Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-7 Ch/F-2
tisk 
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1983-059A 18.06.1983 24.06.1983 6d 2h24m SPAS (opět zachycen)


Posádka STS-7
Posádka :
Crippen,R.L.[VE] | Hauck,F.H.[PL] | Fabian,J.M.[MS] | Ride[ová],S.K.[MS] | Thagard,N.E.[MS]

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-7 v NASA ]


Znak STS-7Popis letu : (převzato z L+K 18-19/83 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-7

TANEC KOLEM DRUŽICE

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Vzhledem k téměř čtvrtletnímu zpoždění startu STS-6, způsobenému vážnými technickými závadami na motorech Challengeru, museli technici maximálně urychlit přípravy startu STS-7, aby nebyl ohrožen termín plánovaného startu Columbie (STS-9) se Spacelabem. Díky nastavovaným sobotním a nedělním směnám i usilovné práci v noci, se podařilo stihnout vše za dva měsíce, přesně za 60 pracovních dnů.

V rámci přípravy STS-7 došly 30.11.1982 na Kennedy Space Center dvě družice, Anik C2 a Palapa B1; 3. ledna provedli pracovníci střediska jejich usazení do kolébek. Západoněmecká družice SPAS-01 se k nim připojila až v polovině měsíce.

Dne 9. února bylo zahájeno sestavování startovních motorů SRB na pohyblivém vypouštěcím zařízení MLP-1 v budově VAB. K poletovým opravám raketoplánu došlo 17. 4., osm dní po ukončení jeho prvního letu. Poškozená plstěná izolace na modulech OMS byla nahrazena asi 170 dlaždičkami. Dalších 120 dlaždic nahradilo ablativní ochranu na elevonech a asi 60 dlaždic, poškozených za letu, bylo vyměněno za nové. Úprava Challengeru včetně nezbytných prověrek trvala celkem 35 dnů. Dne 21. 5. byl raketoplán převezen z OPF do VAB a připojen k ET a SRB. O pět dní později putoval spolu s mobilním vypouštěcím zařízením MLP-1 na rampu 39A.

Zkušební odpočítávání 3. 6. za účasti osádky proběhlo bez problémů, takže vlastní odpočítávání mohlo započít 16. 6. za stavu T 40h. Podstatné zkrácení doby jeho průběhu bylo umožněno tím, že řada operací, např. tlakování RCS a OMS, nebo příprava palivových článků, proběhla mimo rámec odpočítávání.

V den startu, 18. 6., byla osádka probuzena v 07.20 UT a po dvou a půl hodinách, přesně v 08.45 UT, nastupovala pětice kosmonautů do Challengeru.

R. L. Crippen jako jeho velitel účastník letu STS-1 (viz L+K 57, 1981, č. 14, s. 547), F. H. Hauck, zvaný "Rick", jako druhý pilot a tři letoví specialisté: J. M. Fabian (MS-1), a S. K. Rideová, fyzička a specialistka na ovládání dálkového manipulátoru (MS-2). Do kosmického prostoru se tedy potřetí vydávala žena, ovšem až 20 let po sovětské kosmonautce V. Těreškovové a rok po S. Savické.

Osádku Challengeru doplňoval lékař N. E. Thagard (MS-3). O jeho účasti na letu bylo rozhodnuto dodatečně, po potížích osádky STS-5 s kinetózou.

V průběhu odpočítávání se projevily tři menší závady. Nejdříve došlo k úniku plynného vodíku z ventilu v potrubí, jímž se doplňuje vodík do nádrže ET až do okamžiku startu. Po několikerém otevření a uzavření ventilu se těsnění naštěstí umoudřilo.

Při zapojení záložního časovacího zařízení (zažehuje SRB a odstřeluje přídržné šrouby) se na tomto systému objevila přechodná chyba, která zmizela sama od sebe.

Zdánlivá závada se projevila i v elektrickém propojení urychlovacích stupňů PAM: vypadalo to, jakoby kabely mezi nimi a družicemi byly přehozeny, ale tento předpoklad se nepotvrdil.

Start STS-7Další komplikace způsobily povětrnostní podmínky. Nad Kennedy Space Center táhly mraky a z Dakaru bylo hlášeno počasí pod psa. Když se asi hodinu před startem trochu zlepšilo, raketoplán přece jen vzlétl podle plánu v 11.33 UT. Jeho hmotnost v okamžiku startu činila 2 034 666 kg, o 1926 kg méně, než při STS-6, což padalo na vrub menšího užitečného zatížení.

