| M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
| 1982-065A |
27.06.1982 |
04.07.1982 |
7d 1h10m |
4.zkušební let STS |
Posádka :
Mattingly,T.K.[VE]
| Hartsfield,H.W.[PL]
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-4
v NASA ]
Popis
letu : (převzato z L+K 20/82 se svolením Mgr. A.Vítka)
STS-4
S VOJENSKÝM NÁKLADEM
ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Přípravy k poslednímu zkušebnímu letu raketoplánu Columbia do kosmického
prostoru začaly na Kennedy Space Center na Floridě okamžitě po návratu
družicového stupně z místa přistání na White Sands Missile Range dne 9.
dubna 1982. Stupeň byl jako obvykle odtažen do montážní budovy OPF, kdy
byly z jeho nákladového prostoru nejprve vyjmuty přístroje a experimenty,
použité během letu STS-3.
Na rozdíl od předcházejícího návratu byl povrch Columbie více poškozený;
zejména na přídi, před okny pilotní kabiny, chyběla řada desek systému
tepelné ochrany. Tato poškození však techniky příliš nevzrušovala. Mnohem
více se obávali škody, které mohl natropit ve ventilových systémech manévrovacích
a stabilizačních motorků RCS jemný sádrovcový prach, který byl na White
Sands všudypřítomný. Proto bylo systémům RCS tentokráte věnováno mnohem
více pozornosti než po předchozích zkušebních letech.
Ani ostatní systémy však neunikly bdělým očím pozemní obsluhy. Při kontrole
motorů SSME, které urychlují raketoplán po prvních osm minut letu, bylo
zjištěno, že naprasklo těsnění vodíkového palivového čerpadla motoru č.
2. Toto čerpadlo proto technici demontovali, těsnění vyměnili a pak je
podrobili krátké statické zkoušce. Šlo o první vážnější opravu na vysokotlakých
kyslíkovodíkových motorech od počátku zkušebních letů.
Přes tyto neplánované údržbářské práce pokračovaly přípravy družicového
stupně rychlým tempem a přibližně měsíc po návratu na Floridu mohli technici
do nákladového prostoru raketoplánu a na jeho obytnou palubu umístit civilní
užitečné zatížení. Vojenský náklad však zatím zůstával pečlivě ukryt ve
vojenských skladištích USAF na Cape Canaveral Air Force Station.
Následovaly komplexní zkoušky elektronických, hydraulických a pneumatických
systémů družicového stupně, i prověrky správného napojení užitečného zatížení
na palubní systémy Columbie. Po ukončení testů byla Columbie dne 18. května
přetažena do montážní budovy VAB (Vertical Assembly Building), kde byla
připojena k již dříve vztyčeným pomocným startovacím motorům SRB a odhazovací
nádrži ET.
Následoval necelý týden prověrek správného propojení všech komponent
sestavy kosmického raketoplánu a dne 26. května se vydal pásový dopravník
s mobilním vypouštěcím zařízením a Columbií na hlemýždí pochod na rampu
39A.
I tady šlo vše na ráz. Ve dnech 28. až 29. května proběhlo simulované
odpočítávání bez tankování pohonných hmot, tzv. CDDT (Countdown Demonstration
Test).
V té době odjela delegace pracovníků NASA do Senegalu, aby zde jednala
s představiteli vlády o umožnění případného nouzového přistání raketoplánu
v průběhu navádění na oběžnou dráhu. Let STS-4 byl totiž prvním startem
na oběžnou dráhu se sklonem pouhých 28,5° k rovníku; všechny lety předcházející
měly sklon k rovníku vyšší. Dráha se sklonem 28,5° - nejmenším sklonem
dosažitelným z mysu Canaveral bez následného energeticky náročného manévru
- je totiž z mnoha ohledů pro raketoplán nejvýhodnější. V prvé řadě se
při takovém navedení na oběžnou dráhu využije nejvíce rotace zeměkoule
a tedy nosnost raketoplánu je největší, dále pak je to dráha nejvýhodnější
pro navádění stacionárních družic na přechodovou elipsu. Raketoplán vzlétá
s azimutem 090, tedy přímo na východ; pak se dráha samovolně stáčí k jihovýchodu.
