Posádka : Grissom,V.I.[VE]
| White,E.H.[PL] | Chaffee,
R.B.[PL]
[ Vývoj | Požár Apolla 1 | Bezpilotní
zkoušky (A-4, A-5, A-6)
| Obrázky | Apollo
1 v NASA ]
Vývoj Apolla, požár Apolla 1 a
bezpilotní zkoušky : (převzato z L+K 14/94 se svolením Mgr.
A.Vítka)
ANTONÍN VÍTEK, CSc. , ing JOSEF KRUPIČKA, CSc.
Od
prvního přistání člověka na Měsíci v roce 1969 již uplynulo mnoho let. Pravda,
prezident Kennedy pronesl svůj památný projev o dosažení tohoto cíle až v květnu
1961, ale kořeny programu Apollo, který vznikl v atmosféře nesmiřitelné rivality
americké demokracie se sovětskou diktaturou, sahají ještě hlouběji do minulosti.
Americký Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA) zahájil
první studie o mnoho dříve, nežli rozhodnutí na nejvyšší politické úrovni
udělalo z expedice na Měsíc národní prestižní projekt prvořadého významu.
Dvacátého devátého července 1960 oznámil G. M. Low na konferenci zástupců
průmyslu, že se připravuje nový rozsáhlý projekt pilotovaných letů, který
má být završen přistáním člověka na Měsíci.
Velkým propagátorem této myšlenky byl v prvé řadě německý technik Wernher
von Braun, který i se svým týmem přešel po vzniku NASA z pravomocí armády
do této civilní kosmické agentury. Tady mohl realizovat svoje představy
o obrovských raketách, pro které vojáci neměli ani porozumění ani použití.
Na rýsovacích prknech Marshall Space Flight Center v Huntsville v Alabamě
postupně vznikaly studie nosných raket - počínajíc Saturnem A-1 přes verze
řady B a C až po obří Novu, která měla zajistit přepravu člověka na trase
Země-Měsíc přímým letem.
Technické řešení takové nosné rakety ovšem přesahovalo tehdejší možnosti.
Proto není divu, že vědci a technici v NASA hledali alternativní cesty
k dosažení cíle. Sám von Braun byl ochoten ustoupit od konstrukce Novy
a tedy změnit celkový scénář letu. Předpokládal, že měsíční loď bude sestavena
z dílů na oběžné dráze kolem Země. V té době se ovšem ještě žádný americký
astronaut nedostal do kosmického prostoru a nebylo tedy známo, zda člověk
bude schopen plnit tak složité pilotážní operace, jakými by mělo být setkání
a spojení konstrukčních prvků ve vesmíru.
Dva suborbitální a šest orbitálních letů amerických astronautů v kabinách
Mercury dalo na tuto otázku jen základní odpověď: ano, člověk může žít
a pracovat v prostředí bez pozemské tíže. Na to, zda je schopen provádět
s kosmickou lodí složité pilotážní manévry, na to však dosavadní poznatky
nestačily.
V době letů Mercury se již rozbíhaly
detailní studie projektu Apollo. Byl vybrán i hlavní výrobce kosmické lodi,
koncern North American Aviation (dnešní Rockwell International). Firma
Rocketdyne horečně vylepšovala a zesilovala motory na kapalný kyslík a
kerosen (ty se užívaly v prvních stupních balistických raket středního
doletu Thor a Jupiter), aby je mohla nabídnout pod označením H-1 von Braunovi
pro první stupeň rakety Saturn C-1 (později označované jako Saturn
1 a 1 B). Tato firma také připravovala motor nové generace typu F-1
pro výkonnější Saturn C-5 (později známý jako Saturn
5). Firma Pratt & Whitney adaptovala kyslíkovodíkový motor LR-10
pro druhý stupeň Saturnu C-1. Ten prodělal křest ohněm v nosiči Atlas Centaur.
Do třetice firma Rocketdyne na kalifornském pobřeží zahájila konstrukční
práce na nejsilnějším kryogenním motoru světa, na J-2.
Všechny tyto konstrukční a projektové práce probíhaly souběžně s neutuchajícími
diskusemi o strategii a taktice letu. Šokem pro nejvyšší bosy v NASA byl
návrh M. Houbolta, tehdy neznámého mladého inženýra z Langley Research
Center, který navrhl použít metodu "výsadkového člunu". Výpočty
dokládal, že tato metoda, při níž mateřská loď zůstane s částí osádky na
kruhové oběžné dráze kolem Měsíce a na povrchu Luny přistane pouze lehký
výsadkový modul, je z čistě hmotnostního hlediska bezkonkurenční. Houboltův
názor se prosazoval velmi těžko. Zejména myšlenka na setkávací manévry
v takové vzdálenosti od Země byla pro odpovědné činitele těžko stravitelná,
ne-li vůbec nepřijatelná.
