| M.označení | Start | Přistání | Délka letu | Poznámka |
|---|---|---|---|---|
| 1984-014A | 08.02.1984 | 02.10.1984 | 236d22h49m | 3. základní posádka na Saljutu 7 |
Popis letu : (podle Přehledů kosmonautiky 1984 se svolením RNDr. P. Lály CSc)
Rekordně dlouhý let třetí základní posádky na stanici SALJUT 7. Volací znak MAJAK, velitelem byl Leonid Děnisovič KIZIM (nar. 5.8. 1941, v oddílu kosmonautů od r. 1965, druhý let), palubním inženýrem Vladimír Alexejevič SOLOVJOV (nar. 11.11. 1946, v oddílu od r. 1978, první let), kosmonautem výzkumníkem MUDr. Oleg Jurijevič AŤKOV, CSc. (nar. 9.5. 1949, v oddílu od r. 1977, první let).
Nosná raketa byla vypuštěna ve 13.07 SEČ a navedla loď na předběžnou dráhu ve výši asi 190 - 255 km. Na 4. a 5. oběhu byly provedeny standardní manévry, takže se dráha zvýšila na 226 - 274 km. Do 10 hod SEČ vykonala loď 14 oběhů a kosmonauti se připravili k odpočinku. Po standardních manévrech na 17. a 18. oběhu došlo 9.2. v 15.43.30 SEČ ke spojení s předním uzlem stanice Saljut 7. Závěrečně fáze manévru byla řízena posádkou, ke spojení došlo až po výstupu ze stínu nad Pacifikem. Manévr byl přerušen pro špatný úhel osvětlení stanice 8 min před stínem. Po dvou obězích, kdy byla prověřována hermetičnost spojení, přestoupila posádka na palubu stanice, která fungovala ve vesmíru už 661 dní.
V prvních dnech bylo hlavním úkolem posádky převést stanici do pilotovaného režimu. Vědecký program zahrnoval experimenty ze čtyř oblastí: průzkum zemského povrchu a atmosféry pro účely národního hospodářství, astrofyzikální, technologické a technické experimenty, lékařské a biologické experimenty za účasti lékaře a zkoušky nově zdokonalených systémů a přístrojů. Poprvé od r. 1971 pracovala na stanici Saljut tříčlenná základní posádka. Pracovní den posádky začínal pravidelně v 8 hod SEČ a trval do 22 hod. Z této doby připadalo 6 hod na vlastní experimenty, zbytek na přípravu a ostatní činnost (včetně dvouhodinového cvičení). Dne 10.2. byla teplota uvnitř stanice 20°C, tlak 756 Torr (100,8 kPa). V rámci profylaktických prohlídek byl instalován nový blok v systému regenerace vody z atmosféry a vyměněny některé díly v lékařské aparatuře AELITA-01.
Všechny systémy stanice byly uvedeny do chodu (a dopravní loď zakonzervována) do 17.2. a jako první experiment bylo zahájeno snímkování vybraných oblastí na Dálném východě aparaturami MKF-6M a KATE-140. Parametry částic v okolí stanice se měřily hmotovým spektrometrem ASTRA-1. Ve dnech 23.2. - 31.3. byla k zadnímu uzlu stanice připojena nákladní loď Progress 19 (označení 1984-018A). I při vykládce nákladu pokračovaly vědecké experimenty. Od 27.2. byla francouzskou aparaturou PIRAMIG snímkována periodická kometa Crommelin. Snímkování zemského povrchu bylo rozšířeno na Karpaty, Zakavkazsko a Sibiř. Posádka připravila k provozu také přenosný dalekohled pro registraci záření gama JELENA a provedla první měření. Po 23 dnech letu 2.3. provedli kosmonauti cyklus geofyzikálních vizuálních pozorování (současně se snímkováním a fotometrováním) zaměřený zejména na sledování mořských proudů a interakce oceánu a atmosféry. Současně pokračovaly i další experimenty, zejména sledování zdravotního stavu členů posádky. Dne 4 3. se kosmonauti telegraficky zúčastnili voleb. V dalším týdnu do 12.3. byly zahájeny experimenty s napařováním kovových povrchů na různé materiály ve vakuové aparatuře ISPARITĚL. Pravidelné "lékařské dny" byly na palubě např. 11. a 19.3. Téhož dne byl aparaturou GLJUKOMETR proveden biochemický experiment ke sledování výměny uhlovodanů a zpracovány další vzorky (napařování slitin mědi a stříbra) v přístroji ISPARITĚL. Pro detailní sledování světového oceánu začali kosmonauti používat ruční kolorimetr CVET-1. Optimální výběr cviků pro udržování kondice posádka testovala v rámci experimentu SPORT.
