Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

tisk 

Znak STS-91STS-91/S-MM-9

NAPOSLED K MIRU

ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

V závěru mise STS-85 mohl raketoplán Discovery přistát přímo na Kennedy Space Center (7. srpna 1997), takže byl ještě téhož dne přesunut do budovy OPF č. 3, aby se tam v následujících týdnech podrobil obvyklému odstrojení, a aby bylo možno odstranit poletové závady; k nejvýznamnějším patřila výměna elektroniky u obrazovky č. 1 na palubní desce. Od samého začátku byl tomuto raketoplánu s výrobním číslem OV-103 přidělen vpravdě historický úkol: měl se stát posledním, který navštíví ruskou družicovou stanici Mir, a to v rámci letu STS-91. Ten byl v té době plánován na 28. května 1998. Prozatím, počátkem září 1997, byly na Discovery demontovány hlavní motory SSME a čerpadla APU. Ve středu 1. října se však odstrojený družicový stupeň musel odstěhovat do dočasného exilu v hale č. 2 budovy VAB, aby umožnil urychlené odstrojení Atlantis, který se 3. října vrátil z letu STS-86, a který ho očekávala střední oprava u výrobce v Palmdale v Kalifornii.

Ve VAB setrval Discovery až do konce měsíce. Teprve když se 30.října uvolnilo místo v OPF č. 2 - Columbia, připravovaná na let STS-87 tuto halu opustila 24. října a přestěhovala se do VAB, takže přípravy na let k Miru mohly konečně pokračovat. Technici se především pustili do modifikace palivových baterií. V průběhu měsíce listopadu se také na svoje místo mohl vrátit ovladač zásobování kryogenními látkami (č.5), zajišťující přesné udržování teploty a tlaku v nádržích kyslíku a vodíku pro palivové články. Byla to náhrada za původní exemplář, zrekvírovaný v srpnu pro potřeby raketoplánu Atlantis. V pilotní kabině vyměnili technici okno č. 6, které neslo stopy poškození z předchozích letů. Podobný osud postihl v prosinci i okno č. 8.

K dalším přípravám došlo až po vánočních prázdninách. Znovu byly otevřeny dveře nákladového prostoru, technici vyzkoušeli mechanické části antény pro spojení v pásmu Ku a demontovali přední modul trysek RCS, který putoval k údržbě a k testům do budovy HMF (Hypergol Maintanance Facility). Nahradili rovněž palivovou baterii č. 2. Elektronici souběžně s tím instalovali do trupu raketoplánu speciální měřicí zařízení, které mělo sledovat chování nové ultralehké odhazovací nádrže ET (výr. č. ET-96), vyrobené ze slitiny hliníku a lithia. Vnitřní strana stěn nové nádrže má mřížovité profilování, připomínající poněkud vafli; touto úpravou bylo dosaženo mimořádné tuhosti konstrukce při snížené tloušťce materiálu. Díky nové slitině a lepšímu konstrukčnímu řešení je SLWT (Super Light Weight Tank) přibližně o 3400 kg lehčí, než předchozí verze. Jelikož ET putuje spolu s družicovým stupněm téměř na suborbitální dráhu, umožňuje tato úspora zvýšení nosnosti raketoplánu, což nabude na významu zejména při nadcházejících montážních letech při výstavbě stálé mezinárodní kosmické stanice ISS. Nová nádrž dorazila lodí do Port Canaveral 3. února 1998 a 7. 2. byla dopravena do budovy VAB, kde čekala na připojení ke startovacím motorům SRB výr. č. RSRM-66, tvořícím soupravu BIO-91; ta byla právě sestavována na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-1. K připojení ET k SRB došlo ve dnech 1. až 2. dubna.

Mezitím pokračovaly práce na družicovém stupni. Za předním modulem RCS putovaly postupně do HMF i oba zadní moduly OMS, které se vrátily na svoje místo na družicovém stupni v druhé polovině února 1998.

Instalace nákladu do nákladového prostoru započala v březnu. Jako první tam putoval adaptér tunelu, určený pro připojení vnější přechodové komory EA a stykovacího modulu ODS (Orbiter Docking System) k průlezu na obytné palubě. Po EA přišel na řadu další průlezný tunel, nezbytný pro připojení jednoduchého modulu Spacehab, jenž měl sloužit především jako úložný prostor pro náklad dopravovaný na ruskou stanici.