V té době však již končily přípravné práce na projektu Gemini.
Jeho hlavním cílem bylo ověřit pilotážní schopnosti člověka ve vesmíru
a metody setkávacích manévrů na oběžné dráze. Kosmická loď použitá k těmto
pokusům a původně označovaná jako Mercury Mk. 2 byla již dvoumístná a vybavena
manévrovacími motory, které jí umožňovaly měnit oběžnou dráhu.
Přes řadu obtíží a částečných nezdarů se v rámci projektu Gemini
podařilo dosáhnout toho hlavního. Pokusné lety prokázaly, že setkání a
spojení dvou těles ve vesmíru není nijak zvlášť' obtížné. Navíc NASA získal
vyškolený a vyzkoušený kádr astronautů, schopných plnit i ty nejobtížnější
úkoly.
Vzhledem
tomu, že se nakonec prosadila Houboltova idea výsadkového člunu, objevil se
na scéně další významný partner, firma Grumman Aerospace. Jejím úkolem bylo
onen podivuhodný člun navrhnout a vyrobit. Ten dostal název LEM, čili Lunar
Excursion Module, ale později byl název zjednodušen na LM - Lunar Module.
Také jeho mateřská loď již dostávala definitivní podobu. Byla rozdělena
na dvě samostatné funkční části: velitelský modul CM (Command Module),
v podstatě vlastní kabinu osádky, obsahující veškerou elektronikou a služební
modul SM (Service Module), jehož nejdůležitější částí byl silný raketový
motor na skladovatelné kapalné pohonné látky, s jehož pomocí se měla loď
dostat na oběžnou dráhu kolem Měsíce a z ní posléze zpět na přeletovou
dráhu k Zemi. V SM byly umístěny také hlavní zdroje elektrické energie,
jimiž se stalý palivové články spolu s nezbytnými zásobami vodíku a kyslíku.
Ty poslední také sloužily pro doplňování atmosféry v kabině CM.
Obě uvedené části budoucího kosmického korábu procházely zátěžovými
zkouškami v aerodynamických tunelech nebo při balistických skocích malých
raket Little Joe II na tuhé pohonné látky.
Práce pokračovaly také na nosné raketě Saturn
1. Na rozdíl od předchozích velkých amerických raket, které během zkušebních
letů mnohokrát havarovaly, dopadly tentokrát všechny testy Saturnu
1 na výbornou. Koncem roku 1966 bylo vše připraveno k prvnímu pilotovanému
letu CM a SM kolem Země. Obě tyto části prodělaly svůj kosmický křest při prvních
dvou startech nosné rakety Saturn
1B (výr. č. SA-201 a SA-202) - později byly lety označeny jako Apollo 2
a 3. Přišel čas, aby se na palubě kosmické lodi vydali do vesmíru i lidé. Měli
jimi být Virgil I. Grissom, Edward H. White a Roger B. Chaffee. Jejich start
byl stanoven na únor roku 1967.
Na rampě 34 na Cape Canaveral
stál připraven kompletní nosič Saturn
1B s lodí výrobního čísla 012. Simulované odpočítávání sestavy začalo
26. ledna 1967. O den později, za stavu T -10 min, v době kdy byl countdown
přerušen, aby technici mohli odstranit problémy fonického spojení s osádkou,
se ozval hlas astronauta Chaffeea:
"Máme oheň v lodi!"
Bylo 23.31.03 UT.
White, ležící na prostředním křesle, natáhl ruku nad hlavu a začal podle
předpisu odjišťovat vstupní průlez. K jeho otevření bylo bohužel zapotřebí
nejméně půldruhé minuty.
"Vypukl tady požár," opakoval White Chaffeovo hlášení. Inerciální
plošiny lodi zaregistrovaly otřesy, způsobené pohyby osádky.
"Dostaňte nás odtud!" zaslechli pracovníci řídicího střediska.
Byl to poslední zoufalý výkřik astronauta Chaffeea. Pak už se spojení s
lodí přerušilo a nastalé ticho se prohlubovalo.
