STS-94
MSL-1
REPARÁT NA VÝBORNOU
Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Bezprostředně po přistání raketoplánu Columbia 9. dubna 1997 po čtyřdenním
letu STS-83, zkráceném v důsledku závady
na jedné z palivových baterií (viz. L+K 73, 1997, č. 10, s. 648-649), rozhodlo
vedení NASA, že let materiálové laboratoře MSL-1 (Microgravity Science
Laboratory) bude v nejbližší době opakován.
Toto rozhodnutí mohli odpovědní činitelé NASA udělat s lehkým srdcem,
protože stejně bylo nutno zásadním způsobem předělat časový harmonogram
letů raketoplánů na nejbližší období. Vzhledem k více než osmiměsíčnímu
skluzu ve výrobě ruských dílů pro chystanou stálou mezinárodní kosmickou
stanici Alpha totiž bylo nutno odložit i první montážní lety raketoplánů
až na jaro roku 1998.
Let, který v prvních úvahách nesl označení STS-83R, dostal oficiální
požehnání a s ním i definitivní číslo STS-94 a stejnou osádku jako předchozí
25. dubna 1997. Protože nebylo zapotřebí v nákladovém prostoru raketoplánu
Columbia nic měnit s výjimkou vadné palivové baterie č. 2 (ta byla vymontována
z trupu a odeslána výrobci k důkladnému prozkoumání již 14. dubna; vymontována
a vyměněna byla také baterie č. 1, která dosáhla provozního limitu 2500
hodin), mohly přípravy v hale č.1 probíhat velmi rychle. Operativně bylo
také rozhodnuto použít pro reprízu letu MSL-1 motorů SRB výr. č. BI-88,
sestavovaných v budově VAB pro let STS-85.
Technici odpojili od přetlakového modulu Spacelab, hostícího materiálovou
laboratoř, přístupový tunel, aby mohli provést údržbu přístrojů a postupnou
výměnu vzorků. Paralelně probíhala výměna motorů SSME za nové s výrobními
čísly 2037, 2034 a 2033, dokončená 10. května, i údržba modulů OMS a RCS.
Přitom technici zjistili na přídi raketoplánu v okolí předního modulu manévrovacích
motorků poměrně značné poškození dlaždic tepelné ochrany, které bylo nutno
vyměnit.
I tak práce pokračovaly rychle, přes nutnou výměnu dalších drobností,
takže již 30. a 31. května mohli technici vrátit přechodový tunel mezi
kabinou raketoplánu a Spacelabem na svoje místo a připravit družicový stupeň
k převozu do VAB; kde již na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-1 čekaly
oba motory SRB i s odhazovací nádrží ET-86.
Převoz se uskutečnil kolem poledne místního času 4. června. Ve VAB ještě
pokračovala výměna podezřelých dlaždic na přídi (vyměněno jich bylo kolem
30) a 6. června byl raketoplán připojen ke zbývajícím částem sestavy. Po
nezbytných zkouškách pak 11. června vyrazil na pásovém dopravníku na rampu
39A.
Vzhledem k tomu, že konfigurace raketoplánu byla stejná jako při předchozím
Ietu, neuskutečnilo se tentokrát simulované odpočítávání TCDT; technici
pouze 13. června prověřili funkčnost hlavního pohonného systému SSME. Ve
čtvrtek 19. června se sešla komise FRR, která potvrdila připravenost raketoplánu
Columbia k letu a stanovila datum startu na 1. července 1997 na 14.37 místního
letního času (EDT, tj. 18.37 UT). Vlastní odpočítávání ke startu bylo zahájeno
v sobotu 28. června v 15.00 EDT (19.00 UT). Vše probíhalo dobře až na počasí;
meteorologové USAF předpovídali na den plánovaného startu 90% šance na
špatné počasí, zejména v odpoledních hodinách, kdy na Floridě hrozily místní
bouřky. Vedení startovních příprav proto v pondělí 30. června rozhodlo
přesunout termín startu o 47 minut na 13.50 EDT (17.50 UT), aby se bouřkám
vyhnulo. Tento posun se vyplatil.