Montáže si vyžádaly půldruhého měsíce práce a byly dokončeny až 22. dubna, s více než dvoutýdenním zpožděním proti plánu. Od 2. do 6. dubna probíhala instalace nových motorů SSME do zádi Discovery. Raketoplán byl tentokrát vybaven jednotkami výr. č. 2047, 2040 a 2042.

Přesun Discovery z OPF-2 do VAB (27.04.1998)V pondělí 27. dubna technici přesunuli družicový stupeň z OPF do VAB, kde ho následující den připojili k odhazovací nádrži ET spojené se startovacími motory SRB. Protože k ukončení prací v OPF došlo s podstatným zpožděním, rozhodlo se vedení NASA po dohodě s ruskou stranou odsunout start z původně navrhovaného termínu 28. května na 2. června.

V sobotu 2. května putovala celá prověřená sestava ma rampu 39A. V pondělí byl do nákladového prostoru Discovery uložen spektrometr AMS, který vedle Spacehabu tvořil hlavní užitečné zatížení letu STS-91.

Posádka STS-91Téhož dne večer dorazila na Kennedy Space Center i letová osádka ke zkušebnímu odpočítávání TCDT, které proběhlo ve dnech 6.-7. května. Osádku tvořili velitel plk. USAF Charles J. Precourt (STS-55 v dubnu 1993, STS-71 v červnu 1995 a STS-84 v květnu 1997), pilot Dominic L. Pudwill Gorie (nováček), letový specialista č. 1 (MS-1) Wendy B. Lawrenceová (STS-67 v březnu 1995 a STS-86 v září 1997), MS-2 Franklin R. Chang-Diaz (STS-61C v lednu 1986, STS-34 v říjnu 1989, STS-46 v červenci 1992, STS-60 v únoru 1994 a STS-75 v únoru 1996),další astronautka Janet L. Kavandi (nováček), jakožto MS-3 a jako MS-4 ruský kosmonaut Valerij Viktorovič Rjumin (Sojuz 25 v říjnu 1997, Sojuz 32/Saljut 6/Sojuz 34 v únoru-srpnu 1979 a Sojuz 35/Saljut 6/Sojuz 37 v dubnu-říjnu 1980).

Komise FRR, která se sešla 19.května potvrdila datum startu, určené na 2. června 1998. Ostré odpočítávání bylo zahájeno v sobotu 30. května ve 21:00 místního letního času (EDT, tj. 31. května v 01:00 UT) od T -43 hod. a pokračovalo bez zvláštních příhod. Upřesněné startovní okno se otevíralo 2. června ve 22:05:03 UT na pouhých 10 minut a vedení letu hodlalo vypustit raketoplán přesně v jeho polovině, v okamžiku, kdy rovina dráhy stanice Mir procházela přesně místem startu.

Discovery STS-91 na rampě 39A před startemV neděli 31.5. ovšem došlo k nečekané komplikaci, nikoli na kosmodromu, ale ve vesmíru. Na Miru opět - jako již mnohokrát v minulosti - vypadl hlavní počítač, řídící orientaci stanice v prostoru. Spojení Miru s raketoplánem bylo bez jeho součinnosti naprosto vyloučeno. Osádka Miru se dala do práce na odstranění potíží. Na palubě stanice se sice nacházel náhradní počítač, avšak ten po zapojení pracoval všelijak, jen ne dobře. Naštěstí se ukázalo, že celý problém spočívá ve vadném měřícím gyroskopu, který počítač zásoboval neodpovídajícími daty. Rusům se nakonec v průběhu pondělka podařilo situaci zvládnout, takže se start raketoplánu mohl uskutečnit v plánovaném termínu. Američané s tímto šťastným rozuzlením počítali natolik, že běžný průběh countdownu vůbec nepřerušili. V den plánovaného startu vstávali astronauti v 07:00 EDT (11:00 UT), ale průlez do Discovery se za nimi uzavřel až v 16:49 EDT (20:49 UT). V té době byl okamžik startu posunut o 221 sekund dopředu.

