| M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
| 1994-063A |
03.10.1994 |
22.03.1995 |
169d 5h21m |
17. základní posádka stanice Mir
|
Posádka : Viktorenko,A.S.[VE]
| Kondakovová,J.V.[PI] | Merbold,U.D.[KV](SRN)
Popis
letu : (Přehled kosmonautiky v roce 1994 a 1995, Ing. Marcel Grün)
Dne 03.10.1994 odstartovala z Bajkonuru
kosmická loď Sojuz TM-20 s posádkou ve složení:
velitel Alexander Stěpanovič
Viktorenko, palubní inženýr Jelena
Vladimírovna Kondaková a kosmonaut výzkumník Ulf
Dietrich Merbold (Německo). Počáteční dráha měla parametry: 51.65°,
88.76 min, 194-233 km.
Let se uskutečnil na komerční bázi v rámci programu ESA EuroMir-94 (60
mil. USD).
Start byl o den posunut s ohledem na lepší využití pohonných látek pro
setkávací manévr a uskutečnil se ve 22:42:30 (časně ráno 04.10. místního
času, tedy 37 let po startu Sputniku
1 z téže rampy). Přihlíželi mu mj. kosmonauti Thagard
a Dunbar[ová], kteří trénují
v Rusku. Po dvou obvyklých manévrech bylo dosaženo dráhy orbitálního komplexu
(51.65°, 92.46 min, 393-397 km). Připojení k Miru se uskutečnilo 06.10.
V 00:05 ve vzdálenosti 150 m došlo k softwarové chybě řídicího počítače
lodi. Po krátké poradě s vedoucím letu V.
Solovjovem velitel lodi přepnul v 00:20 na manuální ovládání a s pomocí
kolegyně Kondakové, která mu sdělovala údaje z orbitální sekce Sojuzu,
dokončil manévr ručně v 00:28 (při 34. oběhu, nad Čínou).
Posádky obou Sojuzů (celkem 6 osob, tj. o jednoho více než pro kolik
byla stanice dimensována) pracovaly po celý měsíc společně. Ve volném čase
byly velmi intenzívni při navazování radioamatérských kontaktu (Merbold
měl volací znak DP3MIR). Merbold začal své úkoly plnit již několik hodin
po navedení na dráhu.
Výzkumný
program expedice EuroMir-94 (volací znak Víťaz) obsahoval 29 experimentů, připravených
pod patronací ESA v Německu (14), Francii (7), Nizozemí (3), Itálii (1), Dánsku
(1), Belgii (1), Rakousku (1) a USA (1). 10 kg výzkumného zařízení vezla loď
Sojuz TM-20. Výsledky byly zaznamenávány do jednoduchých
formulářů a každý den po dobu minimálně 20 minut měl Merbold možnost být s odborníky
v přímém kontaktu prostřednictvím video-konferenčního systému DICE firmy Matra
Marconi Space. Většina z nich byla zaměřena na lékařství a biologii (22 experimentů,
převážně německých a francouzských, které navazovaly na předchozí výzkum); 4
pokusy se týkaly materiálového výzkumu v podmínkách mikrogravitace a 3 byly
věnovány technologii.
10.10. se pomocí systému DICE uskutečnil rozhovor s H. Kohlem, který
navštívil středisko v Kolíně n. R. (zahájený slovy kancléře: "Před
11 lety jsme spolu hovořili, pamatujete se ?").
V noci z 11./12.10. došlo k nečekanému výpadku v energetickém systému,
způsobenému přetížením maximálně namáhaným systémem zabezpečení životních
podmínek, množstvím zapojených přístrojů a častým opakováním videokonferencí
se značnou spotřebou osvětlení. Mimo provoz byly navigační systém i automatická
kontrola polohy stanice (vč. stabilizačního gyroskopu). Pozemní řídicí
středisko muselo téměř všechny spotřebiče odpojit, protože celý Mir
byl v té době odkázán jen na nabité akumulátory lodi Sojuz
TM-19 a neprodleně zahájilo postupné oživování a dobíjení systému.