Ve dnech 4. - 11.4. 1984 pracovala na palubě komplexu mezinárodní sovětsko-indická posádka. Poprvé bylo na palubě stanice Saljut celkem šest kosmonautů (L. Kizim, V. Solovjov, O. Aťkov, J. Malyšev, G. Strekalov a R. Šarma). Mezinárodní posádka se vrátila na Zemi v lodi Sojuz T-10 a svou novou loď ponechala u zadního spojovacího uzlu stanice. Základní posádka proto 13.4. provedla tzv. "přestavbu orbitálního komplexu". Kosmonauti uvedli stanici do automatického režimu a ve skafandrech vstoupili do lodi Sojuz T-11. Loď se oddělila v 11.27 SEČ od stanice, která se pak otočila o 180° a kosmonauti připojili svou loď k přednímu uzlu stanice. Tím uvolnili zadní uzel pro další nákladní lodi. V době od 17.4. do 6.5. k němu byla připojena loď PROGRESS 20 (označení 1984-038A).
Po korekci dráhy motorem nákladní lodi byla 20.4. dráha komplexu ve výši 301 - 332 km, perioda 90,6 min. Kromě běžného nákladu byla pomocí této lodi dopravena i speciální aparatura pro výstupy do kosmu a na přední části lodi byla upevněna výklopná plošinka, která kosmonautům umožňovala přístup k motorické sekci stanice. Protože na stanici jsou od jejího startu uloženy dva speciální skafandry polotuhého typu pro výstup do volného kosmu, provedli všech šest výstupů dva kosmonauti (Kizim a Solovjov), lékař Aťkov zůstával na stanici a výstup zajišťoval (včetně sledování zdravotního stavu).
První výstup na povrch stanice byl proveden 23.4. Kosmonauti si v přechodové části stanice oblékli skafandry a pak z této části vyčerpali vzduch. Výstupní otvor otevřeli ve 4.31 SEČ a mimo loď pracovali celkem 4 hod 15 min. Hlavním úkolem výstupu bylo umístit speciální žebřík a kontejnery s nářadím a dalším materiálem v blízkosti budoucího pracovního místa na zádi stanice. Oprava rezervní části potrubí unifikovaného pohonného systému si vyžádala mimořádnou přípravu, protože se s ní původně nepočítalo. K závadě na ní došlo 9.9. 1983. Kosmonauti rozložili přinesený žebřík a upevnili ho k zadní části stanice. Kromě toho odkryli část povrchu stanice v okolí potrubí a do přechodové části stanice přenesli detektor mikrometeoritů (který byl exponován v kosmu od minulé výpravy) a další vzorky materiálů.
V práci pokračovali kosmonauti při druhém výstupu, který začal 26.4. ve 3.40 SEČ a trval 5 hodin. Kosmonauti většinu tohoto času pracovali na zadní části stanice, kde k fixaci používali i speciální plošinku vyklopenou z lodi Progress. Kosmonauti uvolnili matice chránící kontrolní uzávěry potrubí pro okysličovadlo, nahradili je speciálními ventily a pak prověřili (natlakováním dusíkem z nádrží Progressu) těsnost této části potrubí. Opravářské práce pokračovaly i při třetím výstupu, který začal 29.4. ve 2.35 SEČ a trval 2 hod 45 min. Kosmonauti instalovali místo poškozené části potrubí náhradní, které připojili k nově instalovaným ventilům. Po prověření hermetičnosti (opět stlačeným dusíkem) zakryli místo opravy novou tepelnou izolační vrstvou. Při návratu do stanice opět odebrali vzorky materiálů, vystavených účinkům kosmického prostředí. Tato fáze rozsáhlých opravářských a montážních prací na povrchu stanice byla ukončena při čtvrtém výstupu, který začal 4.5. 1984 v 0.15 SEČ a trval 2 hod 45 min. Kosmonauti Kizim a Solovjov opět odstranili tepelnou izolaci v místě poruchy na potrubí a instalovali ještě druhou náhradní část vedení. Po prověření hermetizace a zakrytí tepelnou izolací kosmonauti uklidili speciální nářadí do kontejnerů a vrátili se na palubu stanice. Krátce po oddělení předchozí se k zadnímu spojovacímu uzlu stanice připojila další nákladní loď - Progress 21 (mezinárodní označení 1984-042A; byl se stanicí spojen od 10.5. do 26.5. 1981). Po dalších korekcích byla 11.5. výška dráhy komplexu 277 - 319 km, perioda 90,4 min.
