Obsah:
APOLLO VE VÝPRODEJI
Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval (TS) (L+K č. 23/1976)
V době, kdy americká vláda zrušila poslední tři měsíční výpravy
Apolla, bylo již pro tyto lety mnoho zařízení
vyrobeno a uloženo ve skladech Úřadu pro letectví a kosmický prostor. Po odvolání
výprav se stala zbytečnými a NASA se od té doby snaží o jejich jiné využití
anebo aspoň uskladnění.
Zdálo by se, že nejsnadněji se nalezne řešení u nosných raket,
kterých je možno použít pro mnoho různých úkolů, ale není tomu tak. Potíž
spočívá v americké zásadě mít vždycky k dispozici záložní raketu pro případ
závady. Dnes tato podmínka většinou nemůže být splněna.
Jeden ze zbývalých Saturnů V se podařilo uplatnit v projektu
Skylab, ale další dva exempláře stále stojí ve skladech.
Už lépe se podařilo využít nosičů Saturn IB. Z pěti raket tohoto typu tři vynesly
výpravy na Skylab a čtvrtá odstartovala k letu Sojuz-Apollo.
Z šesti zbylých kosmických lodí Apollo byly tři použity v
projektu Skylab a jedna při společném letu se sovětským Sojuzem.
V době, kdy byly odvolány poslední lety Apolla, nebyly pro ně
ještě dokončeny měsíční sekce LM. Jejich objednávka byla zrušena a firma Grumman
předala NASA čtyři nehotové stroje, o které se dnes zajímají jen muzea. Dnes by
jejich dokončení stejně nebylo možné, protože montážní přípravky už byly
zlikvidovány.
Podobný osud stihl i záložní exemplář družicové laboratoře
Skylab. Po dlouhých úvahách o jeho možném vypuštění (nosná raketa je k dispozici)
byl však Skylab věnován Smithsonovu muzeu ve Washingtonu. Protože vchod do muzea je
příliš úzký, byla stanice rozříznuta na tři části a uvnitř opět sestavena. Do
trupu byly vyříznuty dva vstupní otvory pro návštěvníky a podlaha byla zesílena.
K těmto tělesům přibyl v létě 1975 záložní exemplář
spojovacího modulu DM pro společný let ASTP/EPAS, dvě záložní sondy Viking a
další zařízení, jejichž cena činí stovky miliónů dolarů.
O těchto tělesech se stále mnoho diskutuje, ale k jejich využití
asi nedojde. Nosné rakety by měly být schopny startu asi do roku 1983. Později by se
velmi zvýšila pravděpodobnost poruchy. Jak však ukázaly potíže při startech
posádek Skylabu v roce 1973, rakety stárnou pravděpodobně rychleji, než se
předpokládá.
Následující seznam registruje nejdůležitější tělesa ve
skladech NASA k 1. lednu 1976 (před odvezením Skylabu):
Saturn V (třístupňový) .............................. 1
Saturn V (dvoustupňový) ............................. 1
Saturn IB ........................................... 1
1. stupeň pro Saturn IB ............................. 3
Skylab .............................................. 1
Apollo - měsíční sekce LM (nehotové) - velitelská
a pomocná sekce CSM ................................. 2
spojovací modul DM .................................. 1
Kromě těchto těles se ovšem v amerických skladech a muzeích
nachází také třeba zařízení, která byla jen částečně vybavena a použita k
pozemním zkouškám.
SKYLAB ZANIKNE ?
Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Antonín Vítek (AV) (L+K č.
9/1978)
Když v únoru 1974 opouštěla třetí a poslední osádka americkou
družicovou stanici Skylab, zanechala ji na kruhové
dráze ve výši asi 450 km. Krátce po odletu astronautů byly vypojeny všechny
přístroje a Skylab byl ponechán svému osudu. Podle všech předpokladů se měla
jeho dráha poznenáhlu vlivem odporu prostředí snižovat a někdy v roce 1983 mělo
toto těleso zaniknout v zemské atmosféře.
Američané však předpokládali, že do té doby bude již kosmický
raketoplán plně operační. V rámci poslední série zkušebních letů, nebo při
některém z prvních operačních startů, mělo dojít k návštěvě Skylabu a
současně měl být s ním proveden manévr - buď zvýšení dráhy, pokud by byl
ještě použitelný, nebo naopak kontrolovaný zánik v atmosféře nad odlehlými
končinami oceánů.
Škrt přes tento rozpočet však udělala nepředpokládaná
sluneční činnost, díky které jsou vyšší vrstvy atmosféry podstatně hustší než
se předpokládalo. Proto klesá Skylab podstatně rychleji. Počátkem letošního roku
1978 se pohyboval již jen ve výši 420 km a podle propočtů střediska NORAD by měl
zaniknout nejdříve v létě roku 1979 a nejpozději na jaře 1980.
