kosmo.cz - Pilotované lety - STS

M.označení	Start	Přistání	Délka letu	Poznámka
1995-007A	02.03.1995	18.03.1995	16d15h09m	Astro-2

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-67 v NASA ]

Popis letu : (převzato z L+K 1/96 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-67 / Astro-2

ULTRAFIALOVÉ NEBE

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Protože raketoplán Endeavour dokončil svoji předchozí misi (STS-68) vlivem nepříznivého počasí na kalifornské letecké základně Edwards AFB, byly přípravy na jeho následující let (STS-67) zahájeny teprve 21. října 1994 poté, když se letecky vrátil na Floridu. Zde ho pracovníci KSC umístili do haly č. 1 v budově OPF.

Mise STS-67 měla být plně věnována astronomii. Jeho hlavní užitečné zatížení připravované v budově OCB sestávalo ze souboru astronomických dalekohledů ASTRO-2, umístěném na dvou paletách ze stavebnice Spacelab. Soubor byl doplněn válcovou přetlakovou nádobou zvanou "iglů", která obsahovala většinu elektroniky.

V kompletu tentokrát chyběl rentgenový dalekohled BBXRT, který byl do předchozí mise ASTRO-1 (STS-35, viz L+K 67, 1991, č.10, s. 393) připojen na poslední chvíli na přání astronomů. Ti se právě zajímali o supernovu 5N1987 ve Velkém Magellanově oblaku.

Výsledek mise STS-35 byl natolik významným přínosem pro astronomii, že se vedení NASA již v květnu 1991 rozhodlo uskutečnit další podobnou expedici. Původně se počítalo s devíti - až desetidenním letem; protože však v roce 1994 byl již k dispozici systém EDO, měla nakonec mise STS-67 trvat plné dva týdny. EDO byl v OPF zabudován do zadní části nákladového prostoru raketoplánu Endeavour. Dodatečná zásoba kyslíku a vodíku pro palivové články, kterou nesl, umožňovala šestnáctidenní let s železnou rezervou pro další dva dny pobytu v kosmickém prostoru.

Pak přišla na řadu sestava ATLAS-2 o celkové hmotnosti 7885 kg, která byla vypravena z OCB 14. prosince 1994 a krátce nato uložena do nákladového prostoru. Současně s propojováním palety ATLAS na systémy družicového stupně probíhaly i montážní práce na raketoplánu samotném. Od pondělka 19. prosince se rozeběhla instalace nové trojice hlavních motorů SSME (výr. č. 2012, 2033 a 2031), přerušená jen volnem v době vánoc a Nového roku.

V prvním lednovém týdnu roku 1995 pokračovalo intenzívní testování systému přístrojů ASTRO-2. To měli na starosti technici výzkumných týmů, zatímco pozemní personál kosmodromu se zabýval demontáží pravého modulu motorů OMS, u něhož zlobily měřicí senzory. Další skupina pokračovala v instalaci hlavních motorů: poslední SSME byl namontován 6. ledna, ale opravený pravý modul OMS se vrátil na své místo teprve o dvanáct dní později. Prověrky stavu raketoplánu se tím trochu zdržely, takže převoz do VAB sklouzl z původně plánovaného 25. ledna až na časné ranní hodiny 2.února (02.15 EST).

Připojení k SRB (soubor BI-071, výr. č. 360W043A a 630L043B) a k nádrži ET (výr. č. ET-69) stejně jako prověření celé sestavy bylo již jen rutinní záležitostí. Zkompletovaný raketoplán usazený na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-1 vyrazil 8. února v 07.44 EST směrem k rampě 39A a k jejím betonovým základům byl ukotven ve 14.05 EST.

Podobně jako u předchozí expedice byli tentokrát podezřelý z netěsnosti jeden z motorků RCS, pro změnu v poloze R3A. Jeho zkoušky přímo na rampě však ukázaly, že je vše v pořádku a také vyměněné turbočerpadlo hydrauliky APU č. 1 prošlo krátkým zkušebním zážehem na jedničku.

V neděli 12. února dorazila na KSC hlavní osádka družicového stupně. Tvořili ji velitel Stephen S. Oswald (STS-42 v lednu 1992 a STS-56 v dubnu 1993), pilot pplk. USAF William G. Gregory (nováček), velitelka užitečného zatížení a letová specialistka č. 3 (MS-3) dr. Tamara E. Jerniganová (STS-40 v červnu 1991 a STS-52 v říjnu 1992), dále freg. kpt. USN Wendy B. Lawrenceová (nováček) jakožto MS-2 a současně palubní inženýr, MS-1 dr. Jon M. Grunsfeld (nováček), specialista pro užitečné zatížení (PS-1) astrofyzik dr. Samuel T. Durrance (STS-53 v prosinci 1990) a jako PS-2 astronom dr. Ronald Parise (nováček). Sestava byla posílena ještě záložním PS, jímž se stal John-David Bartoe.

