kosmo.cz

M.označení	Start	Přistání	Délka letu	Poznámka
1985-104A	30.10.1985	06.11.1985	7d 0h45m	Spacelab D1

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-61-A v NASA ]

Popis letu : (převzato z L+K 14/86 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-61-A

PRONAJATO NĚMECKU

ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.

Na svůj předposlední let pod hlavičkou STS-61-A, odstartoval Challenger 30. 10. v pravé poledne místního času, tj. v 17.00 UT. Předtím byly ovšem ještě nějaké potíže. Počasí pohrozilo hurikánem Juan, který naštěstí přešel přes střední Floridu ještě před startem. Horší byla závada na palivové baterii č.1 - pokles teploty v kondenzátoru, kde se odděluje voda, vznikající v článcích, od plynného vodíku. Poměrně značný povolený teplotní rozsah -54 až 68 °C - vlivem mechanické závady na regulačním ventilu chladicího systému tentokráte nepostačoval: baterie měla pouze 50,5 °C. Přesto byl start raketoplánu povolen, protože i zbývající dvě baterie by postačily zásobovat energií všech 76 experimentů, připravených na palubě. Challenger měl v nákladovém prostoru nejen kontejner MEA s materiálovými experimenty, ale hlavně dlouhý přetlakový modul Spacelab D-1 (D jako Deutschland), připojený tunelem na obytné prostory. Experimenty byly rozděleny do několika tematických skupin. Fyziku kapalin v beztížném stavu zastupovalo studium kapilárních sil, Marangoniho konvekce, difúze a chování kapalin v blízkosti kritického bodu. V oblasti krystalizace a tuhnutí tavenin se vědci zaměřili na dynamiku tuhnutí, přípravu monokrystalů a kompozitních látek. Biologické experimenty sledovaly funkci buněk ve stavu beztíže, růst organismů a gravitační orientaci rostlin. Lékařka dr. Dunbarová měla na starosti chování vestibulárního aparátu a jeho adaptaci na prostředí bez tíže. Technické experimenty se tentokrát omezily na navigaci a v nákladovém prostoru čekal kontejner s družicí GLOMR, určenou pro retranslaci dat z bójí, detekujících pohyb ponorek pod vodou. Tato družice měla být vypuštěna už v dubnu 1985 při letu STS-51-B, ale pro závadu na bateriích se uvolnění z kontejneru nezdařilo.

Na takové množství práce nastoupila do Challengeru zesílená, osmičlenná osádka. Velitel Henry W. Hartsfield a jeho pilot pplk. Steven R. Nagel. Letoví specialisté plk. James F. Buchli, plk. Guion S. Bluford a již jmenovaná lékařka dr. Bonnie J. Dunbarová: Specialisty pro užitečné zatížení, či snad vědeckými pracovníky byli dr. Wubbo J. Ockels z Nizozemí, matematik a fyzik v jedné osobě, dr. Ernst Messerschmid, nukleární fyzik, a dr. Reinhard Furrer, specializovaný na fyziku pevných látek. Oba poslední byli občany NSR a také řízení experimentů se tentokrát mělo uskutečnit poprvé ze západoněmeckého řídicího střediska v Oberpfaffenhofenu poblíž Mnichova. Jednacím jazykem zůstávala angličtina, ovšem v nezbytných případech bylo povoleno užívat i němčiny.

Challenger tedy odstartoval k plnění náročného vědeckého programu za složité mezinárodní spolupráce, ovšem hned na samém začátku letu ho očekávaly problémy zcela jiného druhu. Krátce po prvním manévru, v T+11 min, se ukázalo, že selhal regulátor tlaku hélia v pravém modulu zadních motorů RCS. Tento regulátor slouží ke snížení tlaku z 20,7 MPa na provozní hodnotu 1,7 MPa, kterou se vytlačují monometylhydrazin a oxid dusičitý do motorů. Regulátor se zasekl v poloze zavřeno, takže provozní tlak začal klesat. Situace však nebyla kritická. Systémy RCS jsou vybaveny dvěma nezávislými přívodovými větvemi, takže osádka Challengeru prostě přešla ze systému A na systém B. Tím se všechno spravilo, ovšem bezpečnostní rezerva byla vyčerpána.