Proto nebylo možno tentokráte použít jako diverzního letiště vojenské a
námořní základny USA ve Španělsku u města Rota. Civilní letiště Yoff v
Dakaru bylo proto vybráno jako náhrada za španělskou základnu.
Dne 2. června proběhla na rampě 39A další významná prověrka: zkušební
tankování pohonných hmot do odhazovací nádrže ET. Vzhledem k tomu, že během
ní nedošlo k žádným významným obtížím, bylo potvrzeno datum startu na 27.
června na 11 hodin východoamerického letního času (EDT).
O tři dny později, 5. června, umístili technici do nákladového prostoru
raketoplánu montážní plošinu s vojenskými experimenty. Poprvé v historii
letů raketoplánu bylo použito zvedacích plošin pro manipulaci s nákladem
na rampě. Ke hřbetu družicového stupně byla přitištěna klimatizovaná prostora
PCR (Payload Changeout Room), ve které bylo mírným vnitřním přetlakem udržováno
bezprašné prostředí, a byly otevřeny dveře nákladového prostoru. Pak teprve
bylo užitečné zatížení vsunuto do nákladového prostoru a připevněno k nosníkům.
Tato operace je podstatně obtížnější, než nakládání v horizontální poloze
v OPF; výhodou je kratší pobyt nákladu v družicovém stupni.
Přípravy pokračovaly rovnoměrným tempem. Jediné, co odpovědné pracovníky
kosmodromu znepokojovalo, bylo počasí. Na mysu Canaveral v té době silně
a často pršelo. Přestože desky systému tepelné ochrany jsou impregnovány
voduodpuzujícím prostředkem, hrozilo nebezpečí, že přece jen určité procento
vlhkosti absorbují.
Přípravy k odpočítávání ke startu zahájili pracovníci Kennedy Space
Center v úterý 15. června; vlastní odpočítávání začalo ve 2 hodiny ráno
místního času 23. června za stavu T-87 h.
Odpočítávání bylo tentokráte rozděleno do tří bloků: První blok od T-87
h do T-40h, ukončený osmihodinovou pauzou, bude pro všechny následující
lety standardní. Je zahájen zapojením elektrického proudu z pozemních zdrojů
do všech systémů družicového stupně a spuštěním řídicích počítačů. Technici
namontují do raketoplánu pyrotechnická zařízení, uzavřou se přístupy k
systémům motorů SRB. Dále následuje propláchnutí nádrží na kyslík a vodík
pro palivové články a klimatizační systém inertním plynem, aktivování katod
palivových článků, tlakování systému manévrovacích motorů OMS a stabilizačních
trysek RCS a konečně tankování kyslíku a vodíku pro palivové články. Jedná
se tedy o akce, které jsou pro všechny lety společné.
Naproti tomu druhý blok, při letu STS-4 zabírající úsek odpočítávání
od T-40 h do T-9 h 15 min, je silně ovlivněn přípravou užitečného zatížení.
V případě vojenského nákladu pro poslední zkušební let raketoplánu šlo
především o tankování kapalného hélia, určeného pro chlazení infračerveného
detektoru zařízení CIRRIS. Poté byly uzavřeny dveře nákladového prostoru
i klimatizované prostory PCR a odstavena pomocná otočná obslužná věž do
startovní polohy. Délka tohoto úseku odpočítávání se může v budoucnosti
značně měnit. Po ukončení tohoto bloku následuje opět pauza, tentokrát
8 hodin a 40 minut dlouhá.
Třetí blok, od T-9 h 15 min až do startu, je opět víceméně standardní.
Je zahájen vychlazováním vodíkové a kyslíkové nádrže ET a následným tankováním
kryogenních pohonných hmot, které končí přibližně v T-3 h, kdy je do odpočítávání
zabudována další hodinová přestávka. Poslední dvě plánovaná přerušení odpočítávání
v délce po 10 minutách jsou zařazena v okamžicích T-20 min a T-9 min.