Na rozdíl od předchozích letů proběhlo navádění na dráhu přesně podle plánu, zatímco dříve docházelo až ke kilometrovým odchylkám ve výšce. Kromě startu a období maximálního aerodynamického zatížení mezi T+28 s až T+75 s, kdy byl tah hlavních motorů snížen na 75%, pracovaly SSME po celou dobu na 104% výkonu.

V T+08.20 dosáhl Challenger balistické dráhy ve výši 105,6 km, s apogeem 152 km a perigeem -2 km. Po odhození ET přivedly manévry OMS-1 (v T+10 min) a OMS-2 (T+44 min) raketoplán na prakticky kruhovou dráhu 289-305 km se sklonem k rovníku 28,5° a dobou oběhu 90,46 min.

Po otevření nákladového prostoru a po příslušných přípravách a prověrkách vypustila osádka Challengeru při přeletu rovníku v 09.29 GET (čas od startu) družici Anik C2. Chyba v poloze byla při tom menší než 450 m, chyba v nasměrování menší než 0,085°. Vypuštění proběhlo stejně jako při letu STS-5 (viz L+K 59,1983, č. 5, s.183).

Družice Anik byla krátce po vypuštění v 10.46 GET převedena motorem PAM-D na přechodovou dráhu a později, 21. 6., ji vlastní motor uvedl na předběžnou stacionární dráhu po níž se pohybovala do místa určení. K jejímu zakotvení došlo 24. 6.

Raketoplán po vypuštění Aniku C2 provedl v 09.44 GET, tedy ještě před zážehem PAM-D, manévr OMS-3, kterým se vzdálil od družice na bezpečnou vzdálenost. Jeho osádka, zbavená jedné starosti, se uložila ve 13.22 GET k osmihodinovému odpočinku.

Druhý den letu Challengeru (19. 6.) proběhl ve znamení nejrůznější činnosti. Nad Atlantikem ve 26.03 GET došlo k vypuštění Palapy B1. Vymršťovací pružiny udělily této telekomunikační družici rychlost 0,85 m/s, raketoplán se od ní po čtvrt hodině letu ještě více vzdálil manévrem OMS-4 a za další půlhodinu přivedl zážeh urychlovacího stupně PAM-D satelit na přechodovou dráhu. Konečná úprava této dráhy na geostacionární proběhla o den později, 20. 6.

Osádka na palubě raketoplánu měla zatím jiné problémy. V průběhu dne zaznamenaly přístroje pozvolný pokles tlaku v hydraulickém systému APU č. 2, přesně řečeno v rezervoáru jeho tlakové kapaliny. Pokles činil přibližně 345 kPa za den, tedy více než připouštěla norma. Malým oběžným čerpadlem se pokles sice dal vyrovnat, nicméně celý systém i tak zůstával podezřelým.

Odpoledne, kolem 16.45 UT, aktivoval Fabian reaktor na výrobu latexových kuliček (MLR) a pak spolu s Rideovou prověřovali systémy západoněmecké družice SPAS-01. Další hodina padla na prověřování funkce dálkového manipulátoru a konečně, ve 22.15 UT, těsně před ulehnutím, spustil Fabian materiálové pokusy MEA a MAUS ze souboru OSTA-2, aby probíhaly v době odpočinku, kdy jsou rušivá zrychlení na palubě raketoplánu minimální.

Oba piloti byli přes den zaneprázdněni vlastní pilotáží Challengeru, případně zapínáním a vypínáním autonomních zatížení GAS. Poslední člen kolektivu, dr. Thagard, se pustil do studia vestibulárního aparátu, jehož dráždění je příčinou kinetózy, a do studia srdečního a cévního systému. Tyto výzkumy představovaly ostatně jeho pracovní náplň pro celou dobu letu.

Třetí den, 20. 6., začala Rideová aktivovat vědecké přístroje na palubě družice SPAS-01, usazené prozatím v nákladovém prostoru. Ovládání souboru aparatur ji zabralo nejen tento ale i celý následující den letu. Dne 21. 6. však elektronika ovládacího bloku družice dosáhla teploty 46 °C a začala dělat potíže, třebaže byla na Zemi testována až do 50 °C. Následkem toho technici v pozemním středisku rozhodli, aby volný let SPAS byl zahájen jen při teplotě elektroniky do 39 °C, což zaručovalo, že během samostatného letu teplota nepřekročí kritickou hranici 46 °C. V opačném případě by hrozilo nebezpečí, že družici nebude možno na dálku ovládat.