Ve
velitelské sekci prudce stoupal tlak i teplota. Čtvrt minuty po ohlášení katastrofy
kabina vnitřním přetlakem praskla a Apollo 1 se zahalilo do oblaku čpavého dýmu,
takže sedmadvacet z množství přispěchavších techniků se přiotrávilo zplodinami
hoření. Přesto se záchranným týmům, vybaveným dýchacími přístroji, podařilo
během pěti minut kabinu otevřít. Bohužel již pozdě. Všichni tři astronauti leželi
mrtvi v křeslech, udušení oxidem uhelnatým.
Vyšetřovací komise zjistila, že požár způsobil elektrický oblouk, který vznikl
v poškozeném kabelu hlavního rozvodu v levé spodní části lodi, pod křeslem velitele
Grissoma. Stalo se to přibližně čtvrt minuty před ohlášením požáru, tedy ve
23.30.55 UT. Vzhledem k tomu, že během předstartovních příprav byla obytná prostora
lodi naplněna čistým kyslíkem pod mírně zvýšeným tlakem (1151 hPa), šířil se
požár v kabině velice rychle. K postupu ohně přispívalo i příliš velké množství
hořlavých předmětů, jako např. polyamidové sítě, určené pro ukládání drobných
předmětů za letu.
Tato tragédie měla samozřejmě negativní vliv na časový harmonogram celého
projektu Apollo. U dalších exemplářů kosmických lodí bylo třeba změnit
vnitřní vybavení, s ohledem na použití hořlavých materiálů. Kromě toho
došlo k rozhodnutí, aby před startem byla v lodi používána atmosféra složená
ze dvou třetin kyslíku a jedné třetiny dusíku.
Bezpilotní zkoušky
Apollo 4 / AS-501
Přesto
vše pokračovaly dál již dříve přichystané bezpilotní zkoušky. Na řadu přišla
premiéra největší americké nosné rakety všech dob, Saturnu 5.
Je čtvrtek, 9. listopadu 1967. Na rampě 39A na ostrově Merritt, odkud
dnes běžně startují raketoplány, stojí 111 metrů vysoký kolos s výrobním
číslem AS-501 . Ostrý vítr odtrhává od štíhlého trupu ob- láčky sražené
vodní páry: Z ampliónu v prostorách vyhražených pro sdělovací prostředky
a veřejnost zazní hlas mluvčího NASA Paula Haneye:
"Zde řídicí středisko startu. Je T -30 sekund a počítá se. Všechny
systémy rakety jsou v pořádku."
Zbývá tedy ještě půl minuty času na poslední kontrolní měření. Vládu
nad Saturnem 5 přejímají počítače a čas se nazadržitelně krátí.
"... T mínus dvacet, devatenáct..."
Počítače právě předaly autopilotu nosné rakety poslední informace. Inerciální
plošiny jsou odblokovány.
"... deset, devět - start zážehové sekvence..."
Pět mohutných turbočerpadel motorů F-1 v prvním stupni nosné rakety
se rozbíhá.
"... pět, čtyři - zážeh!"
Otevírají se hlavní ventily kapalného kyslíku a kerosenu. Pod narůstajícím
tlakem v palivovém potrubí praskají membrány, dosud chránící samozápalný
trietylhliník před stykem se vzdušným kyslíkem. To je okamžik pro zážeh
motoru a motory se také zažehují. Nejprve první čtyři po dvojicích, naposledy
pátý, prostřední.
"Všechny motory v chodu!"
Pod raketou vyrážejí mohutné jazyky žlutooranžového ohně.
"Start!"
Pomalu,
nesmírně pomalu se zdvíhá kolos o hmotnosti přes 2700 tun z rampy ochlazované
milióny litrů vody. Řízení se ujímá středisko v Houstonu.
"Zde MCC Houston," ohlašuje se. "Máme start v 7 hodin
východoamerického standardního času."
Trvá plných osm sekund, než záď rakety mine poslední patro obslužné
věže. "Osmnáct sekund. Manévr náklonu zahájen!"
Špice rakety se pomaloučku sklání směrem k Atlantiku a Saturn nabírá
kurs na východoseverovýchod.
První stupeň šlape jako hodinky.
"T +2 minuty 31 sekund. Vnější motory vypnuty. Oddělení stupňů."
Zapalují se brzdicí motory prvního stupně. Současně s tím se rozebíhají
pomocné motory druhého stupně, jejichž tah sráží pohonné látky ke dnu nádrží,
odkud turbočerpadla ženou kapalný kyslík a vodík do pětice motorů J-2.