Start STS-91 (02.06.1998)Raketoplán Discovery se tedy odpoutal od rampy 2. června 1998 ve 22:06:24 UT (14:06:24 EDT). V tom okamžiku se stanice Mir nacházela nad Irskem, asi 8000 km před raketoplánem, který se během osmi a půl minuty šplhání dostal na suborbitální dráhu. Průběh vzletu byl neobyčejně hladký; v podstatě se při něm vyskytly jen dvě drobné závady: selhalo čidlo na jednom z motorů SSME a zlobily dva motorky systému RCS. Sto dvacet sekund po startu dohořely motory SRB; nová odhazovaí nádrž ze slitiny hliníku a lithia dokonale osvědčila své kvality. Astronauti ji už vyprázdněnou a odhozenou nafilmovali před tím, než nastoupila cestu k ohnivému zániku v hustých vrstvách atmosféry. Zážeh obou motorů OMS v apogeu přivedl raketoplán na výchozí dráhu s parametry 245-322 km, sklon k rovníku 51,67° a doba oběhu 90,18 min. Tady piloti museli ve spolupráci s řídicím střediskem provést kontrolu všech systémů Discovery, takže dveře nákladového prostoru mohli astronauti otevřít až ve 23:52 UT; krátce poté se ukázalo, že nefunguje komunikační systém, pracující v pásmu Ku a sloužící k předávání velkého objemu dat včetně televizních záběrů. Malá parabolická anténa, přes níž raketoplán komunikuje se stacionárními družicemi TDRSS, ale která také slouží jako setkávací radar při stíhání Miru, byla naštěstí v pořádku,protože v roli radaru pracovala bezchybně. Rovněž data pro palubní počítače, získávaná přes anténu Ku docházela na Discovery v pořádku. Závada tkvěla někde v elektronice. Řídicí středisko se tedy okamžitě pustilo do analýzy problému.

Astronauti mezitím otevřeli průlez do modulu Spacehab a oživili hlavní vědecký přístroj letu, magnetický spektrometr AMS, který má v budoucnosti být stálým vybavením stanice ISS.

Pozemní příprava AMS v OPFAMS o hmotnosti 4171 kg měl za úkol vyhledávat částice antihmoty, které mohly přetrvat z z období Velkého třesku. Vědci se původně těšili, že obrovské množství dat, produkované tímto přístrojem budou dostávat do počítačů průběžně přes linku Ku, ale její porucha tyto naděje zhatila. Všichni mohli jen doufat, že AMS pracuje jak má - o jeho činnosti neměli ani zdání a nemohli proto operativně zasahovat - a spoléhat na to, že záznamové zařízení na palubě raketoplánu uchová alespoň část naměřených hodnot pro analýzu po ukončení letu.

V době odchodu osádky na kutě ( 3. června kolem 03:00 UT ) problém se spojením stále ještě trval. Navíc během odpočinku objevilo řídicí středisko další drobnou závadu: přetlakový bezpečnostní ventil jedné ze tří palivových baterií dostatečně netěsnil, takže přes něj unikala do okolního prostoru vodní pára. I když nešlo o nic kritického, protože únik byl nepatrný, stal se ventil po celou dobu mise předmětem neustálé pozornosti.

Druhý den letu (3.-4. června) byl věnován především přípravám na setkání s Mirem. Po budíčku v 11:06 UT piloti provedli první z mnoha plánovaných korekcí oběžné dráhy. Zbytek osádky se věnoval inspekci stykovacího modulu. Do průzoru v jeho poklopu byla nainstalována televizní kamera, sloužící pro vizuální kontrolu závěrečných metrů přibližování.

Protože pozemní středisko dosud nedokázalo zjistit příčinu závady na telekomunikačním systému, požádalo v odpoledních hodinách osádku, aby přepojila datové rozhraní spektrometru AMS z linky Ku na vysílač pracující v pásmu S. Ten ovšem nedokáže vysílat data vysokou rychlostí přes družice TDRS, ale komunikuje přímo s pozemními stanicemi v době, kde je raketoplán v jejich dohledu.Toto nouzové řešení dodalo první data z AMS do Houstonu krátce před 22:30 UT, v době přeletu raketoplánu přes USA.

Večerka toho dne byla kolem 01:00 UT.