Posádka musela po několik dní ručně řídit orientaci slunečních panelů a
manévrovat pomocí motorového úseku lodi Sojuz
TM-19. 12.10. bylo šest z 12 akumulátorů opět v činnosti, 13.10. v
poledne bylo dosaženo 60% normální energetické hladiny a dobito bylo 7
akumulátorů; takže Merbold
s Poljakovem mohli začít
s energeticky méně náročnými experimenty. 14.10. Malenčenko a Musabajev
vyměnili 3 akumulátory v základním bloku stanice a od 18.10. byl celý systém
již zcela v pořádku. Zkazily se však některé lékařské vzorky v mrazničce
a několik experimentů bylo nutno opakovat. Materiálové pokusy byly odloženy
- čtyři z nich měl Merbold uskutečnit v české peci CSK-1,
která už je na palubě stanice řadu let. Protože však na peci došlo k technické
závadě, kosmonauti "objednali" několik potřebných součástek na
Zemi (doveze je Progress v listopadu), experimenty provedou později Rusové
sami a výsledky dopraví na Zemi Atlantis v létě 1995.
0 weekendu 15./16.10. použil Merbold systém DICE pro soukromý rozhovor
se svou rodinou. 19.10. Merbold vyučoval z vesmíru: 25 žáků ze států ESA
a 20 nizozemských školáků se sešlo v návštěvním středisku ESTEC, kde s
nimi byl W. Ockels a odkud
po téměř 30 minut přímo hovořili s Merboldem.
29.10. zaznamenali novináři nový rekord Evropana na oběžné dráze: držitelem
dosavadního byl Chrétien
(25 d na stanici Mir v r. 1988). Malenčenko
a Musabajev se začali v obleku Čibis připravovat na pozemské podmínky,
zatímco Poljakov prověřil
jejich kardiovaskulární systémy. 01.11. dokončili biotechnologické experimenty
Biocryst a Maksat, Merbold se soustředil na závěrečné lékařské testy a
ověřoval funkci počítače Lepton.
02.11. byly dokončeny přípravy k návratu v lodi Sojuz
TM-19, kam byly z výsledků uloženy jen vzorky tělních tekutin a některé
magnetofonové pásky s daty a filmy o celkové hmotnosti 16 kg (ostatní musí
počkat na stanici až na odvoz raketoplánem). Pro ověření provozuschopnosti
systému KURS byl pozměněn harmonogram letu, prodlouženého o jeden den.
Bylo rozhodnuto, aby posádka Sojuzu TM-19
provedla inspekční oddělení a znovu připojení ke stanici - v případě závady
setkávacího systému se měla vrátit na Zemi.
02.11. v 10:30 došlo k oddělení lodi, která se poté vzdálila 190 m od
stanice. Protože systém KURS tentokrát fungoval bezchybně, došlo po 35
minutách volného letu (tj. v 11:05) znovu k připojení ke komplexu a spokojenou
posádku čekalo ještě jedno stěhování biologických vzorků do mrazniček na
stanici. 03.11. byl pro ESA významným dnem, protože její druhý kosmonaut
(Clervoy) právě startoval
v raketoplánu s převážně evropským výzkumným zařízením laboratoře ATLAS-3
(viz STS-66).