V T+45 min přešel raketoplán dalším manévrem na konečnou kruhovou dráhu ve výši 330km nad Zemí, se sklonem 57° k rovníku. Vlastní práce v kosmu mohly začít. Hned první den letu byla v kontejneru vypuštěna družice GLOMR, ale ještě dříve, v T+3 h 30 min, zahájila "modrá" směna (Nagel, Dunbarová a Furrer) oživování Spacelabu. Když byla pět hodin po startu laboratoř plné oživena, převzalo její řízení západoněmecké středisko. Zpočátku došlo k potížím s komunikací vlivem poruch, ale brzy se i to upravilo. Houston byl odsouzen k druhořadé úloze pozorovatele. Odrazilo se to i v typické farmě navazování spojení: "Challenger, zde Houston. Nemáte-li nic nového pro nás, přepínáme linku Země-vzduch na D-eins München!"

V NSR si v průběhu letu pochvalovali "živý" přenos z experimentů a oprav. Byl to sice drahý špás, protože NSR si musela pronajmout potřebné přenosové kanály na družicích Intelsat, ale vyplatilo se to. Zvláště si liboval italský profesor Napolitano, neboť mohl bezprostředně usměrňovat pokus s Marangoniho konvekcí, který Ockels prováděl kdesi nad opačnou stranou zeměkoule ve výši 330 km.

Méně spokojení už byli západoněmečtí pracovníci a to ne snad se spojením či s experimenty, ale proto, že byli zahrnuti do kategorie "specialistů pro užitečné zatížení". Trvali na označení "vědec-kosmonaut", tak jak je to zvykem v SSSR. První západoněmecký kosmonaut Ulf Merbold se doslova rozčiloval: "Je přece nutno dělat rozdíl mezi nějakým senátorem nebo arabským princem a mezi vědci , kteří létají na palubě raketoplánu!"

Osobní stanovisko naštěstí nemělo vliv na pracovní výkon "postižených". Na 76 experimentech se uskutečnilo celkem 120 pokusů. Přitom ovšem byly jako obvykle technické potíže se zařízením, ale díky výborné souhře osádky Challengeru s oběma řídicími středisky a vědci na Zemi přesáhla úspěšnost 80% plánovaného programu. Pokusy probíhaly nepřetržitě, protože se po 12 hodinách pravidelně střídala modrá" směna s "červenou" (Buchli, Bluford a Messerschmid). Velitel Hartsfield a dr. Ockels zaskakovali dle potřeby.

Zajímavým experimentem byly pokusy s drážděním vestibulárního aparátu na pohyblivé sedačce, usazené na kolejnicích v ose laboratoře. Ukázalo se, že člověk je daleko citlivější na velikost urychlení, než se předpokládalo. Tyto pokusy však bylo nutno koordinovat s dalšími experimenty, protože citlivost se neomezovala jen na pokusné osoby, ale jejich urychlování elektromotorem vyvolávalo v raketoplánu nežádoucí mikrogravitační pulsy.

Na některých experimentech se objevily technické potíže přímo, takže osádka Challengeru se nevyhnula ani obvyklým opravám a úpravám. Například u zrcadlové peci ELLI netěsnil vakuový plášť a Messerschmid za pomoci Ockelse ji musel upravit tak, aby byla schopna provozu i bez vakua. Opravdu si vyžádala i izotermální pec, do níž byl nesprávně vložen vzorek. K odstranění synchronizačních závad na navigačním experimentu Navex postačilo prosté odpojení od hlavních palubních hodin raketoplánu. Pracovníci na Spacelabu se však museli vypořádat i s netěsností, která působila unikání vzduchu z laboratoře. Vzhledem ke skluzu způsobenému technickými závadami žádali kosmonauti i vědci o prodloužení letu o jeden den. Pra malou zásobu vodíku pro palivové články však řídicí středisko jejich žádost zamítlo, i když palivová baterie č. 1 kromě nižší teploty žádné potíže během letu nedělala.

Poslední experiment proběhl těsně před koncem letu. Při přistání raketoplánu bylo poprvé odzkoušeno řízení pomocí ovladatelného otočného příďového podvozku. Tuto změnu v konstrukci si vynutily problémy s přistáním za silnějšího bočního větru, jako tomu bylo u letu 51-D. Tehdy při silnějším diferenciálním brzdění došlo k zablokování kol a k prasknutí jedné z pneumatik. Nový typ podvozku prokázal zlepšení řiditelnosti po dosednutí Challengeru dne 6. 11. v 17.44 UT na dráhu 17 základny Edwards AFB.

Aktualizováno : 18.07.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-61a/index.htm)