Protože je obava, že by při nekontrolovaném zániku mohly na Zemi
dopadnout nebezpečně velké úlomky, rozhodli se Američané podniknout všechny možné
kroky na zvládnutí situace. Bylo rozhodnuto posunout expedici ke Skylabu již na druhý
pokusný start raketoplánu, na léto 1979. To by však v nejhorším případě nemuselo
stačit. Proto byly počátkem března 1978 zahájeny pokusy s cílem Skylab oživit
natolik, aby jej bylo možno stabilizovat. Tím by se měla prodloužit jeho životnost o
dva až čtyři měsíce.
SKYLAB ORIENTOVÁN
Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Antonín Vítek (L+K č. 21/1978)
Rychlý pokles dráhy nejhmotnějšího objektu obíhajícího kolem
Země, americké družicové stanice Skylab, spolu s odkladem
prvního startu kosmického raketoplánu nejméně o čtyři měsíce, přidal vedení
americké NASA mnoho starostí. Původní plány ukončit život této osmdesáti pěti
tunové stanice řízeným sestupem nad Tichým oceánem byly ohroženy.
Technici NASA v březnu 1978 úspěšně oživili telemetrický a
povelový systém stanice. Ke svému velkému překvapení zjistili, že energetický
systém - sluneční baterie a akumulátory - je v lepším stavu, než čekali; dokonce
ani časté průlety výběžky radiačních pásů příliš fotočlánkům neublížily.
Proto mohli technici NASA spolu s programátory firmy IBM, která zkonstruovala řídicí
počítač Skylabu, společně přikročit k vypracování postupu, jak zorientovat
stanici do polohy, v níž bude co nejméně aerodynamicky bržděna (dosud totiž Skylab
létal nasměrován podélnou osou do středu Země).
Plné tři měsíce práce na tři směny to trvalo, než 5. června
1978 mohla být akce zahájena. Z pozemní stanice měl být vyslán signál, aby se
zapnula topení v pouzdrech velkých setrvačníků, které kdysi Skylab stabilizovaly.
Zjistilo se však, že v akumulátorech není dost elektřiny. Rychlou analýzou problému
se přišlo na to, že povelový přijímač - který mimochodem od oživení v březnu
1978 neustále zlobil - vydal povel k zapojení palubního počítače, který sice
běžel naprázdno, ale proud spotřebovával. Proto bylo nutno "vytápění"
gyroskopů o několik hodin odložit, než se akumulátory znovu dobily.
O den později, když teplota stabilizačních gyroskopů dosáhla
pracovní hodnoty, byly spuštěny elektromotory, které je roztočily do požadovaných
otáček 9000/min. Kromě gyroskopického systému měl Skylab v tomto okamžiku ještě k
dispozici další stabilizační systém - soustavu trysek na dusík se zásobou
stlačeného plynu 83 430 N.s celkového impulsu. Od okamžiku roztočení
stabilizačních gyroskopů byla stanice v tzv. inerciální poloze, to znamená, že
její podélná osa mířila stále do stejného místa v kosmickém prostoru, ale její
orientace vůči Zemi a Slunci se neustále měnila.
V pátek 9. 6. byl na Zemi pečlivě přezkoušený program manévrů
nahrán do palubního počítače a současně byly zapojeny malé gyroskopy, indikující
orientaci stanice v prostoru. Po ověření, že oba stabilizační setrvačníky stále
drží plánované otáčky, byly komplikované manévry zahájeny. Nejprve plynové
trysky zastavily pomalou rotaci stanice (0,25/min). Pak byly provedeny postupně tři
pootočení stanice (jedno v klonění a dvě v klopení), až sluneční detektor
zachytil Slunce. V tomto okamžiku byly sluneční panely nejlépe osvětleny a stanice se
nacházela v tzv. inerciální poloze. Gravitační gradient, působící na stanici, ji
pak automaticky stočil podélnou osou do roviny oběžné dráhy.
Technici původně předpokládali, že stanici v této orientaci
ponechají asi 24 hodiny, ale došlo k závadě, která podstatně změnila jejich plány.
Při souběžném provádění dvou povelů došlo k samovolnému odpojení jednoho
stabilizačního gyroskopu a druhý se "popral" s tryskami plynového systému.
Protože se to stalo mimo dosah spojení, důsledkem bylo vyplýtvání asi 11 000 N.s
pohonného plynu.