Zkušební odpočítávání za účasti této osádky proběhlo ve dnech 14. a 15. února a ještě tentýž den potvrdila komise FRR plánovaný termín startu na 2. března 1995 v 01.37 EST (06.37 UT). Délka startovního okna byla tentokrát omezena jen dobou, po kterou smějí astronauti ležet na zádech, tj. 2 hodinami a 30 minutami.

Ve čtvrtek 16. a v pátek 17. února byla rampa vyklizena kvůli plnění nádrží OMS a RCS jedovatými hypergolickými látkami - asymetrickým dimetylhydrazinem a oxidem dusičitým.

Poté technici uzavřeli přístupy do motorového prostoru, instalovali pyrotechnické nálože a připravili nákladový prostor k uzavření. Určitou komplikaci znamenala výměna magnetopáskové paměti pro palubní počítače, kterou bylo nutno (tradičně) ukrást, přičemž postiženým byl tentokrát raketoplán Discovery. Tato malá závada však neměla vliv na časový harmonogram příprav.

Nákladový prostor Endeavour byl uzavřen ze soboty na neděli 26. února. Ten den také znovu přiletěla na Cape Canaveral letová osádka a v pondělí 27. února v 02.00 EST (07.00 UT) začal ostrý countdown od T -43 h. V té době bylo největším problémem počasí. Meteorologové dávali pouhých 20 % naděje na podmínky vyhovující startu v plánovaném termínu. Všeobecně se očekávaly přeháňky a hustá, mnohavrstvá oblačnost. Tato předpověď však naštěstí nevyšla. Také technika se přizpůsobila s počasím, takže jediné zdržení startu - 73 sekund - zavinila diskuse mezi pozemním personálem ve firing room 3 střediska pro řízení startu (LCC - Launch Control Center) během posledního plánovaného přerušení v T -9 min. Tehdy totiž byly zjištěny problémy s topným tělískem ve výparníku vody v chladicím systému klimatizace. Vedení startovních příprav se po dohodě s řídicím střediskem v Houstonu rozhodlo použít záložního topení, takže i tato poslední překážka startu byla odstraněna.

Endeavour - kolos o hmotnosti 2 050 478 kg - vyrazil 2. března 1995 ke svému osmému letu v O1.38.12,989 EST (06.38.12,989 UT) a pod noční oblohou zamířil na východ nad Atlantik.

O průběhu startu nelze říci nic neobvyklého. Vyhaslé motory SRB se oddělily v T +125,04 s a později - za rozbřesku - byly vyloveny z oceánu. Signál MECO k vypojení hlavních motorů vydaly počítače v T +506,96 s a přibližně o jednu sekundu později tah SSME skutečně ustal. Malý okamžik totiž trvá, než poslední spalné plyny vyexpandují z trysek.

Téměř prázdné nádrže ET se raketoplán zbavil o necelé čtvrt minuty později, takže bez zbytečné přítěže stoupal do apogea své dráhy. Zde byl manévrem OMS-2 naveden na pracovní dráhu ve výši 348-352 km se sklonem k rovníku 28,5° a s periodou oběhu přibližně 91 minut.

Stejně dobře si vedla i osádka Endeavour. Po zvyku vědeckých expedic se rozdělila do dvou týmů. "Červenou" směnu utvořili Oswald, Gregory, Grunsfeld a Parise. Ta se po dosažení oběžné dráhy ihned uložila na kutě, zatímco "modří" (Jerniganová, Lawrenceová a Durrance) zahájili oživování astronomickýoh přístrojů v nákladovém prostoru. Vše šlo jako na drátkách. Jerniganová dokončila počáteční aktivaci krátce před 10.00 UT a v 11.47 UT už otočila dalekohledy za pomoci pointačního systému IPS tak, aby směřovaly ven z nákladového prostoru.

Jak osádka Endeavour, tak vědci na Zemi měli trochu vítr z pointačního systému IPS, který při minulé expedici poněkud zlobil. Tentokrát, alespoň prozatím, se choval vzorně, takže první automatické vyhledání orientačních hvězd se uskutečnilo kolem 12.30 UT. V té době už Durrance skončil s aktivací dalekohledů UIT a ihned se vrhl na podstatně složitější přístroj HUT.

