STS-85/CRISTA-SPAS
KOMETA A ATMOSFÉRA
Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Raketoplán Discovery se vrátil z předcházející vysoce úspěšné mise STS-82
k Hubbleovu kosmickému dalekohledu 21. února 1997. Okamžitě po přistání
byl dopraven do haly č. 2 budovy OPF, kde proběhlo obvyklé vyložení nákladu
a odstrojení, včetně demontáže modulů trysek RCS. Okamžitě se také rozběhly
vlastní přípravy k letu STS-85, který se podle tehdejšího harmonogramu
měl uskutečnit za pět měsíců, s předpokládaným datem startu 17. července
1997. Koncem března byly také demontovány motory SSME a v průběhu dubna
je nahradily nové, s výrobními čísly 2041, 2039 a 2042.
Protože však nejstarší raketoplán americké flotily - Columbia - se v
dubnu vrátil předčasně z letu STS-83
pro závadu na palivové baterii a protože bylo rozhodnuto tuto expedici
urychleně zopakovat, byl termín startu Discovery posunut až na 7. srpna,
aby bylo možno použít startovacích motorů SRB původně určených pro expedici
STS-85 k náhradnímu letu STS-94.
A tak se teprve počátkem června započalo v budově VAB na mobilním vypouštěcím
zařízení MLP-3 se sestavováním pomocných startovacích motorů SRB (soubor
BI-089, motory 360T057A a B), k nimž byla později připojena odhazovací
nádrž ET-87. Po dokončení jejich montáže a ukončení příprav družicového
stupně byl Discovery převezen do VAB dne 7. července 1997 a hned následujícího
dne spojen se zbytkem sestavy. O tři dny později, 11. července, technici
úspěšně dokončili prověrky propojení všech částí a 14. července odjela
celá sestava na rampu 39A, kde již na obslužné věži očekávala raketoplán
německá autonomní družice CRISTA-SPAS, aby byla hned následujícího dne
uložena do nákladového prostoru.
Obvyklé
zkušební odpočítávání TCDT proběhlo ve dnech 22.-23. července zcela hladce.
Zúčastnila se ho celá osádka, kterou tvořili velitel pplk. USAF Curtis
L. Brown (STS-47 v září 1992, STS-66 v listopadu 1994 a STS-77 v květnu
1996), pilot freg. kpt. USN Kent V. Rominger (STS-73 v říjnu 1995 a STS-80
v listopadu 1986), velitelka užitečného zařízení a letová specialistka
č.1 (MS-1 ) dr. N. Jan Davisová (STS-47 v září 1992 a STS-60 v únoru 1994),
MS-2 a současně palubní inženýr korv. kpt. USN Robert L. Curbeam Jr., MS-3
dr. Stephen K. Robinson (oba nováčci) a kanadský astronaut islandského
původu Bjarni V. Tryggvason (také nováček) ve funkci specialisty pro užitečné
zatížení (PS-1 ).
Na základě výsledků TCDT potvrdila komise FRR (Flight Readiness Review)
na svém zasedání 24. července definitivní termín startu - 8. srpna 1997
v 10.41 místního letního času (EDT). Startovní okno mělo trvání 99 minut
s tím, že bylo na dvě minuty přerušeno mezi 10.53 a 10.55 EDT, protože
v té době by mohlo dojít k nepřiměřenému přiblížení k transportní lodi
Sojuz-TM, přelétávající nad Floridou.
Ostré odpočítávání začalo 4. srpna v 15.00 EDT (19.00 UT) a běželo hladce
bez výrazných problémů. Také meteorologové byli dosti optimističtí: slibovali
šedesátiprocentní šanci, že počasí bude startu přát, přestože se od Mexického
zálivu na Floridu blížila studená fronta, hrozící nízkou oblačností s možností
přeháněk.
V úterý 5. srpna osádka opět přilétla na Cape Canaveral, aby se zúčastnila
závěrečných příprav. Oba piloti si vyzkoušeli na cvičném Gulfstreamu přistání
na letišti SLF. Na rampě mezitím technici plnili nádrže kapalného kyslíku
a vodíku pro palivové články v nákladovém prostoru raketoplánu. Po poslední
prověrce družice SPAS byly také definitivně uzavřeny dveře nákladového
prostoru.
Plnění nádrží ET kyslíkem a vodíkem bylo zdrženo přibližně o hodinu,
aby mohl být prověřen regulátor tlaku dusíku v pneumatickém systému SSME,
který slouží k pročištění palivových potrubí, než do nich bude napuštěn
kapalný vodík. Vzhledem k tomu, že v odpočítávání jsou pro tyto nepředvídané
okolnosti vloženy plánované přestávky, nemělo toto zdržení vliv na stanovenou
hodinu startu. Tak se stalo, že zatímco hodiny odpočtu ke startu se na
120 min zastavily na hodnotě T -3 hodiny v 05.21 EDT 7. srpna, plnění ET
pokračovalo až do 05.53 EDT. V té časné ranní době již byla celá osádka
vzhůru a ve svém dočasném obydlí v budově O&CB (Operations and Checkout
Building) se připravovala na start. Po snídani ji meteorologové seznámili
s nejčerstvější předpovědí počasí a pak se za asistence techniků oblékla
do lehkých svítivě oranžověčervených skafandrů. V 07.23 EDT, s tříminutovým
předstihem proti harmonogramu, odjela na rampu, kde mezitím technici provedli
poslední vizuální kontrolu raketoplánu z vnějšku.