Třetí den letu (4.-5. června) proběhlo několik dalších korekcích oběžné dráhy a ve 12:34 UT zahájili piloti Precourt a Gorie manévrem TPI (Terminal Phase Initiate) závěrečné přibližování ke stanici Mir. Přibližně o tři čtvrti hodiny později se Discovery nacházel 50 metrů pod stanicí; piloti vyrovnali vzájemné rychlosti obou těles, takže let nadále pokračoval ve formaci, umožňující zkontrolovat připravenost obou objektů k vlastnímu spojení. Kolem 16:25 UT, krátce před začátkem ručního přibližování, zahájila osádka z paluby Miru televizní přenos celé akce. Ta se rozjela o minutu později. Zatímco Precourt se opatrně přibližoval s družicovým stupněm ke stanici, Wendy Lawrenceová kontrolovala jeho manévr pomocí ručního laserového dálkoměru.

Přibližování Discovery k Miru (04.06.1998)V 16:45 UT, ve vzdálenosti asi 15 metrů zastavil velitel Discovery naposledy přibližování na pět minut, ale pak už šlo všechno ráz na ráz. Stykovací systémy obou stotunových těles se dotkly v 16:58 UT, ve výši 300 km nad rusko-kazašskými hranicemi. Záchytné zámky zaklaply a servomotory během několika minut přitáhly obě příruby k sobě.

Nyní bylo třeba vyčkat, až se prostor v tunelu mezi průlezy naplní vzduchem a až obě střediska prověří hermetičnost spojení.

Teprve potom, v 18:38 UT, se průlezy otevřely. Nastal mumraj všeobecného vítání. Po objetí obou velitelů, Precourta a Musabajeva, se členové obou osádek vzájemně pozdravili veselým pokřikováním, polibky, i poplácáváním na ramena. V okamžiku otevření průlezů se poslední Američna na Miru, Andy Thomas, stal oficiálně členem osádky STS-91 a ukončil tak 130 dní svého působení na ruské stanici. Dodejme, že dohromady sedm Američanů strávilo na Miru celkem 907 dní. Po uvítacím ceremonielu a výměně dárků následovalo obligátní bezpečnostní školení, po němž se všech devět mužů a žen pustilo do práce a zahájilo stěhování nákladu mezi oběma tělesy.

Po společné večeři se osádka Discovery uložila k odpočinku krátce po půlnoci světového času.

Další den letu (5.-6. června) začal v 08:06 UT. V jeho průběhu pokračovalo stěhování nákladu, jen Precourt, Gorie a Chang-Diaz byli dopoledne odvoláni k dalšímu pokusu o opravu stávkujícího telekomunikačního zařízení. Středisko MCC v Houstonu, přesněji řečeno technici ze skupin pro přístrojové, telekomunikační a mechanické systémy, pojali podezření, že komunikační procesor není napájen elektřinou. V tom případě by k nápravě postačilo nouzové připojení procesoru na rozvodnou síť. Bohužel, tento nápad nevyšel. Astronauti, vyzbrojeni voltmetrem, zjistili, že napájení je v pořádku, ale že přístroj přesto nefunguje. Závada spočívala pravděpodobně ve vedení, jímž signály procházely k anténě, nebo ještě spíše v dalším bloku elektroniky. Ta se však nacházela mimo kabinu, v nákladovém prostoru, v modulu DEA (Deployed Electronic Assembly). Tam se mohl vyskytovat jak elektronický, tak mechanický zádrhel, a svou roli mohlo hrát i špatné temperování. Neplánovaný nouzový výstup astronautů ve skafandrech do nákladového prostoru s cílem otevřít DEA a pokusit se o její opravu byl sice možný, avšak při nízké pravděpodobnosti úspěšné opravy, pokládalo vedení letu riziko, spojené s takovým podnikem za neúnosné. Přesto, jak se vyjádřil jeden z ředitelů letu Bob Castle, který měl tento problém osobně na starosti, se MCC ještě úplně nevzdalo a nezahodilo tak říkajíc flintu do žita. Technici na Zemi prováděli dodatečné úpravy na pozemních stanicích v Houstonu, na kosmodromu na Floridě a na ostrově Wallops u pobřeží Virginie, aby bylo možno přijímat data z přístroje AMS v reálném čase. Tři muži, vyčlenění z osádky Discovery se tedy po půldruhé hodině zbytečné práce vrátili k nevděčné roli stěhováků.