Po zevrubné analýze, která oddálila závěrečný manévr o celý
den, se podařilo závěrečný manévr provést. V okamžiku, kdy stanice procházela
bodem na dráze, při kterém Slunce, Skylab a Země ležely v jedné přímce, byla
stanice otočena spojovacím uzlem do směru letu a převedena do stálé orientace vůči
Zemi (po každém oběhu se pootočí navíc kolem podélné osy o 3,5 °, takže
sluneční panely jsou stále dostatečně ozařovány Sluncem). Po všech těchto
manévrech zůstala stanici zásoba dusíku 40 170 ns; pro spojovací manévr s dálkovým
manipulátorem TRS potřebují technici zachovat nejméně 20 000 N.s plynu.
Přesto počátkem června 1978 zůstávala stále otevřená otázka,
kdy Skylab zanikne. NORAD, který vycházel z předpovědi sluneční činnosti
vypracované hydrometeorologickou službou NOAA, dospěl k závěru, že i při
reorientování Skylabu může stanice zaniknout již v polovině listopadu 1979. Naproti
tomu NASA, který vychází z jiného modelu sluneční činnosti, předpokládá
samovolný zánik stanice až v dubnu 1980. Obě organizace se však shodly v tom, že bez
zorientování by Skylab zanikl již v únoru 1979. Proto teprve po několika týdnech
sledování, kdy se ukázalo, že manévr skutečně pomohl, uvolnil Kongres dosud
zablokovaných 20,5 mil. dolaru na stavbu manipulátoru TRS.
Na tomto rozhodnutí nezměnila nic ani ta skutečnost, že v důsledku
zkratu došlo v polovině července 1978 k vybití akumulátorů, dočasnému výpadku
obou stabilizačních gyroskopů a tím i k částečné ztrátě orientace. Po týdenní
námaze techniků byl Skylab opět zorientován. Současně se rozhodli pracovníci NASA
hlídat jeho systémy nepřetržitě. Do té doby totiž z úsporných důvodů bylo se
Skylabem navazováno kontrolní rádiové spojení jen jednou nebo dvakrát týdně.
Nicméně množící se technické závady na zařízení Skylabu vedoucí pracovníky
NASA vážně znepokojují. Ředitel Johnson Space Center dr. C. Kraft sám nedoufá, že
se podaří udržet zařízení stanice v chodu do konce roku 1979, kdy bude možné -
doufejme - vyslat ke Skylabu raketoplán.
I kdyby se plán na dosažení Skylabu manipulátorem TRS nezdařil,
jsou zkušenosti s oživováním stanice po čtyřech létech naprosté nečinnosti velice
cenným přínosem pro budoucnost kosmonautiky.
ZÁNIK SKYLABU SE BLÍŽÍ
Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Tomáš Svoboda (L+K č. 7/1979)
Po
optimisticky laděných zprávách o úspěšné stabilizaci družicové stanice Skylab
(viz L+K 54, 1978, č. 21, s. 826 - "Skylab orientován")
vydal NASA koncem loňského roku 1978 zprávu, že ruší všechna dosavadní opatření
na další úpravu dráhy tohoto zatím nejtěžšího umělého kosmického projektu (hmotnost
zhruba 80 tun). Znamená to nekontrolovatelný vstup stanice do atmosféry (podle
posledních předpovědí to bude už během tohoto roku 1979), při němž mohou její
trosky ohrozit jakékoliv místo na zemském povrchu až do vzdálenosti 50° od rovníku.
(Sovětské družicově stanice jsou jak známo po splnění programu naváděny na sestupnou
dráhu nad oceánem vlastním korekčním motorem.)
Důvodů k tomuto překvapivému rozhodnutí NASA je hned několik.
Daly by se v zásadě rozdělit na technické a finanční. K těm prvním patří
rostoucí poruchovost životně důležitých systémů na Skylabu, minimální množství
pracovního plynu v nádržích systému stabilizace a orientace a pro obtíže s
čerpadly hlavních motorů stále oddalovaný první start raketoplánu (o
nezadržitelně klesající dráze Skylabu nemluvě). Rovněž obtíže finančního rázu
nejsou zanedbatelné. Plánovači NASA spočítali, že celá operace úpravy dráhy
Skylabu (vedení NASA dlouho váhalo, zda Skylab uvést na takovou dráhu, aby dopadl
neškodně do oceánu, nebo zda jeho dráhu zvýšit, aby mohl být v budoucnu znovu
využit) si vyžádá částku nejméně 65 miliónů dolarů. A když kongres po
bouřlivém jednání uvolnil 20,5 miliónu dolarů na stavbu TRS (Teleoperator Retrieval
System, tedy dálkově řízený záchranný systém), jehož mělo být k úpravám
dráhy Skylabu použito, firma Martin Marietta - výrobce TRS - tuto částku překročila
a požadovala další slušnou sumu na dokončení letového exempláře . . .
