouhých paprsků apod., je dalším příspěvkem k objasnění podstaty těchto magnetosférickych a geofyzikálních jevů. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Fotografie k článku „Potřetí mezinárodně“ a „Experimenty třetí mezinárodní osádky na Saljutu 6“ : (Snímky: ČTK, archiv L+K) 1) Valerij Bykovskij (vpravo) a Sigmund Jähn na palubě Sojuzu 31 v prvních hodinách letu 2) Státní znak Německé demokratické republiky 4) Snímek z tiskové besedy uspořádané na palubě stanice Saljut 6 dne 29. srpna 1978 5) Pohled do řídicího střediska v okamžiku startu nosné rakety se Sojuzem 31 7) Podplukovník Eberhard Köllner 8) Aparatura Kristall 1 s ovládacím panelem 10) Přístroj Jena pro experiment Látková výměna 11) - 12) (MB) Dva mimořádně zdařilé záběry z přistání prvního kosmonauta NDR S. Jähna osvětlují techniku přistávání sovětských kosmických lodí. Na prvním snímku se Sojuz 29 blíží k závěrečné fázi přistání stabilizován na hlavním padáku - tedy již po oddělení brzdícího padáku a odhození tepelného štítu kabiny. Na pravém snímku je loď těsně před přistáním, kdy se zažehly brzdící rakety, zmenšující rychlost dopadu (L+K č.4/1979 str.156) 13) (MB) První kosmonaut NDR - státu, jehož občan díky sovětské technice pronikl do vesmíru - ukončil úspěšný let. Ještě autogram na vnější stěnu kosmické lodi...(L+K č.25/1978 str.999) ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Přepis článku: M.Filip, 21.4.2006 Aktualizováno : 01.05.2006 [ Obsah | Pilotované lety | Sojuz | Sojuz 31 ] |