Během dne astronauti demontovali zařízení SAMS (Sace Acceleration Mesurement System) americké výroby, umístěné až dosud na Miru a připravili ho k dopravě zpět na Zemi. Toto zařízení sloužilo k měření úrovně mikrogravitace a vědci i technici se snažili zjistit, kde a jak lze vytvořit optimální podmínky pro materiálové pokusy. Výsledky průzkumu na Miru poslouží při plánovaní podobných experimentů na palubě stanice ISS.

Do ledniček v Spacehabu putovaly též biologické vzorky, získané během Andyho pobytu na Miru.

Odpolední pracovní přestávka byla využita k rozhovoru astronautů s televizní stanicí CNN a s rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky. Jejich pracovní den však skončil teprve o půlnoci.

Pátý den letu (6. června) začal opět v 08:06 UT. Kromě pokračujícího stěhování - během návštěvy na Miru se přesunulo celkem kolem 2,6 tuny různého nákladu, z toho polovina z raketoplánu na Mir a druhá půle opačným směrem - se dostaly na pořad dne i technické experimenty. Oběma ženám v osádce, Janet Kavandi a Wendy Lawrenceové připadl úkol, vyzkoušet novou elektroniku a počítačové programy, používané pro řízení patnáctimetrové "kanadské ruky". Šlo o jeden z experimentů řady RME (Risk Mitigation Experiments), jejichž úkolem je vyzkoušet v předstihu na Miru zařízení a postupy, jež mají být použity na stanici ISS a tím se vyhnout možným rizikům budoucí disfunkce. V tomto případě šlo o prověrku práce s dálkovým manipulátorem v blízkosti kosmické stanice.

Druhý pokus se týkal modulu Spektr, poškozeného při srážce nákladní lodi Progress-M 34 s Mirem v minulém roce. Tlakovacím systémem, umístěným v modifikovaném příklopu, jenž hermeticky uzavíral vstup do poškozeného vzduchoprázdného modulu, byl napuštěn fluoreskující plyn, tvořený parami acetonu a biacetylu. Všichni členové obou osádek při tom z různých průzorů sledovali, zda nezaregistrují nějaké místo, odkud plyn uniká a kde je tedy stěna modulu Spektr poškozena. Nikdo ze zúčastněných však nic nezpozoroval. Dlouhý pracovní den skončil opět až po půlnoci světového času.

Na poslední úplný den společného letu (7. června) připadl už jen přesun posledních zbytků zásob pro Mir, zejména vaků s pitnou vodou získanou z palivovými články. Kusový náklad - celkem asi jedna tuna - již byl na Miru. Zbývalo ještě přesunout zařízení COCULT, určené pro pěstování a studium buněčných kultur zpět do Spacehabu. Teď konečně mohli Chang-Diaz, Kavandi a Lawrenceová vyzkoušet - opět v rámci testů pro chystanou kosmickou stanici - přesun objemného balíku se skafandrem úzkým tunelem, spojujícím raketoplán s Mirem tam a zpět.

Musabajev předává Precourtovi na rozloučenou klíč (08.06.1998)Od 16:30 do 17:10 UT proběhla velká tisková konference spojených osádek, která již předznamenávala definitivní odchod Američanů z Miru. V pondělí 8. června hned po budíčku ve 08:06 UT začaly přípravy na odpoutání Discovery od ruské stanice. Piloti prověřili systémy družicového stupně a pak už se všech devět astronautů a kosmonautů shromáždilo v základním modulu Miru k závěrečné ceremonii, přenášené televizí. V průběhu loučení Musabajev a Budarin darovali Precourtovi velký symbolický montážní klíč, "aby bylo čím smontovat novou mezinárodní kosmickou stanici ISS". Pak se osádka Discovery přesunula tunelem na palubu raketoplánu a v 13:07 UT se oba průlezy definitivně uzavřely.

