| M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
| 1982-022A |
22.03.1982 |
30.03.1982 |
8d 0h05m |
3.zkuš.let STS, testy RMS |
Posádka :
Lousma,J.R.[VE]
| Fullerton,Ch.G.[PL]
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-3
v NASA ]
Popis
letu : (převzato z L+K 12-13/82 se svolením Mgr. A.Vítka)
STS-3
POTÍŽE S PŘISTÁNÍM
ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Montáž sestavy kosmického raketoplánu Columbia pro třetí zkušební let
označovaný STS-3 zahájili technici v montážní hale č. 3 budovy VAB na Kennedy
Space Center již den předtím, než družicový stupeň opustil na hřbetu přepravního
letadla Boeing 747-SCA vojenskou základnu Edwards AFB v Kalifornii. Montáž
byla tedy zahájena 23. listopadu loňského roku usazením zadních částí obou
pomocných startovacích motorů SRB na pohyblivé vypouštěcí zařízení.
Družicový stupeň Columbie dorazil na mys Canaveral 25. listopadu. Hned
další den byl převezen do montážní budovy OPF, kde byly zahájeny zevrubné
poletové prohlídky. Jako obvykle byly z trupu raketoplánu vymontovány moduly
s manévrovacími motory OMS a RCS a předány k vyprázdnění a přezkoušení
do provozu HMF.
Poletové prověrky, zejména vyšetření příčin závad, trvalo přibližně
týden. Během té doby technici vyměniti palivovou baterii č. 1, která v
průběhu druhého zkušebního letu selhala. Vyměněno bylo také hydraulické
čerpadlo č. 1, v jehož převodovce pozorovali kosmonauti vzrůst teploty.
Při studiu příčin problémů s dálkovým manipulátorem se zjistilo, že
šlo o vadný kabel, který byl vyměněn. Současně technici odmontovali koncovou
část mechanické ruky s čelistmi a zaslali ji výrobci do Kanady aby ji otestoval
před novým použitím během STS-3.
Když byly prověrky ukončeny, byl v družicovém stupni na osm dní vypojen
elektrický proud, aby technici mohli provést všechny potřebné změny v palubní
instalaci. Největším zásahem bylo přidání čtvrtého modulu s nádržemi na
kyslík a vodík pro energetický systém raketoplánu a instalace kabeláže,
hydraulických a mechanických propojení pro užitečné zatížení OSS-1. Přes
tento rozsah prací se ve srovnání s předchozím letem podstatně zkrátil
čas, potřebný k přípravě v montážní budově OPF (viz tab.1).
Bylo to pochopitelné, protože modifikací po prvním zkušebním letu bylo
více. Podstatné zkrácení příprav znamenalo také vypuštění komplexního testu
před předáním družicového stupně do montážní budovy VAB.
V této budově mezitím pokračovaly přípravy dalších komponent raketoplánu.
Odhazovací nádrž ET byla v hale č. 4 již od října roku 1981 a ve dnech
4. a 5. ledna 1982 byla v hale č. 3 připojena k sestaveným startovacím
motorům SRB.
Soubor
vědeckých přístrojů OSS-1, připravený oddělením kosmických věd při ústředí
NASA ve Washingtonu, byl mezitím namontován na montážní plošinu (paletu)
prototypové soupravy univerzální pilotované laboratoře Spacelab. Montáž,
stejně jako následné prověrky a testy, probíhaly v montážní budově OCB
(Operations and Checkout Building), která je určena pro pozemní přípravu
užitečných zatížení. Po skončení prověrek 10. ledna byla plošina s OSS-1
převezena do OPF a uložena do nákladového prostoru raketoplánu. Mechanické,
hydraulické a elektrické propojení trvalo dva týdny a bylo ukončeno dne
26. ledna komplexním testem.
Pak již nic nebránilo tomu, aby technici z OPF předali družicový stupeň
do VAB. Převoz družicového stupně se uskutečnil v noci z 2. na 3. února
a o den později byl již raketoplán zkompletován ve vertikální poloze na
mobilním vypouštěcím zařízení.