Vraťme se však ke konkrétnímu průběhu odpočítávání pro STS-4. Dne 25.
června přiletěla hlavní osádka raketoplánu ve složení velitel nám. kpt.
Thomas Kenneth Mattingly a pilot Henry Warren Hartsfield Jr. z Houstonu
na Kennedy Space Center na Floridu. Cesta byla dramatická, protože letadlu
Northrop T-38, pilotovanému Matinglym, vysadil za letu ve výši asi 13 000
m nad New Orleansem jeden ze dvou motorů General Electric J85. Mattingly
sestoupil asi do výše 9000 m, kde se mu podařilo neposlušný motor znovu
nahodit. Ztráta pohonných hmot byla však tak veliká, že Mattingly musel
přistát na základně Tyndall AFB na Floridě k doplnění pohonných hmot. Hartsfield,
letící na druhém T-38, přistál ze solidarity s ním. Původně měli kosmonauti
přistát na Patrick AFB, asi 60 km od místa startu; protože tam však byla
silná bouřka, přistáli přímo na dráze pro raketoplán, severně od montážní
budovy VAB.
Celý den 26. června věnovali kosmonauti posledním nácvikům pro nadcházející
let. Ve večerních hodinách se přihnala nad Kennedy Space Center silná bouře,
doprovázená krupobitím. Přestože byl raketoplán částečné chráněn obslužnou
věží, půlcentimetrové kroupy poškodily přibližně 400 desek tepelné ochrany.
Proto bylo okamžitě z Houstonu posláno do Kalifornie letadlo T-38, které
přivezlo na Kennedy Space Center ještě v noci odborníka na tepelnou ochranu,
který však doporučil pouze zastříkat stopy po kroupách pěnovým tmelem.
Start tedy nebylo nutno odkládat.
Osádka byla probuzena kolem šesté hodiny ranní místního času. Po snídani
a krátké lékařské prohlídce se kosmonauti oblékli do skafandrů a byli odvezeni
na rampu 39A, kde se zúčastnili posledních příprav ke startu.
Poprvé
v historii letů kosmického raketoplánu vzlétla Columbia přesně ve stanovený
den a stanovenou hodinu s odchylkou několika málo milisekund. Okamžitě
po startu vykonal raketoplán rotační manévr o 90° doprava, aby nabral kurs
090 směrem nad Atlantik. Startovní hmotnost celé sestavy činila 2 034174
kg, přibližně o 2,5 tuny více, než při letu STS-3.
Bezprostředně po startu bylo zřejmé, že tentokráte startovací motory
SRB na tuhé pohonné hmoty dávají menší než vypočtený výkon. Oblasti maximálního
aerodynamického namáhání při překračování rychlosti zvuku bylo dosaženo
se zpožděním dvou až tří sekund; také dráha byla poněkud plošší, než počítal
letový plán.
Motory SRB byly odhozeny ve výši asi o 600 m nižší, než se čekalo. Rychlost
raketoplánu v tomto okamžiku činila 1308,5m/s ve srovnání s plánovanými
1322 m/s. Motory pokračovaly po balistické dráze a v plánovaný okamžik
vypustily stabilizační padáky. Hlavní padáky se však neotevřely a motory
SRB dopadly rychlostí okolo 150 m/s do Atlantiku a potopily se. Ztráta
obou SRB znamená pro NASA škodu ve výši 18 mil. dolarů.
Raketoplán pokračoval v letu, poháněn třemi kyslíkovodíkovými motory
SSME. Dráha byla stále nižší, než čekal plán. Maximální odchylka ve výšce
činila asi 2,5km. Tento rozpor mezi programem a skutečností znamenal teoretickou
ztrátu nosnosti kolem 1 tuny užitečného nákladu. Naštěstí pro let STS-4
činila potenciální rezerva v nosnosti celých 6 tun.