Akce Skylab měla být realizována zvláštní výpravou kosmického
raketoplánu, který měl po přiblížení ke stanici (na vzdálenost několika
set metrů) vypustit ze svého nákladového prostoru tahač TRS. Ten, řízený z paluby
raketoplánu astronautem, se měl připojit ke Skylabu pomocí spojovacího mechanismu
z kosmické lodě Apollo, a vlastními motory snížit rychlost neupotřebitelné stanice
o 63 m.s -1, čímž by ji uvedl na sestupnou dráhu.
Konstrukce
vlastního tahače TRS je modulová, základním celkem je centrální jednotka, kterou
tvoří kvádr o rozměrech 2032 x 1194 x 1194 mm. V něm se nachází palubní elektronika,
základní pohonný systém a k němu je připevněn spojovací mechanismus. V každém
z osmi rohů základní jednotky jsou umístěny tři motorky s navzájem kolmými osami
tahu. Tyto motorky (tah 22-24 N) pracují s jednosložkovou pohonnou hmotou -
hydrazinem. Celá základní jednotka má hmotnost 713 kg, z čehož 88 kg připadá
na pohonnou hmotu.
Základní jednotka může operovat buď sama, nebo s připojenými
pomocnými pohonnými jednotkami. Jejich počet závisí na druhu plánovaného letového
úkolu (je možno volit mezi variantou se dvěma či čtyřmi jednotkami). Od počátku se
totiž počítalo s tím, že TRS se využije i pro jiné výpravy než jen ke Skylabu.
Pro destrukci Skylabu se vzhledem k vysoké hmotnosti stanice plánovalo použít TRS s
maximálním počtem - tedy čtyřmi pomocnými pohonnými jednotkami. Každá pomocná
pohonná jednotka má hmotnost 872 kg, z toho 695 kg připadá na pohonnou hmotu. Jednotka
se skládá z nádrže na hydrazin, láhve se stlačeným dusíkem a osmi
hydrazinových motorů (tah každého obnáší 111 N). Celkový tah, využitelný při
výpravě ke Skylabu, měl přesahovat 3500 N. Motory a nádrže pohonných hmot byly z
úsporných důvodů použity již hotové, z projektu Viking. Doprava pohonných hmot do
spalovacích komor je řešena přetlakem; tlak pracovního plynu - dusíku - působí na
palivo přes pružnou membránu.
Pro zajištění spojovacího manévru byla na TRS namontována
televizní kamera s transfokátorem 1:6 a dva halogenové reflektory. Obraz z televizní
kamery se promítá na obrazovku před astronauta řídícího celý manévr. Hlavními
zdroji energie pro celý systém jsou stříbrozinkové akumulátory o kapacitě 350 Ah a
špičkovém výkonu 6 kW. Dále je na TRS k dispozici doplňkový energetický systém,
sloužící v případě "přezimování" na oběžné dráze. Tento systém,
skládající se ze čtyř panelů slunečních baterií o výkonu 125 W a niklkadmiových
akumulátorů, udrží v činnosti základní prvky TRS po dobu 18 měsíců. Větší
část výkonu provozního energetického systému se spotřebuje na provoz ohřívačů,
které udržují teplotu některých citlivých součástí (především elektroniky) na
přijatelné výši (termoregulační soustavu doplňuje 20 vrstev pokovené fólie,
omotané kolem střední části TRS a pohonných jednotek).
TRS v konfiguraci určené pro Skylab měl mít hmotnost 4348 kg, z
toho 2870 kg připadalo na pohonné hmoty, a rozměry 3,2 x 3,3 x 3,3 m. Firma Martin
Marietta se zavázala dodat první letuschopný exemplář v srpnu 1979, tak aby byl
připraven k použití již při prvním startu raketoplánu. Vypuštění TRS se však
plánovalo až pro druhý let na začátku roku 1980. Nerealizovaná výprava na Skylab
ovšem neměla být jediným použitím TRS. V nadcházejících létech jej bude
využíváno pravidelně. Mezi jeho hlavní očekávané úkoly bude patřit zejména
zachycování a zneškodňování vysloužilých družic. Velké služby může prokázat
i při údržbě a opravách družic, které, jak se zdá, budou v osmdesátých létech
běžné. K těmto účelům bude možné vybavit TRS různými přídavnými
zařízeními, například hydraulickými manipulátory, směrovými anténami a podobně.
Za zmínku rovněž stojí možnost využití TRS pro stabilizaci a korekce dráhy
americké družicové stanice, o jejímž projektu nebylo dosud oficiálně rozhodnuto.
Musí SKYLAB shořet ?