V týdnu od 6. do 13. února technici prověřili kvalitu mechanického i
elektrického propojení družicového stupně s odhazovací nádrží a startovacími
motory. Vyvrcholením těchto prověrek byly tři simulace, kterých se zúčastnila
i hlavní osádka pro let STS-3. Simuloval se nejprve normální průběh startu,
pak start s havarijním návratem na mys Canaveral a konečně přistávací manévr.
V úterý 16. února se vydal pásový dopravník s mobilním vypouštěcím zařízením
a s raketoplánem na šestikilometrovou pouť na rampu 39A. Tady bylo vypouštěcí
zařízení ukotveno na betonové základy rampy a propojeno na pozemní instalaci.
Připravenost ke startu byla ověřena při dvou závěrečných zkouškách. Nejprve
22. února technici kosmodromu uskutečnili tzv. "suché" zkušební
odpočítávání DCDT (Dry Countdown Demonstration Test) za spoluúčasti hlavní
osádky. Při této prověrce se zkouší průběh posledních hodin před startem,
bez natankování pohonných hmot. "Mokrá" prověrka, při které se
kontroloval průběh plnění odhazovací nádrže, proběhla o čtyři dny později.
Obě dvě zkoušky skončily bez větších problémů a proto schůze vedoucích
pracovníků projektu dala souhlas ke startu tj plánovaném termínu 22. března.
Start byl stanoven na desátou hodinu ranní místního času.
Před vlastním začátkem odpočítávání ještě technici natankovali nádrže
manévrovacích motorů a hydraulických čerpadel hypergolickými pohonnými
hmotami.
První část odpočítávání zahájila osádka kosmodromu 18. března ráno v
T-73 hodiny. Technici uzavřeli poslední přístupy do motorového a nákladového
prostoru raketoplánu, natankovali kyslík a vodík do Dewarových nádob v
energetickém systému a prověřili činnost palivových baterií.
Jediné,
co vedení projektu zamotávalo hlavu, byly deště v oblasti základny Edwards
v Kalifornii. Dno vyschlého Rogensova jezera, kde jsou písčité přistávací
dráhy, bylo rozměklé. Proto ředitel NASA rozhodl 18. března, že let STS-3
bude ukončen na náhradním letišti Northrup Strip v oblasti vojenské střelnice
White Sands Proving Ground v Novém Mexiku. Znamenalo to řádnou komplikaci
situace. V prvé řadě bylo nutno přesunout do White Sands veškerou pozemní
techniku, potřebnou k zajištění systémů raketoplánu po přistání a pro naložení
raketoplánu na dopravní Boeing 747-SCA. Dále to znamenalo vybudovat pro
NASA dočasné budovy s potřebnou technikou a navíc zřídit mobilní sledovací
stanici pro pásmo S v blízkosti místa přistání; jinak by nebylo v této
kritické fázi letu žádné rádiové spojení s osádkou raketoplánu.
Proto byl ještě 18. března odpoledne naložen nákladní vlak s 23 vagóny
s pozemním zařízením "prvního sledu". Druhý den vyrazil z Edwards
AFB přes El Paso na základnu Holloman. Hlavní velitelství USAF vyhlásilo
poplach pro 4449. dopravní a ženijní letku, která v rámci cvičení vybudovala
za dva a půl dne nouzovou základnu, sestávající z hangáru pro dvě letadla,
osmi přízemních prefabrikovaných budov, hygienických zařízení, vodárny
a elektrárny. V den startu vyrazil z Edwards AFB další vlak se zbývajícím
materiálem do Nového Mexika.
Dne 22. března bylo tedy vše připraveno. Vlastní odpočítávání začalo
v T-5 hodin. V tomto okamžiku se zahajuje plnění odhazovací nádrže kryogenními
pohonnými hmotami. Tomu předchází propláchnutí potrubí a nádrží na kapalný
vodík plynným dusíkem. Tato operace se zdržela pro poruchu na termočlánku
v pozemní nádrži dusíku. Vyšetření závady si vyžádalo prodloužení plánovaného
stominutového přerušení v T-125 min o dalších 60 minut.