Tento den zpozorovali kosmonauti na okně W-5 (druhé zprava před piloty) malý kráter, skoro ve středu vnějšího skla, způsobený pravděpodobně mikrometeoritem, i když nelze zcela vyloučit srážku s tělesem umělého původu. O tom rozhodne poletová chemická analýza impaktního kráteru, který měl hloubku 0,45 mm a průměr 2,25 mm. Křemenné sklo bylo poškozeno v okruhu o průměru 5 mm. (Poškozená tabule byla po ukončení letu vyměněna za novou, aby narušené místo vlivem aerodynamického a tepelného namáhání nebylo příčinou větší škody.) Podobné jevy pozorovaly i osádky při dlouhodobých letech na stanicích Saljut.

Pro zbytek osádky Challengeru proběhl třetí a také čtvrtý den letu ve znamení manévrů s raketoplánem a prověřování jeho systémů, což byla záležitost pilotů, zatímco Fabian měl na starosti materiálový experiment MAUS a také pokusy s elektroforézou.

SPAS na RMSPátý den, 22. 6., byl věnován volnému letu SPAS-01. Přípravné práce započaly kolem 06.15 UT. Fabian nejprve uchopil dálkovým manipulátorem družici za kotvičku na horní straně a po uvolnění zajištovacích zámků vyzvedl SPAS nad nákladový prostor. V 08.05 UT uvolnil elektromagneticky ovládané kleštiny, nechal družici asi minutu volně vznášet nad nákladovým prostorem a pak ji znovu uchopil manipulátorem. Vzhledem k bezvadnému průběhu této zkušební operace povolilo řídicí středisko uvolnit družici definitivně, třebaže teplota její elektroniky byla v té době na 38 °C, tedy blízko stanoveného limitu.

Crippen teď pilotoval raketoplán od pomocné palubní desky. Fabian po jeho pravici ovládal manipulátor, Rideová se z křesla velitele připravovala na řízení letu družice, Hauck na svém místě sledoval systémy Challengeru a lékaři připadl úkol reportéra s fotoaparátem a s kamerou. Celý proces byl ještě sledován televizními kamerami na raketoplánu a družici.

Obě tělesa letěla zpočátku ve formaci, ve vzdálenosti asi 27 m. Pak Crippen odmanévroval raketoplán směrem k Zemi, až dosáhl relativní rychlosti vzdalování 75 mm/s.

Challenger ze SPASuVe vzdálenosti 60 m pod SPASem Crippen klesání zastavil a snížil dopřednou rychlost. I tak raketoplán stále klesal a vzdálil se od družice na 300 m. Další manévr přivedl Challenger zpět do orbitální výšky SPASu, ovšem stále 300m před ni. V této vzdálenosti vyzkoušel Crippen radar a Rideová s Fabianem znovu prověřili dálkový manipulátor. Přibližování nazpět k družici proběhlo obloukovitými přískoky, protože současně se změnou horizontální rychlosti se dráha Challengeru změnila na eliptickou, raketoplán se dostával nad dráhu družice a to přirozeně vyžadovalo výškovou korekci.

Původně panovaly obavy, že velice jemné pilotování při setkávacím manévru (piloti mají možnost změnit relativní rychlost systému i jen o 3 mm/s) povede k značné spotřebě paliva pro manévrovací motorky. To se nepotvrdilo už na simulátoru a nyní, při praktické zkoušce, proběhlo všechno dokonce s úsporou asi 36 kg pohonných hmot.

V 11.45 UT byl Challenger již jen 180 m od družice a neustále se přibližoval. O deset minut později se vzdálenost snížila na 105 m a všechno šlo jako po másle. Ve 12.15 UT bylo již setkání ukončeno. Crippen při něm udržoval raketoplán ve stabilní poloze Fabian operoval s manipulátorem a Rideová stabilizovala SPAS. V okamžiku dotyku však stabilizační systém družice vypojila, aby zbytečně nereagoval na zásah manipulátoru.

S jednoduchým zachycením v klidu se však osádka Challengeru nespokojila. Rideová uvedla SPAS do rotace 0,1°/s a dr. Thagard dostal příležitost, aby se znovu uvolněnou rotující družici pokusil ulovit manipulátorem. Lékař se svého úkolu zhostil na jedničku. Rameno manipulátoru pak posunulo zachycenou družici do stínu raketoplánu, aby se její elektronika ochladila a osádka Challengeru oslavila úspěch první části operace obědem.

Po jídle začal tanec kolem družice nanovo. Tentokráte se pozornost soustředila na vliv spalných plynů z trysek motorů RCS, jež by při manévrování raketoplánu mohly narazit na povrch družice. Rideová převzala od Fabiana manipulátor. Hauck, který si prohodil místo s Crippem, postupně zastavoval Challenger 23,30 a 60 m od družice. Přitom se ukázalo, že ještě ve vzdálenosti 30m se SPAS po "ofouknutí" tryskami RCS otočila o plných 90°.

