CO JE TO ORBITÁLNÍ STANICE ?
Pro časopis Letectví + kosmonautika zpracoval Pavel Toufar (L+K č. 1/1973)
Snímky: Archív
Dne
19. dubna 1971 ve 3.40 SEČ byla na oběžnou dráhu kolem Země dopravena z kosmodromu
Bajkonur sovětská kosmická orbitální stanice Saljut. O necelý týden později
se s touto stanicí spojil Sojuz 10 s kosmonauty Šatalovem, Jelisejevem a Rukavišnikovem.
Po jejich návratu zpět na Zemi pokračoval Saljut v letu a začátkem června dostal
další návštěvu, kosmonauty Dobrovolského, Volkova a Pacajeva ze Sojuzu 11, kteří
vstoupili do obytných prostor Saljutu a zabydleli se v nich.
Kosmické orbitální stanice - budoucí ostrovy života, kroužící
po oběžných drahách kolem Země, se tedy stávají skutečností. Současně s tímto
konstatováním je nutné si uvědomit naléhavou potřebu úpravy mnoha právních otázek,
vyslovených v souvislosti se zřizováním orbitálních stanic na dráze kolem Země
a s jejich následující činností, uvědomit si potřebu vzniku konkrétních právních
norem, které by výslovně upravovaly postavení těchto nových kosmických objektů.
Základním
dokumentem, z něhož je třeba při hledání definice orbitální stanice vycházet,
je Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru
včetně Měsíce a jiných nebeských těles z 27. ledna 1967, kterou najdeme pod
číslem 40/1968 ve Sbírce zákonů a nařízení. Najdeme však v textu této smlouvy
specifické normy, které by upravovaly právní základ pro zřizování a činnost
kosmických orbitálních stanic v prostoru kolem Země, anebo kolem Měsíce a jiných
nebeských těles?
Jednoznačná odpověď je negativní. Při podrobném studiu textu
smlouvy totiž neobjevíme žádné jiné vymezení než obecné druhové označení,
zahrnující všechny kosmické objekty vypouštěné do prostoru.
Tento závěr vyplývá z článku VII Kosmické smlouvy, jenž
obsahuje princip mezinárodní odpovědnosti každého smluvního státu, "který
vypouští nebo obstarává vypouštění objektů do kosmického prostoru včetně
Měsíce a jiných nebeských těles", a stejně tak každého smluvního státu "z
jehož území nebo zařízení se objekt vypouští", za škody "způsobené
těmito objekty". Podobně také článek IV, obsahující opatření
demilitarizačního charakteru, ať již úplné nebo dílčí, v němž "smluvní
státy se zavazují neumísťovat na oběžnou dráhu kolem Země žádné jiné objekty
nesoucí jaderné zbraně ...". Velmi jasné je znění článku VIII Kosmické
smlouvy, v němž se hovoří o právním postavení umělých kosmických objektů
vypouštěných do kosmického prostoru: "Smluvní stát, v jehož rejstříku je objekt
vypuštěný do kosmického prostoru zapsán, si zachovává jurisdikci a kontrolu nad
tímto objektem a nad celou jeho posádkou po dobu, kdy se nachází v kosmickém prostoru
nebo na nebeském tělese." Dále článek stanoví, že pobytem v kosmickém
prostoru nebo na nebeském tělese, či návratem na Zemi nemá být dotčeno
"vlastnictví objektů a jejich součástí vypuštěných do kosmického prostoru,
včetně objektů, které přistály nebo byly zkonstruovány na nebeském tělese."
Objektem právní úpravy zřizování a činnosti orbitálních
kosmických stanic jsou kosmické orbitální stanice. Kosmická smlouva z 27. ledna 1967
však pro tyto kosmické objekty (jak vyplývá z uvedených příkladů) nenašla
specifickou úpravu a zahrnuje je pod obecné označení "kosmický objekt"
("objekt").