Jinak odpočítávání probíhalo normálně. Jedinou závadou na vlastním raketoplánu
bylo zablokování jednoho regulátoru tlaku hélia v systému předního modulu
RCS, takže tlak v nádržích pohonných hmot se ustálil na hodnotě o 76 kPa
vyšší než nominální. Vedení projektu se rozhodlo tuto závadu ignorovat,
protože se domnívalo, že tlak se po použití manévrovacích trysek ve vesmíru
vyrovná. Tento předpoklad se později potvrdil.
Kolem deváté hodiny ranní místního času nastoupila do raketoplánu osádka,
kterou tvořili velitel plukovník námořní pěchoty Jack R. Lousma, veterán
z programu Skylab, a druhý pilot plukovník USAF C. Gordon Fullerton.
Po hladkém průběhu posledních minut odpočítávání odstartoval raketoplán
Columbia k letu STS-3 s hodinovým zpožděním dne 22. března 1982 v 16.00.00,3
UT. Startovní hmotnost celé sestavy činila 2 031619 kg, o 1365 kg více
než při předchozím letu. Trvání zkušebního letu bylo stanoveno na 7 dní
(přesně 171 hodinu a 24 minuty). Hlavním cílem letu byla tentokrát prověrka
tepelných vlastností raketoplánu za různých režimů letu po oběžné dráze,
další ověřování dálkového manipulátoru a upřesňování aerodynamického chování
družicového stupně během startu a přistávání. Kromě toho byly na palubě
vědecké přístroje souboru OSS-1, prototyp pouzdra pro malá autonomní užitečná
zatížení, prototyp zařízení pro výrobu monodispersních latexových částic
a zařízení pro elektroforézu.
Díky vyšší startovní hmotnosti bylo nutno pozměnit profil startu. Vzestupná
dráha již nebyla volena tak strmá, jako při prvních dvou zkušebních letech.
To znamenalo, že raketoplán dosáhl rychlosti zvuku v nižší výšce a že tedy
byl vystaven vyššímu aerodynamickému namáhání. Kosmonauti v té době opět
pozorovali odpadávání materiálu a pravděpodobně v téže době došlo k poškození
dlaždic systému tepelné ochrany na nose raketoplánu a na trupové klapce.
Pomocné startovací motory SRB dohořely podle plánu v T+126 s ve výši
49,8 km (asi o 1 km níže než při STS-2)
a při rychlosti o 15 m/s vyšší než při předchozích startech. Motory SRB
pokračovaly v balistickém letu a na padácích se snesly do Atlantiku, 340
km východně od ústí řeky Matanzas. Přestože se jeden ze tří padáků jednoho
SRB úplně nerozevřel a tento motor dopadl na hladinu vyšší rychlostí, byly
oba motory vyloveny nepoškozené a o den později již byly v přístavu Canaveral.
Zachránit se také podařilo pět ze šesti padáků.
Po dosažení rychlosti M = 8 přibližně v T+4 min oznámil Fullerton nebezpečný
růst teploty mazacího oleje v hydraulickém čerpadle č. 3. O půl minuty
později naskočil na palubní desce poplach, protože teplota překročila povolenou
horní hranici (165°C). Kosmonaut Terry G. Hart, sloužící jako spojař v
řídícím středisku v Houstonu, sdělil osádce, že zatím nehrozí žádné nebezpečí
a že odborníci ve středisku situaci s čerpadlem pečlivě studují. Olej je
chlazen vodním výparníkem, ve kterém zřejmě voda zamrzla a znemožnila efektivní
chlazení. Tento problém se v americkém kosmickém programu opakovaně objevuje
od samého počátku a je s podivem, že ho technici dosud nebyli schopni uspokojivě
vyřešit.
V té době se raketoplán dostal do takové vzdálenosti od místa startu,
že v případě vysazení jednoho motoru se již nemohl vrátit zpět na Kennedy
Space Center. V případě havárie by musel pokračovat v letu přes Atlantik
a přistát na základně Rota ve Španělsku.