Krátce před polednem houstonského času (kolem 17.30 UT) převzala štafetu v oživování a testování dalekohledů "červená" směna. Daleko se však s prací nedostala. Nejprve přišly potíže při aktivaci WUPPE a pak začaly unikat pohonné látky z jednoho z motorků RCS, přesněji z trysky R4R. Nebezpečí poškození citlivých detektorů agresívními látkami si proto vynutilo v 19.15 UT dočasné zaklopení krytů tubusů u dalekohledů až do doby, než piloti odpojili celý rozvod č. 4 od nádrží. Pokračovat v práci bylo možné až po úplném vyprázdnění uzavřeného rozvodu. Přístroje byly proto oficiálně předány vědcům shromážděným ve druhém řídicím středisku PCC (Payload Control Center) až v 19.53 UT.

Především šlo o to seřídit všechny tři dalekohledy tak, aby společně mířily do jediného bodu na obloze, protože bylo často žádoucí sledovat daný nebeský objekt současně trojím způsobem.

Když se v ranních hodinách dne 3.března vrátila do služby "modrá" směna, bylo již pozorování hvězd v plném proudu. Byly nutné jen občasné zásahy osádky Endeavour nezbytné tehdy, když astronauti vybírali a zaměřovali správnou pointační hvězdu při sledování nebeských cílů.

Ani piloti nezaháleli. Oswald a Gregory zahájili na obytné palubě sestavování experimentu MACE, který sloužil ke sledování dynamiky příhradových konstrukcí ve vesmíru. Na 3 metry dlouhém nosníku byly umístěny modely různých užitečných zatížení a astronauti hodlali v průběhu letu prověřovat, jak chvění jednoho přístroje může ovlivnit chod jiných procesů. Zpočátku se však u MACE projevily drobné potíže s přenosem povelů ze Země na přístroj.

Zpestřením v závěru pracovního dne byl interview, který kolem 23.00 UT poskytli Oswald a Parise místní televizní stanici v Cincinnati.

Třetí den letu - 4. března - probudilo řídicí středisko "modrou" směnu již kolem 03.00 UT; ranní vstávání však bylo oslazeno vzkazem díků od australských vědců, jejichž UV spektrometr umístěný ve dvou kanystrech GAS splnil už všech 100 % plánovaných pozorování. Dalekohledy HUT a WUPPE sledovaly v té době symbiotickou dvojhvězdu AX Per v souhvězdí Persea a hvězdu Wolfova-Rayetova typu EY CMa v souhvězdí Velkého psa ležící v nejjasnější Seyfertově galaxii NGC 4151. EY CMa představuje závěrečnou etapu života obří hvězdy až miliónkrát větší, než je naše Slunce. Dalekohled UIT pozoroval hvězdokupu NGC 6752 s velmi starými hvězdami a také spirální galaxii M 101.

Pozornost byla věnována ovšem i bližším objektům, např. Jupiteru a jeho vulkanicky aktivnímu měsíci Io.

Odpoledne se pozorování soustředila na spektroskopické pozorování kvazarů, což jsou objekty na hranici našeho vesmíru.

Raketoplán sám prozatím - až na neblahou trysku R4R - sekal dobrotu. Piloti se proto v odpolední směně mohli věnovat experimentu MACE. Bohužel ani přenos dat z přístoje do Houstonu nebyl perfektní, takže Oswald se pustil do hledání eventuální chyby, která mohla tkvět v přenosovém kanálu Ku, sloužícím ke vzájemné komunikaci mezi MCC a MACE.

Čtvrtý den letu - 5. března - osádka raketoplánu shledala, že intenzívní cvičení na veloergometru, zcela nezbytné pro udržení kondice astronautů při delším letu, poněkud ruší činnost pointačního systému. Obě pozemní střediska - PCC a MCC - se proto dohodla, že astronauti se budou cvičení věnovat pouze na denní straně oběhu a ukončí je dost včas, aby se Endeavour mohl "uklidnit' před zahájením sledování hvězd na noční straně.

Astronomická pozorování tak mohla pokračovat nerušeně dále. Dalekohledy se zaměřovaly na nejrůznější cíle ve vzdáleném i blízkém vesmíru. Nezanedbávaly se i jiné pokusy.