Co všechno můžeme pokládat za kosmický objekt? Především to
jsou kosmické lodi, umělé družice, nepilotované průzkumné sondy, rakety a jejich
součásti, pokud se oddělí. Například článek XII Kosmické smlouvy uvádí
"stanice, zařízení, výstroj a kosmická plavidla na Měsíci a jiných nebeských
tělesech ...". Kosmickým objektem bude v tomto případě stanice a kosmické
plavidlo, rozhodně ne výstroj (např. skafandr) a patrně ani zařízení, které bývá
součástí kosmických objektů.
Užší označení kosmického objektu najdeme v článku V Kosmické
smlouvy. V souvislosti s pilotovanými kosmickými lety hovoří text článku o objektu,
kterého užívají kosmonauti ke svému letu, jako o "kosmickém plavidle".
Toto nepříliš zřetelné rozdělení na obecně pojaté objekty
(kosmické objekty) a pilotované objekty, nebo objekty nesoucí lidskou posádku
(kosmická plavidla), doplňuje další rozdělení podle způsobu uplatnění
demilitarizačních zásad. Článek IV rozděluje kosmické objekty na objekty
vypuštěné do kosmického prostoru, objekty jejichž úkolem je obíhat kolem Země a
objekty na Měsíci a jiných nebeských tělesech.
Kosmická smlouva zavádí pro Měsíc a jiná nebeská tělesa
mírový režim s výslovným zákazem budování vojenských základen, zařízení a
opevnění, zkoušek jakýchkoli zbraní a provádění vojenských manévrů (čl. IV.)
Podobně také platí odlišná zásada od ostatních kosmických objektů pro objekty,
které přistály na Měsíci nebo jiných nebeských tělesech, zakládající volný
přístup představitelů ostatních smluvních stran na základě vzájemnosti a při
dodržení blíže určených podmínek (čl. XII). Pokud jde o objekty, které mají
obíhat kolem Země, zmiňuje se o nich Kosmická smlouva odlišněji v článku IV, a
stanoví pro ně dílčí opatření demilitarizačního charakteru, zatímco objektům,
které přistály na Měsíci nebo jiných nebeských tělesech, přisuzuje opatření
úplné (stoprocentní) demilitarizace: "Měsíc a jiná nebeská tělesa se
využívají všemi smluvními státy výhradně pro mírové účely".
V souvislosti s dílčím opatřením demilitarizačního charakteru,
týkajícím se objektů umísťovaných na oběžnou dráhu kolem Země, hovoří
Kosmická smlouva nepřímo také o objektech, pohybujících se v kosmickém prostoru:
"Smluvní státy se zavazují neumisťovat na oběžnou dráhu kolem Země žádné
objekty nesoucí jaderné zbraně nebo jakékoli jiné druhy zbraní hromadného ničení,
nezavádět tyto zbraně na nebeská tělesa a nerozmisťovat tyto zbraně jakýmkoli
jiným způsobem v kosmickém prostoru" (čl. IV).
Z uvedeného rozboru zásad a ustanovení Kosmické smlouvy vyplývá,
že text smlouvy určitým způsobem hovoří odlišně o objektech, pokud se pohybují
v kosmickém prostoru (ať již na oběžné dráze kolem Země, kolem Měsíce či kolem
jiných nebeských těles, nebo ať směřují ke stanovenému cíli volným kosmickým
prostorem), a objektech, které přistály na Měsíci nebo na některém jiném nebeském
tělese, popřípadě o zařízeních nebo stanicích tam vybudovaných. Jediný případ
zúžení obecného pojmu kosmického objektu (objektu) najdeme pouze v souvislosti
s pilotovanými kosmickými lety nebo lety s lidskou posádkou, kde se o kosmických
objektech hovoří úžeji jako o "kosmických plavidlech".