"Druhý stupeň v chodu!"
Odděluje se prstencový mezistupňový adaptér. Celý proces zaznamenává
šestnáctimilimetrová kamera, umístěná v pouzdře, které je později odhozeno
a vyloveno z moře.
Také druhý stupeň pracuje dobře. Před koncem jeho činnosti se sice vyskytly
drobné závady ve funkci jednoho z motorů, ale na celkový výkon nosiče to
vliv nemělo.
Řídící středisko v Houstonu pokračuje: "T +8 minut 40 sekund. Druhý
stupeň vypojen... stupně odděleny... zážeh třetího stupně. Tah třetího
stupně v pořádku!"
Dvě minuty hoření stupně S-IVB stačilo k tomu, aby raketa Saturn 5 dosáhla
parkovací dráhy.
"T +11 minut. Čekáme vypojení třetího stupně... Sledovací loď Vanguard
potvrzuje vypojení v T +11.06. Rychlost 25568 stop za sekundu."
Těleso o hmotnosti 127021 kg se tedy žene prostorem rychlostí 7793,1
m/s, jen o 0,6 m/s pomaleji, než vyžadoval plán. Je vyhráno.
Plánované dva oběhy na parkovací dráze proběhly ve znamení opakovaných
prověrek nosné rakety a také kosmické lodi Apollo 4, umístěné na její špici.
"Zde MCC Houston. T +3 hodiny 12 minut 32 sekundy. Zahajujeme restart
třetího stupně!"
Povedlo se. Třetí stupeň tentokrát pracoval 5 minut a 25 sekund. Pouze necelá
minuta hoření navíc by stačila k tomu, aby se kosmická loď ocitla na dráze k
Měsíci. To však prozatím nebylo v plánu. Deset minut po dohoření motoru J-2
se odděluje Apollo 4 od zbytku nosiče. Je na dráze s apogeem 18104 km. Šestnáct
sekund hoření motoru SPS umístěného ve služební sekci posunulo nejvyšší bod
této dráhy na 18229 km. Perigeum leží osmdesát kilometrů pod povrchem Země,
takže kosmická loď se vlastně nachází na suborbitální dráze, ale její rychlost
se blíží druhé kosmické rychlosti. Té je zapotřebí pro vyzkoušení vlastností
tepelného štítu za podmínek, za nichž by se Apollo 4 vracelo od Měsíce.
Proto se (v T +8.10.54) znovu zapaluje motor SPS a zvyšuje rychlost
až na 11 139 m/s. Loď se již blíží pomyslné hranici vrchních vrstev atmosféry,
kterou NASA klade do výše 400 tisíc stop, tedy 122 km.
"400 K mínus 270 sekund," hlásí Houston zbývající čas. "R
tečka radar 6868 stop za sekundu."
U ředitele letu se shromažďují všechny potřebné údaje.
"RCS okruh A velitelského modulu aktivován. Systém B v záloze.
Tlak v systému v mezích normy."
"Návratová baterie A zapojena, napětí 28 voltů. Návratová baterie
B zapojena..."
"400 K... Teď! Mínus 230 sekund." "
"Teplota v kabině 65 F."
Kosmická loď se vrací k hustým vrstvám atmosféry.
"Okruh do radiátoru ECS uzavřen. ECS přepojen na CM systémy. ECS
připraven na oddělení SM."
"Mínus 90 sekund."
"Elektrické oddělení. Teď! SM odhozen." "SM telemetrie
ztracena. Oddělení dokončeno."
Minutu před vstupem do atmosféry se oddělil již nepotřebný servisní
modul, aby se v ní rozplynul na oblak žhavých plynů.
Velitelský modul se otáčí dnem proti směru letu a vstupuje opět do ovzduší
rodné planety.
"Spojení ztraceno."
Ne,
není se čeho obávat. To jen oblak žhavé plazmy zahalující kosmickou loď přerušil
rádiový kontakt. Radary ji však sledují dál. Loď vstoupila do atmosféry sice
s vyšší rychlostí nežli počítal plán, ale pod ostřejším úhlem. Díky tomu bylo
maximální přetížení jen 7,3g místo očekávaných 8,3g. Naproti tomu tepelné namáhání
bylo podstatně vyšší. Počítač však neplánované odchylky korigoval během sestupu
tak výtečně, že kabina přistála v T +8 h 37 min na třech bílooranžových padácích
jen necelých 6 km od připravené letadlové lodi USS Bennington.