Oswald přemístil televizní kamery na obytné palubě tak, aby pozemní středisko mělo lepší přehled o experimentu MACE. Jeho kolega Gregory mezitím trénoval přistávací manévry raketoplánu na letovém simulátoru PILOT, tvořeném laptopem s elektronicky připojeným "kniplem".

O víkendu si osádka Endeavour pohovořila prostřednictvím vysílačky SAREX II se studenty v Austrálii, v Jihoafrické republice a v Indii.

Tammy Jerniganová, Wendy Lawrenceová a Sam Durrance se starali o další experimenty - zvláště o komerční materiálový pokus CMIX.

Oběžná dráha Endeavour se vlivem odporu atmosféry pomalu snižovala. Pátý den letu, tj. 6. března, ležela ve výši 344-354 km nad Zemí. Jinak vše probíhalo v poklidu.

Lawrenceová v průběhu toho dne pozdravila skupinu 19 nových adeptů-astronautů, kteří byli vybráni do jednoročního výcvikového kursu pro piloty raketoplánu a letové specialisty. Oswald se držel svého experimentu MACE a Gregory pilně proháněl programy na PILOTu. Letoví specialisté se starali především o laboratoř ASTRO-2.

"Asi jsem právě dosáhl světového rekordu v rychlosti nastavování dalekohledů," chvástal se John Grunsfeld, když se mu podařilo zachytit bílého trpaslíka GD 394 v souhvězdí Labutě. "Nejspíš však nebude uznán," dodal letový specialista, "protože mi přitom pomáhal nový software StarView, který jste nám ráno nahráli do palubních počítačů."

Kromě bílých trpaslíků sledovaly dalekohledy jasný kvazar 1700+64, ve snaze objevit mezihvězdné helium. Také šlo o pozorování dvojhvězd, např. Z And v souhvězdí Andromedy a ovšem i plynných mlhovin jako NGC 7023. UIT se jeden čas soustředil na spirální galaxii NGC 1097 a rádiovou galaxii Cen A v souhvězdí Kentaura. To je galaxie, která je nám poměrně blízká a která se právě touto aktivitou vyznačuje. Je to nejsilnější rádiový zdroj na jižní polokouli. Vědce v rámci komplexního studia tzv. lokální skupiny galaxií zajímala jedna hvězdokupa v Malém Magellanově oblaku. Do uvedené lokální skupiny patří také naše Mléčná dráha.

Jiným problémem, kterým se HUT zabýval, byly tzv. kataklyzmické proměnné hvězdy. Jedná se o dvojhvězdy, obíhající velmi blízko sebe. Proto u nich dochází k častým výbuchům, způsobeným přenosem velkého množství hmoty z jedné hvězdy na druhou. Tak např. VW Hyd v souhvězdí Hydry exploduje v průměru každých 20 dní. Proto také zde byla šance že se podobný fenomén podaří zachytit ,během mise STS-67. Stejně výbušnou hvězdou vhodnou ke sledování byla i YZ Can v souhvězdí Raka. Jiným středem zájmu dalekohledů HUT byly hvězdy v galaxii M l05 v souhvězdí Lva, nebo zbytek supernovy v souhvězdí Labutě která explodovala přibližně před 20 000 léty.

V úterý 7. března došlo k výpadku elektrické energie pro experiment CMIX, umístěný na obytné palubě Endeavour. Když Lawrenceová znova nahodila automatický jistič, zjistilo MCC, že v přístroji, přesněji řečeno v jeho inkubátoru CRIM, došlo ke zkratu v topení, které udržuje část vzorků při teplotě 20 °C (zbytek je chlazen na 4 °C). Naštěstí ze čtyř vzorků, které porucha postihla, byly již tři chemicky fixovány.

Lawrenceová také seřídila inerciální plošiny IMU a piloti zahájili pomalé vypouštění odpadní vody, které trvalo plných dvanáct hodin. Odpadní nádrže byly totiž skoro vrchovatě plné. V průběhu ranní směny proběhla nová kalibrace všech dalekohledů. Teprve pak se pokračovalo ve vědeckém pozorování. UIT sledoval hvězdokupu v souhvězdí Lodnímo kýlu, tvořenou extrémně starými hvězdami. HUT a WUPPE se soustředily na masívní modrou hvězdu psi Per v souhvězdí Persea, která rotuje tak rychle, že z jejích povrchových vrstev odletuje odstředivou silou hmota do okolního prostoru.

V odpoledních hodinách se podařilo předat ze Země nové údaje pro experiment MACE.