V T+410s se ozval poplašný signál v důsledku vysoké teploty oleje v
APU č. 3 znovu. Spojař sdělil osádce, že technici uvažují o vypojení čerpadla,
jakmile raketoplán dosáhne takové rychlosti, že by případné vysazení jednoho
motoru SSME neohrozilo navedení na oběžnou dráhu. O 40 sekund později,
v T+450 s, dostala skutečně osádka doporučení APU vypnout, což okamžitě
provedla. Hydraulický tlak zbývajících dvou čerpadel v této fázi letu již
postačoval na vychylování spalovacích komor všech tří motorů SSME.
Raketoplán pokračoval v letu a v T+614s, přesně podle plánu, byly motory
SSME vypojeny. Raketoplán byl ve výšce 105,6 km, ve vzdálenosti 1410 km
od místa startu a pohyboval se inerciální rychlostí 7827 m/s. Oddělení
nádrže ET proběhlo bez jakýchkoli problémů. Nádrž o vlastní hmotnosti 34
369 kg (o 645 kg méně než při letu STS-2)
pokračovala v balistickém letu a její zbytky dopadly do Indického oceánu
v bodě o souřadnicích 98°42'v.d. a 32°42'j.š.
Osádka dostala souhlas k pokračování v letu. Nejprve byla vypojena zbývající
dvě hydraulická čerpadla a v T+633 s kosmonauti uskutečnili manévr OMS-1.
Dva manévrovací motory na zádi raketoplánu se zapálily na dobu 87 sekund
a dodaly raketoplánu dodatečný impuls 46,6 m/s. Na rozdíl od předchozích
zkušebních letů, kdy se operační výšky dosahovalo postupně, přešli kosmonauti
tentokrát přímo na přechodovou dráhu s parametry - hp = 85 km, ha = 240
km. Po této dráze se pohybovali polovinu oběhu kolem Země. Po dosažení
apogea, v T+42 min nad Indickým oceánem, uskutečnila osádka manévr OMS-2
(Ov = 46,3 m/s), kterým dosáhla výsledné oběžné dráhy s těmito parametry:
hp = 242,0 km, ha = 242,6 km, P = 89,3 min, i = 38° (plánována byla kruhová
dráha ve výši 242,6 km).
Kosmonauti otevřeli nákladový prostor a aktivovali radiátory klimatizačního
systému. Na počátku třetího oběhu dostali další souhlas s pokračováním
letu a mohli konečně svléknout skafandry.
První
hodiny na oběžné dráze byly značně krušné pro velitele Columbie plk. Lousmu.
Trpěl těžkou kinetosou, zvracel a nemohl jíst, přestože si preventivně
vzal dostatečnou dávku prostředku proti nevolnosti. Lousma je zřejmě velice
citlivý na kinetosu; podobnými potížemi trpěl již při prvním letu do vesmíru.
V důsledku těchto potíží se poněkud protahovaly přípravy k jednotlivým
experimentům. Kosmonauti aktivovali přístroje ze souboru OSS-1. Při tom
došlo k nepříjemné závadě. V zařízení pro měření intenzity slunečního ultrafialového
záření došlo ke koronovému výboji, který "zmátl" řídicí počítač,
takže spektrometr zůstal zablokován na vlnové délce 270 nm. Také jeden
z detektorů rentgenového polarimetru vykazoval nižší citlivost, než bylo
naměřeno před letem.
V průběhu prvních oběhů byl raketoplán udržován v pomalém otáčení, aby
se vyrovnala teplota jeho povrchu (tzv. mód PTC - Passive Thermal Control).
V druhé polovině dne vyzkoušeli kosmonauti autostabilizaci raketoplánu
v gravitačním gradientu tím, že orientovali podélnou osu raketoplánu směrem
do středu Země. Potvrdilo se, že gravitační stabilizace pracuje spolehlivě,
což bude mít obzvláštní význam pro dlouhodobé technologické pokusy v mikrogravitaci.
Raketoplán se vůbec choval velice stabilně; osádka nastavila v počítačích
toleranci udržování polohy na ±1° a přesto se neobjevila příliš vysoká
aktivita motorů stabilizačního systému RCS. V průběhu sledování Slunce
přístrojí OSS-1 bylo dosaženo stability lepší než ±0,14° v klopení a ±0,02°
v bočení.