V 16:01 UT, ve výši 375 kilometrů nad Zemí, v bodě o souřadnicích 51,27° s. š. a 33,31° v. d., jihozápadně od Moskvy skončila "Fáze 1 programu kosmické stanice ISS", jak byly oficiálně pojmenovány lety raketoplánu k Miru a pobyty amerických astronautů na této stanici. Zámky poutající obě tělesa k sobě se uvolnily a stlačené pružiny je odrazily od sebe. V okamžiku, kdy se od sebe vzdálily asi na půl metru, použil Gorie na Discovery trysky RCS, mířící dopředu a dozadu a to v režimu malého zrychlení* v ose Z.

Raketoplán tak postupně odplouval až do vzdálenosti 70 metrů, odkud Gorie zahájil oblet stanice. Když se Discovery nacházel přesně před stanicí, Musabajev a Budarin zopakovali pokus s fluoreskujícím plynem, napuštěmým do modulu Sprektr. Avšak ani tentokrát osádka Discovery únik zelenavě svítícího plynu nepozorovala, přestože světelné podmínky byly podstatně lepší než při prvním pokusu.

Raketoplán pokračoval v pomalém obletu stanice. V 17:27 UT, když se nacházel přímo nad stanicí, aktivoval jeho pilot manévrovací trysky a družicový stupeň se začal definitivně od stanice vzdalovat. Kolem 23:00 UT byl už vzdálenosti 52 km. Ta se zvětšovala se o 15 km za každý oběh kolem Země. Zbytek pracovního dne strávila osádka Discovery převážně uklízením nákladu z Miru. Byly také zahájeny zkoušky komunikačního systému SHUDC (Spacehab Universal Communications System), jenž využívá družice Inmarsat. Svým způsobem jde o obdobu mobilních telefonů, která má v budoucnosti umožnit vědcům na zemi přímou komunikaci s "přiděleným" astronautem na palubě kosmické stanice. Po tak náročném programu se osádka Discovery ráda uložila k osmihodinovému spánku. Během odpočinku však došlo ke kuriozní závadě. Univerzální palubní počítač GPC č. 1 přijal od jedné navigační družice systému GPS chybná data. Tyto jindy tak přesné údaje nesouhlasily s hodnotami, které nabízel palubní navigační systém, což počítač zablokovalo. Řídicí středisko, které problém objevilo odstranilo program využívající data z GPS v jiném počítači GPC, který pak převzal další řízení letu Discovery,aniž bylo třeba osádku probouzet.

Část dalšího dne letu (9. června) byla odpočinková, protože astronauti se potřebovali trochu vzpamatovat ze shonu předchozích dní. Teprve v odpoledních hodinách Gorie a Lawrenceová uskutečnili na obytné palubě experiment SSCE (Solid Surface Combustion Experiment), při němž celkem podesáté a naposledy sledovali průběh hoření ve stavu beztíže.

Pokračovala také měření kosmického záření spektroemterm MAS. Přístroj však musel být na několik hodin vypojen, protože se MCC obávalo, aby nedošlo k jeho přehřátí vlastním i slunečním teplem při dané orientaci raketoplánu. Astronauti rovněž testovali systém OSVS (Orbiter Space Vision System). Tento počítačový systém slouží k řízení dálkového manipulátoru RMS. Na displeji přenosného počítače dokáže generovat grafické zobrazení prostoru, v němž astronauti pracují s "kanadskou rukou"; v daném případě šlo o nákladový prostor. V budoucnosti má OSVS pomáhat astronautům při přesném manévrování s manipulátorem při stavbě kosmické stanice ISS.

Přestože kvůli závadě na kanálu Ku nefungovalo televizní spojení, uskutečnila se řada konferencí se Zemí, ovšem pouze na fónickém kanálu.

Další den letu (10. června) ve 12:52 UT Lawrenceová a Kavandi oživily manipulátor RMS, aby využily televizní kameru, umístěnou na jeho konci, k průzkumu spodku raketoplánu. Šlo o to, zda vodní pára, stále unikající z palivové baterie netěsnícím přetlakovým ventilem, netvoří střechýl v místě, kde pára uniká do prostoru. Mohutný kus ledu, jenž by se při vstupu do atmosféry Země odlomil, by totiž mohl vážně poškodit dlaždice tepelné ochrany.