Dosavadní
právní úprava Kosmické smlouvy z 27. ledna 1967 tedy poskytuje možnost zahrnovat
kosmické orbitální stanice pod obecné označení "kosmický objekt" ("objekt"),
či pod označení "kosmické plavidlo", jestliže předpokládáme (jak vyplývá
z výkladu dále), že možnost přítomnosti člověka na palubě je jedním z definičních
znaků kosmické orbitální stanice.
Mnoho diskusí nad otázkou postavení kosmických orbitálních stanic
však dokazuje, že další vývoj právní úpravy povede k vypracování dokumentu,
týkajícího se výlučně kosmických orbitálních stanic, jejich postavení a
činností. Prvním krokem při řešení takového problému bude určení předmětu
právní úpravy, tedy vymezení pojmu kosmické orbitální stanice. Takové konkrétní
vymezení bude kosmické orbitální stanice oddělovat od jiných kosmických objektů
(kosmických plavidel), a od ostatního zařízení či výstroje na Měsíci, nebeských
tělesech a v kosmickém prostoru. Náš zájem poutá především problematika
kosmických orbitálních stanic na oběžné dráze kolem Země vzhledem k aktuálnosti
problému. Okrajově se zmíním jen o základních otázkách postavení a činnosti
kosmických orbitálních stanic na dráze kolem Měsíce a jiných nebeských těles.
Z dosud známých projektů Saljut a Skylab, případně z dalších
projektů i jednotlivých obecných úvah o významu kosmických orbitálních stanic,
můžeme určit základní charakteristické znaky těchto objektů:
1. Mnohoúčelovost a jednota činnosti, kterou těmto objektům
určuje letový program;
2. Přítomnost anebo možnost přítomnosti posádky na palubě
kosmické orbitální stanice;
3. Relativně trvalé umístění v určitém výškovém úseku
souhrnu oběžných drah kolem Země;
4. Mnohonásobně větší složitost těchto objektů před
obyčejnými kosmickými objekty.
Uvedené charakteristické znaky kosmické orbitální stanice nelze
při zkoumání toho kterého kosmického objektu uvažovat samostatně, protože při
samostatném uplatnění mohou často vést k odlišnému posuzování. Tak například
přítomnost posádky je typická pro kosmické lodi, tedy podle pojmového vymezení
Kosmické smlouvy pro kosmická plavidla. Relativně trvalé umístění objektu v
určitém výškovém souhrnu oběžných drah kolem Země může být charakteristické
například pro určení telekomunikační umělé družice. Mnohoúčelovost a zároveň
jednota činnosti je charakteristická i pro některé složité umělé družice Země,
plnící komplexní program vědeckého výzkumu. Sama o sobě rozhodně mnohoúčelovost
nestačí, protože je nutné počítat s tím, že vzhledem k vysokým finančním
nákladům na jednotlivé starty a experimenty s umělými kosmickými objekty, povede
cesta dalšího vývoje kosmického výzkumu směrem stavby mnohoúčelových umělých
družic. To ostatně dokazují již dnešní experimenty.
Použití dvou základních charakteristických znaků kosmické
orbitální stanice, uvedených pod bodem 1 a 2, při určování charakteru kosmického
objektu ukazuje, že zkoumaný objekt se od kosmických lodí odlišuje mnohoúčelovostí
a od mnohoúčelových umělých družic Země zase přítomností anebo možností
přítomnosti posádky na palubě. Přítomnost posádky na palubě kosmické orbitální
stanice nemusí být trvalého rázu. Konečně to naznačuje druhá část bodu 2,
charakteristického znaku kosmické orbitální stanice. Postačí jestliže stanice je
uzpůsobena k tomu, aby mohla nést na své palubě posádku, tedy buď pro krátkou
výpravu anebo pouze pro kontrolní službu, plnící určené údržbářské úkoly
přístrojového vybavení stanice pouze po určitou dobu, zatímco v ostatním pracuje
stanice automaticky. Podobným způsobem například pracovala sovětská experimentální
orbitální stanice Saljut, přestože její určení bylo samozřejmě vedeno nutností
přítomnosti posádky. Na palubě současných orbitálních stanic se předpokládá
přítomnost posádky, která má plnit komplex lékařskobiologických experimentů,
některé další základní vědecké úkoly a především kontrolovat činnost
experimentální stanice. Od dlouhodobých letů kosmických lodí, v jejichž programu
jsou podobné cíle, se kosmické orbitální stanice odlišují navíc mnohoúčelovostí
letového programu, mnohonásobně větší složitostí konstrukce a vnitřního
vybavení.