Vzhledem k blížící se polovině letu povolilo středisko Grunsfeldovi a Parisemu pár hodin volna. Oba astronauti je využili především k pozorování Země. WUPPE, UIT a HUT však neúnavně mířily svými tubusy ke hvězdám. Ukázalo se, že Seifertova galaxie NGC 4151 byla při současném pozorování pětkrát jasnější, než na záznamu ASTRO-1 před necelými pěti léty. Intenzita záření se měnila velmi rychle: jen během dvou posledních dnů pozorování se záření galaxie zvýšilo téměř o 10 % . Proto jí také byla až do konce letu věnována mimořádná pozornost.

Sedmého dne letu odvysílala Wendy Lawrenceová v rámci svého volna krátkou reportáž o životě na palubě raketoplánu - od letové paluby až po kuchyň a hygienická zařízení: Gregory a Grunsfeld poskytli interview místní rozhlasové stanici KFWB v Los Angeles.

Pozorování toho dne bylo paradoxně ovlivněno počasím na Zemi. Vzhledem k hrozbě hurikánu byli vědci v Huntsville evakuováni, takže jejich komunikace s raketoplánem se zkomplikovala. Grunsfeld sám zaměřil dalekohledy na kvazar HS 1700+64. Jerniganová spolu s Durrancem nasměrovali později WUPPE na další dvě hvězdy aby změřili polarizaci jejich světla, způsobenou mezihvězdným prachem.

Ve čtvrtek 9. března obrátila Lawrenceová svoji pozornost k Zemi a vizuálně sledovala vulkanickou erupci na malém ostrůvku jižně od Barmy. Záběry pořízené ruční televizní kamerou odvysílala později do střediska MCC. Oswald podobně odeslal záběry z činnosti experimentu MACE.

UIT měl toho dne na programu další z blízkých galaxií - M 33 v souhvězdí Trojúhelníku. M33 je od Země vzdálena 2,4 miliónu světelných let a patří také k lokální skupině galaxií.

Jiným, bližším cílem, byla kulová hvězdokupa NGC 362, s velmi starými hvězdami (přes 10 miliard let).

HUT sledoval pro změnu trpasličí novu WX Hyd v souhvězdí Hydry, která pravidelně vybuchuje v intervalu zhruba 10 dnů a také velmi horkou modrou hvězdu v Malém Magellanově oblaku.

Z úplně blízkých cílů se stal středem pozornosti opět Jupiterův měsíc Io.

Večer toho dne se let přehoupl do své druhé poloviny. Řídicí středisko bylo s jeho dosavadním průběhem spokojeno, spotřeba všech nezbytných látek se pohybovala v normě, takže nebylo nutno uvažovat o zkrácení mise.

Veřejnost projevila o STS-67 mimořádný zájem, třebaže šlo o vědeckou expedici bez atraktivní činnosti astronautů. Nemalou měrou k tomu přispěla okolnost, že NASA umožnil klást prostřednictvím celosvětové počítačové sítě INTERNET vědcům i astronautům zvědavé otázky *). Ty byly po patřičném výběru předávány na palubu Endeavour k zodpovězení. Oswald, Grunsfeld a Gregory také poskytli během dne další interview, tentokrát televizní stanici KNIG-TV v Seattle. Příštího dne si Lawrenceová a Durrance pohovořili s redaktory rozhlasové stanice WOR z New Yorku.

Dne 10. března studoval dalekohled HUT dvojhvězdu AM Her v souhvězdí Herkula, kterou tvoří normální hvězda a bílý trpaslík, jenž z ní neustále vysává část hmoty. Při jejím dopadu na bílého trpaslíka se uvolňuje velké množství ultrafialového záření ve formě záblesků. Další sledovanou hvězdou byla EM Cyg v souhvězdí Labutě. Ta však nemá silné magnetické pole.

Stejně pokračovalo i studium blízkých galaxií. Toho dne přišla na řadu mlhovina M 31 v Andromedě. V ní se vyhledávaly skupiny velmi mladých hvězd tzv. OB asociace. Jejich mapování v M 31 započalo už během letu ASTRO-l, teď bylo třeba tuto práci dokončit. Vědci se také zajímali o velkou spirální galaxii NGC 4631 a kupu galaxií v souhvězdí Herkula.

UIT se zaměřil na dva objekty, které se blíží ke konci své existence. Jde o kulové hvězdokupy NGC 6752 a M 13. Hvězdy, které je tvoří, jsou paradoxně o 5 miliard let starší, než by měly být podle současných teorií stáří vesmíru.

Pokračovalo také pozorování trpasličí novy WX Hyd, jejíž jasnost po nedávné erupci slábla.