S použitím zahraničního tisku (Zápisník Z´79)
Když
člověk vyslal do vesmíru první umělá kosmická tělesa - v roce 1957 to byl sovětský
Sputnik 1 a 2, o rok později Sputnik 3 a americké družice Explorer a Vanguard
- soudili vědci, že ve výškách 220 až 4000 km, kde se tato tělesa pohybují,
není ani stopy po zemském obalu naší zeměkoule. Další vývoj kosmonautiky však
ukázal, že je tomu jinak. Na zemském povrchu se pohne molekula vzduchu sotva
o milióntinu milimetru a naráží na další. Na oběžné dráze družice potřebuje
molekula vzduchu i několik kilometrů, aby se setkala s ,,družkou,,,ale hustota
vzduchu je tam přesto větší, než se předpokládalo. Proto i umělá kosmická tělesa
obíhající naší planetu rychlostí 28 000 km/h přicházejí na nižších oběžných
drahách do styku s molekulami vzduchu, jež jejich rychlost sice nepatrně, ale
přesto brzdí. Je to závislé především na výšce oběžné dráhy. S klesající rychlostí
snižuje umělé kosmické těleso svou výšku dráhy a stále více pociťuje vliv zemské
tíže. Tak to jde až do kritické výšky 150 km, kde na kosmické těleso působí
natolik hustá atmosféra, že mění postupně jeho oběžnou dráhu na strmou; těleso
ztrácí energii a padá do zemské atmosféry, kde se kinetická energie mění na
tepelnou. Družice shoří.
U každého kosmického tělesa probíhá tento proces jinak.
Například Sputnik 1 měl životnost tři měsíce. Pátá umělá družice Země -
americký Vanguard - bude mít životnost kolem 2000 roků. Čím je to zapříčiněno ?
Sputnik měl takovou oběžnou dráhu, že létal nejblíž Zemi 229 km a nejvýš od
Země (apogeum) 946 km. U Vanguardu 1 činily tyto hodnoty 653 a 3944 km. Po jednadvaceti
letech života této družice činí nyní její perigeum 649 km a apogeum 3689 km. To
názorně dokazuje, jak je životnost každého kosmického tělesa přímo závislá na
výšce oběžné dráhy.
Umělých kosmických objektů bylo do roku 1979 vypuštěno přes
2400. Jestliže však vezmeme v úvahu skutečnost, že na oběžných drahách se pohybují
i vyhořelé stupně nosných raket a další části "příslušenství", bylo
již na oběžné dráze přes 11 200 umělých těles, z nichž asi 4700 zaniklo v zemské
atmosféře, čili zhruba každý den jeden objekt. Žádný nezpůsobil hmotnou škodu
ani neohrozil lidské životy. Jeden z hlavních důvodů spočívá v tom, že tři čtvrtiny
zemského povrchu pokrývají moře a oceány a v nich také poslové z kosmu končí
většinou svou zpáteční cestu. Některá kosmická tělesa pohybující se ve výšce
kolem 36 000 km se nikdy na Zemi nevrátí.
Když Američané vypouštěli v květnu 1973 do kosmu vesmírnou
laboratoř válcovitého tvaru SKYLAB (výška oběžné dráhy 435 km), počítali s
tím, že její životnost bude alespoň 10 roků. Do tohoto vědeckého programu však
zasáhli činitelé, s nimiž američtí vědci nepočítali: sluneční aktivita a
radiační záření. Ultrafialové záření Slunce zahřívá nejvyšší vrstvy
atmosféry tak silně, že se její horní hranice posunuje podle míry sluneční
aktivity nahoru a pak opět klesá.
Tyto vlivy vedly k tomu, že od února 1978 začali američtí vědci
počítat s předčasným návratem SKYLABU k Zemi. Předpověděli možný zánik
laboratoře na období od pozdního léta 1979 do poloviny roku 1980.
Je přirozené, že vědci hledali způsob, jak tomu předejít,
protože laboratoř je velmi nákladná. Teoreticky nejde o operaci příliš složitou -
stačí vyvést SKYLAB na vyšší dráhu. Avšak pro tento manévr není na palubě
laboratoře potřebné množství paliva. Americký kosmický program totiž nepočítal s
automatickými nákladními loděmi typu Progress, jaké zkonstruovali sovětští vědci.
Proč, o tom bude ještě řeč.
V září 1973, kdy byl SKYLAB převeden na automatický režim letu,
změnilo pozemní řídící středisko jeho polohu tak, aby podélná osa laboratoře
byla v rovině s oběžnou dráhou. Tím se na dlouhou dobu snížil vliv tření o
částice vzduchu. V červnu 1978 řídící středisko tento manévr opakovalo, protože
laboratoř již změnila svou polohu vůči dráze, ale bezvýsledně. "SKYLAB v kosmu
vrávorá a neposlouchá," napsal jeden odborný časopis. Začalo období dlouhého
a úporného "dohadování" řídícího střediska s palubními přístroji a
agregáty laboratoře.
