Saturn V a kosmonautický záchranný oddíl NASA
Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Jan Kolář, SPACE (L+K č. 6
/ 1971)
Snímky: O. Karásek a archív
Mnoho
se již napsalo o tom, jak je povolání kosmonautů nebezpečné, jaké nástrahy na
ně číhají. A to nejen ve vesmíru, v beztížném stavu či při přetížení v rachotu
pracujících raketových motorů, ale i na rodné planetě, kde jim technika může
připravit mnohé kruté chvilky, jestliže se vymkne z rukou lidí, kteří ji ovládají.
Raketa Saturn V. Nejmohutnější a nejvýkonnější dopravní prostředek,
jaký kdy člověk sestrojil. Každý alespoň jednou viděl na filmu či fotografii
její štíhlé dlouhé tělo, připravené na startovací rampě splnit své poslání -
dopravit v kosmické lodi Apollo na Měsíc tři obyvatele planety Země. Raketa
má v sobě dostatek energie (rovná se výkonu Hoowerské hydroelektrárny), které
je k tomu zapotřebí. Ale je v lidských možnostech ovládnout toto obrovské množství
nashromážděné energie? Dosud se to dařilo a doufejme, že ani v budoucnosti tomu
nebude jinak. Avšak nezdaří-li, se to, ukáže tato elegantní raketa se vší silou
ničivou tvář svých schopností. Nikdo dnes nemůže s určitostí říci, co by se
stalo, kdyby se raketa na rampě vznítila nebo vybuchla. Rozsah zkázy lze jen
odhadovat.
Z
tohoto hlediska je 110 m vysoký Saturn největší dosud vyrobenou bombou, obsahující
2 880 tun petroleje, kapalného kyslíku a vodíku, rakety na tuhé palivo, kilometry
vysokotlakého olejového potrubí a elektrických spojů. Stačí, aby jediná z miliónů
jejích částí nepracovala správně a spoutaná energie v ničivém výbuchu rozdrtí,
smete a spálí vše nechráněné v okolí několika kilometrů. Výpočet udává číslo
ekvivalentní účinku kilotunové bomby. Čili 1 000 tun TNT. Číslo varovné, které
nutí k zamyšlení. Vždyť nejbližší stanoviště při startu - u montážní budovy
VAB, kde je umístěno středisko řídící start a v jeho sousedství tribuna pro
reportéry, televizní a rozhlasové pracovníky i návštěvníky - je vzdálené 5 400
metrů od rampy 39. A přesto i v této vzdálenosti je se zpožděním několika vteřin
patrné působení tlakové, zvukové a tepelné vlny, způsobené pěti motory prvního
stupně Saturnu V.
Málokdo si však v okamžiku startu vzpomene na skupinu lidí,
kteří jsou v té době k raketě desetkrát blíž - na členy kosmonautického záchranného
oddílu. Čekají v plné pohotovosti na povel z řídicího střediska startu, aby
v případě nutnosti pronikli ke kosmické lodi a dopravili kosmonauty do bezpečí.
Když se po tragicky překvapivém požáru 27. ledna 1967 uvažovalo
o nutných změnách a zlepšeních, vyvstala potřeba zkrátit dobu od vyhlášení poplachu
k evakuaci kosmické lodě. Dosavadní dvě minuty bezpečnostní techniky neuspokojovaly.
Tehdy se vytvořil čtrnáctičlenný oddíl, pečlivě trénovaný v nejrůznějších úkonech
záchranné operace. Jsou připraveni k vysoce nebezpečné akci záchrany kosmonautů
při vzniku požáru, nebo možnosti exploze rakety před, při nebo těsně po zapálení
jejích motorů.
Měřítkem jejich současné dovednosti je následující výkon: za
54 vteřiny po vyhlášení poplachu, evakuují tři muže z kosmické lodě. Trénují
neustále, v týdnech před startem i osm hodin denně v tvrdých podmínkách velkého
hluku a žáru, aby v den startu byli stoprocentně připraveni. Tehdy zaujmou svá
místa půl kilometru od startovací rampy. V této vzdálenosti je hladina hluku
od motorů taková, že se snad ani nedá nazvat hlukem. Je to nepředstavitelný,
ohromující, šílený řev, který drásá ušní bubínky. Rovněž sálající žár, připomínající
"otevřenou pec, může snadno zapálit. Členy záchranné skupiny proti těmto
vlivům částečně chrání nehořlavé stříbrné ochranné obleky, speciální boty a
přílby. Tak oblečeni vyčkávají ve třech zvlášť uzpůsobených vojenských pásových
transportérech, pokrytých vrstvou ablativního materiálu.
Při
závěrečném předstartovním odpočítávání jsou plně soustředěni na signál z řídicího
střediska startu, vzdáleného několik kilometrů za nimi. Zatím se nikdy signál
neozval a každý ze skupiny věří, že nikdy neozve. Pokud se však v jejich sluchátkách
přece jen ozve povel VPŘED, jsou odhodláni dát se okamžité do závodu s časem.
Do závodu, v němž rozdíl několika vteřin představuje rozdíl mezi životem a smrtí.
Neprodleně, bez ohledu na skutečnost, že v případě požáru hrozí nebezpečí výbuchu,
vyjedou rychlovýtahem startovací věže do výšky 96 metrů. Je to totiž jediný
způsob možné záchrany tří kosmonautů, uzavřených ve velitelské sekci Apolla,
a oni vědí, že celá trojice na ně spoléhá.