Jako první vstoupil na palubu raketoplánu jeho velitel Brown v 07.45
EDT, následován palubním inženýrem Robinsonem a pilotem Romingerem, kteří
se usadili na letové palubě. Zbytek osádky v pořadí Tryggvason, Davisová
a Curbeam zaujal místa na spodní, obytné palubě v 08.24 EDT.
To už si meteorologové mnuli ruce: studená fronta zůstala v severní
části státu Florida a start již ohrozit nemohla. Ranní mlžný opar nad kosmodromem
nebyl také překážkou; počítalo se s tím, že se brzy rozplyne. Snad jen
místní přeháňka či bouřka z horka mohla na chvíli zdržet start. Ted' bylo
tedy především na technice a lidech jí obsluhujících, aby ukázali, co dovedou.
Technici v "bílém pokoji" obslužné věže uzavřeli vstupní průlez
a v 09.04 EDT ohlásili do střediska řízení startu "hotovo". Ještě
úklid a v 09.39 EDT poslední technici opustili rampu, aby se ukryli do
bunkru vzdáleného tři míle od místa startu.
Je 10.22 EDT. Naposledy se zastavují hodiny countdownu na T -9 minutách.
Vedoucí startovních prověrek Doug Lyons vyzývá své podřízené, aby mu dali
dobrozdání o jednotlivých systémech raketoplánu. Jejich souhlasné stanovisko
pak v 10.27 EDT předává řediteli startu Jimu Harringtonovi, který po poradě
s vedením letu dává v 10.29 EDT definitivní souhlas ke startu a oznamuje
svoje rozhodnutí osádce i Lyonsovi. V 10.32 EDT se naposledy rozbíhá odpočítávání.
Ted' již jde vše ráz na ráz. V T -2 min pozemní středisko vyzývá astronauty,
aby uzavřeli přílby a jeho mluvčí dodává: "Veliteli, za moment ti
zapálíme svíčky na dortu!"
Rominger, který právě slaví svoje jednačtyřicáté narozeniny, se nedá
zaskočit: "To budou skutečně dvě nejlepší svíčky, co jsem kdy měl."
V
T -31 s přebírají řízení startu počítače na palubě Discovery. Otevírají
se hlavní ventily přívodu paliva a okysličovadla a v 10.40.53,453, 10.40.53,569
a 10.10.53,705 EDT se postupně zažehují motory SSME. Jejich narůstající
tah vychýlí příd' raketoplánu o půl metru než se zažehnou motory SRB.
Je čtvrtek 7. srpna 1997. V 10.41.00,013 EDT (14.41.00,013 UT) proletí
elektrický impuls zážehovými složemi obřích motorů na tuhé pohonné látky
a pyrotechnika uvolňuje poslední spojení raketoplánu s mobilním vypouštěcím
zařízením MLP-3. Tah prudce narůstá a v 10.41.00,069 EDT raketoplán opouští
rampu. Začíná STS-85, 86. expedice amerických raketoplánů, 23. vzlet Discovery.
Ve středisku řídícím start všichni vstávají z křesel a tleskají. Pro ně
to znamená konec jedné práce a začátek další.
Řízení letu ted' převzalo středisko MCC v Houstonu. Raketoplán minul
obslužnou věž a stočil se do roviny letu, která tentokráte vede rovnoběžně
s atlantským pobřežím USA, protože byla naplánována dráha se sklonem 57°
k rovníku.
Průběh vzletu byl nominální. Motory SRB dohořely a podle plánu se oddělily
od ET v T +123,9 s. Hlavní motory SSME dopravily v T +512,1 s raketoplán
na suborbitální dráhu, po které se pohyboval až do apogea, kde v T +46
min zážehem motorů OMS přešel na dráhu ve výši 290-300 km se sklonem 57,00°
k rovníku a dobou oběhu 90,42 min.
Po
nezbytných prověrkách dalo středisko MCC souhlas k letu na oběžné dráze
a osádka otevřela nákladový prostor. Astronauti Davisová a Robinson oživili
dálkový manipulátor RMS, kterým pak uchopili družici CRISTA-SPAS a zvedli
ji nad nákladový prostor. Po hodinové prověrce systémů družice, zatímco
Curbeam připravoval optický zaměřovač, ji ve 23.27 UT uvolnili k samostatnému
letu po dráze s parametry 291-301 km, 57,00, 90,44 min. Stalo se tak s
mírným zpožděním proti plánu, vynuceným nutností opakovat některé testy.