Poslední celý den letu (11. června) byl jako obvykle věnován přípravě na přistání. Zatímco velitel Precourt a pilot Gorie za asistence Lawrenceové v roli palubního inženýra testovali jednotlivé systémy družicového stupně, věnoval se zbytek osádky ukládání věcí na určená místa.Astronauti také definitivně vypojili spektrometr AMS. V palubním záznamovém zařízení bylo zachyceno asi 1000 minut pozorování kosmického záření.

Přistání STS-91 na KSC (12.06.1998)Kvůli nezbytným přípravám na přistání vstávali astronauti závěrečný den letu nekřesťansky brzy, totiž v 08:06 UT, což odpovídá 03:06 CDT, tedy letního času v Houstonu. Ve 14:12 UT byl uzavřen nákladový prostor, osádka Discovery si oblékla jasně oranžové lehké skafandry a pak už všichni čekali na souhlas s přistáním. Letový ředitel Wayne Hale ho udělil v 16:28 UT až po delším váhání. V prostoru letiště se totiž začal vytvářet opar, který snižoval dohlednost a navíc hrozilo nebezpečí, že vlhký vzduch, hnaný větrem od oceánu, vytvoří nad kosmodromem sice roztrhanou, ale přesto výraznou oblačnost, která by přistání zcela znemožnila. Motory OMS byly přesto zažehnuty v 16:52:11 UT na dobu 251 sekund, což snížilo rychlost raketoplánu o 125,9 m/s a ten začal sestupovat z dráhy. Formální hranicí atmosféry ve výši 121,92 km prolétl v 17:28:26 UT. V té chvíli byl od místa přistání vzdálen ještě 8150 km. Dráha atmosférou vedla severoseverovýchodním směrem. Raketoplán přelétl Mexický záliv a Floridu až nad Atlantik, nad nímž se stočil do směru dráhy 15 letiště SLF (Shuttle Landing Facility) na Kennedy Space Center. Discovery na ni dosedl hlavním podvozkem 12. června 1998 přesně ve 14:00:21 EDT (18:00:21 UT). O pouhých pět sekund později se betonu dotklo kolo předního podvozku a v 18:01:26 UT se raketoplán zastavil.

"Houstone, zde Discovery," ozval se velitel Precourt. "Stojíme."

"Vítáme vás doma, Discovery," odpověděl capcom Scott Horowitz. "Perfektní přistání, při tom bočním větru. Gratulujeme k super práci, včetně Fáze jedna. Andy - to byl americký člen osádky Miru - vzkazují ti, že už mají připravenou tu lasagnu a zmrzlinu Oreo, co jsi chtěl. Dostaneš to hned, jak odtud vypadneš!"

Tak jednoduché to však nebylo. Účastníka dlouhodobého pobytu v kosmu si nejdříve vzali do parády lékaři a i on sám se necítil nejlépe, trpěl pocity nevolnosti, přesně podle varování svého předchůdce Wolfa. Ze slavnostní večeře na počest návratu po 141 dnech ve vesmíru nakonec sešlo.

NASA teď čeká mimořádně dlouhé přerušení pilotovaných letů, nejdelší od roku 1990, kdy netěsnosti v palivovém systému uzemnily celou flotilu raketoplánů na půl roku. Tentokrát je důvodem neustálé opožďování dodávek ruského servisního modulu pro kosmickou stanici ISS. Nejbližším dalším startem bude návrat raketoplánu Discovery do kosmu při vědecké expedici STS-95, plánovaný na 29. října tr. Této mise by se měl zúčastnit i první americký astronaut John H. Glenn Jr., kterému bude v té době 77 let. První montážní let STS-88 raketoplánu Endeavour sklouzl na 3. prosince. Po něm přijde na řadu mise STS-93 raketoplánu Columbia 21. ledna 1999, který má vynést do kosmu družicovou observatoř AXAF pro rentgenovou astronomii.


* Tzv. "Low-Z Mode"; využívá se toho, že vektory tahu dopředu a dozadu mířících trysek RCS nejsou záměrně rovnoběžné, takže se jejich tah plně neruší. Zbývá vždy nepatrná složka tahu ve směru kolmém na podélnou osu raketoplánu. Díky tomu může raketoplán při příletu ke stanici a při odletu od ní velice jemně manévrovat.

Text, určený pro L+K, poskytl Mgr. A.Vítek.


Aktualizováno : 23.06.1998

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-91 ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-91/lk.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.172701 vteřiny.