NASA
zadal firmě Martin Marietta rychlý vývoj systému "Tele-Operator Retrieval
System" v hodnotě 32 miliónů dolarů. Toto v podstatě pomocné dálkové ovládané
hnací zařízení měl vynést nový raketoplán Space Shuttle do kosmu a tam s ním
za pomoci rádiových povelů zvýšit rychlost laboratoře, čili vyvést ji na vyšší
dráhu. V krajním případě se počítalo s tím, že tento systém by řídil sestup
laboratoře do vln Pacifiku.
Podle plánů měl americký raketoplán startovat v březnu roku 1979.
Avšak nedošlo k tomu. Podle vyjádření amerických představitelů se objevily
nečekané potíže s jeho pohonem. Další start raketoplánu byl ohlášen na listopad
1979, ale neoficiálně se již hovoří o březnu 1980.
To je pro SKYLAB patrně již pozdě, protože někteří experti
předvídají její zánik nejpozději počátkem roku 1980.
Odborníci v NASA si spočítali, že v závodě s časem nemají
vyhlídky na výhru. Vývoj pomocného záchranného systému byl zastaven.
SKYLAB byla rádiovými povely natočena tak, aby její podélná osa
byla napříč oběžné dráhy. Tím se lépe dobíjejí její sluneční baterie a také
se zkrátí životnost. Tento manévr bude znovu opakován, až se přiblíží poslední
hodina života laboratoře, neboť v této poloze je nejvíce brzděna a také nejlépe
shoří.
Onu
poslední hodinu nemůže nikdo v USA přesné určit. Zasáhnout může opět zvýšená
sluneční aktivita, jež vytvoří dodatečný brzdicí efekt. První předpovědi o začátku
června nevyšly. Profesor Wolfgang Priester z univerzity v Bonnu, který se po
celou dobu zabývá analýzou oběžné dráhy SKYLABU, předpovídá zánik laboratoře
v období od počátku června do konce července.
Místem dopadu má být prostor mezi 50. stupněm severní a 50.
stupněm jižní šířky. Může to být daleko v Pacifiku, v Evropé jižně od linie
Dieppe-Frankfurt-Praha-Krakov-Kyjev, v jižní části SSSR, v Čině, Austrálii či
Jižní Americe, a aby výčet všech možných variant byl úplný, doplňme ještě
pouště Afriky a Atlantský oceán. Každé místo dopadu je stejné pravděpodobné a
stejné nepravděpodobné. Pravděpodobnost, že by SKYLAB dopadla na nějaké velkoměsto
čítající statisíce a více obyvatel, je asi 1 : 2 000 000.
V každém případě je vyloučeno, že by laboratoř dlouhá 36
metrů dopadla na Zemi ve větším celku. Převážná část shoří při průchodu
hustými vrstvami atmosféry. Řídící středisko se snaží, dokud to jen bude možné,
laboratoř kontrolovat a bude-li to reálné, provede v poslední chvíli již zmíněný
brzdicí manévr.
Přestože SKYLAB končí svou kosmickou pouť o několik let dříve,
než se plánovalo, přinesla velmi cenné poznatky. Američtí vědci se nepochybně
poučí z toho, jaké přednosti nabízí v podobných případech komplexně pojatý a
připravený kosmický program typu SOJUZ-SALJUT-PROGRESS. Pro obě kosmické mocnosti
jsou bezpochyby do budoucna cenné poznatky o vlivu sluneční aktivity na dlouhodobé
kosmické lety. Předčasně ukončený program není v tomto případě prohrou, ale
škálou cenných ponaučení i poznatků.
Skylab před zánikem
Dopad asi 500 úlomků vypočten na středu 11. července
PRAHA 9. července 1979 – (RP - Od našeho zpravodaje) - Podle
posledních informací odborníků amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír
(NASA) poklesla americká kosmická laboratoř Skylab na 192 kilometrů od zemského
povrchu. Nové datum dopadu asi 500 kusů z tohoto tělesa na zemský povrch
je vypočteno na středu 16 hodin 28 minut našeho času.
Podle informace agentury Reuter očekává NASA, že na Zemi dopadne
asi 18 až 22 tun úlomků. Dva kusy budou asi jednotunové, asi 12 kusů má vážit 400
až 500 kg a kolem 500 dalších úlomků bude menších, většinou velmi malých. Na
Zemi dopadnou rychlostí asi 500 kilometrů v hodině.
Jak nám sdělil zástupce ředitele Astronomického ústavu ČSAV dr.
Mil. Kopecký, DrSc., příslušné úřady USA požádaly prostřednictvím ministerstva
zahraničních věcí ČSSR naše vědce o sledování pádu Skylabu pomocí
československé sítě celooblohových komor, jež se používají pro sledování pádu
bolidů. Podobná žádost byla zaslána také astronomům v dalších zemích. Naši
odborníci již navázali styk se svými rakouskými a západoněmeckými kolegy, kteří
používají podobnou pozorovací síť, aby bylo možno pozorování koordinovat a
přesněji vypočíst místo případného dopadu některého z úlomků americké
kosmické laboratoře.