Večer 22. března, než šli kosmonauti spát, otočili raketoplán zádí proti
Slunci, aby zjistili vliv stálého ozařování motorového prostoru Sluncem.
V této poloze letěl raketoplán i celý následující den.
Vzhledem k tomu, že velitel trpěl kinetosou, rozhodlo řídící středisko
zmírnit tempo práce osádky. Noční odpočinek byl prodloužen o hodinu. Ráno
23. března hned po probuzení si Lousma všiml, že před okny pilotní kabiny
chybí několik dlaždic systému tepelné ochrany. Řídící středisko doporučilo,
aby kosmonauti provedli inspekci povrchu raketoplánu pomocí televizních
kamer namontovaných na kanadské mechanické ruce.
Tím se v podstatě nenarušoval plán činnosti, neboť zkoušky manipulátoru
bez zátěže byly tak jako tak naplánovány na dopoledne druhého dne letu.
Krátce po aktivaci manipulátoru však selhala televizní kamera umístěná
poblíže zápěstního kloubu, i kamera namontovaná v zadní části nákladového
prostoru. Také se nepodařilo uvést do chodu šest 16mm kamer rozmístěných
v nákladovém prostoru. Tyto kamery měly fotogrammetricky sledovat pohyby
dálkového manipulátoru a umožnit tak vyhodnocení přesnosti manévrování.
V provozu zůstala nakonec jedině další televizní kamera, připevněná
na dálkovém manipulátoru poblíže loketního kloubu. Pomocí této kamery bylo
možno prozkoumat značnou část povrchu raketoplánu. Zjistilo se, že chybí
25 bílých dlaždic na povrchu pilotní kabiny a 25 dlaždic na brzdicí klapce
a na spodku raketoplánu. Naštěstí všechny chybějící dlaždice byly opět
na místech nepříliš tepelně namáhaných.
Třetí a čtvrtý den letu byl raketoplán obrácen ke Slunci přídí. V této
poloze jsou systémy družicového stupně nejméně tepelně namáhány, ale zato
hrozí nebezpečí podchlazení manévrovacích motorů na zádi raketoplánu. Ukázalo
se však, že tepelná izolace je natolik kvalitní, že i po 80 hodinách zastínění
je teplota motorů v přijatelných mezích.
Dne 24. března byl zapojen aktivní magnetosférický experiment. Z elektronového
děla byl vysílán paprsek elektronů, který byl zaměřován směrem k družicím
Dynamics Explorer 1, ISEE 1 a ke dvěma kanadským ionosférickým družicím
ISIS 1 a 2. Všechny tyto družice měly registrovat změny v magnetických
a elektrických polích, vyvolaných elektronovým paprskem. Osádka raketoplánu
pozorovala paprsek infračervenou televizní kamerou i vizuálně jako slabou
záři doprovázející vystřelovaný paprsek. Přístroje raketoplánu registrovaly
rádiový šum na frekvencích od 100 Hz do 100 kHz. Na pokusech se také podílely
pozemní observatoře v USA, Brazílii, Kanadě, na Novém Zélandu, Portoriku
a v Antarktidě.
Nepříjemné zjištění čekalo osádku 25. března. Selhal totiž částečně
jeden ze spojových okruhů na pásmu S a krátce nato vysadil i druhý. Jeden
z nich se však podařilo v průběhu dalšího letu znovu uvést do plného provozu
prostým vypnutím a znovu zapojením.