Podobnou náplň měla činnost osádky Endeavour i příštího dne letu. Cílem dalekohledu WUPPE se stala nova N Cen 1995 v souhvězdí Kentaura, která explodovala pouhé dva týdny před startem raketoplánu. Vědci se teď snažili zjistit spektrální složení vyvrženého plynu.

HUT zase sledoval trpasličí novu Z Cam v souhvězdí Žirafy, která patří mezi kataklyzmické proměnné hvězdy.

Odpoledne WUPPE zaměřil svoje zrcadlo na obří eliptickou galaxii M 60, která je součástí kupy galaxií v souhvězdí Panny. UIT naopak prozkoumával otevřenou hvězdokupu NGC 6791 v souhvězdí Lyry, která je od Země vzdálena 14 000 světelných let. Dalším cílem byla obří galaxie M 1O1 v souhvězdí Velkého vozu. Ta obsahuje velmi jasné oblasti zářícího vodíku, ionizovaného blízkostí horkých hvězd.

Další den letu byl trochu odpočinkový, protože na osádce se už začalo projevovat neustálé zapřažení. Grunsfeld a Parise si dopřáli pár hodin úplného volna, zatímco Gregory se bavil se studenty ve Virgínii pomocí vysílačky SAREX. Nikdo však nezanedbával dotazy z INTERNETu, zprostředkované faxem z MCC na palubu raketoplánu.

Na 161. oběhu -12. března - se WUPPE a UIT zaměřily poprvé na Měsíc a pořídily ultrafialová spektra jeho povrchu. Záznam bude sloužit k pochopení vzniku našeho věčného souputníka.

WUPPE dále pozoroval alfa Ori v souhvězdí Oriona, velmi chladnou hvězdu pulzující s periodou 5 let.

HUT pokračoval ve sledování kvazaru HS 1700+64 a zbytků supernov v souhvězdí Labutě a Plachet. Spolu s WUPPE se soustředil na velmi horkou hvězdu 48 Lib v souhvězdí Vah a na nadobra P Cyg v souhvězdí Labutě. Tato hvězda, která se chová skoro jako nova, byla po dobu 100 let viditelná pouhým okem.

Další den ráno byl jako cíl dalekohledu WUPPE zvolen velmi atraktivní objekt, totiž nova N Cir 1995 v souhvězdí Kružítka, k jejíž explozi došlo teprve nedávno. HUT sledoval pozůstatky supernovy SN Pup A v souhvězdí Lodní zádi a supernovy SN 1006, která explodovala roce 1006. UIT naopak pozoroval oblast velmi chladného plynu a prachu CB-4.

Přirozený pokles dráhy raketoplánu samozřejmě pokračoval, protože piloti Endeavour neprováděli žádné korekce dráhy. Raketoplán se po jedenácti dnech pohyboval ve výši 337 až 363 km.

Dvanáctý den letu -13. března - začal stejně jako ty předchozí. Oswald pracoval se svým oblíbeným experimentem MACE a zbytek osádky bděl nad dalekohledy a jen sem tam odskakoval k rozhovorům s různými tazateli ze Země. Oswald a Lawrenceová - oba absolventi Námořní akademie v Annapolis - se připojili k dr. Parisemu při diskusi se studenty této vojenské školy. Příležitosti využili také k tomu, aby pozdravili svého bývalého kolegu astronauta Boldena, který je v současnosti zástupcem náčelníka Námořní akademie.

Dalekohled WUPPE se na chvíli odtrhl od nekonečna a obrátil pozornost k povrchu Marsu, aby zjišťoval míru polarizace světla odraženého od povrchu této planety. O polarizované světlo pocházející ovšem až z Velkého Magellanova oblaku se také zajímaly všechny astronomické přístroje na palubě raketoplánu.

Grunsfeld pro změnu zamířil HUT na planetu Venuši, aby se pokusil nalézt stopy vzácných plynů - hélia, neonu a argonu.

HUT také studoval objekt HH 2H, který by mohl být právě zrozenou hvězdou, jež se teprve vynořuje z oblaku prachu a plynu, z nichž vznikla. Takové "protohvězdy" se nazývají Herbigovy-Harovy objekty podle astronomů, kteří je v roce 1946 poprvé pozorovali.

WUPPE sledoval jinou velmi mladou hvězdu AB Aur v souhvězdí Vozky. I tato hvězda je dosud obklopena oblakem plynů a prachu.