Činnost každého člena záchranné skupiny je předem promyšlena
do nejmenších detailů a on sám ji bezpočtukrát nacvičoval. Po přístupové lávce
přiběhne ke kosmické lodi “horký tým" zachránců. Pokud kosmonauti ještě
neotevřeli poklop kabiny, vyrazí jej a odklidí z cesty, jeden z nich vnikne
do kabiny a naučenými pohyby odpojí přívody kyslíku, komunikační kabel a ostatní
pojítka mezi skafandry a kosmickou lodí, uvolní a odhodí popruhy sedadel. Další
muž u vstupního otvoru má speciální vytahovací tyč zakončenou hákem, kterou
zaklesne za skafandr a vytahuje jednoho kosmonauta za druhým. Zbývající členové
“horkého týmu" vypomáhají podle potřeby kosmonautům. Další činnost je závislá
na okamžité situaci, příčině jejich zásahu a časových možnostech. Podle okolností
může velitel operace zvolit jednu ze tří předem stanovených možností:
V první se předpokládá velmi rychlý sjezd po 600 metrů dlouhém
ocelovém laně, napjatém od vrcholu startovací věže do blízkosti betonového bunkru,
kde čeká zbytek členů záchranného oddílu. Po laně mohou sjet všichni společně
nebo jednotlivě kabinkou, připomínající sedačkovou lanovku. Rychlost při sjezdu
dosáhne 100 km/h.
Druhá varianta předpokládá sjezd rychlovýtahem k patě věže
a přesun do připravených záchranných transportérů.
Poslední
možností, kdy může každou vteřinou dojít k explozí, je únik do betonového krytu
přímo pod startovací rampou. Rozhodující úlohu zde hraje jakýsi tobogán z nerezavějící
oceli, potažený zevnitř teflonem, se vstupním otvorem u dveří výtahu. Osm vteřin
trvá “jízda" tímto 60 metrů dlouhým tunelem — maximální rychlostí 65 km/h
— ústícím u vstupu do bunkru, vybudovaného 12 m pod zemí. Rychlost zbrzdí zvyšující
se tření na speciálních materiálech u vyústění tunelu a dopad na neoprénové
podlaze vstupní místnosti. Z ní vedou ocelové dveře o tl. stěny 90 cm do vlastního
bunkru. Celá trasa od kabiny Apollo až sem měří asi 180 m a lze jí překonat
za necelé půldruhé minuty. Betonový bunkr o průměru 9 metrů má 75 až 120cm stěny.
Je projektován tak, aby odolal výbuchu rakety a s tím spojenému přetížení 58
g. Dvacet centimetrů silná podlaha spočívá na čtyřiadvaceti ocelových pružinách
(průměr 45, výška 90 cm), které zredukují předpokládané přetížení na 4 g. Dvacet
lidí, kteří v případě nouze do této místnosti uniknou, má zajištěnou dodávku
životních potřeb po čtyřiadvacet hodin. Do té doby musí bunkr opustit. A to
buď 400 metrů dlouhou betonovou větrací šachtou, sloužící k přívodu vzduchu
do pracovišť pod rampou, kde bude připravený záchranný transportér, nebo -pokud
výbuch tuto cestu zatarasí - po odstranění 6,5 metrové vrstvy zeminy poklopem
ve stropě bunkru.
Členové
záchranné skupiny, z nichž dva - Roy Terry (vedoucí skupiny, který se současně
stará o trénink) a jeho pravá ruka AI Wozniak zde pracují od jejího založení
- dopodrobna znají každý úsek cesty do bezpečí. Všichni mají pevně stanovené
úkoly. G. E. Bidault, který vede “horký tým", otevírá poklop kabiny a pomáhá
při vytahování prvního kosmonauta. Zatímco Roderich A. Hobbs vstupuje dovnitř
a odpojuje skafandry, Randle Marlow pracuje s vytahovací tyčí. O druhého kosmonauta
se stará Adolph Garza, a Charles H. Short, asistent vedoucího, zůstává v záloze.
Pro úplnost se sluší uvést i zbývající - řidiče záchranných transportérů č.
1, 2 a 3 dělají David Fullam, Albert Praetorius a James P. McCallum. Kombinovanou
funkci lékaře a technika zastává v transportéru č. 1 Joseph L. Nobles, v č.
2 William Churchill a v č. 3 Jim Tanner. Poslední člen záchranného oddílu, George
Hoggard, sedí v transportéru č. 2 a zasahuje tam, kde je to nejvíce potřeba.
Tak vypadá skupina odvážlivců, kteří jsou poslední instancí
při záchraně trojice pozemšťanů, jimž osud může přinést stejně slávu a vítězství
jako smrt.
Fotografie k článku:
- Vyprošťovací pásový transportér - v pozadí raketa
Saturn V na rampě
- Člen záchranného oddílu
- Záchranný oddíl na stanovišti
- Vyprošťovací lanovka
- Vyprošťovací transportéry před odpalovací rampou
na mysu Kennedy
Přepis článku: M.Filip, 20.8.2003
Omluvte zhoršenou kvalitu některých fotografií, způsobenou
skenováním z nekvalitních kopií článku z L+K.
Originál článku z časopisu nemám k dispozici.
Aktualizováno : 27.09.2003
[ Obsah | Pilotované
lety | Apollo ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/lkg.htm)