Vylovený velitelský modul teď dostali do rukou technici. Ti označili
let Apolla 4 i Saturnu 5 za stoprocentní úspěch, třebaže se v jeho průběhu
vyskytlo jednadvacet drobných závad.
Apollo 5 / AS-204 (blíže viz. Apollo 5 v L+K
6/1968)
Osiřelá
raketa Saturn 1B výr. č. AS204, která měla původně posloužit trojici uhořelých
astronautů, byla mezitím pověřena novým úkolem. Šlo o vynesení bezpilotní verze
měsíčního modulu LM (výr.č. LM-1 ) za účelem ověření funkce jeho raketových
motorů u přistávacího i u vzletového stupně v podmínkách kosmického vakua na
oběžné dráze kolem Země. Původně se měla toto zkouška uskutečnit v létě roku
1967, ale technické obtíže při dokončovacích pracech v závodě firmy Grumman,
jakož i snaha zabudovat již do prvního byt bezpilotního modelu Apola 5 co nejvíce
změn doporučených komisí vyšetřující požár Apolla 1 odsunuly start až na začátek
roku 1968.
Po dalších drobných zdrženích se vzlet konečně uskutečnil v pondělí
22. ledna ve 22.48 UT.
Po 2 minutách a 19 sekundách ukončily svoji činnost motory prvního stupně
a o pět sekund později se zažehl motor J-2 druhého stupně. V T +9 min 58
s bylo už dvaatřicetitunové těleso na oběžné dráze ve výši 161 -220 km,
se sklonem 34° k rovníku a dobou oběhu 88,3 min.
Po 50 minutách letu dala stanice Canberra v Austrálii povel k zahájení
první části operace. Kuželový kryt, který během letu nahrazoval velitelskou
a pomocnou sekci, byl odhozen a pyrotechnika rozevřela čtyři panely adaptéru
SLA, takže připomínal obří květ, v jehož středu zatím nehnutě seděl LM-1
jako veliký čmelák. Pak se na 10 sekund zažehly manévrovací motorky RCS
a čtrnáctitunový měsíční modul vyplul ven rychlostí asi 1,2 m/s.
V
průběhu operace zpracovávaly pozemní stanice pilně telemetrická data, aby získaly
co nejvíce informací než loď i její nosná raketa zmizí za horizontem nad Tichý
oceán.
V T +3 h 58 min začala druhá fáze pokusu. Počítače daly povel přistávacímu
motoru DPS k prvnímu zážehu. Ale co se nestalo: Místo aby motor hořel s
desetiprocentním výkonem po dobu 26 sekund a pak vystupňoval tah na maximum,
zhasl po necelých čtyřech sekundách hoření.
Vyhodnocování příčin nezdaru trvalo plné dvě hodiny. Nakonec řídicí
středisko dospělo k závěru, že počítače zjistily rozpor mezi nastavením
škrticích ventilů a dosaženým tahem motoru. Do palubních počítačů LM byly
tedy nahrány nové upravené údaje a pokus se opakoval, tentokráte zcela
úspěšně.
Zkoušky motoru APS vzletového stupně se uskutečnily v T +6 h 15 min
a T +7 h 40 min po předchozím oddělení přistávací části. Byly sledovány
s větší obavou než prověrky motoru DPS vzhledem k nestabilitě jeho hoření,
kterou zjistili technici u výrobce, firmy Bell Aerosystems v létě předchozího
roku. Obě zkoušky však proběhly hladce, i když při druhé z nich se na okamžik
LM vymkl kontrole. Bylo to způsobeno tím, že nedošlo k přečerpání pohonných
látek z hlavních nádrží vzletového stupně do nádrží stabilizačního systému
RCS.
Po ukončení zkoušek byl LM-1 ponechán svému osudu. S jeho návratem zpět
na Zemi se nepočítalo a v podstatě nebyl ani proveditelný.
Apollo 6 / AS-502
S postupem času se také chystal vzlet druhého exempláře nosné rakety
Saturn 5 (AS-502), rovněž jen s velitelskou a pomocnou sekcí výr. č. 020,
která nesla označení Apollo 6. Cílem tohoto dalšího pokusu bylo opětovně
odzkoušet návrat lodi do atmosféry druhou kosmickou rychlostí.