Dne
25. března, přibližně v 15.15 UT, když se raketoplán nacházel nad Tichým
oceánem, plk. Fullerton znovu aktivoval dálkový manipulátor. Za pomoci
palubního počítače a kontrolován velitelem Lousmou, který sledoval pohyby
manipulátoru triedrem, navedl Fullerton ruku manipulátoru ke kotvičce na
horní podstavě pouzdra s přístroji pro měření vlastností plazmatu a pouzdro
zachytil. Opatrným manévrováním pak pouzdro o hmotnosti 160 kg uvolnil
z lože a provedl s ním řadu manévrů v okolí raketoplánu. V průběhu dalšího
letu se uskutečnilo celkem 7 hodin pokusného manévrování pouzdrem s cílem
zjištění vlastností manipulátoru adalších 13 hodin manévrování pro vědecká
měření s cílem získat údaje o poruchách v plazmě, působených jednak letem
raketoplánu magnetosférou, jednak, vlivem elektronového paprsku vystřelovaného
z elektronového děla z nákladového prostoru.
Původně mělo být k zatěžkávacím zkouškám použito dálkového manipulátoru
mnohem těžšího souboru přístrojů IECM pro měření kontaminace. Bohužel selhání
televizní kamery na zápěstí mechanické ruky znemožnilo vytažení tohoto
užitečného zatížení. I když by bylo možno vmanévrovat manipulátor k IECM
jen pomocí počítače, bez vizuální kontroly. vedení letu nechtělo takovou
akci riskovat, dokud nebude dostatek zkušeností s ovládáním manipulátoru.
Předpokládalo se, že nejtěžším manévrem bude opětné usazení detektoru
plazmatu zpět na plošinu v nákladovém prostoru. Fullerton však tento manévr
provedl bez potíží hned napoprvé.
Odpoledne 27. března byl raketoplán přemanévrován tak, aby po dobu 28
hodin nastavil Slunci vnitřek nákladového prostoru. V této orientaci je
klimatizační systém raketoplánu nejvíce zatížen. Přesto nedošlo k přehřátí
přístrojů.
Orientace nákladového prostoru ke Slunci využili kosmonauti k intenzívnímu
pozorování Slunce astronomickými přístroji souboru OSS-1. Podařilo se mj.
získat 15 min záznamu sluneční erupce rentgenovým polarimetrem.
Let se pomalu blížil do finiše a na Zemi začaly přípravy k přistání.
Velitel týmu kosmonautů John Young odletěl na Northropovo letiště do Nového
Mexika. aby se žúčastnil příprav k přistání. Mezitím již začalo předběžné
hodnocení výsledků letu. Ukázalo se, že spotřeba elektrické energie opět
nedosahovala předpokládaných l8kW v maximu, ale jen 16 kW. To potěšilo
především vědce, plánující energicky náročné experimenty na palubě raketoplánu.
Dne 28. března pokračovala astronomická měření. V průběhu dne zapojili
kosmonauti všechna tři hydraulická čerpadla a s potěšením konstatovali,
že všechna jsou v pořádku.
O den později zahájila osádka Columbie přípravy k návratu. Na 113. oběhu
kolem Země uzavřeli kosmonauti dveře nákladového prostoru, oblékli si skafandry
a zkontrolovali činnost všech systémů. Na oběžné dráze bylo všechno připraveno
k návratu.
Potíže však nastaly na Zemi. Nad střelnicí White Sands vál prudký nárazový
vítr, který pomalu sílil na písečnou bouři. Kosmonaut John Young proto
odstartoval na upraveném Gulfstreamu 2, který slouží k nácviku přistání
raketoplánu, aby ověřil možnost bezpečného přistání. Dohlednost se snižovala
až na 3 km a co horšího, na obou přistávacích drahách - 17, a 23 - se začaly
tvořit písečné návěje. Proto Young doporučil odložit přistání nejméně o
24 hodiny.
Osádka Columbie dostala příkaz odvolat brzdicí manévr pouhou čtvrthodinu
před zapálením motorů. Kosmonauti otevřeli nákladový prostor a svlékli
skafandry. Teď teprve měli dostatek času na pozorování krás naší Země.
Za normálních okolností měl mít raketoplán v tomto okamžiku ještě rezervu
pohonných hmot pro systém RCS nejméně na 48 hodin; podobné zásoby měl mít
i energetický a klimatizační systém. Ve skutečnosti však byly zásoby na
palubě nejméně dvojnásobné, takže raketoplán by mohl létat ještě další
čtyři dny. Proto rozhodnutí o prodloužení letu mohlo vedení letu udělat
bez výčitek svědomí.