V T+160 s měl být raketoplán schopen doletět v případě nouze se dvěma
motory až do Dakaru; ve skutečnosti dosáhl této schopnosti až v T+ 190
s. Také ostatní operace byly zpožděny až o několik desítek sekund. Iterativní
řízení palubními počítači však poznenáhla vyrovnávalo rozdíl mezi plánovanou
a skutečnou drahou, byť za cenu větší spotřeby pohonných hmot. Rychlost
dosažená na konci hoření motorů SSME byla přesně žádaných 7826 m/s.
Krátce poté, v T+530 s, odhodila osádka již nepotřebnou nádrž ET, která
v tomto okamžiku měla hmotnost 34425kg a která pokračovala v balistickém
letu. Její zbytky dopadly do Indického oceánu v bodě o souřadnicích 83°04'
v. d. a 28°25' j. š.
Následoval manévr OMS-1, uskutečněný v T+632 s, kterým se zvýšila rychlost
družicového stupně o 47 m/s. Columbia se nyní pohybovala po dráze ve výši
62 až 241 km. Druhým manévrem v T+37 min 40 s, s přírůstkem rychlosti o
53 m/s, se raketoplán dostal na výchozí dráhu ve výši přibližně 240 km.
Kosmonauti otevřeli nákladový prostor a zahájili práci s experimenty.
Mattingly a Hartsfield uvedli raketoplán do polohy s podélnou osou mířící
do středu Země. V této orientaci měl gravitační gradient Columbii stabilizovat;
navigační systém však ukazoval, že nějaká neznámá síla neustále družicový
stupeň vychyluje z rovnoběžné polohy. V důsledku toho byla ztracena první
data, naměřená infračerveným dalekohledem CIRRIS pro vojáky.
Přibližně šest hodin po startu se uskutečnil další manévr OMS-3, kterým
raketoplán přešel na dráhu ve výši 241 až 306km; o třičtvrti hodiny později
bylo posledním manévrem OMS-4 dosaženo konečné kruhové dráhy ve výši 306
km.
První pracovní den končil kolem 20. hodiny východoamerického letního
času. Kosmonauti se předtím ještě bez úspěchu pokusili uvést do činnosti
malé autonomní užitečné zatížení s devíti experimenty studentů z University
of Utah. Dopravu pouzdra o průměru 610 mm a délce 910 mm jim zaplatil bohatý
mecenáš, milionář G. Moore, který uhradil NASA náklady ve výši 10 000 dolarů.
Původně se plánovalo, že raketoplán bude po dobu první noci orientován
osou -z směrem k Zemi, aby vojenský náklad mohl nerušeně sbírat data. Vzhledem
k tomu, že v posledních dnech raketoplán na rampě silně zmokl (za měsíc
pobytu raketoplánu na rampě 39A napršelo přes 250 mm srážek), rozhodlo
vedení letu, že místo toho bude raketoplán létat s břichem vystaveným Slunci,
aby se co nejrychleji spodek družicového stupně vysušil. Jinak totiž hrozilo
nebezpečí, že v případě nouzového návratu krátce po startu by mohly být
navlhlé dlaždice po zahřátí během sestupu do atmosféry roztrhány vznikající
párou.
Let STS-4 se od předchozích startů raketoplánu lišil v mnoha aspektech.
Jedním z nejvýznamnějších bylo umístění vojenského užitečného zatížení
do nákladového prostoru. Vojáci požadovali, aby let byl co nejvíce utajen;
NASA, jako civilní organizace však tomu příliš nakloněna nebyla. Nakonec
došlo k určitému kompromisu: konverzace osádky se Zemí byla veřejná, informace
o vojenských pokusech se děly kódovaným způsobem ("zapněte Božena
Adam", "zkoušky Cyril Emil tři", "zastaven František"
apod.), hlavní část informací o vojenském užitečném zatížení šla kódovanou
linkou přes palubní dálnopis. Vojáci nakonec souhlasili i s přímými televizními
přenosy z paluby, když se jim NASA zaručil, že na záběru nebude vidět jejich
užitečné zatížení v nákladovém prostoru.