HUT připojil do sbírky pozorování planetární mlhovinu K1-16. Studium bylo přerušeno jen pravidelnou kalibrací přístrojů která proběhla v odpoledních hodinách.

Další den letu - 14. březen - se stal svým způsobem historickým. Poprvé bylo totiž najednou v kosmu 8 Američanů. Nemožnost? Kdepak! K sedmičlenné osádce Endeavour je třeba připočíst Normana Thagarda, který toho dne v 06.11 UT vzlétl se svými ruskými kolegy na palubě Sojuzu TM-21 jakožto řádný člen 18. základní osádky kosmické stanice Mir.

Osádka raketoplánu o tom byla informována krátce po té, co Sojuz dosáhl oběžné dráhy.

"O.K.," komentoval zprávu Oswald, výborná novinka, díky za ní ... To si pište že Norm je štastnej, když se zase ocitl tady nahoře!"

Sběr dat i přes toto vyrušení pokračoval nezměněným tempem.

Dalekohled UIT zkoumal kupu galaxií NGC 2300, která je silným zdrojem rentgenového záření, a dále kulovou hvězdokupu NGC 5272, kterou tvoří hvězdy stejně staré jako je naše Mléčná dráha. Dokazuje to nízký obsah kovů v těchto hvězdách. UIT mezi nimi hledal těsné dvojhvězdy, horké bílé trpaslíky, planetární mlhoviny a objekty, které by mohly být zdrojem rentgenového záření.

UIT a WUPPE pořídily další ultrafialová spektra měsíčního povrchu. HUT se věnoval kvazarům, zejména těm, které jsou zdrojem rádiového šumu. Takové se vyskytují v souhvězdí Eridanu.

V odpoledních hodinách, kdy se noční část oběhů raketoplánu nalézala nad jižní polokoulí, dominoval mezi pozorovanými objekty významný člen lokální skupiny galaxií, totiž Velký Magellanův oblak. UIT zde poprvé během letu pořídil detailní snímky pozůstatků supernovy SN 1987A a také snímky objektu LMC 519, který je rovněž pozůstatkem supernovy.

Pak se všechny tři dalekohledy obrátily na kulovou hvězdokupu 47 Tuc v souhvězdí Tukana, která má hvězdy bohaté na kovy.

Oswald toho dne ukončil poslední plánované experimenty se zařízením MACE. Blížící se konec letu signalizovala také tisková konference pro novináře shromážděné v houstonském řídicím středisku. Jejich otázky se pochopitelně točily kolem astronomických výzkumů na palubě raketoplánu, ale také kolem významu letu Thagarda na čtvrtletní stáž na stanici Mir. S tím byla spojena i otázka nadcházejícího letu raketoplánu k Miru.

Přestože zásoby kyslíku, vodíku i dalších potřebných látek dostačovaly, rozhodlo MCC let neprodlužovat, protože vědecká náplň mise probíhala dle plánu a ke skluzu nedocházelo.

Čtrnáctý den letu - 15. března - se Lawrenceová při předávání služby připojila k pilotům, aby společně s nimi provedla zevrubnou prověrku všech systémů raketoplánu v rámci příprav na přistání. Na chvíli bylo zapojeno i jedno z hydraulických čerpadel, aby se dala vyzkoušet funkce elevonů a kormidel. Během prověrek ovšem astronomické pozorování nepřipadalo v úvahu.

Oswald, Gregory, Grunsfeld a Parise poskytli ještě interview známé televizní stanici CNN o svém rekordně dlouhém letu, ale pozorování hvězd při tom nerušeně pokračovalo. Dalekohledy zkoumaly nejrůznější objekty ve Velkém Magellanově oblaku, např. velmi horkou hvězdu Sanduleak 67-90. Vědci, využívající HUT, hledali důkazy pro velký oblak horkého plynu, který podle některých teorií obklopuje celou Mléčnou dráhu a měřili proto míru absorbce záření vzdálených kvazarů způsobenou ionizovaným plynem.

Parise zaměřil HUT na kupu galaxií v souhvězdí Panny. Kupa je od nás vzdálena přibližně 50 miliónů světelných let a je zajímavá intenzívním vyzařováním ultrafialového světla. To ovšem může být pozorováno jen z oběžné dráhy, kde nedochází k jeho pohlcování atmosférou.

Dopoledne byla astronomická činnost WUPPE přerušena pro chybu v programu jeho řídicího počítače, což se naštěstí podařilo odstranit po nahrání nové verze programu přímo ze Země, takže odpoledne už mohl WUPPE sledovat spolu s ostatními dalekohledy Jupiterův měsíc Io.