Kosmonauti třetí základní posádky pracovali na stanici 100 dní a 18.5. 1984 provedli již pátý výstup na povrch stanice. Začal v 18.52 SEČ a trval 3 hod 5 min. Úkolem tohoto výstupu nebyly otravy pohonného systému, ale instalace přídavných slunečních baterií u dalšího ze tří panelů (k prvnímu panelu přidali dva přídavné panely kosmonauti Ljachov a Alexandrov při dvou výstupech v listopadu 1983). Tentokrát byly oba skládací panely přidány při jediném výstupu. Kosmonauti nejprve za pomoci speciálních nástrojů připevnili jeden panel, pak kosmonaut Aťkov povelem z řídícího pultu stanice hlavní panel otočil o 180° a kosmonauti Kizim a Solovjov mohli na jeho druhou stranu připevnit další boční skládací panel (který byl dopraven v samostatném kontejneru lodi Progress 21 Přídavné panely poprvé nesly sluneční články z arsenidu galia GaAs, které mají vyšší účinnost než klasické křemíkové. Stejná plocha přídavných panelů (9,2 m2), která na prvním panelu zvýšila výkon o 0,8 kW, dodala nyní dalších 1,2 kW. 0ba prázdné kontejnery kosmonauti odhodili do kosmu tak, aby nemohlo dojít k jejich srážce se stanicí.
I v období výstupů do kosmu pokračovali kosmonauti ve vědeckotechnických i lékařských experimentech. V týdnu do 26.5. byl sledován vliv kosmického prostředí na mechanické vlastnosti materiálů na aparatuře TORSION. Byla umístěna ve vakuové komoře a sledovalo se tlumení volných kmitů udělovaných vzorkům materiálu. Ve dnech 30.5. - 15.7. 1984 byla k zadnímu uzlu stanice připojena další nákladní loď Progress 22 (mezinárodní označení 1984-051A). Bylo obnoveno vizuální pozorování světového oceánu a snímkování kamerou MKF-6M (nový film dopravila nákladní loď). Pozorování se soustřeďovalo na sníh a ledovce na svazích Pamíru, na geologické struktury Kyzylkumu a Ťan-šanu, fotografovaly se i oblasti přiléhající k magistrále BAM. Při lékařské kontrole byl u kosmonautů Kizima, Solovjova a Aťkova zjištěn puls 68, 72 resp. 66 tepů za minutu a krevní tlak 120/75, 115/70 resp. 105/65 Torr.
Po korekci dráhy motorem lodi Progress 22 byla 22.5. výška dráhy 328 - 365 km, perioda 91,3 min. Ve dnech 18.6. - 29.6. pracovala na stanici šestičlenná smíšená posádka (L.Kizim, V. Solovjov, O. Aťkov, V. Džanibekov, S. Savická a I. Volk). Po odletu posádky, která dopravila na Zemi i výsledky většiny předchozí práce na stanici, kosmonauti základní posádky pokračovali ve svém programu. Dne 31.7. byla výška dráhy komplexu 343 - 387 km, perioda 91,6 min. Podle programu geofyzikálních výzkumů pokračovalo vizuální pozorování zemského povrchu i sledování pohlcování světla hvězd v atmosféře při západu za zemský obzor československým fotometrem EFO-1. U kosmonautů byl naměřen puls 66, 68 resp. 60 tepů/min, krevní tlak 110/70, 115/65 a 110/75 Torr.
Kosmonauti mohli podniknout šestý, závěrečný výstup do kosmu. Začal 8.8. 1984 v 9.46 SEČ a byl prodloužen na plných pět hodin. Jeho nutnost se objevila až po vyhodnocení předchozích oprav. Bylo třeba hermeticky uzavřít poškozenou část potrubí unifikované pohonné jednotky stanice. Speciální pneumatická aparatura PPT (Perenosnoj Portatyvnyj Pnevmopres) byla na stanici dopravena na lodí Sojuz T-12 a do její obsluhy zaškolil kosmonauty V. Džanibekov. Přivezl sebou i videozáznam z pozemních zkoušek. Před vlastním výstupem kosmonauti Kizim a Solovjov 1 hod 26 min dýchali ve skafandrech pod nižším tlakem, aby si zvykli na kyslíkovou atmosféru. Po výstupu na povrch stanice kosmonauti přenesli potřebné zařízení na její zadní část (kde v té době nebyla žádná nákladní loď) a v 11.30 SEČ odkryli izolaci na poškozeném úseku potrubí. Po nasazení aparatury PPT bylo potrubí stisknuto tlakem 5 tun z přenosné nádrže se vzduchem stlačeným na 25 MPa. Zařízení zůstalo trvale umístěno na potrubí. Kosmonauti se pak vrátili k přední části stanice (výstup tentokrát nebyl přenášen televizí) a z panelu slunečních baterií oddělili opatrně (přípravkem FRAGMENT) 4 články baterií, aby bylo možné na Zemi zjistit jejich opotřebení. Kosmonauti Kizim a Solovjov strávili při šesti výstupech ve volném prostoru rekordní dobu 22 hod 50 min.