Americké letectvo, které bylo odpovědné za vojenský náklad, mělo sice
svoje zástupce v řídicím středisku v Johnson Space Center v Houstonu, ale
hlavní řízení experimentů se uskutečňovalo ze zvláštního řídicího střediska
pro užitečné zatížení POCC (Payload Operations Control Center) v Sunnyvale
v Kalifornii. Obdobná střediska POCC se budou zřizovat i při letech civilních
užitečných zatížení u jednotlivých uživatelů kosmického raketoplánu. Je
to vcelku logické, neboť nároky na přístrojové vybavení pro komunikaci
s konkrétním užitečným zatížením jsou pokaždé jiné a přestavba resp. úprava
univerzálního řídicího střediska v Houstonu by byla při plánovaném provozu
až 40 startů ročně zcela nemyslitelná.
Druhý den letu, 28. června, kosmonauti plně aktivovali vojenské užitečné
zatížení. Přitom došlo k mechanické závadě na jednom vojenském zařízení
(nebylo oznámeno na kterém; z konverzace vyplynulo, že jde o přístroj C).
Přes veškeré pokusy osádky se nepodařilo stávkující přístroj přimět ke
správné činnosti.
Naproti tomu civilní pokus s elektroforetickým dělením suspenze ledvinových
a jaterních buněk na kontinuální elektroforéze, vyvinuté ve spolupráci
leteckokosmického koncernu McDonnell Douglas a farmaceutické společnosti
Ortho Pharmaceutical Div., Johnson & Johnson Co., probíhal bez potíží.
Cílem tohoto pokusu bylo ověřit metody přípravy velice čistých buněčných
kultur, schopných produkovat enzym urokinázu.
Ve
čtvrtek 29. června věnovali kosmonauti plných pět hodin pokusům s kanadskou
mechanickou rukou. Při její aktivaci však narazili na drobnou obtíž: elektronika
zarputile dávala signál "užitečné zatížení uvolněno", ačkoliv
ještě vůbec nebylo zachyceno. Ve spolupráci s pozemním střediskem byla
tato "závada" nakonec odstraněna velice snadno: kosmonauti uchopili
mechanickou rukou detektor kontaminace IECM a systém se umoudřil.
V průběhu dne kosmonauti proměřovali okolí raketoplánu monitorem IECM.
Hlavní důraz byl kladen na registraci zplodin hoření motorků RCS. Bohužel
v důsledku dosud ne zcela vyjasněných příčin selhal přenos dat z IECM na
palubu raketoplánu, takže kosmonauti při pokusech vyplýtvali zbytečně velké
množství pohonných hmot pro RCS, aniž získali jediný údaj.
Prakticky po celý den byla při těchto měřeních Columbia orientována
nákladovým prostorem proti Slunci. V důsledku toho byla omezena vojenská
měření. Naproti tomu pokračovaly bez přerušení pokusy s kontinuální elektroforézou,
tentokráte se vzorky silně koncentrovaných roztoků bílkovin (vaječný a
krysí albumin).
Protože se ukazovalo, že spodek raketoplánu je ještě zřejmě vlhký, byl
i na následující noc vystaven Slunci.
Ráno 30. června mělo trochu slavnostní ráz. Krátce po budíčku dostal
pilot Hartsfield blahopřání od své manželky a svých dvou dětí ke dvacátému
pátému výročí svatby.
Řídicí středisko ráno zjistilo, že spodek raketoplánu je již vyschlý.
Protože se však v závěrečné části letu počítalo s udržováním této orientace
po dobu 33 hodin, aby se zjistily možné deformace v důsledku nerovnoměrného
zahřívání Sluncem, byl letový plán pozměněn a raketoplán létal v této orientaci
až do odpoledne. Kosmonauti využili odlehčení v pracovním tempu a prověřili
znovu trysky RCS, z nichž jedna den předtím trochu podcházela. Nové zkoušky
však neobjevily již nic.