V úterý 1. července 1997 osádka, kterou tvořili velitel pplk. USAF James
D. Halsell (STS-65 v červenci 1994, STS-74 v listopadu 1995 a jako ostatní
i STS-83 v dubnu 1997), pilot korv. kpt. USN Susan L. Stillová (STS-83),
velitelka užitečného zatížení dr. Janice Vossová (STS-57 v červnu 1993,
STS-63 v únoru 1995 a STS-83), letoví specialisté dr. Michael L. Gernhardt
(STS-69 v září 1995 a STS-83) a dr. Donald A. Thomas (STS-65 v červenci
1994, STS-70 v červenci 1995 a STS-83) a vědci (specialisté pro užitečné
zatížení dr. Roger K. Crouch (STS-83) a dr. Gregory T. Linteris (STS-83),
nastoupila na palubu raketoplánu okolo 11.00 EDT. Vše běželo jako na drátkách
- i přes krátkou přepršku kolem 12.15 EDT - až do přerušení v T -9 min
ve 13.31 EDT. Ředitele startu Jima Harringtona v té době poněkud znepokojoval
vývoj počasí na jihozápad od kosmodromu, který by mohl znepříjemnit případné
nouzové přistání na Floridě po manévru RTLS. Rozhodl proto plánované desetiminutové
přerušení odpočítávání prodloužit a vyslal do této oblasti astronauta Boba
Cabanu na letadle STA, aby se na vlastní oči přesvědčil o meteorologické
situaci. Ta naštěstí nebyla tak zlá, jak to vypadalo. Ve 13.52.07 EDT všechny
týmy daly řediteli své "ano" a ve 13.53.00 EDT se odpočítávání
znovu rozběhlo.
V 18.01.53,428 UT se rozeběhl první z motorů SSME následovaný v pravidelných
odstupech 130 milisekund dalšími dvěma a v 18.01.59,993 UT prolétl elektrický
impuls zážehovými složemi motorů SRB. Kolos o hmotnosti 2 051 532 kg se
pomalu začal zvedat z rampy a v 18.02.00,063 UT se rozpojil kontrolní elektrický
kontakt. Mise STS-94 začala.
Průběh startu byl hladký. V T +123,443 s byly odhozeny motory SRB. Signál
k vypojení hlavních motorů (MECO) přišel v T +508,7 s, následovaný o 10
sekund později odhozením nádrže ET. Raketoplán pokračoval v letu setrvačností
do apogea dráhy, kde manévrem OMS-2 v T +43 min přešel na pracovní dráhu
ve výši 300-304 km, s dobou oběhu 90,56 min a se sklonem 28,47° k rovníku.
Po nezbytných kontrolách dostala osádka souhlas s operacemi na oběžné dráze
a přibližně půl druhé hodiny po startu otevřela nákladový prostor.
Pak se astronauti rozdělili do dvou týmů. "Červení" - Halsell,
Stillová, Thomas a Linteris - se přichystali ke spánku, zatímco "modří"
- Vossová, Gernhardt a Crouch - se pustili do oživování laboratoře MSL-1
v prostorách Spacelabu. Jediný problém, který zatím osádku potkal, byly
tři nevysvětlitelné poplachy při vypojování hydraulického čerpadla APU
č. 3, nad nimiž však řídicí středisko v Houstonu mávlo rukou.
Na palubě raketoplánu zavládl čilý pracovní ruch. Astronauti pracovali
ve dvanáctihodinových směnách, se střídáním kolem poledne houstonského
letního času (CDT, tj. 17.00 UT), kdy přebírala štafetu experimentů modrá
směna a kolem půlnoci, kdy šel do práce červený tým. Celkem prováděli devatenáct
různých hlavních experimentů na šesti zařízeních. Šlo, především o velkou
izotermální pec LIF, vyvinutou v Japonsku pro STS-47
a STS-65 (NASDA), prototyp zařízení EXPRESS
na zpracování vzorků pro chystanou kosmickou stanici, pec pro bezkelímkové
zpracování vzorků TEMPUS a zařízení pro pokusy s kapalinami CSLM, kontejner
pro sledování hoření kapek v beztíži DCE a další schránka pro sledování
hoření pevných látek CM-1. Dodatečné materiálové pokusy také probíhaly
na obytné palubě v hermeticky uzavřeném manipulačním boxu MGBX.
Let probíhal hladce s minimálními vyrušeními. Určité oživení způsobilo
5. července dvojnásobné přiblížení raketoplánu ke stanici Mir na vzdálenost
pouhých 270 km, které velitel Halsell využil k rozhovoru s Mikem Foalem
na palubě ruské stanice prostřednictvím radioamatérských vysílaček.
V neděli 6. července si vybrali svoje půldenní volno Thomas a Linteris.
Tyto půldenní "dovolené" se staly standardem při dlouhodobých
letech raketoplánů, protože se ukázalo, že pomáhají astronautům udržet
si vysokou produktivitu práce po celý dvoutýdenní let.
V průběhu letu se samozřejmě nezapomínalo ani na styk s veřejností,
ať už šlo o studenty středních škol, či novináře, nebo vystoupení na celostátních
televizních kanálech.
V úterý 8. července opět navázali astronauti spojení s Mirem, tentokrát
prostřednictvím pozemních středisek, protože obě tělesa se nepřiblížila
blíže než na 2500 km. Foale byl přes stále se hromadící problémy na palubě
Miru v dobré náladě, ale přece jen si postěžoval: "Co mě nejvíce vadí,
je že jsem ještě neviděl ani jeden snímek z Marsu. Ani jeden z nás tady
tu možnost neměl, na rozdíl od vás, jak předpokládám."