Vědci na Zemi byli průběhem mise nadšeni. "Pro nás pro všechny," vyjádřil mínění většiny vedoucí týmu HUT dr. Arthur Davidsen, "let observatoře ASTRO-2 znamená splnění dávných snů. Získali jsme údaje o více než stovce různých objektů ve třech stech pozorovacích sériích a přitom ještě máme před sebou dva dny. To nás úplně děsí."

"Jsme hrozně rádi, my všichni tady dole, že to tak klape," vzkázal osádce Endeavour vedoucí projektu UIT Ted Stecher. "Nepředpokládali jsme, že budete tak pilní a že nám spotřebujete veškeré filmy v kameře. Ale zaplať Bůh za to. Máme zachyceny všechny Mlavní cíle a zbývá už jen několik méně důležitých objektů."

Vedoucí projektu WUPPE, dr. Arthur Code, jen dodal: "Také u nás panuje všeobecná spokojenost s výsledky vaší expedice. Předstihla naše nejsmělejší očekávání. Získali jsme třikrát více údajů než z ASTRO-1. Je to prostě nedocenitelný poklad."

Poté, co l6. března dorazil Thagard na stanici Mir, navázal s ním velitel raketoplánu Oswald spojení prostřednictvím pozemních stanic. "Červený" tým v té době končil poslední sérii astronomických pozorování - mimo jiné byl opět sledován měsíc Io - a celá osádka už pročítala pokyny ze Země, týkající se návratu raketoplánu.

Na pátek 17. března připadaly v úvahu tři eventuality pro přistání na Floridě. Tam sice nebyla předpověď počasí nejlepší, ale vedení letu se přesto rozhodlo zatím neplánovat návrat na Edwards AFB, protože raketoplán mohl v případě potřeby zůstat bez problémů na dráze ještě dalších 24 hodin.

Patnáctý den letu, 17. března v 00.33 UT (v USA bylo ještě 16. 3.), překonal Endeavour rekord Columbie z letu STS-65.

Ovšem už v noci z l6. na 17. března začala osádka připravovat systémy raketoplánu k návratu. Observatoř ASTRO-2 byla deaktivována krátce po 02.00 UT. Pak došlo na experimenty v obytných prostorách a celá závěrečná akce byla zakončena všeobecným úklidem, i když dosud nebylo jasno, zda počasí umožní Endeavour přistát. Na Floridu se totiž přesouvala studená fronta doprová2ená přeháňkami a bouřkami. Na Edwards AFB byly prozatím povětrnostní podmínky dobré.

Astronauti si ještě připsali další den k docílenému rekordu, ale sedmnáctý den letu -18. března - kolem 16.30 UT se uzavřely dveře nákladového prostoru. Velení letu totiž nadirigovalo raketoplán přece jen na Edwards AFB. S Floridou se totiž vůbec nedalo počítat a zhoršení počasí hrozilo i v Kaliforriii.

Endeavour proto ještě v pátek 18. března 1995 kolem 20.50 UT uskutečnil brzdicí manévr a po standardním průletu atmosférou dosedl ve 21.48.00 UT na přistávací dráhu 22. Příďové kolo se dotklo země o 14 sekund později a za další 3 sekundy byl vypuštěn páskový brzdicí padák, který pomohl téměř stotunovému kolosu (98 739 kg) zpomalit závěrečný doběh. Padák byl odhozen ve 2l.48.43 UT a Endeavour se s konečnou platností zastavil ve 21.48.59 UT po letu trvajícím 16 dní l5h 09min 46s.

Jeho osádka po důkladné lékařské prohlídce přespala na Edwards AFB a do Houstonu se vrátila až v neděli 19. března.

Raketoplán vyrazil na Floridu ještě mnohem později: z Kalitornie odletěl na hřbetě Boeingu 747-SCA v sobotu 25. března ráno a po noční přestávce na Dyess AFB v Abilene (Texas) a po dalším mezipřistání na Columbus AFB v Mississippi, vynuceném nepříznivým počasím, dorazil na Kenncdy Space Center na Floridě až v pondělí večer.

Po sejmutí z transportního letadla byl 28. března ráno převezen do haly č. 1 v OPF k poletovému odstrojení a k přípravám na misi STS-69.

*) Během letu se prostřednictvím World Wide Web v Internetu přihlásili o nejnovější údaje o vědeckých experimentech uživatelé více než 200 000 počítačů z 59 zemí světa.

Aktualizováno : 24.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-67/index.htm)