Ve dnech 16. - 26.8. 1984 byla k zadnímu uzlu stanice Saljut 7 připojena poslední nákladní loď Progress 23 (mezinárodní označení 1984-086A). Dopravila na stanici mj. i novou aparaturu GENOM, která umožňuje v podmínkách beztíže oddělit na principu elektroforézy látky s větší molekulovou hmotností. Bylo získáno téměř 700 vzorků různých frakcí DNK. Téměř současně byly zahájeny dva důležité experimenty z oboru dálkového průzkumu Země - 28.8. 1984 experiment ČERNOJE MORE a následující den GJUNEŠ. Při prvním se porovnávaly různé metodiky sledování vybraných oblastí černého moře ze stanice Saljut 7, družice Kosmos 1500, ze speciálních letadel a výzkumných lodí Michail Lomonosov a Professor Kolesnikov. Na přípravě experimentů se podíleli také pracovníci z BLR, NDR, PLR a SSSR v rámci programu INTERKOSMOS. Experiment GJUNEŠ (azerbajdžánsky Slunce) je součástí mezinárodního programu Studium dynamiky geosystémů metodami dálkového průzkumu. Účastní se ho specialisté z BLR, ČSSR, Kuby, PLR, MoLR, NDR, PLR a SSSR. Snímkování vybraného polygonu v Azerbajdžánské SSR a pořizování spektrálních záběrů se provádělo jak ze stanice Saljut 7, tak z pěti speciálních letadel, vrtulníků a mobilních pozorovacích stanic. Byly vzájemně porovnávány i údaje z přístrojů vyvinutých v různých zemích. Závěrečné snímkování v obou programech bylo provedeno 3.9. 1984.
V týdnu do 7.9. pokračovaly i astrofyzikální experimenty pomocí rentgenového spektrometru SIREN, vyvinutého společně sovětskými a francouzskými vědci a dopraveného lodí Progress 23. Galaktické i mimogalaktické záření bylo registrováno z oblasti Krabí mlhoviny a souhvězdí Labutě a Střelce (celkem 46 pozorování). V závěru letu byly zintenzivněny lékařské experimenty s oblekem ČIBIS a aparaturami REOGRAF, AELITA a ECHOGRAF. Kosmonauti 21.9. ukončili výměnu aparatury, jejíž životnost už končila za novou a také inventarizaci zařízení. Před ukončením letu uložili získané materiály do pilotní kabiny lodi SOJUZ T-11. Dne 28.9. byl puls kosmonautů 68, 66 resp. 63 tepů/min, krevní tlak 120/65, 115/60 resp. 120/70 Torr.
Návrat na Zemi proběhl 2.10. 1984 podle standardního postupu. Loď Sojuz T-11 se od stanice oddělila v 8.38 SEČ, na dalším oběhu se v 10.02 SEČ nad jižním Atlantikem oddělila orbitální sekce s nepotřebným zařízením (zánik asi za 3 roky). Na dalším oběhu byl zapálen brzdící motor a oddělila se přistávací kabina, která měkce přistála 2.10. 1984 v 11.57 SEČ ve stanovené oblasti 145 km jihovýchodně od Džezkazganu v Kazašské SSR. Kosmonauti obletěli Zemi celkem 3748krát a dosáhli světového rekordu v délce letu. Po odpočinku a zpracování letové dokumentace na kosmodromu Bajkonur se 22.10. vrátili do Hvězdného Městečka u Moskvy a 31.10. 1984 byli slavnostně vyznamenáni K. U. Černěnkem.
Dne 1.3. 1985 bylo oznámeno, že program prací na palubě stanice Saljut 7 byl letem tří základních a čtyř návštěvních posádek zcela splněn a stanice bude pokračovat v letu v automatickém režimu. Celkem pracovalo na stanici Saljut 7 sedmnáct kosmonautů, z toho jeden francouzský a jeden indický a kosmonauti Džanibekov a Savická se na ni dostali dvakrát.
V letech 1985 a 1986 pracovali na stanici Saljut 7 ještě posádky lodí Sojuz T-13, Sojuz T-14 a Sojuz T-15.
Aktualizováno : 28.10.2001
[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz T ]