Astrofyzik Foale měl na mysli čerstvé snímky ze sondy Mars
Pathfinder, která úspěšně přistála na povrchu Rudé planety na americký
státní svátek - Den nezávislosti.
S potěšením - ale taky s trochou lítosti - poslouchal nadšené líčení
Gernhardta, který popisoval "děsivě krásné" snímky, které jim
poslali z řídicího střediska v Houstonu. Foale svým kolegům na oplátku
sdělil, že konečně měl - díky přibyvší nákladní lodi Progress-M 35 - dnes
poprvé po dvou týdnech šálek čaje. Přišel totiž po srážce předchozího Progressu
se stanicí o všechny svoje soukromé zásoby i o většinu oblečení a hygienických
potřeb, protože byl ubytován v modulu Spektr.
"Když jsme otevřeli průlez do nákladní lodi," dodal, "tak
z ní na nás zavanul nádherně čerstvý vzduch. Voněl po jablkách. Ale zatím
jsme při vykládání nákladu na žádné ovoce nenarazili. Ale. stejně nám to
připadalo jako vánoční nadílka. Největší radost jsem měl z videopřehrávače;
abych se mohl občas rozptýlit koukáním na nějaký ten film. A vůbec. Víte
co? Když jste už tady nahoře, zaskočte k nám na návštěvu. Máme čaj, máme
kávu, taky čokoládu, cukroví. Skutečně tu na kosmické stanici Mir máme
všechno, co si můžete přát, až na jednu věc. ale o tom se nebudu šířit,"
dodal a zasmál se.
"Co se dá dělat," přistoupil na hru Halsell. "Budu se
snažit číst mezi řádky."
Přestože let probíhal v podstatě hladce, drobné závady se přece objevily.
Jedenáctý den letu začala zlobit televizní kamera, kterou vědci ze země
pozorovali průběh pokusů na zařízení TEMPUS. Vossová a Gernhardt měli problémy
s odšroubováním krycího panelu, aby se mohli dostat k elektronice. Nakonec
to dokončila až druhá směna, když Stillová na pokyn ze Země nejprve uvolnila
vzdorující šrouby několika přesně mířenými ranami kladivem.
Nejzajímavějšími pokusy pro osádky byly experimenty s hořením ve stavu
beztíže, kde mohli přímo pozorovat a kamerami snímat jejich průběh.
Třináctý den letu (13. července) začali astronauti poněkud posouvat
začátky svých směn tak, aby piloti byli dobře odpočatí před přistáním,
plánovaným na 17. července na ranní hodiny.
Toho dne v 17.27 CDT (22.27 UT) byl zlomen další rekord: na palubu poslali
vědci již 25 838. povel pro vědecké vybavení, čímž byl překonán dosavadní
rekord z roku 1994.
Tisková konference s novináři shromážděnými v JSC v úterý 15. července
již předznamenávala konec letu. Halsell při ní poděkoval všem pracovníkům
řídicích středisek v Houstonu a v Huntsville za jejich podporu, která umožnila
tak vědecky úspěšný let.
Poslední plný den letu - 16. července - byl jako obvykle věnován kontrole
systémů raketoplánu, ukončování experimentů a balení. Vše bylo připraveno
k návratu a meteorologové předpovídali na mysu Canaveral dobré počasí.
Vadit mohla při prvním ze dvou možných termínů v 06.47 EDT jen ranní přízemní
mlha.
Dveře průlezu do Spacelabu se naposledy uzavřely ve 22.47 CDT (17. července,
03.47 UT). Vlastní přípravy k přistání zahájili piloti 17. července kolem
01.00 CDT (06.00 UT). O hodinu později osádka uzavřela dveře nákladového
prostoru a kolem 03.45 CDT (08.45 UT) se všichni astronauti usadili do
svých křesel, připoutali se a vyčkávali rozhodnutí řídicího střediska o
brzdicím manévru. Krátce před půl pátou přišel souhlas s přistáním na KSC
při první příležitosti. V 04.44 CDT (09.44 UT) byly zažehnuty motory OMS
a raketoplán začal sestupovat k Zemi. Po standardním průletu atmosférou
se dotkl hlavním podvozkem dráhy 33 letiště SLF 17. července 1997 v 06.46.34
EDT (10.46.34 UT) po letu trvajícím 15 dní 16 h 44 min 34 s. Příd'ové kolo
dosedlo o 10 sekund později a raketoplán Columbia se zastavil v 10.47.29
UT.
Krátce po poledni už byl družicový stupeň v hale č. 2 budovy OPF, aby
se tady podrobil přípravám na další vědecký let STS-87,
plánovaný na listopad t.r.
Převzato z L+K 16/97 se svolením Mgr. Vítka.
Aktualizováno : 17.09.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS | STS-94
]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-94/94_lk.htm)