04.11. se Malenčenko,
Musabajev a Merbold
před televizní kamerou slavnostně rozloučili se svými kolegy a v 07:29
se Sojuz TM-19 podruhé a již definitivně
odpojil od Miru. Kolem 10:45 se jednotlivé moduly kosmické lodi vzájemně
oddělily a velitelská kabina po průletu atmosférou úspěšně přistála v 11:18
(04.11.1994) asi 9 km od plánovaného místa, tj. 79 km severovýchodně od
městečka Arkalyk na území Kazachstánu. Přistání bylo později charakterizováno
jako drsné vzhledem k prudkému bočnímu větru, který kabinu po prvním kontaktu
s povrchem Země ještě jednou nadzdvihl a smýkl s ní. Několik minut poté
již byla posádka usazena do připravených křesílek, odpovídala na otázky
novinářů a pózovala pro fotografy společně s kazachstánským presidentem
N. Nazerbajevem. Ten byl třetí hlavou státu, která se obtěžovala přiletět
kosmonautům v ústrety (R. Nixon: Apollo
11 a R. Reagan: STS-4).
Na
oběžné dráze zůstali Viktorenko
a Kondaková (EO-17) a samozřejmě
veterán Poljakov. Jejich výzkum
byl zaměřen především na lékařskobiologické problémy. Plánovaný návrat po rekordním
letu byl posunut z 09.03.1995 na 26.03.1995 v lodi Sojuz
TM-20.
Automatická nákladní loď Progress
M-25 (první ze dvou pro EO-17), která odstartovala z Bajkonuru
11.11.1994, nesla asi 2000 kg zásob, náhradní díly (mj. pro českou pec
CSK-1) a návratové pouzdro Raduga.
Start se uskutečnil s jednodenním zpožděním proti původnímu plánu v
07:22. Ve výšce 49 km (T+108 s) se oddělil 1. stupeň, ve výšce 84 km se
oddělila záchranná raketová věž, ve výšce 167 km (109 s poté) se oddělil
2. stupeň a v T+529 s se po oddělení od 3. stupně dostala loď na výchozí
dráhu (51.63°, 88.72 min, 184-238 km). Prvním dráhovým manévrem (11.11.1994)
byly parametry změněny na 51.64°, 90.15 min, 257-306 km, druhým se loď
dostala na dráhu blízkou dráze orbitálního komplexu (51.65°, 92.43 min,
393-395 km). 13.11. v 09:04 se uskutečnilo bezporuchové automatické spojení
s orbitálním komplexem.
Několik hodin poté kosmonauti začali s vykládkou. Tato práce jim zabrala
plné dva dny, poté instalovali přivezená zařízení výměnou za dosluhující
systémy a nakonec přečerpali palivo a okysličovadlo z lodi do stanice (Progress
M-25 však zůstal součástí komplexu do poloviny února 1995).
Do 18.11.1994 vykonala stanice Mir 50000
oběhů kolem Země a od svého startu urazila 1.9 mld. km.
MUDr. Poljakov systematicky
prováděl odběry tělních tekutin a ultrazvukovou sonografii. Pro získání
informací o stavu radiace byla použita starší francouzská aparatura Nausica,
kosmonauti rovněž sledovali hladinu zvuku uvnitř obytné části stanice.
V polovině prosince se lékař zaměřil na výzkum lidského kardiovaskulárního
systému, psychofyziologické odezvy a měření fyzické způsobilosti k práci.
Astrofyzikální výzkum pokračoval studiem především galaktických a extragalaktických
rentgenových zdrojů.
Dne 20.12. kosmonauti kontrolovali úroveň radiace uvnitř částí stanice
a měřili tok mikrometeoritů vč. zjišťování jejich působení na materiály
vně komplexu. 21.-23.12. se věnovali výzkumu srdeční činnosti, studovali
viscerální oběh Viktorenka a Kondakové pomocí skanovacího echografu a Poljakov
rovněž zkoumal svůj vestibulární aparát. Konec roku byl pro kosmonauty
ve znamení velkého úklidu stanice a rozhovorů s rodinami.
Orbitální komplex Mir měl koncem roku
1994 celkovou hmotnost 93649 kg, délku 33 m, maximální rozpětí modulů asi
28 m. Hermetizované moduly o max. průměru 4.35 m měly celkový objem 372
m3. Celkem 11 panelů slunečních baterií o ploše 224 m2 poskytovalo 27.8
kW. Dne 27.12. se komplex Mir pohyboval
po dráze s parametry: 51.65°, 96.3 min, 391-412 km.