Piloti pak pomocí trysek RCS upravili dráhu raketoplánu tak, aby se
vzdaloval od družice rychlostí 5 až 6 km za oběh.
Další dny byly na palubě raketoplánu věnovány jednak biotechnologickým
a materiálovým pokusům, jednak astronomickým pozorováním pomocí ultrafialového
dalekohledu, přičemž jedním ze sledovaných objektů byla i známá kometa
Hale-Bopp. Významnou částí pracovní náplně bylo i testování prototypu japonského
dálkového manipulátoru, vyvíjeného v NASDA pro chystanou stálou kosmickou
stanici Alpha. V tomto případě astronauti dohlíželi na to, jak tento robot
vykonává příkazy zasílané japonskými techniky na dálku ze Země. Podobným
úkolem byl pověřen i kanadský astronaut Tryggvason: ten měl za úkol prověřit
zařízení MIM, které má sloužit na stanici k zabránění přenosu vibrací,
působených osádkou či chodem jednotlivých agregátů, na citlivé pokusy vyžadující
co nejlepší podmínky beztíže.
Piloti se zatím starali o to, aby se raketoplán nevzdálil příliš od
družice CRISTA-SPAS, protože pro ni sloužil jako retranslační stanice.
Vzdálenost mezi oběma tělesy kolísala v průběhu letu mezi 45 a 110 km.
Družice CRISTA-SPAS, která úspěšně studovala vlastnosti vysoké atmosféry
ve spolupráci s pozemními pozorováními, i s experimenty na sondážních raketách
a balónech, byla opět zachycena 16. srpna 1997. Vlivem odporu atmosféry
se mezitím výška její dráhy snížila na 283-194 km. Velitel Brown přimanévroval
Discovery k družici na vzdálenost pouhých 10 metrů pomocí manévrů imitujících
přibližování k chystané stanici Alpha. Pak ji ve 14.13 UT Davisová zachytila
dálkovým manipulátorem RMS a uložila zpět do nákladového prostoru, kde
byla SPAS kolem 15.30 UT zajištěna ve svém lůžku.
Neděle 17. srpna byla ve znamení příprav k přistání. Piloti prověřili
stav systémů družicového stupně a snížili. výšku dráhy raketoplánu na 249-262
km, zatímco ostatní členové osádky se zabývali ukončováním experimentů
a uklízením vnitřních prostor raketoplánu.
V pondělí 18. srpna byla jen jedna příležitost k přistání na Floridě,
a to v 07.14 EDT. Ostatní možnosti přistát v noci na Edwards AFB, či ke
konci pracovního dne astronautů, byly vedením odmítnuty, protože předpověd'
na pondělní ráno byla vynikající.
V pondělí ráno se tedy astronauti na palubě Discovery připravili na
přistání. Oblékli si lehké skafandry, uzavřeli dveře nákladového prostoru,
připoutali se do křesel a čekali na povel ředitele "přistávací"
směny Wayne Haleho zahájit brzdicí manévr. Škrt přes rozpočet všem však
udělala ranní mlha nad Kennedy Space Center. Přistání bylo odvoláno a odloženo
na úterní ráno. Řídicí středisko mohlo toto rozhodnutí udělat s lehkým
srdcem, protože systémy raketoplánu byly v pořádku a zásoby na palubě by
bohatě vystačily až do čtvrtka 21. srpna.
V
úterý si tedy astronauti celou proceduru zopakovali. V 05.10 EDT spojař
Dom Gorie informoval osádku Discovery, že tentokrát je počasí na Floridě
lepší a že to zřejmě podruhé vyjde. Měl pravdu. V 05.45 EDT dal letový
ředitel Wayne Hale definitivní souhlas k přistávacímu manévru. Piloti otočili
raketoplán zádí proti směru letu a v 06.08 EDT (10.08 UT) zažehli motory
OMS na 134 sekund. Raketoplán začal sestupovat z oběžné dráhy.
Po standardním průletu atmosférou přelétl raketoplán od jihozápadu Kennedy
Space Center a po pravotočivé zatáčce o 281° nad Atlantikem nasadil na
přistání. Discovery, řízený Romingerem, dosedl na dráhu 33 SLF v 07.07.59
EDT (11.07.59 UT). Příd'ové kolo se dotklo betonu o 10 sekund později a
celý kolos se zastavil v 07.09.07 EDT (11.09.07 UT). Let trval 11 dní 20
h 26 min 59 s.
V odpoledních hodinách místního času byl raketoplán převezen do haly
č. 3 budovy OPF k přípravám na let STS-91,
plánovaný na květen příštího roku.
Převzato z L+K 18/97 se svolením Mgr. Vítka.
Aktualizováno : 09.10.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS | STS-85
]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-85/lk.htm)