Mezitím na Univerzitě státu Utah přišli na to, že je zřejmě přerušen
jeden kabel, spojující ovládací panel jejich autonomního zařízení s rozvody.
Kosmonauti podle jejich návodu kabel nahradili a k radosti studentů se
podařilo užitečné zatížení uvést do chodu.
V průběhu dne kosmonauti zkusili uzavřít dveře nákladového prostoru.
Nestejnoměrné ohřátí trupu družicového stupně však způsobilo, že pravé
křídlo dveří zachycovalo o zadní část trupu a nedalo se uzamknout. Proto
vedení letu okamžitě přerušilo jednostranné zahřívání spodku trupu a nařídilo
kosmonautům přejít na režim "opékání na rožni", při kterém raketoplán
pomalu rotuje kolem podélné osy, aby byl rovnoměrně zahříván ze všech stran.
Brzo ráno pátého dne letu kosmonauti znovu zkusili uzavírání dveří;
desetihodinové opékání slavilo úspěch. Dveře se uzavřely na první pokus.
Tento den byl především věnován pilotážním zkouškám raketoplánu. Manévrem
OMS přešla nejprve Columbia na mírně eliptickou dráhu ve výši 300 až 315
km. Při dalších zkouškách manévrů motorky RCS za různých tepelných podmínek
vystoupalo apogeum dráhy raketoplánu až na hodnotu 324 km, což představuje
zatím rekordní výšku pro kosmický raketoplán.
Tak trochu v nadplánu vyzkoušel Mattingly v přechodové komoře oblékání
skafandru pro výstup do volného prostoru. Původně se s tímto pokusem počítalo
pro sedmý den letu v případě, že by trvání letu bylo z nějakých důvodů
prodlouženo. Tento pokus, který dopadl lépe než při simulacích ve stavu
beztíže na letadlech C-130, bude povzbuzením pro kosmonauty Joe Allena
a Williama Lenoira, kteří mají vystoupit do nákladového prostoru v průběhu
letu STS-5, plánovaném na 11. listopad
letošního roku.
Šestý den letu byl věnován především ukončování jednotlivých experimentů,
úklidu na palubě obytné i letové v rámci příprav k přistání, které bylo
plánováno na dopoledne následujícího dne.
Ráno 4. července, v den 206. výročí nezávislosti USA, bylo vše připraveno
na letišti Edwards AFB v Mojavské poušti v Kalifornii na přivítání raketoplánu
z posledního zkušebního letu. Brzy po ránu se zde odehrála menší slavnost:
na hřbetě Boeingu 747-SCA opouštěl Kalifornii druhý letuschopný družicový
stupeň Challenger, aby byl na mysu Canaveral připraven k pravidelné službě.
Nad letištěm vál jen slabý vánek, který chvílemi zcela ustával. Ačkoli
takovéto počasí je pro přistání ideální, tentokráte nebyli představitelé
NASA příliš nadšeni. Chtěli totiž během letu STS-4 vyzkoušet přistání s
bočním větrem; jednu z mála prověrek, které nebyly v průběhu zkušebních
letů uskutečněny. Protože prostě vítr nebyl, rozhodli se místo toho vyzkoušet
poprvé přistání na betonové dráze 22, která je 4570 m dlouhá a 90 m široká.