Nový rok oslavila na oběžné dráze šampaňským 17. základní posádka (EO-17),
kterou tvořili A. Viktorenko,
J. Kondaková a V.
Poljakov, který startoval lodí Sojuz
TM-18 dne 08.01.94 (10:05:34) a na orbitálním komplexu byl od 10.01.94
(11:50). Jejich výzkum byl zaměřen především na lékařskobiologické otázky.
08.01.95 strávil V. Poljakov
celý rok na oběžné dráze a vyrovnal tak rekord Titova
a Manarova z r. 1988.
11.01.95 všichni tři kosmonauti přestoupili do lodi Sojuz-TM 20, oddělili
se od komplexu a ze vzdálenosti 160 m se znovu připojili k přednímu podélnému
uzlu, aby vyzkoušeli automatický systém Kurs, který selhal r. 1994 při
příletu nákl. lodi Progress M-24.
Samostatný let trval od 08:57 do 09:23.
06.02.95 od 18:16 do 21:13 se k Miru
přiblížil raketoplán Discovery/STS-63.
Minimální vzdálenost mezi Spacehabem a Kristallem
byla 11 m (v 19:21 ve výšce 394 km nad Tichým oceánem). Po letu ve formaci
(asi 10 min) následovalo oblétnutí Miru
ve vzdálenosti 120 m a v 21:13 se obě tělesa začala vzdalovat.
10. a 20.02.95 byla zvýšena dráha komplexu.
16.02.95 ve 13:03 se od komplexu oddělila loď Progress
M-25 a později téhož dne zanikla v atmosféře. Uvolnila tak stykovací
uzel pro další nákladní loď, která v té době již byla na cestě.
Start Progressu M-26 se uskutečnil
v 16:48, a 17.02.95 (v 18:21) byla připojena k zadnímu uzlu modulu Kvant
[1]. Kromě obvyklého nákladu nesla i 100 kg amerických vědeckých zařízení.
15.03.95 (02:26:38) se Progress
M-26 oddělil od stanice Mir. Několik
hodin poté se uskutečnil brzdicí manévr, který loď v 05:30 navedl do hustých
vrstev atmosféry, v nichž zanikla. Zánik byl pozorován 15,26.03.95 (06:15)
východně od N. Zélandu.
16.03.95 v 07:45:26 se k zadnímu uzlu komplexu Miru
(modul Kvant [1]) připojila loď
Sojuz TM-21 s rusko-americkou posádkou
na palubě. Posádka vstoupila do komplexu v 09:30.
Poprvé v historii bylo na oběžných drahách kolem Země současně 13 lidí
- posádky E0-17, E0-18 na Miru a 7 kosmonautů
na palubě raketoplánu Endeavour/STS-67.
20.03.95 od 17:00 do 17:40 se uskutečnila tisková konference s rusko-americkou
posádkou stanice Mir, při níž byly otázky
kladeny jak z Moskvy, tak z Floridy a poté začala příprava k návratu E0-17.
Mj. bylo do Sojuzu přemístěno 50 kg filmových záznamů uskutečněných experimentů.
21.03.95 krátce po 21:00 předchozí posádka E0-17 opustila Mir,
kolem 21:30 se uzavřel průlez a krátce po půlnoci UT se loď Sojuz-TM 20 oddělila
od komplexu. v 03:08 proběhl brzdicí zážeh a 22,17.03.95 (v 04:03:50) loď úspěšně
přistála v zasněžené stepi severovýchodně od Arkalyku (uváděno 22, 36 nebo 55
km).
Aktualizováno : 30.03.2002
[ Obsah | Pilotované
lety | Sojuz TM ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/sojuz_tm/so-tm20/index.htm)