Po celý den a první polovinu noci na 30. března stále vál na White Sands
silný vítr, který dosahoval rychlosti až 100 km/h. Vedení NASA začalo uvažovat
o možnosti přistání na betonové dráze na mysu Canaveral. Po půlnoci se
však vítr utišil a čety vojáků i pracovníků NASA se pustily do práce, aby
odstranily z přistávacích drah navátý písek.
Dopoledne bylo již počasí nad White Sands příznivé; jasno a slabý vítr
13 až 19 km/h s občasnými poryvy dosahujícími 48 km/h. Young opět vykonal
několik cvičných přistání a doporučil osádce Columbie optimální režim přistání.
Kosmonauti zahájili přistávací manévr v 15.13 UT zapálením motorů OMS
na dobu 149 s nad Indickým oceánem. Rychlost družicového stupně se snížila
o 82 m/s. Do hustých vrstev atmosféry vstoupila Columbia o 20 minut později,
ve vzdálenosti přes 6000km od místa přistání. Dráha 129. oběhu kolem Země
neprocházela přesně místem přistání, takže raketoplán musel v atmosféře
manévrovat, aby dosáhl požadovaného vybočení o 510 km ze směru letu. Tyto
manévry se prováděly poloautomaticky; Lousma dával prostřednictvím klávesnice
příkazy a vlastní pilotáž prováděl palubní počítač.
Ve
výšce 3000 metrů přešel velitel letu na plně automatický režim přistávání.
V té době měl raketoplán rychlost jen 528 km/h. Columbia sestupovala k
zemi pod úhlem 19° až do výšky 530 m, kdy došlo k prvnímu podrovnání na
1° při rychlosti 500km/h. Podvozek Columbie se v 16.04.49 UT dotkl přistávací
dráhy 17 asi 335 m od jejího prahu, přibližně 450 m před plánovaným bodem.
Přistávací rychlost činila 411 km/h, o 37 km/h více, než bylo optimum.
Při přistávacím manévru se plk. Lousmovi zdálo, že nos Columbie klesá
příliš rychle; proto instinktivně přitáhl řízení. Zásah však byl příliš
prudký, takže nos raketoplánu se zvedl a pak prudce dopadl zpět na zemi,
naštěstí bez následků. Dojezd raketoplánu bez jakéhokoliv brzdění činil
4518 m.
Osádka vystoupila z kabiny 40 minut po přistání a okamžitě se podrobila
lékařské prohlídce.
Raketoplán byl dne 6. dubna dopraven letadlem Boeing 747-SCA zpět na
Kennedy Space Center, kde následujícího dne začaly jeho přípravy k poslednímu
zkušebnímu letu STS-4, předběžně stanovenému
na 7. července t. r.
Tabulka 1. Trvání příprav na zkušební lety
------------------------------------------------
Přípravy STS-1 STS-2 STS-3 STS-4*
dní
------------------------------------------------
Budova OPF 612 104 69 43
Budova VAB 35 21 13 14
Rampa 39A 104 73 34 21
Celkem (kalend. dní) 751 198 116 78
Celkem (prac. dní) 668 178 97 64
------------------------------------------------
*Plán
Tabulka 2. Přehled užitečného zatížení STS-3
------------------------------------------------------------
Zatížení Hmotnost (kg)
------------------------------------------------------------
Přístroje OSS-1 2 264,4
Montážní plošina Spacelabu 850,5
Kabeláž a mechanické úchyty OSS-1 377,4
Reaktor na výrobu monodispersních latexových částic 76,7
Aerodynamické měřicí přístroje ACIP 125,6
Pouzdro pro autonomní užitečné zatížení
(Get-Away Special) 324,3
Zařízení pro elektroforézu 37,6
Přístroje pro měření kontaminace IECM a měřicí
zařízení pro zkušební let DFI 5 O15,0
Různá kabeláž apod. 586,9
------------------------------------------------------------
Celkem 9 658,4
------------------------------------------------------------
Aktualizováno : 15.06.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-3/index.htm)