Přistání zahájili kosmonauti brzdicím manévrem v 11.10 východoamerického
letního času. Nad Indickým oceánem 1300 km jihozápadně od ostrova Mauritius
byly zapáleny motory OMS na dobu dvou minut. Tím přešla Columbia z eliptické
dráhy ve výši 296 až 324 km na sestupnou elipsu, která se nořila do zemské
atmosféry ve výši 125 364 m (referenční rozhraní atmosféry, užívané v americkém
kosmickém výzkumu) ve vzdálenosti 7065 km od Edwards AFB. Sestup v atmosféře
tedy měl být strmější; při předchozích letech byl bod vstupu do atmosféry
ve vzdálenosti 7410 až 7780 km od plánovaného místa přistání. Další změnou
bylo také to, že průmět dráhy raketoplánu - vzhledem ke sklonku 28,5° k
rovníku - probíhal 1076 km jižněji od letiště v Mojavské poušti. Tuto odchylku
musel raketoplán vykompenzovat manévrováním v atmosféře. V současné době
je s ohledem na maximální povoleně tepelné namáhání horní části trupu povolena
boční odchylka 1333 km; výsledky dosažené během letu STS-4 umožnily tuto
mez rozšířit až na 1670 km. V budoucnosti se dokonce počítá s maximální
odchylkou až 2040 km. Takovýto boční manévr bude vyžadován především vojáky
při vysazování špionážních družic na polární dráhy. Vojáci totiž chtějí
vypouštět z nákladového prostoru raketoplánu špionážní družice již na prvním
oběhu kolem Země a ještě před jeho dokončením opět přistát na Vandenberg
AFB, aby raketoplán s vojenským nákladem nepřelétal nad územím SSSR.
Columbia
vstoupila do atmosféry v 11.40.20 EDT. Po dosažení přetížení 0,176g postavili
kosmonauti raketoplán na levé křídlo (80 až 85° bočního sklonu). Aerodynamické
síly pozvolna stočily dráhu letu tak, že nyní mířila téměř přesně k Edwards
AFB. V průběhu dalšího letu v atmosféře provedli prostřednictvím příkazů
počítači řadu zkušebních manévrů, při kterých měnili úhel náběhu v rozmezí
od 30° do 45°. Při jednom z těchto manévrů však došlo k nečekaně rychlé
ztrátě výšky (150 až 180 m/s místo očekávaných 90 m/s). Naštěstí se to
odehrálo ve výši kolem 55 km, kde je atmosféra ještě velmi řídká, takže
nedošlo k příliš velkému namáhání dveří nákladového prostoru. Ztráta výšky
však znamenala přelétnutí místa přistání asi o 35 km. Naštěstí automatický
navigační systém si s touto odchylkou poradil.
K místu přistání dorazila Columbie s převýšením 10 070 m při rychlosti
482 km. Okruh o 190° pilotoval Mattingly ručně, až do okamžiku zahájení
klouzavého sestupu pod úhlem 19° směrem k přistávací dráze 22, kdy předal
řízení mikrovlnnému přistávacímu systému MLS. Počítače držely sestupovou
dráhu přesně a rychlost udržovaly v rozmezí 519 až 528 km/h.
Ruční řízení převzal Mattingly opět až v závěrečné části sestupu ve
výši 760 m, aby v 530 m družicový stupeň podrovnal a ve 12.08.40 EDT (16.08.40
UT) při rychlosti asi 360 km/h dosedl hlavními koly podvozku asi 290 m
za prahem dráhy, 7,6 m od její osy. Příďové kolo bylo zdviženo ještě asi
10 sekund, než se jemně dotklo betonu 1522 m od prahu dráhy. Po mírném
brzdění se Columbia zastavila po doběhu měřícím 2945 m.
Přistání přihlíželo přes půl miliónu diváků, v čele s prezidentem Reaganem,
který při této příležitosti přednesl projev o dalších cílech americké kosmonautiky.
Výměna dlaždic mezi STS-3 a STS-4
------------------------------------------
Důvod Počet
------------------------------------------
Poškozeno za letu 144
Odpadlo za letu 37
Poškozeno na Zemi 29
Zpevnění 767
Technické zkoušky 19
Jiný důvod 37
------------------------------------------
Celkem 1033
Poruchy na družicovém stupni
------------------------------------------
Let Počet
------------------------------------------
STS-1 61
STS-2 50
STS-3 47
STS-4 16
------------------------------------------
Celkem 174
Poznámka: Nejsou započítány poruchy na užitečném zařízení a měřicích
přístrojích
Aktualizováno : 15.06.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-4/index.htm)