Zatímco
let prvního Saturnu 5 byl vynikající, nelze říci totéž o jeho repríze. Po řadě
odkladů odstartoval nosič 4. dubna 1968 v 17.00 UT z rampy 39A. Obtíže se objevily
již na konci činnosti prvního stupně S-IC. Šlo o toto: Vlastní frekvence pulsování
tlaku ve spalovací komoře motorů F-1 (5,3 Hz) se přenáší převážně sloupcem kapalných
pohonných látek na konstrukci nosiče. Podobně jako u sklenky naplněné kapalinou,
mění se i u nádrží raket jejich rezonanční frekvence postupně s tím, jak ubývá
pohonných látek.
U Saturnu 5 činila rezonanční frekvence celé rakety při startu asi 4
Hz; v okamžiku dohoření prvního stupně vystoupila na 6 Hz. Přibližně v
okamžiku T +126 s se dostala raketa do rezonance s motory a intenzita těchto
kmitů v kabině překročila povolené limity pro pilotované lodi.
Ještě horší problémy nastaly u druhého stupně S-II, který byl zapálen
v T +2 min 30 s. Kyslíkovodíkové motory J-2 jsou vybaveny předzážehovou
komůrkou, do které je přiváděn vodík a kyslík pružnými trubkami z niklové
slitiny Inconel. Ta je sice velmi houževnatá; ale vlivem vysoce podchlazeného
vodíku křehne. Několik desítek sekund po zážehu druhého stupně praskla
trubka přivádějící zkapalněný plyn k motoru č. 2 a vodík začal unikat do
okolí. Vakuum v motorovém prostoru - raketa se již pohybovala ve výši kolem
70 km - sice zabránilo požáru, ale uvnitř předzážehové komůrky plamen změnil
svůj charakter z redukčního na oxidační, asi tak, jako když do hořáku autogenu
pustíte nadbytek kyslíku. Takový plamen pak dokáže řezat kov.
Není tedy divu, že netrvalo dlouho a stěna spalovací komory v T +5 min
18 s prohořela. Následovalo pronikavé snížení pracovního tlaku v motoru
č. 2, který řídicí počítače zaregistrovaly a zahájily uzavírání ventilů
v potrubí vedoucím k poškozenému motoru. K všeobecnému údivu se však vypojil
také sousední motor č. 3.
Co bylo příčinou tohoto podivného chování?
Jeho důvod odhalila vyšetřovací komise poměrně brzy.
Na
základě vyhodnocení výsledků letu AS-501 se konstruktéři rozhodli přesunout
spínací relátka, ovládající kyslíkové a vodíkové ventily, ž bezprostřední blízkosti
motorů J-2 až na periférii stupně. Jedna pracovní skupina kabely, které propojují
relátka se servomotory ventilů, odpojila a také označila. Ve spěchu před koncem
směny však došlo k tomu, že bylo prohozeno označení kabelu od vodíkového ventilu
motoru č. 2 s analogickým kabelem motoru č. 3. Další směna, která po přemístění
relátek kabely opět připojovala, samozřejmě vzala chybné označení za bernou
minci. Protože se během zkoušek testovaly všechny motory současně, nebylo možno
na záměnu přijít.
Teď však chybně směrovaný signál způsobil, že se uzavřel vodíkový ventil
motoru č. 3, u něhož samozřejmě začal okamžitě klesat výkon. Počítače tedy
nelenily a daly povel také k vypojení motoru č. 3.
Naštěstí již byla výška a rychlost letu taková, že i s pouhými třemi
z pěti motorů stupně S-II bylo možno dosáhnout oběžné dráhy. Pohonné látky
se samozřejmě rozdělily na zbývající tři motory, které ovšem musely běžet
o 58 sekund déle, než požadoval plán. Také motor třetího stupně musel zůstat
v chodu o 29 sekund déle, nežli se počítalo. I tak však byl celkový výkon
nosné rakety nižší. V důsledku toho bylo možno plánované výšky apogea eliptické
dráhy (22274 km) dosáhnout pouze za cenu spotřebování veškerých pohonných
látek motoru SPS na služebním modulu. Těch se pak nedostávalo na urychlení
lodi Apollo 6 směrem do zemské atmosféry, takže velitelský modul se vracel
rychlostí "pouze" 9990 m/s místo očekávaných 11300 m/s.
Přestože nebylo hlavních cílů letu dosaženo, rozhodlo vedení NASA, že
dalším letem již bude expedice pilotovaná.
Aktualizováno : 28.06.2004
[ Obsah | Pilotované
lety | Apollo | Obrázky
| Apollo 1 v L+K 1967 | Apollo 5 v
L+K 6/1968 ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/ap-1/index.htm)