Následný setkávací manévr byl zahájen ze vzdálenosti 60 m. Družice byla stabilizována vzhledem ke hvězdám, nikoliv vůči Zemi, a tedy vzhledem k Challengeru pomalu rotovala. Raketoplán ji musel obletět tak, aby se k ní dostal z boku, ale uchopení manipulátoru ani tentokrát nečinilo Rideové obtíže. Stejně úspěšně dopadl i poslední pokus. Při něm Rideová pracovala s manipulátorem v nouzovém módu, tj. ovládala jednotlivé servomotory v jeho kloubech pouze páčkovými vypínači, bez jakéhokoliv přispění palubních počítačů. Sťastně polapená družice byla pak již uložena do nákladového prostoru raketoplánu.

Předposlední den letu, 23. 6., začal přípravami k přistání. Když piloti kontrolovali systémy raketoplánu, zamotalo jim hlavu hydraulické čerpadlo APU č. 3. Rozeběhlo se sice v pořádku, ale po 40 s chodu při zkoušce vychylování elevonů, otáčky čerpadla prudce poklesly, takže jej automatika vypnula. Příčinou poruchy byla nejspíše nečistota v hydrazinu, která ucpala trysku do komory, v níž se katalytickým rozkladem získává horký plyn pro pohon turbíny. Po opětovném spuštění se již závada neopakovala, avšak vedení letu začalo i tento APU pokládat za podezřelý.

Další část dopoledne strávila Rideová s Crippenem a Fabianem nácvikem práce se zatíženým manipulátorem. Družice SPAS-01, sloužící jako pokusný králík, byla opět vylovena z nákladového prostoru a letoví specialisté s ni manipulovali v bezprostřední blízkosti raketoplánu na patnáctimetrovém ramenu, ovšem tentokráte bez vypouštění.

Zbytek dne padl na ukončení experimentů a na úklid kabiny před přistáním.

Přistání, 24. 6., mělo proběhnout na Kennedy Space Center na Floridě a ještě 10 hodin předtím tomu počasí přálo. Kolem druhé hodiny ráno místního času však letěl Young na T-38 na obhlídku povětrnostních podmínek a konstatoval houstnutí mraků. Když se pak ještě začala tvořit přízemní mlha, dal v 06.30 UT ředitel letu Coen osádce raketoplánu pokyn, aby prozatím nezavírala dveře nákladového prostoru, protože přistání se odkládá nejméně o jeden oběh.

Při opětovném přeletu USA už povolení k uzavření dostali, ovšem s tím, že Challenger buď přistane na příštím, tj. 97. oběhu Země a to na Floridě, nebo na 98. obletu v Kalifornii na základně Edwards AFB. Prodloužení letu o jeden den nepřipadalo v úvahu, protože dvě ze tří hydraulických čerpadel APU už měla defekt a nebylo jisto, zda některé z nich nevysadí právě v kritickém období přistávání.

Jelikož počasí na Floridě se nejen nelepšilo, ale spíše zhoršovalo, dal nakonec Coen příkaz k přistání na základně Edwards.

K brzdění došlo jako obvykle nad Indickým oceánem, zapálením motorů OMS na 168 s. Hmotnost raketoplánu činila v té době 96 203 kg.

Přistání STS-7Průlet atmosférou proběhl normálně. Použití diverzního letiště znamenalo, že dráha probíhala 1367km jižně od místa přistání. Tuto odchylku museli kosmonauti manévrováním v atmosféře eliminovat. Bylo to téméř na horní hranici možností raketoplánu, který je schopen vybočit maximálně o 1390 km od původního směru letu.

Challenger, pilotovaný Crippenem, dosedl v pořádku na dráhu 15, asi 885 m za jejím prahem ve 13.57.10 UT.

Poletovým problémem zůstal co nejrychlejší přesun pracovníků, zajišťujících přípravu raketoplánu k přepravě zpět na místo startu. Přemístění 297 techniků a 29 tun nákladu obstaral Lockheed L-1101 společnosti Eastern Airfines, který v 11.30 UT, tedy ještě před dosednutím Challengeru, odletěl z Miami na Kennedy Space Center. V 15.30 UT odtud zamířil do Kalifornie.

Vzhledem k napjatému časovému rozvrhu letů Challengeru představovalo přistání v Kalifornii pro vedoucí pracovníky oddělení kosmických transportních systémů NASA značnou komplikaci. Přesun znamenal ztrátu šesti dnů, kterou bude nutno pracně dohánět.

Jinak byl let vcelku úspěšný. Novinkou bylo vypuštění a opětné zachycení družice SPAS-01, manévr, který se bohužel dá využívat také vojensky ...


Aktualizováno : 23.06.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-7/index.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.191192 vteřiny.