Základní pojmové označení kosmické orbitální stanice není
možné provádět mechanicky pouze označením při registraci objektu. Jak je výše
naznačeno, označení užívané v oficiálním zpravodajství nebo v odborných
zprávách o průběhu letu, nebo při registraci objektu, závisí na základních bodech
charakteristiky. Podle dosavadních zkušeností i podle studia projektů dalších
orbitálních stanic jsem uvedl čtyři základní body této charakteristiky. Za
základní znaky můžeme považovat "mnohoúčelovost", která určuje zmíněným
objektům jejich letový program a v pevném svazku s tím i "přítomnost
posádky" na palubě kosmické orbitální stanice (anebo alespoň možnost
přítomnosti posádky na palubě stanice). Druhý bod charakteristiky, jak jsem výše
naznačil, vystihuje rozlišení na kosmické orbitální stanice, na jejichž palubách
se bude pravidelně (v určených časových periodách) střídat posádka, a na
kosmické orbitální stanice, jejichž činnost bude svým způsobem automatizována a
člověk bude na jejich palubě dočasně, především s kontrolními a údržbářskými
úkoly a jen omezeným programem plnění vědeckých pokusů.
V
budoucnosti budou kolem Země po oběžných drahách létat mnohaúčelové umělé družice,
jejichž opravu bude člověk provádět při pravidelných kontrolních letech v dopravních
raketových člunech, startujících právě ze stálých orbitálních stanic, kroužících
kolem Země. V tomto případě bychom se mohli dostat až k možnosti splynutí podobných
družic s kosmickými orbitálními stanicemi. Dělítkem je však právě uvedená možnost
přítomnosti člověka na palubě orbitální stanice po určitou dobu k plnění některých
úkolů. Není samozřejmě důležité, zda kosmonauti tyto stanovené úkoly splní,
záleží pouze na konstrukci objektu, jenž dovoluje pobyt posádky uvnitř - nikoli
pouze krátkodobý vstup do vnitřního prostoru ke kontrole mnohaúčelové umělé
družice. Při vstupu do takové družice je totiž posádka závislá na zajištění
životních potřeb z dopravního raketového člunu nebo z vlastních autonomních
zdrojů umístěných ve skafandrech.
Rozbor bodu 2 charakteristiky kosmické orbitální stanice vede k
závěru, že přítomnost nebo možnost přítomnosti posádky na palubě kosmické
orbitální stanice předpokládá samostatnou možnost zajištění životních potřeb
člověka autonomním systémem orbitální stanice. Nikoli vnějšími zdroji z jiného
kosmického objektu.
Zbývající body charakteristiky - 3 a 4 (relativně trvalé
umístění stanice v určitém výškovém úseku souhrnu oběžných drah kolem Země a
mnohonásobně větší složitost kosmické orbitální stanice před obyčejnými
kosmickými objekty) jsou doplňujícími body charakteristiky kosmické orbitální
stanice.
Konečná právní definice kosmické orbitální stanice se stane
základem příští smlouvy, upravující postavení a činnost těchto složitých a rozměrných
kosmických objektů na dráze kolem Země a později snad i na oběžných drahách
kolem jiných nebeských těles. Taková smlouva bude dalším krokem na cestě za
"pravidly dobrého chování" v kosmickém prostoru.
Přepis textu: M.Filip, 15.4.2003
Aktualizováno : 08.05.2003
[ Obsah | Pilotované
lety | Skylab ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/skylab/lk4.htm)