Pravděpodobnost toho, že by některý člověk byl zasažen, je
ovšem velice nepatrná – činí asi jedna ku 600 miliardám. Pro lepší představu:
pravděpodobnost, že člověka zasáhne meteorit, je asi pětkrát větší – a přesto
žádný podobný případ dosud není znám. Důvody k obavám jsou tedy zřejmě
zbytečné.
Někteří optimisté mezi americkými odborníky dokonce doufají, že
se jim ještě podaří ovlivnit pád Skylabu do oceánu a tak již prakticky úplně
znemožnit případné zranění lidí. Přesto se již objevilo dosti nadšenců, kteří
by byli ochotni hodně obětovat pro úlomek ze Skylabu. Thajské noviny Dao Siam
například vypsaly odměnu sto tisíc batů (5 tisíc dolarů) a cestu do USA pro toho,
kdo první najde úlomek ze Skylabu …
Americká úřední místa jsou ovšem – už z moci úřadu –
poněkud opatrnější. A proto, jak uvádí agentura AP, americké ministerstvo
zahraničních věcí nařídilo všem svým pracovníkům v zahraničí pohotovost,
aby mohli příslušným vládám poskytovat okamžité informace o očekávaném rozpadu
Skylabu. (sn)
Dopadne Skylab do Tichého
oceánu?
WASHINGTON 10. července 1979 (ČTK) – Podle posledních údajů
amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) dopadne asi 500 kusů
z americké kosmické laboratoře Skylab na Zemi v časovém rozmezí od středy
11. července 12.54 h do čtvrtka 12. července 00.24 h našeho času. Největší
pravděpodobnost dopadu byla stanovena na středu 18.09 h. Předpokládaná dráha dopadu
úlomků laboratoře, která bude asi 7000 kilometrů dlouhá a 160 kilometrů široká, povede – podle posledních propočtů – od jižní části
Indického oceánu přes některé části Austrálie a Nové Guineje a skončí
v Tichém oceánu jižně od Aljašky. Odborníci NASA však dodali, že nemohou
zaručit, že Skylab dopadne skutečně tak, jak předpověděli.
Labutí píseň Skylabu
WASHINGTON 11. 7. 1979 (ČTK) – Americká kosmická
stanice Skylab vstoupila včera v poledne do poslední fáze svého letu. Podle
odborníků amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) existovala
ještě dopoledne reálná možnost, že 500 úlomků stanice o váze do 2 tun zasáhne
západní pobřeží USA a Kanady. Středisko pro řízení letu v Houstonu (stát
Texas) se proto rozhodlo naposled zapálit raketové motory a prodloužit tak let Skylabu
zhruba o půl hodiny, aby trosky Skylabu dopadly do oceánu.
Stanice Skylab byla po dobu své existence místem pobytu tří
amerických kosmických výprav. Loď odstartovala 14. května 1973, v kosmu
strávila 2249 dní, absolvovala zatím 34 981 obletů Země a urazila přibližně 1,6
miliardy kilometrů.
Skylab - Poslední zpráva
WASHINGTON 11. července 1979 (ČTK) – Podle oficiální zprávy
z Washingtonu se americká kosmická laboratoř Skylab po vstupu do zemské
atmosféry začala ve středu v 18.10 h našeho času rozpadat. Blíží se přitom
k Atlantskému nebo Indickému oceánu, uvádělo se dále v informaci vyslané
agenturou Reuter.
Radarová pozorovací stanice na ostrově Ascension v Atlantském
oceánu vzápětí ohlásila, že se od Skylabu odlamují panely, které toto těleso
zásobovaly energií. Z Washingtonu pak bylo oznámeno, že jde o "definitivní
sestup” a že další let Skylabu již nelze z pozorovacích stanovišť přesně
sledovat.
Podle zpráv došlých po uzávěrce listu, největší úlomky
z rozpadlé kosmické laboratoře Skylab dopadly již do moře poblíž Austrálie.
Jeden z úlomků vážil kolem 2300 kilogramů.
Hledá se Skylab
Jaké jsou příčiny neplánovaného zániku?
WASHINGTON / CANBERRA 12. července 1979 (ČTK) – Mluvčí NASA ve
středu večer ve Washingtonu potvrdil, že všechny úlomky rozpadlé americké kosmické
laboratoře Skylab dopadly na zemský povrch – zčásti do Indického oceánu, zčásti
do téměř pustých pouštních oblastí Austrálie. Z dosavadních zpráv je již
zřejmé, že přitom nikdo nebyl zraněn.
Při posledním středečním průletu Skylabu nad Kanadou a
severovýchodní částí USA se řídícímu středisku podařilo naposledy poněkud
usměrnit dráhu letu klesající kosmické laboratoře a zabránit jejímu pádu do
hustě obydlených oblastí Severní Ameriky.
Stovky terénních vozidel a desítky letounů křižují od
čtvrtečního rána široký pás západoaustralské pouště asi 900 kilometrů
jihovýchodně od města Perthu a snaží se nalézt trosky americké kosmické
laboratoře Skylab, která ve středu večer ukončila své šestileté působení
v kosmickém prostoru.
Středem pozornosti se v Austrálii stala osada Belladonia
obývaná 30 lidmi, kteří byli posledními očitými svědky zániku Skylabu, jehož do
ruda rozžhavené úlomky dopadly asi 100 kilometrů severovýchodně od jejich obydlí.
Z nejbližšího města Kalgoorlie a dokonce i z dalekého Perthu se ještě
v noci rozjeli sběratelé a obchodníci ve snaze získat "kosmický suvenýr”.
Přestože na území západní Austrálie dopadlo patrně až tisíc úlomků Skylabu,
podařilo se zatím nalézt jen jediný úlomek vážící půl kilogramu.
Dramatické zážitky mají i obyvatelé západoaustralského
pobřeží, kteří sledovali pád až dvoutunových částí Skylabu půlnočním nebem.
Telefonní linky v australských novinách a rozhlasových a televizních stanicích
jsou přetíženy telefonáty očitých svědků, kteří líčí zlaté, jasně modré a
temně rudé hořící předměty řítící se nadzvukovou rychlostí s mohutným
rachotem do oceánu.
Američtí odborníci mezitím podrobně zkoumají příčiny
neplánovaného poklesu a zániku kosmické laboratoře. Kosmická stanice odstartovala
14. května 1973 a byla místem pobytu tří kosmických posádek, z nichž poslední
opustila Skylab 8. února 1974. Laboratoř potom přešla do automatického režimu a
podle amerických expertů měla obíhat kolem Země až do roku 1983 nebo 1984, kdy měla
stejně jako stovky jiných umělých kosmických těles zaniknout v atmosféře.
Později se však ukázalo, že vzhledem ke zvýšené sluneční činnosti a zesílení
takzvaného slunečního větru se atmosféra Země zvětšila a její horní vrstvy
zhoustly. Stanice se pohybovala v hustším prostředí, než se předpokládalo, a
postupně se začala její dráha snižovat. Působením zemské přitažlivosti se Skylab
dostal hluboko do atmosféry a zčásti shořel.
Agentura Reuter však v této souvislosti připomíná, že
americký Kongres vzhledem k vysokým nákladům, které si vyžádal měsíční
kosmický program Apollo, odmítl odhlasovat poskytnutí prostředků na výrobu
přídavných motorů, které by byly schopny udržet stanici Skylab ve vesmíru. Celkové
náklady na výrobu laboratoře Skylab dosáhly částky 2,6 miliardy dolarů.
Pátrání po zbytcích Skylabu
Nedošlo k žádným škodám
Tým expertů pátrá v Austrálii
CANBERRA / WASHINGTON 13. července 1979 (ČTK) –
V jihozápadním cípu Austrálie pokračuje již druhý den rozsáhlé pátrání po
úlomcích americké kosmické laboratoře Skylab, která ve středu ukončila svůj let
kolem Země. Stovky lidí pročesávají rozsáhlou oblast jižně od města Perthu, kde
podle amerických expertů i podle očitých svědků spadla velká část žhavých
zbytků Skylabu.
Zatím největším a nejcennějším nálezem je dva metry dlouhý a
metr široký ocelový válec, který patrně pochází z přechodové komory
přistávací sekce kosmické stanice. Válec nalezli tři zaměstnanci poštovního
úřadu ve městě Rawlinna 960 kilometrů od Perthu.
Americký
úřad pro letectví a vesmír (NASA) v noci na pátek oznámil, že vysílá do
Austrálie zvláštní tým expertů, kteří prozkoumají všechny nalezené zbytky stanice
Skylab a pokusí se rekonstruovat dráhu pádu kosmické laboratoře. Odborníci v USA
předpokládají, že let hustými vrstvami atmosféry "přežilo” až 26 tun z téměř
osmdesátitunového Skylabu. Úlomky kosmické stanice dopadly patrně do 8000 kilometrů
dlouhého pásu, který začíná v Indickém oceánu a pokračuje přes australský
kontinent severovýchodně až k Nové Guineji. Mluvčí NASA potvrdil, že zbytky
Skylabu nezpůsobily žádná zranění ani hmotné škody.
Přepis textu: M.Filip, 28.4.2003
Aktualizováno : 11.05.2003
[ Obsah | Pilotované
lety | Skylab ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/skylab/lkc.htm)
